Zejména bych ukázal při těchto úhradových předlohách, jak jsou měnivé názory parlamentu a jak jsou měnivé názory, které vládnou v naší koalici. Prosím, když nastoupil před dvěma lety předseda vlády dr Hodža, pronesl řeč, kterou jsme všichni neobyčejně srdečně vítali. Vítali jsme ji proto, poněvadž předseda vlády dr Hodža přinesl velkou řadu nových postřehů, přinesl velmi zajímavé obraty, které jsme dříve v řečích státních představitelů neslyšeli. Tehdy, když jsem odpovídal na řeč pana předsedy vlády, jsem zejména vyzdvihl to, že předseda vlády dr Hodža velmi krásným způsobem zmínil se o významu výroby pro hospodářský život, a ukázal jsem na jeho řeči a na řeči některých socialistických zástupců, kteří dokonce šli tak daleko, že prohlásili, že podnikatel je trpitelem, jak se názor na výrobu mění a jak u nás v době krise přicházíme ke správnému ocenění výroby. Dnes minuly nejtěžší doby naší hospodářské krise, aspoň pro nějaký čas. A tu, jakmile tato krise pominula, jakmile není nebezpečí propouštění dělnictva, jakmile není nebezpečí zastavování továren, přicházíme, slavná sněmovno, s břemeny, přicházíme s daňovými osnovami, jejichž hlavní břemeno obrací se zejména na výrobu a tím také na kunsumenta.

Nebylo snad ještě tísnivějších návrhů v našem parlamentě nežli návrhy, které byly předloženy. A tu nebudu se obírati jednotlivě těmi návrhy, které byly předloženy, proto, že tak učiní kolegové, kteří budou zastupovati náš klub při projednávání jednotlivých osnov v příslušných výborech i v plénu sněmovním. Ale zmíním se positivně o tom, čeho by bylo třeba, co by se mělo vykonati, abychom nepotřebovali sahati k osnovám, které nepřinesou a nedají státu to, čeho stát skutečně potřebuje.

A tu říkám přímo, že naše finanční správa, naše státní vedení mělo by v této tíživé době přistoupiti na všechny úsporné návrhy, které podala úsporná a kontrolní komise a které tím, co je nám předloženo, nejsou zdaleka ještě vyčerpány. Vláda a koalice měly by také přistoupiti k revisi úkolů, které na sebe bere státní politika, neboť, slavná sněmovno, od převratu stát vzal na sebe velkou řadu úkolů, které nejsou únosné. Úkolů, které na jedné straně tím, že byly převzaty státem, poškozují soukromé hospodářství, na druhé straně však poškozují také stát, poněvadž jej ochuzují o příjmy z daní a dávek. Mám na mysli zejména některé státní podniky a, prosím, já upozorním zase na jeden markantní příklad, jak se posuzuje něco, když to říká někdo z oposice, a jak se posuzuje něco, když to říká někdo z koalice. Kol. J. Sedláček z našeho klubu mluvil zde několikrát v parlamentě o železárnách v Podbrezové, dokazoval, jaký je to nevýnosný podnik, dokazoval, jakým způsobem se tam hospodaří. Vývody kol. J. Sedláčka setkaly se s neobyčejným odporem u některých stran v této slavné sněmovně.

Mám před sebou řeč předsedy republikánské strany posl. Berana, ve které zde konstatoval, že Podbrezová má až do dnešního dne půl miliardy Kč ztráty, s investicemi 700 mil. Kč ztráty. Prosím, když to řekl předseda největší čsl. strany koaliční, tedy slavná sněmovna mlčela a přijala toto sdělení jako smutný, ale opravdový fakt. Když kol. J. Sedláček zde říkal už před dlouhou dobou několikrát totéž, bylo ve sněmovně pobouření.

I zde račte viděti, jaký je rozdíl mezi koalicí a státotvornou oposicí. (Předsednictví se ujal předseda Malypetr.) Ale nechci se zde příti o to, kdo má prioritu v upozorňování na tyto věci. Prohlašuji jen, že nezměníme-li celou státní hospodářskou politiku, ohrozíme vývoj republiky. (Správně!) Prosím, jestli si z čísel, která přináší náš rozpočet, a z obětí, které požaduje stát od hospodářských vrstev, nevezmeme nyní poučení a nepřistoupíme k určité odetatisaci, budeme museti tak učiniti za krátkou dobu, jsouce přinuceni tím, co nás v hospodářské politice očekává.

A pokud se týče vlastní státní správy, i zde by měl stát místo úhradových předloh, kdyby změnil své zásady a svoji politiku příležitost k tomu, aby měl daleko větší příjem a daleko menší vydání. Jen ať se státní správa vzdá určitých úkolů, plynoucích z určitých zásad hospodářské státní politiky. Vezměte si na př. činnost plynoucí ze zásady řízeného hospodářství, činnost subvenční, činnost sanační, činnost garanční, račte si vzíti všechny ty věci dohromady a dejte si, prosím, práci a vypočítejte si, co všechno to representuje v našem rozpočtu a v naší státní politice. Kolega Modráček mně odpustí, jestliže dnes již podruhé se utíkám k tomu, abych citoval jeho slova jako zpravodaje senátu o státní uzávěrce právě při sanacích a garanciích. Co řekl koaliční poslanec sen. Modráček dne 22. ledna 1937 o tomto hospodářství? Pravil - cituji doslova z protokolu: "V oddílu "Aktiva z hospodaření na rozpočet" ve státním závěrečném účtu najdete milionové položky, jež pod titulem vkladů nebo zápůjček byly poskytnuty různým podnikům, zejména peněžním ústavům. Figuruje tu řada zbankrotělých nebo domněle sanovaných ústavů, jež prosluly svým desolátním hospodářstvím, a je pozoruhodné, že jednotlivé sanační vklady či zápůjčky byly poskytnuty státem v posledních letech, to jest za působnosti obou sanačních fondů, zřízených zákony č. 237 a 238 z r. 1924. To znamená, že dotčené ústavy vyčerpaly již až na dno výpomoci, kterých se jim dostalo ze jmenovaných fondů, dělaly deficity dále a pomocí vlivných politiků se daly znova sanovati státní pokladnou. Nepozastavoval bych se u těchto jednotlivých případů, kdyby nebyly symptomatickými zjevy marasmu a hochštaplerství, jež se zahnízdilo ve velkém počtu ústavů a korporací, apelujících na důvěru obyvatelstva a zneužívajících přílišné benevolence státu.".

Slavná sněmovno! Stojíme zde před tak vážnými věcmi, jako jsou úhrady téměř 1 1/2 miliardy Kč, jdeme na všechny možné vrstvy v Československé republice a při tom jsme před tím neudělali konec tomuto hospodářství, které v ústech koaličního zpravodaje je důkazem marasmu, hochštaplerství a nevím čeho všeho jiného. Prosím, je to odpovědnost? Je možno, abychom v těchto vážných chvílích, kdy přece chceme na obyvatelstvu tak úžasné oběti, neměli napřed pořádek ve státním hospodářství, které musí býti přece v pořádku, jestliže má přijíti k těm druhým a žádati, aby přinášeli tak velké oběti? Když říkám, že nechceme, aby byly sanace, garancie, subvence, řízené hospodářství a pod. - to není program starého, strohého liberalismu. Nejsme pro to, abychom vyloučili každý zásah státní. Račte se podívat, že jsme na př. spolupracovali při úpravě pracovní doby a pod., tedy že jsme se nevymykali zásahům státu do hospodářství, ale stojíme na stanovisku, že se musejí stanoviti určité meze státních zásahů, kteréžto zásahy nesmí býti finančně neúnosné. Jsou-li zásahy státní správné nebo nesprávné, o tom přece nejlépe přesvědčí nás prakse. Kdyby období státních zásahů končilo sufficity, kdyby období zásahů státních končilo úspěchy, my jsme poslední, kteří bychom se bránili, aby se státní zásahy nedělaly. Ale když ukazují se výsledky těchto zásahů v tom, že na jedné straně hyne soukromé podnikání, že stát připravuje se o dávky a daně a na druhé straně zatěžuje takovým úžasným způsobem své celé hospodářství, vidíte, že my máme pravdu. A myslíte-li si, že nás těší, že máme pravdu, jste na velkém omylu, poněvadž je to potěšení neobyčejně drahé a stojí všechny vrstvy bez rozdílu neobyčejně velké peníze.

Do této skupiny požadavků, které měly by se uskutečniti dříve, nežli stát může přijíti před poplatnictvo s novými požadavky, je požadavek další. Uvažte, kolikrát jsme ústy kolikerých řečníků zde plaidovali pro spravedlivé, rovnoměrné zdanění konsumů a družstev. Kolikrát jsme o této věci mluvili, kolikrát jsme podávali své návrhy, a vidíme, že sám pan ministr financí přišel s takovou maličkostí, jako je zrušení výhod pro družstevní filiálky, a v této době, když se takové požadavky stanoví vůči ostatním poplatníkům, ani tato maličkost, kterou žádal ministr financí, neobjevila se na stolech této posl. sněmovny, a to proto, poněvadž jde o privilegované konsumy a privilegovaná družstva.

Ale jsou zde ještě další věci, vesměs věci, které by jistě neobyčejně prospěly státním financím. Na jedné straně je zde, nač tak často poukazujeme, provádění péče o nezaměstnané, kde jsme žádali racionalisaci, kde jsme žádali, aby tato péče byla prováděna skutečně produktivně, poněvadž až do dnešního dne jsme dali na tuto věc více než 5 miliard Kč, a to, myslím, je jistě částka taková, která nutí vedení našeho státního hospodářství, aby se nad touto cifrou zamyslilo a přispělo k tomu, aby provádění této péče bylo úplně ze základu změněno.

Mluvil-li na př. p. zpravodaj posl. sněmovny posl. Remeš o velmi četných nedoplatcích, je to zcela správné. Je zcela správné, co žádá p. zpravodaj, aby tyto nedoplatky zmizely, ale co je podmínkou toho, aby nedoplatky zmizely? Aby se včasně vyřizovaly rekursy, aby se věci vedly do konce. Ale myslíte, že za tohoto stavu finančních úředníků bude možno, abychom se zbavili nedoplatků? Myslíte, že dokonce bude možno při stavu dnešní finanční správy, aby finanční správa vybrala, co nyní chce získati úhradovými předlohami? Slavná sněmovno, my si o těchto věcech pohovoříme za rok. Jenom dnes konstatuji, že všemi ustanoveními komplikujeme daňový systém tak nemožně, že nemůže býti zdolán ani s největší pílí a s největší přičinlivostí finančních úředníků státních. Při tom račte si ještě uvědomiti při tomto neobyčejně nabobtnalém rozpočtu, jak skutečně pod celkovým niveau honorujeme své státní úředníky. Je to něco úžasného. Čtu vždy ty krásné zprávy v jednotlivých listech, jak se přikročuje k odbourávání srážek a také někdy slyším dokonce od některých kolegů, kteří jsou příslušníky jiných stavů, co to je, že těm státním zaměstnancům se stále a stále odbourává a že ti státní zaměstnanci vlastně nejsou stále a stále spokojeni. Uvedu jako odpověď jeden příklad, který byl právě v těchto dnech v novinách. Račte si vzíti úředníka, který je na tom dosti již dobře, ne tedy nejnižšího úředníka, nýbrž vezměte si úředníka V. platové stupnice, který má ročně 19.800 Kč platu. Prosím, co znamená u něho to dosavadní odbourávání srážek, o kterých jsme čtli v novinách a o kterých slyšíme ty krásné řeči? Slavná sněmovno, to znamená, že má více měsíčně o 13.20 Kč, to je, prosím, to odbourávání. A jestliže bude od 1. dubna zavedeno odbourávání 20 %, další odbourávání, tak to u tohoto úředníka s 19.800 Kč bude znamenati, že ze srážek, které činí 160 Kč měsíčně, dostane 32 Kč nazpět. Vidíte, že jsou to případy skutečně hrozné, a když proti tomu si vezmete branný příspěvek, který se béře z celého zdanitelného příjmu, tedy i činovného, tedy to znamená, že státní zaměstnanec po odbourání bude potom vlastně dostávati ještě méně, nežli má dnes. Při tom nemluvím o pensistech, kteří budou při těchto věcech ještě daleko více postiženi. -

Tedy my nejen že neplatíme dostatečně úředníky, nýbrž děláme ještě něco jiného, a to je zase věc, o které jsem zde mluvil nevím kolikrát. My je zneklidňujeme. Když jsme zaváděli systemisaci a platový systém, tedy tenkráte za min. předsedy Antonína Švehly jsme podle jeho slov vystavěli pyramidu, která by měla nahoře ty nejvyšší a dále by se stále a stále pravidelně rozšiřovala, takže by to byla pravidelná pyramida naší státní správy. Bohužel, musím říci, že tato velmi pracně budovaná pyramida dnes již pyramidou není. Není pyramidou proto, že vidíme stále a stále, jak pod politickými vlivy přidělávají se jednotlivá místa pro určité politické straníky. Dnes máme celý úřednický systém rozvrácený tak, že dnes reorganisace státní správy není již jenom nějakým heslem, které by se mohlo pronášeti na schůzích a které také často se pronáší zde ve sněmovně, nýbrž dnes reorganisace státní správy je přímo kategorickým příkazem. K reorganisaci se musíme dostat, jestliže nemá naše státní správa zabřednout do naprostého neklidu, neladu a rozvratu.

Čtete-li všechny výtky, které byly proneseny v socialistických listech - nebudu se dovolávati svých článků, ty jsou jistě známy a pánové, kterých se to týká, je četli a snad by mohli říci, že jsem předpojatý - čtete-li články, ve kterých jedna socialistická strana navzájem poukazuje druhé, jaké věci se dělají v naší státní správě, vidíte, kam jsme se dostali v naší československé státní správě. Když dokonce čtu v "Českém slově" jmenovitý seznam lidí, kteří se dostali na místa vysokoškoláků bez vysokoškolského vzdělání, když čtu na druhé straně obviňování, co se vše dělá se systemisací, slavná sněmovno, tu musím říci, že přestává všechen agitační zájem o tyto věci. Musíme si říci, že všichni, kdož se obírají státní správou, musejí dát hlavy dohromady, musejí se sejít u společného stolu a přistoupiti k docela bezohledné reformě státní správy, nebo jinak se s touto státní správou dále nedostaneme.

Tato otázka je ovšem komplikována ještě jinou věcí. Je komplikována tím, o čem zde snad všichni pánové mluvili, totiž 18. únorem 1937. Slavná sněmovno, my k těm všem politickým nesnázím, k těm všem nepořádkům, které máme ve státní administrativě, přidělali jsme 18. února 1937 ještě novou věc, přidělali jsme k všem těmto našim vymoženostem zvláštní způsob přijímání a postupu jinonárodního úřednictva v Československé republice. My vytváříme tím, co zde udělala koalice 18. února 1937, stav privilegovaných úředníků proti dosavadním úředníkům. Bylo by velkým omylem domnívati se, že jsme proti kterékoli národnosti v Československé republice. Jistě si přejeme, aby každá loyální menšina v Československé republice dostala všechno, co potřebuje k svému hospodářskému, politickému a kulturnímu vývoji, ale vážená sněmovno, my se dostáváme tímto vyrovnáváním a zejména způsobem, jakým se provozuje, do situace, která vytváří něco, proti čemu musíme být, vytváří totiž privilegování našich národnostních menšin v Československé republice. (Posl. Hatina: Přečtěte si řeč dr Kramáře!) Prosím, pane kolego, neračte se dovolávat dr Kramáře! (Posl. Hatina: Přečtěte si jeho řeč, kterou měl k Němcům!) Pane kolego, ještě jednou vám říkám a upřímně, ve vašem zájmu vám radím, abyste se nedovolával pana dr Kramáře. Je mi známo, že ani dr Kramářovi nebylo toto vyrovnání celé známo a že zejména dr Kramář nemohl věděti, vážený pane kolego, že budete to prováděti tak nemožným způsobem, jako to provádíte. (Min. spravedlnosti dr Dérer: To není pravda! - Výkřiky posl. Hatiny.)

Tedy slavná sněmovno, konstatuji, že nám nejde o to, abychom upírali někomu něco, co mu skutečně náleží, ale není možno, aby na jedné straně se plnilo a žádalo splnění počtu těch, kteří mají býti přijati do státní správy jako Němci, neplní-li se na druhé straně tytéž povinnosti vůči státnímu národu v německé samosprávě v Československé republice. (Potlesk.) Kdyby zde byla, pane kolego, taková reciprocita ... (Posl. dr Eichholz [německy]: Co pak je s Prahou a Brnem?) Pane kolego, prosím vás, v Praze těch několik procent máte také, jen se tam račte podívat, možná, že to nejsou příslušníci vaší strany, to je možné, ale Němci tam jsou.

Slavná sněmovno, zcela jasně konstatuji, že toto vyrovnání - a v tom je chyba vyrovnání - se bohužel provádí jednostraně na úkor státního národa, ale neprovádějí se zároveň věci, které jako státní národ žádáme. Velmi lituji, že v koalici, ve vládě se nenajde strana, která by s důrazem na tuto věc upozornila. Je třeba žádati ne odstraňování nějaké menšiny z Československé republiky, nějaké utiskování někoho, nýbrž je třeba žádati, aby státní národ československý ve svém vlastním státě nebyl národem, který se musí dívati na to, jak menšinové národnosti mají v jeho československém státě privilegia. Co jiného znamenají všecky řeči, které se zde pronášejí, co znamenají řeči, kde dokazují jednotliví resortní ministři ze svých resortů, že procento německé je lepší než procento české u žáků středních škol, na universitách a pod. To všecko znamená, že jsou zde národnostní privilegia. Prosím, my jsme ve starém Rakousku - Uhersku založili celou svou politiku na boji proti privilegiím Němců a Maďarů ve starém státě, a odpusťte, řeknu-li, že tomuto boji zůstaneme věrni i v Československé republice. (Potlesk.)

Říkám ještě jednou: chceme dobrý poměr ke každé menšinové národnosti, ale privilegia menšinových národností by mohl snésti opravdu jen národ méněcenný. A proto musíme proti těmto privilegiím bojovati.

Pan posl. dr Rosche promluvil zde řeč, ve které precisoval svůj poměr k republice po tomto vyrovnání, které dalo tolik německé národnosti, a to takovým způsobem, že skutečně nemohu tato slova nechati nepovšimnuta. Pan posl. dr Rosche řekl, že náš poměr, t. j. jeho a strany Henleinovy, ke státu se automaticky změní, změní-li se poměr Československa k Německu. Tedy, ne požadavek, abychom dali víc Němcům nebo podobně, abychom něco změnili na těchto věcech, podle pana dr Roscheho poměr Němců k Československu, resp. strany Henleinovy se změní, změní-li se poměr Československa k Německu. (Posl. J. Sedláček: V tom tkví ta velezrada!) Jistě chceme dobrý poměr ke všem našim sousedům, ale jednou pro vždy říkáme, že poměr k našim menšinám nebude určovati nikdo, kdo je za hranicemi tohoto státu. Tento poměr si vyřešíme my sami, a řešíme jej takovým způsobem, že podle mého soudu je to způsob, který, kdyby byla výstava péče o národnostní menšiny, musel by, bohužel, dostati první cenu, poněvadž jsme dali jim víc nežli státnímu národu. Ale nedáme si při této politice do svých vnitřních poměrů zasahovati nikým bez rozdílu.

Bylo by logické od p. dr Roscheho, kdyby byl mluvil obráceně, kdyby byl řekl, že poměr jeho a jeho strany ke státu se změnil, kdyby byl prohlásil, že stojí loyálně na půdě Československé republiky, že tuto republiku miluje a že je to republika, kterou ctí a která je republikou jeho, a že na základě této loyality bude usilovati o to, aby se poměr Německa k Československu změnil. To by bylo něco jiného. Ale, prosím, dělat pro poměr váš k Československé republice rozhodujícím poměr mezi Německem a Československou republikou, to je něco, co musíme v zájmu samostatnosti a suverenity našeho státu naprosto odmítnouti.

Já bych se jistě, kdyby mně čas dovolil, zabýval ještě těmito věcmi dále, ale musím vzhledem k omezenému času přistoupiti k zakončení svých vývodů. Resumuji, co jsem chtěl říci v celé své řeči: Na jedné straně musíme změniti svou hospodářskou politiku a přicházíme-li se žádostmi o oběti, musíme míti pořádek ve státním hospodářství. Na druhé straně, pokud se týče naší vnitřní politiky: musíme se snažiti, aby všechny národnostní menšiny měly, čeho skutečně potřebují, ale privilegia proti státnímu národu československému míti nesmějí.

Důvody, které jsem zde pronesl, vedly můj klub, klub poslanců nár. sjednocení, k zásadnímu usnesení vůči rozpočtu, který byl sněmovně předložen. Usnesli jsme se, že budeme hlasovati pro kapitolu presidenta republiky, abychom tím prokázali svou oddanost ke státu, svou úctu před jednotou tohoto státu, poněvadž právě v úřadě presidenta republiky je nám dokumentována jednota Československé republiky. Na druhé straně budeme hlasovati pro rozpočet ministerstva nár. obrany proto, abychom dále pokračovali v tom, co jsme do tohoto parlamentu vnesli, totiž v naší práci pro vybudování a dobudování řádné obrany naší svobody a samostatnosti. Konečně budeme hlasovati pro kapitolu nejvyššího účetního kontrolního úřadu, poněvadž chceme, aby hospodářství našeho státu bylo skutečně řádně a důkladně, jak toho potřebuje, kontrolováno. Pro ostatní kapitoly, nemajíce podílu na vládní moci, a nemohouce působiti k řádnému provádění našich zásad politických a hospodářských, hlasovati nebudeme.

A já končím jediným přáním, aby do roku příštího, do roku 1938, vzaly si koalice a vláda poučení z toho, co zde v dobré vůli bylo řečeno na jejich adresu, a jsem přesvědčen, že rozhodnou-li se jíti po cestách, které naznačujeme, bude rok 1938 rozhodně lepší a šťastnější než-li rok 1937 a léta předešlá. (Potlesk poslanců nár. sjednocení.)