Další úlevy nejvyššímu správnímu soudu přináší § 21, odst. 2 o fakultativní aliminaci stížnosti pro tři formální vady,

§ 23, odst. 1, podle něhož v jednoduchých případech, zejména je-li sporná jen právní otázka, může nejvyšší správní soud provésti líčení bez písemného přípravného řízení,

§ 28, odst. 4, o fakultativním rozhodnutí o stížnosti v neveřejném zasedání,

§ 40 o uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení v pěti různých případech, s velkou novinkou, že také žalovaný úřad může nebo dokonce musí býti odsouzen k náhradě útrat řízení nebo aspoň ústního líčení,

§ 41 o t. zv. pokutě za svévoli,

§ 49 a násl. o zvýšení poplatků v řízení před nejvyšším správním soudem.

Většina těchto úlev v řízení platí i pro stížnosti, které již byly podány, avšak nevyřízeny přede dnem, v němž vstoupí v účinnost nový zákon o nejvyšším správním soudě. V tomto případě bude tedy zákon přechodně působiti zpět. Má-li však u podaných, ale dosud nevyřízených stížností odpadnouti veřejné ústní líčení, které se podle dosud platného zákona má závazně konat, je nutno, aby stěžovatel, po případě žalovaný úřad a ostatní strany s tím vyslovily souhlas. Pozbyla-li stížnost dosud nevyřízená svého věcného významu, zastaví se řízení usnesením soudu za souhlasu stěžovatelova, a bez tohoto souhlasu za jistých předpokladů teprve po uplynutí dvanácti měsíců. Také tato přechodná ustanovení přispějí velmi značně k tomu, aby nahromaděné stížnosti u nejvyššího správního soudu byly vyřízeny v dohledné době.

Jednou z hlavních příčin dnešní přetíženosti nejvyššího správního soudu je skutečnost, že správní úřady jsou vázány právním názorem nejvyššího správního soudu pouze v tom konkretním případě, ve kterém jej správní soud vyslovil nalézaje o stížnosti (§ 7, odst. 2 platného zákona), kdežto v jiných případech mohou setrvati na svém názoru, třeba by jej byl před tím správní soud prohlásil za nezákonný. Postiženým občanům nezbylo než znova a znova se obraceti na nejvyšší správní soud se stížností, a tak se tam stížnosti za léta nahromadily. Tomu má být nyní učiněna přítrž předpisy o řízení před rozšířenými senáty, jichž usnesení má býti jako obecná právní zásada závazné pro správní úřady. Tento předpis je pojištěn dvojí sankcí: jednak je vláda povinna učiniti bez průtahu potřebná opatření, aby se správní úřady touto zásadou řídily (§ 13, odst. 5), jednak bude úřad, který se jí neřídil, odsouzen k náhradě útrat řízení, bude-li jeho rozhodnutí z tohoto důvodu zrušeno (§ 40, odst. 2).

Námitka, že se tímto ustanovením dostává nejvyššímu správnímu soudu moci normotvorné a to že odporuje ústavě, je úplně lichá. Nejde o tvoření nového práva, nýbrž prostě o výklad platného práva, a nelze nahlédnouti, proč by tímto výkladem nejvyššího správního soudu nemohly býti správní úřady vázány, když mohou býti vázány výkladem, který dává právnímu předpisu jejich nadřízená stolice správní. Ostatně výklad nejvyššího správního soudu si nečiní nároku ani na autentičnost ve smyslu §u 8 obč. zákona, poněvadž podle předpisu §u 13, odst. 6 osnovy může býti kdykoli nahrazen jiným výkladem.

Předpis o závaznosti právních zásad vyslovených rozšířeným senátem je velmi dobrý, poněvadž zamezí dosavadní nemožnou praksi, že správní úřady budou proti stálé judikatuře nejvyššího správního soudu tvrdošíjně rozhodovati podle svého a stále opakovati to, co nejvyšší správní soud opět a opět prohlásil za nezákonné.

Z druhé skupiny předpisů sluší uvésti jako nejvýznamnější § 17, podle něhož je správní úřad povinen rozhodnouti o žádosti za přiznání odkladného účinku stížnosti k nejvyššímu správnímu soudu do 60 dnů, jinak se má za to, že odkladný účinek je povolen. Je to dobré opatření proti nečinnosti úřadů a v poslední době se s ním setkáváme v nových zákonech stále častěji.

S tímto předpisem souvisí i resoluce č. II, připojená ke zprávě ústavně-právního výboru, aby do jednacího řádu nejvyššího správního soudu bylo pojato ustanovení, že stížnosti do odepření odkládacího účinku budou vyřizovány v přednostním pořadí. Bez těchto předpisů neměla by jinak smyslu ani žádost za odkládací účinek, poněvadž úřad by ji nemusil vůbec vyříditi, ani stížnost do odepření odkladného účinku, poněvadž nejvyšší správní soud by ji - jako později došlou - vyřídil až po rozhodnutí stížnosti ve věci samé.

Dále jsou to §§ 18 a 21 o náležitostech stížnosti, které málo slovy mění velmi mnoho na dosavadním někdy příliš formalistickém posuzování stížností,

§ 26, odst. 3 o právu stran nahlížeti do administrativních spisů, bez něhož by stížnost do rozhodnutí správního úřadu byla mnohdy jen bojem proti větrným mlýnům,

§ 44, odst. 2, podle něhož se řízení u nejvyššího správního soudu zastaví, byl-li stěžovatel úřadem uspokojen, ale za uspokojení se nepokládá pouhé odvolání (zrušení) naříkaného rozhodnutí nebo opatření - významná ochrana proti správním úřadům, předpis nad jiné důležitý, jehož dosah je v důvodové zprávě ústavně-právního výboru vyložen řečí jasnou a důraznou - str. 48 a násl., stojí za přečtení,

§ 47 o právu chudých,

a konečně - last not least - § 30, odst. 2, který proti vládnímu návrhu na zrušení ponechán byl v platnosti: orgány správy obecní, okresní a zemské jako žalovaný úřad budou před nejvyšším správním soudem zastupovati i nadále zmocněnci jimi vyslaní, nikoli resortní ministerstvo, leč že by samosprávný orgán o to sám požádal. Tím byla odmítnuta snaha po dalším zbyrokratisování samosprávy a zdůrazněno, že i za platnosti zákona č. 125/1927 nutno přesně rozlišovati dvojí funkci zemí a okresů ve veřejné správě.

Jak z tohoto stručného přehledu patrno, máme před sebou osnovu značného významu právního i politického. Budoucnost ukáže, jak se osvědčí v praxi, přinese-li opravdu podstatné ulehčení nejvyššímu správnímu soudu a žádoucí ochranu občanstva proti správním úřadům. Důvodová zpráva ústavně-právního výboru vyslovuje již předem určité pochybnosti a poukazuje na některé okolnosti, které způsobily přetížení nejvyššího správního soudu (tisk 837, str. 34 ). Jsou však ještě další příčiny: je to jednak značné rozšíření kompetence nejvyššího správního soudu proti bývalému rakouskému správnímu soudu (věci volné úvahy, věci policejní, práva ústavou zaručená, nároky na stát a země atd.) a je to roztříštěnost a nepřehlednost našeho správního práva.

Nemáme dosud sjednoceno správní právo ani v jedné právní oblasti, totiž v zemích historických nebo na Slovensku a Podkarpatské

Rusi, natož v celé republice. Není sjednoceno ani právo formální, ani právo hmotné. Vládní nařízení č. 8/1928, t. zv. správní řád, platí jen pro úřady politické, jiné správní úřady mají své procesní předpisy rozptýlené v nepřehledné téměř řadě právních norem. V jednotlivých odvětvích vnitřní státní správy platí jiné předpisy v Čechách, jiné v zemi Moravskoslezské, jiné na Slovensku, jiné v Podkarpatské Rusi. Jen příkladem uvádím správu školskou, řády stavební, máme 6 řádů čeledních, v obou oblastech platí jiné právo policejní, není sjednocena správa hospodářská, kulturní a jiná. Ani správní úřady nejsou dosud organisovány jednotně. Máme-li zákon o organisaci politické správy, který platí pro celý stát, nemáme toho na př. ve správě školské. Také v oboru finančního práva shledáváme podobnou roztříštěnost, zejména v daních nepřímých a poplatcích. Zvláště poplatkový zákon, již od počátku těžko přístupný, byl neustálými změnami a doplňky zatemněn tak, že podle slov znalce jen velmi málo lidí ve státě se může chlubiti, že ovládá poplatkové právo. U nás správní zákon 100 až 150 let starý není žádnou zvláštností a všechny nejvyšší vlastnoruční listy, patenty, dvorní dekrety, dekrety dvorní kanceláře a dvorní komory, říšské a zemské zákony rakouské, zákonné články uherské, zákony Československé republiky, vládní a ministerská nařízení, výnosy a instrukce tvoří obsah platného správního práva. V tomto chaosu právních předpisů, jež se mimoto ještě stále někdy dost zbytečně mění, doplňují, zrušují nebo prodlužují, sedí správní úředník a na něm se žádá, aby pracoval bezvadně a rychle. To je nemožné. Proto chceme-li nápravu nahoře, u správního soudu, musíme ji napřed provésti dole, ve správě samé. A tak se ocitáme před jiným, velmi těžkým problémem naší doby, reformou veřejné správy. Sjednocení správního zákonodárství a pronikavé reformy správy přede vším jiným je potřebí.

Nemohu zde dnes ani v hrubých rysech rozebírati otázku reformy správy v celém jejím rozsahu. Chci však aspoň zdůrazniti, že každá správní reforma nutně se musí zabývati úpravou organisace, úpravou pracovních method a reformou po stránce osobní. V prvém směru musíme si především ujasniti své zásadní stanovisko k samosprávě jako organisačnímu principu veřejné správy s jejím dvojím cílem: demokratisací a decentralisací, a své stanovisko k autonomii, která do určité míry s každou samosprávou - oba pojmy nejsou totožné - nutně bývá spojena, zejména k autonomii v otázkách hospodářských, sociálních a kulturních. Samospráva je nejen zařízením velmi cenným pro určité organisace ve státě, nýbrž velmi významná pro veřejnou správu vůbec, poněvadž ulehčuje její činnosti. Co mohou vykonati podstátní organismy samy, to nemá přejímati stát.

Otázka pracovních metod. Nemíním, že by se theoretické nauky Fayolovy nebo Huvelinovy měly bezvýhradně provésti ve správní praxi, ale zastaralé pracovní způsoby nutně musí býti nahrazeny novými. Vezměme na př. státní účetnictví, starou kameralistiku, jejíž znalost se vyžaduje jako podmínka přijetí do veřejných služeb účetních a jíž se vyučuje na našich vysokých školách v rozsáhlých přednáškových kursech, zatím co pouze ojedinělí úředníci finanční správy ovládají moderní účetnictví a bilancování soukromých podniků. Já jsem byl několik let advokátním koncipientem a vstoupil jsem pak do služby u finanční prokuratury, která vykonává pro stát činnost advokátskou, a zhrozil jsem se, jak je tam všechno komplikované a těžkopádné proti agendě soukromé advokátní kanceláře. Nejdůležitějším bodem správní reformy je arci reforma po stránce osobní, reforma lidí. Každý zákon budou prováděti lidé, správní úředníci, a v rukách nezdatných úředníků je ztracen i nejlepší zákon.

Reforma správy po stránce osobní je ovšem sama pro sebe zase celým souborem důležitých otázek. Abych jen některé body uvedl. Reforma školního vzdělání, reforma studií právnických, a v tom zase zvláště otázka vyučování správnímu právu na vysokých školách, otázka výběru správních úředníků, péče o jejich další vzdělání, výchova úřednictva v duchu stavovské etiky k odpovědnosti, péče o přiměřený životní standard úředníků, to všechno bude nutno pečlivě promysliti a prakticky provésti, má-li se dosíci žádoucí výkonnosti veřejné správy.

O reformě veřejné správy se u nás mluví již dlouho a mluví se hodně. Ale k praktickému provádění se nemůžeme nijak dostati, a přikročíme-li k němu, omezíme se zase zpravidla na prohlášení programových zásad, velmi významných sice a dalekosáhlých, ale na úpravu podrobností, kterými taková programová zásada teprve nabývá smyslu a životnosti, čekáme marně po celá léta. To se stalo téměř už zvykem. Máme velmi pěkný zákon, který se zabývá reformou správy, je znám podle své druhé kapitoly pod názvem restrikčního zákona č. 286/1924, ale valná část jeho předpisů není dosud, po 13 letech, provedena.

Není proveden zákon č. 125/1927 o organisaci politické správy ve svých §§ 58 a 93, které stanoví, že zvláštní zákon má upraviti působnost zemského a okresního zastupitelstva ve správním soudnictví, a není proveden ve svém čl. 10, odst. 7, podle něhož se trestní řízení správní má upravit zákonem. Osnova tohoto zákona se projednávala v ústavněprávním výboru senátu již ve II. volebním období, já sám jsem byl expertem, mezitím zmizela a dřímá klidný sen v zásuvce referentově v ministerstvu vnitra.

Máme dokonce v samé ústavě důležité předpisy o reformě správy, ale ani tyto nejsou po 17 letech podrobnými zákony provedeny. Uvedu jenom § 3 o autonomii Podkarpatské Rusi, § 85 o působnosti ministerstev, § 86 o správním soudnictví, kterého také vzpomíná resoluce připojená ke zprávě ústavně-právního výboru, § 88 ústavní listiny o soudní ochraně proti správním úřadům, není proveden § 92 o ručení státu za škodu způsobenou nezákonným výkonem veřejné moci, rovněž zmíněný v návrhu resoluce ve zprávě ústavně-právního výboru.

Stálo by to věru za námahu zjistiti z projevů předsedů jednotlivých našich vlád, kolik krásných a životaschopných myšlenek o reformě veřejné správy zůstalo prázdným, nikdy nesplněným slovem, kolik podnětů bylo odsunuto, v kolika otázkách jsme se spokojili s prozatímní úpravou, která se třeba ukázala nedostatečnou a musila znova prozatím býti upravována, a zjistiti zároveň příčiny tohoto zjevu. Neboť má-li býti odstraněno zlo, musí býti odstraněna jeho příčina. Těchto příčin je mnoho, nemohu je všechny zatím ani odhadnouti, ale jednou z nich je jistě naše z Rakouska zděděná, snad neuvědomělá záliba v provisoriích a snaha vyhnouti se definitivnímu, zásadnímu a přímočarému řešení, takže pomalu také u nás bude platiti okřídlené slovo, že jedině definitivní jsou tato neustálá provisoria. Máme ministerstvo unifikací, máme legislativní oddělení v jednotlivých ministerstvech, máme právní radu v ministerském předsednictví, máme všude plno vynikajících odborníků, máme Národní shromáždění, které není příliš prací přetíženo a ještě by kus práce mohlo vykonati, tedy snad bude konečně již jednou možno hnouti otázkou sjednocení a reformy veřejné správy, které se konec konců nevyhneme. A chceme-li unifikací zákonodárství, zejména sjednocením veřejného práva a správy, přispěti k politickému sjednocení státu, zejména se zřetelem na Slovensko a Podkarpatskou Rus, a chceme-li reformou veřejného práva a správy přispěti k zesílení právní bezpečnosti ve státě a ke zvýšení pocitu jistoty a vnitřního klidu občana, bude lépe dáti se do práce hned a provésti ji co nejdříve, poněvadž státně politická jednotnost občanů a jejich důvěra ve státní správu je nanejvýše žádoucí právě v této době plné obecné nejistoty a neklidu.

Projednávaná osnova zákona o nejvyšším správním soudu je ovšem také vzhledem k §u 88 úst. listiny pouhým provisoriem a v celkovém rámci reformy veřejné správy poměrně malým dílčím problémem. Její význam není epochální. Ale přináší některé nové dobré reformní myšlenky, snaží se, aby za dané situace a za předpokladů, ze kterých vychází, umožnila vydatnější a rychlejší právní ochranu proti přehmatům byrokracie, než poskytoval zákon dosud platný. Posuzujeme-li osnovu s tohoto hlediska, nemůžeme jí odepříti svého uznání a budeme hlasovati pro její přijetí. (Potlesk poslanců nár. obce fašistické.)

Místopředseda Langr (zvoní): Dalším řečníkem je p. posl. dr Clementis. Dávám mu slovo.

Posl. dr Clementis: Vážení!

Pán referent dr Meissner zakončil včerajšiu svoju reč výrokom záväzným i závažným, že pojednávaná predloha je dôkazom, že Československá republika si chce zachovať charakter právneho štátu a že je naň hrdá. Zdá sa však, že pán referent dr Meissner pri štylizovaní tohoto výroku bol vedome neúplný. Totižto pojednávaná osnova má dve znenia, a síce jedno znenie také, ako ho predložila vláda, a druhé znenie také, ako je dneska pojednávané po redakcii a kritike ústavne-právneho výboru.