Nikomu nikdo nemůže namluvit, že by snad nebylo objektivně možno dosíci pro pracující lid výhodnějšího rozdělení břemen, že totiž u pánů peníze prostě nejsou. Jsou, a každý to ví. Tak na př. zestátnění zbrojařského průmyslu, zřízení státního monopolu cukerního místo cukerního kartelu, zřízení státního monopolu lihového místo lihové společnosti už tato tři opatření, která jsou konec konců na programu v té či oné formě většiny koaličních stran, by přinesla tolik mimořádných příjmů pro státní pokladnu na účet nynějších mimořádných zisků zbrojařů, cukrovarníků, cukrových kartelů a lihobaronů, že by nebylo vůbec nutno zvyšovati daně a zaváděti nové. Ale ovšem: pak by se nesmělo kapitulovat před monopolisty a karteláři, když na burse organisují paniku. Pak by se nesmělo ustupovat před jejich politickými zástupci ve vládě, když bouchají do stolu a vyhrožují reakcí. Zde se opět - znovu a znovu k tomu přicházíme - mstí ústupová politika socialistické a demokratické části koalice. Místo aby své návrhy postavila před veřejnost, apelovala na masy a svedla s reakcí politický zápas o prosazení svých návrhů, tak jak to dělá agrární strana, když chce něco prosadit, velmi šikovně - dá souhlas k zákazu psaní o chystaných útocích a dá dokonce souhlas k tomu, aby v době projednávání rozpočtu byly zakázány schůze. Pak se to ovšem Preissům a jejich agrárnickým kolegům velmi lehce bojuje a prosazuje, aby na obraně republiky sice hodně vydělali, ale nic ze své kapsy nedali.

Opakujeme od roku a ode dne, že celá tato politika ustupování reakci vede od deseti k pěti. Je to starorakouské "Fortwursteln" ze dne na den, bez jistoty, co bude zítra. A to je proto, poněvadž socialistické strany nadále odmítají to, co je ve vzduchu, čeho si dělnictvo toužebně přeje a co konec konců jednou přijíti musí: To jest jednotnou frontu dělnictva, jednotu odborů a lidovou frontu všech antifašistů.

Jestliže se socialistickým stranám vytkne, že před reakcí ustupují a dávají souhlas k různým protilidovým opatřením, pak odpovědí: Děláme, co můžeme, na co nám síly stačí. Je-li to pravda, pak se nutno socialistických stran ptát: Proč tedy zamezujete zmnohonásobení dělnických sil, které můžete v boji s reakcí hoditi na váhu, pomocí nichž můžete na reakci vynutit podstatné ústupky? Jestli chci lid a republiku skutečně zabezpečit před reakcí zevnitř i zvenčí, pak musím sbírat a formovat všechny dosažitelné síly, všechny dosažitelné spojence a všechny dosažitelné soupeře. Pak musím dbáti, aby v mém táboře zavládla jednota. Pak si nemohu dovoliti luxus malicherného stranického hašteření a malicherných spekulací, anebo zlehčování velké myšlenky dělnické jednoty, jak zde si to bohužel dovolil posl. Hampl. Pak musím viděti dále přes rámec své strany zájem třídy, zájem všeho pracujícího lidu, zájem země.

Socialistické strany žijí zřejmě v ilusi, že s reakcí možno na trvalo vyjít. Smířily se jaksi s daným stavem přešlapování s nohy na nohu a myslejí si, že i reakce se s daným stavem smířila. A to je omyl, který nám všem může jednou přijít draho. Socialistické strany se utěšují, že bez nich nelze v republice vládnout. I to je omyl, pokud se reakce nevzdala svých černých plánů na reakční převrat a pokud má dost síly, aby se vážně pokoušela o jich uskutečnění. Ale kde stojí psáno, že jednou nelze otázku postavit jinak, že v Československu lze vládnout bez reakce a proti reakci? A zde je protiútok nejlepší obranou. Nejlepší obranou v daném případě by bylo, kdyby socialistické strany konečně jednou začaly dělat politiku, která by vedla k tomu, že by se v Československu vládlo bez reakce a proti reakci, politiku, kterou my komunisté neustále navrhujeme, politiku dělnické jednoty a lidové fronty, politiku, jejímž důsledkem by bylo vytlačení zástupců reakce z vlády a nastolení vlády lidové, která by lid a republiku zabezpečila před domácí a zahraniční reakcí.

Nakonec poznámku k našemu hlasování o rozpočtu. Jak jsme již v rozpočtovém výboru prohlásili, hlasujeme proti rozpočtu jakožto celku, a to předně proto, že rozpočet má protilidový ráz, a dále proto, poněvadž jde o rozpočet vlády, k jejíž celkové politice nemáme důvěry, jejíž politiku považujeme s hlediska zájmů lidu a republiky za škodlivou, jak jsme to obšírně odůvodnili.

Rozlišujeme však mezi vládou a republikou. Abychom to dali najevo, abychom zejména zdůraznili, že na obranu republiky proti vnitřním i vnějším nepřátelům stojíme pevně a neochvějně, hlasujeme pro kapitolu presidenta republiky. Podobně také hlasujeme pro kapitolu ministerstva zahraničních věcí, abychom zdůraznili ochotu kdykoliv podpořit onu část zahraniční politiky, která je napadána reakcí všech odstínů, t. j. politiku míru, kolektivní bezpečnosti, odporu proti uchvatitelským choutkám Třetí říše, jakož i politiku dobrého poměru ke spojencům, zejména pak k Sovětskému svazu.

Positivním hlasováním o zmíněných dvou kapitolách dáváme také najevo naši snahu společně se všemi socialisty a demokraty bojovat za zřízení takové vlády, která by byla vládou vskutku lidovou a za jejíž politiku bychom také my mohli nésti odpovědnost. (Potlesk komunistických poslanců.)

Místopředseda Košek (zvoní): Uděluji slovo dalšímu řečníku, jímž jest p. posl. Stašek.

Posl. Stašek: Slavná sněmovno, dámy a pánové!

Rozpočet na r. 1938, který právě projednáváme, je obecně nazýván rozpočtem na obranu státu. A je tomu tak, poněvadž dnešní doba plná mezinárodních nebezpečí a krisí nutí nás, abychom náš celý život politický, hospodářský i kulturní řídili zájmy obrany státu. Poměry už jsou takové, že neubráníme-li sami sebe, žádný jiný nás brániti nebude! (Výborně!) A to tím spíše, že vidíme, kterak velké státy Evropy i světa jsou nesjednoceny a jak je těžko je organisovati a spolčiti, aby byly brzdou rozkladných sil evropských a ochranou míru a pokoje v Evropě a v celém světě.

Dámy a pánové, malou historickou reminiscenci. V Budapešti na t. zv. Rybářské baště stojí sousoší dvou mnichů, kteří kdysi na začátku 13. století vyšli hledat pravlast, ze které Maďaři přišli do Evropy. Úmysl jejich se jim celkem zdařil, ale všude kam přišli, nalezli panický strach a hrůzu před přicházejícími hordami tatarskými. Spěchali rychle zpátky do své vlasti. Burcovali Budín, Vídeň, Prahu, zapřisahali panovníky velkých států evropských, aby zanechali starého svého nepřátelství, poněvadž se blíží hrozné nebezpečí: Tataři jdou! Ale všecko jejich volání bylo marné, a tak za krátko ze zpustošené Rusi Karpatskými průsmyky drali se divoké hordy Tatarů, kteří plenili, vraždili a pálili, nač přišli. A kdyby jim velký chán, jak známo z historie, nebyl umřel v jejich vlasti, snad by nejen z celé střední Evropy, nýbrž z celé Evropy vůbec bylo zůstalo spáleniště a hřbitov.

A jinou dobou společného nebezpečí pro všechny státy a národy evropské byly, jak známo, divoké výpady Turků do států evropských. Marné bylo úsilí papežů, marný byl hrozný strach před janičáry tureckými, velké státy evropské nedovedly v těchto kritických a nebezpečných chvílích se sjednotiti proti nebezpečí, které ohrožovalo nejen jejich kulturu, nýbrž i holý život. A v bitvě u Moháče ztratil život nejen nešťastný Ludvík Jagellonský, nýbrž, slavná sněmovno, ztratila takřka celá Evropa na půldruhého století svou kulturu, svobodu a pokoj.

Proč tyto historické reminiscence? Říká se. že historie učí. Ale v těchto dnech mohli jsme čísti výrok anglického spisovatele Shawa, který paradoxně praví, že historie učí, že se z ní člověk nikdy ničemu nenaučil. Také velké státy evropské právě v těchto dobách ukazují, že se z historie a z kritických velkých dob nebezpečí pro celou Evropu ničemu nenaučily a že je marné čekati, jak celá situace ukazuje, že by tyto velké státy evropské se semkly na ochranu míru a proti nebezpečí, které ohrožuje náš život, naši kulturu i naši svobodu.

Co nám tedy zbývá? To jediné, abychom se v těchto dobách neohlíželi po jiných, nýbrž abychom se opřeli o svou sílu, o svou lásku k vlasti a její svobodě a o obětavost našich občanů. (Potlesk.) Dále je třeba a je povinností naší zahraniční politiky pracovat k tomu, abychom se spojili a sjednotili s těmi státy, s nimiž nás víže stejný zájem a, řekl bych, také stejné nebezpečí. Nemyslím tu jen na Francii a Rusko, ačkoliv bych chtěl říci, že spojenectví s těmito státy přece jen pro nás něco znamená, jak je vidět z divokých útoků vedených proti těmto smlouvám a spojenectvím. Já však myslím v této chvíli zvlášť na státy střední Evropy.

Myšlenka střední Evropy, jako by byla přírozenou myšlenkou, neboť žije od té doby, od kdy žijí státy střední Evropy. Prvý její záblesk vidíme ve Velkomoravské říši, dále za Přemysla II., a posléze se středoevropské státy sjednotily před tureckým nebezpečím pod žezlem Habsburků. Ale ti zničili myšlenku střední Evropy v té chvíli, kdy z těchto drobných středoevropských států utvořili monarchii, která potlačovala svobodu těchto národů a stala se nakonec nebezpečím pro samou střední Evropu. (Výborně! - Předsednictví se ujal předseda Malypetr.) Dnes vidíme u států středoevropských nové tendence pro dorozumění, jistě že vynucené mezinárodní situací, ale také tím, že to, co ohrožuje jeden stát středoevropský, ohrožuje také všechny ostatní. Já vím, cesta je ještě daleká, bude třeba překonávat fůru různých překážek, intrik, ale nakonec přece, myslím, že by spolek středoevropských států, založený na organisaci Malé dohody a při naprostém zachování suverenity a neodvislosti jednotlivých států mohl prokázati velikou a cennou službu jak bezpečnosti těchto států, tak také tomu, aby se tyto středoevropské státy nestaly hříčkou velmocenských sil a aby se na různých konferencích nejednalo o nich bez nich a proti nim a aby se kdesi nedělili o kůži medvěda, kterou nemají a nikdy mít nebudou. (Potlesk.)

Slavná sněmovno, má-li býti naše zahraniční politika vedena s ohledem na obranu státu, potom je nutno říci, že také naše vnitřní politika musí býti refleksem těchto potřeb našeho národa, naší republiky. Je třeba - a doba nynější to vyžaduje - abychom byli sjednoceni a jednomyslní - i když se v jednotlivostech můžeme různit - právě v názoru na základní otázky a potřeby našeho státu, na jeho zahraniční politiku, na jeho brannost a obranu. Snad byly v našem státě zjevy, které dávaly našim nepřátelům jakous naději, nesvornost, nesjednocenost, a že tou skulinou vniknou do našeho státu a budou jej rozkládat. Ale dnes můžeme říci, že tyto klamné a falešné naděje našich nepřátel jsou marné a že právě v základních a zásadních otázkách našeho československého státu nejen všecky naše československé strany, ale já bych se odvážil říci i všechen československý lid stojí jednotný a svorný. (Potlesk.)

Právě v posledních dobách měli jsme několik příležitostí ukázati světu překvapující divadlo naší národní jednomyslnosti. Stalo se tak na př. při pohřbu našeho presidenta Osvoboditele, kdy kolem rakve mrtvého presidenta sešel se celý národ bez rozdílu, všechny strany, nejen pro tu velkou osobnost mrtvého, nýbrž také pro ideu, kterou on ztělesňoval, totiž svobodu a neodvislost Československé republiky. (Potlesk.) Jako kolem mrtvého presidenta, mohu říci, tak i kolem živého presidenta, jak vidíme na těch četných jeho zájezdech, shromažďuje se všechen československý lid ve svornosti a jednotě. Proč? Poněvadž tento president - a Bůh dá že i každý další president - bude nám vždycky symbolem naší státní suverenity a naší národní neodvislosti a svobody. (Potlesk.)

Dámy a pánové, uvádím dále za příklad i tuto dnešní naši velkou rozpočtovou sněmovní debatu. Promluvili tu přední zástupci našich velkých politických stran a z jejích řečí celá cizina může se přesvědčiti, že všechny československé strany jsou zajedno ve věrnosti k našim smlouvám mezinárodním, ve věrnosti k demokracii, ke státu, jehož neodvislost, svobodu a jednotu, chtějí brániti za všech obětí a vší silou. (Výborně! - Potlesk.)

Musíme ovšem říci a nesmíme si zapírat, že nad touto jednomyslností československého národa jakoby visel černý mrak a těžký stín. Jsou to poměry mezi našimi německými spoluobčany nebo, spíše bych řekl, mezi částí těchto spoluobčanů. Domnívám se, že v tak vážné chvíli, jako je dnes, máme se odhodlaně a mužně podívat do těchto věcí a říci si, jaký poměr k nim máme a jak je chceme překonávat. Především bych chtěl říci, že se musíme na to všecko dívat objektivně, bez šovinismu, a říci si, že myšlenky, idee a zvláštní názory, které dnes plní duše našich německých spoluobčanů, nejsou žádnou specialitou československou. Mnozí státníci tam na Západě ukazují, že nerozumějí naším poměrům, domnívají-li se, že všelijaké stížnosti a všecko ostatní snad vyvěrají z našich zvláštních, neupravených československých poměrů. (Tak jest!) To je zjev světový, tyto myšlenky a idee ovládají stejně duši a mysl našeho československého Němce jako Němce v jiných zemích Evropy, v Americe, Africe a kdekoli jinde. Museli bychom zase jít do historie. Spisovatel Foerster, žijící v exilu v Paříži, ve své velké poslední knize "Evropa a německá otázka" ukazuje, kolikrát německý lid žil v tomto, abych tak řekl, mystickém a romantickém poblouzení, v tom velikášství a v tom nepravém mesianismu, který naposled německému lidu vždycky přinesl katastrofu. Tak jsme to viděli ve světové válce. Při vší objektivnosti a chápání tohoto zvláštního stavu duše německé musíme přece jenom říci, jak tyto poměry v naší Československé republice překonáme. Chtěl bych především říci se vším důrazem a aby to z této sněmovny bylo daleko slyšeti, že nebudeme je překonávat tím, že bychom chtěli dát píď československé půdy (Výborně! - Potlesk.), že je nebudeme překonávati tím, abychom roztrhali to jednotné roucho naší československé vlasti na nějaké kantony nebo jazyková území. (Potlesk.) Čím je tedy budeme překonávat? Řekl bych především naprostou spravedlností, kterou chceme, aby se vládlo všemu československému lidu a také našim německým spoluobčanům. (Tak jest!)

V těchto dobách vzpomínáme právě 40tého výročí zrušení t. zv. jazykových nařízení Badeniových, které tenkráte způsobilo veliký otřes v českém lidu. Vzpomínám, že na Příbramsku se vypravuje o vlasteneckém knězi Čermákovi, který, když byla ta nařizení zrušena, vystrčil z věže svého kostela černý prapor; lidé chodili do kostela a ptali se, kdopak to umřel. A pan farář jim to na kazatelně vysvětlil, kdo umřel: V Rakousku umřela spravedlnost! A co dále řekl, bylo ovšem předmětem vyšetřování soudů a četníků, ale nic naplat, poněvadž v Rakousku umřela spravedlnost, musilo také Rakousko umříti.

Dámy a pánové! Nechceme, aby Československo umřelo, chceme, aby žilo, a právě proto chceme - a zesnulý president tolik nás v tom napomínal a žádal - zachovati přísnou, opravdu křesťanskou spravedlnost. A proto za těmi úmluvami z 18. února plně stojíme a chceme, aby se našim německým spoluobčanům dostalo všeho spravedlivě, ale, jak již zde několikrát bylo řečeno, nejenom lásku za lásku, nýbrž také spravedlnost za spravedlnost, aby také němečtí naši spoluobčané byli tak spravedliví k Čechům, jako Češi chtějí býti spravedliví ke svým Němcům. (Potlesk.)

A za druhé říkám, že se chceme starat o hospodářské poměry celé republiky a ovšem také našich spoluobčanů německých. Je to těžká věc v nynějších krisích, ale musíme říci - a ti, kteří přicházejí ze sousedních států, to potvrzují - že i přes ty obtíže, ve kterých žijeme, se u nás i tomu pracujícímu člověku pořád lépe vede než ve státech, které jsou mnohým zaslíbeným rájem, zaslíbenou zemí. (Výborně!)

A konečně bych řekl, je třeba ne tvrdé pěsti, je třeba pevné ruky, aby nám poměry v menšinových územích nepřerostly přes hlavu. Slyšeli jsme v posledních dobách tady v Praze několikrát naše hraničáře. Prosím, aby ty resoluce, které posílají vládě, nebyly odkládány ad acta - nezaslouží si toho lidé, kteří v těžkých posicích brání a hájí státní myšlenku - nýbrž abychom podle jejich zkušeností se zařídili. Dámy a pánové, tímto postupem překonali jsme u nás nebezpečí komunismu a fašismu, a jsem přesvědčen, že překonáme i všecko ostatní nebezpečí, které by ohrožovalo klid a pořádek v Československé republice. (Potlesk.)

Dámy a pánové, přecházím na pole hospodářské. A i když, jak zde pan kol. Beran dovodil, nemůžeme býti plně spokojeni s hospodářským stavem, v jakém se dnes nalézáme, ani ho nemůžeme nazývati růžovým, přece jen bych řekl, že jsme dosáhli toho, čeho nedosáhly ani jiné velké státy, které jsou nám často dávány za vzor a příklad, totiž vyrovnanosti našeho státního rozpočtu. Stalo se to ovšem za těžkých obětí, které ještě v tomto parlamentním období máme uzákoniti.

Čekalo se také, jaký ohlas tyto těžké oběti budou míti v českém lidu. A musíme říci, že československý národ tyto oběti přijal s plným klidem. To však zavazuje! A prosil bych v této chvíli, aby všichni, kteří vládnou a pracují se státními prostředky - nemyslím jen našeho ministra financí a vládu, nýbrž i tam dole toho mazače, který maže olejem státní stroje, topiče, když nakládá uhlí do státní mašiny, každého myslím, zacházeli s nimi a s těmi korunami se šetrností, s úctou a aby každou korunu dvakrát obrátili, než ji vydají. To zasluhuje náš československý lid, který je ochoten ke každé oběti, ale žádá od nás jedině šetrnost ve státním hospodářství.

Když rozebíráme náš rozpočet, vidíme, že je to několik kapitol, které zvláště dělají velké nároky na státní pokladnu. Je to především obrana státu, která nás do konce příštího roku bude státi na 10 miliard Kč. Je to úrokování našeho státního dluhu, které brzo vzroste na tíživou číslici, je to naše vydání na kulturu, jsou to naše sociální vydání a zejména náklady osobní a pense, které v celku representují 9 miliard Kč.

Dámy a pánové, při projednávání této kapitoly mluví se obyčejně o t. zv. reformě správy státu. Tento požadavek se opakuje každého roku. Nikdy se však neuskutečnil. Domnívám se, že této reformy je svrchovaně třeba nejenom z důvodů fiskálních, nýbrž také z důvodů potřeb státních. A řekl bych hned na začátku, že nepředstavuji si reformu státní správy tak, jak se obyčejně dělá anebo co si pod ní mnozí představují, buď snížení gáží zaměstnanců anebo snížení jejich počtu. To nikdy nevedlo k cíli a nepovede ani v budoucnosti. Budeme muset jíti na reformu státní správy jinak.

Řekl bych, dámy a pánové, že jsme až nesmyslně mnoho - odpusťte to slovo - uložili úkolů naší státní správě a centrálním úřadům, úkolů, které by dobře mohly vykonávati zejména naše autonomní sbory, naše obecní zastupitelstva, okresy i země. Při této příležitosti řekněme si upřímně, že u nás po převratě autonomii a této koordinaci se příliš nepřálo. A přece autonomie, vy se dobře pamatujete, je nejkrásnější list z naší národní historie před převratem. Co znamenala tenkrát taková obecní zastupitelstva, okresní výbory, naše zemské sněmy? Dnes je to pouhý stín. A jestliže ještě dáme do obecních zastupitelstev státní tajemníky takřka s diktátorskou mocí, pak už můžeme tu autonomii položit do hrobu. Naši odpovědní činitelé často mluvili o regionalismu, decentralisaci atd. Nebojme se k ní přistoupiti; všude tam, kde ta autonomie nebude brzdou a nebezpečím pro státní správu, vzkřisme ji opět k její slávě a významu. (Potlesk.)

Dámy a pánové, a potom jest tu druhá věc. Státní správu bude nutno také reformovati v tom směru, že řadu úkonů a úkolů hospodářského rázu a života, které státní správa na sebe vzala, s ní sejmeme a dáme těm orgánům, které k ní jedině jsou a mají býti povolány, a to jsou naše komory práce. To souvisí s t. zv. autonomií hospodářskou. Nechci o té věci široce mluviti, ale všichni víme a cítíme, že hospodářský život nemůžeme organisovati v kartelech, v centrálách, ať ovládaných hospodářskými diktátory anebo politickými stranami. (Výborně! - Potlesk.) My potřebujeme řádně na demokratickém volebním řádu vybudované komory práce, aby v nich měl oporu nejen podnikatel, nýbrž i dělník, konsument a konečně stát.