Dále, dámy a pánové, je třeba zmodernisovati a zjednodušiti náš právní řád. Tady ve Velké Praze má člověk často příležitost viděti, co to je a co to znamená, na příklad dnešní předpotopní stavební řád pražský. Já bych přál předložiti slavné sněmovně tu haldu spisů, popsaného papíru od chvíle, kdy si kupující koupí parcelu, vystaví na ní svůj domek, až do chvíle, kdy nejen dostane klíč, ale i poslední výměr, dočká-li se toho vůbec. A kdybychom, dámy a pánové, percentuálně spočítali, kdo má vinu na nezaměstnanosti, viděli byste, jak velkým procentem participují tato naše předpotopní právní nařízení na dnešní nezaměstnanosti a dnešní krisi ve výrobě.

Mluví se o výstavbě Velké Prahy. Dámy a pánové, dovolím si říci: Kdyby se byl Karel IV. při výstavbě Prahy řídil podle pražských stavebních řádů, nebyl by ještě dnes hotov s Karlovým mostem. (Veselost.)

Konečně bych řekl, že reforma naší státní správy znamená - a to bych chtěl zvlášť zdůrazniti - odpolitisování naší státní administrativy. Pan kol. Hampl zde o tom obšírně a výstižně mluvil. Známe z historie, že každý stát začal chátrat od té doby, kdy v jeho úřadech nerozhodovala objektivita a spravedlnost, nýbrž politická stranickost. A já se ptám se vší vážností: Zda-li pak i u nás není nebezpečí, že vláda politické legitimace je větší, než je našemu státu zdrávo? Dámy a pánové, dovedli byste všichni uváděti drastické obrázky o vládě politické stranickosti v oboru státní administrativy. Nejde dávat někomu chléb a zaměstnání podle toho, jakou má legitimaci. Řekněme si upřímně, že je to krise našeho stranictví, jestliže naše strany přestanou mezi sebou zápasiti myšlenkami, programem, ideami a prací a budou zápasiti mezi sebou jenom tím, kolik kdo dovede svým voličům opatřiti míst. Pan kol. Hampl mluvil také o tom, že by mělo býti při povyšování a jmenování státních zaměstnanců jen jedno hledisko: schopnost a poměr ke státu. Dámy a pánové, zavádíme mezi naše státní zaměstnance demoralisaci, když vidí, že nerozhoduje pilnost, pracovitost a schopnost, nýbrž politická legitimace a příslušnost ke straně. Tady není vinen státní zaměstnanec, tady je vinen systém. (Tak jest!) Také občan naší republiky si zaslouží - pravím to zde otevřeně když přijde do úřadu, aby cítil a věděl, že je v úřadě našeho státu a ne v sekretariátě některé politické strany. (Potlesk.)

Tato věc úzce souvisí s t. zv. výměnou resortů. Slyšeli jsme tu prohlášení dvou velkých socialistických stran, že jsou pro výměnu resortů. Domnívám se, že pro tu myšlenku bude a musí býti každý, komu jde o ozdravění naší státní administrativy.

Mluvím-li o té otázce, řekl bych ještě jednu věc. Reformu státní správy neprovedeme bez součinnosti státních zaměstnanců. My s vrcholnými organisacemi státních zaměstnanců - odpusťte - jednáme, jen když jim chceme snížiti gáže. Ale bylo by třeba s nimi jednati právě v těchto dobách a o těch otázkách. které jsou životním zájmem nejen státu, nýbrž také státních zaměstnanců samých. Je vůbec třeba - řekněme si to tu upřímně abychom vzpružili jejich ducha a vzbudili v nich takovou čestnou poctivou hrdost, jakou měl starý rakouský úředník, který byl hrdý na to. že byl c. k. úředníkem, aby i naši státní zaměstnanci byli hrdí, že jsou zaměstnanci československého státu. A proto, když budeme řešiti otázku státní správy, musíme právě řešiti v celém jejím rozsahu otázku státních zaměstnanců, abychom z nich nenadělali proletáře, ale abychom z nich udělali stavovsky hrdé zaměstnance, hrdé na to, že mohou sloužit svému státu a své republice.

Dámy a pánové, nyní bych řekl několik slov ke kapitolám našeho kulturního rozpočtu a řekl bych hned, jestliže náš politický a hospodářský život nese na sobě charakter obrany státu, že se to musí nutně jeviti i v našem životě kulturním. Zavedli jsme do našich škol t. zv. brannost, předvojenskou výchovu. Bylo již zde zdůrazněno, že tato věc nemá překročiti rozumnou míru. Plně se k tomu připojujeme. Brannost jako idea má pronikat nenápadně, ale životně všechny předměty vyučování naší školy, zeměpis, dějepis atd. a řekl bych i vyučování náboženství. Proč? Poněvadž naše náboženství učí, že každý občan je ve svědomí zavázán, je-li jeho vlast nespravedlivě napadena, aby ji hájil vším, co má, svou krví i svými statky. A to bych chtěl zdůrazniti, že my naši brannost podkládáme mravními zásadami náboženství křesťanského, náboženství pokoje a míru a že nespočívá na nějakém vojáčkování nebo násilném militarismu. Tyto mravní zásady mají býti právě podkladem nejen naší brannosti, nýbrž celého našeho kulturního života a předmětem naší demokracie. Náš zemřelý president o tom tolikrát mluvil. Vzpomínám si na spisovatele Kelsena, který je přece bojovníkem za demokracii. V jedné své knize o demokracii napsal tuto zajímavou episodu: Kdo odsoudil Krista na smrt? Kdo to byl? A odpovídá: Demokracie. Když Pilát bál se ve své slabosti rozhodnouti, dal rozsouditi celou věc Kristovu národu - tenkráte opravdu národ byl celý shromážděn v Jerusalemě - postavil před něho Barabáše a Krista a řekl: Kterého chcete, abych propustil? Národ hlasoval: Krista ukřižuj, Barabáše propusť - a evangelista dodává: Barabáš ten byl lotr.

Dámy a pánové! Tato věc snad by se dala použíti proti demokracii vůbec, ale my ji nepoužijeme, poněvadž, řekněme si upřímně, nejen u nás je možná jediné vláda demokracie, ale jsem toho přesvědčení, že demokracie je vůbec nadějí a ideálem všude, i v zemích diktátorských. (Potlesk.) Když Ludwig, životopisec Mussoliniho, položil Mussolinimu otázku: Kdo po vás přijde, odpověděl Mussolini: "Nevím, ale jsem přesvědčen, že národ by duceho č. 2 nesnesl". Jestliže tedy nesnese nového duceho, koho snese? Nemá-li po diktátorech přijíti úplný rozvrat a boj všech proti všem, jest jediná naděje v demokracii.

Ale já jsem Kelsenův případ uvedl jen proto, abych ukázal, že je-li v nějakém systému vládním třeba pěstovat mravní stránku občanstva, je to především třeba v demokracii, kde rozhoduje vláda většiny, neboť bude-li ta většina mravně vadná, potom - jak Kelsen ukázal - dovede se dopustit i zločinu. A proto především je třeba dbát také v našem československém státě této stránky našeho občanstva a našeho veřejného života.

A já se táži: slyšeli jsme nebo pozorovali jsme někdy, že by se vláda touto stránkou občanstva zabývala? Pí kol. Zeminová tu obšírně mluvila o rodině a žádala, aby bylo předloženo parlamentu rodinné právo. Loyálně doznávám, že to byla strana lidová, která, jak se říká, nepustila tu část občanského zákoníka, která pojednává o rodinném právu. Učinila tak ne proto, že by nebyla názoru, že je třeba manželského zákona, ale proto, že nechtěla petrifikovat a snad na staletí - víme, na jak dlouhou dobu se občanské zákoníky dělají - uzákonit zvláštní poměry a tu praksi našeho manželského zákonodárství, která dámy a pánové mi to odpustí, ale opakuji jen slova pí kol. Zeminové - z našeho manželského a rodinného života dělá holubník, do kterého každý vletí, kdy chce, a z něhož vyletí, kdy a jak se mu zachce.

Otázka moderního rodinného zákona, to není jen otázka mravní, týkající se rodin samých, toho základu státu, ale je to otázka, která má své důsledky a zasahuje i do života soc. politického a hospodářského. Pan ministr soc. péče si láme hlavu, co s 250.000 nezaměstnanými. Jen předložte rodinný zákon, který dá zase našim rodinám pevnost a stabilitu, jakou kdysi mívaly, aby žena věděla, že má v rodině pevnou půdu pod sebou, oporu a jistou existenci, a jsem přesvědčen, že z našich úřadů, dílen a obchodů uletí těch 250.000 žen a dívek a že bude mít pan ministr soc. péče po starosti.

Dámy a pánové! Mluví se o nízkých mzdách. Jak by nebyly! Víte, že jsou soukromé kanceláře a obchody, kde platí takovým děvčatům za práci po třech, čtyřech letech 200 nebo 300 Kč měsíčně! To jsou dumpingové mzdy, které stlačují i mzdy našich mužů. Takové nepatrné mzdy dostávají zejména mladí lidé, takže je vyloučeno, aby si bez podpory rodičů či odjinud mohli založit svou domácnost. Mluví se také o dvojích příjmech v rodinách. Je to věc tíživější, než si kdo myslí, a naše občanstvo pobuřující, ale jedna taková pokroková žena mi řekla: "Nám v manželstvích visí Damoklův meč stále nad hlavou, kdy nás muž opustí. Mohu opustiti jisté a bezpečné za nejisté?" A tak se stává, že v rodinách kde muž má takové příjmy, že by ženu i rodinu dobře uživil, žena sedí ještě na místě, na které marně čekají nezaměstnaní mladí lidé.

Pan ministr zdravotnictví dr Czech často mluví o populaci a vykládá, že ten úbytek populace je z důvodů hospodářských, zdravotních atd. Také je to pravda! V Národním divadle dávají teď novou hru "Kde se žebrá". Tam je dojímavý jeden pasus, kde mladí lidé před tím, než se má děcko naroditi, stěžují si a pláčí: protože ten dědeček, o němž hra jedná, representant to starého světa, sedí na žoku peněz, nemůže a nesmí se to naše malé dítě naroditi.

Je to pravda, že tu působí též hospodářské důvody, ale není to celá pravda. Otázka populace byla vždycky otázkou mravního stavu našich rodin. (Potlesk.) Dámy a pánové, víte, že jsou v Praze pensiony, které jsou zřízeny pro rodiny, které nebudou míti děti a které se musí zavázati, kdyby se jim dítě narodilo, že se vystěhují. Nám vyrůstá celá generace, která nemiluje děti, nenávidí dětí jako překážku - jak říkají - vyžití se a pohodlného života. A co vůči tomu dělá stát, co vůči tomu dělá vláda? Prosím, vypracovala zákoník, ve kterém najdeme nejen to, co tak rozvracelo rodinu, ale ještě je tam řada věcí, které dělají ještě snadnější rozvody a rozluky manželské. A co to vládní famosní ustanovení, že na třetí dítě veřejného zaměstnance se už nic nedává? To je přece jasný pokyn. Co je s rodinami o četných dětech, pomáháme jim? Dnes jsme četli, že pan president dr Beneš odměnil hocha z četné rodiny. Jak my odměňujeme rodiny s četnými dětmi? Dámy a pánové, zde je třeba, řekněme si to upřímně, rodinného zákoníka, který by velkoryse tu věc řešil tak, aby nám zachránil naši rodinu, aby jí dal pevnost, stabilitu a aby žena měla v rodině zase to postavení a byla tím, čím bývaly naše matky, jejichž životním štěstím bylo ne vyžíti se, nýbrž práce, povinnost a oběti pro děti. (Potlesk.)

Dámy a pánové, nakonec jen ještě několik slov. Jestliže taková má býti naše rodinná politika, musíme si všimnouti také naší školské politiky. Pan posl. Beran vyčíslil zde naše náklady na kulturu, téměř na 3 miliardy Kč. To je číslo, to je částka, před kterou musí smeknouti klobouk celý kulturní svět. My se musíme ptáti, zdali těchto peněz je řádně a účelně použito, zdali naše školská politika je taková, aby odpovídala zájmům státu. Já bych v té věci nechtěl slyšeti jen naše školské pracovníky, nýbrž také praktiky denního života, naše zemědělce, živnostníky, dělníky a obchodníky, průmyslníky, aby se vyjádřili, zdali školní praxe je v souladu také s praxí života a zdali máme - a na to bych kladl zvláštní důraz - nejen absolvované gymnasisty a realisty, ale také vzdělané živnostníky, dělníky, rolníky atd.

Tato správná organisace školy musí být ovšem také naplněna správným duchem. Dámy a pánové, v jednom pražském divadle - připomínám, pokrokovém divadle - hrají už měsíce kus: Škola základ života. Kdo na něm byl, odchází smuten i přes to, že ví, že je to karikatura, nebo snad právě proto, a řekne si: Takový duch panuje v našich školách? Takoví jsou naši profesoři a žáci? - Vidíme, jak fakultní spolky konají své volby, a všecko, co se kol nich děje, nás nutí, abychom si upřímně řekli - ne ze škarohlídství, vždyť my všichni máme mladé lidi rádi a mezi nimi a s nimi pracujeme: Naše mládež stůně! Snad bychom se tu v diagnose této nemoci lišili podle svých světových názorů, ale nakonec bychom se shodli v tom, že příčinou té nemoci jsou těžké, strašlivé životní poměry, v nichž dnes mladí lidé žijí, a potom - nezapírejme si to - světové názory, které jsme cpali do mladých lidí, na nichž jsme je vychovávali a které naší mládeži nedovedl dát cíl. ideál. které nedovedly zapálit její mladou duši. (Výborně!) To je jedna z nejtěžších otázek demokracie, aby to, co dá diktatura mládeži, dovedla jí dát také demokracie: ideál, vznět, cíl života. Jako jsme se sešli v té kulturní otázce o stavu rodiny s pí. kol. Zeminovou - a konstatuji, že snad po prvé, co parlament zde je (Potlesk), tedy budeme-li poctivě hledat, jak vychovávat naši mládež, sejdeme se ve společném názoru, že nejspolehlivějším výchovným prostředkem, který kdy na světě byl, jest ten, který světu přinesl sám Kristus.

Dámy a pánové, tolik jsem chtěl říci s hlediska lidové strany k projednávanému rozpočtu. Nemám nakonec vřelejšího přání, než aby náš rozpočet, jehož cifry ztělesňují naši odhodlanost a obětavost k obraně státu, přinesl mu mír, pokoj a rozkvět všech jeho sil fysických i duchovních. (Potlesk.)

Předseda (zvoní): Dávám slovo dalšímu přihlášenému řečníku, jímž je p. posl. dr Pješčak.

Posl. dr Pješčak (rusky): Slavná sněmovno!

Posuzujeme státní rozpočet na rok 1938. Rozpočet na rok 1938 jest vyšší, než býval na léta dobré hospodářské konjunktury, a také o 1 1/2 miliardy Kč vyšší než rozpočet na letošní rok. Vláda očekává v příštím roce asi 19 miliard Kč na příjmech a 21 1/2 miliard Kč na výdajích.

Uznáváme, že stát potřebuje mimořádných příjmů, ale uvalovati na bedra lidu další břemena, to je dnes již prostě nemožné. A když se vláda k tomu rozhodla, uvidí, kolik bude míti koncem příštího roku schodku a kolik bude nepříjemností při vymáhání daní. Když stát potřebuje mimořádné příjmy, měly se nahromaditi v letech lepší hospodářské konjunktury, dnes bychom měli úspory, ale vidíme, že pro případ těžkého mezinárodního postavení není u nás žádných zásob. To právě dokazuje, že vlády u nás špatně hospodařily s národním majetkem.

Náš lid prostě sotva dýchá pod nemilosrdnou rukou exekutorů. (Předsednictví převzal místopředseda Sivák.) Lid by rád platil, ale nemá z čeho. U nás se skoro každá exekuce provádí s četnickou asistencí, exekutoři zabavují mnohdy i to, co podle zákona jest vyňato z exekuce, zabavují i takové věci, kterých dlužník ani nemá. To dokazuje povrchnost berních úřadů a jejich exekučních orgánů. Ale těžce sebrané peníze od lidu přicházejí dále do oběhu, vracejí se lidu zase ve formě subvencí a platů úředníků a zřízenců. Ale zde musíme ukázati na to, že peníze sebrané u nás, u našeho lidu, se zase k nám nevracejí.

Vezměme pouze po řadě rozpočet státní správy. Výdaje jsou tam rozpočteny na 10.117,423.000 Kč a příjmy na 10.120,233.000 Kč. Výdaje jsou o 1 1/2 miliardy Kč vyšší než letos. Podle jednotlivých odborů se rozpočet zvyšuje takto: president republiky a jeho kancelář více o 1,219.000 Kč, Národní shromáždění a jeho kancelář více o 4,398.600 Kč, předsednictvo ministerské rady více o 12,518.800 Kč, ministerstvo zahraničních věcí více o 17,008.000 Kč, ministerstvo nár. obrany více o 738,567.000 Kč, ministerstvo vnitra o 163,311.100 Kč, ministerstvo spravedlnosti o 18,265.600 Kč, ministerstvo školství a nár. osvěty o 69,846.000 Kč, ministerstvo zemědělství o 1,684.400 Kč, ministerstvo obchodu o 6,007.800 Kč, ministerstvo veř. prací o 243,438.100 Kč, ministerstvo železnic o 3,779.600 Kč, ministerstvo soc. péče o 12 mil. 638.800 Kč, ministerstvo veřejného zdravotnictví o 6,496.700 Kč, ministerstvo financí o 55,410.000 Kč atd. To znamená, že o takové částky budou vyšší výdaje jednotlivých odborů.

A nyní se podívejme na některé kapitoly, abychom aspoň přibližně zjistili, kolik peněz se vrátí ze státního rozpočtu našemu lidu.

Vezměme jako příklad ministerstvo vnitra: Jeho výdaje jsou rozpočteny na 937,030.000 Kč, to jest o 163,311.100 Kč více než letos. Toto zvýšení se odůvodňuje tím, že se zřizují nová policejní komisařství a že byl zvýšen počet četnictva. Zvýšené daně se předepíší a vyberou stejně ode všech, to jest i od ruského lidu, ale k policii a četnictvu nebyl u nás přijat ani jediný Rusín. V okresních úřadech v ruských okresích východního Slovenska nenajdete ani jednoho úředníka ruské národnosti.

Z toho je potom zřejmo, že skoro z celé miliardy korun rozpočtu ministerstva vnitra náš lid nic nedostává zpět. To znamená, že náš lid jenom platí a že všechno to jde do cizích rukou, že svými mozoly dělá z každého pána s měsíčním platem, a sám je podvyživen, sám jí potravu bez soli. Ještě štěstí, že náš lid byl celá století utiskován a není schopen již jednou protestovati proti těmto křivdám.

Podíváme-li se na rozpočet ministerstva školství a národní osvěty, uvidíme, že jeho výdaje jsou rozpočteny na 1.067,681.000 Kč. O 69,846.000 Kč více než letos. Z těchto peněz se k nám vrátí velmi málo. Málo se vrátí i proto, že v řadě ruských obcí jest vyučovacím jazykem jazyk slovenský. Plných 19 let se ruský lid na východním Slovensku násilně odnárodňuje. Plných 19 let lid žádá, aby do jeho škol byl zaveden ruský vyučovací jazyk. Spousta memorand leží u ministerstva školství a nár. osvěty, ale nic se neděje. Celé desítky obcí čekají na změnu vyučovacího jazyka, jejich žádosti byly dávno předloženy, ale dosud nebylo o nich rozhodnuto. Jest přímo absurdní, aby ruský lid v této republice, ke které se dobrovolně připojil, byl dále odnárodňován.

Spravedlivý požadavek Rusů na východním Slovensku, aby byl změněn vyučovací jazyk, aby se ruské děti vyučovaly ve své mateřštině, některé kruhy kvalifikovaly jako "porušťování" a vyhlásily tomuto spravedlivému požadavku boj, prý jako boj proti "porušťování". Pánové, takové prohlášení za porušťování mohl učiniti jen duševně chorý člověk.

Abych vám ukázal, že u nás nejde o porušťování, že u nás jde jen o spravedlivý požadavek ruského lidu, uvedu vám stručně dějiny této věci.

Po světové válce, po převratu se u nás počalo ve všech školách vyučovati rusky. To bylo úplně pochopitelné. S počátku tomu nikdo nepřekážel a také referát ministerstva školství v Bratislavě to vzal prostě na vědomí svým nařízením ze dne 27. ledna 1921, č. 272/21, a nařídil, aby kromě vyučovacího jazyka byly děti vyučovány i československému jazyku tři hodiny týdně. To jsme považovali za úplně přirozené a ruští učitelé se tomu podrobili. Ale to potrvalo jen několik dní, neboť týž školský referát v Bratislavě nahradil ono nařízení novým ze dne 1. července 1921, č. 27.519/21 a nařízením ze dne 18. září 1921, č. 62.799/21 ustanovil: "Ve školách, ve kterých podle zák. čl. XXVII z r 1907 (to jest zákon Apponyiho s pomaďaršťovací tendencí) ruský jazyk nebyl dopuštěn jako vyučovací, nemůže ani nyní býti jako takový zaveden."

Uvědomělí ruští učitelé vidouce nespravedlnost a bezdůvodnost takového nařízení, učili i dále rusky, což vedlo k ještě ostřejšímu nařízení školského referátu v Bratislavě č. 2708/22, ve kterém se doslovně praví: "Pokud jde o prvé nařízení, nepřipouštějí se výjimky a nebude-li dodržováno, budou učitelé řecko - katolických obecných škol pohnáni k disciplinární odpovědnosti."

Dlužno ukázati i na to, že přímo před převratem býv. maďarský ministr školství Martin Lovaszy nařízením č. 200.532/18 rozhodl, aby se vyučovalo v mateřštině, a zde se školský referát v Bratislavě v demokratické republice odvolává na zákon Apponyiho a praví, že tam, kde vyučovacím jazykem byl dříve státní jazyk, tam i nyní má jím zůstati státní jazyk, to znamená místo jednoho cizího jazyka, maďarského, druhý cizí jazyk, slovenský.