Ale my jsme slyšeli důvod další. Ten důvod zněl, že prý opatření týkající se výroby umělých tuků jsou nezbytná, protože naše zemědělství nemůže konkurovat s podmínkami výrobními v těch státech, které s ním takto soutěží. Pan zpravodaj se hned dovolal příkladu z automobilové výroby; prohlásil, že chráníme domácí automobilovou výrobu tak, že jsme tím úplně zabili rozvoj automobilismu. Zdali by prý tato výroba souhlasila s tím, aby se také k nám pouštěla bez celní ochrany auta ze zemí, která by u nás mohla stát polovičku? Slavná sněmovno, já jsem dokonce v koaličních listech, na příklad v "Českém slově", četl ankety o tom, co zabilo rozvoj automobilismu. Ale tenhle argument jsem tam neslyšel, a účastnili se té ankety ministři tohoto státu. Vyvrcholením a řekl bych správným závěrem v té anketě byl projev předsedy strany nár. socialistů Klofáče, podle kterého patří prý oni všichni na lavici obžalovaných za zákony, kterými automobilismus utloukali. Konstatuji ještě jednou, že v nich nebyl vůbec uveden celní sazebník. Ale dejme tomu, že by měl p. posl. Hrubý pravdu a že by vysoká celní ochrana opravdu rozvoj automobilismu u nás ubíjela. Domnívám se, že každý rozumný člověk by z toho vyvodil závěr: Tedy ta ochrana se musí snížit, aby se rozvoj automobilismu neubíjel. P. posl. Hrubý z toho vyvodil jiný závěr: Protože jedna ochrana zabíjí jedno hospodářské odvětví, musíte souhlasiti s opatřeními, která by zabíjela také jiná hospodářská odvětví. Prazvláštní logika, která se, jak se zdá, opravdu uplatňuje v hospodářském zákonodárství tohoto státu. Na jeho výsledcích to také pozorujeme.

Bylo tvrzeno, že tato daň nepostihuje spotřebu proto, poněvadž výroba má dostatečné zisky, aby mohla nést daň ze svého. Slibovalo se, že se to také zajistí. Můj názor je ovšem ten: jestliže již vláda regulovala - a víte, že jsme s tím nesouhlasili - toto tukové hospodářství a ví-li, že ta výroba má tak tučné zisky, pak se snad měla starat o to, aby ceny byly úměrné výrobním nákladům, aby se nadbytečné zisky nehromadily, tím spíše, když jinými opatřeními - obilního monopolu - se postarala, aby vysoce stouply ceny krmiv a právě i pokrutin, které jsou vedlejším produktem tohoto průmyslu.

Je zase velmi zajímavé, že se tolik argumentovalo zájmy zemědělskými, ale právě na zájmy drobného zemědělství, které převážně dodává živočišné výrobky, se naprosto zapomnělo, neboť zemědělec nemá jen zájem na tom, co trží, nýbrž i na tom, co ho stojí to, co kupuje.

V rozpočtové debatě jsem se dověděl z projevu p. posl. Rechcígla, který se mnou polemisoval, že "na cestu snižování výrobních nákladů v zemědělství nás nikdo nikdy nezatlačí". Tato zásada, že se v zemědělství výrobní náklady snižovat nesmějí, naopak že se mají zvyšovat, je patrně také základní zásadou zemědělské politiky, ovšem je to zásada, která nesvědčí o uplatňování zájmů zemědělců, zejména ne těch, kteří převážně dodávají živočišné výrobky, ačkoli se zde o tom tolik mluvilo, nýbrž svědčí spíše o zájmu na výnosnosti stranických podniků, které zemědělcům výrobní prostředky prodávají, ať jde o hnojiva, krmiva, hospodářské stroje nebo cokoli jiného.

Slavná sněmovno! Já jsem ovšem toho názoru, že donutit výrobu prostředky, které jsou slibovány - tím udržením cen - aby nesla sama náklad na tuto novou daň, je nedostatečné. Byl zde dáván příklad, že se to již jednou podařilo s pivem. To je pravda. Pivo nebylo zdraženo, asi tak jako nebyl zdražen chléb, když se lehčí bochník prodává za starou cenu; jak víte, pivovary zastavily hostinským míru na t. zv. výtrat, a hostinští zastavili poskytování t. zv. nadměrků, protože již na to neměli úhrady od pivovarů. Neboli spotřebitel zaplatí za litr piva jako dříve, ale teď dostane menší míru, poněvadž dříve dostal nádavek. Domnívám se, že podobně tomu bude s umělými tuky, poněvadž tu záleží především na použitých surovinách, jejichž cena je velmi různá; stačí zvýšiti procento suroviny levnější a méně hodnotné, a spotřebitel dostane při stejné ceně stejné množství zboží, jenom že ovšem horší jakosti.

Slavná sněmovno, nedomnívám se vůbec, že by se metodou, která se projevuje i v této osnově zákona, opravdu mohlo pomoci zemědělství ke zvýšení odbytu a ke zlepšení výnosnosti výroby tuků přirozených. Nedomnívám se to prostě proto, protože nám statistiky ukazují zjev dříve nebývalý. Slavná sněmovno, když jste srovnávali spotřebu na hlavu z dob předválečných a z jednotlivých let poválečných v celém světě i u nás, v různých zemích v různém tempu se projevoval stále ten vývoj, že se zmenšovala spotřeba chleba, brambor, mouky a rostla spotřeba dražších potravin živočišných, masa, tuků, vajec atd. I šetření u nás konaná statistickým úřadem o spotřebě v souvislosti s důchody obyvatelstva ukazovala týž zjev, zjev zcela přirozený; při stoupání důchodů, stoupání životní míry obyvatelstva lidé nemohou snísti dvakráte, třikráte tolik chleba, to fysiologicky není možné, ale místo chleba si dovolili potraviny chutnější a dražší. Tento vývoj a toto zjištění poměru spotřeby vrstev s různými důchody v současné době by bylo mluvilo pro to, že při ohromném poklesu důchodů, který vidíme za světové krise, bude stoupati spotřeba brambor, chleba, mouky atd., ale ze se bude omezovati spotřeba potravin dražších. Ale zase úhrnná statistická data a stejně šetření o vlivu nezaměstnanosti na rodiny dělníků atd. dokazují, že klesá i spotřeba těch nejobjemnějších, relativně nejlevnějších potravin. A když obyvatelstvo nemůže nahrazovat zmenšený konsum drahých potravin zvýšeným konsumem potravin relativně co se týče výživných jednotek - levnějších, když musí omezovat i spotřebu poměrně nejlevnějších a nejpřístupnějších potravin, jak můžete očekávati, že ztížení konsumu levnějšího omastku způsobí zvýšení konsumu dražšího omastku přirozeného? Je zřejmé, že to nenastane, nýbrž že nastane jen další zhoršení výživy obyvatelstva zmenšením spotřeby tuků vůbec.

Slavná sněmovno! To je doklad, že tato osnova zákona nemůže dosíci ani toho účelu, který tu zpravodaj oficiálně popíral, ale ke kterému se potom druhou stranou zase ve svých vývodech vracel. Že tohoto účelu dosíci nemůže, o tom svědčí právě hospodářský stav u nás.

Mluvilo se jako na ochranu té osnovy, jak už jsem se zmínil, že to není daň spotřební, nýbrž výrobní. Kdo si z vás, pánové a dámy, vzpomene na vládní prohlášení, kterým se uvedla nynější vláda, musí si říci, že ať je to taková nebo onaká daň, je to daň, která se zřejmě příčí ujištění vlády, že se bude starat všemi prostředky o potírání vzrůstu drahoty a že bude zmírňovat břemena, která leží na výrobě. Je-li to výrobní daň, je to zvyšování břemen na výrobě, a nikoli snižování; je-li to daň spotřební, je to další podnět ke zdražování místo boje proti drahotě - v každém případě je to nedodržení slibů, které většina této sněmovny i vláda z jejího středu utvořená dávaly veřejnosti a voličstvu.

Když se projednával rozpočet, řekl jsem v rozpočtové debatě, že ovšem nemám důvěry k vládnímu prohlášení a že se naopak obávám, že slibovaná podpora průmyslu se bude projevovat opakováním politiky, kterou se pomáhalo zemědělství, t. j. že se bude pomáhat výrobě jejím omezováním a zvyšováním cen, tedy zase na účet spotřebitelů. Že jsem se v tom směru nemýlil, o tom jsme již poskytli v svém tisku s dostatek příkladů. Po celý letošní rok, takřka číslo co číslo, jsme odhalovali novou a novou kartelovou smlouvu, kterou se zdražuje výroba a omezuje množství výroby, aby se právě udržely vyšší ceny. Bohužel jsme museli mnohokrát konstatovat, že se to děje ne proti odporu vlády, nýbrž buď za jejího trpného souhlasu, nebo dokonce z jejího podnětu a s její podporou. Vzpomeňte si jen na kartel čokoládový, kde se nám podařilo právě tiskovou kampaní zdražení zmařit a kde bylo jako jednoho z argumentů k jeho utvoření užito privilegování členů kartelů slíbeného ministerstvem obchodu, co se týče práva na dovoz kakaových bobů.

Tedy opravdu se plní to, co jsme předvídali, že se hledá nadále obnova výnosnosti výroby zvyšováním cen, a co je s tím nutně spiato, zmenšování výroby. To se zavádělo i ve výrobě umělých tuků, to se provádí v zemědělství, protože je samozřejmé, nemluvím o tom s jakým výsledkem, ale je samozřejmé, že když se zvyšovaly ceny obilnin, muselo se zakazovati rozšiřování osevních ploch, musilo se nařizovati snižování osevu pšenice atd. To jedno s druhým souvisí. Mohlo se demagogicky hlásat, že je možno nadiktovat ceny, že je možno zrušiti zákon o nabídce a poptávce, ale ve skutečnosti to možné není. O tom svědčí ony neprodané zásoby obilí, a proto na konec nezbývá nic jiného, nežli se vraceti k tomu, že jenom nějakou formou snížení ceny se může dojíti k likvidaci těchto zásob.

Ale, slavná sněmovno, tato politika, která se teď provádí jak v zemědělství, tak v průmyslu, je právě politikou, která nás nikdy nemůže vyvésti z hospodářské krise. Víme, že bylo vypočítáváno, že v zemědělství by bylo třeba o 1 mil. ha půdy více, aby se vyráběly ty potraviny, které se k nám dovážejí, aby se nahradila výroba umělých tuků, aby se nahradil dovoz lnu, konopí, kukuřice atd. Jenom že to je lehké teoreticky říci, ale indexy životní míry nám ukazují, že nám za ten rok stoupl index nákladů pro dělnickou resp. úřednickou rodinu s 689 na 707 event. s 668 na 685. Víme, že statistika o úrovni mezd ukazovala až do poslední doby stálý pokles průměrné mzdy a teprve v posledních měsících se to jenom zastavilo, že jsou mzdy na tak nízké úrovni, že snášeti větší a vyšší ceny je prostě velké části obyvatelstva nemožné.

Jsem si dobře vědom, že nynější hospodářský stav neohrožuje jen výživu městského obyvatelstva. Naopak s drobnými zemědělci je to namnoze ještě horší. Vždyť vám to ukazují i statistiky o nemocenskosti atd., zdravotní stav a úmrtnost venkovského obyvatelstva. Drobný zemědělec se sám dostatečně nenají a nenajedí se jeho děti, protože on máslo, vajíčka nemůže zkonsumovat, musí je prodat, aby získal peníze na placení daní, na nákupy, které musí sám činit v penězích. Ale zde je ten pravý zdroj zla, a tady je zároveň ukázka správné cesty.

Správná cesta k zvýšení blahobytu všech vrstev může jíti jen zvyšováním potřeby a umožňováním vyšší spotřeby. To je také jediná cesta, která může rušiti nezaměstnanost: jenom vyšší výroba může dáti práci většímu počtu lidí, nikoliv zmenšovaná výroba. A jak se k tomu můžeme dostati? Již jsem řekl, co donucuje zemědělce k tomu, aby svou vlastní spotřebu potravin omezovali: potřeba peněz na jiné povinnosti. Snížení výrobních nákladů, zlevnění toho, co zemědělec potřebuje, je nejdůležitější podmínkou skutečné obnovy výnosnosti zemědělství. A zvýšení cen v zemědělství, které právě drobným zemědělcům ze srdce přejeme, se nemůže způsobiti umělými opatřeními, o kterých jsem mluvil a do kterých patří i tato projednávaná osnova zákona, nýbrž stejnou politikou, která by umožňovala zvětšení konsumu ve městech, která by umožňovala zvýšení výroby průmyslové a která by umožňovala větší zaměstnanost, stoupání kupní síly. Všichni víte, že ceny rostlinných výrobků zemědělských klesají již od r. 1927, to byl ten nejvyšší rok, v letech 1928, 1929 a 1930 byla krise v rostlinné produkci, krise cenová. Tehdy však zemědělci v prvních letech to ještě necítili, protože byly dobré ceny živočišných výrobků. Zvláště drobní to necítili, poněvadž správně bylo konstatováno, že ti převážně dodávají živočišné výrobky a naopak, v tržbě zemědělců do 5 hektarů tržba za živočišné výrobky činí asi 3/4. Proč oni tehdy necítili krise? Protože průmyslový dělník měl práci a výdělek, proto mohl kupovati jejich výrobky. Jen obnovením poptávky, zvýšením kupní síly můžete dosíci přirozeného a zdravého stoupnutí cen zemědělských výrobků, takového stoupnutí, které bude znamenati skutečný trvalý zisk, a ne přechodnou výpomocí, která se za chviličku musí rušiti tou nebo jinou formou, jak to bude i nyní při obnově obilního monopolu. Touto metodou zvýšení poptávky jediné se může pomoci zemědělství trvale.

A, vážené dámy a pánové, bohužel politika, která doposud byla prováděna, ten tak zvaný hospodářský plán, dělala pravý opak toho. Ne zjednávati podmínky k větší výrobě, k větší spotřebě, nýbrž k omezování výroby a k omezování spotřeby. Tou metodou nepomůžeme zemědělství ani průmyslu, poněvadž jsem hluboce přesvědčen, že zase politika kartelů neprospívá ani podnikatelům, poněvadž si sice zajistí vyšší cenu, ale menší odbyt. Tato politika byla námi od počátku odsuzována, my s ní nesouhlasíme ani nyní a jak jsem již řekl, necítíte-li se vázáni sliby, které jste dali ve volbách a ve vládním prohlášení, a jste-li ochotni zatěžovati ať výrobu nebo spotřebu, podle vaší volby, je-li to daň výrobní nebo spotřební, dalšími břemeny, my tomu napomáhati nebudeme a budeme hlasovati proti osnově zákona. (Potlesk poslanců nár. sjednocení.)

Místopředseda Taub (zvoní): Dávám slovo dalšímu řečníku, jímž je pan posl. Šedý.

Posl. Šedý: Slavná sněmovno!

Předložená osnova zákona o dani z umělých jedlých tuků má podle důvodové zprávy vynutiti zvýšenou spotřebu přírodních tuků, totiž másla a sádla. Je těžko věřiti, že by toto zákonité opatření bylo tak účinné, neboť podle §u 16 zákona č. 51/1934 mají býti ceny dodrženy tak, jak byly stanoveny 1. března 1934. Už to přesvědčuje, že zemědělské produkci v tomto směru nebude pomoženo. A páni řečníci přede mnou stejně zdůraznili, že tu jde především o zákon fiskální, který má pomoci státní pokladně.

Že spotřeba přírodních tuků nebude zvýšena, o tom svědčí, že výdajová deprese vede především (Předsednictví se ujal předseda Malypetr.) k snížení konsumu másla a sádla a ke zvýšení konsumu umělých tuků. Některé odhady na př. tvrdí, že umělých tuků bylo v Československé republice v letech 1925 až 1932 spotřebováno ve stoupajícím množství, a to od 352.000 q do 631.000 q, a v r. 1934 činila spotřeba minimálně 750.000 q. V tomto stupňovaném konsumu umělých tuků je proto viděti, že je nouzovou reakcí na nižší kupní sílu. Nelze také upříti, že v přítomné době má průmysl umělých tuků u nás svůj velký význam pro krytí tukové potřeby.

S hlediska zemědělského lze sice ovšem namítnouti, že tyto tuky snižují ceny tuků živočišných doma vyrobených a že kdyby této konkurence nebylo, mohla by vyšší cena býti impulsem k zvětšené výrobě domácích, živočišných tuků, když ne tuků živočišných do soběstačnosti, tedy alespoň tuků (olejů) rostlinných, jako je soja, kopra atd., které by mohly sloužiti jako domácí surovina pro výrobu umělých tuků. Teoreticky je tato možnost dána a také podobný pokus se již stal. Než těmito otázkami se zde zabývati nechci. Pro přítomnou dobu a v dané situaci jest Československo v tucích k jídlu nesoběstačné a část našich jedlých tuků musí býti opatřována dovozem. Úbytek vepřového dobytka v našem státě činí 800.000 kusů. Vedle tuků k jídlu dovážíme také tuky pro technické použití, k výrobě mýdla, svíček na svícení, fermeže, laků atd.

S hlediska soběstačnosti v zásobování tuky je pro nás tíživým zejména vysoký dovoz sádla, jehož v průměru let 1925 až 1932 jsme dovezli - hotového a v živých zvířatech 56.1% vykázané spotřeby, t. j. absolutně v průměru 444.321 q ročně.

Hovězí lůj dovezený naproti tomu nehraje velikou roli, neboť toho bylo z takto vykázané spotřeby za uvedená léta dovezeno v průměru uvedených let 18.8 %, t. j. absolutně 25.645 q ročně.

Jisto je, že vzrůst spotřeby umělých tuků jest přivoděn neobyčejnou jejich lácí. Úměrně s jejím vzrůstem bylo možno pozorovati na př. pokles zahraničního dovozu sádla, ale je jasno, že úměrně s poklesem dovozu sádla rostl dovoz surovin pro výrobu umělých tuků, dovážených z oblastí, pro něž nemáme kompensace, kam sami nevyvážíme. To bylo také hlavní příčinou pro regulaci prodeje tuku. Stalo se tak vládním nařízením č. 51 z r. 1934, kterým zavedena byla známá kontingentace a snížena výroba, která činila v r. 1934 7500 vagonů a pro r. 1935 byla redukována na 5280 vagonů, což v tomtéž roce na podzim zvýšeno bylo o dalších 1020 vagonů, tedy na 6300 vagonů. Letos, jak známo, činí kontingent 6500 vagonů, což, doufejme, stačí vzhledem na předepsanou omezenou spotřebu v živnosti pekařské, cukrářské, ve výrobě cukrovinek, v živnosti hostinské atd.

Nařízená povinnost přimíchávati 5% vepřového sádla, jakož i povinnost používati domácích olejnatých semen, totiž ozimé řepky, pro kterou by jinak nebylo použití - loňská sklizeň, která činila asi 415 vagonů, musila býti výrobci jedlých umělých tuků odebrána, a to na každých 100 kg přiznaného podílu 8.3 kg ozimé řepky za ceny stanovené v průměru 230 našich Kč - to jistě přineslo i zemědělské produkci částečný hospodářský prospěch.

Výrobou umělých jedlých tuků v r. 1929 bylo zaměstnáno asi 20 podniků, v r. 1933 již 47 a těsně před kontingentací zažádalo o výrobu 66 podnikatelů, čemuž se ovšem starší zavedené podniky brání. U nás stoupla ve skutečnosti jen výroba umělého sádla. Margarinový průmysl není nijak ve zvláštním rozkvětu, neboť spotřeba na osobu činí u nás pouze 5 kg, kdežto v jiných státech jest spotřeba daleko větší, tak v Holandsku 22 kg na osobu, v Dánsku 12 kg na osobu, v Německu 8 kg na osobu atd., takže dnešní navrhovaná brzda nemůže nikoho strhnouti k jásotu, neboť v továrnách na umělé jedlé tuky měl československý stát schopné, hygienicky bezvadné a výkonné reservoiry, které měly právě v takových chvílích a situacích, jako je dnešní, přiskočiti na pomoc. Je nedostatek přírodních tuků, jejich cena rapidně stoupá. Domácího dobytka je málo, nestačí spotřebě, a právě dnes by měly továrny umělých tuků pracovati naplno, měly by chrliti zboží, aby všichni konsumenti vůbec, ať jsou z kterýchkoli vrstev, mohli si to málo, co mají, aspoň levně omastiti. Uměle vyvolávaný nedostatek zboží je nezdravým zjevem, jejž především odnáší v tomto hospodářském úseku obchodnictvo a živnostnictvo. Chtěli bychom zabrániti, aby se neopakoval podzim loňského roku, totiž nedostatek v drobném prodeji u obchodníků s jedlými umělými tuky, zatím co obchody s jednotkovými cenami a také konsumní prodejny byly dostatečně zásobeny. Nám především šlo o to, aby § 5 vládního nařízení č. 51 z r. 1934 byl jasný, poněvadž se obáváme, že vzhledem na striktní ustanovení, že ceny v drobném nesmějí býti zvýšeny, se daň přesune na obchodníky.

V §u 5 stojí (čte): "Výrobci umělých tuků jedlých, jakož i jich prodavači nesmějí požadovati ode dne účinnosti tohoto nařízení až na další vyšších cen, než jaké byly placeny 1. března 1934." Tedy zde stojí "vyšších cen". Nesmí se zapomínati, že výrobci poskytují obchodníkům podle odběru rabaty, a záleží nám na tom, aby tyto rabaty nebyly od výrobců snižovány, nýbrž aby skutečně stav a cena z 1. března 1934 nebyla výrobci také zvyšována obchodníkům.

V odst. 2 §u 17 ukládají se příjemci mimořádné povinnosti, že totiž musí daň zaplatiti, když je zboží na cestě. Slyšeli jsme, že výroba snese tuto daň, a proto je stanoveno, že nesmí býti přenesena na spotřebitele. Ale tuto daň nesnese ze svého skrovného zisku obchodník. V §u 17 se mu tato povinnost ukládá. Nešlo tedy v naší straně o nějaký rozpor, jak některé časopisy dnes a včera přinesly, nýbrž šlo nám o to, aby obchodník nemusil tuto daň z odeslané zásilky a pak ze zboží, které je na skladě nad 100 kg, zaplatiti, poněvadž ve skutečnosti ji nemá z čeho zaplatiti. To nás vedlo k tomu, abychom hleděli dosíci v odstavci 3 §u 17 změny ku prospěchu obchodníků, jejichž zisk v tomto směru je minimální a jenž by nesnesl dalšího zatížení.

Osnova zákona nesplní tedy předpokládané zvýšení zemědělské produkce, ale na druhé straně zvýší nám počet kontrolorů, zabrzdí nám výrobu v každém směru, a co snad je možné očekávat od této osnovy, je to, že těch očekávaných 30 mil. Kč ministerstvu financí snad přece jen vybere.

Jsou ovšem obavy, že výrobci se budou, jak již páni řečníci přede mnou na to upozornili, snažiti tuto diferenci nahraditi horší kvalitou zboží. Pan referent z ministerstva financí však zdůraznil, že máme dostatek kvalifikovaných sil, které budou pověřeny dozorem nad touto výrobou, a že se to za žádnou cenu státi nemůže. Tedy uvidíme, co prakse ukáže.

My sami nejsme v zásadě nadšeni pro tuto osnovu zákona, to je třeba upřímně prohlásiti, poněvadž obsahuje řadu přísných trestních opatření, která jistě také přinesou našim obchodníkům i živnostníkům řadu nepříjemných věcí. (Potlesk.)