Myslím také, že kritika, která se dnes pronáší o demokracii a o zřízení malých národů, je neoprávněná, neboť právě ti, kteří se dovolávají své přednosti pro vedení států a národů, často se neosvědčili jako vládci. Když někde zkrachovala demokracie, nebylo to proto, že demokratický systém byl vadný nebo nesprávný. Naopak to bylo důkazem, že ti, kdož tehdy demokracii představovali, byli špatní demokraté. Jestliže si tehdy demokratické vlády nechaly vzít z rukou moc a vládu, bylo to důkazem, že nebyly schopny a vychovány pro demokracii. Ovšem demokracie se nebude nikdy přít o to, zda je schopna řídit státy nebo národy, ona to musí ukázat činy. A právě statní rozpočet je vlastně obrazem toho, co demokracie dovede. Dobře to řekl jeden z francouzských politiků, když pravil, že rozpočet je kniha života národa, v níž se dočteme o životě a smrti, o blahobytu i bídě národů více nežli v dějinách, které líčí vítězné války. A proto je dnes pro náš národ dvojnásob důležité, aby tato rozpočtová historie byla neméně slavná nežli historie válečná.

K tomu bych chtěl jenom říci, že projednávání rozpočtu má poněkud nelogický postup, když před tím neprojednáváme účetní závěrku za rok minulý, abychom mohli porovnat, jak se projevily jednotlivé rozpočtové účiny v životě, v praxi, abychom mohli kontrolovat a porovnávat, neboť dobře řekl Antonín Švehla, že demokracie je kontrola a že právě v demokracii není kontroly nikdy dost. Právě již rozdaná účetní závěrka, která se bohužel neprojednala před rozpočtem, ukazuje, že minulý rok končil deficitem, a jistě strany oposiční a možná i strany vládní budou vytýkat, že nynější rozpočet již nese v sobě zárodek deficitu. Nepovažuji to za neštěstí nebo nešikovnost vlády, neboť právě deficity státní ukazují, že něco není v hospodářském životě v pořádku. A tu je důležité, aby se ti, kdož odpovídají za hospodářství státu, ohlíželi, jak zamezit anebo zmenšit tyto deficity. Můžeme říci, že jsme nastoupili v tomto směru správnou cestu již za vlády Malypetrovy, který prohlásil v době, kdy sám předkládal tomuto slavnému shromáždění rozpočet, že tento rozpočet je posledním rozpočtem deflačním. To byla veliká změna hospodářského směru a bylo to také rozhodnutí energické, poněvadž většinou všichni prohlašovali, že každý rozpočet, má-li být správně sestaven a hospodářství státní správně vedeno, musí dbát zásady úspornosti. Bohužel právě deflační rozpočty té doby se vyznamenávaly ne aktivy, ne přebytky, nýbrž deficity co největšími. Důkaz to, že právě tu v politice finanční a v hospodářství vůbec bylo něco nezdravého. Teprve když jsme nastoupili jiný směr tím, že jsme provedli devalvaci měny, která, jak bylo zdůrazněno již několikrát, není všelékem pro všechny neduhy dnešního hospodářství, ona je jenom prostředkem, a proto také nynější rozpočet je tak trochu pod dojmem nové devalvace zlepšují se poměry.

Co můžeme v tomto rozpočtu zdůrazniti kladného je to, že ministr financí nastoupil cestu zdravé a logické úspornosti, když hledal úspory ne snižováním standardu těch, kdož spojili svůj osud se státem, na účet zaměstnanců, na účet úředníků, nýbrž že postihl t. zv. bezpracný důchod, že porovnal výnosnost výroby s výnosností kapitálu a sáhl zcela logicky k snížení úrokové míry z dluhopisů státních. Snad se přezírá, že tento veliký zásah, který, pravda, jenom v rozpočtu státním představuje úsporu necelých 300 mil. Kč, přinesl veliké ulehčení celému národnímu hospodářství tím, že snížení úrokové míry se přeneslo pak do celého hospodářství, které potom na podkladě tohoto úrokového standardu dosáhlo úspor asi 1100 mil. Kč. To jsou veliké zásahy, které přecházíme. Ale měli bychom přece jenom zdůrazňovat, že je nutno, aby tento úrokový standard 3.5 % se stal zásadou a osou naší hospodářské a finanční politiky, neboť jenom od levného úvěru může začínati podnikání ostatní.

Jestliže stát prohlásil, že nemůže snésti vyššího úroku nežli 3.5 %, je samozřejmo, že ani československý chalupník, sedlák či živnostník nemůže snésti více než 3.5 %. A výsledek toho je, že dává podnikatel svoji práci za kapitál navíc.

Setkáváme se též s dalším kladným zjevem v rozpočtovém hospodářství, že vláda chce řešiti nezaměstnanost ne podporami, nýbrž prací. Setkáváme se tu se značnými položkami, kde Hodžova linie bojovat proti krisi prací se projevuje v rozpočtu, takže na vlastní správu je věnováno 300 mil. Kč, na státní podniky 1344 mil. Kč, ve fondech 606 mil. Kč, půjčka na obranu státu 3000 mil. Kč. Celkem bude investic za 5249 mil. Kč. Je pravda, že těmito velikými investicemi bude přivedena do pohybu řada veřejných prací. A tu je nutno, aby tyto peníze se jenom nevydávaly, nýbrž aby zde platila zásada udělat za ně pokud možno nejvíce. Ne snaha utratit, vydat, ale hospodárně s nimi zacházet. Myslím však také, že nebude v tomto váženém sboru pochybovati o tom, že státní investice nejsou řešením dnešní hospodářské tísně a nezaměstnanosti. Myslím, že je třeba právě v této době, kdy se tyto veliké prostředky uvádějí v pohyb, zdůrazniti, že je to jenom přechodné řešení a že musíme věnovati především veškeru pozornost posílení soukromého podnikání. Právě tato krise ukázala, jak není žádný kolektiv tak silný, aby byl chráněn před hospodářskými zásahy, a že není žádný stát tak bohatý, aby mohl vydržet svoje občany, naopak, že hospodářsky silní občané mohou poskytnouti svému státu, i když je v tísni, své prostředky, pakliže jsou sami hospodářsky silni. (Předsednictví převzal místopředseda Taub.)

Také celý světový vývoj ukazuje, že všichni státníci a hospodáři se berou tímto směrem, že podporují soukromé podnikání, soukromou iniciativu. A v tomto směru musíme se také my ohlížeti kolem sebe, jaké směrnice volí státy daleko silnější a větší. Pravda, až do poslední doby jsme kladli největší důraz na export, a měli jsme privilegované stavy, ať již to byl průmysl nebo obchod, kterým naše vláda a celá naše vládní soustava poskytovala daleko více ochrany a výhod. Ukázalo se bohužel, že při rozkladu světového obchodu právě tento stav, který požíval určitých privilejí, se stal největší starostí všech vlád a že zanechal všem státům největší množství nezaměstnaných, ale že tu byla bohudík druhá složka, ona Popelka, jíž říkáme zemědělství, která při zničení a rozkladu všech hospodářských a obchodních styků musela převzíti na sebe výživu a podporu všech těch spoluobčanů, kteří nezaviněně upadli do tísně a začasté si ani neuvědomili, že nebýti této určité silnější hospodářské složky, která ještě přes všecku tíseň mohla platiti daně, byla by bída u nás daleko větší.

Musíme se ovšem také ohlédnouti, jakým směrem se béře naše obchodní politika, jak jsou uzavírány obchodní smlouvy s našimi sousedy, a dokonce musíme i revidovati, jak jsou uzavírány a jak jsou výhodné obchodní smlouvy s našimi přáteli. Tu ovšem výsledky, které plynou z obchodních smluv, nejsou tak příznivé, jak by se zdálo. Ba dokonce nemůžeme po této stránce ani vysloviti zvláštní chválu, a myslím, že to byl částečně omyl, když naše strana byla podezírána, že nejsme vůči našim spojencům a přátelům dosti loyální. Na rozdíl od ostatních našich koaličních spojenců díváme se na politiku poněkud reálněji. Věříme ve všecky ty skvělé ideály, které se mohou splniti za 50, 100 nebo 200 let, až pronikne zásada kolektivní bezpečnosti. Ovšem jako zemědělci vycházíme z praktických pohnutek. Chceme viděti, jak toto přátelství se také projevuje v hospodářském styku. A tu bohužel mezi těmi zmatky, které dnes prožívá Evropa, vidíme, že naši spojenci a zvláště Francie nepodepřela naše vojenské spojenectví hospodářským, že se naše delegace vrátila v posledních dnech sice bez výsledků, ale jak jsme v radiu slyšeli, aspoň s něčím, s hrdým sebevědomím, že se s námi musí zacházeti jako s rovnocenným činitelem a nikoliv koloniálním státem. Vítáme takový energický projev a nevíme, kým byl dirigován. Myslím, že by bylo třeba ho přeložiti do franštiny a říci to Francouzům, poněvadž toto hrdé sebevědomí nás stálo již ohromné kapitály. Stálo nás už skoro 4 miliardy během hospodářských styků s Francií a za posledních 9 měsíců nás bude státi, jak nám říká statistický úřad, skoro 100 mil. Kč. K tomu musíme si připočísti neviditelný vývoz kapitálu, poněvadž se Francie u nás dosti finančně angažovala účastí v některých společnostech a průmyslech, a konečně musíme k tomu ještě připočísti i peníze z cizineckého ruchu, které také představují velmi slušné položky vzhledem k tomu, že Paříž je město světa a my jsme v době koloniální výstavy tam hezkých pár milionů vyvezli, aniž bychom obdrželi nějakou jinou kompensaci.

Pravda, Francie před devalvací ohlásila, že otevře hranice a že bude podporovati zásady svobodného obchodu. Francie udělala velmi pěkné gesto, když zrušila kontingentaci u 70 druhů zboží. Jenom že to má tu vadu, že z těchto 70 druhů zboží Československo může vyvážeti jen asi 3 nebo 4 artikly. Československo je vlastně jediná země, která po 15 let plní v Evropě úzkostlivě všechny své peněžní závazky, a je opravdu potom překvapeno, když se setká při získávání úvěrů v Paříži s takovým nedorozuměním, jak by nám o tom jistě ti, kdož se o toto jednání pokusili - mohli říci. Československo vlastně také přináší určité oběti za Francii tím, že dává určité hodnoty hospodářské za dobrý náš styk s Malou dohodou, kde opravdu přinášíme právě v zájmu Francie, jak v "Tempsu" bylo zdůrazněno, veliké miliony, které by vlastně měla v zájmu svém dávati Francie. A proto je naše obchodní politika na velmi vážném rozcestí, na koho se máme spolehnouti a jakým směrem se má orientovati, když není dostatečné spolehnutí na vlastní přátele. My si musíme uvědomiti, že směrnice nové naší obchodní politiky těsně souvisí s naším rozpočtovým hospodářstvím. Vidíme, jak úpadek exportu se promítá ve vydáních na sociální péči, ve zmenšení daní a v tom všem, i my, zemědělci, - třeba bychom ze sobeckých snad hledisk mohli říci, že nemáme zájem, - naopak zdůrazňujeme, že máme zájem na dobré obchodní politice, na exportu a zaměstnanosti průmyslu. My to prostě a upřímně definujeme v té formě, že potřebujeme někoho, kdo by s námi převzal ještě placení daní a celou tíhu hospodářského života.

Když ovšem se podíváme na trhy v Evropě, tu, bohužel, vidíme, že máme málo vyhlídek uplatniti se se svým exportem ve střední Evropě. Státy středoevropské, ale i Balkán, který byl kdysi naším odbytištěm, dnes stojí úplně pod vlivem německým, a největší tragédie je v tom, že export Německa do těchto zemí vlastně financuje nepřímo Československo. Tak ku př. clearingová špička v Jugoslavii činí dnes 117 mil. Kč, naproti čemuž dluží Němci Jugoslavii 600 mil. dinarů. V Turecku máme zamrzlých 76 mil. Kč, v Řecku 61 mil. Kč, v Bulharsku 6 mil. Kč, zatím co přibližně stejné sumy Německo v clearingu dluží právě těmto zemím. Cedulové banky těchto zemí používají zamrzlých pohledávek československých k proplácení zamrzlých pohledávek domácích exportérů v Německu.

Takovým asi směrem prozatím se brala naše obchodní politika. A když vidíme, jak Německo záměrně okupovalo a přivázalo k sobě balkánský trh tím, že státy balkánské, chtějí-li přijíti ke svým pohledávkám, kupují a musí kupovati německé výrobky i za vyšší ceny, teprve pochopíme, proč ku př. podlehly Vítkovické železárny firmě Krupp při zadávání mostních konstrukcí při zařízení pro Zenicu, a proč dodává vlastně Německo dnes do Jugoslavie, našeho spřáteleného státu, zařízení do továren, děla a ozbrojuje Jugoslavii.

My si konečně musíme také uvědomiti, že dnes jsou tyto trhy tak skoro hermeticky pro nás uzavřeny, že budeme muset hledati vzdálenější trhy, a to proto, že tyto vzdálenější trhy, ať již je to latinská Amerika, Indie nebo Afrika, nepoužívají obchodních smluv k politickým účelům, zatím co naproti tomu všude kolem nás je hospodářství instrumentem politickým. Tady již musíme si vyjádřiti, jakým způsobem bychom se měli spojiti, jakým způsobem bychom se měli dohodnouti, abychom aspoň nějakým menším zlomkem participovali na světovém obchodu, poněvadž jsme proň zařízeni, poněvadž nemůžeme přeorientovati na ráz ty desetitisícové masy, které si zvykly na jednostrannou výrobu průmyslovou. Právě proto je zbytečné, když místo spolupráce si činíme výčitky, když neuvažujeme o tom, jak bychom v tomto rozpočtovém hospodářství pomocí refundací daní, pomocí snížených tarifů, pomocí kontroly nad kartely umožnili, aby náš průmysl se za hranice dostal.

Nebylo většího omylu, než když si průmysl představoval, že zemědělství mu umožní export, když výhody, které se získávaly pro průmysl, mělo platiti zemědělství dovozem zemědělských výrobků a když se měla uměle stlačovati cena zemědělských výrobků, aby dělník levněji žil, a tak vlastně měl diference, které vznikly z měnové disparity, zaplatiti opět československý zemědělec.

Byl to naprosto neudržitelný stav, který jsme změnou finančního systému nyní zčásti likvidovali. Ale to nestačí. Je třeba pokračovati dále. Bohužel vyhlídky na okamžitou změnu tu nejsou vzhledem k tomu, že státy se ohraničily čínskými zdmi; a tak dvojnásob si dnes musí náš průmysl vážiti vnitřního trhu. Je zajímavé, že této otázce se nevěnuje zvláštní pozornost a že vždycky čekáme, až některý jiný význačnější stát nebo státník nás upozorní na věci zcela samozřejmé, jak se to stalo v posledních dnech, kdy anglický ministr zemědělství Morrison formuloval zásady zemědělské politiky. Řekl: Zemědělská politika musí býti trvalá a musí míti kontinuitu. - To znamená, že nesmíme dělati náhodná opatření na jedno nebo na dvě léta. Dále pravil, že britský zemědělec musí býti chráněn před účinky náhlých krisí zemědělské výroby. Čili je zde ona proklínaná autarkie, když anglický stát se chce ohraničiti a chrániti svoje zemědělství, aby na ně nemělo vlivu ruské obilí, které dnes nepřichází v úvahu, ale přijde, a aby na ně neměl vlivu dovoz dobytka z krajů, kde dělník pracuje za 3 až 4 Kč; pak je ovšem konkurence schopný. Ale evropský zemědělec takovou konkurenci nemůže snésti, poněvadž jeho životní standard, ale také požadavky státu od zemědělce, jsou 5- až 10násobně vyšší, než ve státech, z nichž se zemědělské výrobky dovážejí.

Myslím, že slova anglického ministra, státníka ve státě, který byl proslaven liberalismem a industrialisací a který razil po prvé zásadu svobodného světového obchodu, jsou pro nás dostatečným poučením a že již konečně přijdou někteří na chuť plánovitým opatřením, která u nás rovněž uvedl v život ministr zemědělství, a to formou zcela moderní a novou, i když nevyhovuje stoprocentně. Vždyť všichni se jistě pamatujete na onu, řekl bych, nepěknou kritiku zřízení monopolního; dnes ovšem tato kritika úplně zanikla. A právem snad by mohl kritisovati zemědělec, když srovnává ceny obilí na světovém trhu. Mohl bych kritisovati hlavně to, že se vyhledávaly pracně různé prostředky a argumenty, aby se zásada rentabilní a stabilisované ceny podlomila. Nechápu, jak je možno, že nyní najednou ony ohromné přebytky, které byly vybájeny v různých časopisech, naráz zmizely. Mám podezření, že tato taktika byla záměrná proto, aby se zemědělci mohli donutiti k srážkám, kde bohužel příroda spojila se rovněž s těmito hospodáři a učinila další srážku. Výsledek toho je, že dnes již mohl by kritisovati snad zemědělec a že by měl děkovati konsument, který i při této špatné úrodě má zabezpečené, stabilisované ceny chleba, zatím co zemědělec stabilisované ceny obilí nemá. Proto myslím, že v tomto váženém shromáždění příštího roku nebude nikoho, kdo by se bránil, aby obilní srážky, které byly pod dojmem a pro likvidaci přebytků obilnin uvedeny v život, byly odbourány.

Chci jenom k této kapitole připomenouti, že by bylo mylné, kdyby snad někdo tvrdil, že regulované hospodářství v oblasti obilní produkce již zachránilo zemědělskou situaci. Naopak, letos, myslím, že bude mnoho dodavatelů, kteří prodávali zemědělcům své výrobky a pocítí, co je to špatná úroda. Proto budeme pravděpodobně již příštím rokem také žádati, aby živočišná produkce byla rovněž stabilisována. To ovšem neznamená, že by zemědělec žádal drahotu masa. Naopak; my jenom žádáme totéž, co druzí již dávno mají zajištěno kolektivními smlouvami. Chceme aspoň věděti, jaká bude přibližně cena dobytka, právo, které již dneska všichni v našem státě si vymohli. Když vezmeme všechny tarify, ať lékařů, nebo zvěrolékařů, prostě není v Československu stavu, který by svým určitým tarifem pracovním nebo jiným monopolem neměl zabezpečeny své příjmy. Jaká by to byla demokracie, kdyby se totéž právo nepřiznávalo stavu zemědělskému? A tu nás musí právě velmi překvapovati, když na př. se vede rozhořčený boj nyní proti nám, když ukazujeme, jaké nebezpečí pro hospodářství nejen československé, nýbrž i evropské vůbec vyrostlo ve výrobě a spotřebě umělých tuků. Nyní teprve si uvědomuje Evropa, jak tento produkt rozleptal skoro celé evropské hospodářství. Významný švýcarský národohospodář Lauer, který náhodou není agrárníkem, dokazuje, že základ nadprodukce obilní, rozklad živočišné výroby, pasivita obchodních bilancí jednotlivých evropských států spočívá v konsumu umělých tuků. (Min. dr. Zadina: Hlavní příčina krise!) Ano, hlavní příčinu krise vidíme také v tom, že tímto produktem bylo vyřazeno z produkce v Evropě 18 mil. krav. "Lidové noviny" naproti tomu dokazují opak tvrdíce, že snad čísla, kterých bylo použito v rozpočtové debatě, jsou nesprávná a že vliv umělých tuků na konsum není takový, jak se to zcela reálně vyličuje.

Kdybychom chtěli zkoumati příčiny, proč se tu tolik ochraňuje výroba umělých tuků, stačí, abychom se jenom podívali na tento článek (ukazuje noviny), uprostřed něhož je velmi pěkný insert o "Vitellu", Doklad, že kdo maže, tak jede. (Výborně!)

Umělé tuky byly přivedeny z politiky hospodářské na politiku sociální. U nás lze totiž velmi snadno udělat z každého problému buď problém demokratický nebo sociální, aby odpůrce, nemá-li býti reakcionář nebo fašista, byl odzbrojen. Ale, pánové, výroba umělých tuků není problém sociální, to je problém hospodářský a my to také chceme hospodářsky řešit, když navrhujeme, aby umělé tuky pro nezaměstnané nestály 8 až 10 Kč, nýbrž jenom 6 Kč. Je také třeba, abychom se ohlédli, jak jinde řeší tuto otázku. Tak na př. Německo vydává svým nezaměstnaným a také lidem, kteří mají nízký důchod, levný margarin na lístky, zatím co skupiny a stavy, které mají dobrý příjem, musí platit drahý margarin. A je kupodivu, jakými počtáři jsou dnes českoslovenští konsumenti, když dnes kupují za 14 Kč margarin - a máslo je na venkově za 12 Kč. Rád bych věděl, jaká je v tom logika, nebo jaké hospodářské myšlení, ale myslím, když rozdělíme tento konsum umělých tuků na hospodářsky nebo sociálně slabší a sociálně silné, že by měl margarin stát 18 Kč pro ty vrstvy, které si jej kupují jen z luxusu, aby také zaplatily luxusní daň z těchto produktů.

V hospodářském systému by se dala spojiti i otázka lihového monopolu - má-li už k němu dojíti - s otázkou margarinového monopolu. Jsem přesvědčen a mohl bych i případně podati důkazy, že výroba tato je velmi rentabilní, že jsou tu velmi slušné zisky, z nichž jsou honorována některá hnutí, proti nimž kolegové ze řad socialistických tak úporně bojují, ovšem velmi chabě, poněvadž mají krásný zdroj příjmů pro své akce, které nejsou vždycky národní a vlastenecké. A tak mnohde nevědomky odpůrci jedné skupiny podporují konsumem určitého produktu skupinu, již nenávidí. (Veselost.) - Bohužel, je to tak; vypadá to k smíchu, ale je to k pláči! To je ta největší tragédie, že také stát ztrácí ohromné příjmy daňové, že suroviny, které se k nám dovážejí, jsou vysoko účtovány, aby se od nás mohly vyvážet kapitály, aby se mohly defraudovat daně a před očima ministra financí vyvážet naše valuta.

Lihový monopol se může státi v kompensaci s margarinem velmi dobrým heslem. Já pak výslovně prohlašuji, že my zemědělci nemáme naprosto nic společného s tím, co se přičítá na účet republikánské strany a zemědělské skupiny vůbec, s tím, co se odehrálo za Rakouska a také v době popřevratového kvasu. Všechny tyto argumenty, které se zde přinášejí, nejdou na náš vrub a výslovně zdůrazňuji, že družstevní skupina neměla na toto hospodářství, které je teď kritisováno, takřka žádného vlivu, ani z něho neměla žádného zvláštního prospěchu. Chápu ovšem nenávist těch, kdož ztratili tento lihovarnický průmysl v době pozemkové reformy, když s půdou byly převzaty také lihovary a byla znárodněna nejen půda, nýbrž také zemědělský průmysl, který nesporně patří do oblasti zemědělské. V této věci jsme i po stránce nacionální udělali mnoho, poněvadž převzetím těchto lihovarů do rukou malých a středních zemědělců jsme paralysovali germanisační vliv šlechty a také jsme zabránili vyvážení kapitálů průmyslníky, kteří neuznali ani za vhodné, aby zisky z této industrie utratili a spotřebovali v Československu a dali si je posílati do Vídně. Chci také říci, že na rozdíl od lihových industrií v Polsku, Maďarsku a Rumunsku, nesnažila se nikdy lihová industrie, aby ohrožovala zdraví a schopnost našeho národa, neboť jsme nikdy zvláštním způsobem neforsírovali spotřebu alkoholu v širokých vrstvách obyvatelstva, jak to vidíme v okolních státech. Musíme si vzpomenouti ještě na dobu popřevratovou, kdy líh byl v mnohých krajích národním pokrmem. Dnes pochopitelně tato spotřeba líhu konsumního úplně upadla a líh se stal pokrmem motorů. Náš automobilismus ovšem kritisuje kvalitu a cenu lihobenzinové směsi, ale bohužel, neuvádí poslední zkušenosti o tom, že právě líh je vysoce cenným palivem a že právě Amerika v posledních letech uznala za nutné používati kompresních motorů, čímž zvýšila daleko více výkonnost motoru a že snížila spotřebu. Právě Anglie, Německo a Italie začaly s propagací kompresorových strojů, v nichž nejvíce převládá líh. Tak na př. automobily Alfa Romeo, Auto-Union, Mercedes, Bugatti a i ten slavný závodník Campbell, který je držitelem největší rychlosti, ti všichni používají směsi, která obsahuje 60-80 % lihu. Když jsme se chlubili před světem úspěchem našeho letu Praha-Moskva, zapomněli jsme říci, že právě nejhlavnějším palivem byla tu lihobenzinová směs, a to daleko ve větším poměru, než je normálně používaná. Ovšem chci zdůrazniti, že lihová industrie bude také hráti čím dále větší roli hlavně v průmyslu válečném, jakož i další roli v úplně novém průmyslu, ve výrobě surové gumy, kde výchozí surovinou je líh a kde již velkých úspěchů v tomto oboru dosáhlo jak Německo, tak i Rusko.