I snaha po urychleném vyřizování u správních úřadů, snad i snahy po stanovení preklusivních lhůt, narazí podle mého názoru především na otázku personální. Něco se dá jistě odstraniti zjednodušením veřejné správy, a my všichni přejeme si jistě upřímně, aby zjednodušení toto, které se v různých komisích již řadu let připravuje, bylo opravdu co nejdříve a co nejradikálněji provedeno. Ale má-li dojíti k pronikavému urychlení a zlepšení rozhodování správních úřadů, je k tomu potřebí především dostatku sil, kterých dnes není.

Jiným velmi účinným prostředkem ku zjednodušení a urychlení správy jest zdravá decentralisace. Musíme projeviti největší uznání p. předsedovi vlády dr Hodžovi i p. ministru vnitra dr Černému za jejich práci, nesoucí se k podstatnému přesunu kompetence z ústředních úřadů na úřady zemské, resp. i na úřady okresní. Práce tato znamená nejen zjednodušení správy a úřadování, nýbrž i vyřešení požadavků země Slovenské a splnění ústavních závazků vůči Podkarpatské Rusi.

Ještě prosím, aby mi bylo dovoleno přičiniti několik poznámek k §u 10, odst. 2 projednávané osnovy. Vládní návrh žádal, aby členové nejvyššího správního soudu byli přibíráni jednou třetinou ze soudců a jednou třetinou z úředníků správních, kdežto podle dosavadního stavu je soudcům jak v celkovém počtu, tak i v jednotlivých senátech vyhrazena celá polovina členů.

Ústavně-právní výbor jednal dlouho i o této věci a vyřešil ji jistým kompromisem, stanoviv, že aspoň 2/5 členů nejvyššího správního soudu musí míti způsobilost k úřadu soudcovskému. Kolem této věci rozvinula se veliká debata nejen v ústavně-právním výboru a v plenu této sněmovny, nýbrž i v tisku a veřejnosti. Zejména Svaz československých soudců bojoval usilovně proti změně dosavadního stavu a 27. března t. r. svým projevem v tisku šel dokonce tak daleko, že tvrdí, že nejvyšší správní soud po takovéto změně přestane býti soudem a stane se pouhým nejvyšším správním úřadem. Naši soudci snaží se tu široké veřejnosti vsugerovati přesvědčení, že má zajištěnu dokonalejší ochranu svých práv, když v senátech nejvyššího správního soudu sedí členové, kteří již před svým příchodem k nejvyššímu správnímu soudu byli soudci. Snaží se vzbuditi ve veřejnosti dokonce podezření, že presidiu nejvyššího správního soudu má se novým ustanovením umožnit, aby obsazovalo jednotlivé senáty, přibíralo do nich převážně jenom bývalé úředníky správní a tím posílilo také před správním soudem postavení žalovaného úřadu. Myslím, že již takovouto zmínkou, podezírající ze stranictví, křivdí se nesmírně presidiu nejvyššího správního soudu, jehož dosavadní chování nezavdalo jistě k podobnému podezření nejmenší příčiny.

Nikdo z nás nechce jistě upírat soudcům jejich kvalifikaci, ale je také nespravedlivé, když se stejná kvalifikace pro nejvyšší správní soud upírá úředníkům správním. Jako potřebuje nejvyšší soud především znalce z oboru práva občanského a trestního, tak nesporně potřebuje nejvyšší správní soud především znalce z těch oborů práva, o kterých má rozhodovati, t. j. práva veřejného. A těmito znalci jsou jistě právníci z veřejné správy. Konečně můžeme se jistě právem ptáti, jak by chtěli odpůrci veřejných úředníků ve správním soudě dokázati svá obvinění? Je snad dokázáno, že to byli členové nejvyššího správního soudu, vyšlí z řad soudcovských, kteří rozhodnutím dotčených senátů přinesli velkou ochranu subjektivních práv našemu občanstvu, na př. proti úřadům finančním? Je dokázáno, že to nebyli právě ti členové senátu nejvyššího správního soudu, kteří vyšli ze řad finančního úřednictva a kteří právě v důsledku svých velkých znalostí, získaných dlouhou praksí a dlouhými zkušenostmi, mohli zaručit tuto mimořádně velkou ochranu subjektivních práv občanů? (Předsednictví převzal místopředseda Košek.)

Myslím, že o této věci by nás mohli poučit jediné ti, kteří sedí v nejvyšším správním soudě. A co říkají ti? První president nejvyššího správního soudu dr Hácha říká jasně, že není rozdílu mezi kvalifikací členů nejvyššího správního soudu, ať vyšli ze řad soudců nebo z řad správních úředníků, a myslím, že nejlepším vysvědčením pro správní úředníky jako členy nejvyššího správního soudu je skutečnost, že řada vynikajících členů správního soudu je právě z řad bývalých správních úředníků. A konečně sám první president nejvyššího správního soudu dr Hácha je jistě markantním dokladem tohoto tvrzení. Ale již bývalý první president nejvyššího správního soudu dr Pantůček, který nepocházel ze řad správních úředníků, nýbrž naopak byl ze řad soudců, uznával, že pro členství v nejvyšším správním soudě hodí se úředníci správní právě tak dobře jako bývalí soudcové, a toto své přesvědčení vtělil do návrhu zákona o nejvyšším správním soudě, který svého času připravoval.

Myslím, že také tvrzení, že jenom soudce je vychován k objektivnosti způsobem svého zaměstnání, nelze naprosto doložiti. Jest nespornou pravdou, že soudce má zajištěnu neodvislost, které se správnímu úředníku v jeho úředním konání často nedostává. Ale všichni členové nejvyššího správního soudu mají zajištěnu tuto soudcovskou neodvislost, všichni tedy mají zajištěny stejné podmínky pro objektivnost. Jistě erudice vede každého právníka k objektivnosti a k touze po objektivnosti. A jsem přesvědčen, že správní úředník, který se stane členem nejvyššího správního soudu, dovede si svou neodvislost soudcovskou ceniti více než kdokoliv jiný a dovede této neodvislosti také plně využíti.

Konečně musíme ještě vysloviti plný souhlas s názorem prvního presidenta nejvyššího správního soudu, že garancie plné objektivnosti spočívá vždy ve vlastnostech individuálních, že není ničím všeobecným. Sklon k objektivnosti nebo neobjektivnosti přináší si i k nejvyššímu správnímu soudu každý jeho člen již ve své povaze. Bylo zde také naznačováno, že správní úředník nezná celého oboru veřejného práva. Je to pravda. Jsou však přece jenom určité instituty a určité právní zásady, jež jsou společné všem oborům veřejného práva, a nelze také zapomínati, že i referenti u nejvyššího správního soudu jsou dnes specialisováni, jak toho také rozsáhlost veřejného práva nezbytně vyžaduje.

Pánům kolegům ze řad soudců musíme říci, že tato věc nemůže býti řešena s hlediska stavovského, nýbrž jen s hlediska vyššího, s hlediska skutečné potřeby a prospěchu správního soudnictví. Usnesení ústavně-právního výboru je jistě již krajním ústupkem stavovským požadavkům soudcovským a zasloužilo by si snad právě s této strany většího ohlasu a většího uznání.

Jak jsem řekl již na začátku, přes to, že projednávaná osnova zákona o nejvyšším správním soudě nepřináší nám záruky nejrychlejšího a nejúčinnějšího vyřešení obtíží, které dnes u nejvyššího správního soudu máme, věříme, že přinese, třeba i pomalejším tempem, odstranění dnešního stavu, že přinese zvýšení ochrany práv stran. Proto vítáme tuto osnovu a budeme pro ni hlasovat. (Potlesk.)

Místopředseda Košek (zvoní): Dávám slovo dalšímu řečníku, panu posl. dr Luschkovi.

Posl. dr Luschka (německy): Dámy a pánové!

Nezamýšlím zaujmouti stanovisko k předložené zprávě výboru s hlediska své strany jako takové, ani vůbec při této příležitosti mluviti o politických problémech nebo aktualitách, spíše mi jde o to, abych zaujal stanovisko k návrhu nového zákona o nejvyšším správním soudě jako člen ústavního výboru a splnil tím starý správný zvyk parlamentarismu, aby byly důležité návrhy projednány také v plenu sněmovny, a to tím spíše, že se tomuto návrhu přičítá velmi veliký význam. Tento význam také výbor správně ocenil krajně intensivním zpracováním původního vládního návrhu, jenž vedl k nynější výborové zprávě, nadto plnou péčí o cíl této osnovy, aby byla podle možností zdokonalena právní ochrana obyvatelstva, jež jest nikoliv na posledním místě vložena právě do rukou nejvyššího správního soudu.

Čím více ukázal výbor a zvláště subkomitét svým pracovním výkonem mnoha týdnů, že věnuje tomuto předmětu svůj nejvyšší zájem, tím méně - to musím bohužel konstatovati - vládne takový zájem při plenárním projednávání osnovy: přede mnou prázdné lavice, zvláště zástupcové vlády považují za zbytečné, jak se zdá, blíže poznati mínění zákonodárců o motivech a prováděcích tendencích, jež zde jsou, vlastně se mají uskutečniti. Je mi toho líto, protože je to znamením ochabnutí parlamentarismu a není znamením toho, že naše parlamentární demokracie nachází vskutku u nás ten elán, kterého potřebuje, aby zůstala venku u obyvatelstva také populární.

Význam nejvyššího správního soudu se tím ovšem nesnižuje a kdo si jest částečně vědom toho, co tato osnova znamená pro příští právní život ve státě, bude zajisté trvati na tom, že se musí přes všechny překážky učiniti vše, aby se obyvatelstvo o tom správně poučilo. A také z toho důvodu jsem se přesto rozhodl pronésti svou řeč, i když zde zajisté nelze nalézti žádoucí posluchačstvo a zájem.

Význam nejvyššího správního soudu byl bohužel v původním návrhu podceňován, neboť úmysl sjednotiti platný právní materiál směřoval ve vládním návrhu pouze k tomu, aby snížil břemena nejvyššího správního soudu hlavně pokud jde o jeho nedodělky. Jest skutečností, že ulehčení jest žádoucí, neboť číslice nahromaděných nedodělků koncem r. 1935 počet nevyřízených stížností činil 17.431 nikoliv na posledním místě svědčí o tom, že dosavadní aparát nedostačoval k tomu, aby bylo možno dosíci pro tuto potřebu právního státu rychlého vyřizování v soudnictví nejvyššího správního soudu. Zpracování 5.500 nedodělků za rok nestačilo, aby tyto nedodělky byly dosud odstraněny. To se má a může uznati za odůvodněný motiv k předložení novely. Jest však nápadné, že původní vládní návrh navrhoval při této příležitosti změny, jež nesměřovaly k tomu, aby bylo uskutečněno samotné zlepšení instituce, nýbrž spíše aby byla omezena příslušnost nejvyššího správního soudu a takto zeslabena právní ochrana obyvatelstva vůči protizákonným rozhodnutím a opatřením správních úřadů.

Je zásluhou výboru a zvláště subkomitétu, že právě po této stránce přepracoval téměř úplně původní návrh a - při směrnici zmenšiti zatížení správního soudu a přivoditi odstraněním nedodělků urychlení řízení - že si zvláště vytkl za cíl vybudovati soudnictví nejvyššího správního soudu a prohloubiti je v zájmu obyvatelstva, hledajícího právní ochranu. Tuto zásluhu také v celku uznali všichni řečníci, kteří mluvili o tomto předmětu; chci se k nim připojiti a chtěl bych při kritice osnovy vytknouti jen několik myšlenkových pochodů, vlastně, protože většina byla již vytčena, jen opakovati ty, které se mi zdají býti důležitými, abych právě pro provádění nebo pro veřejný výklad zákona zdůraznil, že bylo při návrhu především úmyslem zákonodárce poskytnouti novelou obyvatelstvu lepší ochranu, než mohla býti doposud dána.

Výhody osnovy, tak jak byla vypracována ve zprávě výboru, jsou patrny z několika bodů. Předně se výboru podařilo zabrániti tomu, že při sporech o veřejných dávkách a náhradách nákladů bylo dosaženo příznivého kompromisu stran okruhu působnosti proti ministerskému nařízení a že bylo při úmyslu zachovati pro takové stížnosti nadále kompetenci nejvyššího správního soudu nalezeno zlepšení, jež se velice blahodárně odvrací od původního návrhu. Má-li již toto význam, pak nemá menšího významu ustanovení nové osnovy, že se stala po prvé skutečností materiální odpovědnost žalovaného úřadu za stížnosti k správnímu soudu, a to provedením úmyslů §u 92 ústavní listiny, podle něhož mohou býti úřady učiněny odpovědnými při nezákonném výkonu veřejné moci za škodu, kterou tím způsobily. Za daných poměrů znamená to mnoho pro zvýšení právní závaznosti právních mínění nejvyššího správního soudu, pro to, aby se správní úřady držely uveřejněných právních zásad, znamená to zvláště zlepšení v tom směru, že nyní budou správní úřady jistě více než před tím dbáti, aby nechybovaly ve správních rozhodnutích proti uveřejněným nebo opakovaným právním míněním nejvyššího správního soudu.

Bylo těžkým útokem proti zásadám, na kterých byl vůbec vybudován nejvyšší správní soud, že měla býti ve vládním návrhu vyloučena rozhodnutí podle volného uvážení z kompetence nejvyššího správního soudu. Ve výboru se všichni proti tomu jednotně postavili a jest zajisté zásluhou výborové zprávy, že dala tomuto ustanovení původního návrhu padnouti a že úplně vložila rozhodnutí podle volného uvážení do kompetence stížností nejvyššího správního soudu. Co to znamená může poznati každý, kdo si jen trochu dovede představiti mnohostrannost rozhodnutí podle volného uvážení, která jsou dnes běžná. I starý rakouský zákon z roku 1875 stanovil, že rozhodnutí podle volného uvážení mohou býti přezkoumána nejvyšším správním soudem, zda a pokud jest správní úřad oprávněn rozhodovati podle volného uvážení.

Dnes spíše než tehdy jest třeba zařaditi toto volné uvážení do kompetence nejvyššího správního soudu a změna, která se v této důležité věci provedla, je zajisté zvláštní předností příštích právních zásad pro nejvyšší správní soud. Co se nazývá volným uvážením, víme, máme-li na očích všechny případy státního občanství. Zde jsou správní úřady povolány, aby podle volného uvážení rozhodovaly. Jak často bude třeba předložiti nejvyššímu správnímu soudu zamítnutí žádostí o státní občanství, což se praktikuje bohužel nejčastěji u národnostních menšin, zda se skutečně vyhovělo duchu ústavy, demokracie a humanity, zda se v těchto případech nejednalo spíše jednostranně z popudů, jež stojí v rozporu s duchem ústavy, zvláště s ustanoveními smlouvy o ochraně menšin o plné rovnoprávnosti. Můžeme doufati, že se také úřední prakse změní v tom směru, že se budou konečně stejně posuzovati všechny tyto žádosti o udělení státního občanství. Byl by to úspěch, který bychom museli uvítati tím spíše, že se v praksi právě zde vyskytují nejneslýchanější případy. Lidé, kteří se narodili na státním území, prožili zde celý lidský život, jsou tím vázáni k vlasti, kteří získávali svůj výdělek po celý život v území, ležícím v tomto státě, se stručně odmítají, nemohou se státi státními občany, neseženou-li zvláštní protekci, a jsou připraveni tímto trvalým odmítáním nezřídka o celou svou existenci, o existenci svých rodin, což je tvrdost, která se nedá dosti vytýkati a která jest daleka všeho sociálního cítění. Nejčastěji plyne z malicherných stranicko-politických nebo národnostně-politických motivů, které posudky protizákonně povolaných postranních vlád uvádějí proti příznivému řešení. Doufám, že se umožněním stížnosti k nejvyššímu správnímu soudu tato prakse změní a že nyní budeme moci skutečně za stejných předpokladů dosáhnouti pro příslušníky naší národnosti státního občanství. Případ, který při volném uvážení má také velikou úlohu a který bych zde chtěl zdůrazniti, poněvadž se také často vyskytuje, je ten, že se při rozhodnutích podle volného uvážení nezachovává instanční postup, vlastně že se vyskytují předchozí rozhodnutí vyšší instance, čímž se pak stane právní prostředek odvolání sám ilusorním. Jest tomu tak u věcí státního občanství, jež musí příslušný úřad předložiti nejprve vyšší instanci, aby je potom podle jejích směrnic vyřídila nižší instance. Ale je to také zvykem i v jiných případech, při čemž se chci dovolávati jen jednoho, to jest při nařízení o pobočkách a prodejnách velkopodniků z roku 1935, k němuž vydalo ministerstvo průmyslu, obchodu a živností nařízením ze dne 7. listopadu 1934 zemským úřadům výslovný pokyn, že musejí před vyřízením příznivým pro žadatele předložiti žádost ministerstvu, aby si tam opatřily směrnice pro vyřízení.

Domnívám se, že takové události odporují nejen právnímu cítění, nýbrž i positivním jasným ustanovením instančního postupu, který jest takovými vnitřními předpisy ve svém právním významu těžce porušen.

Pokud jde o nahlížení do spisů, vytvořila také výborová zpráva zlepšení proti dosavadnímu stavu tím, že od nynějška nemohou býti, jako před tím, části spisů ve veřejném zájmu prostě vyňaty z nahlížení do spisů u nejvyššího správního soudu, nýbrž jenom ty, které jsou - nezávisle na obvyklých možnostech nahlížení při samém správním řízení, jež zůstává volné - vyňaty z nahlížení do spisů proto, že musejí zůstati utajeny v zájmu obrany státu. To znamená pokrok a věříme, že také provádění vykáže tento pokrok. Neboť je bohužel mnoho případů, kdy se doposud z předstírané přehnané opatrnosti bránilo nahlížení do spisů u nejvyššího správního soudu, zatím co právě tyto součásti spisů byly pro rozhodování samo závažné, takže odvolavatel mohl býti ve svém právu podati odvolání podstatně zkrácen a omylem nebo úmyslně byla právní moc rozhodnutí správních úřadů zadržována. Poukazuji na to, že právě u těch případů odvolání, které mohou zasáhnouti zároveň do politického oboru, spočívají velice často rozhodnutí na samotných relacích četnictva a policie o osobních vlastnostech odvolavatele a že se odnětím nahlížení do spisů o těchto policejních zprávách často dospělo až k tomu, že byl ponechán volný běh pomluvám, aniž u samotného nejvyššího správního soudu bylo možno těmto pomluvám čeliti. Oběť se o tom nikdy nedověděla a nebyla s to, i když se dověděla o těchto pověstech aby se proti tomu mohla brániti - zneužití, jež se mnohonásobně vloudilo a jehož odstranění je zajisté zásadně v zájmu právního státu, který tím mnoho získá v očích právně smýšlejícího obyvatelstva, jestliže ono ví, že nejvyšší správní soud může nyní zrušiti policejně-státní stanovisko správních úřadů.

Jak daleko to jde, jak dalece mají takové relace vliv a jaké neplechy se tím tropí, chci osvětliti jen na jediném příkladě. Vím, že z podnětu disciplinárního případu bývalého důstojníka slezský spolek pro chov ryb na základě udání policejního agenta, jenž byl sotva schopen znáti vůbec poměry, byl posuzován tak, že prý je sdružením bývalých důstojníků k protistátním účelům. Spolek pro chov ryb, jejž jistě kontrolují všechny úřady, jenž si mohl zajisté vytknouti podle osvědčené tradice přece jen za úkol pěstovati rybářský sport a uspokojiti tím důležitou tangentu národního hospodářství, mohl býti tímto způsobem rozkřičen. Nedá se vysvětliti, jak může něco takového zůstati ve spisu a jak mu mohl býti skutečně připisován význam, jak tomu bylo v případě, jejž jsem uvedl, kde se správní úřady a pak i disciplinární senáty zdánlivě přiznaly, jak se policejní zpráva odvážila vyjádřiti o velikém spolku v zemi. Členství ve spolku může býti také popudem k tomu, aby někdo byl považován za nespolehlivého, a znamená to nevýhody. Snad přispěje konečně prakse správního soudu k odstranění takových případů.

Jest předností osnovy, že prohlubuje právní závaznost právních mínění nejvyššího správního soudu a že právní mínění, jež musí býti ve Sbírce zákonů a nařízení podle určitého předpisu uveřejněna, uvádí jako směrnici pro správní úřady. Je ovšem nebezpečné, že jest pak možné prohloubením a zvětšením právní závaznosti právních mínění nejvyššího správního soudu dáti mu možnost, aby mohl změniti právní mínění, která za taková již prohlásil, což jest kompetence, která by měla býti podle mého přesvědčení propůjčena jenom zákonodárci. Musí se to poznamenati i když konečně v praksi samé k tomu nedojde, že bude způsobena podstatná změna právního stavu samým správním soudem, neboť nutné změny zákonných podkladů stejně jako předtím budou moci býti pojaty a budou pojaty do kompetence Národního shromáždění. To je tím spíše potřebné a také pravděpodobné, neboť myslím, že si u nás nikdo nemůže stěžovati, že Národní shromáždění nepracuje rychle a mechanicky exaktně, je-li to vůlí vlády. Je-li aparát tak propracován, považuji za správnější, když zásadní otázky vždy upravuje jenom zákonodárný sbor a nikoliv jiní takřka jako náhražka.