Místopředseda dr Markovič (zvoní):
Udeľujem slovo ďalšiemu rečníkovi,
ktorým je pán posl. A. Nitsch.
Posl. A. Nitsch (německy): Slavná
sněmovno!
Asi před 3 měsíci se objevila v novinách
zpráva, že rozpočtový výbor zvolil
užší výbor, aby noveloval daňový
zákon z r. 1927. Moje maličkost byla rovněž
zvolena do užšího výboru. Ten také
jednou zasedal, při čemž si zástupci
koaličních stran počínali s takovou
vervou, že jsme my, kteří jsme tam zastupovali
oposici, se cítili jako zástupci vládních
stran a že jsme se domnívali, že byly úlohy
zaměněny a že koaliční strany
převzaly oposici. Tuto vervu, se kterou koaliční
strany útočily proti fisku a proti fiskálním
opatřením, jsme však viděli jen jednou.
Od té doby uplynulo asi 2 1/2 měsíce, od
té doby se pracuje na tomto daňovém zákoně
z r. 1927, po 2 měsíce se pokoušeli překrucovati
věc napravo a nalevo podle zásady, "aby se
vlk nažral a koza zůstala celá". Pokoušeli
se z věci něco udělati, aby se mohlo říci:
Udělali jsme něco. Výsledkem celé
této práce je, že máme před sebou
novelu v mnohem horší formě než zákon
z r. 1927, který předložil sněmovně
tehdejší ministr Engliš. Dr Engliš
byl národohospodářem a chtěl daňovou
novelou vytvořiti něco základního.
Chtěl do rozpočtové úhrady pojmouti
všechno obyvatelstvo. Toto Englišovo dílo
bylo tak základní, že je převzaly mnohé
evropské státy. Dr Engliš byl národohospodářem
a myslel jako národohospodář, když přikročil
k vytvoření daňové reformy. Chtěl
sice soukromé hospodářství pojmouti
do rámce státu, ale chtěl mu také
ponechati poněkud volnou ruku, aby mělo možnost
vytvářeti kapitál - jako opatrný národohospodář
věděl, že báječné časy
inflace nebudou trvati věčně a že brzy
přijde doba deflace, která bude míti v zápětí
hospodářskou krisi - aby mohlo tuto krisi přestáti.
Tyto výhody, které Engliš ponechal v
tomto zákoně, mají nyní zmizeti. Práce
směřovala k tomu, že tyto drobné výhody,
které ještě hospodářství
mělo, musí zcela zmizeti.
Dr Engliš odstoupil a na jeho místo přišel
finanční úředník, dr Trapl,
který ovšem chtěl rovnováhu rozpočtovou
udržeti tím, že utahoval daňový
šroub, že vypustil kolony exekutorů a že
daně byly vymáhány s největší
energií. V exposé dr Trapla bylo vždy
slyšeti stížnost, že nemůže
udržeti rozpočet v rovnováze, protože
vydání jsou příliš velká
a na státní pokladnu se kladou příliš
velké požadavky, že se příliš
mnoho staví a investuje. Upozorňoval často
veřejnost a politické strany na to, že nelze
dále takto hospodařiti, staví-li se politické
strany na stanovisko: L´état c´est moi.
Příchod nového ministra financí byl
nám - to musíme jako oposice přiznati - sympatický,
když zcela rozhodně zastával mínění,
že státní pokladna tu není proto, aby
ji jednotlivé monopolní společnosti považovaly
za své vlastnictví a aby hleděly hojiti se
ze svých ztrát na účet státní
pokladny. Nový ministr financí byl nám také
sympatickým, když jsme četli jeho první
projev k obyvatelstvu, kde obyvatelstvo vyzýval k upisování
půjčky obrany státu. Přišel s
velkorysou amnestií, kterou až dosud neposkytl žádný
finanční ministr, neboť každý ministr
financí až dosud jednou rukou poskytl amnestii a daňové
úlevy, a oběma rukama zase obojí odňal.
Velmi by nás zajímalo, jak si nový ministr
financí představuje uskutečnění
své finanční politiky a svých finančních
plánů na základě vnitropolitické
situace a na základě autarkie, změní-li
se ovšem naše zahraničně politické
poměry.
Fiskalismus však nelenil a chtěl míti příjmy,
na které již ohlásil nárok v lednu a
v únoru tohoto roku a to příjmy z daňové
novely z r. 1927. Koalované strany, které ve volební
kampani dělaly obyvatelstvu veliké sliby, se staly
nervosními a pokusily se všemi silami pracovati proti
provedení reformy Englišova daňového
zákona. V tomto boji - a k tomu musím úředníkům
ministerstva financí blahopřáti - prorazili
úředníci ministerstva financí svou
houževnatostí se svým stanoviskem přes
odpor koalice, totiž s reformou zákona z r. 1927,
která má zvýšenými daněmi
a přísnějším daňovým
řízením podchytiti částky,
které jsou nutné pro rovnováhu státního
rozpočtu. Chtěl bych poznamenati, že je nesprávná
daňová politika, která využívá
malého poplatníka až do posledního haléře.
Bylo by konečně na čase obrátiti ostří
a kontrolovati finanční hospodaření
velikých syndikátů, monopolních a
pojišťovacích společností. Díváme-li
se na aféru Fénixu, musíme se diviti, že
se ve spořádaném státě může
něco takového státi, něco, co velmi
silně upomíná na skandál Stawiského.
Ministerstvo financí má přece revisní
komise. Že by snad tyto neměly možnosti nahlížeti
do těchto velikých společností, trustů
atd., aby přezkoumaly jejich obchodování
a tam podchytily miliony? To by bylo rozhodně pro stát
prospěšnější než pokusy vypátrati
u domkáře nebo u drobného obchodníka,
zda vložil do spořitelní knížky
100 nebo 200 Kč.
Nový daňový zákon, který projednáváme,
a který moji předchůdci tolik chválili,
nemohu pochváliti. Víme, že tento nový
daňový zákon přinese našemu lidu
jen nová břemena, víme, že se od něho
nemůžeme ničeho nadíti, víme
konečně, že v první řadě
bude míti nepříznivý vliv na národnostní
menšiny, pro jejichž pauperisaci se záměrně
všemi prostředky pracuje. Ježto známe
všechny tyto následky nového zákona,
budeme hlasovati proti němu. (Potlesk.)
Místopředseda dr Markovič (zvoní):
Ďalším prihláseným rečníkom
je p. posl. dr Klapka. Dávam mu slovo.
Posl. dr Klapka: Slavná sněmovno!
Mám-li mluviti o reformě přímých
daní, dovolte, abych předeslal několik národohospodářských
poznámek. Zkoumáme-li výsledky mezinárodního
obchodu za r. 1935, docházíme k poznání,
že v mezinárodním obchodu dochází
k určitému zlepšení. V těch státech,
kde ne vidíme snahy o autarkii, diktované temnými
válečnými záměry, dochází
dokonce k odstraňování překážek
mezinárodního obchodu a mezinárodní
směny. Vidíme, že indexy průmyslové
výroby stoupají i u nás v Československu,
v r. 1935 stoupla průmyslová výroba o 15%;
v Anglii stoupla průmyslová výroba proti
r. 1929 dokonce o 73%. Nalézáme dokonce státy,
které uvedly již do rovnováhy nikoliv fiktivní,
nýbrž skutečné - své státní
hospodaření, a jsou dokonce tak šťastné
státy, že snižují daně a že
vracejí svým zaměstnancům to, co jim
musily vzíti v době hospodářské
krise. Upozorňuji na př. na Švédsko.
Neváhám tvrditi, že toto dílo hospodářské
obnovy světové, které skutečně
pozorujeme, šlo by daleko rychleji, kdyby nebylo politického
nebezpečí. Říká se, že
mezi zbraněmi mlčí musy, ale v době,
kdy přichází nebezpečí, mlčí
také hospodářská rozvaha. Jak můžeme
chtíti v době, kdy řinčí zbraně,
kdy se připravují státy k útokům,
aby v této době se tvořily nové hospodářské
hodnoty, v době, kdy se stává vlastně
pochybnou hodnota největší, kterou je lidský
život.
Dokud bude prohlašována válka za nejvznešenější
příležitost, ve které se mohou uplatniti
ctnosti mužů, do té doby budou trpěti
všichni, ať dělník, ať živnostník,
úředník, všichni ti, kteří
nepracují ke zkáze životů, nýbrž
kteří pracují k udržení životů,
ne pro jejich zničení.
Dokud budou vládnouti lidstvu ti, jejichž konečným
cílem je válka, nebude konec lidského utrpení
a do té doby nebude ani míru hospodářského.
Armády nezaměstnaných, železná
autarkie, rozvrat mezinárodní obchodní morálky,
to jsou všechno výsledky těchto režimů.
Slavná sněmovno! Jak daleko jsme mohli již
pokročiti z hospodářské krise k dílu
hospodářské obrody, kdyby nebylo těchto
politických nesnází. Vždyť i za
těchto tak těžkých dob vychází
lidstvo z nejhlubšího bodu hospodářské
deprese a hospodářství jednotlivých
států dostává se na cestu vzestupnou
a to tím rychleji, čím energičtěji
se zasáhlo. Nemohu si pomoci, ale jestliže zkoumáme
s hlediska hospodářského veškeré
podněty a návrhy, které máme a které
jsme učinili k tak zvanému hospodářskému
oživení, docházíme bohužel k přesvědčení,
že u nás činy jsou v obráceném
poměru k diskusi. Diskutujeme o otázce syndikalisace
a zatím nám rostou kartely, mluvíme o nezaměstnaných,
o vnitřním osídlování a nemáme
ještě rámcového osidlovacího
zákona, nemáme na př. odstraněny sociálně-politické
účinky racionalisace. A s jakými obtížemi
setkává se na př. provádění
zákona číslo 69 z r. 1935 o úpravě
samosprávných dluhů.
Slavná sněmovno, nezapomínejme, že přes
tyto určité známky zlepšení tluče
stále sta tisíce lidí, kteří
jsou bez práce, na dveře tohoto domu a čekají
od tohoto domu a od vlády republiky Československé
ne slova, nýbrž skutky. Neváhám otevřeně
prohlásiti: Dokud bude v republice Československé
jediný člověk bez práce, nemá
pro mne smyslu žádná vědecká
debata o tom, zda lepším systémem je etatismus,
zda lepším systémem je řízené
hospodářství nebo provádění
státní intervence nebo zda lepším systémem
je soustava, které říkáme soustava
liberalisticko-individualistická. Jestliže nedovede
a nemůže soukromo podnikatelská soustava zaměstnat
a uživit lidi, musí pomáhati stát; ani
policejní režim nevyhýbal se této povinnosti,
tím méně může se této
povinnosti vyhýbati demokratická republika. Je proto
potřebí, aby veškeré náměty
k t. zv. hospodářskému oživení
byly podrobeny prozkoumání a aby bylo připraveno
jejich provádění.
Můžete mi položiti otázku, kdo má
tyto věci prováděti? Neváhám
říci, že těžká úloha
v této době spočívá na ministerstvu
financí, na ministerstvu, které dávno přestalo
býti pouhým fiskálním ministerstvem,
jehož jediným úkolem je vymáhání
a vybírání daní. Ministerstvo financí
v době krise má další úkol, je
povinno, aby po stránce finanční připravilo
veškerá díla, jejichž provedení
žádá doba hospodářské
krise a odpomoc nezaměstnanosti. Tedy ministerstvo financí
přestalo býti pouhým výběrčím
daní, stalo se ministerstvem národohospodářským,
jehož úspěch nebo neúspěch projevuje
se v celém našem hospodářském
životě.
Ale ministerstvo financí v době hospodářské
krise musí býti též strážcem
hospodářské spravedlnosti; prospěch
celku, musí vždy nalézti v ministerstvu financí
pevného a odhodlaného obhájce, ministerstvo
financí, uznávám, musí býti
hrází proti jednostranným požadavkům,
ať jsou vznášeny kýmkoliv.
V tomto úsilí nalezne tento vynikající
resort státní správy jistě naši
nejúčinnější podporu, nalezne
ji proto, poněvadž ani ve věcech hospodářských
nemohou býti v republice Československé dvě
vlády nebo několik vlád, nýbrž
jediným vládcem v této věci může
býti vláda republiky Československé,
nemůže to býti ani vláda v Živnostenské
bance ani někde jinde v tomto státě. (Výborně.
- Potlesk.)
Jestliže dnes, po 10 letech, přistupujeme ke změně
zákona o přímých daních, dovolte,
abych jednoho vzpomněl. Ve finanční vědě
zůstane vždy jedno jméno jménem velikým;
je to jméno německého vědce Adolfa
Wagnera, jehož systém finanční vědy
zůstává dosud nepřekonán v
celé teorii i praksi vědy finanční.
Jeho "finanční věda", abych užil
slov jiného vynikajícího teoretika Seligmanna,
stojí dosud v čele finančně vědeckého
badání. Proč? Jeho dílo je prudkou
reakcí proti ekonomickému individualismu, jehož
vady Wagner dobře poznal a na jehož místo postavil
novou nauku o sociálním poslání státu
a jeho veřejné správy. Podle Wagnera není
národohospodářství prostým
přírodním procesem, jeho účelem
a účelem celých světových dějin
je rozšiřovati dobrodiní všech kulturních
statků na stále větší okruh širokých
vrstev obyvatelstva. Z tohoto názoru plyne zvýšená
úloha státu. Abych se vyjádřil slovy
jiného finančního teoretika: "Neučiníme-li
stát nositelem veřejného vlastnictví,
stane se automaticky nositelem veřejných dluhů."
To je maxima, kterou pozorujeme dobře i v našem hospodářském
vývoji, my to vidíme u nás, kde se často
odmítá tak zvaný intervencionalismus, a kde
konec konců nezdar soukromohospodářské
činnosti, ať se jeví v bankách, průmyslu
nebo jinde, přelévá se na stát, na
kterém se žádá, aby hojil závady,
které povstaly z nesprávného podnikání
soukromého. Ve veřejných financích
je vždy největší nebezpečí
pro myšlenku daňové a hospodářské
spravedlnosti, je tu nebezpečí proto, poněvadž
právě pod formou daní, pod heslem určité
ochrany hospodářské zpravidla ve veřejných
financích nehájí se spravedlnost, nýbrž
hájí se často staré nabyté
výsady a privilegia. Ale spravedlivý stát,
kterému jde o zachování hospodářské
spravedlnosti, nemůže se zastaviti před těmito
hradbami. Ve smyslu nauk, o kterých jsem mluvil, musí
i ve své daňové politice působiti
jako ochránce slabých, jde-li o spravedlivé
dělení t. zv. národního koláče.
Důvodová zpráva k zákonu z r. 1927,
jehož reformu právě provádíme,
prohlašuje a velmi hrdě to prohlašuje r. 1926
a 1927 že prý béře zřetel na
hlediska sociální. V důvodové zprávě
k zákonu z r. 1927 čtete, že má býti
více zatížen výnos kapitálový,
že má býti brán zřetel na subjektivní
únosnost a že prý se zmenšuje zatížení
daně činžovní, poněvadž
prý tato daň ve své podstatě není
nic jiného než daň spotřební.
Ale tento sociálně politický úkol,
který vytkl dr Engliš r. 1927 daňové
reformě, tento úkol, jak jej popisuje důvodová
zpráva k zákonu, v praksi, jak dnes téměř
po 10 letech vidíme, úplně selhal. Podle
státní účetní uzávěrky
za r. 1931 bylo kryto ze 100% státních výdajů
daní důchodovou téměř 12 Kč
a daněmi výnosovými necelé 4 Kč.
Daně spotřební uhradily téměř
19 Kč. Počítáme-li průměrné
procento přirážek 500 procent, znamená
to, že zdanění důchodů, t. j.
spotřeby jen k účelům státním,
bylo r. 1931 větší než zdanění
majetkové a zdanění podnikatelské.
Ale spotřeba byla dále zdaňována řadou
dávek obecních, které byly zavedeny r. 1927.
Díváme-li se na cifry, vidíme, že r.
1934 vynesly přímé daně bez daně
důchodové cca 700 mil. Kč. Naproti tomu vynesla
daň důchodová přes 1 miliardu Kč,
daň z obratu 2.400 mil. Kč, cla 660 mil. Kč,
spotřební daně na 2 miliardy a poplatky na
2 miliardy Kč, tedy dohromady 8 miliard Kč. Co tyto
cifry znamenají? Že daňová povinnost
nezůstala již podle zákona z r. 1927 u vrstev
kapitálově silných, nýbrž že
byla přenesena, přesunuta na nejširší
vrstvy našeho národa.
Zprávy Státního úřadu statistického,
které právě teď vyšly, přinášejí
nám důležité srovnání
o výnosu samosprávných přirážek
r. 1926 a 1933. Z této zprávy vidíme, že
r. 1933 poklesl oproti r. 1926 základ všeobecné
daně výdělkové, čili daně
živnostenské, celkem nevalně se 73 mil. Kč
na 60 mil. Kč. Zvláštní daň výdělková,
daň podniků klesla se 120 na 57 mil. Kč.
Ale naproti tomu nejen že stoupl základ daně
pozemkové se 49 na 67 mil. Kč, ale, prosím,
a nad tím je třeba se zamysliti, stoupl základ
daně činžovní se 100 mil. Kč
na 150 mil. Kč a domovní daně třídní
s 11 na 16 1/2 mil. Kč. Jak je patrno, tato daň,
kterou důvodová zpráva r. 1927 nazvala daní
spotřební, stoupla o celých 50 mil. Kč,
čili o celou 1/3.
Podle toho vypadá také výnos samosprávných
přirážek. R. 1926 vynesly přirážky
ke všeobecné dani výdělkové 400
mil. Kč, r. 1933 toliko 300 mil. Kč. Ale přirážky
ke zvláštní dani výdělkové,
tedy k dani, kterou platí naše podniky veřejně
účtující, vynesly r. 1926 533 mil.
Kč, ale r. 1933 toliko 274 mil. Kč, čili
o 1/4 miliardy Kč dostala samospráva méně
od podniků veřejně účtujících
(Slyšte!): naproti tomu přirážky
k dani činžovní, tedy k dani t. zv. spotřební,
vynesly v roce 1926 200 mil. Kč, ale v r. 1933 vynesly
již 350 mil. Kč, tedy o 150 mil. Kč více!
Tyto cifry, které jsou ověřeny šetřením
Státního úřadu statistického,
dokazují nám jedno, že minuly již doby,
kdy poplatní síla státu spočívala
na výnosech majetkových, a že zdroj státních
příjmů se čerpá z nejširších
vrstev obyvatelstva a jejich poplatní síly. Daňová
politika, která nám tímto způsobem
zatěžuje důchod domácností a
zatěžuje naši spotřebu, zašla podle
mého názoru poněkud daleko. Tato daňová
politika, která se nám vrhá na cesty nepřímého
zdanění, znamená cestu nejmenšího
odporu. Jak se vyjádřil jeden z vynikajících
theoretiků-národohospodářů,
tato daňová politika znamená, že se
škubalo peří z husy tak, aby husa co nejméně
křičela. Je přímo protismyslné,
jestliže se díváme na finální
výsledek této daňové politiky, že
v r. 1934, tedy v době hospodářské
krise, v době, kdy podle názorů našich
theoretiků klesl národní důchod z
80 na 40 miliard Kč, tedy na 1/2, naše spotřební
daně, které postihují nejširší
vrstvy lidové, vynášejí v r. 1934 o
200 mil. Kč více nežli v r. 1927, tedy v době
plné konjunktury. Zásada t. zv. subjektivní
únosnosti daňové byla tímto dalším
vývojem úplně porušena. V době
hospodářské krise musí však platiti
zásada daňové spravedlnosti tím ostřeji
nežli v době prosperity. Daňová prosperita
nesmí býti problémem čistě
technickým, nýbrž musí býti,
jak praví řada theoretiků, na př.
Rodbert, Roscher a Marshall, také problémem ethickým.
V době, kdy jsou statisíce lidí bez práce
a kdy stát vykonává funkci nejvyššího
strážce lidské společnosti, kdy se musí
starati o výživu těchto lidí, musí
ustoupiti osobní egoismus před zájmem celku.
Neváhám říci, že při projednávání
novely k zákonu o přímých daních,
která teď se předkládá parlamentu,
tato stanoviska a hlediska do velké míry vedla jednání
t. zv. daňové subkomise rozpočtového
výboru. V jedné věci byla tato subkomise
zajedno, že zájem jednotlivců a určitá
privilegia nesmí docházeti další ochrany.
Jestliže jsme byli ochotni ponechati ve starém zákonodárství
vše to, co znamenalo prospěch podniku, co znamenalo
zvýšení možnosti soukromého podnikání,
pak zdůrazňuji, že jsme ovšem nebyli ochotni
ponechati to, co znamenalo ve formě daňové
privilegia určitých jednotlivců a určitých
osob.
Jestliže uznáváme i v demokratickém
státě a v demokratické republice zásluhy
jednotlivců a potřebu jejich odměnění,
pak neuznáváme žádných výsadních
postavení.
Slavná sněmovno! Doba hospodářské
krise znamená, máme-li ji překonati, rozdělení
povinností na všecky vrstvy tohoto státu. Myslím,
že v této době není dosti dobře
možno, aby na jedné straně byli lidé,
jejichž důchod nestačí ani k uhájení
existenčního minima, a na druhé straně
lidé, jejichž důchody dosahují cifer
milionových. Tato věc nám byla známa,
a sama finanční správa nám uváděla
případ, kdy ředitel cizozemec má platu
48.000 Kč. (Hlasy: Měsíčně?)
Ne, ročně. Tento ředitel, říšský
Němec, měl zdaněno těchto 48.000 Kč,
ale ke konci každého roku dostával zvláštní
odměnu, která nepodléhala zdanění
a která činila pakatel, 700.000 Kč ročně.
(Skandál!) Tedy proti těmto případům
jsme musili učiniti opatření při sdělávání
této osnovy zákona a učinili jsme opatření
potud, že jsme řekli: Jestliže chce společnost
vypláceti někomu služební důchod
větší než 250.000 Kč, pak vlastně
ho dělá účastníkem na zisku,
ale činí-li ho účastníkem na
zisku, nesmí z tohoto zisku odejíti s prázdnou
stát a samosprávné korporace. (Potlesk.)
Připomínám ovšem, že na druhé
straně provedli jsme řadu změn, jichž
účelem je ochrana řádného a
správně platícího poplatníka.
Četl jsem nedávno v díle vynikajícího
theoretika francouzského ústavního práva,
že demokracie je teleologickým principem ústavní
techniky. Je to správné, a řízeni
touto zásadou učinili jsme opatření,
aby byla úcta před zákonem vštěpována
jako samozřejmý požadavek na obě strany.
Prohlásili jsme tu zásadu, kterou jsme rozvedli,
že úctu před zákonem musí míti
poplatník, ale že ji musí míti také
úředník, který zákon provádí.
Nepokládáme ve státě právním
za možné to, co jsme viděli, nežli jsme
tvořili tuto osnovu zákona, aby v tomto státě,
jak sám o tom mluvil pan předseda vlády,
docházelo neustále k válce mezi poplatníkem
a finanční správou. Ve spořádaném
právním státě konflikt mezi poplatníkem
a finanční správou nemůže končiti
jinde, nežli u nejvyššího správního
soudu, anebo v této místnosti, v parlamentě.
To znamená, že my žádáme, a žádali
jsme, a vtělili jsme to do zákona, že finanční
správa musí míti respekt před nálezy
nejvyššího správního soudu. Není
dobře možný stav, kdy je na 200 rozhodnutí
správního soudu a finanční správa
jedná proti těmto rozhodnutím. Chceme, aby
muž z lidu, kterého se dotýká daň
a který musí dávati státu, měl
pocit, že zákon platí pro každého,
nejen pro něho, nýbrž i pro úřad.
I volná úvaha veřejné správy
musí míti své meze, musí se díti
v mezích zákona. Proto v moderní demokracii
nemůžeme omezovati parlament jen na to, aby se na
zákonu usnesl, ale musíme mu dáti právo,
aby také dohlížel nad tím, jak se také
zákon provádí. Proto jsme provedli novelisaci
určitých předpisů, zejména
předpisů trestních a předpisů
o řízení. Říká se, že
i špatný zákon může býti
dobře prováděn. Říká
se v zákonodárství finančně-právním,
že každá stará daň je lepší
než nová. My musíme chtíti, abychom
měli dobré zákony a aby tyto zákony
byly také dobře prováděny. Chceme
zejména zaříditi, aby v tomto státě
poplatník věděl, kolik platí, a když
správně zaplatí, aby odcházel s vědomím,
že skutečně vykonal svou občanskou povinnost
a že už není možno, aby novým způsobem
bylo proti němu postupováno.
Ale, slavná sněmovno, mluvil jsem v rozpočtovém
výboru také o t. zv. konjunkturní politice
daňové. Je to daňová politika, která
znamená úpravu daní takovým způsobem,
aby byla podnícena soukromopodnikatelská činnost.
Rok 1927 po této stránce znamená naprosté
pochybení. V r. 1927, v době hospodářské
konjunktury, v době určitého hospodářského
rozkvětu, v té době dr Engliš
novelou z r. 1927 omezil veřejno-hospodářské
příjmy jak státu, tak samosprávných
korporací. A důsledek? Důsledek byl ten,
že zatím, co do doby krise některé podniky
aspoň soukromohospodářské vcházely
s určitými reservami, hospodářství
státu, hospodářství samosprávných
korporací vcházelo do doby hospodářské
krise bez jakýchkoliv reserv a bez jakýchkoliv prostředků.
Stát a samospráva šly do zápasu s hospodářskou
krisí jako zjevem světovým jako úplní
žebráci. A odtud také projevuje se ostrost
celého tohoto zápasu a projevuje se jeho tíha,
která spočinula na státu a samosprávných
korporacích. Na druhé straně uznávám,
že pouhé mechanické kruté zdanění
nevyvede nás z krise, a já jsem marně poukazoval
v rozpočtovém výboru ještě za
pana ministra dr Trapla na příklad Německa,
kde konjunkturální politikou finanční
docílili určitý hospodářský
úspěch. Poukazuji na řeč německého
ministra financí, kterou měl v Kielu 27. prosince
1935, a kdy skutečně mohl poukázati, že
určitá opatření, na př. snížení
daně z automobilů, pomoc mladým lidem, kteří
chtějí uzavřít sňatky, slevy
daňové při rozmnožení počtu
zaměstnanců, měla skutečně
v zápětí určité povznesení
německého hospodářství. Důsledkem
této t. zv. konjunkturální daňové
politiky, kterou provedlo Německo, jest, že Německo
na př. v automobilismu může říci,
že má automobilové parky, zatím co naše
politika daňová, pokud jde na př. o automobilismus,
ukazuje, že máme automobilové hřbitovy.