Místopředseda dr Markovič (zvoní): Dávam slovo ďalšiemu rečníkovi p. posl. Bródymu.

Posl. Bródy (rusky): Slavná sněmovno!

Jest ruské přísloví, které praví: "Řeklo se posměšně, a ty buď z toho moudrý". Toto přísloví se hodí i k tomuto návrhu vlády. Vládní tisk a sám zpravodaj nazývá tento návrh etapou k uskutečnění autonomie Podkarpatské Rusi. Je-li tomu tak, je-li to etapa, musím ukázati na to, že to není první etapa, nýbrž čtvrtá, a mimo to nikoliv ku provedení autonomie Podkarpatské Rusi, nýbrž naopak čtvrtá etapa odcizení autonomních práv autonomního ruského území na jih od Karpat.

První etapa odcizení podmínek života karpatoruského lidu, jinak řečeno nejširší autonomie tohoto území, byla učiněna ještě v r. 1919 československou diplomacií, když podmínky připojení ruských území nebyly pojaty do mezinárodní st. germainské smlouvy tak, jak se na tom usnesli zástupci dvou národů, československého a karpatoruského, v předběžném jednání. Zástupci americké Podkarpatské Rusi při tvoření československého státu se dohodli se zástupci tohoto státu, že připojená k republice Podkarpatská Rus bude míti nejširší autonomii takovou, jakou mají svobodné státy ve Spojených státech severní Ameriky.

A československá diplomacie se postarala již v první etapě, aby ustanovení mezinárodní st. germainské smlouvy, týkající se autonomních práv připojeného k republice autonomního ruského území na jih od Karpat, byla zredigována podle jejího vkusu tak, aby se v žádném případě z připojeného území nemohl státi federativní stát v takové formě, v jaké si to představovali naivně věřící američtí Rusíni. Důkazy toho podrobněji uvádí projev prvního guvernéra Podkarpatské Rusi dr Žatkoviče.

Po tom následovala druhá etapa. V r. 1920 při sestavování ústavní listiny Československé republiky revoluční Národní shromáždění, v němž karpatoruský lid nebyl zastoupen, opravilo podmínky st. germainské smlouvy stran autonomních práv ruského autonomního území, a to právě na újmu autonomního území. Na příklad: V čl. II st. germainské smlouvy se praví, že guvernér Podkarpatské Rusi jest odpovědný sněmu Podkarpatské Rusi, ale v ústavě Československé republiky

praví § 3, že guvernér Podkarpatské Rusi jest odpovědný také sněmu. Slůvko "také" bylo přidáno s tím úmyslem, aby později bylo lze podříditi guvernéra odpovědnosti nejen sněmu, nýbrž i jiného činitele, podle předloženého vládního návrhu vládě Československé republiky.

V čl. II st. germainské smlouvy se praví, že guvernéra Podkarpatské Rusi jmenuje president republiky, a v ústavě Československé republiky je k tomu připojeno, že guvernéra Podkarpatské Rusi jmenuje president republiky k návrhu vlády republiky. Bylo to připojeno s úmyslem, aby guvernérem mohl býti pouze člověk vládě oddaný.

V čl. II st. germainské smlouvy se praví, že autonomní sněm vykonává zákonodárnou moc, a v §u 3 ústavní listiny Československé republiky jest to řečeno v omezené formě: Sněm je příslušný usnášeti se o zákonech, což právnicky není jedno a totéž.

Tuto změnu provedli proto, že se v §u 6 úst. listiny Československé republiky opět praví, že zákonodárnou moc pro celé území Československé republiky vykonává československé Národní shromáždění. Z toho vysvítá, že má právo vydávati zákony i pro území autonomní Podkarpatské Rusi, a to i v autonomních věcech. Zde jest ovšem rozpor v ústavě Československé republiky mezi § em 3 a §em 6.

Ve smyslu čl. II st. germainské smlouvy se rozumí, že zákony vydané sněmem nabývají účinnosti, když je podpíše guvernér Podkarpatské Rusi, ale podle ústavní listiny Československé republiky, § 3, odst. 4, zákony usnesené sněmem mají účinnost jen tehdy, podpíše-li je i president republiky.

Tímto omezením našich práv by vláda mohla prostřednictvím presidenta učiniti neúčinným každý zákon nám prospěšný.

V st. germainské smlouvě se potom praví, že v československém parlamentě přísluší Podkarpatské Rusi přiměřené zastoupení, ale v ústavní listině Československé republiky je psáno: spravedlivé zastoupení. Toto přiměřené čili spravedlivé zastoupení vypadá tak, že se v Čechách volí jeden poslanec do sněmovny 24.000 hlasy a na Podkarpatské Rusi 34.000 hlasy. Hle, tak byla provedena druhá etapa odcizování našich autonomních práv.

Po ní následovala etapa třetí. Správní zákon č. 125/1927 Sb. z. a n. postavil autonomní Podkarpatskou Rus na úroveň jiných neautonomních zemí republiky, provedl v zemi sjednocení správy, zavedl do úřadů oficielní jazyk český, odstrčil guvernéra, jenž byl ještě symbolem autonomního rázu země, stranou, bez jakéhokoliv zaměstnání.

Zde dlužno poznamenati, že příslušnost a práva guvernéra Podkarpatské Rusi byly určeny generálním statutem z r. 1919 a vládním nařízením č. 356/1920 Sb. z. a n. Některá ustanovení generálního statutu a zmíněného vládního nařízení byla správním zákonem č. 125/1927 Sb. z. a n. oddálena, jiná pak, na př. týkající se školských a náboženských věcí, jsou účinná i dosud. Dlužno však zdůrazniti, že ani prvnímu guvernéru dr Žatkovičovi, ani druhému A. Beskidovi, ani nynějšímu guvernérovi Hrabarovi nebyla poskytnuta možnost, aby mohli svobodně užívati práv, která jim uděloval generální statut a změněné vládní nařízení. Pro autonomní zemi neměl tudíž ani generální statut, ani zmíněné vládní nařízení praktického významu. První guvernér Žatkovič následkem toho se vzdal svého úřadu a vrátil se do Ameriky, druhý guvernér A. Beskid byl již jen hříčkou v rukou vlády. Seděl v Užhorodě bez jakýchkoliv práv a kompetence, dokud nezemřel. Žádná vzpomínka po něm nezůstala. Dnes jest u nás třetí guvernér, opět bez práv a kompetence. Obyvatelstvo autonomního území rozčarováno žádá, aby byla splněna ustanovení saint-germainské mezinárodní smlouvy. Tento požadavek jest dnes již tak všeobecný, že pod jeho nátlakem i největší odpůrci autonomní země, české vládní strany, byly nuceny prohlásiti se pro autonomii. Vydaly také heslo: žádáme autonomii. To však neřekly, pro koho a jakou autonomii žádají. Křičely celý rok, až se věc nyní vyjasnila ve čtvrté etapě, neboť tento vládní návrh o prozatímní úpravě právního postavení guvernéra Podkarpatské Rusi a o souvislých opatřeních organisačních jest pro nás pouze novým odcizením autonomních práv našeho autonomního území.

Aby nebylo ani stopy po právech a pravomoci guvernéra, učinila vláda v této čtvrté etapě svým úkolem plně zrušiti ustanovení vládního nařízení č. 356/1920 Sb. z. a n., poněvadž se tam ještě pro guvernéra ve smyslu ustanovení saint-germainské smlouvy něco určovalo. Neboť podle §u 2, odst. 1 tohoto vládního nařízení přísluší do působnosti guvernéra Podkarpatské Rusi: zastupovati Podkarpatskou Rus při jednáních s vládou. Jinými slovy guvernér se uznává za representanta a zástupce země a za stranu při jednání stejně jako jí jest sama československá vláda. Podepisuje nařízení a normativní výnosy civilní správy, vydávané pro celé území Podkarpatské Rusi, s výjimkou jen pošt, železnic a celních věcí. Podle bodu 4 na návrh příslušného referenta, podepsaný též viceguvernérem, jmenuje zaměstnance z oboru církevní a místní správy, pokud jmenování nespadá v oprávnění presidenta republiky, předsedy vlády nebo autonomního sboru, má jmenovati učitelské osoby do nestátních škol, t. j. všechny školy na Podkarpatské Rusi podle ustanovení saint-germainské smlouvy patří do oboru autonomie. Toto ustanovení vládního nařízení určovalo právo guvernéra nad všemi školami Podkarpatské Rusi. Jmenuje soudce a státní úředníky a povyšuje je až do VII. hodnostní třídy na celém území Podkarpatské Rusi, pokud jde o státní zaměstnance, s vyloučením těch, kteří nepodléhají civilní správě, jako na př. úředníci poštovní, celní a železniční.

Dlužno poznamenati, že vláda v r. 1920 zahrnula do autonomie nejen správu země, nýbrž i soudnictví. Guvernér činí návrhy na jmenování a povýšení ostatních soudců a úředníků podléhajících civilní správě. Má právo vyžádati si od viceguvernéra nebo jeho prostřednictvím od jednotlivých referentů civilní správy doklady o všech věcech týkajících se Podkarpatské Rusi. Civilní správa má povinnost sděliti guvernérovi všechna zamýšlená závažná opatření, zejména tehdy, jsou-li povahy politické. Guvernér má právo zastaviti opatření viceguvernéra, domnívá-li se o nich, že odporují ústavě nebo jinému zákonu nebo že poškozují zájmy Podkarpatské Rusi. V takovém případě si musí guvernér vyžádati rozhodnutí vlády.

V §u 3 se ustanovuje, že není-li shody v nějaké věci mezi guvernérem a viceguvernérem, rozhoduje věc s konečnou platností vláda a nikoliv odborný ministr, jak to bude podle vládního návrhu.

Pokud jde o guberniální radu, ustanovuje § 4, že se skládá z guvernéra, viceguvernéra, z 10 členů volených a 4 členů jmenovaných vládou. Zatím co podle předloženého návrhu bude se guberniální rada skládati z 9 členů jmenovaných vládou, z 9 členů volených zemským zastupitelstvem, jehož jedna třetina jest jmenována vládou, a ze 6 členů zemského výboru, jehož jednu třetinu zase zvolili delegáti jmenovaní vládou. To znamená, že ze 24 členů guberniální rady bude 14 jmenovaných a pouze 10 přímo zvolených.

V §u 15 zmíněného vládního nařízení zajišťuje se guberniální radě právo jednati o všech otázkách týkajících se Podkarpatské Rusi, zatím co předložený návrh zákona neposkytuje guberniální radě řádnou pravomoc.

Neposkytuje ani práva ani pravomoci guberniální radě, ale stejně neposkytuje rozhodujícího práva ani guvernérovi, kterého snižuje na obyčejného úředníka odpovědného vládě a po každé stránce podřízeného odbornému ministrovi. Ale nejhorší ponížení guvernérského úřadu pozorujeme v § § 5, 6 a 7, kde s výjimkou jmenování kněží na státních farách a potvrzování starostů jest guvernér podřízen vůli viceguvernéra a školského referenta, kteří ovšem oba jsou Češi. On může pouze to přijmouti a potvrditi, co oni mu navrhnou, nebo s čím souhlasí. V těchto paragrafech je to řečeno pouze obratně slovy, že "spolu" nebo "v dohodě" se jmenovanými nebo "k návrhu" jmenovaných. V §u 8 se to potom vyslovuje úplně jasně, že (čte):

" (1) nedošlo-li k dohodě mezi guvernérem a viceguvernérem o výkonu působnosti uvedené v §u 5, odst. 1, č. 2 až 6, nebo nesouhlasí-li guvernér s návrhem zemského úřadu v případech uvedených v §u 6, č. 4 až 7, přechází pravomoc k příslušnému opatření v daném případě na ministerstvo vnitra.

(2) Jde-li o propůjčení služebního místa uvedeného v §u 5, odst. 3 viceguvernérem a vyjádří-li se guvernér proti zamýšlenému opatření viceguvernérovu, učiní opatření to - nedojde-li mezi nimi k dohodě - resortní ministr.

(3) Nesouhlasí-li guvernér s návrhem, který mu učinil školský referát podle §u 7, č. 1, jest předložiti věc ministru školství a nár. osvěty k dalšímu opatření; ministr školství a nár. osvěty též učiní příslušné opatření při nepřiměřeném průtahu. V případech uvedených v §u 7, č. 3 až 5 jest zamýšlená opatření nebo návrhy guvernérovi včas sděliti, aby k nim v přiměřené lhůtě zaujal stanovisko. Zaujme-li v případech uvedených tam pod č. 4 a 5 guvernér stanovisko odchylné a nedojde-li v další přiměřené lhůtě k dohodě, jest v případech uvedených pod č. 4 předložiti věc ministru školství a nár. osvěty k dalšímu opatření, kdežto v případech uvedených pod č. 5 sdělí školský referát se svým návrhem ministerstvu školství a nár. osvěty též odchylné stanovisko guvernérovo."

Tím je jasně řečeno, že guvernér nemá rozhodujícího práva ani v nejnepatrnějších věcech země. Stojí na úrovni obyčejného úředníka, skoro snad okres. hejtmana, kterému diktuje i školský referent Čech, zemský vicepresident Čech a jehož rozhodnutí může beze všeho změniti odborný ministr.

A co více. Podle §u 15 vláda má právo kdykoliv zrušiti každé rozhodnutí guvernérovo, když chce, poněvadž se v tomto paragrafu praví (čte): "Byla-li rozhodnutím (opatřením) guvernérovým překročena jeho působnost nebo jinak porušen zákon, zruší vláda takovéto rozhodnutí (opatření) ."

Pokud jde o právo guvernérovo ustanovené v §u 4, je to přímo ironie. Guvernér podává vládě návrhy, praví tento paragraf. Podávati vládě návrhy a vyslovovati svá přání může každý občan republiky, proč tedy takovými paragrafy tropiti si posměšky z práv guvernéra? (Předsednictví převzal místopředseda Langr.)

A znovu ustanovení, že guvernér může býti pozván na porady vlády, ničím vládu nezavazuje.

Zvláštní jest, že § 12 praví (čte):

" (1) Guvernérovi přísluší propůjčovati služební místa systemisovaná v osobním stavu kanceláře, jichž propůjčení není podle platných předpisů vyhrazeno vládě nebo presidentu republiky, a ustanovovati čekatele. Zaměstnanci kanceláře buďtež podle možnosti vybíráni z obyvatelstva země Podkarpatoruské."

To zde jest guvernérovo právo jmenovati zaměstnance a čekatele v jeho kanceláři, k čemuž se ironicky dokládá z ustanovení saint-germainské smlouvy, že zaměstnanci kanceláře mají býti podle možnosti vybíráni z obyvatelstva země Podkarpatoruské. Toto ustanovení saint-germainské smlouvy se týká všech zaměstnanců autonomního území, ale vláda je ironicky omezila pouze na zaměstnance v guvernérově kanceláři. Ovšem, aby se snad Čech nemohl vzdáti jmenování do guvernérské kanceláře, zdůrazňuje se v odůvodnění návrhu, že slovo "obyvatelstva" znamená občany žijící v zemi bez jakéhokoliv rozdílu.

Pokud dále jde o guberniální radu, musím prohlásiti, že to bude vypadati tak, jako dětská hra na vojáky, když mezi sebe rozdělí úlohy, jedni se stanou Číňany a druzí Japonci, a vojna musí skončiti vždy vítězstvím svých.

Nemá-li guvernér žádných práv, nač potřebuje rady? Je lhostejné, co tato rada bude guvernérovi raditi, věc se vždy rozhodne podle vůle viceguvernéra a jiných referentů.

Vláda se domnívá, že se jí touto etapou podaří odložiti uskutečnění autonomie opět na 20 let. Vláda si myslí, že takovou sinekurou autonomie země se jí podaří zaslepiti spojenecké mocnosti, které zaručily území Rusínů na jih od Karpat nejširší autonomii svou ctí a podpisem mezinárodní saint-germainské smlouvy.

Vláda si myslí i to, že svým mohutným tiskovým aparátem se jí podaří ošáliti aspoň dočasně obyvatelstvo Podkarpatské Rusi.

Já o tom pochybuji. Neboť vím, že i v zahraniční politice dnes již převládají fakta a skutečnost a nikoliv diplomatická obratnost s jedné strany a důvěřivost s druhé.

A opět karpatoruskému obyvatelstvu nezáleží na tom, že se guvernérovi poskytuje plat 100.000 Kč a možnost jmenovati si do kanceláře 3 nebo 4 lidi, kteří stejně jako guvernér budou bráti plat, ale nebudou míti zaměstnání. Obyvatelstvu Podkarpatské Rusi nezáleží ani na tom, ustaví-li vláda zákonem pod jménem guberniální rady klub svých nezaměstnaných, pro které - jak mi známo bude určen paušální měsíční plat 1000 Kč.

Obyvatelstvu země na tom všem nezáleží tím spíše, neboť v téže době jedna část obyvatelstva hladoví a dvě třetiny jeho - s výjimkou vládních jednotlivců - těžce zápasí s hospodářskou zkázou.

Tomu lze odpomoci pouze tak, že se uskuteční nejširší autonomie území Rusínů na jih od Karpat a to přesně podle ustanovení mezinárodní saint-germainské smlouvy ze dne 10. září 1919. Meze této nejširší autonomie jsou vytčeny v návrhu Centrální ruské národní rady, který byl kdysi předložen vládě a jehož si vláda až dosud nevšímala.

Ale tím více si ho všímá obyvatelstvo Podkarpatské Rusi, které se dnes již bez rozdílu stran a politické příslušnosti staví za tento návrh, neboť každý věří, že spásu může obyvatelstvu autonomního území přinésti jen uzákonění tohoto návrhu.

Přiznávám se, že jsem byl přesvědčen, že karpatoruští vládní poslanci nevezmou na sebe odium za předložený vládní návrh, neboť souhlasiti s tímto návrhem znamenalo by za mísu čočovice vzdáti se životních podmínek svého národa. Oni se vzdali i menších práv guvernéra, která mu poskytovala vládní nařízení č. 356/1920 Sb. z. a n. Při jednání s vládou nemohli se domoci ani toho, aby guvernérovi bylo zajištěno aspoň tolik práv, kolik má zemský president jiných, neautonomních zemí republiky.

Co tito pánové udělali, sami nevědí, neboť nemají citu pro odpovědnost před národem nebo před dějinami. Oni se cítí pouhými zaměstnanci svých českých stran. Tak tedy slepě a otrocky slouží, a tato jejich služba vede karpatoruský lid ve zkázu. Považuji za svou svatou povinnost vyzvati je s tohoto místa, aby si uvědomili, co udělali. Doufám, že uvědomí-li si své přestupky proti lidu, vzdají se ihned svých mandátů, neboť svou neschopnost hájiti práva a zájmy karpatoruského lidu úplně dokázali tím, že místo se slibovanou autonomií souhlasili s odcizením i nejmenších práv guvernéra Podkarpatské Rusi. Doufám, že to není jen mínění mé a značné části obyvatelstva Podkarpatské Rusi, kterou zastupuji, nýbrž že je to mínění i naší americké Rusi, která s námi plně cítí v našem boji o životní práva staré své země.

Jsem rozhodně pro to, aby byla uskutečněna nejširší autonomie území Rusínů na jih od Karpat podle ustanovení saint-germainské smlouvy v mezích vytčených v návrhu Centrální ruské národní rady o autonomii Podkarpatské Rusi, a proto nemohu souhlasiti s touto osnovou.

Svůj protest proti této osnově projevilo i vedení Ruské národní rady panu presidentovi republiky a vládě, jimž byl zaslán protestní telegram. .

K tomuto protestu se připojuji a budu hlasovati proti osnově.

Musím stručně odpověděti i panu posl. Borkaňukovi z komunistické strany. On mne mezi jiným také napadl, když jsem nebyl zde přítomen, že patřím ke zpátečníkům a stojím v podezřelých službách cizích lidí atd. To je důkazem, že se komunisti již spojili s agrárníky a společně chtějí zdiskreditovati naše autonomní hnutí, neboť vidí, že se zde hroutí komunistická i agrární strana. Proč. posl. Borkaňuk nepromluvil o Tuchačevském, o Jagodovi a jiných v Rusku, kde hromadně ubíjejí lidi. My jsme skutečně pro pořádek a proti nepořádkům, které jsou v sovětském Rusku, jsme proti vraždám, proti krádežím, proti lenosti, hájíme dnešní řád, autonomní zemi a republiku (Posl. Borkaňuk [malorusky]: A Pešť!) My nemáme s Peští žádných styků, nýbrž přejeme si, aby naše republika udržovala dobré styky i s Peští i s Varšavou i s Berlínem, neboť jsou to naši sousedé. Pokud jde o výtku zpátečnictví, několikrát jsme dokázali, že hájíme demokratický řád, ale ovšem stavíme se proti židovskému, hebrejskému, ateistickému panství, které jest v sovětském Rusku, a které by posl. Borkaňuk rád zavedl i na Podkarpatské Rusi, aby nám diktovalo. Toho nikdy nepřipustíme a budeme proti tomu bojovati ze všech sil. Osnovu zákona nepřijímám.