Pokiaľ ide o samotnú osnovu k novele zákona o najvyššom správnom súde, mám ešte jednu pochybnosť, a to pochybnosť dotýkajúcu sa ústavnosti predpisu o právnej záväznosti právnych zásad vyslovených rozšíreným senátom. Mám totiž obavy, či naša zákonodarná moc a nariaďovacia moc vlády nebude si chceť v budúcnosti svoju prácu ešte viac uľahčiť tým, že presunie vyplňovanie materiálneho obsahu nimi vydaných noriem na najvyšší správny súd. Na druhej strane t. zv. záväzné právne zásady najvyššieho správneho súdu môžu sa stať najsilnejšími normami a môžu obsahove korigovať zákony.

Týmto ustanovením dostáva sa tomuto súdnemu tribunálu materiálnej zákonodarnej moci, čo, myslím, odporuje čelnej zásade našej ústavy o delení štátnej moci. Časom sa môže stať, keď sa t. zv. záväzné právne zásady rozmnožia, že rozdiely, na ktorých delenie štátnej moci spočívajú, obsahove sa rozplynú.

Uverejnené právne zásady podľa zamýšľanej osnovy majú byť záväzné pre úrady správne, čo znamená, že tieto - lebo úrady správne budú museť podľa nich judikovať budú záväzné aj pre občana. Týmto nám vzniká nový typ právnych noriem, ktorých prameň nebudeme môcť najsť alebo odvodiť z ústavy a ktoré naša ústava nepredvída.

Nijako nechcem tvrdiť, že by tu šlo snáď o možnosť zneužívania tohoto ustanovenia najvyššieho správneho súdu ku konkurencii s mocou zákonodarnou, naopak som pevne presvedčený, že to len prospeje nášmu právnemu poriadku a občianstvu, keď nezávislý súd bude vykonávať aj určitú normotvorbu generálnu, čo treba s hľadiska právnej politiky rozhodne schvaľovať, avšak na druhej strane nie je možno túto otázku nepreskúmať, či s hľadiska našej ústavy je toto riešenie prípustné. Som toho názoru, že túto vec by bolo treba vybaviť vo forme zákona ústavného, ako doplnok k ústavnej listine, lebo týmto ustanovením smazuje sa ústavnou listinou stanovená hranica štátnej moci.

Preto vyslovujem ten názor, vážená snemovňa, aby ustanovenie o záväznosti t. zv. uverejnených právnych zásad bolo prijaté formou ústavného zákona a za také označené. To by bolo riešenie dôsledné, ktoré by pre budúcnosť vylučovalo akékoľvek obavy.

Slávna snemovňa! Ja s uspokojením kvitujem, že v súčasnej dobe, keď súsedné štáty prežívajú ťažkú krízu štátneho života, keď opustily princíp demokracie ako základnú bázu svojho štátneho zriadenia, náš parlament s úspechom buduje na tomto princípe i naďalej, keď upevňuje slobodné žitie občanov. Je to len prejav našej sily, keď v týchto časoch ideme vynášať zákon, ktorým sa inde obdivovaná všemohúca štátna moc obmedzuje v prospech občana, ktorému zabezpečujeme slobodné žitie a zvyšujeme vedomie neodvislosti od prípadnej ľubovôle štátneho aparátu. Z tejto osnovy je videť, že sa snažíme naše renomé právneho štátu stoj čo stoj udržať.

Dúfam a som presvedčený, že máme tie najlepšie snahy právnu istotu našich občanov zaistiť až do najvyššie mysliteľnej miery. Čo som podľa môjho názoru považoval na poli zákonodarnom za najsúrnejšie previesť, naznačil som vo svojich vývodoch. Spravme inventúru právnych noriem! Autentickou republikáciou recipovaného práva dajme občanovi vedeť, čo platí z bývalého práva rakúskeho a uhorského, odstraňme jazykový bábel právnych noriem a dajme tým občanovi možnosť prístupu k autentickým textom zákonov a konečne odstraňme duplicitu nášho práva, ktorá v prvom rade ohrožuje našu štátnepolitickú jednotu. (Potlesk.)

Místopředseda Mlčoch (zvoní): Dávám slovo dalšímu přihlášenému řečníku, jímž je pan posl. dr Peters.

Poslanec dr Peters (německy): Slavná sněmovno!

Osnovu, kterou se tu dnes zabýváme, považujeme za pokrok, a to jak absolutně tak i relativně. Relativně jako pokrok s ohledem na platný zákon i na návrh, který nám vláda předložila, a absolutně za pokrok proto, že parlament dal na jevo jak svou prací v ústavně-právním výboru, tak v debatě, která se zde rozvinula, svou jasnou vůli pokračovati na cestě právnosti ve státě a že při tom prohlásil, že jest jeho předním úkolem, aby se ve všech oborech politického života postaral o zachovávání zásad právnosti ve státě.

Nechci vůbec zkoumati, co přimělo vládu, aby předložila návrh zákona, který ústavněprávní výbor musil v tak podstatných bodech změniti. Nechci zkoumati, zda chtěla odlehčiti nejvyššímu správnímu soudu, či vědomě provésti velký mocenský přesun ve prospěch veřejné správy a v neprospěch občanův. Považuji za pokrok, že se dal parlament správnou cestou, v tomto případě dokonce proti vládě, a předkládá nyní osnovu ve znění, ve kterém ji i my můžeme přijmouti. Dovolte mi však, abych se při této příležitosti zabýval řadou politických otázek, které souvisí se zásadou právnosti ve státě.

Zprvu musíme konstatovati, že jsme se zřetelem k velmi špatným zkušenostem se zásadou právnosti ve státě, které sudetští Němci v těch 18 letech nashromáždili, měli vlastně veliké pochybnosti, zda vývoj směřuje k zásadě právnosti ve státě. Zpravidla se přehlíží, že vývoj k národnímu státu přinesl mnoho případů ve správě i ve výkonu výsostných vládních práv, které silně porušují zásadu právnosti ve státě. Vždyť se může státi, že bude-li se zásada národnostní expanse stavěti výše než zásada právnosti ve státě, budou předpoklady demokratického státního zřízení a v něm obsažené záruky i pro národní menšiny via facti zrušeny. Vyvolala-li veřejná správa v tomto oboru tyto případy, je na tom beze sporu vinna sněmovna, která se jednak při vypracování a formulaci zákonů ukázala býti příliš nedbalou - což se ostatně také zde v rozpravě konstatovalo - a jednak užívala v zákonech nezdravým způsobem zmocnění vládě a veřejné správě, takže se vlastně odpovědnost za právní řád přesunuje se strážce ústavy a ústavních zákonů, totiž parlamentu, na veřejnou správu. A byla-li zde při projednávání této osnovy - jak ve zprávě ústavně-právního výboru, předložené sněmovně, tak i v řeči pana zpravodaje a v řečích ostatních pánů, především z koalice - jasně vyslovena vůle sněmovny, tedy zákonodárce, zachovávati zásadu právnosti ve státě, přáli bychom si jen usilovně, aby tato vůle pronikla proti každému a tedy i proti vládě. Neboť z takovýchto zpráv a řečí nemáme po prakticky právní stránce nic, jsou-li právě jen okrasami ne příliš krásného parlamentárního života, které vznikly z okamžité situace a které nepřinášejí žádné právně politické skutečnosti.

I když si tedy velmi vážím postupu výboru a sněmovny při této osnově a souhlasím i s referátem pana zpravodaje, chtěl bych přece jen polemisovati s jednou myšlenkou, kterou pronesl a která může v určitém smyslu dobré úmysly, které v této novele došly výrazu, zmařiti nebo alespoň tak omeziti, že se zmaří všechny výhody této osnovy. Dr Meissner se totiž ve svém referátě zabýval také poměrem koalice a oposice, většiny a menšiny. Samo o sobě je pochopitelné, že většina přejímá odpovědnost, ale nepřejímá ji jen mocensko politicky, nýbrž ve všech oborech, tedy i v oboru práva. Má-li však menšina nebo oposice postavení skupiny s menšími právy, což se děje prakticky a via facti - zvláště ve veřejné správě, neporušuje se tím jen demokratická zásada rovnosti, nýbrž musí se v celém státním životě uplatniti poměry sil, které konec konců musí podkopati právní jistotu. (Souhlas poslanců sudetskoněmecké strany.) A chci zvláště při této thesi poukázati na to, že národnostní skupina, a tedy i naše sudetskoněmecká skupina, se při takovém dělení nejen moci, nýbrž i práva, rozdvojuje a rozkládá, takže se konečně uvnitř této národnostní skupiny vytváří většina a menšina, při čemž se většina staví skoro mimo zákon, zatím co se menšina do určité míry balí do protekční vaty. (Souhlas a potlesk poslanců strany sudetskoněmecké.)

Prohlašujeme, že ono pojetí koalice a oposice, které zde zastával dr Meissner, musíme odmítnouti, protože v demokracii nemůže býti dvojího práva, právo většiny a právo menšiny, právo koalice a oposice. Domnívá-li se vláda, že může této zásady použíti při řešení národnostní otázky tohoto státu, musíme zcela zřetelně prohlásiti, že se katastrofálně mýlí, protože touto cestou dělení moci a práva není možné řešiti národnostní otázku. (Souhlas poslanců strany sudetskoněmecké.) Také vláda se bude musit přesvědčiti, že dnešním, často nemorálním poměrem mezi většinou a menšinou, koalicí a oposicí, bude dosaženo právě opaku toho, co vláda zamýšlí, totiž úplné vnitřní jednoty německé národnostní skupiny oposiční, protože tomuto dvojímu právu a této dvojí morálce nemůže rozuměti občan, který tím byl postižen.

V souvislosti s osnovou musím prohlásiti, že dobrých úmyslů, obsažených v nynější formulaci novely, nebude moci býti dosaženo, nezmění-li se toto pojetí o většině a menšině, koalici a oposici. Nejen pan zpravodaj, nýbrž i jiní mluvčí koalice kladli veliký důraz na to, aby tato novela sledovala účel upevnění zásady právnosti ve státě. V tom úplně souhlasíme; uznáváme, že novela v nynějším znění zaručuje, že konkretní správní akty budou moci býti nejvyšším správním soudem přezkoumány a nezákonitosti odstraňovány. Musíme však konstatovati, že si parlament počíná lehkomyslně, domnívá-li se, že zachovávání zásady právnosti ve státě a zabraňování nezákonným aktům může býti svěřeno jen nejvyššímu správnímu soudu. Je naopak správné, že nejvyšší správní soud může přezkoumávati přece jen poměrně omezený počet případů a že pro právnost ve státě a pro zákonitost správy jsou první zárukou zákony, a to zákony a v nich obsažené mravní a právní zásady, na kterých se sněmovna usnáší. A byl by to zlý bludný kruh, kdyby se sněmovna a koalice domnívaly, že změnou a zlepšením platného zákona o nejvyšším správním soudě se učinilo vše k zajištění zásady právnosti ve státě. To zcela zřetelně prohlašujeme. Zkoumáme-li vážně řeči, které zde byly předneseny a oceňujeme-li správně i resoluce, na kterých se usnesl ústavně-právní výbor, domníváme se, že sněmovna při trochu dobré vůli se sama vzchopí, aby bděla nad zachováváním zásady právnosti ve státě, a že nesvěří kontrolu konkretních správních aktů jen nejvyššímu správnímu soudu.

Úkolem a smyslem parlamentu právě v demokracii musí býti, aby nejen zabraňoval jednotlivým přehmatům ve správě a nezákonnostem správních orgánů, nýbrž i tvořil takové zákonné předpisy, které nezákonnosti vůbec znemožní. Je mi zcela jasné, že je nemožné při dnešním vývoji, především na poli národnostní politiky, zůstati na linii upevnění zásady právnosti ve státě, neodhodláte-li se vy na české straně k velkým obětem hmotného i duchovního rázu pro tuto myšlenku právnosti ve státě, protože jste si bohužel zvykli prováděti politickou, hospodářskou, ba i sociální expansi ve směru národním na účet národnostních menšin. Jde zde tedy o to, jasně se toho vzdáti a zavésti opět do celého politického života, a do veřejné správy zvláště, politickou morálku.

Konstatoval jsem již, že se parlament při projednávání této osnovy ukázal býti silnějším než vláda. Domnívám se, že volil správnou cestu mezi naléhavými potřebami veřejné správy a státu. Vláda se zabývala pouze administrativní úpravou poměrů u nejvyššího správního soudu, při čemž by ovšem veřejná správa z tohoto vývoje co nejvíce byla těžila. Sněmovna, ústavně-právní výbor a zpravodaj se postavili na správné politické a morální stanovisko, že myšlenka právnosti ve státě je cennější než nějaká správně technická opatření, která by konec konců, chtíc nechtíc, zvrátila zásadu právnosti ve státě. A musíme-li bohužel velmi často zjišťovati, že tato sebekritika a sebevědomí parlamentu, aby opravil i vládu, patří k výjimkám našeho politického života, chceme přece u této výjimky uznati, že právě tato kritická novela vyvolala politickou sebekritiku a politickou vůli sněmovny. Byla zde pronesena kritická slova o parlamentu a parlamentním životě; zvykli jsme bohužel tomu, že řeči příliš nepřeceňujeme, protože zpravidla po řečích nenásledují
činy; proto i zde konstatujeme, že nejlepší úmysl ústavně-právního výboru nebude moci býti uskutečněn, nebude-li sněmovna důsledně pokračovati na cestě zásady právnosti ve státě.

Mluvil-li pan dr Meissner o slabosti parlamentu, rádi bychom konstatovali, že tato slabost je nepřekonatelná, neodhodlá-li se tato sněmovna k tomu, aby byla iniciativnější a kritičtější, neodhodlá-li se tato sněmovna k tomu, aby změnila celou praksi parlamentní práce. Neboť o důležitých osnovách nepodávají vždy zprávu referenti, kteří jednají podle vlastních vědomostí, zkušeností a odpovědnosti, ale považují se vlastně za výkonné orgány příslušného ministerstva nebo příslušného úseku veřejné správy, za něž zde musí referovati a domáhati se toho, čeho si veřejná správa přeje; je to u každé osnovy neudržitelný stav, který se jeví v nejnepříznivějším světle při politických a hospodářských předlohách. Zde musíte odstraniti systém pohodlnosti a neodpovědnosti, protože zlepšení politických poměrů nemůže nastati sloučením moci zákonodárné a výkonné, nýbrž jen přesným ohraničením obou mocí, při čemž je zcela jisto, že odpovědnost za stát a za ducha politického dění nespočívá nikdy na moci výkonné, nýbrž vždy na moci zákonodárné. A nezabrání-li se u každé osnovy, jako u této, sbližování a spojování těchto mocí, pak nepochybuji, že bude míti pravdu ten, kdo tvrdí, že zde ve státě může býti zaveden přes noc autoritativní, chcete-li, diktátorský režim.

V resolucích ústavně-právního výboru se kladou na zákonodárnou iniciativu vlády vážné požadavky. Konstatuji, že souhlasíme i s těmito resolucemi, i když počet a obsah těchto resolucí měl býti ještě podstatně rozšířen, jak se ještě zmíním, protože právě při této osnově šlo o to, aby byla jasně vytyčena vůle zákonodárcova, zavésti ve veřejné správě pořádek.

Naznačují-li resoluce, že se má přikročiti i k úpravě právní kontroly všeobecných správních aktů, tedy nařízení, je to velmi cenné, protože kontrola konkretních správních aktů nemůže konec konců vnésti pořádek do veřejné správy, neudělá-li se pořádek i v právní kontrole všeobecných správních aktů. A zde by bylo podle mého mínění bývalo potřebí poukázati na nutnost reformy našeho ústavního soudnictví, protože náš zákon o ústavním soudě je na papíře a zůstane tak dlouho na papíře, pokud zde nebude poskytnuta možnost, aby se v jádře každý, a nejen ony tři sbory, mohl obrátiti na ústavní soud.

Na druhé straně si přeje jedna z resolucí ústavně-právního výboru. aby stát ručil za své úředníky - starý to požadavek, který byl již obsažen v jednom návrhu zákona v minulém volebním období. Tento Kafkův návrh by celkem uznáván za dobrý, aniž se však sněmovna chopila iniciativy a skutečně přijala tento velmi důležitý návrh zákona, jehož přijetí ostatně ukládá sněmovně § 92 úst. listiny.

Resoluce žádají také tak zv. nepravé správní soudnictví, soudnictví apriorní. I v tomto směru obsahuje ústavní listina příkaz a jsou tu dokonce dva zákony provádějící tuto část ústavy, avšak nemáme t. zv. nepravé správní soudnictví, ačkoliv každému musí býti jasno, že by se libovůle volné úvahy zcela podstatně omezila, kdyby nerozhodoval jednotlivec, nýbrž sbor.

Mimo to bychom si přáli, aby v resolucích byly také obsaženy požadavky naléhavé reformy veřejné správy; neboť dnes je zcela jasno, že reforma veřejné správy ve hlavě i údech nemůže býti uskutečněna nedůslednými pokusy jednou v tom, po druhé v onom oboru, nýbrž velikým dílem, máme-li dospěti k hladké, bezvadné a pružné veřejné správě. Také úmysl přísné kontroly, jenž je v resoluci vyjádřen, nebude moci býti podle mého názoru dosažen, nepůjde-li s právní kontrolou veřejné správy ruku v ruce její organisační přestavba, t. j. nebude-li se zásada právnosti ve státě zachovávati jen v právní kontrole, nýbrž i ve funkci veřejné správy, protože stále můžeme zjišťovati, že veřejná správa porušuje zásadu právnosti ve státě, a to velmi zlomyslně, protože na základě stížnosti u nejvyššího správního soudu se zjistí v nejlepším případě za dva roky, že správní akt byl nezákonný a že proto musí býti zrušen.

Velmi závažné opominutí ústavně-právního výboru při úpravě těchto otázek týkajících se veřejné správy spatřujeme v tom, že ani v řečích ani ve zprávě, ani v jednání ústavněprávního výboru nebylo poukázáno, že je nutno mnohem přísněji a účinněji politicky kontrolovati veřejnou správu. Domnívám se, že se většina již vzdala práva na tuto politickou kontrolu veřejné správy a vlády a sotva si ještě uvědomuje, že taková politická kontrola je obsažena jak v ústavní listině, tak i v jednacím řádě této sněmovny. Tato politická kontrola spočívá v tom, že každá skupina nebo každý jednotlivý poslanec má právo podávati každému ministrovi interpelace nebo dotazy, že výbor nebo sněmovna má právo se usnésti, že ministr má dáti vysvětlení o tom nebo onom případě ve svém oboru, že se bude dbáti resolucí parlamentu a že peticím, kterých může každý použíti, bude přikládán význam, jehož si vyžaduje vážnost zákonodárného sboru před veřejností.

Předem konstatuji, že se většina pravděpodobně vzdala této politické kontroly nebo že si počíná tak, jako by neměla důvodů interpelovati vládu nebo jednotlivé ministry. To je velmi hrubá chyba, prostě proto, že se tím právo politické kontroly nutně přenechává oposici s tím výsledkem, že se o toto velké právo, jež přináleží všem, stará pouze oposice a nikoliv většina, parlament a jeho předsednictvo. (Předsednictví převzal místopředseda Langr.) Rovněž je vaší velmi velikou chybou, pánové na vládních lavicích, že se již vůbec nezajímáte o odpovědi na interpelace, s tím účinkem, že z tohoto ústavního a jednacím řádem zaručeného práva parlamentu se poznenáhlu stává fraška, která sice poškozuje oposici, ale podstatně snižuje i vážnost sněmovny a ve veřejnosti do určité míry vzbuzuje přesvědčení, že parlament nemá právo apelovati na vládu anebo interpelovati jednotlivé členy vlády, o kontrole veřejné správy ani nemluvě.

Promyslíte-li si tyto věci, dospějete k přesvědčení, že vaše častá radost nad nevěcnou nebo výsměšnou odpovědí toho neb onoho ministra se velmi zle obrací proti vám tím, že totiž veřejná správa vlastně plným právem nabývá přesvědčení, že tato politická kontrola je zrušena a že byrokracie může dělati, co chce. Máte tedy sami největší zájem na tom, aby se interpelace zase stala tím, čím jest. Mohli bychom, ačkoliv jistě nejsme skromní v podávání interpelací, tento počet zdvojnásobiti a snad i ztrojnásobiti, kdybychom interpelovali každou nezákonnost, každý přehmat vlády. Nejsme ani jako interpelanti ani jako občané dovolávající se zásady právnosti ve státě uspokojeni, nebéře-li vláda interpelační právo sněmovny vážně. Nehodláme ovšem dáti si to dále líbiti.

Konečně ještě malou poznámku k finanční kontrole parlamentu, ke které je přece podle ústavy a jednacího řádu povinen. Plným právem byla zřízena parlamentní kontrolní a úsporná komise. Ale parlament se v čistotě kontroly a demokratických zásad zpronevěřil sám sobě, když přenesl finanční kontrolu na koaliční výbor této úsporné a finanční komise, tedy do určité míry přenesl kontrolní právo veřejnosti a parlamentu na toho, kdo má býti kontrolován. Má-li kontrolní komise skutečně splniti svůj úkol, bude nutno, aby se oposice zúčastnila kontroly a aby koalice nepřezkoumávala sama sebe.

Tím jsem tedy chtěl jasně říci, že tato novela je sice velmi cenným a námi uznávaným krokem k uskutečnění zásady právnosti ve státě, že se však musí minouti s účinkem, neučiní-li sněmovna ještě mnoho dalších kroků na této cestě. Právem zde bylo zdůrazněno, že jádro úřednictva je samo o sobě dobré. Nemám důvodu, abych o tomto tvrzení pochyboval, musím však konstatovati, že to neplatí zcela všeobecně a že toto dobré jádro se vlastně důsledně kazí povahou zákonodárství, způsobem uplatňování parlamentního práva kontroly a celým politickým chováním koaličních stran. Pomyslete jen - a na to bylo již poukázáno - na katastrofální následky toho, že se § 22 úst. listiny vlastně denně nesčetnými intervencemi uvádí ad absurdum.