Československá vláda pohlížela na karpatoruský národ v období, když se připojoval k Československu, jako na národ úplně uvědomělý a zralý, aby rozhodoval o svém osudu, a nazývá ho nezralým, když jde o uskutečnění autonomie, přiznané mezinárodními smlouvami a ústavou Československa. Nesčetná memoranda na obranu svého ruského rázu. dějiny karpatoruského národa, mínění České akademie věd a slovo Československé republiky, která uznala karpatoruský lid při jeho připojení za ruský, svědčí o tom, že jest ruský. Třetí důvod postrádá politické důslednosti a logiky. Nechci zde kritisovati zahraniční politiku naší republiky a ukazovati na porážku Malé dohody v poměru ke Svazu sovětských socialistických republik.

Musím konstatovati, že to všechno, co poskytují karpatoruskému národu mezinárodní smlouvy a ústava, nebylo dosud splněno. Dobu po připojení lze rozděliti na 4 období: I. období, režim administrátora Brejchy. Toto období lze označiti za období s ruskou tendencí. Vidíme, že poválečná úsilí a city slovanské konsolidace ještě nevychladly. Ale pokud jde o uskutečnění autonomních práv, toto období nám nic nedalo, leda sliby, které ještě vzbuzovaly naději a důvěru. Jako příklad uvedu plně znění první výzvy, tištěné ve třech jazycích, mezi nimiž na prvém místě krásným ruským spisovným jazykem (čte): "Obyvatelé Karpatské Rusi! Československá republika plní své sliby. Jejím přáním jest dáti vám samosprávu, která vám poskytne možnost vrátiti se k pravidelnému životu a při tom vám dovolí uhájiti si své národní zvláštnosti. Proto vám byl v čelo postaven pan dr Brejcha jako přednosta politické správy pro Karpatskou Rus v Užhorodě. Jeho jmenování vám budiž zárukou, že v mezích Československé republiky, s kterou vás spojují pouta slovanské krve, můžete svobodně rozvíjeti: svou samostatnost, svou národnost, svou víru, svá zařízení a své národní zvyky. Jméno dr Brejchy znamená snášenlivost, znamená svobodu, oddanost, pokrok a spravedlnost. Obyvatelé Karpatské Rusi! Konečně minulo 5 let úžasné bídy, způsobené strašnou válkou. Nyní se musí vyléčiti ještě čerstvé rány a nutno žíti v klidu a práci. Československá republika, věrna šlechetným zásadám, které jsou i vašimi zásadami, podává vám s láskou svou ruku, přijměte s důvěrou její výzvu. Vzchopte se a ujměte se práce v pořádku a klidu pro blaho vašeho mladého národa! V Košicích dne 18. srpna 1919. Generál Hennocque, velitel východního československého vojska."

Jako příklad, jak silně podporovala vláda naše historické národní tradice, lze poznamenati, že nyní tak horlivý ukrajinský šovinista jako P. Vološin, byl v těchto dobách nejčistším rusofilem a vydal také ruskou mluvnici pro karpatoruské školy. Tento čas byl velmi vhodný pro svolání sněmu. Naše republika by byla vzdálena mnohých nepříjemností, kdyby to byla učinila.

II. období - režim Žatkoviče a ukrajinofila socialisty Ehrenfelda. Tento režim vytvořil na Podkarpatské Rusi ukrajinský směr, který pak vnesl bratrovražedný boj v náš národ. Celá literatura tohoto období je věnována negativnímu boji, byla pokažena řeč a úplně zanedbána otázka hospodářského obrození národa a země. Mnohokrát žádaly ruské organisace o ukončení poukrajinšťování na základě těchto nepopiratelných faktů: všichni naši spisovatelé, dějepisci, kulturně-veřejní a političtí činitelé tvořili kulturní nacionální hodnoty v ruské spisovné řeči a to nepřihlížejíce k mnohým překážkám a pronásledování maďarsko-rakouské vlády. Avšak v ukrajinské nebo rusínské řeči u nás na. Podkarpatské Rusi nikdo nic dosud neutvořil.

Jazykový spor, totiž spor rusko-ukrajinský vznikl a vyvinul se jen po sjednocení Podkarpatské Rusi s Československou republikou, kdy školní úřady začaly prováděti protiruskou školní a kulturní politiku a poskytly všechna práva ukrajinské řeči pod záminkou, že je to "místní národní řeč", a zároveň s tím poskytly všechna práva ukrajinské protiruské samostatné ideologii. Poukrajinšťování Podkarpatské Rusi provádí se systematicky proti vůli ohromné většiny karpatoruského národa, který vede po 15 let proti němu tvrdošíjný skrytý boj, který dochází až ke školním stávkám. To, že neexistuje karpatoruský sněm, a pak internacionální politika většiny koaličních činitelů vytvořila na Podkarpatské Rusi tuto vražednou jazykovou otázku. Rána Tatince, modro-žluté prapory, tisíce brožur ukrajinských iredentistů, z kterých jedna se rozdávala před nedávnem zde ve sněmovně, uvalují na nynější režim těžkou odpovědnost před dějinami za zrození ukrajinské otázky na Podkarpatské Rusi a za utvořivší se situaci. Ruská fronta je historicky státotvorná a tradiční a ten, kdo se snaží ji zeslabiti, podrývá i náš stát.

Marně volal karpatoruský národ, dovolávaje se §§ 10 a 11 saint-germainské smlouvy, §u 3 hlavy I. ústavy, §u 137 téže ústavy, která zapovídá každý způsob odnárodňování, a mínění pana presidenta republiky T. G. Masaryka. Ani dějiny, ani smlouvy, ani zákony, ani široce vyhlašovaná zásada demokratismu nepřesvědčily vládních socialistických činitelů, aby přestali s násilným odnárodňováním karpatoruského národa. Že je to násilné vnucování ukrajinské řeči, škol a kultury karpatoruskému národu, ukazují nestranné číslice státního soupisu lidu z r. 1930, kdy na Podkarpatské Rusi dalo se zapsati jako Ukrajinci pouze 2.335 osob, t. j. 0.31% všeho ruského obyvatelstva země. Volby do posl. sněmovny a do senátu v r. 1935 daly ukrajinské straně Vološinově pouze 7.000 hlasů a strana neobdržela ani jednoho mandátu; při volbách do zemských a okresních zastupitelstev v témže roce táž strana soustředila pouze 4.000 hlasů. Všechny tyto osudné chyby jsou přímým následkem neuskutečnění autonomie karpatoruského národa.

III. období - režim viceguvernéra a zemského presidenta Rozsypala, režim agrární strany. Následkem činnosti pana Rozsypala ve všech úřadech Podkarpatské Rusi se úřaduje v české řeči, 74% úředníků v zemi jsou Češi, bylo otevřeno asi 715 nových českých tříd, v nichž se učí hlavně děti židů, jelikož českých dětí není. Avšak ruské školy zůstávají v počtu pro ruské obyvatelstvo nedostatečném, jsou umístěny v nevyhovujících místnostech a skoro postrádají i elementárního zařízení. Ve zkomolování řeči se pokračuje.

Díky vyvinutému protekcionismu se zdržuje provádění pozemkové reformy v obcích, které hlasovaly ne pro agrárníky, dostati práci bez stranické agrární legitimace není skoro možné. Ohromná většina licencí jest v rukou židů, kteří se dovedli přizpůsobiti agrárnímu režimu, jako dříve se dovedli přizpůsobiti i maďarskému režimu. Dokonce v úřadech není možno obdržeti i obyčejnou informaci bez použití české řeči a není vždy možné obdržeti informaci, když se člověk neprokáže legitimací agrární strany. Úředníci Češi se vyvážejí z historických zemí na Podkarpatskou Rus nejenom na místa, která vyžadují velkých zkušeností a praktické znalosti, nýbrž i na nižší místa. Nestranné číslice to potvrzují: z 31 zřízenců na politických úřadech na Podkarpatské Rusi je 21 Čechů a 10 jiných národností. Z 232 notářů je 142 Čechů a 90 jiných národností, ze 46 kancelářských úředníků jsou 42 Češi a 4 jiných národností, z 65 účetních je 56 Čechů a 9 jiných národností. V přítomné době tato otázka se již stala velkou tragedií pro karpatoruskou mládež, která hledá využití svých sil ve prospěch rodné země a národa.

Dík nevhodné zahraniční politice všechny sousední státy se uzavřely vývozu karpatoruského zboží. Že československá vláda uzavřela kompensační smlouvy, měla na zřeteli jen vývoz zboží z historických zemí. Vývoz karpatoruského zboží je ztížen dokonce i uvnitř republiky zvýšeným železničním tarifem a následkem toho dříví z Podkarpatské Rusi v Čechách přijde dráže než dříví z Polska. Na Podkarpatské Rusi dříví hnije, továrny a podniky se uzavírají, lesy a nerostné bohatství je monopolisováno státem, je monopolisováno i obilí, zřizují se živočišné syndikáty, celý hospodářský život se centralisuje. My Karpatorusové nechceme býti obětmi nesprávné zahraniční politiky a sobecké vnitřní politiky československé vlády. Konstatujeme, že nacionální směr zahraniční politiky zesnulého dr Kramáře jest bližší zájmům karpatoruského národa a kryje se s míněním známého francouzského činitele generála A. Niessela, který prohlásil, že nejlepší zárukou pro Československou republiku jsou těsné smlouvy s jejími sousedy ("Národní listy" č. 107) . Všeobecná nespokojenost, boj, ožebračení a nevraživost nevěstí blízké konsolidace. A vinu na tom nese režim. Má slova potvrzují:

1. Proslov sen. Klofáče 14. prosince 1926, 2. Petice I. Kurťaka ke Společnosti národů 21. srpna 1928; 3. Petice M. Juga sa ke Společnosti národů 12. prosince 1932; 4. Kniha De Gerando: "Le Complot Rouge en Ruthénie", Paris 1930. 5. Kniha dr. I. Kaminského "Autonomie nebo klam", Užhorod 1932, a mnoho proslovů a článků v naší republice, v cizině a zvláště v Americe.

IV. období - režim, vyznačující se návrhy autonomie po etapách, který teď byl předložen Národnímu shromáždění. Hledajíc rehabilitaci, že nesplnila své povinnosti ke Karpatorusům, vláda dělá nové chyby, které ještě více komplikují situaci na Podkarpatské Rusi a falešnost postavení Československé republiky v otázkách plnění mezinárodních smluv a demokratismu. Aniž by se toho účastnil karpatoruský národ a jeho veřejnost, guvernérem je jmenován páter ukrajinofil a nepodařený ředitel Podkarpatoruské banky v Užhorodě - Hrabar. O činnosti tohoto člověka v bance nejlépe mluví odpověď, která byla pronesena s tribuny československého senátu (čte): "Ano, do guberniálního paláce byl zavřen generální ředitel této banky (Podkarpatoruské banky v Užhorodě) Hrabar", kterážto odpověď byla dána na otázku: "byl-li někdo z ředitelů banky v Užhorodě zatčen?" Otevřené podporování ukrajinismu a rusínismu guvernérem, jmenovaným vládou, charakterisuje ho jako člověka, který nezná dějin a není duchovně vázán ke karpatoruskému národu. P. Hrabar, řecko-katolický duchovní podle vzdělání, nemůže býti guvernérem země, jejíž obyvatelstvo se vyznamenává svou nábožností a vyznává nejenom řecko-katolickou víru. Na Podkarpatské Rusi mimo 359.167 řeckých katolíků žije 112.034 pravoslavných, 102.542 židů, 69.265 římských katolíků a asi 100 tisíc osob jiných vyznání. Guvernérem autonomní země nemůže býti osoba bez právnického vzdělání. Se zřetelem ke způsobu, jak byl Hrabar jmenován guvernérem, protože není základu autonomie - sněmu, guvernér jest obyčejný státní úředník, který má velmi málo společného s autonomií.

Z těchto okolností vyplývá nutnost uklidniti karpatoruský národ doma i v Americe, a aby bylo možno bojovati proti různým tendenčním akcím vedeným proti republice, dáti karpatoruskému národu nejširší autonomii a ukončiti experimentaci, která vede k bratrovražednému boji a k nenávisti proti Československé republice. Nechci zde užíti latinského přísloví: parturiunt montes ..., ale prohlašuji, že karpatoruský národ očekává takovou autonomii, která bude vykoupením. Karpatoruský národ očekává ji, jak židi Mesiáše.

Projednávaný návrh zákona o autonomii jest výrobek koaličních stran, t. j. podle politické situace menšiny obyvatelstva Podkarpatské Rusi. V koalici jsou zastoupeni výhradně představitelé centralistických stran a zločin koaličních poslanců z Podkarpatské Rusi jest v tom, že osvětlují situaci tak, jak to neodpovídá skutečnosti. Lékař nemůže udělati správnou diagnosu, když pacient ho nesprávně informuje o svém stavu. Sen. Bačinský ve své řeči ze dne 14. prosince r. 1936 popisuje situaci na Podkarpatské Rusi jako skvělou a postupně se zlepšující díky četným vládním opatřením. Ve své řeči vůbec nemluví o tom, že tato opatření, provedená v celostátním měřítku, byla provedena na Podkarpatské Rusi v poměru nesouměrném k velikosti země a podkarpatoruského obyvatelstva (na př. investice), byla provedena tendenčně a jednostranně.

Příkladem mohou býti velice trpící karpatoruské školy, o kterých mnoho mluvil sen. Bačinský. Počet škol se zvětšil, ale tvořily se "počtem více, ale hodnotou menší". V téže době týž úřad zaváděl jazykový boj nadržováním ukrajinismu a rusínismu, mrzačil se krásný ruský jazyk a celý význam školy, celá její práce se rozplývala v niveč. Mimoškolní vzdělání pro tuto příčinu vedlo k bratrovražednému boji, zlobě a nenávisti, která rozdělila karpatoruský národ a pohltila vědu, umění a osvětu. Příkladů je mnoho: karpatoruské národní divadlo, miliony "Prosvitě" a bídné zbytky Spolku Duchnoviče, dotace koaličnímu tisku a jiné. Nepoukazuje sen. Bačinský ani na počešťování všech úřadů na Podkarpatské Rusi, na budování českých škol k počešťování místního obyvatelstva, neuvádí rozvoj úplně výjimečného protekcionismu, následkem něhož obyvatelstvo nemůže obdržeti půdu, práci, licenci a j., aniž se prokázalo agrární legitimací. To, co země dostala, to dostala v celostátním měřítku jako poplatník, ale všechno bylo zařízeno tak, že přineslo s sebou rozdělení, nerovnost, závist, nepřízeň a hlubokou urážku. Kdyby autonomie byla provedena, takový stav by se byl nevytvořil. Ale práva karpatoruského národa nezajímají poslance centralistické agrární strany, jelikož se o ně nejenom nezajímá strana sama, ale přála by si na ně dokonce zapomenouti.

Poslední tvrzení dokazuje řeč posl. Révaye, proslovená s této tribuny ve dnech 5. a 11. března t. r. Tato řeč ukázala, jak se koalice bojí kritiky návrhu autonomie, jejž předložila, jak je nutná pro koalici konspirace, aby bez překážek se strany karpatoruského národa a jeho veřejnosti úspěšně provedla to, co je nadiktováno ústředními orgány koaličních stran. Nešlechetnost činu zástupců koalice z Podkarpatské Rusi zvláště jasně je zdůrazněna prohlášením předsedy vlády o jeho úmyslu provésti plnou autonomii Podkarpatské Rusi, jak toho žádají mezinárodní smlouvy. Toto prohlášení bylo učiněno dne 9. března t. r. k delegaci Ústřední ruské národní rady, kdy mu odevzdávala memorandum s návrhem zákona o autonomii. Široká veřejná kritika a mínění veřejnosti podkarpatoruského národa není na prospěch návrhu parlamentních zástupců koaliční menšiny z Podkarpatské Rusi. Koalice to ví a hledí provésti svůj návrh bez zbytečného hluku, konspirativně a nevolajíc k přípravě a projednávání návrhu zástupce většiny karpatoruského národa.

Sám způsob přípravy a projednávání tohoto návrhu mluví o přehlížení karpatoruského národa a jeho veřejnosti. Guvernér Hrabar na konferenci o přípravě I. etapy autonomie pozval 1 Rusa, 3 Čechy, 3 Ukrajince a 1 Žida. Jest otázkou, proč nebyli pozváni, až na jednoho, představitelé toho národa, který rozhodoval o otázce dobrovolného sjednocení a o podmínkách tohoto sjednocení, o autonomii, a pro nějž se připravuje projednávaný návrh zákona? Diktátorský a protidemokratický způsob přípravy, násilné vnucování karpatoruskému národu plánů cizích mu živlů jest zločinem proti národu a proti základním zásadám naší republiky. Ze zástupců oposičních stran a skupin ani jeden nebyl pozván na uvedenou konferenci, ale oposice na Podkarpatské Rusi disponuje dvěma třetinami voličů. Kde je zde smysl pro stát a logika? Návrh zákona se týká výhradně Podkarpatské Rusi, je navržen koaliční menšinou a snad bude přijat koalicí v Národním shromáždění. Přítomný stav nás učí, že koalice, ačkoliv má všechny výhody: poslušný aparát většiny státních úředníků, moc, peníze, půdu, práci, licence a jiné, nejenom že se nezesiluje, ale ztrácí na Podkarpatské Rusi hlasy voličů. Teď koalice seká i tu větev, na které se ještě drží. Neuspokojivé řešení otázky autonomie může ji navždy vyhnati z Podkarpatské Rusi.

Když se začíná mluviti o etapách, tu s politováním je nutno konstatovati, že autonomní Podkarpatská Rus prožila a prožívá již tři druhy takových etap. První takovou etapou byl generální statut vydaný r. 1919. R. 1927 při administrativních změnách občanské správy slyšeli jsme totéž. I v prvním i v druhém případě nás těšili, že jsou to "prozatímní opatření". Tyto etapy nemají asi nic společného s autonomií, mírovými smlouvami, ústavou a demokratickými zásadami republiky. Třetí etapa, "vládní návrh tisk 936 zákon o prozatímní úpravě právního postavení guvernéra Podkarpatské Rusi a o souvislých opatřeních organisačních", se vydává na základě týchž zákonů a nařízení a ponechává autonomní postavení Podkarpatské Rusi taktéž ilusorním.

Ze zásadního stanoviska ohledně této poslední etapy nám čest konstatovati toto:

1. Návrh, předložený zástupci koaličních stran, týkající se první etapy autonomie, jest etapou centralisace, ale nikoliv autonomií v demokratickém státě. Pokládati tento návrh za první krok ku provedení autonomie, ale nikoliv k jejímu oddalování, bylo by možno jen za podmínek, že bude krátkodobým, přechodným činem, že doba jeho platnosti bude v něm přesně omezena a pak že bude následovati svolání demokraticky zvoleného sněmu Podkarpatské Rusi.

Základem naší ústavy a republiky jest demokracie. Pojem autonomie neodporuje tomuto základu. Avšak nesprávné vykládání ústavy, to je nebezpečný precedens.

2. Nechci zde porovnávati tento návrh zákona s maďarským zákonem o autonomii ze dne 18. prosince 1919 ani s generálním statutem ze dne 18. listopadu 1919, ani s novelisací tohoto statutu ze dne 26. dubna 1920, chci jen konstatovati, že tento nový návrh zákona nic neříká o platnosti nebo neplatnosti generálního statutu. Zdůrazňuji, že generální statut, který nebyl vůbec realisován, byl nedemokratický. V něm se mluví o "prozatímním" guvernérovi do svolání sněmu. Podle §u 4 guberniální rada má 10 volených a pouze 4 jmenované členy a podle §u 11 se radě poskytuje větší pole činnosti. Podle toho nový návrh fakticky jest novým vydáním generálního statutu, ale vydáním zhoršeným.

3. Právnický výbor opravil v návrhu "ruský" v "ruský a maloruský". Tím se legalizuje bratrovražedný boj, škodlivý jak pro Podkarpatskou Rus, tak i pro celou republiku. Musím kategoricky protestovati jak proti ukrajinské otázce, tak i proti prohlášení posl. Révaye, který žádá ukrajinskou universitu v Užhorodě, jelikož na Podkarpatské Rusi není "Ukrajina".

O právech guvernéra konstatuji toto:

1. Podle tohoto zákona guvernér jest státní úředník, nikoliv hlava autonomní země.

2. V návrhu se mluví o správě, nikoliv o samosprávě. Práva, která dříve patřila zemskému presidentu, nyní se dělí mezi guvernéra a viceguvernéra rozdělením resortů.

3. Tato práva, odebraná zemskému presidentovi, jak vyplývá z §§ 4, 6, 7, 12, jsou formulována tak, že guvernér musí na každém kroku prositi o souhlas viceguvernéra anebo školní referát, t. j. guvernér musí se dožadovati souhlasu úřadů, které jsou podřízeny vicepresidentovi, správněji viceguvernérovi. Následkem toho guvernér není guvernérem v přímém smyslu slova, nýbrž jenom úředníkem s degradovanými a pochybnými právy, pak s poradním hlasem ve věcech správy a s právem mlčeti.

4. Návrh diskredituje guvernéra, neboť dělá z něho předsedu administrativního orgánu - zemského zastupitelstva. Guvernér Podkarpatské Rusi jest representantem a hlavou autonomní země, nikoliv podřízený orgán, musí spravovati a vydávati nařízení.

5. Z §u 8 a jiných vyplývá neuvěřitelná komplikace a byrokratismus v administraci. Místo jednoho zemského presidenta fakticky budou dva. V době rychlého vývoje pokroku, kdy všude kolem spěchá život a všechno jde ku předu rychlými tempy, tento návrh bude jen překážeti a brzditi vývin Podkarpatské Rusi.

6. Z §§ 9 a 10 vyplývá, že viceguvernér, ačkoliv je státním úředníkem, je i zástupcem hlavy autonomní země - guvernéra, ale není mu podřízen. Jinými slovy Podkarpatská Rus dostává dva šéfy, což vede k dualismu a k chybám s tím spojeným.

Podle uvedeného konstatuji, že podle tohoto návrhu zákona guvernér Podkarpatské Rusi bude míti o hodně méně práv než zemský president na Slovensku.