Pokladám za pravdepodobné, že okolnosť, že som tu zdôraznil požiadavku autonomie, bude mi pripísaná ako protištátny čin. S kľudným svedomím môžem tvrdiť, že to neobstojí; my musíme toto stanovisko zaujať, lebo vidíme, že politika väčšinových strán chce nás Maďarov naprosto utlačiť a našich práv dôsledne zbavovať. Jestliže Slováci a Rusini sú účastní takéhoto neuveriteľného zachádzania z Prahy, o čo ťažšia je situácia nás Maďarov, lebo my nemáme čo očakávať od vlády československej, aby sa náš osud zlepšil.

Je priamo smiešna obava strán centralistických, s ktorou pohliadajú na otázku autonomie, a ja sa pýtam, či snáď preto nechcete dať Slovensku autonomiu, lebo sa bojíte o Slovensko od Hlinku a jeho čiste slovenskej strany? Ten Hlinka a ním vedená strana, ktorý už za maďarskej éry hlásal svoju slovenskú národnosť, nezaprie ju ani teraz vo slobodnom štáte. Ale môže tu byť nebezpečie, jestliže nedáte Slovensku za krátko autonomiu, že nespokojnosť ako u Slovákov tak u Maďarov vybuchne s takou živelnou silou, že to nebude v prospech republiky. A za to budú odpovedné jedine československá vláda a centralistické strany, ktoré stoja za jej chrbtom.

Jestliže Slováci neboli v stave vybojovať svoje práva po dobu 19 rokov na podklade zákonnom, nuž čo potom máme povedať my Maďari, s ktorými úradní činitelia stále nakladajú ako s občanmi tretej triedy? Nech vláda dá Slovensku autonomiu, potom i my budeme pokojne pracovať ako dosiaľ, ale budeme tiež nažívať svojím vlastným národným životom, čo teraz učiniť nemôžeme. Úradní činitelia, ako sa zdá, sa domnievajú, že im náležia od Maďarov vďaky za to, že sa maďarskému jazyku vôbec dostalo semo tamo akéhosi práva, ktoré sa však nezachováva; sú maďarské školy, kde sa naše deti učia z učebníc, ktoré sa snažia o to, aby deťom sa zošklivili naši bratia za hranicami a do nepravdivého svetla stavajú Uhorsko sv. Štefana.

My trpezlive a s odovzdanosťou čakali sme dosiaľ, že náš osud obráti sa k lepšiemu, avšak na miesto toho musíme videť, že naše položenie stále sa zhoršuje. Sťaby patologický zjav vyvinula sa prax vo troch následníckych štátoch, že víťazovia nás Maďarov pokladali už za mrtvých a víťazne slavili posmrtnú hostinu nad nami. Nepopieram, že mierové smluvy, ktoré nás odtrhly od materskej zeme, boly pre nás takou ranou do hlavy, že sme niekoľko rokov ležali ako omráčení boľasťou a ponížením. Avšak Maďar nezomrel, bol nanajvýš len zdánlivo mrtvý a jestliže sa náš osud neobráti k lepšiemu, tu budeme museť podniknúť inékroky v záujme zachovania našej rasy, našej národnej kultúry a nášho náboženstva.

My nechceme byť kazisveti, my proste chceme žiť ako Maďari a nemôžeme strpeť a ani nemôže byť od nás požadované, aby sme pozabudli na našu tisícročnú minulosť, a aby sme sa zmenili v maďarsky mluviacich, ale československy cítiacich jednotlivcov. Buďto je vo vláde úprimná vôľa našu situáciu zlepšiť, alebo nie. Jestliže je jej vôľa úprimná a vážna, tu nech ju uskutoční ihneď; jestliže však i naďalej chce udržovať dnešný stav, tu budeme prinútení naše sťažnosti, ktoré budú naprosto vecné a stoprocentne pravdivé, predostrieť medzinárodným fóram so žiadosťou, aby vyslaná bola medzinárodná komisia, ktorá by na mieste samom vyšetrila jednotlivé body našich sťažností, keďže tuná je naša národná existencia ohrožená.

Je tedy na vláde, či nás k tomuto kroku donúti a či nie. My nevyhrožujeme, len proste a úprimne uvádzame našu nesnesiteľnú situáciu, žiadame o súrnu nápravu a rešpektovanie našich práv. Kým sa tak nestane, budeme chovať voči vláde naprostú nedôveru a to je ten dôvod, prečo nemôžem predloženú nám osnovu zákona odhlasovať v mene sjednotenej maďarskej strany.

Místopředseda Sivák (zvoní): Slovo má ďalej p. posl. Kundt.

Posl. Kundt (německy): Dámy a pánové!

Projednávaná osnova o prozatímním právním postavení guvernéra Podkarpatské Rusi a o souvislých opatřeních organisačních patří k onomu komplexu pokusů vlády, kterými má býti upravena národnostní otázka, která se od nějaké doby stala ožehavou, nerozřešená národnostní otázka, která budí zájem jak uvnitř státu, tak i v cizině. Alespoň se tím budí dojem, jako byste vážně chtěli upraviti otázky, které již od založení státu zůstaly nerozřešeny. Proto nechť je mi dovoleno vysloviti svůj názor jak konkretně na tuto osnovu, tak i všeobecně na národnostní otázku a na zamýšlená opatření.

Postavení podkarpatoruského území je v zásadě upraveno nejen ústavní listinou a smlouvou o ochraně menšin, nýbrž i morálními a smluvními povinnostmi, které uložila karpatoruská národní rada v Americe českému národu. Pročítáme-li staré spisy o této věci, čteme vždy výslovně o autonomním území a i ústavní listina nařizuje v §u 3 výslovně tuto úpravu, která nespočívá jen v tom, že toto území dostane guvernéra, nýbrž která v jádře spočívá v tom, že Podkarpatská Rus má obdržeti územní autonomii ve formě zemského sněmu se zákonodárnou pravomocí. A tu je zajímavé nejen to, jak se nezachovávají právní zásady týkající se národností, které uložila více nebo méně nuceně menšinová smlouva, ale že nebyly dokonce splněny sliby dané národu, jehož nejsilnější, alespoň finančně nejsilnější vrstvy se zúčastnily revoluce. "Splnění" se neprovádělo postupnou výstavbou slíbeného ústavně právního postavení tohoto území, nýbrž postupným pravidelným rušením postavení tohoto území. Ano, mohu dokonce dokázati, že i dnešní osnova, která má v cizině vzbuditi dojem, že se s vážnými úmysly přikročuje k řešení národnostní otázky, t. j. k ústřednímu problému státu, že i tato osnova znamená zhoršení dřívější beztak nedostatečné úpravy.

Vedle ústavní listiny známe tři úpravy, a to generální statut, který byl zaveden podle usnesení min. rady vlastně ještě před ústavní listinou dne 7. listopadu 1919 na základě závazků st. germainské mírové smlouvy a s ní spojených smluv o ochraně menšin ze dne 11. září. Potom následovala v r. 1920 druhá úprava ve formě vládního nařízení ze dne 26. dubna, které obsahovalo změnu generálního statutu, a nyní je tato osnova třetí úpravou této otázky. Je zajímavé, jak lze neustále stran podstatných částí obsažených v oněch třech úpravách konstatovati počínajíc ústavní listinou sestupný právní vývoj, který neustále ruší práva a povinnosti zaručené tomuto území. Začíná to vlastně již generálním statutem. Ten zná ještě jméno Rusínsko, později se tento název odstranil a bylo zavedeno oficielní pojmenování "Podkarpatská Rus". Pak to pokračuje s řečí. Generální statut uznává lidový jazyk nejen ve školách, nýbrž i jako oficielní řeč vůbec. Vládní nařízení ze dne 26. dubna 1920 a dnešní osnova nezná vůbec žádnou jazykovou úpravu a neuznává tudíž oficielně zavedení karpatoruského jazyka. Pak máme v generálním statutu administrátora a direktorium, které se má výslovně skládati z Rusínů. Nařízení z roku 1920 to zase odstranilo a zná jen guvernéra. Zde se poznenáhlu vynořuje místoguvernér a guberniální rada s 10 volenými a 4 jmenovanými členy. Při tom je příznačné, že sama vláda se nařízením z roku 1920 neřídila, ježto guberniální rada nebyla zavedena, že nebyly vypsány volby a že takto nebyla správa vedena guvernérem, nýbrž ve skutečnosti místoguvernérem, tedy státním úředníkem, a to zejména od dob správní reformy v r. 1927. Udělali jste zde tedy toto: Ačkoliv generální statut výslovně stanoví mimořádné postavení administrátora a direktoria až do zavedení zemského sněmu, kterážto volba se měla konati 90 dnů po volbách do Národního shromáždění, nebyl předně vlastní statut uskutečněn, bylo vydáno vládní nařízení, které jste sami opět neuvedli ve skutek, a v nové úpravě jste zavedli novou guberniální radu. Chtěl bych hned konstatovati: Jak můžete na státních občanech chtíti, aby brali vážně vaše zákony a nařízení, nebrali-li jste sami vážně své zákony a nařízení. Nezapomeňte při tom, že tím podkopáváte všechen právní cit obyvatelstva, nezachováváte-li sami zákony, které vám nikdo neuložil, nýbrž které jste sami sobě dali. Mimo to je příznačné, že guberniální rada, která se měla kdysi skládati z 10 volených a 4 jmenovaných členů, při čemž demokracie se jevila v poměru 10:4, skládá se nyní opět částečně z volených, ale nepřímo volených funkcionářů zemského zastupitelstva, tak že, jestliže skutečně vše propočítáme, bude většina členů guberniální rady jmenována, takže i zde se mění zásada demokracie, kterou tak mocně propagujete pravděpodobně jen pro cizinu, ve vysloveně autoritativní jmenovací systém, při čemž ani národnostní otázka není tak účelně rozřešena, aby se bylo alespoň stanovilo, že jmenovaní musí býti Rusíny. Vždyť jste slíbili autonomii Rusínům a když již zastáváte názor, že mezi Rusíny je příliš mnoho analfabetů, kteří nemohou ani přiměřeně posouditi, kteří lidé přicházejí v úvahu, pak jste se měli postarati, aby členové jmenovaní byli Rusíny, a měli jste to stanoviti v zákoně. Ale ani to se nestalo.

Při dalším srovnávání konstatujeme, jak jsem se již zmínil, že volby do zemského sněmu se měly konati 90 dnů po volbách do Národního shromáždění. Pak byla zavedena guberniální rada, která nebyla ani ustavena, až do nejbližších voleb do zemského sněmu, a nyní se zavádí opět jiná, trochu směrem k autoritativnímu systému změněná guberniální rada, která teprve tehdy odstoupí, až bude zvolen zemský sněm. Domnívám se, že podkarpatští Rusové budou musiti při této praksi, za tohoto vývoje a při tomto stanovisku čekati věčně, že budou moci nanejvýše v nebi, nanejvýše na onom světě voliti svůj zemský sněm.

Zajímavá je také změna oprávnění funkcionářů rusínského direktoria při jmenování a odvolávání všech úředníků a zřízenců, která se týkají jazyka, školství a veřejné správy. Pravomoc guvernéra byla již omezena návrhy místopředsedy a referenty, ještě více je v této osnově omezena otázka jmenování úředníků, učitelů atd.

Dalším vývojem oddalujícím se od zásad ústavní listiny a autonomie je toto: Direktorium má jako poradní sbor zákonodárnou moc na poli veřejné správy, jazyka, školství, náboženství atd. Guberniální rada ve druhé osnově již neměla zákonodárného oprávnění a ve třetí teprve nikoliv. Hodnocení funkcionářů přicházejících v úvahu pro Podkarpatskou Rus je také zajímavé. Zatím co podkarpatoruské území bylo tak vysoko ceněno, jak tomu podle ústavní listiny mělo býti, že nad guvernérem měl státi v případě, že by se nedohodl s vládou, president republiky, podřídili jste tehdy administrátora a direktorium pro případ sporu presidentovi republiky. A nyní přichází další vývoj. V létech dvacátých byla v případě sporu mezi guvernérem a místoguvernérem vsunuta alespoň vláda jako rozhodující instance. Podle dnešní osnovy bylo opět podkarpatské území podceněno tím, že se guvernér a místoguvernér podřizuje pro případ sporu podle resortu nejprve resortnímu ministerstvu, ministerstvu vnitra, ministerstvu školství, tedy úředníkům, a teprve v krajním případě, teprve v poslední instanci ministrovi. To je typické pro morální ocenění, které jste zde provedli stran splnění nebo nesplnění svých vlastních slibů. Pravděpodobně považujete guvernéra, kterého jmenuje sám president republiky, za tak nespolehlivého, že musí býti podroben policejní kontrole ministerstva vnitra pro případ, že by se dostal do sporu s místoguvernérem. Právě to je typické, co zde vůbec není vyjádřeno, že do přechodného stadia spadá správní reforma, kde se prostě autonomní postavení Podkarpatské Rusi v důležitých oborech veřejné správy prakticky zrušilo, a to tou správní organisací, že se tam zavedla zemská správa v té podobě, jak je u nás zřízena. Při tom nebyl ani splněn slib zdůrazněný v protokolech a zprávách ústavně-právního výboru Národního shromáždění, že totiž guvernér bude postaven v čelo správy Podkarpatské Rusi, ale naopak v čelo veřejné správy byl postaven státní úředník, který nemá titul zemského presidenta jako v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, nýbrž titul místoguvernéra. Rozhodné otázky samosprávy byly vlastně dány do rukou místoguvernérových, byl vybaven všemohoucností a tato všemohoucnost byla rozšířena nad obor pouhé politické správy tím, že se nařídilo, že guvernér nemůže bez spolupodpisu místoguvernérova nic podniknouti, t. j. po bok guvernérův byl postaven kurátor a tím byla autonomie, i když se vykonávala jen osobním mocenským postavením jedné osoby, guvernéra, dána pod kuratelu.

Jak se pak chcete domnívati, že se vašim slibům, které jste dali ve smlouvách, v dohodách nebo v zákonech, doma a v cizině uvěří? Vždyť nemáme jen úpravu karpatoruské otázky, která se nám překládá v této formě a která se dokonce propaguje jako pokrok v řešení národnostní otázky. Mohu vám zde dokázati a ještě vám dokáži, kdyby někoho napadlo, aby mi odporoval, že nezastáváte ani stanovisko z r. 1920, které již tenkráte bylo úplným zhoršením, že tento zákon není prakticky řešením a zlepšením, nýbrž že je zhoršením právních zásad. Guvernér má na př. podle nařízení z r. 1920 přece jen ještě právo sistovati správní akty místoguvernéra, prakticky zemského presidenta, a učiniti okamžitá vhodná opatření. Dnes nemá ani toto právo sistovati správní akty, které podle jeho názoru odporují zásadám ústavní listiny nebo podkarpatoruské autonomii. To předkládáte domácí a zahraniční veřejnosti jako zlepšené řešení národnostní otázky a pravděpodobně spekulujete s tím, že rozhodující světoví činitelé jsou tak hloupí, že se nepodívají a neprostudují poměry podle zákonů, jež jste sami vypracovali. Ale tím není podkarpatoruská otázka vyčerpána a domněle rozřešena. V téže souvislosti jste se pokusili světu nějak předstírati řešení národnostní otázky Němců tohoto státu a právě hodláte - nevím, jak to dopadne - řešiti maďarskou otázku za pomoci ochotných politiků. Co pak se udělalo s německou otázkou? Při německé otázce jste tuto otázku 3 a půlmilionového národa, který žije na 20.000 km² v 3 1/2 tisíci obcí, na rozdíl od malého podkarpatoruského území nepovažovali ani za tak důležitou, aby byla rozřešena v rámci této sněmovny. Neuznali jste ani za hodno námahy zpraviti sněmovnu oficielně o vládním usnesení ze dne 18. února, nýbrž přenechali jste to horlivosti členů posl. sněmovny ve čtení novin, aby se nějak dověděli o tomto řešení národnostní otázky, jímž se v poslední době v cizině tolik vychloubáte. Ba našli se dokonce lidé, kteří v dopisech časopisu "Manchester Guardian" předstírali mezinárodní veřejnosti věci, které ve skutečnosti nejsou ničím jiným než vysvědčením vlastní politické neschopnosti.

A nyní k úpravě ze dne 18. února. Vymlouváte-li se stále, že podkarpatští Rusové jsou analfabety, nepředložili jste tuto úpravu zástupcům lidu v této sněmovně k diskusi; neuznali jste za hodno námahy učiniti vládní prohlášení ve sněmovně. Neboť ve všech demokratických státech se vládní prohlášení činí v parlamentě a toto je pak předmětem hlasování. Pravděpodobně jste se neodvážili připustiti o tom diskusi ve sněmovně, jelikož nejen s naší, nýbrž i s české strany by vyšly na jevo věci, které by vyjevily pravdu o krásné reklamě vládního prohlášení ze dne 18. února, t. j. byly by ukázaly, že jde jen o řešení zdánlivé. Vezmeme-li si obsah prohlášení ze dne 18. února a srovnáme-li je s ústavou, nehledě ani ke smlouvám o ochraně menšin, nejsou ani všechna zaručená práva v tomto vládním prohlášení obsažena, tím méně pak nějaká zlepšení. Rozhodné je však, že se ukázalo, že ústavní zásady obsažené částečně ve vládním prohlášení nebyly zachovávány od dob platnosti ústavní listiny. A tu si myslíte, že sudetští Němci budou věřiti, že po pouhém prohlášení se najednou stane zázrak, že ústavní zásady, které jste od r. 1920, řeknu to zcela jasně, porušovali, budou najednou zachovávány? Čertovo kopýtko této věci jsme již zpozorovali ve zjevu z poslední doby, že bylo sice usilováno s velikou horlivostí o percentuální obsazování míst v německých městských správách českými úředníky, že se však neusiluje se stejnou horlivostí o percentuální obsazování míst ve státních podnicích německými úředníky a dělníky. Bylo to již a je to tak daleko, že i kruhy, které nás dříve napadaly a které se nám vysmívaly, tvrdili-li jsme, že jen zákonná úprava národnostní otázky by mohla rozřešiti německo-český problém, že i tyto kruhy musily vystoupiti na schůzi a prohlásiti: Půjde-li to tak dále, musíme žádati o zákony. Myslím na řeč kol. Jaksche v Chebu.

Nyní to však vypadá tak, že řešení národnostní otázky dostalo zcela jinou tvářnost výrokem presidenta republiky. Všeobecně se totiž vymlouváte na to, že je tím vinna byrokracie, že německým podnikatelům ještě stále nejsou zadávány veřejné stavby, že ještě stále v německých územích nejsou zaměstnáváni především němečtí dělníci. Neostýchali jste se ani ve vládním prohlášení přiznati, že nutno úředníky, kteří skládali na ústavu přísahu, teprve instrukcemi přiměti, aby tyto zásady zachovávali. Slyšeli jsme nyní řeč pana presidenta státu v Č. Krumlově, kde mluvě o pomalém provádění i toho skrovného obsahu vládního prohlášení ze dne 18. února, poukázal na obtíže tradice a na vady byrokracie.

Pánové! Necítíte, že je to vysvědčením chudoby pro autoritu nejvyšších míst ve státě a vlády, odůvodňujete-li to obtížemi působenými byrokracií? Což nemají nejvyšší místa takovou autoritu, aby donutila byrokracii, aby konečně a co nejrychleji zachovávala zásady sudetským Němcům shora slíbené? (Potlesk poslanců sudetskoněmecké strany.) Necítíte, že, musí-li dokonce "Prager Presse", oficielní orgán pro zahraniční propagandu, podobné věci konstatovati, že si v jiných státech musí lámati nad tím hlavu, co je to za stát, kde president státu musí konstatovati, že byrokracie činí obtíže při řešení národnostní otázky? Co je to asi za stát, kde vláda musí k zachování ústavy vydávati instrukce, kde teprve musí poučovati úředníky o tom, že existují ústavní zásady? Co pak je to za autoritu?

Pánové, zdá se, že jste za dnešního vývoje a situace v takovém stavu, kde jste ztratili schopnost usuzovati, co vůbec ještě udržuje prestiž státu nebo co mu škodí. Považujete-li nás za nepřátele státu, jak nás neustále líčí váš tisk, neměli bychom přece žádné příčiny, proč bychom vás varovali a upozorňovali, že takovýmto chováním škodíte prestiži státu. Pak bychom měli spíše důvod, abychom se z toho radovali. Připomínáme-li vám však jako vaše svědomí ústavní listinu, již jste přijali bez nás, upozorňujeme-li vás na zákony, jež jste sami přijali, a na vládní prohlášení, jež propagujete, musíte přece cítiti, že nám neběží jen o pouhou kritiku a oposici, nýbrž o to, abychom pomáhali, aby do tohoto neklidu, který v tomto státě vládne, zavedli politikové a státníci právní řád, který umožní uspořádati politické, hospodářské, sociální a jiné otázky a posléze i finanční otázky tohoto státu. (Potlesk poslanců sudetskoněmecké strany.)

Pánové, kterýsi státovědec použil v úvaze o první dekádě Tita Livia věty, že ten, kdo chce nově uspořádati státní řád, musí státi sám. (Předsednictví převzal místopředseda Taub.) Konstatuji, že zde ještě asi není žádný státník nebo že alespoň nenalézá pro to pochopení u státotvorných živlů, nemá-li odvahy vystoupiti sám proti systematicky vypěstované štvanici, proti soustavně vypěstovanému šovinismu, aby dal do pořádku základní otázky státu. Zkoumejte přece jen tuto zcela jasnou situaci. Nezapomeňte, že český národ tvoří jen 51% státu, tedy asi 7 milionů lidí, slovenský národ jen 15 %, t. j. asi 2 miliony lidí, že sudetských Němců je 3 1/2 milionu a že ostatní národnosti tvoří také ještě vysoká procenta. Je přece nemožné, žijete-li ve státě, kde je soustavně prováděna diktatura jedné národnosti, abyste stáli na stanovisku, že tento stát je konsolidován a že můžete tento stát zcela prostě považovati za svůj. Nenamlouvejte si, že může býti konsolidován stát, snažíte-li se každým zákonem, každou nespravedlností, každým nařízením a každým správním aktem, snažíte-li se od té doby, co tento stát existuje, chováním svých orgánů stále v německém území nikoliv o to, abyste 3 1/2 milionu státních občanů a ostatní nečeské kruhy učinili součástí státu, nýbrž abyste je dostali ze státu. A je to vrchol státnického omylu, je to vrchol nepochopení státních zájmů, postaví-li se pan Klofáč nebo někdo jiný ještě potom v německém území před svých 150 nebo 200 lidí, kteří si vyšli v průvodu, a prohlásí: Nelíbí-li se to sudetským Němcům ve státě, ať jen odejdou. (Výkřiky.)