Slavná sněmovno! Činí se námitka, že osnovami, které jsme předložili, příliš těžce zdaňujeme určité vrstvy obyvatelstva, a já bych se rád v několika odstavcích s těmito námitkami vypořádal. Především pokud jde o zatížení branným příspěvkem, chtěl bych říci, že jsem zkoumal daňové zatížení v jiných státech a že jsem zjistil, že u vysokých důchodů, kde i my přicházíme k velkým cifrám zatížení, v jiných státech nalézáme zatížení velmi značné. Jestliže se na př. podíváte na zatížení svobodného poplatníka ve Velké Britanii, vidíte, že daň důchodová dosahuje tam až 55.4% jeho příjmů. Jestliže se podíváte do Francie, vidíte, že svobodný poplatník je zdaněn velmi vysokým procentem, až 48 % svého příjmu a že důchody, které platí z výnosu společenského, dosahují dokonce až 55.8%. A jestliže my stoupáme, a já to uznávám při našem zatížení daňovém v důsledku branného příspěvku, k vysokým cifrám, potom jsou to cifry, které odpovídají cifrám v jiných státech, při čemž neváhám konstatovati, že jsme vybudovali toto celé zatížení, které předkládáme posl. sněmovně k schválení, jako zatížení přechodné, jako zatížení na obranu státu. (Posl. inž. Schwarz: Jaké je nezdanitelné minimum v Anglii, pane kolego?) V Anglii je nezdanitelné minimum vyšší, prostě z toho, že také úroveň důchodová je tam několikrát vyšší než u nás v Československu. (Hlasy: Mají vyšší dědické poplatky!) Ano, mají vyšší dědické poplatky, mají také vyšší daň z tantiem. Zdanění je tam průměrně vyšší.

Netajím se ovšem tím, že, pokud jde o konstrukci celé osnovy, vyslovoval jsem určité námitky. Pan referent zde mluvil o jedné z těchto námitek při té příležitosti, když mluvil o zatížení důchodů. Prohlásil, že snad zatížení daní důchodovou není tak neúnosné a že není správné tvrzení, že se tato daň projevila vlastně jako daň gážistická.

Po této stránce musím oponovati panu referentovi a musím konstatovati, že daň důchodová v Československu nebyla, bohužel, a není dokonale vybudována v tom smyslu, aby byla daní, která rovnoměrně jako daň doplňková postihuje veškeré důchody našeho obyvatelstva. Viděli jsme, že na př. r. 1933 daní důchodovou bylo postiženo 16 miliard Kč důchodů gážistických, ale všecky ostatní vrstvy obyvatel, kromě gážistů, přiznaly r. 1933 k dani důchodové pouze 10 miliard Kč důchodů. Je to tedy nepoměr jistě značný a zatížení důchodovou daní se přesunuje a přesunovalo v posledních letech podstatně od vrstev negážistických k vrstvám gážistickým. Zatím co r. 1927 zaplatili gážisté z 1.000 Kč daně 364 Kč a ostatní negážisté dvakrát tolik, r. 1933 zaplatili již gážisté z 1.000 Kč 523 Kč daně důchodové a ostatní vrstvy pouze 489 Kč. Konstrukce, která nám byla předložena, znamená tedy - řekněme si to zcela otevřeně značné zatížení právě pro vrstvy gážistické.

A pokud jde o konstrukci daně z mimořádných zisků, musím prohlásiti, že i po té stránce jsem měl určité pochyby, a to z toho důvodu, že za mimořádný zisk byl prostě prohlášen každý výdělek přesahující 50.000 Kč. Ale zatím co původní osnova předložená ministerstvem financí postihovala zisky dodavatelů, tedy těch, kteří mají státní dodávky, v této druhé konstrukci právě v důsledku základní změny tato zásadní a podle mého názoru důležitá idea byla, bohužel, opuštěna, takže prostě postihujeme každý výdělek přes 50.000 Kč.

Výsledek nových osnov - a neváhám to říci - zejména pokud jde o mimořádnou daň ze zisků, je pro podnikání velmi zatěžující. Tam, kde máme přirážky v maximální výši, v Klatovech a jinde, 812%, znamená to, že béřeme na př. u zvláštní daně výdělkové z výnosu 50-60 %, v Praze béřeme 39 %. Vezmeme-li výnos podniků ve výši 500.000 Kč, znamená to, že podíl státu a veřejných svazků tam, kde máme maximální přirážky, z 500.000 Kč činí 246.559 Kč. Ovšem na druhé straně prosím, aby bylo uváženo, že daně, které jsme zavedli, i daň z mimořádných zisků, jsou daněmi, které jednotliví poplatníci platí z výnosu, nikoli z majetku, že jsme na rozdíl na př. od Italie nesáhli přímo na majetek občanů. Víte, jak v Italii byla prostě zavedena dávka z majetku a rent, kdežto my, nesahajíce na podstatu, zavedli jsme dávku z výnosu.

Ale chci říci ještě dále to, že přes to, že jsou tam určité oběti, musí býti uváženo, že za tyto oběti dostává každý náš podnikatel velkou protihodnotu, dostává protihodnotu v tom, že máme rozpočet reálně vyrovnaný, že uvádíme své hospodářství do pořádku a že jsme také udrželi stabilně v pořádku svoji měnu a celé své hospodářství národní. (Potlesk.)

Pan kol. dr Novák mluvil zde o tom a neváhám o tom docela otevřeně promluviti - že z některých částí republiky docházely a docházejí stížnosti, že v důsledku nerovnoměrnosti přirážek dochází na př. v Plzni k daleko vyššímu zatížení poplatníků nežli v Praze nebo některém jiném městě, kde je přirážka nižší. - Především je nutno konstatovati, že má-li město Praha nižší přirážky, musíme to přičísti na vrub také tomu, že město Praha celkem dobře hospodaří a že konec konců není také zjevem speciálně československým, že by snad jenom u nás hlavní město mělo určité výhody, pokud jde na př. o stránku daňovou. To je ve všech státech právě tak jako v Československu. Ale u příležitosti projednávání těchto osnov bylo naprosto nemožno rozřešiti tuto otázku, která znamená určitou disparitu poplatníků na př. mezi Prahou a venkovskými městy, ale tuto otázku bude možno rozřešiti tenkrát, až ministerstvo financí splní to, k čemu toto ministerstvo dlouhou řadu let nabádám, až totiž ministerstvo financí předloží nám k radosti všech nás, kteří pracujeme v samosprávě, řádně vypracovanou osnovu o finančním hospodářství samosprávných svazků, odděleném od financí státních. (Potlesk.)

Slavná sněmovno! Cítíme-li snad určitou tíži zdaňovací v těchto osnovách, které se předložily, pak chci upozorniti zcela loyálně a kriticky na jeden stav, který vyvolává ztížení daňového břemene pro určité vrstvy obyvatelstva. Je to zjev, na který poukazuje jak teorie, tak i prakse, na př. vídeňský profesor university Kährschlägel, zjev, který znamená, že nastalo zúžení daňové základny. Nastalo tím, že majetek jednotlivců a podnikání jednotlivců přechází na útvary vyšší, veřejné nebo soukromé, útvary rázu kolektivního. Račte uvážiti, že v republice Československé má nemovitý majetek hodnotu 450 miliard Kč, ale že z tohoto velikého majetku majetek ve výši 200 miliard Kč, tedy skoro polovina, nenáleží jednotlivcům jako daňovým subjektům, nýbrž náleží veřejným svazkům a kolektivnímu podnikání. Na druhé straně celé obory podnikání, které kdysi bývaly v rukou soukromých, přecházejí nám do rukou kolektivních, celé obory podnikání, které kdysi konali jednotlivci, přecházejí nám na př. na družstevnictví. Měli jsme podle poslední statistiky v republice Československé přes 16.000 družstev a jenom taková Centrokooperativa má 11.420 družstev s aktivy 3.376 mil. Kč. (Slyšte!) To je ovšem veliký podnik a ohromné podnikání, které ponenáhlu na sebe přejímá podniky jednotlivců, které byly kdysi velkými daňovými poplatníky a subjekty. A, vážená sněmovno, kolik samostatných existencí a daňových subjektů jsme vlastně zničili a odstranili tím, že v určitých sektorech své výroby provádíme t. zv. řízené hospodářství, kolik existencí jsme odstranili a kolik daňových poplatníků jsme velmi zeslabili, ne-li odstranili vůbec ze života daňového, když máme na mysli mlékařství, když máme na mysli syndikát škrobový, obilní monopol atd. Tedy zde zúžujeme daňovou základnu, kde kdysi byla velká řada poplatníků, kteří byli poplatnými subjekty, a kde na místo nich nastupují kolektivy, o jejichž zpoplatnění musíme si jednou říci zcela vážné kritické a objektivní slovo. (Výborně! - Potlesk.)

Vedle tohoto podnikání máme ovšem podnikání veřejné, kterém nám také zužuje, řekl bych poplatnou základnu, a množství těch poplatníků, kteří mají platiti daň. Podívejte se i do státního podnikání, o kterém byla a jsou každým rokem pronášena velmi kritická slova panem referentem i pány řečníky. Podívejte se do veřejného podnikání a řekněte si, kolik poplatníků je na př. odstraněno tím, že máme na př. státní statky, státní doly a řadu těchto skupin soukromohospodářské činnosti, kde hospodaří stát nebo jiné veřejné svazky, které jsou daňově jistě méně zatíženy nežli soukromník. Když na př. uvážíme, že státní statky a lesy mají 50.000 ha půdy, když uvážíme, co by to znamenalo, kdyby po stránce poplatní byl zde vytvořen kádr určitých poplatníků, řekněme pachtýřů, myslím, že v rámci státních statků a lesů hospodaření jednotlivců, fysických subjektů, by znamenalo přínos státní pokladně jdoucí do desítek milionů Kč. (Potlesk.)

Ale abych se vrátil ke svému tematu. Slavná sněmovno, na příspěvku na obranu státu a na příspěvku z mimořádných zisků dostaneme podle mých výpočtů cirka 700 milionů Kč. Museli jsme ovšem sáhnouti také ke zdanění spotřebnímu, a my zcela otevřeně řekneme a říkáme, že budeme hlasovati pro tyto předlohy prostě z toho důvodu, že nebylo východiska jiného, pakliže jsme měli břemena rozvrhnouti. Spotřební daně a nepřímé zdanění bývaly v theorii kdysi náznakem něčeho velmi obtížného a zlého, a vím, že nepřímé a spotřební zdanění bylo v minulosti předmětem mnohých zápasů. Vzpomínám si na historii z Německa před příchodem nynějšího režimu, která ukazuje, že socialisté musí vzíti na sebe politickou odpovědnost i ve věcech nepříjemných. Vzpomínám si na dobu, kdy v Německu vládl sociálně-demokratický kabinet Müllerův a kdy bylo potřeba dáti do pořádku státní finance německé. Tenkrát chtěl kabinet Müllerův zavésti spotřební daně, ale nastala těžká oposice se strany tehdejší soc. demokracie, a Müller sám, předseda vlády, byl zahrnován ti

síci a tisíci protestních projevů proti zavedení určitých daní. Důsledek byl, že vláda, vlastně poslední parlamentní vláda v Německu, v důsledku nestatečnosti ustoupila, že na místo ní nastoupil Brüning, který potom zmocňovacími zákony zavedl všechny spotřební daně, že konec konců i Brüning odstoupil a došlo k úplnému převratu a zničení parlamentního režimu. Tedy parlamentarismus znamená odpovědnost a demokracie znamená odpovědnost i ve věcech, které snad nejsou příjemné.

Pokud jde ovšem o principy zdaňovací, když jsme zaváděli daně nepřímé, neváhám říci, že jsme při zdaňování nepřímém a spotřebním projevovali velmi usilovnou snahu, aby daně byly na konsum převalovány jen tenkráte, pakliže je není možno hraditi ze stávajících zisků. A my jsme toto stanovisko v řadě případů obhájili. Dokázali jsme, že nejlacinější tuk zůstává nezdražen a že daň tu neponese konsument, dosáhli jsme určitých úspěchů, když šlo o zdanění textilií, tím, že se přece jenom podařilo snížiti paušál, který měl těžce postihnouti, a dosáhli jsme určitých úspěchů při zdanění gumy atd. Ve všech těch případech jsme se snažili, aby břemeno, které tady je, bylo neseno spotřebitelem tenkráte, není-li možno nésti tato břemena z dosavadních zisků.

Pokud se týče daně nápojové, prosadili jsme po určitých zápasech, že touto daní budou postiženi všichni, abstinenti i pijáci, a to celkem rovnoměrně.

A poslední dávka, ke které jsme přistoupili, je tak zvaný kartelový poplatek, který má vynésti 50 až 60 mil. Kč. Dovolte, abych k této poslední osnově našeho systému daňového řekl několik slov. Řeknu zcela upřímně, že bych se postavil proti kartelovému poplatku tenkráte, pakliže by měl býti povolován s podmínkou, že za cenu vybrání 50 nebo 60 milionů Kč kartelového poplatku ustaneme od svého úsilí, aby celé kartelové hospodářství bylo dáno do pořádku. (Potlesk.) Za to by těch 50 nebo 60 milionů naprosto nestálo. Slavná sněmovno, jak vypadá nynější situace? Nynější situace vypadá tak, že v kartelech máme sdruženo téměř 6.000 firem a že nějakých 75%, t. j. 3/4 naší výroby, je vázáno kartelově. Čili dostáváme se do stavu, který jsme viděli kdysi už v Německu a který vidíme v některých jiných státech, že kartelovými úmluvami jest vázána většina hospodářství. Co to znamená? Pokládám za naprosto nutné, aby předpisy kartelového práva byly úplně změněny. Mně bylo kdysi řečeno, že prý kartelový zákon je dobrý, ale že se špatně provádí. Proti tomu činím podstatné námitky. Kartelový zákon dal kartelům právní bezpečnost a jistotu. Kartely jsou zapisovány a mají právní bezpečnost proto, poněvadž ustoupení od kartelové smlouvy je pro firmu, která jednou do kartelu vstoupila, činem po stránce právní tak obtížným, že vlastně ten, kdo jednou do kartelu vstoupí, je na dlouhé a dlouhé časy vázán. Po stránce právní bezpečnosti jsme tedy kartely dobudovali.

Ale v čem jsme kartely nevybudovali, je otázka cenové politiky kartelů. (Potlesk.) Tato věc nebyla dosud vybudována, dosavadní zákonodárství je naprosto nedostatečné a řeknu, že je nedostatečné proto, máme-li kontrolovati cenovou politiku kartelů, že nemůžeme žádati všechno od vlády a dávati možnost a příležitost jen vládě, aby zasáhla, nýbrž jsme povinni vybudovati kartelové právo takovým způsobem, aby proti nesprávné cenové politice kartelů mohly zakročiti vrcholné organisace naší spotřeby a po příp. i organisace dělnické. (Potlesk.) Jestliže srovnávám své stanovisko se stanoviskem průmyslu, jak je průmysl vyjádřil ve svém pamětním spise o otázce kartelové, pak musím říci, že průmysl v Československu nemá věcného stanoviska k této stěžejní otázce, která se ho skutečně dotýká. Jak je jen dobře možno, aby, jak je to právě v tomto spise, na jedné straně se průmysl dovolával pomoci státní proti outsiderům, to je proti těm, kteří dělají rušivou činnost proti kartelům, aby žádal, aby nebyly zakládány nové podniky, aby nedocházelo k tíživé konkurenci, ale na druhé straně aby žádal sice všechny tyto výsady od státu, aby zejména žádal, aby jej stát zbavil nepohodlných outsiderů, ale aby chtěl jinak naprostou svobodu v kartelech? Tyto věci nejdou ovšem dohromady.

Nedávno jsem dostal od venkovského podnikatele dopis, lépe řečeno byl mi odvzdán dopis z 2. prosince 1937, kde se sděluje o dávce z kartelů doslovně toto (čte): "Zdanění kartelů si již kartely nahrazují přirážkami na cenách zboží. A tak několikamilionové výnosy na daních zaplatí zase podnikatelé ze středních vrstev, kteří nemohou, majíce již závazné ceny, přirážeti na svých nabídkách."

A dále se praví: "Ještě před týdnem jsem měl kameninové trouby za ceny s 35% slevou, dnes již jen s 30% slevou, ačkoliv výrobní náklady nijak nestouply. Tyto roury před uzavřením kartelu byly za ceny s 60% slevou." Co to znamená? Ještě jsme dávky z kartelů nezavedli a kartely již se snaží inkasovati, co snad je bude tato dávka státi.

Prosím, slavná sněmovno, v tomto smyslu jsme nechtěli dělati zákon o kartelovém poplatku. Dali jsme do zákona přímo ustanovení, že kartelový poplatek je nepřesunutelný. A já tvrdím s tohoto místa, že ustanovení o nepřesunutelnosti kartelového poplatku mohlo by zůstati neúčinným, kdyby na druhé straně nebyla novelisována ustanovení o kontrole cenové politiky kartelů. (Potlesk.) Znamenalo by to, že se nám prostě kartelový poplatek přenese do cen, a že konec konců zaplatí kartelový poplatek nikoliv kartel, nýbrž spotřebitel. (Posl. Zeminová: A několikanásobně!)

Slavná sněmovno! Je ovšem otázka, co vůbec dál s t. zv. kartelovým hospodářstvím. Prohlašuji, že novelisace je zde nutná a sice ve směru syndikalisace určitých odvětví průmyslových. Máme už u některých odvětví průmyslových syndikalisaci provedenu. Je to na př. v textilu, ve skle, a musíme ke cti československého zákonodárství a nařízení, která byla vydána, konstatovati, že je zde podstatný pokrok v tom smyslu, že v těchto syndikátních úmluvách přichází v úvahu všechny složky výrobní, nejen průmysl a průmyslníci a podnikatelé, nýbrž také dělník a spotřebitel, který má právo, aby zde do těchto věcí určitým způsobem promluvil. Domnívám se, že to je ukázkou postupu, kterým máme jíti. Když jsem mluvil v jisté odborné společnosti o těchto věcech, bylo mi poukázáno, že o něco podobného pokusil se Roosevelt ve Spojených státech amerických, a bylo mi řečeno, že se pokusil o tyto věci s nezdarem. Jak víte, Roosevelt vydal t. zv. nový řád, nový systém průmyslový, který spočíval na t. zv. kodových předpisech, na předpisech, kterými určitým způsobem po vzoru syndikátů byla uspořádána výroba. Tento pokus do jisté míry se nezdařil a já řeknu proč. Právě proto se nezdařil, poněvadž nebylo ve Spojených státech amerických ani u Roosevelta dosti odvahy, aby vedle zájmu průmyslu, který zde nesporně je, se stejnou vehemencí a se stejným úsilím byl se hájil také zájem dělníka a spotřebitele. Námitka, že snad ve Spojených státech amerických pokusy tohoto druhu se nezdařily, myslím, není správná a já v důsledku určitých debat, které se objevily také v novinách po mé řeči v rozpočtovém výboru posl. sněmovny, chci konstatovati a prohlásiti zcela jasně: otázka řízeného hospodářství je také otázkou, řekl bych, formální. Nejde jen o to, říditi hospodářství, nýbrž jde o to, kdo toto hospodářství má říditi, jde o to, zda toto hospodářství řídí se takovým způsobem, aby nad zájmem jednotlivce, zájmem stavu vítězil zájem celého národa a celého státu. (Potlesk.) Pro řízené hospodářství takové, kde nad zájmem jednotlivých stavů, nad zájmy egoistickými bude povznesen zájem národa a státu, pro takové řízené hospodářství já vždycky budu a jsem ochoten hlasovati a o něm jednati.

Slavná sněmovno! Jestliže mluvíme dnes o daňových osnovách, pak bych chtěl říci, že nejde jen o to, zavésti daně, ale jde o to, také vybrati daně. My jsme viděli na miliardy nedoplatků, když jsme měli nové daně a nový daňový systém z r. 1927. Tedy v době, kdy byla dokonce konjunktura, kdy lidé měli peníze, jsme měli miliardy nedoplatků a viděli jsme, že naše finanční správa neuměla daně vybírat; a jestliže my dnes zavádíme nové daně a nové zdaňování, pak je nutno, abychom si také řekli, jaké jsou vady naší finanční správy a co bychom si přáli ve finanční správě, aby bylo změněno, abychom daně nejen zaváděli, nýbrž také vybírali. A po té stránce musím konstatovati, že sám výklad pana min. financí v rozpočtovém výboru posl. sněmovny ukazuje, že naše finanční správa potřebuje nové organisace, potřebuje doplnění, aby daně, které zavádíme, mohly býti vybrány. Pan ministr financí sám prohlašuje, že u berních správ, tedy u úřadů prvé instance, které především jsou pověřeny, aby daně vybíraly a předpisovaly, ze 457 konceptních úředníků je 72.5%, to jsou 3/4 pouhých čekatelů. Úředníci, kteří v prvé instanci vyměřují daně, na kterých vlastně spočívá prvé studium materiálu a kteří jsou nejdůležitějším článkem v tomto organismu, ze 3/4 jsou pouze čekateli špatně placenými a nedostatečně zapracovanými. Ale jestliže se podíváme na berní úřady samotné, dovíte se z exposé pana ministra financí, že ze 3.270 berních úředníků je 58% pouhých elevů a úředníků nejnižší platové stupnice.

Slavná sněmovno! Je ovšem velmi těžko žádati od úředníků takto placených a od úřadů takto vybavených, abychom daně nejen zaváděli zákonem, nýbrž také abychom je mohli vybrati. Všechny tyto nezapracované úředníky, tyto elévy, jak je jmenujeme, tyto konceptní čekatele jsme postavili před pyramidu zákonodárnou a legislativní, kde máme na 50 druhů nejrůznějších daní, kde máme těžký poplatkový zákon, jemuž rozumí několik odborníků, a kde máme na př. těžký trestní zákoník důchodkový, který už je stár přes 100 let a který ještě počítá s inkvisičním řízením. Ani ta snaha, aby laické živly u berních správ byly určitým způsobem zapracovány, neprojevila se náležitě. Co vidíme u t. zv. odvolacích a daňových komisí? To už se stalo skutečně žertovnou příhodou. Mám na př. případ, kde u jedné odvolací komise bylo za 8 hodin vyřízena 10.907 odvolání, čili jedno odvolání bylo vyřízeno za 5 vteřin. Jeden poplatník za 5 vteřin byl úplně hotov. Já jsem kdesi četl a slyšel, že prý berní reforma z r. 1927 zašla příliš daleko ve své lineární snaze po daňové spravedlnosti. Slavná sněmovno! Toto tvrzení není správné. Daňová reforma z r. 1927 byla pro někoho příliš spravedlivá. Pro průmysl. Když dnes na př. chceme určité oběti od průmyslu, prosím, aby si průmysl uvědomil, že po daňové reformě z r. 1927 bylo na úkor všech druhů poplatnických vrstev průmyslu velmi mnoho prominuto. Zatím co ještě v r. 1927 zaplatily podniky veřejně účtu jící 251 mil. Kč na daních, v r. 1928 zaplatily tytéž podniky pouze 41 mil. Kč (Slyšte!), čili o 200 mil. Kč méně. A jestliže k tomu připočítáme samosprávné přirážky, přišel nejen stát o 200 mil. Kč, nýbrž samospráva aspoň o 1 1/4 miliardy Kč na svých přirážkách.