Není důstojné našeho tisku, nechte si to říci, zejména koaličního, když velmi často o svém spojenci píše - a je to konec konců náš spojenec - způsobem, který se těžko snáší. A kdybychom šli zpátky, dovolte, nejenom u nás, nýbrž i na Slovensku přece před válkou ta these o spojenectví Francie, Ruska a Čechů se přijímala s takovým nadšením přesto, že Rusové měli v současné chvíli režim, který konec konců šel tak proti srsti. To není důvodem, abychom si neřekli: Národy a státy trvají a režimy se korigují nebo se docela mění. (Potlesk.) Tak jsou ty věci a prosím, abychom se nedopouštěli těch chyb.

Je potřebí připomenouti také jinou okolnost. Jsme v zemi, která je poněkud přepolitisovaná, a musíme už pochopiti, že tu a onde se přestřelí. Tomu rozumíme. Byli jsme proti tomu děliti národ, zejména v exponovaných chvílích na dvě části, ale přes to přese všechno mám za to, že je potřebí, aby se žurnalistika zejména větších listů dovedla přenést přes malicherné názory stranické. (Výborně!) Mám na mysli dnes přepadení Číny Japonskem. Co se děje před zraky širokého světa na východě, je čiré a vyslovené násilí. Můžeme se nebo někdy se trochu i musíme v praktické politice násilí podrobit, ale běží o veřejné mínění. Víme sice, že v době, jako je nyní, jedno násilí střídá druhé, ale to ještě není pro nás důvodem, abychom mlčeli v takových chvílích, kdy běží o tak eklatantní případ, jako když bez vypovědění války se úkladně vraždí, přepadají neopevněná města a místa a když válečná furie bez ohledu na jakýkoliv právní a mravní řád jde si svou cestou. (Potlesk.)

V popředí našich zájmů jsou také problémy středoevropské. My socialisté jsme od převratu hlásali nutnost středoevropských dohod; nepřeceňujeme - docela otevřeně říkám - spojenectví, které vyplývá ze svazku Malé dohody, víme, že každá malodohodová země má také své obtíže, které ji mohou handicapovat nebo docela zeslabovat, ale nehledě k tomu jsme si vždycky přáli dohody v podunajských zemích. Uvítali jsme také prvé kroky vlády, které směřovaly k tomu, abychom nějakým poněkud slušnějším způsobem upravili náš poměr k Maďarsku. Náš poměr k Rakousku se, jak víte, upravil snesitelně. To není ovšem, řekl bych, jen naše vůle, ale je to také trochu tlak mezinárodních poměrů a událostí, které nutí Rakousko, aby šlo tak trochu vedle nás - a my tomu tlaku rozumíme a rozumějí mu také Rakušané dobře. Chci však konstatovat, že náš poměr k Rakousku byl od vzniku republiky dobrý, že jsme na něm nic neměnili, že jsme se tak říkajíc nestavěli na kramfleky v době, když nám bylo dobře, a snažili jsme se vždy o dobré soužití a budeme se snažit po celou naši budoucnost. Ale když mluvím o našem poměru k Maďarsku, musím konstatovat, že zde vítáme všechny pokusy, jejichž smyslem je nejenom zmírnění onoho původně napjatého poměru, nýbrž také praktická hospodářská politika. My jako socialisté hluboce litujeme, že dnešní stav v Evropě je tak daleko vzdálen ideálů, se kterými jsme šli po skončení války zase do obnovení Evropy, ale nepoddáváme se fatalismu a jsme si vědomi, že po určité době zase dospějeme k oněm formám jednání i k tomu, že bude dané slovo ve světě a v životě něco platit a že přece vůle národů pronikne do širokých vrstev natolik, aby bylo zřejmé, jakým způsobem upraviti poměry a zvyšovat blahobyt.

Chci při tom připomenout dnešní zprávy listu "Times". Rozumíme jim, chápeme je, víme, kde mají své pozadí, a budeme se snažit, abychom mimo to, co jsme už Evropě řekli, když jsme se musili bránit proti nespravedlivé propagandě, řekli také ještě Anglii, že pořád nejsou u nás poměry takové, jak se dějí pokusy je vylíčit. Známe cesty propagandy, která šla přes Berlín, mnohé už bylo také korigováno. Ale půjde o to, abychom pověděli Anglii - a já se dotknu také toho, o čem mluvil pan dr Rosche, co bylo naší dobrou vůlí a naší snahou. Když jsem poslouchal p. dr Roscheho, který finalisoval svou řeč tím, že je potřeba jít do nějakých vnitřních rozprav, diskusí atd., přece bych jenom považoval za vhodné říci toto: Ten problém našeho soužití není tak snadný, když pánové budou míti ve své převážné části ony cíle, které mají dnes. (Výborně! - Potlesk.) Při vší nejlepší vůli, kterou má ohromná většina československého lidu k smíru s touto částí našeho obyvatelstva, pracovitou, inteligentní, při vší nejlepší snaze přece jenom zůstává zde, po mém soudu, poněkud mocný handicap, který se jmenuje v dané chvíli mezinárodní napětí. Pokud část našich krajanů bude sázeti na velké naděje, bude míti před sebou velké cíle domnívajíc se, že se dají vyřešiti na mezinárodním poli, potud tam není stále příslušné ovzduší, abychom mohli docházet k nějakému smíru. (Výborně! - Potlesk.) To leží tak trochu i mimo vůdce ve straně Henleinově. Mám za to, že jedna část jich, která snad ústy p. dr Roscheho se pokoušela být posibilistickou a naznačovala určité možnosti, si není snad dobře vědoma oněch nálad, které tam byly vzbuzeny zvenčí, a já bych rád řekl ještě to, že mám pocit, a jsem si toho vědom, že Německo, které dobře ví, že nemůže bez nebezpečí evropské srážky anektovat část Československé republiky, užívalo spíše části německého obyvatelstva jako kanonenfutru své berlínské politiky, strkalo je kupředu (Potlesk.) a, myslím, že tu se stává tento lid tak poněkud obětí. Můžeme podškrtávat všecky nacionální pocity a všechna přání, která tu máme, ale nakonec si musíme jenom říci, že žijeme v jednom státě a že při vší volnosti a při vší demokratičnosti jsou určité dovolené meze a hranice a že v rámci těchto hranic najdou naši krajané největší pochopení u ohromné většiny československého lidu. Tak věc pro nás vypadá.

Když mluvíme o svobodě, řekněme si, že svoboda není negací. Svoboda znamená práci, odpovědnost, ochotu ke spolupráci a dorozumění. Náš současný režim spočívá právě na tomto dorozumění hlavních složek našeho obyvatelstva a my trváme na této myšlence koaliční soustavy, koaliční spolupráce. Víme, že to občas v tom koaličním stroji zaskřípe, to je nám známo, a když si přečtete některé z oposičních listů, máte to tam zmultiplikované desetkrát, někdy padesátkrát, ale to je konečně právo oposice, aby kritisovala. Ale chci jenom připomenouti, že přesto všechno mám dojem, že koalice má svou zásluhu. Upevnila demokratický režim, udržela jej v době, kdy mnozí pochybovali, zda je to vhodný režim při těch otřesech. Máme dvojí druh antidemokratů. Jeden, jimž demokracie je proti mysli jakožto obtížná forma vládnutí, a druhý, u kterých je strach, že se půjde na některé dosavadní výsady a - kteří se ze strachu domnívají, že to je režim namáhavý, neschopný pro ty bouřlivé doby a že je potřeba ho nahradit režimem jiným. Mám za to, že nejtěžší dobu této zkoušky máme za sebou, že u nás koalice upevnila demokratický režim a dovedla rozřešit všechny vnitřní a zahraničně-politické otázky, které doba přináší, a že je rozřešila, řekl bych, když ne s plným zdarem, aspoň se značným zdarem.

Chci ovšem připomenouti, že nejsme stoupenci planého svornostářství, neboť nám připadl dějinný los, abychom šli cestou sociálního pokroku tak trochu, řekl bych, do oněch vrstev a do oněch interesů, které jsou neslučitelné se sociální a hospodářskou spravedlností. Ale majíce na zřeteli velké poslání, které zejména dnešní režim má, prohlašujeme, že jsme pro každou loyální spolupráci. Současně ovšem vyslovujeme přání, aby bylo více vzájemné důvěry i kontroly.

Jsem povinen, abych s tohoto místa také prohlásil, že v jedné části koalice zmizel již strach, že se nějakým způsobem proti ní konspiruje. Jsem rád, že tento neoprávněný strach zmizel, nebylo k němu nikdy příčiny. A jsem také pro to, aby zejména náš vládní režim mohl se opírati o důvěru širokých vrstev, a k tomu je potřebí také pracovat oněmi prostředky, které máme po ruce. Proto jsme vyslovili zásadu, že žádná strana nemá držeti ministerský resort v ruce dále nežli jedno volební období a že jsme pro pronikavější rozdělení vlivu na státní, veřejnou i poloveřejnou administrativu. V pozadí tohoto úsilí, abych byl upřímný, leží také zásada spravedlivého rozdělení břemen. Vláda letos věnovala mimořádnou pozornost problémům národnostním, a československá sociální demokracie prohlašuje, že trvá do důslednosti na zásadách dorozumění s menšinami, jak byly formulovány dohodou z 18. února 1937. Byl bych rád, aby naši positivisté u německých krajanů se dovedli o tuto dohodu náležitě opřít, ale aby na druhé straně počítali s tím, že budou vždycky předmětem pochopitelně velmi útočné kritiky - o tom není sporu - ale byl bych rád, abychom se vývojem poměrů dostali k pocitu, že nelze vytýkat ať právem nebo neprávem vládě anebo státní administrativě, že nakládá nějakým nepřístojným způsobem s menšinami.

Chci připomenout, že mluvíce o spolupráci, postavili bychom se proti každé spolupráci se stranou, jejíž základy nejsou demokratické a nestojí plně na půdě státu. (Potlesk.) Jsem povinen, abych to řekl se vší rozhodností.

Mám za to, že, jak symptomy ukazují, blíží se doba, kdy bude zřejmější hluboké zklamání mezi voliči sudetskoněmecké strany. Voliči Henleinovi slyšeli příliš mnoho matných slibů a příliš mnoho velkých náznaků alespoň od části svých vůdců. A jak jsem řekl, způsob propagandy byl příliš tendenční a konec konců působil opačně. Naděje do zahraničních slibů slábnou a hospodářská a sociální různorodost této strany logicky dovršuje tato zklamání a obtíže. Konec konců s tím musil počítati také, kdo byl poněkud znatelem poměrů. Máme analogii toho v nár. sjednocení. Část, prosáknutá hitlerovskou ideologií, cizí demokratickému myšlení našeho lidu, chtěla proti všem demokratickým tradicím (Posl. Kut: Teď jste mluvil pro odpovědnost!) národa ideově germanisovat. Mám za to, abych to vyřídil stručně, že nelze žádným způsobem oslavovat Husa, Žižku a poklonit se při tom Hitlerovi anebo jeho metodám. (Potlesk.) Je to vyloučeno a chci dále říci, což smaže jakýkoliv osten v mé řeči, že tento experiment se stal v době, kdy se u nás pociťuje, že jsme potřebovali liberálně-osvícenou stranu, která by zastupovala průmysl. Říkám to docela otevřeně.

Když se vrátím k našim krajanům německým, prosil bych, aby si uvědomili, že v době světové krise naše pohraniční oblast ztratila téměř 3/4 exportu, a to nebyla vina naší vlády. Je potřebí, konstatovati, že vláda resp. stát činily rozsáhlá pomocná opatření a že jsme byli pro všechnu spolupráci ke zmírnění krise, jednak pro taková pomocná opatření, která by alespoň poněkud setřela nejtvrdší hospodářské příkrosti. Ale když budou páni objektivní, musí si přiznati, že na území, která jsou zachvácena tak těžkou a hospodářskou krisí, nejsou zachváceni jenom dělníci, nýbrž také střední vrstvy, a rozsah, řekl bych, takové katastrofy nedá se zmírniti sebepronikavějšími zásahy podstatně, dokud nedojde k určitému oživení hospodářskému. A také připomínám beze všech poklon, že německá soc. demokracie, která stála na nejexponovanějším místě positivní práce pro dělnické zájmy, zaslouží si jak s hlediska německého národa, tak s hlediska státu upřímný dík. (Potlesk.) Pracovala za těžkých posic.

Dotknu se nyní ještě strany komunistické. Nechci personifikovati ve zlém, aby mi rozuměli ve zlém - Hitler se jmenuje Hitler, protože ho tak musíme jmenovati - ale vím, že v našem státě jsou skupiny, které stejně jako Hitler hlásají proti komunistům boj, ale, myslím, spíše s hlediska svých zájmů, aby soc. demokraté a socialismus vůbec příliš nevzrostl v tomto státě, ale ve svém nitru se radují z existence komunistické strany. Považujeme její existenci v té šíři a síle, jak tu je, za anachronismus. Připomínám, že malá radikální levicová strana má své oprávnění, ale pracující lid nemůže potřebovati stranu, aby na ni vyplýtval jednu čtvrtinu své politické moci. (Potlesk. - Výkřiky.) Podívejte se, ostatně se musí přiznati, že raison d´etre této strany je mocně otřesen vývojem poměrů v Rusku. Neříkám to zlobně, ani s ironií, konstatuji jen stav, jaký tady je. Zjednodušení poměrů je nutností. Vím přece, že si vývoj upraví cestu sám, ale bude lépe, když na této straně nebudou rozbíjeti více oken, než budou v budoucnosti moci zasklíti. To je potřebí si říci docela otevřeně.

Loňského roku jsem se dotkl poměrů v ľudové straně. (Čujme!) Konstatoval jsem, že nám vadí do určité míry nejasnost a rozeklanost této strany. Vidíme články a řeči proniknuté vůdcovskou ideologií s patrnými rysy nedemokratické protistátnosti. Vidíme velmi často koketování s ne právě přátelskou orientací polskou a maďarskou. A zároveň v ní zápasí proudy vládní i protivládní, někdy opět demokratickokatolické. Mám za to, že je tam potřebí, aby si jasně brzo řekli, kam tato strana chce jíti a půjde. Jsem přesvědčen, že se z ní stane při rozvrstvení jejího voličstva katolicky-národní strana, katolicky-státní strana. To je mé pevné přesvědčení - o to se také přičiní probuzené voličstvo. Tam také svítá. Dejte si říci, nelze nic na světě odbýti jednoduše posměchem. Katolicismus se přesvědčil, že volně existovati může jenom v zemích demokratických. (Potlesk.)

Mám za to, když kolegové na komunistické straně měli některé námitky proti mému konstatování, které jsem řekl jistě v plné loyalitě, že si musí uvědomiti, když mluví o obraně demokracie a státu, že své sliby musí promítnouti do všech důsledků. Obrana se nedělá jenom řečmi, nýbrž penězi a jinými obětmi, které musí schváliti parlament. Tak buďto anebo. (Potlesk.) Buďto musíme tak anebo onak, nemohu si to dělati příliš příjemné. Dejte si páni říci, příjemné to není. Vaše přímočará karabáčnická kritika, kterou honíte často i nás, je sice velmi pohodlná. (Výkřiky posl. Zápotockého.) Ale je to politicky nedozrálé, dejte si říci, že ty věci tak jsou. (Výkřiky poslanců strany komunistické.) Pánové, hleďte, nejděme do těchto daní a břemen, nechtějte, abych v této společnosti ukázal na některé nepřímé daně ruské. Nechtějte to, není třeba, abychom se tady svlékali do košil. My nespouštíme se zřetele svůj program a cíl a snažili jsme se vždy usilovně . . . (Výkřiky posl. Zápotockého.) Kolego, přestaňte, vy chcete dokázati, že jste radikálnější, ale nebyl jste nikdy. My nespouštíme nikdy se zřetele svůj program a cíl a řekli jsme, že naší povinností je usilovně pracovati - a to není řečeno lehkovážně - pro zájmy pracujících vrstev. Zejména nyní v dobách, kdy svět vynakládá tak ohromné finanční prostředky, tedy lidskou práci, na zbrojení, kdy jsme při nejmenším povinni, abychom drželi tempo, jsme si vědomi, že se zužují možnosti lepšího standardu a že je třeba velkého úsilí a velkého napětí sil, abychom mohli poskytnouti státu všeho, čeho je třeba, a abychom na druhé straně udrželi přece jenom určitý životní standard.

Chci připomenout, že jsme se snažili o to loyálně, že jsme byli první nebo mezi prvními, kteří přišli s řadou podnětů v době hluboké krise, ať to byly veřejné půjčky nebo veřejné investice, podpora soukromého podnikání, produktivní péče, stavební ruch atd., ať to byla operace rázu finančního, a že jsme se snažili vždy působiti iniciativně. Víme, že trvalé příčiny krise dají se odstraniti přestavbou hospodářského života směrem k demokracii. A základem usilování o hospodářskou demokracii musí býti sociálně hospodářský plán. Jsem si vědom, že to, co zde říkám, říkám velmi jednoduše a že běží tu o velké a hluboké problémy, že hospodaření tak, jak jsme si pomáhali, to plánované hospodaření mělo své tvrdosti, že to byla určitá pomoc z nouze, ale přes to přese všecko nesmíme zapomínati, že tento pochod nalevo v našem hospodaření je dán už tím předpokladem, že nositelé práce bez rozdílu intelektuálně jsou nesporně daleko výš, znají cenu a hodnotu práce a že nelze trvati na těch posicích morálních i hospodářských, kam kdysi vývoj dospěl, jinými slovy, že vývoj je živý, je věčný a musí pokračovati.

Hospodářská demokracie nemůže dobře ačkoliv vím, že nežijeme v Evropě a ve světě sami - omezovati výrobu a dopřávati si přepych vydržování nezaměstnaných, nota bene když to srovnáme, za poměrně mizivých podpor. Promítneme-li tyto podpory zejména do průmyslových obvodů, uvědomujeme si, že žádný stát nemůže zbohatnouti, který má velký blok nezaměstnaných trvale. S tím souvisí ovšem také naše sociální politika. Připomínám, že jsme se jistě loyálně svými zástupci snažili ve vládě, abychom na všech těchto problémech spolupracovali. To, co považují - když to vytrhuji ze soc. politického programu - za naléhavé a co musí interesovati, myslím, celý tento dům, je jednak otázka nezaměstnanosti u oněch průmyslových skupin, kde se patrně ti lidé do pracovního procesu už nedostanou. To je otázka, povězme, snad určité přeorientace, ale při nejmenším je to problém, se kterým se musí vláda zabývati v té době, než nějaká krise bude úporně tlouci na naše dveře.

Druhá věc je příkaz pronikavého zkrácení pracovní doby, zejména v průmyslech technicky vyspělých. (Potlesk.) Je to nutnost. Podívejte se: buďto chcete míti nezaměstnané se všemi potížemi, anebo se pokusíte tato břemena rozložiti. To není soc. politický požadavek socialistů, nýbrž je to požadavek především národohospodářský, finanční a státní. Dále jsme toho mínění - a to podškrtávám, třeba jen namátkou - že si nemůžeme nechati exploitovati pracovní trh tím, že jednotlivé průmysly nebo jednotliví zaměstnavatelé budou přijímati jen dělníky mladé. Tady jsme pro to, aby tací zaměstnavatelé, kteří exploitují jen mladý materiál, byli povinni zvláštní sociální dávkou (Výborně!), poněvadž konec konců břemena za starší dělníky musí také někdo nésti.

Chci se dotknouti krátce věcí kulturních. Tu připomínám, že běží především o školu obecnou a měšťanskou. To je základ vzdělání a to je škola, kterou konec konců musí navštěvovat každý. Jsem proti tomu, aby byly povolovány soukromé učitelské ústavy. Víme, že problém vzdělání učitelů tluče na dveře. Ale u nás jsou ústavy, s nimiž se pokus osvědčil - pedagogické akademie.

Před rokem jsem se dotkl zákona o újezdních školách. Jsem si vědom tísnivé finanční situace státu a snad i komun. Ale soudím, že tady máme s určitým důrazem přece jenom popohnati celý vývoj, aby tato usnesení nezůstávala na papíře. A právem se říká platí to zejména o Slovensku a Podkarpatské Rusi - že měšťanská škola je lidová universita. Dále chci konstatovati, že budování středního školství se nemá díti právě na úkor lidového školství a že bychom také viděli velmi rádi, kdyby otázka osmitřídních reálek byla vyřešena co nejdříve.

Pokud jde o jazykové vyučování, souhlasíme s ministrem školství, že tu má býti věnována větší péče, aby zejména úsilí u nás směřovalo k tomu, aby došlo ke zjednodušení, abychom po této cestě mohli dosáhnouti jednotného jazyka (Výkřiky.), aby to, co historie kdysi udělala, bylo napraveno.

Za neobyčejně vážnou věc pokládáme péči, aby na středních školách vládl opravdu duch demokratický a republikánský. Nechci se dotýkati, jakkoli materiál bychom měli, některých zjevů, že někteří profesoři si počínali způsobem, který byl v celku neslučitelný se státním duchem. Mám za to, že je třeba, abychom si těchto věcí při nejmenším také trochu všimli.

Pokud jde o učňovské školy, chci říci, že je dobře, že se pokračuje v duchu, začatém za ministra dr Dérera, aby školy učňovské byly tam, kde mají býti dokonalejší, obvodovými, a aby pokračovací školství odpovídalo potřebám, jaké nyní promítá hospodářský život u nás, aby tyto školy se mohly exponovati především ve smyslu nových technických názorů a nových technických zařízení, aby opravdu mohly vědomosti učňů náležitým způsobem doplniti.

K branné výchově bych chtěl jen stručně připomenouti toto: My, kteří jsme si vědomi situace a souhlasíme s výchovou brannou, chceme jen, aby to někdy nešlo do krajností a směšností, aby se z toho nestávalo někde pozérství, které pak vlastně duchu a myšlence nesluší.