Je potřebí, aby soudce doplňoval svoje vzdělání. To uvádím proto, abych zdůvodnil, proč mám proti některým diskusím v tomto směru vážné pochyby. Soudce musí rozšiřovat svůj duševní obzor, musí vnikat do nových komplikovaných hospodářských poměrů, aby držel krok s vymoženostmi po stránce technické a vědecké. Nemá dosti času, aby všechno četl, a nemá dosti peněz, aby si mohl koupiti to, co chce číst. To není jen v zájmu stavu, nýbrž je to také v zájmu státu, aby se tento stav podstatně zlepšil. Mají-li býti soudcové neodvislí, jak se v diskusi praví, musí býti neodvislí ve skutečnosti, nejen podle formální litery zákona, a jejich neodvislost i po stránce hmotné musí býti prozíravými státníky plně zabezpečena.

Dlužno přiznat, že se v tomto směru již mnoho zlepšilo. Mnohé nemohlo býti zlepšeno pro nedostatek finančních prostředků, ale byla zlepšena systemisace u nejvyššího soudu, systemisováno 12 míst presidentů senátu a 56 míst radovských místo dřívějších 9 a 48. Dojde i k úpravě t. zv. srážek - pokud jsem informován, cestou jisté bonifikace srážek jmenovacích tax - o nichž nejvyšší správní soud prohlásil, že právě u soudcovského stavu byly provedeny cestou nezákonnou. Není dobře myslitelné, aby to, co je nezákonné, trvalo u stavu soudcovského, který je povolán nezákonnosti odstraňovat. Je třeba použíti všech prostředků ke zlepšení hmotné existence soudců a tím k zabezpečení jejich neodvislosti, i těch prostředků, které doporučuje odborná kritika soudcovsko-literární, ale při tom je třeba zjistiti, že žádná ústava a sebe lepší hmotně zabezpečení nezaopatří soudci neodvislost a nestrannost, nebude-li tento pocit neodvislosti vložen do srdcí soudců, není-li v soudci člověk bezvadného formátu a ušlechtilého snažení. Do řad soudcovského stavu nechť se hlásí jen ti, kdož v něm vidí trochu více než existenční zajištění, lidé pevné páteře a ideálního pojetí svého poslání.

Není tomu dávno, co ministr spravedlnosti odmítal odpovědnost za dobrý chod našeho soudnictví. Jak jsem již podotkl, bylo v tomto směru mnohé napraveno, zejména když v posledních dnech byly provedeným jmenováním citelné mezery v našem soudnictví vyplněny.

Je nutno předložit si otázku, zda diskuse v tomto směru vedená byla vždy účelná a zda - vedena snahou o nápravu - volila vždy cesty, které ke skutečné nápravě vedou. Ministr spravedlnosti odpovídá v rozhlase, ale nepolemisuje tam, kde je odpovědný, totiž v posl. sněmovně, nepolemisuje s veřejným politickým tiskem, nýbrž je nucen polemisovat tam a s těmi, u nichž by mohl předpokládat především plné pochopení věcného pozadí těchto stížností a potíží, které jsou s odstraněním a nápravou spojeny, polemisuje s příslušníky stavu soudcovského a s odbornou soudcovskou literaturou. Tato diskuse soudcovsko-odborná navázala na jmenování jednoho presidenta krajského soudu na Moravě a jmenování jednoho okr. soudce v Čechách a poněkud nehospodárně a lehkovážně operuje s ciframi. Tato soudcovská kritika má za to, že president, který byl jmenován na Moravě, přeskočil 150 radů, ale při tom nezjistila fakt, že jenom 11 žadatelů se ucházelo o toto místo, že tedy nemohl přeskočiti 150 radů, jako onen okr. soudce v Čechách nemohl přeskočiti řadu jiných, když v konkurenci o toto místo měl co činiti s počtem jen nepatrným. Jsou případy, že tato odborná kritika se dopouští omylů, nešťastně operuje ciframi, a vůbec byla v této diskusi nadhozena otázka, zda je u nás zabezpečena soudcovská neodvislost, zda není u nás justiční správa přepolitisována a zda by nebylo třeba naši justiční správu odpolitisovat. Ale čteme-li pak v úřední statistice, že za posledních 2 1/2 roku - kromě povýšení soudců II. skupiny na okresní soudce bylo 394 soudcovských jmenování a z toho až na 22 případů vesměs podle návrhů personálních senátů příslušných krajských, vrchních a nejvyšších soudů, pak se věru musíme pozastaviti nad poněkud hlučnou kritikou, která se v tomto soudcovském tisku objevuje. Věru nestálo za to toto jedno jmenovaní presidenta krajského soudu a jmenování jednoho okresního soudce v Čechách, poněvadž i tyto případy jsou věcně odůvodněny, formálně jsou bezvadné po stránce kvalifikační i po stránce technické, aby v občanstvu, které zná skvělou tradici našeho soudnictví, které má také plnou důvěru k našemu soudnictví, byla otřesena víra v neodvislost a nestrannost našeho soudnictví a v jeho zvláštní poslání. Páni iniciátoři tohoto hluku si ani neuvědomili, jakých škod se mohou dopustiti, a v jednom z posledních čísel "Soudcovských listů" sami musí přiznávati, že jejich odborné kritiky bylo přímo záškodnicky - jak se vyslovují v tomto tisku a farizejsky zneužito k politickým a stranickým účelům. Mohli pisatelé těchto kritik v soudcovské literatuře očekávati za dnešních poměrů politických něco jiného? Bylo toho třeba v době, pokud se naší zahraniční situace týká, tak choulostivé a s hlediska vnitřního politického života tak citlivé? Žijeme v době velmi neklidné, v době bojů o občanskou nezávislost a občanskou svobodu a útoků na demokratické instituce, a tu je třeba vážiti každé slovo a domyslit důsledky každé akce. Občanstvo přímo instinktivně reaguje na každý zjev v našem soudnictví. Bojí se o nestrannost a neodvislost našich soudů. Existuje stát, ve kterém by si ministr spravedlnosti dal způsobem, jak jej navrhuje odborná literatura, okleštit svá práva? A je-li dbáno návrhů senátů, jak bylo zjištěno, a je-li jejich hlas respektován, pak necítím potřebu, proč by tato kritika musila míti příznaky tendenčnosti a útočnosti. Stav soudcovský a jeho příslušníci stojí na výspě ochrany občanských práv a občanské svobody a jsou si tohoto poslání jistě vědomi. To vyžaduje vážné úvahy o způsobu, jak zlepšiti poměry, a je třeba, aby i odpovědní státníci o potřebách tohoto stavu vážně přemýšleli. K cíli nepovede ovšem cesta, se kterou se v odborných kruzích operuje. Kam dospěla kritika, se kterou se vážně operuje, čteme-li, že 3000 soudců v tomto státě by se mělo vzdáti volebního práva? Nehledě k ilusornosti tohoto opatření. mám za to, že se občané nemohou zbaviti něčeho, oč sváděli po celé generace tuhý boj. Velmi správně je citován v posledním čísle "Soudcovských listů" výrok presidenta Osvoboditele, který nabádá inteligenta a praví, že je jeho povinností, aby byl informován o politickém dění ve státě, aby na tomto dění spolupůsobil. Jde - jak opět správně "Soudcovské listy" poznamenávají o princip, zda má příslušník soudcovského stavu bojovat o svá práva v rámci dlouhým bojem celého národa dosažených svobod a zda se chce postaviti na basi demokratické spolupráce všech, či zda má se stát pouze nástrojem jiných, nástrojem sice přesným, ale nemajícím vlivu na sílu, která jím vládne.

Tu je nutno se ptáti, zdali by soudce nevypadal poněkud absurdně před obžalovaným, kterého pro krádež odsuzuje a kterému odnímá právo volební jako trest, když tentýž soudce by se zbavil tohoto práva, jehož ztrátu u obžalovaného jako trest předpokládá.

Při této příležitosti bych se několika slovy zmínil o nedosti správné konstrukci návrhu kol. dr Rašína, který se pozastavuje nad tím, že ani ústavně-právní výbor a s ním také jeho literatura a noviny, ani zpravodaj nechápal stanovisko soudců žádajících, aby v onom počtu příslušníků nejvyššího správního soudu bylo pamatováno na soudce počtem aspoň tím, který jim zaručoval dosavadní zákon. Přiznávám, že řešení dvou pětin není příliš ideální. Mám za to, že celá diskuse by byla odpadla, kdyby se bylo na tomto ustanovení neměnilo vůbec-nic. Bývalo by se tím nehnulo a nevznikla by otázka, na kterou zde pan zpravodaj tak skvěle odpověděl, že nejde při celém problému o žádnou otázku stavovskou. Vždyť otázkou stavovskou to ani nemůže být, tam jde jen asi o 48 radovských míst, z nichž dosud polovice byla reservována soudcům. Jestliže se mluví o nějakých hmotných otázkách celého soudcovského stavu, tato číslice nemůže míti stavovského významu. Ale diskuse, která je doprovázena memorandem soudců a v různých projevech vedena, způsobuje, že tu vzniká dojem, jako by stavovský zájem převládal.

Byla vyslovena dokonce poněkud přehnaná obava, že by nejvyšší tribunál správně soudní mohl klesnouti na význam 4. právní instance. Tak daleko přece nelze jíti, takový význam tomu ustanovení o 2/5 nelze přiznávat. Vždyť na jedné straně tyto dvě pětiny byly do osnovy zákona dány proto, aby do jakési míry element soudcovský doznal svého uplatnění, aby ta zkušenost životní, rutinovanost po stránce formálně procesuální doznala jistého ocenění a byla jistým korelativem. To však na druhé straně neznamená, že jenom tyto 2/5 nebo tahle polovice byla vybavena onou plnou mírou neodvislosti, nezávislosti a nestrannosti, jak o ní mluví různá memoranda a jak o ní mluvil také kol. dr Rašín. Není přece možno domnívati se, že by první president nejvyššího správního soudu mohl jíti tak daleko, že by sestavoval senáty podle přání jednotlivých ministerských resortů. Pan zpravodaj správně zdůraznil, že jde o dvě otázky: 1. aby byli v nejvyšším správním soudě odborníci skvěle kvalifikovaní právě v oněch oborech, kterými se správní soud musí zabývat a 2. aby ve sboru soudců nejvyššího správního soudu byla také garantována účast onoho neodvislého živlu, jehož podíl osnova vyjadřuje oněmi 2/5. Jde o jakousi synthésu těchto dvou pojmů a potřeb, která tím způsobem vyřešena býti může, a při tom jako základ musí sloužiti vědomí, že nelze žádným procentem vyjádřit korektnost soudcovskou, soudcovskou neodvislost, svědomitost a pracovitost, poněvadž soudcovská korektnost je vyjádřena charakterem soudce, výběrem soudců po stránce nejlepší a jeho vědomím, že slouží celku a československému právu.

Příslušníci soudcovského stavu mají zajisté pro sebe výhodu školených a zkušených pracovníků, - přinesli by zajisté tyto prvky do svého správního soudnictví - ale to ještě neznamená, že by soudce, který vychází ze správního aparátu, i když sloužil desítky let svému pánovi podle pokynů nadřízených úřadů, v tom okamžiku, kdy se stává členem nejvyššího správního soudu, neuvědomil si plný význam své přísahy, svého poslání a že by nebyl tak neodvislý a nestranný jako soudce z povolání. Důvěra našeho občanstva v soudnictví rostla tou měrou, jakou klesala úroveň naší administrativy. Podle toho rostla důvěra, snaha a volání, aby soudnictví bylo uplatňováno v různých úsecích, v rozhodčích soudech, volebních soudech, státních soudech atd.

Mluví-li osnova také o závaznosti, nebudu tento problém rozebírati vzhledem k tomu, že byl p. zpravodajem, řečníky, literaturou a tiskem již rozebrán.

Byla zde vedena rozsáhlá diskuse a vysloveny obavy, že by tím, když by výroky nejvyššího správního soudu, vyjádřené in concreto, mohly býti závaznými normami pro administrativní řízení všeobecně, mohla býti dotčena suverénní práva parlamentu po stránce zákonodárné. Myslím, že tato diskuse měla více obav, než bylo třeba, vzhledem k tomu, že zákonodárci je vždycky zůstaveno právo, aby v judikatuře nejvyššího správního soudu, pokud by se stala citelnou, pokud by zasahovala do jisté míry příliš účinně a proti tendenci zákonodárce dost neobjektivně do práv jednotlivců, mohl provésti jistou korekturu. To ovšem vyžaduje jistou sílu našeho parlamentarismu. Připomínám, když pan zpravodaj zde pronášel ony památné věty o tom, jakého vědomí by náš parlament měl nabýti, jakou silou by měl býti vnitřně ovládán, že tu zavládlo ticho, trapné ticho jako výčitka našeho špatného svědomí, které si neuvědomuje, že nemůže býti příčinou našeho dosti komplikovaného parlamentárního života do jisté míry okolnost, jak pan zpravodaj zde uváděl s nímž v tomto směru nechci polemisovat, nýbrž jej doplnit - že by poslanci byli příliš přetíženi intervencemi. Bylo zbytečné opravovat prohlášení pana zpravodaje o neústavnosti těchto intervencí prohlášením "my intervenovat budeme", poněvadž dnešní hospodářský život, dnešní hospodářská struktura a sociální nedostatky těchto intervencí vyžadují. Pan zpravodaj byl jistě dalek toho, aby nechápal a nevěděl, že dnes má poslanec jistý úkol sociálního referenta a že do jisté míry je tu poradcem a ochráncem zájmů svých voličů a občanů; ale panu zpravodaji tanula na mysli jediné úměrnost této práce intervenční s tou, ke které je podle ústavní listiny poslanec povinen. O nic jiného v tomto směru nešlo. A není to vždycky úředník, který je vinen přetížením administrativy. Poslanec má po stránce intervenční často také vinu tím, pokud intervenuje ve věcech, ve kterých jsou intervence beznadějné, ve kterých zákon příliš jasně mluví a ve kterých intervence by mohla mít jen účel zkomolit zákon a znemožnit, aby úředníkem bylo učiněno opatření přesně podle zákona. Jsou i jiné parlamenty, kde se intervenuje, i francouzský parlament zná intervence svých poslanců. To nemůže býti hlavní příčina. Tak to také nebylo myšleno. Příčina stagnace našeho parlamentárního života tkví do jisté míry poněkud, podle mého soukromého názoru, hlouběji. Vyjádřil bych to doplňkem, že tkví v podstatě v tom, že nemůžeme předložit s hlediska státního všechny problémy veřejného života před parlament, který nemá vždy vládní většinu a oposici proti vládě, nýbrž koaliční většinu a ne vždy oposici, nýbrž protistátně orientované protivníky. Nemůžeme řešiti problémy plným parlamentárním životem, poněvadž je třeba někdy různé problémy, zejména státně dalekého dosahu, řešit interně, a pak připadá parlamentu zdánlivě jenom úloha schvalovací, jakéhosi formálního schválení, poněvadž tomu předcházela interní rozprava těžkého koaličního aparátu.

Pan zpravodaj poukázal na některé zjevy naší administrativy, zejména na to, že - tuším, že i kol. Klapka se o tom zmiňoval - není dbáno naší administrativou různých enunciátů vydávaných nejvyšším správním soudem a to důsledně, jak se ukázalo na př. ve známé věci lékařů nemocenských pojišťoven, ve věcech daňových a jinde. A tu byla nadhozena otázka, jak se to mohlo stát, a byla nadhozena zejména právě s míst, které jinak si velmi pochvalují zásadu, že ministerstva mají být ovládána správci odborníky. Tato místa právě teď mohla pochopit, že jsou to právě správcové odborníci, kteří nemají té plné politické odpovědnosti před parlamentem. Vždyť ministrem financí v té době někdo byl a měl býti činěn odpovědným po stránce parlamentární kontroly. Dříve parlamenty žárlivě střežily svá práva ve věcech daňových a vojenských. Zdá se, že teď těchto svých práv tak příliš nedbají.

Byly-li podle původního vládního návrhu vyloučeny věci bagatelní z osnovy a mělo-li tím býti ulehčeno nejvyššímu správnímu soudu a operovalo-li se se zněním ústavní listiny, mám za to, že v této době je možno se vyhnout jakékoliv diskusi o tom, připouští-li ústavní listina omezení kompetence nejvyššího správního soudu čili nic, poněvadž těchto diskusí se vede již tolik o omezení občanských práv a občanské svobody vůbec. Nestojím sice na stanovisku "fiat justicia, pereat mundus", ať se děje cokoliv, právu se musí dát průchod, ale mám za to, že v dané situaci i odvolání se na vývoj práva po stránce formální v Německu poněkud pokulhává, poněvadž tam tehdy, když dělali výmarskou ústavu, různé prvky dnešního autoritativního nazírání v tehdejší ústavě našly svého zastánce. Bylo již dosti výjimek z kompetence nejvyššího správního soudu, byla tu výjimka v §u 7 zákona č. 154 z r. 1923 o vojenském kázeňském řádu, která byla vyloučena. Není třeba výjimek dalších, a bylo velmi správné, že ústavně-právní výbor a s ním pan zpravodaj dospěli aspoň ke kompromisnímu řešení, které činí po této stránce tuto osnovu přijatelnou, zejména když je časově omezena do r. 1942, když je tu přece tříčlenný senát soudní, který bude o těchto věcech rozhodovat.

Tak se to má také s věcmi volné úvahy, o nichž jichž starý zákon měl mnohem liberálnější ustanovení a kde o vyloučení těchto ani instituce nejvyššího správního soudu nežádala. Bylo by zajímavé pátrati, kdo byl původcem a otcem tohoto ustanovení v původní osnově a chtěl okleštiti kompetenci nejvyššího správního soudu.

Stejně je přijatelné řešení, které ústavněprávní výbor zachránil pro samosprávné korporace, že tyto se mohou samy zastupovat. Je to příznačné, že reforma veřejné správy tam, kde se dotýká zájmů samosprávy, se děje neustále ve směru zatížení samosprávy po stránce finanční, ale ne ve směru zlepšení a zesílení práv samosprávy. V tomto směru ústavně-právní výbor se postavil na stanovisko naprosto odmítavé a tím do jisté míry poučil vyšší byrokracii, že omezování samosprávy má své meze.

Bylo nám slíbeno, že některé pochybnosti a nedostatky budou odstraněny jednacím řádem, o němž, doufám, že bude vydán nebo zlepšen.

Důvodová zpráva slibuje, že dojde k nápravě některých nedostatků dosavadního provisorního stavu definitivní úpravou osnovy zákona z r. 1876 vydáním nového jednacího řádu. Doufejme, že tento slib nezůstane slibem, je zejména třeba, aby nějakým způsobem bylo precisováno, co je to správní úřad vůbec.

Nechci se dotýkati detailů, které rozváděl kol. Klapka, do jaké míry jest u nás pojem správního úřadu zkomplikován. Je tu řada úseků, kde existence jednotlivců je do jisté míry tangována, a to velmi citelně, ale kde se ochrany správního soudnictví občanu postiženému nedostává.

Jsou různé instituce, ať obilní monopol, různé jiné instituce hospodářské, syndikáty atd., které do jisté míry stále a stále nabývají a arogují si práva oficielních korporací, do jichž přítmí však zákon a ochrana poplatníka, občana, nevniká. Toto přítmí nazval kol. Klapka jakousi džunglí, ale chci doufati, že v tomto směru na šikmé ploše, na které jsme se ocitli, stane se pokus, aby tato zákoutí hospodářských institucí, které si arogují různá veřejná práva, doznala zásah po stránce právně-soudní.

Mohu pro zajímavost poukázati na jednu zmínku v dnešním tisku a sice o americkém národohospodáři, který tu přednášel v Praze o onom světoznámém konfliktu presidenta Roosevelta s nejvyšším soudním tribunálem americkým. Onen učenec americký dokazoval, že americká ústava nepřipouští, aby se tento konflikt řešil formou výkladu ústavního zákona, že ústava má zde jisté mezery, a jaksi žertovně poznamenal, že kdyby chtěl proti takové petrolejové společnosti americké postupovat stát plnou mocí, tu by k tomu měl plnou možnost jedině potud, že by vstoupil sám do takové podobné společnosti konkurenční a tam jako konkurent se domáhal jistých zákroků a zásahů. A přiznejme si, jestli to náš tisk uveřejnil jako posměšnou poznámku, pak je to vlastně ironie, která míří také do našich řad, poněvadž i my máme ve svém hospodářském životě co činiti s útvary, kam státní moc může zasáhnouti jen tím, že se tam stane státní úředník funkcionářem, nebo že si postižený vybuduje podnik konkurenční, a pak snad z důvodů konkurenčních nebo zákona o nekalé soutěži se může domáhati svého práva. Tedy je to stav, který je na vlas podobný onomu stavu v Americe, o kterém s takovou ironií je mluveno v dnešním tisku.

Po stránce formální přispívá zajisté k dalšímu pokroku to, že osnova přináší plné znění změněného zákona o nejvyšším správním soudu, že tu přestává ono laborování s labyrintem stále citovaných paragrafů bez obsahu a že konečně dikce zákona se stává jasnější, po stránce jazykové čistější a přesnější. To také bude směřovati k lepšímu výkladu zákona, k lepšímu studiu zákonů, to všechno dohromady dává nám naději, že i novela instituce nejvyššího správního soudu bude značným pokrokem k vybudování našeho správního soudnictví, k zlepšení naší administrativy a tím také k posílení naší demokracie. (Potlesk.)