Slavná sněmovno! Problém veřejné správy je ovšem v další řadě problémem organisačním. Neváhám říci, že po této stránce se situace do jisté míry zlepšuje, a já jako člověk loyální děkuji vládě a ministrovi vnitra, že bylo vydáno vládní nařízení č. 51 Sb. z. a n. z r. 1936, podle kterého je možno, aby byly zřizovány v sídlech bývalých okr. zastupitelstev expositury okr. úřadů.

Vážení pánové a dámy! Byli jsme proti zákonu o organisaci politické správy, a to proto, poněvadž tímto zákonem byl zrušen zákon župní, ve kterém jsme po stránce určitého uplatnění regionalismu viděli zákon velmi dobrý. Nebyli jsme pro zákon o organisaci politické správy z toho důvodu, že právě zákon o župním zřízení byl dílem jednoho z největších politiků tohoto státu, zesnulého předsedy vlády Švehly, a že Švehla se svými spolupracovníky, na př. s profesorem Hoetzlem, pokládal tento zákon co do důležitosti za druhý základní zákon tohoto státu. Na prvé straně to byla ústavní listina, na druhé straně zákon župní.

Měli jsme ovšem snad určité námitky proti teritoriálnímu rozdělení žup, námitky, které ukazovaly na to, že toto rozdělení by mohlo vést ke zneužití tak, jak župy byly vytvořeny, ale princip tohoto zákona, to znamená určitá decentralisace správy, byl správný. Vidíme-li dnes, jak se tvoří regionalistická ústředí, jak se tvoří národohospodářské sbory pro určité kraje, je to jen výraz určitých regionálních požadavků, ovšem výraz slabý, nedostatečně organisovaný a nedokonalý.

Zřizuje-li tedy teď ministerstvo vnitra expositury v okresech, kde byly zrušeny bývalé zastupitelské úřady, vítám tento postup, poněvadž znamená sblížení občanů s úřadem, ale myslím, že k tomuto postupu bude muset ministerstvo vnitra přistoupit s návrhem druhým, totiž s návrhem, aby určité okresní úřady byly sdružovány v určité vyšší správní celky a aby tím způsobem regionální snahy mohly býti lépe podpořeny. Ukázalo se, že nestačí § 75 organisačního zákona a že je třeba v tomto smyslu dalšího normotvorného úsilí.

Byla zde pronesena také slova, která se týkají osobní stránky veřejné správy, totiž úřednictva. Musím konstatovati, že útok a byl to do jisté míry útok - který byl proveden proti kvalifikaci správního úřednictva, zejména proti jeho kvalifikaci k výkonu správního soudnictví, nepokládám za správný a důvodný. Jaký je rozdíl, řekl bych, mezi právním rozhodováním úředníka správního a úředníka soudcovského? Je to nějaký rozdíl co do kvality? Jistě že nikoliv. Úředník správní, tedy úředník, který chápe poctivě svůj úřad a chce vykonávat zákon, musí se ve svém myšlenkovém a rozhodovacím procese, jestliže rozhoduje o určité konkretní věci ve veřejné správě, říditi zákonem a musí postupovati právě tak jako úředník soudcovský. Máme ve veřejné správě řadu vynikajících úředníků a právníků a jestliže se podíváte do literatury právní, do literatury veřejného práva, najdete zde skvělá jména už v době předválečné. Mám na mysli Pražáka. Také najdete vynikající znalce veřejného práva v našich profesorech universitních této doby, i konec konců v řadě úředníků ministerských. Chci říci, že po stránce kvality osobní nemůže se dělati nějaký rozdíl mezi úředníkem správním a soudcovským, poněvadž, i když je snad nějaký rozdíl v kvantitě rozhodování ve věcech právních, nemůže býti žádného rozdílu, pokud jde o kvalitu tohoto rozhodování.

Chtěl bych říci dále tolik, že pokud jde o úředníky, ovšem chceme, aby úředníci našeho státu, jak jsem již řekl, byli úředníky demokraticky vychovanými a republice oddanými, chceme ovšem, aby to byli úředníci iniciativní a úředníci mající určitý rozhled. Bylo zde řečeno v debatě, že prý docent dr Mertl jaksi vyzdvihuje bývalé rakouské úředníky a říká, že ti ještě zachovávali určitou tradici a že o ně vlastně do jisté míry bylo snad možno opříti tradiční vývoj naší veřejné správy. Myslím, že tomu tak není, že byrokratismus rakouský do naší doby přesazený by naprosto selhal a naší době by neodpovídal. Jeden z vynikajících znalců rakouské veřejné správy vypravuje tuto historii: K místodržitelskému radovi a úředníku na okresním hejtmanství přišel mladý právník, praktikant a řekl mu: Pane rado, byl jsem včera v neděli na procházce a viděl jsem les, který je zachvácen mniškou. Myslím, že se musí udělati okamžitě nějaké opatření. - Načež mu odpověděl jeho představený: Pane kolego, dokud nepřijde četnické hlášení, nedá se nic dělat. A když od něho úředník odchází a byl už ve dveřích, řekl mu: Ne abyste se opovážil k těm četníkům jít a ještě je k tomu hlášení navést.

Tedy rakouská správa, o níž se zde mluvilo, byla jistě správou byrokratickou, která po stránce hospodářské iniciativy nestála na nějaké zvláštní výši a nebyla správou nějak zvláštním způsobem vzornou. Díváme-li se na př. na rakouskou správu, její kvalitu, dostatky a nedostatky, nejlépe ji osvětluje Koerberova "studie k reformě veřejné správy" z r. 1904. Tato studie vyniká skutečně velikým rozhledem a znalostí veřejné správy v Rakousku a je poučná proto i pro naši veřejnou správu a lze velmi mnoho z tohoto díla vytěžiti. V knize se na př. vytýká - bylo to v r. 1904 - že je nedokonalá organisace moci zákonodárné. To se také táhne jako červená nit při projevech v tomto domě k zákonu o nejvyšším správním soudě, kde se také mluvilo o jaksi nedokonalé organisaci moci zákonodárné. Chtěl bych říci, že srovnáme-li život v r. 1904 se životem v naší době, srovnáme-li nezměrné množství úkolů, před které parlament postavila moderní doba, zejména hospodářská krise, že přece jen ten úkol parlamentu po stránce normotvorné i právní je daleko těžší, při čemž ovšem si nezastíráme skutečnost - a souhlasím s kolegy, kteří o tom mluvili - že by bylo docela dobře a v zájmu parlamentu i moci zákonodárné, kdyby byl parlament více zaměstnáván a kdyby moci zákonodárné a činnosti legislativní dáno bylo větší pole než moci nařizovací. (Výborně!) Prostě z toho důvodu, že i činnost zákonodárná, legislativní i technika zákonodárná, technika zákonů jistě bude dokonalejší než rychlé vyřizování normotvorných věcí vládním nařízením. Zajímavé ovšem je, že už tenkráte v r. 1904 bylo odsuzováno nevhodné rozdělení úkolů mezi stát a samosprávu.

Vážená sněmovno, v tomto stavu jsme dodnes a dodnes veřejná správa trpí tím, že přes to, že téměř 20 let máme svůj samostatný stát, neprovedli jsme revisi dělby úkolů mezi stát a samosprávné svazky.

Již tenkrát bylo vytýkáno, co se objevilo rovněž v debatě, t. j. přílišná zcentralisovanost veřejné správy. Pan kol. dr Rašín si zde stěžoval na př. na to, že ministerstva v určitých věcech přímo evokují, vyvolávají spisy od úřadů podřízených a rozhodují sama, snad z důvodů uchování jednoty veřejné správy, ale možná také z důvodů jiných. To ovšem nelze pokládati za správné.

Již tenkráte se vytýkala nestejnoměrnost a přílišná rozsáhlost správních obvodů. To je totéž, co máme dnes a co jsme převzali schematickým převzetím obvodů okresů a velkých zemských svazků. A konec konců ve studii Koerberově vytýkají se také nedostatky vzdělání politického úřednictva a praví se v ní (čte): "Teoretická příprava na universitách z veřejného práva a politických věd jest sice nyní uznání hodna, ale v praxi se úřednictvu neposkytuje ani času ani možnosti, aby mohlo podle potřeb doby svoje vzdělání doplňovati". A já bych řekl, že je to dnes také. Jestliže my na př. dnes chceme prováděti t. zv. řízené hospodářství, jestliže chceme, aby stát usměrňoval hospodářský život v tomto státě, pak přirozeně to nemůžeme dělat s kádrem úředníků, který má prostě formální juristické vzdělání, ale kterému jsme nedali možnosti, aby po stránce teoretické a praktické obeznámil se konkretně s hospodářskými problémy, které má řešit. Nemáte téměř zákona, kde by nebylo doložky, že zákon bude prováděn okr. hejtmanem. A jak má okr. hejtman provádět zákon, jako je na př. zastavování závodů, jako zákony o usměrnění výroby zemědělské atd., když ani po stránce praktické, ani teoretické není tento úředník náležitě vyškolen?

A jestliže mluvíme o reformě veřejné správy, řekněme si upřímně o dvou problémech, které jsou živé a od kterých, zdá se, že v poslední době neustále utíkáme. Je to otázka vládních tajemníků v obcích a je to otázka t. zv. státních tajemníků v ministerstvech. Vážená sněmovno! Když se rozvinul zápas o otázku vládních tajemníků, měli jsme stanovisko úplně jasné, stanovisko, na kterém nechceme měnit a neměníme ani litery. To je stanovisko, že my jsme pro vládní tajemníky, ovšem jen potud, pokud mají vykonávati působnost přenesenou, zejména pokud mají vykonávati úkony, kterých je potřeba k obraně tohoto státu. (Výborně!) Na druhé straně nemohli bychom ovšem souhlasiti s institucí, která by zbytečně zasahovala do samosprávy obecní, do vlastní, vyhrazené působnosti obecní samosprávy. Já se dnes právě s tohoto místa táži, co je s touto osnovou zákona o vládních tajemnících, táži se, proč tato osnova, způsobilá k projednávání a uzpůsobená podle výsledků diskuse, není dnes předkládána, poněvadž, řeknu zcela upřímně: Pokládám přímo za zájem státní, aby v územích, kde není spolehlivých orgánů výkonné moci v nejnižší jednotce veřejné správy, byly orgány státní, které by jeho zájem chránily a hájily. (Potlesk.)

Je zde otázka státních tajemníků v ministerstvech. I tato otázka je řešitelná a je důležitá. Je ovšem řešitelná takovým způsobem, že t. zv. státní sekretáři budou znamenat pouze kontinuitu veřejné správy; a rozhodně toto zřízení by mně bylo milejší než určitý případ, který jsme viděli v oboru veřejné správy, kde byl t. zv. vedoucí sekční šéf jmenován zplnomocněným ministrem, ale jeho činností nebylo udržovati kontinuitu veřejné správy a pomáhati svému ministru, nýbrž dělati překážky parlamentnímu ministrovi. Tak nesmějí státní sekretáři vypadat!

Tajemník mezinárodního institutu veřejného práva Mirkine-Guetzévitch mluví ve své poslední publikaci o moderní správě těmito slovy: "Ministři Ludvíka XVIII a Karla X zabývali se toliko policií, zahraniční politikou a poněkud financemi. Sociální život byl mimo zásah vládní. Dnes však stát proniká všude a to častěji jako stát-administrátor, než jako stát-zákonodárce, nebo stát-soudce. Hluboké pronikání státu do sociálního života demokratických zemí posiluje výkonnou moc". V našem státě jsme skutečně svědky toho, jak státní správa zasahuje do nových a nových oborů. Ale my jsme svědky také jednoho velmi pozoruhodného zjevu.

Jsme svědky toho, jak stát přenáší výkon určitých svých oprávnění nikoliv na státní orgány, nýbrž na osoby fysické, ale zejména na určité osoby právnické, na jiné útvary. Tak se na př. stalo, když jsme zřídili Národní banku, tak se stalo, když jsme zřídili obilní monopol, tak se to děje, když provádíme t. zv. syndikalisaci. Ve všech těchto případech přes to, že volíme útvary, které jsou podobné formou soukromému právu, snad akciové společnosti nebo jiné, přenáší stát na tyto útvary, které nejsou útvary veřejnoprávními, určité úkony veřejné správy.

Vážená sněmovno, podíváme-li se na př. na stanovy obilní společnosti a na její práva a povinnosti, znamenají její stanovy, že tato společnost má i normotvornou působnost, a stanovy její jsou vydány vládním nařízením s derogačním účinkem vůči obecným právním předpisům. Společnost má na př. výlučné právo naprostého monopolu na výkup obilí, jemuž odpovídá zákonem uložená povinnost vlastníků obilí; orgán společnosti spolupůsobí - tak se výslovně praví - s orgány vlády a společnost může dokonce dohlížeti svými orgány na zachování zákona. Vezměte na př. dále návrh na úpravu poměrů v mlynářství s rozhodčími komisemi, sborem pro záležitosti mlynářské výroby, s právem na příspěvky! (Hlasy: Stát ve státě!) A všem těmto společnostem a útvarům se zpravidla propůjčuje jedno veliké právo, totiž právo stanoviti množství výroby, t. zv. kontingenty, a zasahovati přímo do existencí svých mnohdy nuceně organisovaných členů. Ale tato práva, která se dávají při této nové úpravě nových útvarů, jdou dále. Vidíme na př. z úpravy mléčného hospodářství nebo z vládního nařízení o úpravě výroby brynzy a obchodu s brynzou i z jiných nařízení, že tyto útvary, které zde tvoříme jako nové útvary v tělese státním, mají právo rozhodovati o bytí či nebytí tisíců existencí. Co z toho následuje? Že právě v těchto případech, kde jde o právo nebo povinnost, které jsou daleko těžší a důležitější než práva a povinnosti, o kterých rozhoduje správní úřad, postrádáme dodnes možnosti právní ochrany proti nezákonnému rozhodování těchto útvarů.

K informaci řeknu jeden případ: Podle §u 10 zák. č. 94 z r. 1934 rozhoduje na př. kuratorium mléčného fondu o nárocích těch, kdož byli úpravou mléčného hospodaření zbaveni své existence. Rozhoduje-li o jakékoliv věci okresní úřad, má přímo nařízeno t. zv. správním řádem, o němž zde bylo mluveno, jak musí vypadat jeho rozhodnutí, že v něm totiž musí býti zjištěna skutková podstata a musí býti náležitý důvod, a pak se vydává nález; ale zde, kde se rozhoduje přímo o existenci lidí, nenaleznete ani důvodu, ani citace zákona, prostě nic, co pokládám přímo za principielní a podstatné prvky každého rozhodování.

Mám na př. v ruce dopis, kde se říká: "Pan X. Y. Dovolujeme si Vám oznámiti, že ve schůzi kuratoria Vyrovnávacího mléčného fondu pro zemi Českou v Praze, konané dne 14. ledna t. r., bylo Vaše odvolání ze dne 17. listopadu 1936 vyřízeno kladně a bylo Vám odhlasováno dodatečně 500 Kč. - Upozorňujeme však, že toto usnesení jest definitivní a nemají tudíž jakékoliv intervence konané u úřadů nebo přímo v kanceláři Vyrovnávacího mléčného fondu pro zemi Českou žádného významu a nebude k nim nadále přihlíženo". (Výkřiky: To je skandál!)

Zde není vůbec žádné právní ochrany, poněvadž toto rozhodnutí není rozhodnutím správního úřadu a není tedy možno jíti k nejvyššímu správnímu soudu ani zde není možnost odvolání - a přece jen se v tomto případě rozhoduje vlastně přímo o existenci člověka, kterou v důsledku státního zásahu ztratil. Tedy, vážená sněmovno, tyto akty musejí býti přezkoumatelny. Akty, které vydávají i tyto společnosti a kuratoria a jak se to všechno jmenuje, které jsou pověřeny určitou veřejnoprávní kontrolou a rozhodováním o právech občanů, musejí býti nějak kontrolovatelny a jejich nálezy musejí podléhati judikatuře.

Proto navrhuji, aby bylo uvažováno o změně zákona o správním soudu a podám v tomto směru ještě návrh, aby v zákoně o správním soudu bylo ustanovení tohoto znění (čte): Správním úřadům podle tohoto zákona postaveny jsou na roveň útvary (korporace, syndikáty, společnosti akc. s r. o. a pod.), které podle zákona, nařízení či rozhodnutí vlády mohou vydávati rozhodnutí o subjektivních právech jednotlivců. (Výborně! - Potlesk.)

Dokud nebude náš právní řád doplněn také těmito ustanoveními, znamená to, že snad náš nejvyšší správní soud, k němuž mám veškerou úctu a kterého si velice vážím, bude rozhodovati o tom, zda jsou po stránce právní dokonalá rozhodnutí a správní akty úřadů okresních a. jiných politických úřadů, které mu podléhají, a na druhé straně, že celý veliký obor veřejného práva a hospodářského práva nám unikne z jakéhokoliv rozhodování a z jakékoliv právní kontroly.

Když o této věci mluvím, vzpomínám si mimoděk na ustanovení, které máme v platném právním řádu o vyvlastnění. Jestliže jednáme ve smyslu §u 109 úst. listiny o vyvlastnění nějakého práva, prosím, jak obtížná je to procedura, jak musí zde býti zachováván velmi přesně právní postup! Máme zde zpravidla dvojí řízení; nejdříve se zjišťují podmínky vyvlastnění ve správním řízení a potom následuje nález vyvlastňovací; o náhradě rozhoduje zpravidla soud jako orgán nestranný. Tak chráníme všechna práva a sebe nepatrnější věci každého občana. a myslím, že právem, poněvadž vyvlastnění je největší zásah do individuální sféry vlastnické. Ale na druhé straně vidíme, že podle nových vládních nařízení, kterými upravujeme výrobu, vyvlastňujeme přímo existenci bez jakékoliv právní garancie, která by měla býti nejméně taková jako při řízení vyvlastňovacím. (Předsednictví převzal místopředseda Košek.)

Chci ukončiti tuto kapitolu vyjádřením svého přesvědčení, že největším obhájcem demokracie je ten, kdo hájí ústavu a právní řád a že největším nebezpečím pro demokracii by bylo, jestliže by občané ztratili víru v právo,

spravedlnost a možnost dosíci ochrany svého práva u veřejných orgánů tohoto státu. Proto také pokládám i pouhé stavy bezprávné za stavy, které se nemají vyskytovati v právním státě, jako jsme my. Jestliže dnes máme bezprávný stav v hospodaření s lihem, pokládám to za právní újmu v tomto státě, který si říká a může říkat, že je státem právním. (Potlesk.)

Slavná sněmovno, jest bohužel ještě jeden obor, a to opět hospodářský, kde kontrola soudní naprosto selhala a kde se neosvědčila. Je to právní kontrola v oboru práva kartelového. Uvedu jeden praktický příklad. V září r. 1936 byl založen kartel výrobců ústředního topení "Radiatorka", načež ihned stouply ceny o 70 až 80%. Dne 9. února 1937 zvýšil tento kartel ceny o dalších 12%. Poslal všem instalačním firmám oběžník tohoto znění (čte): "Žádáme Vás, abyste okamžitě projevil souhlas s naším dopisem" - to je dopisem, kde se oznamuje zvýšení ceny o 12% - "neboť jenom tak mohou naši členové vyříditi celou nebo část vaší objednávky". Jinými slovy, jestliže nedáte souhlas se zvýšením cen o 12%, přes to, že jste uzavřel smlouvy na základě starých cen, nedodáme vám materiál, který potřebujete. To je úplná právní džungle! Je-li někde potřebí právní kontroly, myslím, že je to právě v oboru kartelovém, a my o to žádáme. Žádáme a musíme žádati, aby bylo definitivně rozhodnuto, zdali bude zákon kartelový takovým způsobem novelisován, aby ho bylo možno použíti jako právního instrumentu na ochranu sociálně slabých, nebo aby byly kartely vůbec odstraněny a aby nastala jiná forma sdružování, jako je na př. syndikalisace.

A nyní několik poznámek k osnově zákona samého. Řeknu upřímně, že osnova naplňuje mne jen částečně uspokojením, protože téměř po dvacetiletém trvání našeho státu nepředkládáme osnovu nového zákona a zcela novou úpravu, nýbrž vycházíme ze staré úpravy rakouské, k jejíž opravě dohnala nás těžká situace nejvyššího správního soudu, pokud jde o množství aktů, které není možno vyříditi. My jsme do dnešního dne nesplnili slib daný v §u 86 ústavní listiny, slib, že zřídíme náležité správní soudnictví. Mluvíme o nejvyšším správním soudu, ale my jsme nepřevzali instituci správního soudu s tímto názvem z vídeňské instituce, nýbrž vytvořili jsme instituci nejvyššího správního soudu, poněvadž jsme předpokládali, že budeme míti nižší správní soud. (Posl. dr Mareš: Ale zákon tu je!) Pan kol. dr Mareš podotýká, že zákon je tu.

Je zde již od r. 1920 zákon, který spočívá na hlubokých a obsáhlých studiích o reformě veřejné správy z r. 1914, ale zákon tento nebyl proveden přes to, že jak v župním zřízení, tak v organisaci politické správy se počítá s tím, že budou zřízeny okresní a zemské senáty. Proč jsme neaktivovali tento zákon? Nemáme asi dosti důvěry k provádění tohoto soudnictví první a druhou instancí. Myslím, že to nemusí býti důvodem a že na francouzském právu, kde zástupci lidoví vykonávají správní soudnictví ve výborech nebo kolegiích občanských, vidíme, že tam správní soudnictví má určitou úroveň, a jistě nikdo nemůže říci, že by se správní soudnictví ve Francii, jehož vyvrcholením jest Conseil d´Etat, nedalo snad srovnati s naším správním soudnictvím.

Když děláme reformu, myslím, že není úplná a nebude úplná, dokud nebudeme míti náležitě vybudované správní soudnictví, že tedy technická opatření, která děláme pro nejvyšší správní soud, nedosáhla svého účelu, že je potřebí určité decentralisace ve formě správních soudů nižších instancí.