Místopředseda Košek (zvoní): Hlasování o tomto odstavci pořadu odložím na dobu pozdější a, nebude-li námitek, přistoupíme k projednávání dalšího odstavce. (Námitky nebyly.)

Námitek není.

Přistoupíme tedy k projednávání dalšího odstavce, jímž jest:

2. Zpráva výboru ústavně-právního o vládním návrhu (tisk 625) zákona, kterým se mění zákon o zrušení šlechtictví, řádů a titulů (tisk 641) [podle §u 35 jedn. řádu].

Zpravodajem jest p. posl. dr Suchý. Dávám mu slovo.

Zpravodaj posl. dr Suchý: Slavná sněmovno! Osnova zákona, kterým se mění zákon o zrušení šlechtictví, řádů a titulů a jez se předkládá sněmovně ke schválení v upraveném znění ústavně-právního výboru jako osnova zákona o řádech a titulech, nás všechny bez rozdílu, soudím, nutí k tomu, abychom si uvědomili vývoj, který jsme od převratu v tomto směru prožili. Jen tak porozumíme dobře cíli, který je osnovou zákona sledován, a jen tak hlasujíce pro to, aby osnova stala se zákonem, budeme jednati klidně a v přesvědčení, že neopouštíme nic z toho, co nazýváme demokratickým uspořádáním věcí československých, o kterých si přejeme, aby i nadále takovými zůstaly.

Pamatujeme se, že první měsíce našeho státního života po 28. říjnu 1918 byly ve znamení horečného budování státu a soustavného loučení se se vším, co představovalo a upomínalo na staré poměry. Bylo to úsilí o demokratickou čistotu a o tvorbu demokratického řádu jako organisace československé společnosti, lidí politicky sobě rovných. Je samozřejmé, že v tomto úsilí nemohla zůstati nepovšimnuta okolnost rodových výsad, řádů a titulů jako dědictví režimu světovou válkou překonaného.

Proto vláda Československé republiky předložila již v listopadu 1918 návrh zákona, jímž se mělo zrušiti šlechtictví, řády a tituly. Bylo to něco tak samozřejmého, že vláda nepovažovala tehdy ani za nutné přidávati k návrhu tohoto zákona důvodovou zprávu ani ustanovení o trestních sankcích. Takový důraz byl kladen na demokratické myšlení a cítění a zejména na víru v ideál demokracie jako vládu lidu, který nepotřebuje rodových výsad, řádů a titulů, které tvořily jednu z podpěr starého režimu. Také ústavně-právní výbor se tehdy usnesl proti trestním sankcím, vycházeje z předpokladu, že slavnostní ráz zákona by byl pojetím výslovné trestní sankce porušen. Zákon měl býti opravdovou a slavnostní demonstrací pro demokracii, a jen tak si dovedeme vysvětlit, že byl kladen důraz i na jednotlivá slova tak, aby ani slovem nemohl býti vzbuzen dojem, že československý stát přejímá charakter státu policejního. Byl to výraz nadšeného prostředí, horujícího pro přímočarost, téměř absolutní. Vždyť ani statečnost vojáků neměla být zvlášť odměňována.

Bylo to v době, kdy si nebylo možno z nejrůznějších důvodů uvědomiti ani faktický stav projednávané otázky a kdy se vyrovnávaly účty se starým zřízením bez hlubších úvah o tom, že normální poměry budou jiné a že si vyžádají korektivu, aniž by na demokratických základech nového zřízení bylo co měněno. Tato přímočarost, třeba imponující, se musila brzy objeviti neudržitelnou, protože předběhla přirozený vývoj. Skutečný život byl jiný. Brzo se musilo konstatovati, že právní stav petrifikovaný zákonem čís. 61/1918 se rozchází se skutečností, neboť již v době, kdy vládní osnova se stala zákonem, jsme měli Československý válečný kříž, zřízený dekretem prozatímní vlády zemí československých v Paříži dne 7. listopadu 1918, Československou revoluční medaili, zřízenou dekretem podepsaným za presidenta republiky Československé ministrem pro věci zahraniční v Paříži dne 1. prosince 1918, a dále čestné odznaky, zřízené pro revoluční armádu v Rusku. Brzo nato mírová konference usnesla se zříditi medaili vítězství pro spojenecké a přidružené mocnosti podle zásadního rozhodnutí mírové konference v Paříži dne 24. ledna 1919. Bylo tak nutno respektovati vyznamenání, kterých si dobyli v pravém slova smyslu naši revoluční vojáci za hranicemi a které získali jako odměnu za statečnost od svých i od cizích.

Brzo po prosinci 1918 se však ukázala i potřeba nových vyznamenání. Především pro vojíny za statečnost, prokázanou před nepřítelem, i pro osoby civilní za zásluhy, kterých si získaly pro stát československý. Těmto skutečnostem se přizpůsobil vládní návrh zákona, jímž se mění zákon o zrušení šlechtictví, řádů a titulů, který se stal zákonem pod č. 243 Sb. z. a n. z r. 1920. Tento zákon sice vyloučil z vyznamenání občanské osoby československé, ale je zajímavé, že vláda, zastoupená svým ministrem vnitra Ant. Švehlou, již tehdy v červenci 1919 uznávala nutnost umožniti občanským osobám československým, aby získaly řády za své zásluhy o stát, a že již tehdy se mluvilo o velkém etickém smyslu, který je obsazen v dekoracích, které si získali českoslovenští vojáci za hranicemi.

Historie právních předpisů o řádech a titulech citovaným zákonem nebyla odbyta. Již z rozdílu, který je patrný ze znění vládního návrhu z r. 1919 a ze znění přijatého ve výboru ústavně-právním se dalo tušiti, že tato otázka se objeví opět na foru parlamentním. Trvalo to sice dlouho, ale objevila se. Bylo to r. 1929, kdy vládní návrh zákona, kterým se mění zákon o zrušení šlechtictví, řádů a titulů, byl předmětem jednání ústavně-právního výboru posl. sněmovny, kdy byl zcela projednán a připraven pro rozhodnutí sněmovny.

Hlavní zásady nynějšího vládního návrhu byly obsaženy již v návrhu z r. 1929.

Můžeme tedy v historickém vývoji této otázky konstatovati tři etapy: První z r. 1918 jako nejradikálnější pokus o rovnost občanů, druhou vyjádřenou v zákoně z r. 1920, kterým byla prolomena zásada o zrušení řádů, a konečně etapu, jejíž výrazem je vládní návrh z r. 1929 a návrh nynější, který uvolňuje zcela cestu k řádům a titulům.

Názory na tento vývoj mohou býti rozdílné, a zejména ti, kteří byli svědky památných chvil říjnových z r. 1918 a kteří si zachovali smysl pro vyšší povinnost k celku a kterým nejlepší odměnou není dekorace nošená na prsou, nýbrž klid jejich svědomí a vědomí vykonané lidské i státoobčanské povinnosti, mohou býti tímto vývojem při nejmenším zklamáni.

Soudím však, že se netřeba báti tohoto vývoje. Jsou-li již poměry takové, že řády a čestné odznaky jsou ve světě až na nepatrné výjimky věcí běžnou, a je-li třeba již počítati s tím, že záslužné činy je nutno označovati i na venek a že k tomu sáhli i tam, kde se radikálně pokoušeli tvořit společnost lidí sobě rovných, na př. v Rusku, jsou-li již lidé takoví, že touží po něčem, co by zdobilo jejich prsa, pak se smiřme s tímto stavem a buďme spokojeni s tím, že demokratické zřízení naše ani uvolněním tohoto proudu není dotčeno. Rodové výsady tím neobnovujeme a soudím, ani v budoucnosti neobnovíme. Aristokracie rodová vymře a vyroste nám aristokracie ducha. Přispějí-li k urychlení v tomto vývoji i řády a čestné odznaky, budeme z toho moci míti jen radost.

Posuzujíce pak obsah osnovy, nemůžeme popříti i její světlé stránky. Občané českoslovenští jsou postaveni sobě na roveň, bez rozdílu, zda nosí kabát vojenský či civilní, a co je důležitějšího, osnova odstraňuje disparitu v posuzování zásluh o stát mezi příslušníky našimi a cizími.

Je nutno také uznati, že stát musí míti k disposici prostředky, jak jinak odměňovati prvky občanské na veřejné správě čím dál tím více účastné, když je nemůže vůbec nebo jen nedostatečně odměňovati hmotně.

Osnova odstraňuje také nejasnost stran přijímání cizích vyznamenání našimi občany a staví na pevný zákonný podklad i jiná uznání, jakož i otázku titulů.

Výbor ústavně-právní upravil osnovu především po stránce formální, odpoutav ji od zákona z r. 1920 a učiniv ji tak přehlednější, a upravil ji také po stránce věcné, některá ustanovení pozměniv a některá přidav. Především vsunul do §u 5 jako odst. 1 větu, jejíž tendencí je chrániti titul presidenta republiky. Ústavně-právní výbor soudí, že tento titul by měl býti vyhrazen pouze hlavě státu, uvědomuje si však potíže právní, administrativní i jazykové a proto soudí, že je třeba zákonným ustanovením brzditi aspoň používání titulu presidentského, a navrhuje zároveň posl. sněmovně k přijetí resoluci, podle které se má vláda touto otázkou zabývati a předložiti příslušný návrh zákona.

Ústavně-právní výbor doplnil § 5 dále novým odstavcem, podle kterého je možno udělovati čestné tituly také státním a jiným veřejným zaměstnancům za mimořádné výkony ve službě nebo za dlouhotrvající a záslužnou službu. Ústavně-právní výbor je si vědom, že se takovým ustanovením neodstraní bolesti našeho veřejno-zaměstnaneckého sboru, ale soudí, že mohou býti alespoň v jednotlivých případech zmenšeny. Poněvadž pak si byl ústavně-právní výbor vědom ožehavosti této otázky, ponechává se vládě, aby vládním nařízením stanovila podrobnosti tohoto opatření.

§ 6 byl oproti vládní osnově změněn v tom směru, že pravomoc politických a státně-policejních úřadů byla omezena pouze na cizozemská vyznamenání, k jejichž přijetí se nevyžaduje svolení presidenta republiky, jakož i na cizozemské pamětní odznaky. Úprava tato nepotřebuje po mém soudu žádného komentáře.

Také ustanovení o trestních sankcích bylo doplněno novým odstavcem, podle kterého přestupky spáchané československými občany jsou trestné i tehdy, byly-li spáchány v cizině. Ustanovení toto se jeví více nutné se zřetelem na nedalekou budoucnost, od níž se očekává nová úprava našeho trestního práva správního.

Předmětem vážných úvah ústavně-právního výboru byla zejména ustanovení o taxách za propůjčení československého řádu nebo čestného odznaku, nebo za udělení titulu československým státním občanům. Ustanovení takové se zdálo býti v rozporu s tendencí zákona. Proto ústavně-právní výbor upustil od kategorického ustanovení zákona a ponechává vládě možnost, aby vládním nařízením ustanovila taxy ve prospěch státní pokladny a stanovila bližší podrobnosti o výši předpisování, vybírání taxy i osvobození od ní. Ústavně-právní výbor zdůrazňoval při této příležitosti, že bude nutno bráti v konkretních případech zřetel na majetkové poměry těch, kteří budou přicházeti v úvahu, ať již jde o řád, čestný odznak či titul. Samozřejmě, že řády a čestné odznaky dávané za statečnost, jakož i čestné tituly veřejným zaměstnancům nemohou podléhati žádné taxe.

Z uvedeného je patrno, že ústavně-právní výbor podrobil vládní návrh kritickému rozboru a usiloval o to, aby osnova vyhovovala daným poměrům a stala se pokud možno účinným a účelným prostředkem našeho úsilí o ochranu a vybudování státu. Mohu proto jako zpravodaj ústavně-právního výboru klidně doporučiti posl. sněmovně, aby přijala osnovu zákona ve znění výborovém, a provázím příští zákon pouze jediným přáním: aby sloužil věci dobré a podporoval ušlechtilé závodění na poli práce a činnosti pro všechny a pro stát a aby neotvíral cestu k odměnám za zásluhy pochybné, nýbrž skutečné; jen tak nevyvolá závist a nedůvěru, nejnebezpečnějšího nepřítele demokracie i státu. (Výborně! - Potlesk.)

Místopředseda Košek (zvoní): K této věci jsou přihlášeni řečníci, zahájím proto rozpravu.

Podle usnesení předsednictva navrhuji lhůtu řečnickou 30 minut. (Námitek nebylo.)

Námitek není. Navržená lhůta jest schválena.

Přihlášeni jsou řečníci: na straně "proti" pp. posl. Haščík a Birke; na straně "pro" p. posl. Špaček.

Dávám slovo prvému řečníku na straně "proti" p. posl. Haščíkovi.

Posl. Haščík: Slávna snemovňa!

Parlament náš dostal osnovu, ktorú predložila vláda vo forme vládneho návrhu tlač 625. Tento návrh sotva bol rozdaný dnes pred poludním, uzrel už aj svojho partnera, a síce vo forme opravy od ústavne-právneho výboru, ktorý tu korigoval veci, ktoré by boly v demokratickom a právnom štáte absurdnými.

Vláda predkladá nám osnovy vtedy, keď v našom štáte je krajná kríza a nezamestnanosť, zamestnáva nás erbami, titulmi s rôznymi bývalými šľachtickými atributmi, keď 800.000 ľudí nemá čo do úst položiť. Vláda nám dáva takýto návrh vtedy, keď v jej záverečných účtoch vykazuje sa miliardový deficit. Ale my Slováci dívame sa ešte na to aj so zvláštneho hľadiska, totiž predkladá nám návrh vtedy, keď máme v 18. roku trvania republiky nevyriešenú slovenskú otázku. Konštatujem, že návrh tento je predložený vtedy, keď za 22 nemeckých menšinových poslancov sedia 3 aktívni ministri vo vláde, ale slovenský národ sedí za pecou a je bagatelizovaný. (Hlasy: To je vaší věcí! - Posl. Špaček: Slovenský národ má premiera vlády!)

Vládny návrh má aj rôzne vady. Tento návrh, by som povedal, tieto vady shrnuje vo dvoch hlavných kapitolách, vo vadách formálnych a vo vadách politických. Ja sa najprv budem zaoberať ohľadom tohoto návrhu po stránke chýb formálnych.

Pôvodný vznik tohoto zákona je zákon č. 61 Sb. z. a n. z 10. decembra r. 1918, ktorým boly zrušené tituly, rády a šľachtíctvo bez výhrad. Opakujem ešte jeden raz: Tituly, rády a šľachtíctvo zrušené boly v revolučnom Národnom shromaždení bez výhrad. Ukázalo sa postupom času, že toto bezvýhradné rozhodnutie revolučného Národného shromaždenia potrebuje korektúry. 24. januára r. 1919 mierová konferencia, ktorá zasedala v Paríži, usniesla sa, že založí na pamiatku víťazstva dohodových mocností rád a síce pre všetky spojenecké mocnosti a pre mocnosti pridružené k spojencom. Následkom tohoto rozhodnutia mierovej konferencie naše demokratické poriadky prišly do rozpakov a maly rozhodnúť o tom, či tie metály, či tie vyznamenania, ktoré mierová konferencia určila pre spojenecké vojská a pre mocnosti sdružené so spojencami, môžu naši príslušníci prijať alebo nie. V dôsledku toho náš štát musel zákon čís. 61 z r. 1918 novelizovať, čo sa aj stalo 10. apríla 1920. Ako však vidíme, ani táto novelizácia zákona nepostačila, lebo vláda nám predložila opäť nový vládny návrh, ktorým má byť opravený pôvodný zákon z r. 1918, poťažne z r. 1920.

Keď prejdeme jednotlivé stati prvého vládneho návrhu a porovnáme s rychle vydaným druhým, opraveným, ktorý predpoludním o 10. hodine spatril svetlo božie, do očú nám prijdú rôzne veci, ktoré mnohých nielen demokratov, ale hlavne hyperdemokratov prekvapia. Tak predovšetkým v §e 4 starého návrhu stálo, že "Nová vyznamenání ve způsobu řádů, čestných odznaků může zakládat se souhlasem presidenta republiky vláda nařízením za zásluhu o československý stát, a to jak pro československé státní občany, tak i pro cizince." K tomu by som si dovolil poznamenať, že ústavne-právny výbor vo svojom zasedaní 9. apríla 1920 v tlači 2795 vyriekol zásadu pri novelizácii zákona čís. 61, že "konečne platí zásada, že právo zriaďovať vyznamenania náleží jedine snemu, právo udeľovať vyznamenania náleží len prezidentovi republiky." A čo my tu, slávna snemovňa, vidíme? Že naša vláda zvyknutá na zmocňovací zákon, jednoducho privlastňuje si právo zriaďovať rôzne tituly s opomenutím parlamentu a jednoducho si dáva určité odstavce, kde si tieto tituly a rády bude rozdeľovať.

Druhý odstavec pôvodného §u 4 hovorí: "Tato vyznamenání propůjčuje president republiky k návrhu vlády. Jde-li o vyznamenání za statečnost před nepřítelem, propůjčuje je president republiky, po případě ministr národní obrany neb velitel vojska, jež president republiky k tomu zmocní."

Dôvodová zpráva k tomu hovorí: "Udílení vyznamenání za statečnost je míněno v prvé řadě pro osoby vojenské, není však podle osnovy vyloučeno, aby taková vyznamenání byla udělena též osobám občanským, splní-li předpoklady pro to." Tu by som si dovolil upozorniť, že treba aj formálne rozlišovať vyznamenania udelené za statočnosť pred nepriateľom a síce na fronte a v zázemí. Lebo sa veľmi ľahko môže stať ten zjav, ktorý sme videli v starej rakúskej armáde, že frontoví bojovníci v zákopoch chodili s holými prsami a rôzni povaľači v etapách mali do strhnutia ovesené blúzy vyznamenaniami a metálami. Keď sa dávajú vyznamenania za statočnosť, treba i v zákone zdôrazniť, že patrí v prvom rade bojovníkíkom vo fronte v prvej línii a nie občanom v zázemí, tak aby nenastala ľahko zámena. Náš návrh zákona o tom nehovorí a ja na to dôtklive upozorňujem, aby sa neopakoval prípad rakúsky a protekčných detí.

§ 2, starý § 4 a) - totiž ten pôvodný hovorí, že "Cizozemské řády, čestné odznaky a tituly mohou státní občané českoslovenští přijímati jen, svolí-li k tomu president republiky k návrhu vlády." V starom vládnom návrhu máme § 5, ktorý povedá: "Politický (státní policejní) úřad může z důvodu veřej ného klidu a pořádku zakázati jak ve způsobu všeobecných nařízení, tak i pro jednotlivé případy nošení neb jiné veřejné užívání cizozemských vyznamenání, jakož i cizozemských pamětních odznaků, nebo vázati jejich nošení a jiné veřejné užívání na úřední povolení."

Slávna snemovňa! Tento odiózny § 5b), neviem koho pričinením, bol pozmenený v základe a to opatrenie policie a politických úradov úplne vypadlo. Bol by to býval cirkus a bolo by to bývalo náramne zábavné, keby na návrh vlády parlamentom povolený rád bol sňatý s pŕs vyznamenaného na púhy zákaz policie alebo četníkov.

Už r. 1920 bol ústavne-právny výbor náramne opatrný na tieto policajné nábehy a nie bez príčiny. Ústavne-právny výbor r. 1920 schválne použil termín "nemôže platne prijímať" - totiž československý občan - cudzie vyznamenania, a vedome bolo opomenuté slovo "zakazuje sa". Prečo? Lebo vraj toto slovo "zakazuje sa" mohlo by u nás pripomínať policajný štát. Myslím, že preca len niekoho z tých starých revolučných pracovníkov napadlo, aby ten odiózny § 5 b) z tej pôvodnej osnovy bol úplne pozmenený, aby tá policajná stať bola úplne vynechaná a aby tento paragraf dostal prijateľnú formuláciu.

Je tu potom § 3, bývalý starý § 4 b), ktorý hovorí, že "vláda může usnesením zakládati pamětní odznaky a určiti podrobnosti o jejich udělování". Na tento paragraf vzťahuje sa moje predošlé vyhlásenie, že k zriaďovaniu i takýchto pamätných odznakov je kompetentný parlament a udeľuje ich prezident.

§ 4, vlastne starý § 5, hovorí o opatreniach pre ten prípad, že vláda určí podrobnosti, ak majú byť tieto vyznamenania za súhlasu prezidenta udeľované. Tu by som odporúčal, aby snemovňa vyriekla tiež i v tomto paragrafe, že toto právo je ponechané jedine prezidentovi republiky a že o toto právo prezident republiky, vyjmúc poľných armád, kde môže byť prepožičané ministrovi nár. obrany, poťažne najvyšší veliteľ, sa s nikým deliť nemôže.

Pokiaľ ide o nový § 5, starý § 5a), i tu pokračovala vláda nesprávne, poneváč urcenie titulov ako u vyznamenaní a rádov patrí parlamentu, udeľovanie prezidentu republiky.

Spomenul som, že ten odiózny nový § 6, starý § 5b), bol monštrum, bola to škvrna a výsmech našej demokracie a chápeme, že členovia revolučného Národného shromaždenia, politikovia s lepším citom sa pričinili, aby tento paragraf bol podstatne zmenený.

Máme tu potom § 8, bývalý § 6a). Ten patrí úplne tesne k starému §u 5b), totiž k tomu policajne-četníckemu paragrafu. Tento starý § 6a) totiz hovoril, že československý štátny občan, ktorému bol prepožičaný československý rád či čestný odznak alebo ktorému bol udelený titul podľa tohoto zákona, je povinný zaplatiť do štátnej pokladne taxu vo výške až do 100.000 Kč. Ustanovenie toto nevzťahuje sa na rády a čestné odznaky za statočnosť. Ovšem toto je s hľadiska demokracie a s hľadiska mravného niečo úplne neprijateľné, lebo akékoľvek vyznamenanie dávať v pocite akejsi demokratickej štátnosti za akúkoľvek úplatu je vec nemorálna. Možná, že tento nový § 8 dá možnosť pánom Körnerovcom, Lustigovcom a Feierabendovcom, poťažne iným pánom, aby snáď na základe svojho hmotného postavenia si zaplatili tých 100.000 Kč a nadobudli nových titulov a nových rádov. Ovšem tento paragraf tak sa dobre umiestňuje v demokratickej sústave ako päsť na oko.