Má-li proto býti zachováno dobré jádro úřednictva, musí se podle mého mínění splniti jeho nejvřelejší přání - nejvřelejší přání samozřejmě dobrých a hodných úředníků - aby veřejná správa byla odpolitisována a zbavena politických vlivů. (Potlesk poslanců strany sudetskoněmecké.)

Dovolte nyní, abych tuto osnovu posoudil s hlediska národnostní politiky. Prohlašuji bez obalu, že na tuto osnovu pohlížím jako na velmi cennou národnostně politickou skutečnost, a hned dodávám, že ji považuji za mnohem větší a významnější národnostně politickou skutečnost než tak zv. vládní prohlášení ze dne 18. února 1937. A proč? Tato novela upravuje velmi důležitý právní úsek a to formou zákona. Je tedy upotřebitelnou právní skutečností, kdežto ono zmíněné vládní prohlášení není ničím jiným než opakováním již starých slibů, o nichž můžeme jen zjistiti, i když jsme sebe objektivnější, že
zůstaly na papíře. (Souhlas poslanců strany sudetskoněmecké.)

Tato novela zavádí všeobecnou ochranu každého občana před státní správou. Prohlášení se však schovává za právní a politicky neupotřebitelnou výhradu individuální loyality, kterou německé vládní strany s velmi průhledným sobectvím vykládají tak, že ten, kdo s nimi nejde a nedemonstruje, je státu nepřátelský. (Souhlas poslanců strany sudetskoněmecké.) Dále upravuje novela právní postavení každého, vládní prohlášení ze dne 18. února chce však dáti volný průchod oportunistické protekci, za kterýmžto účelem německé vládní strany zřizují celé kanceláře a rozesílají po lidech oběžníky, o nichž samy musí věděti, že nemohou býti splněny.

Novela konečně poslouží 3 1/2 milionu Němců, t. j. teoreticky se může každý chrániti před veřejnou správou tím, ze podá stížnost k nejvyššímu správnímu soudu proti správním aktům, které mu ubližují. Prohlášení však do jisté míry vyškrtává 2 miliony sudetských Němců a zabývá se určitými opatřeními jako nároky jen jednoho milionu, o kterém německé vládní strany tvrdí, že jde za nimi. A proto můžeme opět jen konstatovati, že jsou pro nás s našeho národního hlediska takové právní úpravy mnohem cennější než manifestační vládní prohlášení. Mohu říci, že vítáme novelou započatý vývoj a že budeme míti plné porozumění, budou-li upravovány a uspořádány právní obory a nebude-li se stavěti budoucnost sudetských Němců na nějakých slibech.

Musíme však vládě jasně říci, že dne 18. února užila metody, která je sama o sobě nesprávná a která je také nesprávná se zřetelem k novele, o které zde jednáme. Vždyť je tomu tak, že tato novela chce chrániti a poskytovati stejné právo, kdežto prohlášení je velmi blízko toho, aby na základě zmocnění daných vládě vzneslo do veřejné správy nestejná práva, t. j. aby umožnilo nespravedlivé akty, které odporují zásadě právnosti ve státě. (Souhlas poslanců strany sudetskoněmecké.) A musíme dále konstatovati, že zde poznáváme tragický omyl vládních stran, že právě se zřetelem na nutnost zachovati zásadu právnosti ve státě nevidí, jak úzké hranice jsou vytčeny této politice, která stojí na nadržování jedné části sudetských Němců proti druhé části. Litujeme tohoto omylu! Budeme dále hájiti mínění, že jen právní i vy se budete musiti k tomu odhodlati - a ústavní záruky poskytnou sudetským Němcům onu vnitřní jistotu, které potřebují, aby jednak zachovali svou existenci jako národ a jednak mohli s klidnými nervy utvářeti politický vývoj. Posuzujte to podle svého tisku, podle té neb oné štvavé řeči i s této tribuny, musíte pochopiti, že tato jistota nemůže býti mezi sudetskými Němci vytvořena, protože veřejná správa dokazuje sty a tisíci aktů, že je dovoleno a že se tomu na české straně dokonce často tleská, dělá-li se z práva bezpráví a ze zákonné povinnosti nezákonnost.

Mohu skončiti! Přijímáme novelu v předloženém znění a i resoluce a budeme pro ně hlasovati. Očekávám ovšem, že parlament neprorazí se svou vůlí zákonodárce jen proti veřejné správě, nýbrž v mezích této novely i proti judikátům nejvyššího správního soudu. Od nejvyššího správního soudu očekáváme, že zůstane věren své tradici. Měli bychom ovšem proti němu onu námitku, ale celkem se osvědčil jako strážce práva, pokud je oprávněn rozhodovati. Jde však také o to, aby uznal, že přesná aplikace zákonů ve veřejné správě není tak naléhavá tam, kde jde o to, že rozhodnutí, které má býti vydáno, se rovná matematickému axiomatu. Dvakrát dvě jsou čtyři. Na to poukázal prof. Weyr a označil to jako protismyslné, podléhá-li aplikační prakse menší kontrole, kde jde o méně jasné skutkové podstaty, než tam, kde jde o jasné skutkové podstaty. A uvedl příklad, který nás musí mimořádně zajímati, a to případ, kdy se rozhoduje, je-li někdo spolehlivý čili nic. Praví tu: Právě při takovýchto rozhodováních podle volné úvahy měl by se úřad postarati o to, aby pořad instancí a přezkoumání nejvyšším správním soudem bylo mnohem přísnější než při zcela jasných sporech. Souhlasíme, ale musíme konstatovati, že nám právě zde vyvstávají pochybnosti proti §u 26, odst. 2 a 3 této novely, protože se v těchto ustanoveních nařizuje utajování tajných aktů i před nejvyšším správním soudem.

Připouštíme, že za dnešní politické situace a při nervosním způsobu, kterým rozhoduje veřejná správa o politických otázkách, šel ústavně právní výbor v §u 26, odst. 2 a 3 až na nejvyšší míru toho, čeho lze okamžitě dosáhnouti. I zde byla vláda mnohem úzkoprsejší než výbor a smiřujeme se proto také s tímto ustanovením, musíme však očekávati, že nejvyšší správní soud si bude při rozhodování o tajnosti aktů počínati velmi velkoryse a že na př. pro nějakou zprávu nějakého podřízeného orgánu, který se naprosto nehodí ke zjištění politických skutečností, nezruší skutečný nárok na změnu správního aktu nejen v pořadu instancí, nýbrž i před nejvyšším správním soudem.

Vznikly konečně také pochybnosti o závaznosti rozhodnutí nejvyššího správního soudu. Konstatuji, že alespoň mě došly tyto pochybnosti od oněch míst nebo zájemců, kteří ji vždy žádali. Považujeme i toto rozhodnutí ústavně právního výboru za potřebné alespoň jako pokus, protože jen touto cestou se dosáhne, aby si orgány veřejné správy netropily z nejvyššího správního soudu šašky.

Celkem vítáme, že sněmovna projednávanou předlohu přepracovala v tomto smyslu, čímž je nám umožněno, že s touto dobrou osnovou souhlasíme a že pro ni budeme hlasovati. (Potlesk poslanců sudetskoněmecké strany.)

Místopředseda Langr (zvoní): Dále je ke slovu přihlášen p. posl. dr Dufek. Dávám mu slovo.

Posl. dr Dufek: Slavná sněmovno!

Projednávaná osnova zákona o nejvyšším správním soudě je sympaticky přijímána širokou veřejností, zejména také naším venkovem. To proto, že za prvé dává naději, že stížnosti podávané k nejvyššímu správnímu soudu budou vyřizovány rychleji a že kontrola správních úřadů a jejich rozhodnutí bude rychlejší a v důsledku toho také účinnější; za druhé také proto, že stanoví v určitých případech závaznost právních zásad, na kterých se usnese rozšířený senát nejvyššího správního soudu a které první president tohoto soudu oznámí předsednictvu ministerské rady a jednotlivým ministrům a dá uveřejniti v "Úředním listě republiky Československé". Tím ochrání se i zájmy těch, kteří by jinak snad proti příslušnému konkretnímu rozhodnutí správních úřadů stížnosti k nejvyššímu správnímu soudu nepodávali.

Ústavně-právní výbor projednal vládní návrh zákona o nejvyšším správním soudě v řadě schůzí, věnoval tomuto návrhu velkou pozornost a také velkou práci. Na vládním návrhu učinil ústavně-právní výbor řadu změn, které se předkládají dnes posl. sněmovně. Změny tyto týkají se zejména návrhu, aby vyloučeny byly z kompetence nejvyššího správního soudu t. zv. bagatelní věci, t. j. předpisy veřejných daní a dávek v jednotlivých částkách do 500 Kč, a za druhé, aby z kognice nejvyššího správního soudu vyloučeny byly všechny věci, o kterých správní úřady rozhodují podle volné úvahy. Na první pohled je jasno, že nemohou býti vyloučeny z kognice nejvyššího správního soudu záležitosti, ve kterých správní úřady rozhodují podle volné úvahy a myslím, že v této slavné sněmovně je naprostý souhlas v tomto směru.

Také pokud jde o návrh na vyloučení některých bagatelních věcí z rozhodování nejvyššího správního soudu, byla v ústavně-právním výboru pronesena řada obav. Obavy tyto se týkaly jednak toho, že by vyloučením těchto bagatelních věcí byla porušena ústavní listina, zejména § 88, ale obavy tyto týkaly se i toho, že vyloučením bagatelních věcí z kognice nejvyššího správního soudu dosáhlo by se proti dnešnímu stavu nepříznivých účinků na ochranu práv stran, a došlo se konečně myslím, že správně - k názoru, že celá tato otázka má neobyčejný význam politický, poněvadž kontrola správy, kterou provádí nejvyšší správní soud, zaručuje našemu státu povahu státu právního.

Když pak se uvažovalo o těchto změnách, mohlo přijíti někomu na mysl, že zde snad jsou nějaké ideové rozpory mezi vládou a ústavně-právním výborem, resp. mezi vládou a parlamentem. Myslím, že je na místě, když zde právě zdůrazníme, že v této věci nebylo a není naprosto žádného ideového rozporu mezi vládou a parlamentem. Vždyť ani vládní návrh neměl zajisté na mysli nic jiného než zvýšení a zlepšení ochrany občanstva, ochrany stran. Dnes za dosavadního stavu, kdy se kontrola nejvyššího správního soudu vztahuje na všechna rozhodnutí a všechna opatření správních úřadů, pokud jejich kontrola není svěřena již jiným soudům, jsme svědky toho, že se ochrana stran stává přes to tak slabou, že se již dokonce začíná pochybovat o účelnosti a praktickém významu instituce nejvyššího správního soudu. Stranám, které se obracejí na správní soud, dostává se totiž zpravidla rozhodnutí příliš pozdě, takže rozhodnutí toto nemá pro ně často již praktického úspěchu. Při vzrůstajícím počtu stížností, které jsou podávány ke správnímu soudu, hrozí dokonce nebezpečí, že při zachování dnešního stavu prodloužila by se doba od podání stížnosti do rozhodnutí nejvyššího správního soudu z dosavadních přibližně tří let na dobu pěti let. Tedy účelem vládního návrhu bylo nesporně právě odstranění tohoto nemožného stavu a tím zvýšení praktické ochrany stran, praktické ochrany občanstva. A stejný účel sledoval pochopitelně ústavněprávní výbor a sleduje i poslanecká sněmovna.

Že není ideového rozporu mezi vládou a posl. sněmovnou ani pokud jde o návrh na vyloučení t. zv. věcí bagatelních, můžeme jasně poznati z toho, že návrh na vyloučení bagatelních věcí z kognice nejvyššího správního soudu vyšel právě z nejvyššího správního soudu. Také by jistě nejvyšší správní soud neučinil takovéhoto návrhu na omezení své vlastní kompetence, kdyby nebyl býval přesvědčen, že jen takovýmto radikálním prostředkem je možno zjednat opravdu rychlou nápravu v jeho dnešní tísni. A nemůžeme si zapírat ani my, vážení pánové, že kdybychom chtěli opravdu radikálně odstranit nedostatky, které dnes u nejvyššího správního soudu jsou, kdybychom chtěli občanstvu zajistit opravdu tak urychlenou a tím také tak účinnou ochranu v jeho právech, jak si to představovala vláda ve svém návrhu a nejvyšší správní soud, nevyhnuli bychom se ani my takovému omezení kompetence, jaké měla na mysli vláda ve svém návrhu.

Dokázalo to i celé jednání ústavně-právního výboru. Tam se velmi dlouho a velmi podrobně uvažovalo o jiných cestách, které by přinesly stejný úspěch, aniž by omezily kompetenci nejvyššího správního soudu. Myslím, že musíme přiznat, že nebyl nalezen rovnocenný a stejně účinný prostředek, neboť rozšíření působnosti 3členných senátů neznamená podle vyjádření zástupců nejvyššího správního soudu takovou úsporu, jaké bychom si přáli, a bude nezbytně nutno sáhnouti k rozmnožení členů nejvyššího správního soudu, čímž je podle vyjádření jeho prvního presidenta ohrožena jednotnost judikatury tohoto soudu.

Toto všecko uvádím, slavná sněmovno, jen proto, abychom si uvědomili, že snaha zachovati do všech krajností neporušenou ideu právního státu se neobejde také bez určitých obětí. Cenou, kterou platíme právě za udržení této nejkrajnější snahy, je to, že nedodělky, které se nahromadily u nejvyššího správního soudu, se budou likvidovat značně pomaleji, než jak si jejich likvidaci představoval vládní návrh a také sám nejvyšší správní soud. Ovšem také ochrana práv stran bude při tom někdy ohroženější, než by byla podle vládního návrhu. Není tedy naprosto žádného ideového rozporu mezi vládou a posl. sněmovnou. Rozdíl je zřejmě jenom v prostředcích, kterými chtěla vláda a jimiž chce posl. sněmovna dojít k jednomu a témuž cíli.

Vláda zde volila prostředek radikální, při němž urychlené rozhodování a účinnější ochrana subjektivních práv stran měly býti placeny tím, že některé věci měly býti vyňaty z rozhodování nejvyššího správního soudu. My naproti tomu chceme voliti prostředek méně radikální, ale také nesporně pomaleji působící.

Při projednávání tohoto vládního návrhu v ústavně-právním výboru a pak zde v plenu posl. sněmovny i v tisku bylo několikráte upozorňováno také na to, že nedostatky, které se vyskytly v našem správním soudnictví, měly by býti řešeny nejen u správního soudu, nýbrž již přímo u kořene, to znamená přímo u správních úřadů, jejichž rozhodování mělo by se podstatně zrychliti a zlepšiti.

I tu dovolím si uvésti některé okolnosti, které velmi ztěžují rozhodování našich správních úřadů, které však také dokazují bezdůvodnost řady výtek činěných někdy těmto správním úřadům.

Bylo by jistě velmi dobře, kdyby si jak členové této sněmovny, tak i široká veřejnost uvědomili, jaké nevýhody mají naše správní úřady ve svém rozhodování proti řádným soudům, a to jak v příslušných předpisech práva materiálního, tak i práva formálního. Jenom namátkou můžeme tady porovnávat na př. předpisy našeho práva honebního a vodního s předpisy práva občanského a trestního. Nebo na druhé straně předpisy našeho správního řízení č. 8 z r. 1928 s civilním řádem soudním anebo i s trestním řádem soudním. A jaké nedostatky má naše administrativa proti přesně vymezené kompetenci u soudů?

Nám je jistě známo, jak se podstatně rozšířila agenda našich soudů. Uznáváme také, že toto podstatné rozšíření této agendy u soudů nemůže býti vyváženo všemi úlevami, které již povolily vláda i zákonodárné sbory v soudním řízení.

Ale nemůžeme neupozornit na to, že ještě daleko větší rozšíření a rozmnožení než agendy u soudů nastalo u našich úřadů správních i u našich úřadů finančních. Bylo zde již řečeno o soudech, myslím kol. dr Marešem, ale platí to v daleko větší míře ještě o úřadech správních, že od začátku našeho státu nebylo v zákonodárných sborech usneseno snad jediného zákona, který by neukládal nové kompetence a nové úkoly správním a finančním úřadům, ba zákony tyto vytvořily i docela nové, dříve neznámé obory v naší správě, na př. péči o nezaměstnané, která dříve nebyla u nás známa, otázky civilní protiletecké obrany, všecku tu spolupráci v řízeném a usměrněném hospodářství a řadu jiných.

A do těchto nahromaděných úkolů veřejné správy přinesla novou komplikaci ještě reforma veřejné správy, která provedena byla v r. 1928 podle zákona čís. 125 z r. 1927. Reforma tato, která neobyčejně pronikavě zasáhla do celé struktury správní, provedena byla v době poměrně velmi málo příznivé. Obtíže její byly pak ještě podstatně zvýšeny tím, že zároveň vešla v činnost reforma veřejné správy, ale také reforma finančního hospodaření svazků územní samosprávy. Tato reforma přinesla velmi mnoho obtíží, které by se byly vyskytly i tenkrát, kdyby její uvedení v život nepřišlo do současné doby s reformou veřejné správy. A právě pro tuto současnost účinků velká řada těchto obtíží, vznikajících z reformy samosprávných financí, byla naším občanstvem přičtena k tíži naší veřejné správě, a to zcela neprávem. Nová forma správy musila se a musí se vedle toho do dneška ještě těžce vžívat, musí překonávat obtížné poznávání a chápání živlu autonomního a živlu úřednického, mezi nimiž často panovala i zřejmá nedůvěra.

Ale přes to přese všechno myslím, že můžeme říci, že i za těchto poměrů splnila veřejná správa své úkoly a že se jí podařilo z původního nepochopení, a často i nedůvěry, vytvořiti mezi oběma živly, mezi živlem autonomním a živlem úřednickým, poměr nejen korektní, nýbrž často dokonce i poměr přátelský.

Při reformě správy došlo také i ke sloučení dvou úřednických stavů, stavu úředníků státních a stavu úředníků samosprávních. Je pochopitelné, že z tohoto slučování dříve samo statných stavů úřednických vznikla také řada potíží, řada potíží osobních i služebních. Kolik bylo těch samosprávních úředníků, kteří se cítili poškozeni svým převodem mezi úředníky státní a kteří se také často domáhali dokonce i ochrany svých práv stížnostmi k nejvyššímu správnímu soudu! A pochopitelně také tento nepokoj mezi úřednickým živlem po provedené reformě veřejné správy nezvyšoval chuť a sílu k práci.

Zde narážíme konečně i na problém honorování státních a veřejných úředníků. Myslím, že není od místa, když upozorníme, že veřejní úředníci středních kategorií mají dnes požitky, které jsou proti době předválečné přibližně 4 1/2 krát vyšší, zatím co čsl. koruna ve své hodnotě je znehodnocena značně více. A tento problém byl také příčinou, že z veřejné správy, zejména z finanční správy, odcházela řada lidí - a pravidelně těch nejschopnějších - do služeb soukromých. Dnes je toto nebezpečí opět na obzoru. Objevuje se stejným tempem, jakým postupuje konjunktura v našem soukromém podnikání a jakým se zvyšuje možnost zaplacení služeb v něm.

Myslím, že nesmí býti zapomínáno také na jeden z velmi důležitých prostředků reformy naší veřejné správy. Je to především zastaralost a roztříštěnost našich právních předpisů a právní dualismus mezi zeměmi historickými a zemí Slovenskou a Podkarpatskou Rusí. Vítáme jistě všichni minulého týdne předložené vládní návrhy o občanském zákoníku a o civilním řádu soudním, které znamenají, až na partii práva rodinného, sjednocení materiálního i formálního práva civilního. Sledujeme jistě se zájmem i práci směřující ku sjednocení práva trestního, ale musíme upozorniti, že stejně naléhavé a snad ještě naléhavější je sjednocení předpisů v oboru práva veřejného, a to v oboru správním, finančním i poplatkovém. Zde potřebujeme velmi naléhavě nejen unifikace, nýbrž také kodifikace resp. rekodifikace platných právních předpisů tak, aby bez obtížného hledání v tereziánských a josefinských dekretech bylo možno co nejrychleji zjistiti, co z právních předpisů ještě platí a co z nich bylo zrušeno resp. změněno. Jak tato nejednotnost a rozptýlenost právních předpisů ztěžuje rychlé a správné rozhodování správních úřadů, je jistě každému z nás, ale i každému občanu na první pohled zřejmo. A přesto myslím, že můžeme tvrditi, že rozhodování správních úřadů snese kritiku veřejnosti, a pokud jde o skutečné judikování, t. j. pokud veřejný úřad vystupuje ve funkci soudce a ne jako representant státní vrchnosti - tedy na př. v rozhodování o sporech honebních, stavebních nebo vodních - snese rozhodování veřejných úřadů i srovnání s rozhodováním soudním.

Při tom nutno znovu zdůraznit, že administrativní úřady jsou přetíženy prací značně více než soudy, že však nedovedly a nedovedou dosud vzbuditi ve veřejnosti pro svoji práci a přetížení stejného zájmu, jako dovedly soudy.