Aké sú výhľady v tomto ohľade a v čo môžeme dúfať? Sprievodné zjavy všetkého toho, ča sa behom uplynulých 20 rokov okolo slovenského problému odohralo, popudzuje nás k pesimizmu. Veď je to už tak dlhý čas, že o tom už i historia hovorí. A historia slovenská hovorí už o zmene a úprave textu Martinskej deklarácie k vôli zahraničiu. Hovorí o uplatnených odkladacích snahách, ktoré boly neúprimnými sľubami podopierané. Veď tesnopisecká zpráva o 125. schôdzi Národného shomaždenia československého v Prahe dňa 27. februára 1920 na strane 1721 reprodukuje slová pána posl. dr Markoviča, mluvčieho vtedy slovenského klubu, že všetci účastníci historickej schôdze v Turč. Sv. Martine dňa 30. októbra 1918 shodli sa a usniesli sa na tom, že o otázke autonomie Slovenska nech rozhodnú do desiatich rokoch volení slovenskí zástupcovia, a toto rozhodnutie nech je rešpektované. Zo zahraničných ohľadov pripustené desaťročie plynie, vo vnútornej politike však sa uplatňujú hlasy, že pittsburghská dohoda je falzum, a iné námietky proti splneniu záväzku tejže. Započne sa druhé desaťročie bez toho, že by si boli martinskí deklaranti pamätali, na čom sa dohodli. Blížime sa ku koncu druhého decenia a ako možno posúdiť situáciu, či sa ukazuje dobrá vôla prikročiť k riešeniu slovenského problému? Vhodne i nevhodne, ale pri každej príležitosti nanucuje sa fikcia československého národa práve v tejto rozpočtovej debate. Z úst zahraničného ministra tejto vlády počuli sme výrok, že hriechu proti vlastnému národu sa dopúšťa ten, kto odmieta pojem československého národa. Nielen politické postavenie pána ministra, lež i jeho vedecká autorita núti nás, aby sme sa s jeho výrokom meritorne zaoberali. Je mimo všetkej pochybnosti, že keď pán minister použil výrazu "hriech proti svojmu národu", mal na mysli určité merítko, ktorým meral vzdialenie sa niekoho od pojmu svojho národa, poťažne že označúval, že takýto skutok, ako oddialenie sa od pojmu československého národa, je previnením proti nejakému prirodzenému alebo pozitívnemu zákonu, ktorý zákon v záujme života toho národa by jestvoval. A bohužiaľ - odpustí nám pán minister - nijako nenachádzame tohoto merítka. Odmietanie fikcie československého národa nie je odklonom od prijatej vedeckej definície národa, lebo dľa tejto definície prípustné je hľadať len v spoločnej reči, kultúre, v spoločných mravoch a spoločne obývanom území, v historickej minulosti homogénny národ, ktorý má svoje vlastné prirodzené meno, či sa menuje akýmkoľvek menom, alebo či je to národ slovenský.

Nehovorí sa "československý" národ ani v historii, ktorá pozná len slovenský národ, všeobecne uznaný ešte i zahraničnými Čechmi za čas svetovej vojny. Prizvukovanie slovenského národa naproti československému národu neprotiví sa prítomným záujmom slovenského národa, lebo pojem slovenského národa tvorí jediný základ pre uplatnenie jeho práv. Vzdať sa svojej národnej samobytnosti znamená pre Slovakov vzdať sa na milosť a nemilosť silnejšiemu, o čom nás náš dvacaťročný politický živost dostatočne poučuje. Fikcia československého národa neposlúži ani budúcnosti národa, ani štátu, lebo vnáša hodne demoralizujúceho elementu do nášho verejného života a do výchovy budúcich generácií, ktoré, jestli nebudú mať priamočiareho prirodzeného vývinu národneho povedomia, vyrastú bez národneho povedomia. Čo to znamená pre štát, vieme dobre o dhadnúť. Ako príroda nezná skoky a nezná miešané typy, tak ani prirodzená výchova politická nesmie narábať umelými, vybájenými pojmami, lebo z toho nastane len pojmový zmätok, ktorý môže síce poslúžiť politickým žonglérom, aby mohli hovoriť o českom, slovenskom a československom nacionalizme, ale výchova pevného a nezlomného národneho povedomia sa o takéto zmätené pojmy opierať nemôže v rastúcom štáte. Preto menovite z dôvodov prítomnosti slovenského národa odmietame fikciu československého národa, lebo z tohoto pojmu národ slovenský nielen že nič nemá, ba tomuto pojmu nesmierne obeti prináša. Slovenský národ, čo má, a hodne toho už má, s radosťou konštatujem, ďakuje československému štátu, ale nie pojmu československého národa, a ako sa tvoril štát československý bez pojmu československého národa, tak sme presvedčení, že i jestvovať môže bez pojmu československého národa. Pojem československého národa iste že sa hodí k tomu, aby sa posilňovala pozícia národa českého. Môže sa ale to isté riecť tiež o národe slovenskom? Či je správne postavenie slovenského národa pod egidou československého národa také isté, aké je postavenie českého národa? Naše boje o uplatnenie sa slovenčiny sú toho najrukolapnejším dôkazom, aby som poukázal na jeden príklad z najbližšej minulosti. Či sa musí čeština chytať takých prostriedkov, aby sa uplatňovala ako štátny jazyk, akých sa musí chytať slovenčina práve preto, že ani zákony naše dostatočne neuplatňujú tieto práva, ale ani úrady naše si nevšímajú dostatočne nariadení, dokonca od vlády idúcich mnohoráz, a pokynov, aby sa na Slovensku úradovalo po slovensky? (Výkřiky.) Ráčte toto brať, vieme, že je toto vec, s ktorou nemôžeme chodiť do zahraničia, a tieto veci v zahraničí sme nespomínali, lebo viem, čo môžem povedať v zahraničí a čo nemôžem povedať. Ale doma si to musíme povedať (Potlesk slovenských ľudových poslanců.) otvorene, lebo sme presvedčení, že len taká otvorená a nie lokaajská politika bude slúžiť záujmom nášho štátu. Ináč zhynieme oba, i my, i vy. (Posl. Polívka: Kto sú tí lokajovia?) Na školské otázky nebudem v parlamente odpovedať.

Že sa v 20. roku trvania našej republiky slovenčina musí utiekať k pouličným demonštráciám, aby sa na Slovensku uplatnila slovenčina ako jazyk štátny, čoho analogiu ovšem v Čechách nevidíme, dokazuje, že národ slovenský z pojmu československého národa žiadnej výhody n emá, ba do ohľadu berúc mocenské a menovite hospodárske záujmy, národ slovenský pojmu československého národa krvavé obeti prináša. Za štát československý je slovenský národ k všetkým obetiam ochotný, pôjde do krajnosti v týchto obetiach, do kazujny pojmu československého národa nikdy svoju šiju nedá. Ako živý príklad tohoto prirodzeného stanoviska uvádzam našich bratov Slovákov v Amerike, ktorí nielen s najživším záujmom sledujú zivot národa slovenského a republiky Československej, lež ako v minulosti po čas svetovej vojny i v budúcnosti do najkrajnejších hraníc obetí životov a majetkov pôjdu, keď by toho záujem národa slovenského alebo život republiky Československej vyžadoval, pretože cítia sa byť Slovákmi. A nikto im nepopiera, že sú Slovákmi, hoci nikto im nehovorí, že sú Čechoslovákmi alebo československými štátnymi občanmi. Môže byť niekto Slovákom, tým najoddanejším a verným občanom republiky bez toho, že by fikciu poválečnú do seba vzal a vo smysle tejto poválečnej fikcie dal zo seba vytvoriť, čo pán predseda soc. demokratickej strany Hampl s takou delníckou úprimnosťou povedal: Čo chceme? Jednotný jazyk. Teda zatracenie slovenčiny, zatracenie národného charakteru Slovenska.

Na tomto stanovisku stojíme i my Slováci doma. Za česť a dobré meno našej republiky doniesli sme my Slováci doma i v zahraničí obeti nespočetné. Sme toho presvedčenia, že táto politika dorozumenia, politika dohadovania nemôže ísť stále v znamení tom, aby sa vždy a stále len Slováci podávali a oprávnené svoje nároky vždy len Slováci zamlčovali. (Výborne! Potlesk slovenských ľudových poslanců.) Spoločný štát Čechov a Slovákov žiť bude, lebo žiť môže len z obetí obidvoch. Preto vyhlašujeme: Slovenský národ je oslobodený, ale nie je uspokojený. Slovenský pproblém jestvuje, čaká na vyriešenie. Úfajme, že 20. výročie republiky Československej predstaví svetu, ktorý sa o ňu tak živo zaujíma, národ slovenský plne uspokojený v jeho národných právoch a ambíciách a uzákonením pittsburghskej dohody uskutoční sa autonomia Slovenskej krajiny. (Výborně! - Potlesk. - Posl. Rybárik: To hovoríte v mene svojom a nie v mene ná oda!) V mene vašom by som sa hanbil hovoriť.

Toto bol základ, na ktorrom ssa utvorila a do koncernu nového svetového poriadku zaradila Československá republika. Držme sa tohoto základu, lebo len tak bude mať ten nový poválečný svet záujem na ďalšom trvaní našej republiky, ktorá ale opúšťajúc túto základnu sama seba vylučuje z tohoto svetového záujmu. Tento základ diktoval mierové smluvy, preto vtedy, keď sa bránime revízii mierových smlúv, svojím vlastným odklonom od mierových smlúv nepopodzujme sami nápor proti mierovým smluvám. (Výkřiky posl. Rybárika.) Neodklonil som sa, ja sa presne pridržiavam mierových smlúv a varujem každého, aby si myslel, že je to v záujme republiky odkloňovať sa od mierových smlúv. (Výkřiky.) Národ slovenský prestal byť predmetom zahraničnej a vnútornej politiky de jure, na našej politickej vyspelosti sa zvrtne, aby sa tým stal i de facto, aby dostal teda správu vecí svojich do svojich rúk v duchu pittsburghskej dohody, uskutočnenej autonomie slovenskej krajiny. (Potlesk poslanců slovenské strany ľudové.)

Místopředseda Košek (zvoní): Dávám slovo dalšímu řečníku, jímž je pí posl. Zeminová.

Posl. Zeminová: Slavná sněmovno!

Jako slavnostní deklarace zněly zde dnes ve směru národně-politickém a státním řeči obou předsedů největších československých stran. Je přirozeno, že také stanovisko strany naší, národně-socialistické, je co nejkladnější ke všem oněm velkým cílům, základům a potřebám československého národa a státu.

Státní rozpočet republiky Československé vyvolal ve svém znění na r. 1938 mimořádnou pozornost. Má dvě zajímavé charakteristické značky: Neobyčejně zvýšený rozpočet ministerstva nár. obrany je tak obrazem oné neklidné, věčně kypící Evropy a současných nejistých poměrů mezinárodních. Ale máme také zvýšen rozpočet na ministerstvo školství a nár. osvěty, částečně i na veř. zdravotnictví, na veř. práce a zejména i na investiční práce v rozpočtu mimořádném. To znamená, že jsme národně, státně i vojensky připraveni na všechny případy, které by mohly nastati, ale že zároveň také klidně, vážně a odpovědně pracujeme dále na rozvoji kultury a na budování republiky ve všech směrech jejího národního a státního života.

Nebýti válečného napětí a úžasného zbrojení žilo by lidstvo již dnes jistě poměrně lépe, neboť mrtvé vody hospodářského života se hnuly, práce, toto požehnání a štěstí pracujících vrstev, se opětně obnovila a mezinárodní obchod oživuje. Je bohužel kletbou Evropy, že všechny výtěžky lidské práce a všechny reservy států mizejí v propasti věčného zbrojení. Náš národ není vinen a náš stát neohrožuje nikoho ani válkou ani věčnými hrozbami. Ale hrozný osud Habeše, Španělska a Číny volá nás všechny k obraně a obětem.

Na r. 1933 věnovaly státy ve světě 160 miliard na zbrojení a obranu. V r. 1937 vzrostla tato částka již na 336 miliard a na r. 1938 se odhadují náklady na obranu států a válečné zbrojení na úžasnou částku nejméně 400 miliard. Co by se dalo aspoň za polovinu těchto obrovských částek vykonati dobrého, užitečného a krásného pro lidstvo, pro všechny národy a státy, kdyby nebylo věčného utrpení a věčné nejistoty a štvanic! Mír je drahý a mír ozbrojený je nesporně drahý, ale všude si dobře uvědomujeme, že 10 let ozbrojeného míru neznamenalo by tolik vydání jako jediný měsíc kruté světové války, kdyby nás zastihla. (Předsednictví se ujal předseda Malypetr.)

Velké totalitní státy těžce dnes hřeší na Evropě. Už válka v r. 1914-1918 přinesla nejenom úžasné ochuzení hospodářské u poražených i vítězů, ale ještě více otřásla politickou, hospodářskou a morální jistotou v Evropě i v celém ostatním světě. Tento smutný obraz se nyní ještě dokresluje. Velmoci se navzájem ohrožují a diktatury by si z menších států rády nadělaly pouhé satelity, jako by nebylo jejich státní svrchovanosti. 26 evropských států se 4 léta zmítá mezi nadějí na mír a nejistotou před válkou a nebezpečím. Od r. 1930, tedy v sedmi letech, vypuklo 5 krvavých a strašných válek ve čtyřech dílech světa, jediná Australie byla tohoto neštěstí ušetřena. Nová světová válka by zničila navždycky primát kulturní, hospodářské i politické Evropy. Generál a ministr německé říše Göring řekl sice pyšná slova: Ocel činí národy silnými - ano, to je správné ale neživí, nešatí národy a nebuduje státy. (Výborně! - Potlesk.) Italie má dvě vítězné války za sebou, ale v žádném evropském státě není tolik těžkého zatížení daňového a tak ohromných obětí, požadovaných od obyvatelstva, jako právě ve vítězné Italii. Jak by se potom dařilo oněm státům, které by prohrály válku, anebo které přežijí strašnou, zbytečně vyvolávanou a protahovanou válku občanskou. Až se po skončení krvavé tragedie ve Španělsku sečtou ony miliardy škod na národním majetku španělském, všechny zničené poklady kultury a všechny statisíce mrtvých, kdož byli obětováni tomuto národnímu neštěstí, snad to bude také výstraha jiným státům, aby lehkomyslně nehnaly proti sobě extrémy pravé a levé tak, aby měl někdo cizí příležitost zasahovati do vnitřních jejich státních poměrů. (Tak jest!)

Zůstává hlubokou a vážnou pravdou přesvědčení demokracie, že jedině mír, práce a kultura činí národy silnými, ale také hospodářsky spokojenými. Nejsme a nebudeme bečící demokracií, jak nás nevlídně nazvali diktátoři, neboť jsme tvořivou, vzdělanou součástí lidstva. Pluh, kladivo a péro budou vždycky znakem státního života československého. Již nesmrtelný náš zakladatel a budovatel republiky president Masaryk před 10 lety řekl v Táboře: V míru prací, tedy pluhem, ale kdyby udeřila hodina nebezpečí, tedy i ocelí budeme statečně brániti svoji svobodu a nezávislost. (Potlesk.)

Zvýšené zbrojení, znamená ovšem také zvýšená vydání všech státních rozpočtů. Britská veleříše již něco hospodářsky unese, a přece i ona v rozpočtu na r. 1937 zaváděla velmi těžkou a neoblíbenou zvýšenou daň z čaje a dovozu čajového. Lord státního pokladu Chamberlain řekl tenkrát lapidárně, stručně a jasně: Bezpečnost je více než kapsy všech soukromníků v našem státě. (Potlesk.)

Francie, jež je ohrožena na hranicích stejně jako náš stát, také zápasí těžce při sdělávání státního rozpočtu. Vykázala 8 miliard deficitu a jde všemi těmi cestami, jakými šla naše demokratická republika. Tři miliardy škrtá z vydání, která mohou počkati, 3 miliardy daní nových ukládá kapitálovému systému a 2 miliardy daní ukládá na pracující vrstvy ve formě spotřebních daní.

Jsme velmi rádi, když můžeme konstatovati, že socialistické strany v celé Evropě se staví nyní velmi rázně na obranu nedělitelného míru, demokratických řádů a svobody všech národů. Jsou to jistě základní principy, které hlásá nár.-socialistická strana po celou dobu své existence. Francie neměla nikdy skvělejší armády a nikdy větší odvahy hájiti svůj vlastní stát, ale také svobodu světa, jako právě nyní v době vlády společných socialistických a pokrokových stran. V britské říši po prvé odborové svazy i socialistické strany anglické přihlásily se otevřeně k obraně státu a hlasují jednomyslně pro všechna obranná opatření britské říše. A polovina Evropy, ohromné sovětské Rusko, je také statečným ochráncem evropského a světového míru. Proč bychom se nepodívali tváří tvář této pravdě, když si musíme uvědomiti, že nebýti na jedné straně Francie a Anglie a na druhé straně Ruska nebo kdyby tyto dva kolosy byly rozděleny, nebylo by už míru v Evropě, třeba míru v ozbrojení, nýbrž válečně ozbrojené armády by táhly přes celou Evropu od východu k západu.

Státy severské, obrovská moc americké demokracie, ohrožované Rusko, všichni cítíme, že nejbližší léta budou rozhodovati o směrnicích, jakými se bude bráti veřejný život Evropy i ostatních dílů světa. Na náš stát může Evropa spoléhati. Je pevný a nekolísavý. Za 19 let svobody ani jednou nezakolísal ve své zahraniční politice. Po velikém dr Benešovi dobře vede ministr Krofta zahraniční politiku našeho státu. Neměníme přátele a spojence, ale právě proto, že jsme čestní a charakterní ve své politice mezinárodní, získáváme nové a silné přátele. 1400 let naráží na nás časem velmi prudce vlny expansivního severního našeho souseda, a přece jsme nepodlehli. Nezmizíme ze srdce střední Evropy. Životní svůj tisíciletý prostor budeme hájiti proti celému světu. (Potlesk.) Nedáme si nikým nikdy nadiktovati, ani reakčními lordy a jejich tiskovými koncerny, k jaké ose se má náš stát připojiti (Potlesk.), neboť jsme na věky spiati se svobodnou půdou své republiky a s demokratickou Evropou a světem bez ohledu na pravo a na levo. Také osud světovládné říše britské je spiat navždy s demokracií, nejen náš malý stát, neboť nejsou to demokracie, které by chystaly války a přepadení a mířily na obrovské kolonie a dominie. Jsou to státy totalitní, které jsou nebezpečím i veliké světové říši britské. Věříme v dobré a mocné přátele, ale nejvíce spoléháme na sebe, jak správně říká ministr nár. obrany, neopustíme-li se sami, nikdo na světě nás nepřemůže. (Potlesk.)

Sám železný kancléř Bismarck řekl o naší zemi krásná slova: "Čechy, toť jsou samým bohem vystavěná pevnost a tvrz v srdci střední Evropy. A kdo v rukou bude míti Čechy, bude míti v rukou klíč k osudu a přemožení Evropy." Toto klíčové postavení našeho státu nevydáme ze svých rukou. A proto můžeme jasně prohlásiti, že nás neovládne žádný systém, který by neodpovídal národnímu charakteru naší povahy. U nás nezvítězí ani hákový kříž, ani pěticípá hvězda, ale ani fašistické pruty římské. (Potlesk.) Jsme až do posledního atomu demokraty a demokraty také zůstaneme.

Máme skvělou armádu, nejobětavější lid, a dostatek surovin a potravin i mocné spojence. O těch surovinách a potravinách to ani velké státy dnes nemohou s takovou jistotou říci jako my. A nade vše si vážíme toho, že v čele republiky, v čele statečné armády a v čele demokratického lidu stojí náš nejstatečnější a nejschopnější občan, president dr Edvard Beneš. (Potlesk.) Za ním jdeme v dobách dobrých i zlých. Hájil nás statečně a s ohromným úspěchem od r. 1915 po boku obou nesmrtelných, T. G. Masaryka i velikého Štefánika. Vedl v Evropě 17 let mírovou politiku světovou, a pokud šly dělat smlouvy, dělal smlouvy, a když se zatmělo v Evropě a hrozí bouře, učinil z naší republiky nedobytnou tvrz demokracie. Po tisíciletí vysoké hory kolem našeho státu a kolem našich hranic byly mocnou ochranou přírodní. V době letadel a tanků doplnili jsme hory v pohraničí mocnými hradbami oceli, železobetonu, tisícerými kulometnými hnízdy, leteckou i pozemní dobrou armádou. Československý stát od svých hranic neustoupí ani na jediný metr.

Není již otevřené brány moravské. Uzavřeli jsme ji hradbou oceli a vojska. Není již nebezpečných přechodů na Šumavě, v Krušných Horách anebo v Podkrkonoší, i tam jsme všude opevnili všechny cesty, které by se staly nebezpečnými našemu státu. A nechť to zví celý svět, že kdyby udeřila hodina nebezpečí pro naši republiku, potom postaví se nejen statečná armáda na její obranu, ale povstane celý národ, všichni muži a jim po boku ženy a nám na pomoc mládež, abychom hájili to, co veliký president Masaryk nám odkázal jako svůj odkaz: demokracii, republiku a svobodu vlastního národa! (Potlesk.) Zůstaneme mocným ochranným valem svobody vlastní i svobody střední Evropy, Balkánu a Středomoří. Neotevřeme cestu nikomu k rumunskému petroleji a k ukrajinské zásobárně obilí. Proto také státy západní, jižní, střední i východní Evropy se dobře mohou o nás opírati a znají naši důležitost. Zemědělské Slovensko a Podkarpatská Rus necítí tak přímý tlak zvenčí nepřítele zahraničního. Přece však je třeba, aby zejména na Podkarpatské Rusi, kde se nyní rojí tři proudy irredenty, byl zvýšen dozor na veřejné poměry v této malé, ale předůležité zemi.