Místopředseda Langr (zvoní): Nyní přistoupíme ke společné rozpravě.

Podle usnesení předsednictva navrhuji lhůtu řečnickou 30 minut. (Námitky nebyly.

Námitek není. Navržená lhůta jest schválena.

Přihlášeni jsou tito řečníci: na straně "proti" pan posl. Sogl; na straně "pro" pp. posl. Kut a dr Klapka.

Dávám slovo prvnímu řečníkovi "proti", p. posl. Soglovi.

Posl. Sogl (německy): Slavná sněmovno!

Projednávaná osnova tisk 567 poskytuje mi příležitost, abych zaujal stanovisko nejen k této osnově, nýbrž i k jiným bolestivým otázkám obecních samosprávných těles, nebo abych tyto otázky rozvinul. Místo projednávané nepodstatné osnovy zákona byl by naléhavě nutný návrh na novelisování, nebo na sjednocení všech zákonů zabývajících se autonomními samosprávnými svazy, aby zvláště zákonodárství o obcích bylo uvedeno do takového stavu, který umožňuje, aby se každý občan v něm vyznal, vezme-li zákon do ruky, tak že nemusí studovati teprve ohromné množství knih, aby mohl proniknouti změtí právních předpisů. Projednávaná osnova i je nyní již sedmým nebo osmým návrhem zákona, který se obírá samosprávou. Zákony č. 76/1919, 280/1920, 329/1921, 77/1927, 169/1930 a 69/1936 Sb. z. a n. vnášejí do obecního zákonodárství zmatek, který působí, že každý obecní funkcionář se velice těžko vyzná, které předpisy ještě platí a které již nikoliv.

Projednávaná osnova se opírá o nařízení č. 69 Sb. z. a n. ze dne 25. března 1936 a nese totéž datum. Je tedy divné, že se ministerstvo financí rozhodlo teprve po čtvrtroční úvaze předložiti tento vládní návrh sněmovně. Nyní, když je nám předložen, vidíme, že neobsahuje další pomoc pro samosprávná tělesa, nýbrž naopak stanoví zmenšení příspěvků, ježto pomocný fond, který byl vládním nařízením č. 69 Sb. z. a n. z roku 1936 stanoven na 202 miliony Kč, byl snížen o 51 milionů a nyní se pomýšlí na další zkrácení, které se odůvodňuje tím, že snížením úrokové míry se vydání obcí snížila a že přeměnou krátkodobých zápůjček v dlouhodobé se anuity obcí zmenší. Zapomíná se, že se ze samosprávy stále více a více vyvinula správa na rozkaz. Tak bylo od ledna 1933 do prosince 1934 přijato 21 nových zákonů, které ustanovují spolupůsobení a spolupráci obcí při provádění těchto zákonů. Nelze se tedy diviti, musí-li obecní úředníci vynaložiti větší část své práce na obor přenesené působnosti. Je tedy dobrým právem obcí žádati, aby se stát zabýval úplnou sanací obecních financí, která však nesmí jíti na účet již beztak vyčerpaných obecních příslušníků a poplatníků, kterou by však měl nésti stát. Jsou obce, kde různé dávky jsou již vyšší než daňové přirážky, vynášejí více než obecní přirážky, z čehož vychází na jevo, že tento poměr nemůže býti zdravý.

Jsme-li zásadními odpůrci fondového hospodaření a vyslovujeme-li se dnes proti projednávané osnově zákona, protože znamená opětné zmenšení příspěvků, činíme tak také proto, že naše německá města a obce v nejhojnější míře pocítila kletbu tohoto fondového hospodářství. Když v r. 1927 byly v souvislosti se zákonem o finančním hospodářství obcí zřízeny u zemských úřadů dotační fondy, doufala tak mnohá obec, že vyrovná svůj schodek. Tyto naděje se ukázaly z největší části klamnými. Prakse ukázala, že obecní rozpočty byly často přezkoumávány lidmi, kteří neměli a ani nechtěli míti tušení o praktických věcech a kteří si při žádostech jednotlivých obcí o příděly z vyrovnávacího fondu pomáhali ta, ze udíleli obcím příkazy, aby vybíraly všechny možné dávky a poplatky, jejichž výtěžek ustanovovali zcela libovolně, nebo aby provedly snížení platů a škrtly jiná vydání, která konec konců přece jen obec musí zaplatiti, jen aby mohli žádost obce odmítnouti.

Tak bylo donuceno mnoho německých obcí vybírati již nejvyšší možné obecní přirážky a dávky a tak se stává v mnohých případech, že v některých městech a obcích dosáhlo vodné výše až 4 Kč. Mluvil-li jsem předtím o kletbě těchto fondů, doléhá to především na naše německé obce. Každý dnes ví, že bída a nouze je v německých územích, obcích a městech neobyčejně veliká, že však musíme přes to konstatovati, že se příděly neprovádějí podle národnostního klíče, ačkoliv je potřebnost větší, že při těchto přídělech byly německá města a obce zkráceny o mnoho milionů. Jezdíte-li dnes po venkově, budete moci konstatovati, že zatím co česká města mají všechna novodobá komunální zařízení, postrádáme v německých městech a obcích těchto zařízení pro nedostatek peněz. Přejeme českým městům a obcím výhod nového věku, ale musíme jich žádati ve stejné míře také pro naše německá města a naše německé obce. Nesmí se tedy státi, aby byly zdůrazňovány krásy jedné části, ale na druhé straně, jak se stalo, když naši kamarádi chtěli zavést cizí žurnalisty do německých území hladu a bídy, postavila se tam zeď policistů a četníků a prohlásilo se: "Až sem a ani krok dále!" Stát se musí starati také o to, aby města a vesnice v našich německých územích se mohly vždy a každého času ukazovati cizincům, aby tito návštěvníci odtud odcházeli s dojmem, že celý československý stát, nejen ve svých českých, nýbrž i ve svých německých částech je vzorem pořádku.

Úkoly policie a četnictva v poslední době jsou velmi zvláštní. Zatím co obce dříve dostávaly pokuty za pochybení a přestupky, jak se alespoň pamatuji ze své činnosti jako starosta, plynou nyní tyto pokuty do státní pokladny. Dokonce je možno konstatovati, že tytéž přestupky jako dříve vynášejí několika násobek dřívějšího trestu, ba že se dokonce ukládají tresty až do 1000 Kč, svezl-li někdo náhodou svého známého v nákladním autu.

Touto věcí jsem se zabýval jen proto, abych ukázal na to, že těmto četníkům jde jen o to, aby učinili co nejvíce trestních oznámení. Typickým příkladem toho byl projev v Rozenberku v jižní Moravě. Zatím co jsme se osobně zaručili odpovědným činitelům za klid a pořádek, svolali přesto ohromné množství četníků, kteří neměli nic jiného na práci než zjistiti sta cyklistů, protože jeli po nesprávné straně silnice nebo vedle sebe a učiniti na ně oznámení, aby od každého dostali pokud možno vysoké pokuty. Typickým na tomto projevu je to, že žádnému četníkovi nenapadlo prohlédnouti pramici u Nových Mlýnů, ačkoliv u ní leckterý četník stál a dal se také na ní převézti, a tím pak vznikla tragedie, které mohlo býti zabráněno a která si vyžádala 31 kvetoucích životů, což vzbudilo v srdcích nás všech nejhlubší smutek.

Z německé básně známe tuto větu: "Klidný občan se noci nebojí, neboť oko zákona bdí." Dnes můžeme bohužel konstatovati, že sice první věta ještě platí, ze se klidný občan nebojí noci, ale toho, ze se v každé době setká s četníkem, který jej udá pro nějakou maličkost, pro něco, co vůbec nezamýšlel. Činnost četníků spočívá jen v tom, aby v noci strašili klidného občana udáním.

Vraceje se k vlastnímu tématu chtěl bych konstatovati, že na těchto špatných finančních poměrech nemají viny obecní funkcionáři. To vyplývá z toho, že v okresích je stejné hospodářství, ačkoliv v čele okresů nestojí volený funkcionář, nýbrž okresní hejtman. Z toho lze konstatovati, že denně zažíváme nová zklamání na správní reformě. Pokles daňových základů pro hospodářskou krisi, pokles obchodu a živností přispěly k tomu, že výtěžek obecních přirážek se rok od roku zmenšuje. Nezaměstnanost a jí způsobené opětné zatížení obcí omezuje výtěžek spotřebních dávek, jako z masa, nápojů atd. V četných případech nesouhlasí daňově základy vydané berní správou, čímž vznikají nesprávné údaje v obecních rozpočtech. Je ještě množství případů, které ukazují zmatek ve finančním hospodářství obcí, tak že brzy dojde k tomu, že nikdo nebude chtíti v obcích převzíti odpovědnou úřední funkci.

Zlepšení si slibujeme jen od pronikavé státní pomoci, která by měla spočívati v tom, aby obcím byla odňata břemena, která ještě stále musí neprávem nésti. Tato pomoc by podle mého mínění měla vycházeti z těchto dvou zásad: 1. Opatření nových prostředků buď vytvořením nových zdrojů příjmů nebo přídělem státních prostředků nebo odnětím břemen, 2. pronikavá úprava úvěrového hospodářství. Odnětím břemen, která až dosud nesou obce, by bylo především převzetí státem školního paušálu a 23 % příspěvků k učitelským platům, jakož i nákladů na zřízení újezdních měšťanských škol, nákladů na státní starobní podpory, jakož i náklady obrany a ochrany před leteckými útoky. Do jednotlivých obcí jsme dostali výnosy, které nařizují, co všechno mají obce dělati a podniknouti, co si mají opatřiti, ale ani slovem se nezmiňují, odkud mají obce vzíti peníze na tyto veliké výlohy. Věřte mi, není to maličkost; ať je obec malá nebo velká, chce-li chrániti své obyvatelstvo, chce-li podle toho vystavěti hodně protiletadlových krytů, jsou náklady malých obcí na jednotlivce tak veliké jako u velikých a kdo si jednou propočítal částky, spojené s těmito výdaji, zjistí, že velmi málo obcí je s to, aby sehnaly tyto peníze k tomuto účelu.

Navrhujeme dále opětně zavedení přídělu z výtěžku daně z obratu a z přepychu. Na místo subvenčního hospodářství měly by býti uzavřeny dlouhodobé zápůjčky za státní záruky, takže by se neplatily úroky a anuity. Tím by obce zůstaly ušetřeny zla, že jim jsou sice přiřknuty pro elektrisaci, vodní stavby a jiná komunální díla subvence, ale nejsou v dohledné době vůbec poukazovány k výplatě, čímž jsou obce donuceny uzavírati krátkodobé zápůjčky, které si vždy vyžadují velikých obětí na úrocích. Nemá se tudíž stávati, aby nějaké ministerstvo povolilo subvence, řekněme ve výši 40 milionů Kč, zatím co ministerstvo financí je ochotno vyplatiti pouze 5 milionů Kč. Za takové věci nemůže býti žádný starosta činěn odpovědným.

Tyto návrhy jsou jen částí možností, které by přispěly k uklidnění obecních financí. Jak málo dbají odpovědná místa zájmů obcí, o tom svědčí příklad, který se nedávno udál v mém rodném kraji. S dosti značným nákladem byla vystavěna vranovská přehrada. Tehdy ujistil ministr zemědělství Brdlík, že pro tuto vranovskou přehradu nesmí v oblastech ležících při dolní Dyji přijíti na zmar ani měřice louky, a to ani velkou vodou ani suchem. Nyní jsme musili zažíti, že vranovská přehrada selhala, a to proto, že se pro ziskuchtivé majitele motorů hladina jezu pravděpodobně příliš zvedla, aby tu bylo pro jízdu na motorových lodích jezero hladké jako zrcadlo, a ze se nemyslelo, že by se na horní části toku mohly spustiti lijáky a že by pak přehrada nemohla zadržeti tyto spousty vod. Ačkoliv jsme na to poukazovali a žádali, aby hladina jezu byla snížena, neučinili tak a když si již jinak nevěděli rady, otevřeli prostě zdymadla a zatopili 5000 ha luk a polí, které se tím pro letošní rok staly naprosto neproduktivními. Dnes si u nás lidé povídají, že přehrada byla proto vypuštěna, aby zkusili, v jaké době mohou tento kraj zatopiti. Ve své interpelaci podané celé vládě jsme se proto tázali, zda je to pravda, a žádali jsme, aby odpovědní lidé, kteří způsobili škodu přes 5 milionů, byli voláni k odpovědnosti a přinuceni složiti účty. Ale ačkoliv jsme měli milionové škody, obrací se zemský úřad na obce a říká: "Kdysi jste se zavázaly, že přispějete na zdymadlo", a chce nyní vší mocí a se vší přísností vymoci na obcích tyto příspěvky.

Na konec se chci dotknouti otázky pro naše německé obce velmi ožehavé, která je velmi zlou věcí, je to otázka Ústřední banky německých spořitelen. Již 3 1/2 roku trvá její moratorium a nyní bylo opět ke škodě mnohých německých obcí prodlouženo. Pánům ministrům Spinovi a Czechovi musíme s tohoto místa blahopřáti, že tato bída s Ústřední bankou bude trvati ještě další 3 měsíce. (Potlesk sudetskoněmeckých poslanců.)

Místopředseda Langr (zvoní): Dále je ke slovu přihlášen p. posl. Kut. Dávám mu slovo.

Posl. Kut: Slavná sněmovno!

Ve společné rozpravě má býti projednána jednak osnova, jíž se mění finanční zákon na rok 1936, t. j. jeho čl. 20., jednak usnesení senátu, jímž se prodlužuje platnost zákona o ochraně československé měny a oběhu zákonných platidel. V zastoupení svého klubu prohlašuji především, že nemůžeme hlasovati pro osnovu zákona, kterým se mění finanční zákon na r. 1936, a to jednak již z toho zásadního důvodu, že jsme nedali souhlas k celému rozpočtu na r. 1936, a jednak i z toho důvodu, že tato osnova jest v logické spojitosti s právě projednaným a odhlasovaným zákonem o přímých daních.

Při rozpravě o osnově zákona o přímých daních předložil můj klub řadu pozměňovacích návrhů zásadního rázu, které nebyly přijaty, prohlašuji tudíž jménem svého klubu, že pro tuto osnovu hlasovati nemůžeme. Pokud jde o osnovu druhou, to jest osnovu, kterou se prodlužuje zákon o ochraně československé měny a o oběhu zákonných platidel, tu prohlašuji předem, slavná sněmovno, že hlasujeme pro tuto osnovu z důvodů, které jsou nasnadě, neboť chápeme, že je nutna ochrana těchto statků, je správné všechno to, co obsahuje jednak důvodová zpráva k osnově této a jednak již důvodová zpráva k původnímu zákonu z r. 1923.

Slavná sněmovno, já však, když se vyslovuji pro tuto osnovu, používám této příležitosti, abych protestoval proti způsobu, jímž této osnovy bylo zneužito, a abych opět poukázal, jakým způsobem u nás nejodpovědnější činitelé, to jest především vláda, jíž bylo svěřeno provádění zákonů, pohlíží na platné zákony republiky, bohužel že za mlčení československého Národního shromáždění.

Slavná sněmovno, návrh zákona z r. 1923 o ochraně československé měny a o oběhu zákonných platidel byl předložen původně senátu a v motivaci jeho čteme, že tu šlo především o speciální zmocnění, jež je nutno dáti vládě, aby se mohla rychle přizpůsobiti měnícím se hospodářským poměrům. V důvodové zprávě bylo poukazováno zejména na to, že nás stát je svou hospodářskou existencí odkázán na zahraniční trhy, na světová odbytiště, a že je proto nutno, aby rychlými zásahy bylo čeleno devisové politice druhých států.

A tu se musím vrátiti k věci, o které jsem se již zmínil, to jest o tom, jak špatně bylo naší vládou využito tohoto zákona a zejména jak bylo zneužito motivace, o níž se domnívám, že pro výklad zákona tvoří vlastně jeho integrující součást.

Slavná sněmovno, § 64 úst. listiny Československé republiky praví, že občanům československým nesmějí býti ukládána žádná majetková břemena, aniž by k nim dříve dalo souhlas Národní shromáždění. Článek 16 Paktu o Společnosti národů, který ratifikací stal se součástí našich zákonů, stanoví hospodářské sankce proti státům, které sáhnou proti znění a duchu tohoto Paktu k válce. Je samozřejmou věcí, že podobné hospodářské sankce ukládají občanům státu, který se těchto sankcí zúčastní, nesmírné hospodářské oběti. A tu musím kvitovat, že vláda, v jejímž čele stál zesnulý předseda vlády dr Ant. Švehla, byla si vědoma nejen v dobách své působnosti, nýbrž i pro budoucnost, že občanům Československé republiky mohou z respektování Paktu o Společnosti národů, pokud se týče hospodářských daní nebo snad i daně krve, vyplynouti závazky, k nimž musí Národní shromáždění dáti svůj ústavní souhlas. A proto r. 1923 předložila vláda dr Ant. Švehly Národnímu shromáždění návrh zákona, kterým má býti zmocněna vláda, aby v naléhavých případech cestou nařizovací prováděla sankce, když se na nich Společnost národů usnese. Tento zákon byl Národním shromážděním přijat, byl přijat posl. sněmovnou, byl přijat senátem, byl podepsán presidentem republiky a byl také ústavně pod č. 96 ve Sbírce zákonů a nařízení r. 1923 řádně publikován. Tímto zákonem byla československá vláda zmocněna, aby v naléhavých případech cestou nařizovací prováděla sankce, na jakých se usnese Společnost národů, ale, slavná sněmovno, pod jednou důležitou ústavní kautelou, t. j. že každé rozhodnutí, které v tomto směru vláda Československé republiky učiní, musí býti do 14 dnů předloženo Národnímu shromáždění. Nedá-li do těchto 14 dnů Národní shromáždění k opatření vlády svůj souhlas, ztrácí patnáctým dnem ústavní účinnost každé takové vládní opatření. A tu jsem, slavná sněmovno, znovu u žalostné kapitoly naší ústavy a je mně znovu líto, že jako příslušník oposiční strany musím před těmito prázdnými lavicemi jak vládními, tak i oposičními znovu žalovat na to, že ve Sbírce zákonů a nařízení pod č. 96 z r. 1923 žloutne nám zákon, o kterém se upřímně domnívám, že naň při nadprodukci zákonů, která u nás je, vláda i Národní shromáždění nadobro zapomněly.

Slavná sněmovno, konstatuji při této příležitosti, že k sankčním opatřením resp. k jejich vnitrostátní účinnosti bylo oprávněno podle platného zákona č. 96 z r. 1923 jedině Národní shromáždění. Používám této příležitosti, když se obnovuje tento zákon, abych konstatoval, že Národní shromáždění republiky Československé proti výslovnému předpisu ústavy se nikdy neusneslo na provádění sankcí podle čl. 16 Paktu o Společnosti národů. Nechci při této příležitosti ventilovati politickou stránku sankcí, neboť chápu, že to nepatří do této rozpravy, o které bych si nepřál, aby vybočila z věcných kolejí, ale, slavná sněmovno, jakým způsobem vlastně provedla československá vláda sankce, které znamenaly nesmírné hospodářské následky pro občany československého státu? Vláda republiky Československé provedla sankce proti Italii dvěma vládními vyhláškami p. ministra obchodu, které vyšly pod č. 208 a 211 v naší Sbírce zákonů a nařízení. Vláda republiky se neodvolala na platný zapomenutý zákon č. 96 z r. 1923, jehož existenci přece pánové zákonodárci musíte také nějak občanstvu republiky vysvětliti a vyložiti, neboť ten zákon tady přece je a my si neděláme nějakou sbírku, my neděláme museum na zákony, nýbrž děláme zákony snad proto, aby platily, aby se podle nich občané i vláda řídili. My je neděláme proto, abychom si sbírali podobné papírky a svazovali je do Sbírky zákonů a nařízení.

Slavná sněmovno, pan ministr obchodu nám vyhláškou aktivoval rozhodnutí Národní banky československé, provedl prostě sankce a odvolal se na tento zákon o ochraně československé měny a oběhu zákonných platidel. Slavná sněmovno, dovolil bych si i po stránce hospodářské, nehledě ke stránce ústavně-právní, protestovati, resp. velmi zapochybovati o tom, byla-li to ochrana československé měny, byla-li zde splněna motivace, kterou zákonodárce tenkrát v r. 1923 v senátě provázel osnovu zákona, aby bylo zabráněno všem hospodářským škodám, aby bylo zabráněno všemu, co by devisově omezovalo Československou republiku, co by omezovalo její obchod, měnu atd.

Je nutno protestovati proti tomu, že ve Sbírce zákonů a nařízení máme zákon, který neplatí, na který vláda zapomněla, při čemž však používá pro tak dalekosáhlé opatření zákona, který slouží k účelům zcela jiným.

Při této příležitosti budiž mi dovoleno, abych poukázal i na věcnou stránku sankcí. Řekl-li jsme, že šlo o veliké břemeno československému obyvatelstvu, je nutno, abych také své tvrzení prokázal. A tu, slavná sněmovno, jsme zase u velmi zajímavé věci. Náš Státní úřad statistický, který vydává statistiku kolikráte velmi legrační o každé hloupůstce a velmi často, nám najednou zapomněl říci, jak se jeví pro Československo toto provádění sankcí. Půjdete-li do Státního úřadu statistického, slavná sněmovno, nedostanete tam nejmenšího materiálu, půjdete-li k určitým orgánům čsl. průmyslu, vývozcům, exportérům, pokrčí vám rameny a řeknou: Nemáme nejmenší potuchy, jak bychom vyčíslili hospodářskou škodu, kterou sankce způsobily našemu hospodářství. Půjdete-li do obchodní komory, pokrčí páni úředníci rameny a řeknou vám: Víme, že nám stojí porculánky, víme, že ta a ta odvětví jsou vážně ohrožena, víme, že se propouštějí dělníci. Půjdete-li do ministerstva obchodu, dostanete stejnou odpověď. Velmi lituji, slavná sněmovno, že nikdo nebyl tak pilný a nezajímal se o tuto závažnou věc způsobem seriosním, ani nikdo z členů, bohužel, této sněmovny, neboť zjistil jsem v knihovně Národního shromáždění, že doposud nikdo z pánů poslanců ani senátorů si nevypůjčil ani jedinou publikaci, kterou vydává Společnost národů, Comité de coordination, koordinační výbor, který publikuje zvláštní sbírku "Statistiques du commerce avec l'Italie et les colonies Italiennes". Z této sbírky, z této publikace, do které svými sděleními přispívá i československá vláda na základě dotazníků, jež jsou jí ze Ženevy posílány, můžeme zjistiti velmi zajímavé věci, jaký totiž důsledek pro československé hospodářství, pro vývoz, dovoz a pro jiné státy mají sankce. V určité části tisku jsme četli zprávy: sankce se dodržují, Italie bude brzy hospodářsky položena, to jest jasná a hotová věc, a prosím, já tu najednou konstatuji, že my jsme z té Italie velmi vesele dováželi. Prominu pánům listopad - sankce začaly formálně 18. listopadu - ale vezměme si prosinec. V prosinci jsme dovezli za 363.000 zlatých dolarů zboží, za leden za 70.000, dále za únor, březen a duben dohromady za 921.000 zl. dolarů, to znamená dovoz v hodnotě - přepočítáme-li zlatý dolar kursem, který je tu také uveden - nějakých 37 mil. Kč za pouhých pět sankčních měsíců. Jaký je rozdíl mezi pěti měsíci roku předcházejícího? Za pět měsíců roku předcházejícího jsme k nám dovezli zboží za 85 mil. Kč, tedy jeví se nám tu úbytek 48 mil. Kč za pět měsíců, čili asi 50%. O rozdíl 48 milionů Kč jsme ochudili italské vývozce.

Ale my jsme prováděli sankce, my jsme tvrdili, že dodržujeme do posledního puntíku ustanovení Paktu o Společnosti národů. Vláda nám bohužel nedala nejmenší zprávy o tom, co dělá, a račte si všimnouti, co čsl. vláda zdůrazňuje v dotazníku do Ženevy. Tam najednou zjišťujeme, že my jsme také do té Italie vyváželi za těchto pět sankčních měsíců, a my jsme za ně do té Italie vyvezli za 1,092.000 zl. dolarů zboží, t. j. asi za 43 mil. Kč, za pět měsíců, kdy jsme prováděli sankce proti Italii. Loňského roku jsme tam dovezli zboží za 101 mil. Kč, tedy tady je opět asi 50% diference, čili my jsme ochudili asi o 60 mil. Kč naše exportéry, naše vývozce, a celkem náš hospodářský obrat s Italií jsme ochudili za pět měsíců asi o 106 mil. Kč. Do Italie se tedy dováželo vesele. Československá vláda to přiznává ve svých statistikách, které posílá do Ženevy, které má pro Společnost národů, ale které nemá, bohužel, pro československý parlament. (Posl. Zápotocký: Kde jsou ty nedozírné důsledky?) Prosím, ty důsledky si musí nalézt sama posl. sněmovna, já tu nejsem od toho.

Ale to je jenom zboží, ke kterému se otevřeně československá vláda v Ženevě přiznává To ještě nemluvím o uhlí, o botách. To ještě vůbec nevíme, co se vyváželo způsobem nepřímým, přes Rakousko, Maďarsko, Německo atd. Ta cifra by byla ještě větší.

Nedávno zde mluvil, asi před 14 dny, o této věci p. posl. Stivín. Pan posl. Stivín měl bohužel statistiku jenom do konce února t. r., já mám poslední publikaci z 2. června 1936, tedy data jsou zde zachycena až do dubna. Pan posl. Stivín uváděl zde některá data, která musím opraviti. Bude jistě slavnou sněmovnu zajímati, jak vypadal dovoz do Italie, pokud jde o jiné státy. Anglie šla dolů, Holandsko rovněž. Francie se 197 mil. vývozu za pět měsíců šla asi na polovičku, Rumunsko na polovičku, Švédsko, kde se tolik mluví o socialistické vládě, která je pro mír, místo za 347 mil. Kč vyvezlo za 342 mil. Kč, švýcarsko místo 124 mil. jenom 101 mil., Belgie místo 172 mil. pouze 83 mil., Německo místo 348 mil. pouze 330 mil. A tu je zajímavé, že jediný stát, který za trvání sankcí zvýšil svůj vývoz do Italie, je sovětské Rusko, které, jak nám zde pánové tvrdí, je strážcem míru a v osobě pana Litvinova nejvěrnějším pilířem ženevské Společnosti národů. Při tom nám tyto statistiky ukazují - a pan posl. Stivín zde tu věc také konstatoval - že sovětské Rusko vyvezlo do Německa za poslední rok za 22.600 mil. vagonů manganové rudy, které se používá k výrobě kanonů, kteréžto množství kryje z 52% spotřebu celého až po zuby dnes ozbrojeného Německa.

Včerejší noviny přinesly zprávu, že prý se staví za neguse Argentina, která chce podat na ženevské Radě Společnosti národů návrh, aby nebyla uznána okupace a bylo pokračováno v sankcích. Tato statistika ukazuje bohužel na šalebnou hru, která se v Ženevě hraje s národy, protože Argentina vyvezla za 4 sankční měsíce do Italie zboží v hodnotě 55 mil. Kč; Německo vydělalo na sankcích, stejně Rakousko i Maďarsko, Francie vyvezla do Italie za 4 měsíce za 111 mil. Kč zboží, Švédsko za 51 mil., Anglie za 39 mil. a při tom tu vůbec nejsou počítány anglické kolonie jako Australie, Afrika, Malta atd., které jsou v těchto statistikách uvedeny zvlášť. Konstatuji, když vidíme veliký export Jugoslanie, činící za 4 sankční měsíce 160 mil. Kč a u Rumunska 68 mil. Kč, že Malá dohoda vyvezla do Italie při krásném povídání o sankcích za 5 sankčních měsíců za 271 mil. Kč. (Posl. Stivín: řekněte také, že je to 1/4 dřívějšího vývozu!) Prokázal jsem zde, než jste přišel, že je to polovina vývozu, že celá securité collective, kolektivní bezpečnost je ženevskými pány provedena jenom na 50 %, a já bych chtěl, aby bylo těchto 50 pro náš stát velikým poučením, poněvadž my té kolektivní bezpečnosti můžeme věřit, pane poslanče, jen na 50 %, a zdůrazňuji zde, že musíme spoléhat sami na sebe, zejména na svou armádu. (Různé výkřiky.)

Místopředseda Langr (zvoní): Upozorňuji pana řečníka, že překročil řečnickou lhůtu.

Posl. Kut (pokračuje): Sověty vyvezly do Italie za 4 sankční měsíce za 61 mil. Kč.

Jsem žádán, abych ukončil. Končím svůj projev prohlášením, že s protestem hlasujeme pro zákon, kterého bylo zneužito ke hře, která se nám, československému státu, zle vymstila nejen po stránce hospodářské, nýbrž také v očích Italie, s níž Československý stát v zájmu míru a klidu ve střední Evropě musí co nejúžeji spolupracovati, nepřinesla nám právě jméno nejlepší. Konstatuji, že to byla československá vláda, ale že to nebyl československý parlament, který se prohlásil za sankce, a že to nebyl československý národ, který s nimi souhlasil. Konstatuji, že hlasujíce pro osnovu, protestujeme, že ke škodě národa byla vládou zneužita. (Potlesk poslanců národ. sjednocení.)