Místopředseda Langr (zvoní): Dále je ke slovu přihlášen p. posl. dr Fencik. Dávám mu slovo.

Posl. dr Fencik (rusky): Slavná sněmovno!

Mluvím-li o autonomii Podkarpatské Rusi, nemám v úmyslu zabývati se otázkou menšin v Československé republice vůbec. Nevyjádřím se o přáních Němců a Maďarů stran jejich národní autonomie v mezích Československa. Nedotknu se otázky, je-li možné či nemožné uskutečniti jejich přání, a nezmíním se ani vůbec o kantonální soustavě národů obývajících Československou republiku. Nebudu analysovati ani otázku slovenskou, otázku slovenské autonomie, nezmíním se o pittsburské dohodě, o slibech prof. T. G. Masaryka a o zvláštní ústavě Slovenska. Dělám to vědomě: Postavení všech národů je ustáleno v ústavě Československé republiky, která se zvláštní jasností, určitostí, úplností a rozhodností mluví o samosprávě karpatoruského národa na území Československé republiky.

Karpatoruský národ není menšinový. Některá nařízení se pokoušejí považovati jej za privilegovaný menšinový národ. Ale není potřebí příti se s tímto zřejmým klamem, neboť práva a postavení karpatoruského lidu v Československé republice jsou formulována a ustálena mezinárodními smlouvami a jejich formulace byla úplně přijata a pojata do ústavy naší republiky.

Zde ve sněmovně menšinové národy Československé republiky žádají pro sebe kladného zákona, což bylo vysloveno v řečích poslanců Sidora, Esterházyho, Wolfa a Henleinových poslanců. Tím spíše my, karpatští Rusové, jejichž autonomní práva jsou ustálena zákonem, žádáme jasného stylisování záruky práv nám patřících.

Tato formulace není náhodou, ani demagogií, ani deus ex machina. Jest odůvodněna a diktována dějinami. Většina nezná dějin karpatoruského lidu, nepřeje si je znáti, s nimi počítati a následkem své nevědomosti s nevážností pohlíží na karpatoruský lid a jeho práva, deptajíc tím mezinárodní smlouvy a ústavu Československé republiky.

Karpatoruský lid na Podkarpatské Rusi jest tak dalece domorodý jako český národ v historických zemích. Byl-li praotcem českého národa Čech, Moravanů Mojmír a Slováků sv. Pribina, i karpatoruský národ má rovnocenného s nimi knížete Laborce. Nebudu se zabývati teorií osídlení Karpat karpatoruským lidem. Tím se velice a podrobně zabývali i němečtí a maďarští učenci, ale nejlépe ze všech to vystihl český historik Karel Jiří. V původních latinských listinách ze XIII. století se praví: "hic igitur Arpád cum gente sua ruthenorum Alpes convenit" a "et in fluvium Ung fixit primus sua castra".

Dále syn prvního maďarského krále sv. Štěpána, sv. Emerich, jmenuje se ve všech současných letopisech "Dux ruissorum". V zákonech krále Kolomana se mluví již o výsadách karpatských Rusů: "sicut sclavi ad hospites."

Když se králové z rodu Arpádovců domáhají titulu "rex Galiciae", dovolávají se karpatských Rusů, což poznáváme z berehovské smlouvy krále Ondřeje II. Musíme pamatovati, že Podkarpatská Rus od dob Korjatoviče má úřední jméno "ruská krajina". Nesmíme zapomínati, že po bitvě u Moháče (r. 1526) patřila Podkarpatská Rus k Sedmihradsku a v dobách Rákóczyho II. jako "gens fidelissima mea ruthenica" bojuje o národní svobodu a autonomii právě tak jako český národ za třicetileté války. Na základě těchto dějinných skutečností bylo odevzdáno dne 26. října 1919 ve Filadelfii prof. T. G. Masarykovi memorandum o dobrovolném připojení Podkarpatské Rusi k Československu, a první kongres podkarpatských Rusů v Americe, jednající o samostatnosti Podkarpatské Rusi, konal se ještě dne 23. července 1918.

Memorandum, tento první dokument připojení karpatských Rusů k Československu, jasně praví: Ruský národ v Uhrách byl od počátku spojen v knížectví pod jménem Ducatus Russorum a jako takový měl samosprávu, autonomii . . . že kromě knížat jmenovaných králem měli Rusové v Uhrách své zvláštní úředníky, jako na př. každoročně volená knížata (judices), krajské atd. Ruský národ v Uhrách po dlouhá staletí užíval v trestních věcech knížecího soudnictví a v jiných věcech se řídil výlučně rozhodováním svých ruských úředníků, nejsa nucen obraceti se ke královskému trůnu, aby uchránil své zvykové výsady. Královské listiny, a to: listina Alžběty z roku 1378, druhá listina Alžběty, matky krále Matyáše Korvína z r. 1466, listina Jana Hunyadyho z r. 1506, listina královny Marie z r. 1523, listina Jana Zápolyho z r. 1562, listina krále Maxmiliána z r. 1572, listina Jiřího Rákóczyho z r. 1648 a jiné jasně ukazují, že Rusíni v Uhrách "od nepamětných již časů" měli svá práva, výsady a autonomii. A nejen autonomii měli naši předkové v Uhrách, nýbrž tvořili i zvláštní politický spolek, což dokazuje listina Ferdinandova z r. 1552, ve které píše: "Ferdinandus - fidelibus - Universitati populorum Ruthenorum salutem."

Kromě královských listin jest velmi mnoho státních zákonů v Uhrách, z nichž je zřejmo, že Rusíni v Uhrách měli až do XVI. až XVII. století svou autonomii, a jak píše Adolf Dobrianskij, tyto zákony dokazují, že Rusíni v Uhrách měli zvláštní privilegované postavení, t. j. autonomii ve věcech politických a soudních, a to podle 800letého zvyku, rozličných osvobozujících dopisů, listin a státních zákonů. Ale tuto autonomii, tuto samosprávu, která se začínala ještě v dobách uherského krále Štěpána I., a kterou měli naši předkové v dobách uherských králů z tak zvaného rodu Arpádovců, naši předkové částečně ztratili, ale většinou jim byla násilím odňata.

Ruský národ v Uhrách jsa pronásledován maďarskou vládou vždy očekával pomoci a osvobození od Ruska a to proto, že se karpatoruský národ v Uhrách ve smyslu národním a kulturním považoval za člena velké ruské rodiny. Když se o tom přesvědčila maďarská vláda, začala násilně odnárodňovati, denacionalisovati náš ruský národ. Dnes je v Uhrách ruskému národu zakázáno zváti se ruským.

A tak náš ruský národ v Uhrách byl zbaven svých tisíciletých politických a národních práv a výsad, oloupen o svůj nejdražší poklad, ruský jazyk a ruské písmo, zbaven svobody svědomí, svobodného vyznání náboženského přesvědčení, oloupen o půdu a bohatství té země, která byla skropena ruskou krví a kterou zúrodnila ruská krev.

Z uvedených odstavců je zřejmo, že požadavek autonomie je odůvodněn historicky i právnicky, že tyto důvody přijaly spojené mocnosti a na jejich základě mezinárodní smlouvy obdařily karpatoruský lid autonomií. Ten, kdo v této době maří autonomii karpatoruského národa, staví se na jedinou úroveň s vládou Habsburků, která odňala práva karpatoruskému národu. Zločin osob překážejících autonomii jest tím větší, že nyní žijeme ve slovanské republice, tehdy však to byla vláda Slovanstvu cizí. Osoby mařící autonomii se prohřešují proti historické pravdě, ale dějiny hříchy nezapomínají a za hříchy trestají, jak to vidíme na příkladě téhož rakousko-uherského mocnářství. Pravdu má ministr spravedlnosti dr Dérer, který vyslovil historicky dokázanou myšlenku, že národ popírající svobodu jiného národa sám se odsuzuje k smrti.

Mezi dějinami českého a karpatoruského národa jest podobnost, o které se nehodlám šířiti, a těm, kdož o to mají zájem, radím, aby se seznámili s mou prací "Čechoslováci a Karpatorusové", kterou jsem vydal v roce 1929. Zdůrazním jen, že nynější boj o práva karpatoruského národa jest opakováním českých dějin. Otec českého národa, Palacký, pravil, že v dobách velkého Rakouska my (Češi) jsme byli nuceni ustoupiti se svých práv. Nezastavím se u boje mezi mladou a starou generací českého národa, u založení "Sokola", Národního divadla, jako reakce proti režimu Pillersdorfa, Lva Thuna, Bacha, Goluchovského a Schmerlinga. Organisovanost Čechů donutila Františka Josefa, aby dne 26. září 1870 slíbil, že se dá korunovati na krále českého. Slibu svého nejen nesplnil, nýbrž i doba ústupků byla nahrazena dobou Potockého, Hohenwartha, Auersperga, dobou strašného útisku, následkem něhož po 8 let vídeňská říšská rada neviděla mezi poslanci ani jediného Čecha. V období let 1890-1899 četná nařízení omezila dále právo občanství českého jazyka.

Velká účast českého národa na dřívějších jeho dějinách, opakované boje tohoto národa s nerovným a urputným protivníkem, prožité trampoty, odstrkování a ponižování byly podnětem Karpatorusům v Americe i doma, aby probudily u nich otázku připojení, pod zárukou, že bude provedena autonomie a že se budou Čechové spravedlivě a poctivě chovati k národním právům karpatoruského národa.

Toto memorandum upřímně a poctivě praví (čte): "Musíme přiznati i to, že jsme sami příliš slabí, než abychom bojovali o politické osvobození našeho ruského národa, a proto jsme se obrátili o pomoc k naší milé, příbuzné rodině, k našim vlastním bratřím a naším politickým snem bylo úplné připojení ruského národa k Rusku, na základě plné autonomie ruského národa v Uhrách. Ale kolo dějin se zatím otočilo, náš dřívější politický sen se nemůže uskutečniti a proto jsme musili hledati jinou cestu, abychom osvobodili náš národ od rakousko-uherského jařma. Hledali jsme a našli jsme východisko, a totéž zvolili i naši bratří pod rakouským jařmem, bratři Rusíni z Haliče. Naší cestou jest spojení celého podkarpatoruského národa s československým státem. Naším snem jest, aby naše staroslavná rodina mohla jako svobodný národ ve svobodném slovanském státě užívati těch politických, kulturních, náboženských a hospodářských práv, jichž požívali naši předkové před mnoha stoletími."

Úplně správnou myšlenku vyslovuje posl. inž. Schwarz ve svém článku "Dočká se Podkarpatská Rus autonomie?" (Polední list č. 105), že "Podkarpatorusové se připojili k Československé republice nikoliv proto, že by byli chtěli vyměniti svůj jazyk a svou národnost za československou nebo českou . . . nikoliv proto, že by chtěli vyměniti své dřívější maďarské pány za nové . . . ." a dále uznává zásluhu nynějšího předsedy vlády o to, že v zájmu republiky pohnul otázkou autonomie s mrtvého bodu.

To byly základní a rozhodující motivy pro dobrovolné připojení Podkarpatské Rusi k Československu. Motivy rusofilství Čechů, realisace snu, naděje na život přátelský Rusům, a nikoliv na ukrajinský separatismus a na ukrajinskou ideologii, která, jak správně pravil ve své poslední řeči zesnulý dr Kramář, byla vždy cizí a protivná ideologii Čechů. Dne 12. listopadu 1918 třetí kongres ve Scrantoně poddává pod hlasování otázku připojení k Československu a 67% účastníků se vyslovuje pro připojení k Československu, a dne 8. května 1919 sjednocené tři ruské rady vydávají proklamaci o dobrovolném připojení. Tak připojení bylo skutečně dobrovolné a pod podmínkami úplně určitými, odůvodněnými historicky i právnicky. Proto práva a autonomie karpatského národa není nijakou mystifikací. Zdůrazňuji, že dne 21. prosince 1918 také Maďarsko zaručilo karpatoruskému národu autonomii, ale tato záruka nebyla přijata a Maďarsko se vzdalo svých nároků jen pod podmínkou, že autonomie karpatoruského národa bude skutečně provedena. To také není mystifikace a jest to ustáleno v §u 48 mírové smlouvy s Maďarskem a v čl. 10, 11, 12 a 13 mírové smlouvy mezi mocnostmi spojenými i sdruženými a Československem v Saint-Germain.

Dne 10. září 1919 byla podepsána mírová smlouva v Saint-Germain a podle této smlouvy ještě v témž roce měl býti svolán sněm Podkarpatské Rusi. Místo sněmu dostala Podkarpatská Rus dne 18. listopadu 1919 tak zvaný "Generální statut", vydaný formou proklamace. Generální statut nelze považovati ani za smlouvu, ani za zákon, ani za vládní nebo správní nařízení, neboť pod ním jsou podpisy jen jedné strany, generála Hennocquea a administrátora Brejchy. Národní shromáždění neprojednávalo generální statut a nepotvrdilo ho, není na něm podpisu ani jednoho z ministrů československé vlády, a konečně generální statut nebyl pojat do Sbírky zákonů a nařízení a odporuje zákonům a ústavě Československé republiky.

Jeho se užívalo při zavedení haličsko-ukrajinského vyučovacího jazyka v karpatoruských školách, t. j. v otázce, která úplně patří do příslušnosti sněmu. Sněm sám nebyl svoláván, ačkoliv se v generálním statutě praví, že volby členů ruského sněmu se budou konati nejdéle do 90 dnů po volbách do všeobecného Národního shromáždění Československé republiky. Následkem takové politiky nastala na Podkarpatské Rusi situace přímo odporující dějinám karpatoruského národa, ústavě Československé republiky a idei demokratismu.

Náš návrh o autonomii Podkarpatské Rusi byl vydán v tisku 624 "Ústava samosprávné Podkarpatské Rusi", který jest v ústavněprávním výboru nynější sněmovny. Základní ustanovení tohoto návrhu zákona jsou: "Podkarpatská Rus, která jest samosprávným územím, jest neodlučnou a nedílnou součástí Československé republiky" (§ 1). "Zákonodárná moc ve věcech školství a národní osvěty, náboženských, jazykových a místní správy v oblasti samosprávného území přísluší výlučně sněmu Podkarpatské Rusi" (§ 2 podle § § 3 a 4 ústavní listiny ČSR) . "Správa samosprávného území se soustřeďuje v guberniální správě Podkarpatské Rusi v čele s guvernérem Podkarpatské Rusi, jejž jmenuje president republiky na návrh vlády ze tří uchazečů, kteří mají právo býti voleni do sněmu (§ 9), volených sněmem, a jenž jest odpovědný sněmu. Guvernér jest členem vlády republiky" (§ 70 úst. listiny ČSR, § 3 návrhu).

"Hranice samosprávného území určuje zákon, jenž jest součástí ústavní listiny Československé republiky (§ 3, bod 9 úst. listiny ČSR) ."

"Sněm se skládá ze 40 členů, volených podle všeobecného, přímého, rovného a tajného práva hlasovacího podle zásady poměrného zastoupení na 5 let v těchto kuriích: I Ruská kurie volí 28 členů, II kurie jiných volí 12 členů" (§ 7 návrhu) .

"Právo rozpustiti sněm přísluší presidentu republiky." (Z §u 19 návrhu).

"Sněm vydává zákony v otázkách školských a národní osvěty, náboženských, jazykových a místní správy, jakož i ve všech jiných věcech, v nichž na něj bylo nebo bude zákonodárství přeneseno zákonem Národního shromáždění Československé republiky." (§ 24 návrhu).

"Zákony sněmu podpisuje president republiky a guvernér a vyhlašují se ve "Sbírce zákonů a nařízení Podkarpatské Rusi"." (§ 3, odst. 4 úst. listiny ČSR a § 26 návrhu.)

"Sněm dohlíží na činnost guvernéra a celé územní správy. Při provádění tohoto dohledu sněm může činiti dotazy na guvernéra, předkládati vládě a Národnímu shromáždění petice a zřizovati vyšetřovací výbory, kterým všechny úřady v oblasti území jsou povinny předkládati všechny materiály a zprávy, které výbor považuje za nutné ku provedení svého úkolu." (§ 27 návrhu.)

"Sněm může autonomním rozhodnutím rozvinouti před ústavním soudem otázku o zákonitosti zákona Národního shromáždění." (§ 9 zákona č. 162/1920 Sb. z. a n. a § 28 návrhu.)

"Sněm pečuje o hospodářské, národní a kulturní zájmy území. Kompetenci, která po této stránce přísluší zemským zastupitelstvům (§§ 30 až 59 zákona č. 125/1927 Sb. z. a n.), vykonává na území Podkarpatské Rusi její sněm. Působnost zemského výboru přechází na Stálý výbor sněmu." (§ 29 návrhu.)

"Práva a plné moci zemského presidenta podle §§ 51, 52, odst.3, §§ 54 a 60 zák. č. 125/1927

Sb. z. a n., přecházejí na guvernéra; práva a plné moci ministra vnitra podle §u 60 uvedeného zákona na vládu republiky." (§ 30 návrhu.)

Kdyby byla zároveň podle mezinárodních smluv a ústavy provedena autonomie Podkarpatské Rusi v rozsahu návrhu tisk 624, nemusili bychom zde, ve sněmovně slovanského státu, mluviti o tom, co se nedá spojiti s vysokou ideou slovanské jednoty a vzájemnosti a s pravým demokratismem.

Nejožehavějším a nejtěžším následkem toho, že nebyla provedena autonomie Podkarpatské Rusi, jest rozvoj ideje revisionismu v cizině. Vláda československá je odpovědna za provedení naší autonomie. Splnění státnického slova Československa se oceňuje jako zkouška zralosti mladého státu a zralosti ideje demokratismu. Jak mohou pohlížeti na demokratický stát, který nesplnil svého slibu, menšinové národy a státy, které se vzdaly svých nároků na Podkarpatskou Rus pod podmínkou, že jí bude dána autonomie? Jak budou na to pohlížeti státy, které podepsaly mírové smlouvy, obsahující záruku Československa za autonomii Podkarpatské Rusi? Podkarpatská Rus jest chutným soustem pro sousedy a desítky zahraničních časopisů provozují štvanici proti Československé republice, protože neprovedla karpatoruskou autonomii. Ještě nedávno, dne 23. dubna t. r., Mussolini a Schuschnigg prohlásili, že nutno bráti na vědomí revisionistické požadavky Maďarska. Prestiž a čest, když již nikoliv pocit povinnosti, našeho mladého slovanského a demokratického státu právě vyžadují, aby splnil v plném rozsahu slib, jejž učinil.

Co si musejí a mohou mysliti o situaci své vlasti a Československa karpatští Rusové v Americe, kteří projevili iniciativu a učinili první kroky ku připojení? Jich je skoro tolik, kolik je jich na Podkarpatské Rusi, a oni cítí svou mravní odpovědnost za osud svých bratří. Byl jsem osobně v Americe v letech 1934-35, viděl jsem náladu a vydržel jsem strašný útok. Na 145 meetingách jsem musil bojovati s revisionismem a povedlo se mi uklidniti své rodáky, takže prozatím revisionistické hnutí nezvítězilo. Když jsem se vrátil domů, pomluvili mne a zatkli, ale dějiny mne ospravedlnily. Mé ospravedlnění, námahy a úsilí se projevily ve vítězství nacionálního a protirevisionistického směru na sjezdu "Sojediněnija" dne 21. června 1936 ve Wilkesberu a na kongresu Karpatoruského svazu ve dnech 12. a 13. února t. r. v New Yorku. Resoluce těchto kongresů jsem měl čest předložiti předsedovi vlády. Ale musím obrátiti vaši pozornost na resoluci č. 17 tohoto posledního kongresu, která nesmlouvavě a rozhodně klade otázku provedení autonomie karpatoruského národa, a proto se velice obávám svolání nového amerického kongresu.

Podkarpatská a americká Rus jest velmi dobře informována o odpovědi československé vlády Společnosti národů v Ženevě na petici, kterou jí podal Michal Juhas jménem amerických podkarpatských Rusů (Homestead, 12. prosince 1932).

Odpověď vlády neuspokojila veřejnost. Zvláště silnou nevoli vzbudily tyto důvody, překážející prý provedení autonomie: 1. nedospělost karpatoruského národa; 2. že karpatoruský národ není ruský a 3. že nálada většiny národa jest komunistická. Jest více než jasno, že tyto důvody jsou nepolitické a neseriosní. Ochraňujíc poukrajinšťování a rusínismus podle neplatného generálního statutu vláda sama proměnila podkarpatoruské školy ve školy nemající kulturního významu a tím zdržela osvětu a dospělost karpatoruského lidu. Ale zvláště dospělost karpatoruského lidu mu dovoluje hájiti své národní sebevědomí, svá práva a vésti úporný boj o národní existenci. Pouze dospělost a uvědomění dovolily karpatoruskému lidu uhájiti svou ruskost za maďarského režimu a odporovati poukrajinšťování a porusínšťování v této době.