Toto ustanovení §u 141 o první pomoci lékařské ve službách nemocenského pojištění je velmi trapné, je nelidské, a já, maje ještě k jiným paragrafům tohoto zákona své připomínky, prohlašuji již dnes, že v nejbližších dnech podám iniciativní návrh zákona o úpravě výkonu lékařské prakse v oboru povinné léčby pojištěnecké. My, lékaři, se musíme opříti o zákonnou úpravu lékařské prakse, aby byla zamezena ponižující libovůle, s jakou se dnes s lékařem zachází. Ani nositelé nemocenského pojištění, resp. jeho byrokracie, ani lékařské organisace nesmí existenčně ovládnouti lékaře. Zaměstnání lékaře je a musí zůstati svobodným a naše vláda se musí postarati o to, aby tento stav, v určitých částech dosud svobodný, nebyl sražen na stanovisko poměru námezdného, ba nevolnického. Proto navrhuje zmíněný zákon, aby všichni lékaři, v Československé republice pravoplatně lékařskou praksi vykonávající, měli možnost ucházeti se o léčení u nemocenských pojišťoven, k němuž jsou dnes z existenčních důvodů nuceni přes všecky obtíže a ponížení způsobované nesnesitelným, právně tíživým a nejistým poměrem lékaře k zaměstnavateli, to jest k nositelům nemocenského pojištění.

Proto v zákoně musí býti regulováno veřejnoprávní stanovisko tohoto poměru lékařského. Sjednávání kolektivních smluv musí býti postaveno na spravedlivou zákonnou basi a zejména pak určování t. zv. revisních lékařů musí podléhati také dozoru lékařské komory. Rád bych mluvil také i o lékařských komorách, ale bohužel pro krátkost řečnické lhůty mi dovolené nelze se o této otázce zde rozšiřovati. Lékařské komory ztratily dávno kontakt s hospodářskými zájmy lékařstva a je to zejména naše pražská lékařská komora, na kterou jsou neustále stesky z řad t. zv. oposičního lékařstva, která nám představuje již dnes v Československé republice více než 50% a která má 30% svých zástupců v lékařském zastupitelstvu komorním. Jak se tam s nimi nakládá, jest zřejmo z těch častých memorand a častých stesků, které jsou písemně podávány na místa k tomu odpovědná, na zemský úřad, kteréžto stesky bohužel dlouho a dlouho zůstávají nevyřízeny.

Měl bych ještě několik slov, když už jsem začal o tom soc. pojištění, k reformě našeho soc. pojištění, které se nevyhneme, tak jako se jí nevyhnou v jiných státech. Je zde tolik krásných námětů, tolik krásných možností, jen se zamyslit nad stavem, jaký se nám dnes presentuje v léčebném pojištění, zamysliti se nad tím, jaký zájem mohou míti lékaři, kteří dnes v potu tváře shání místa u léčebných fondů a sociálních pojišťoven, zamysliti se nad tím, jak se zamyslil kol. dr. Suk, který nedávno před vánoci vydal krásnou knížku. Kdo by s chtěl poučiti o těch krásných myšlenkách, kdo by chtěl svoji činnost připjati na ty krásné náměty, toho odkazuji na onu knížku "Zkartelovaná medicina" aneb, jak zní podtitul, "Budujme lepší sociální pojištění". Tam jsou krásné náměty, nad kterými se pozastavují odborníci, kteří řídí dnes sociální pojišťovny.

Musíme si uvědomiti, že dnes upadá léčebná péče o pojištěnce v tomto státě. U nás se plýtvá penězi, plýtvá se papírem, plýtvá se energií. Vždyť byste, slavná sněmovno, nevěřili, že u 50 pacientů, které má lékař od léčebného fondu ve své ordinaci, se musí udělat 25.000 výkonů (Předsednictví převzal místopředseda Vávra.), spočítáme-li všecku práci se zapisováním do různých protokolů, vystavováním receptů, opatřováním kopií, nalepováním známek, sečítáním známek atd. atd. od výtisku 1 poukázky k lékaři. Tady se plýtvá penězi, léky, ale také zdravím pacientů. Jelikož ovšem není nemocenskými pojišťovnami připuštěna žádná jiná lékařská organisace k účasti na kolektivních smlouvách s nositeli nemocenského pojištění, je vyloučení z těchto dvou organisací rovno vyloučení z komunistické strany v Rusku, což znamená ztrátu práva na existenci.

Nechtěje blíže pojednávati o ústavou zaručené svobodě volby výdělečné činnosti, k jejímuž porušování nebo obcházení nemůže žádný stipulační pasus zákonem připuštěné hromadné smlouvy zavdávati možnost, považuji za nutné upozorniti na tento spravedlnosti neodpovídající stav. Žádám proto pány ministry vnitra, spravedlnosti, sociální péče a zdravotnictví, aby učinili nápravu a přispěli těm, kteří hledají své právo. Je to možné příkazem, aby různá úřední jednání, jež jsou v této věci v proudu - a poukazují tu zejména na zvláštní memorandum, jež bylo předloženo vládě v říjnu 1936 Spolkem pro hájení práv a zájmů lékařů - byla provedena. Je ovšem obava, aby tato memoranda nezapadla někde v úředním propadlišti.

Když jsem již u ničení lékařských existencí, uvádím zas několik cifer. Slavná sněmovno, račte uvážiti, že při posledním zápisu na pražskou universitu se z 8.000 posluchačů přihlásilo 3.000 posluchačů na lékařskou fakultu. My se nedovedeme odhodlati k zavedení numeru clausu, nedovedeme se odhodlati, abychom zavřeli dokořán otevřené dveře všelikým lékařům, kteří v dobách své vlastní tísně se hrnou ze zahraničí do naší republiky. Musíme aspoň dbáti, aby lidé, kteří u nás s tisícerými nadějemi šli studovat medicinu, byli zabezpečeni aspoň existenčně. Vždyť mnohý z těch chlapců nebo děvčat vytáhne poslední groš tátovi z kapsy, aby mohl studovati medicinu. Tak nadšeně šel do té práce - a najednou se dozví, že bude hrát "betla" po vykonaných studiích.

Slavná sněmovno, otázky, které se dnes kolem nás kupí a které nám doléhají k sluchu, otázky pojištění osob samostatně výdělečně činných, za chvíli v Československé republice budou na pořadu a dobře to řekl před lety pardubický doktor Löw, který řekl: Přijdou doby, kdy vezmete hrst hrachu ve velkém shromáždění a vyhodíte ta zrna do výše, každé z nich padne na hlavu sociálně pojištěného člověka. Zde se musíme my lékaři bránit, brání se už dnes také lékárníci, brání se drogisté, a i koncesovaní zubní technici. Volají, ba křičejí po radikálních opatřeních, která by zabránila shroucení existencí těchto stavů, aby jako důležitá poplatní složka mohli plniti povinnosti své právě v době nynější, kdy finanční podpora státu, nové a nové oběti, kterých stát ke své obraně i záchraně potřebuje, vyžadují největšího vypětí sil každého poplatníka. Reklamujeme však pro sebe nic více a nic méně než trochu přízně, která se věnuje jiným odvětvím lidského počínání, těm družstvům obchodním a hospodářským. Reklamujeme pro sebe trochu spravedlnosti.

Slavná sněmovno, jak se u nás řeší krátkozrace některé tyto věci, které sahají na kořen existence tohoto státu! Dne 30. června 1937 skončila platnost zmocňovacího zákona a tu se u nás velmi rychle pospíšilo, aby se vydalo vládní nařízení č. 163, kterým se dosavadní nemocenská pokladna státních drah přeměňuje na nemocenskou pojišťovnu. Tím se jí dává možnost, aby podle §u 156 vydávala léky, léčiva a obvazové látky, tedy prostředky léčebné vůbec na vlastní útraty. Jestli pak si pánové, kteří toto vládní nařízení podepsali, vzpomněli, jak asi bude vypadat obrana státu v takové Č. Třebové, Chocni, kde jest železniční uzel, kde se lid hrne do té které lékárny, která ad hoc tam také byla povolena, a kde lékárník doufal, že bude mít aspoň příjem z těch železničářů; když teď železničáři budou choditi do svých skladů pro léčiva, pak ovšem ty těžké statisíce, které lékárník a lékař musili si opatřiti na vybudování své existence, jsou ztraceny. Jestli pak si páni, když to podpisovali, vzpomněli také na to, jak to asi bude vypadat s distribucí zásob léčiv pro případ velkých epidemií, pro případ války? Když takové lékárny nemají možnost existence, pak si lékárníci dobře rozmyslí, aby investovali nové a nové statisíce do zbytečného skladu, do lékárny.

I ministerstvo zdravotnictví uznalo, slavná sněmovno, když už jsem u těch bolestí lékárnických, naprostou nedostatečnost elaborační sazby. Lékárníci žádali o změnu této elaborační sazby. Ale dosud se nic nestalo, a přeci od vyřešení této elaborační sazby závisí existence mnoha kondicinujících lékárníků, kteří ovšem, když budou mít licenci, svoji novou elaborační sazbu, se také existenčně uchytí. Jestliže zákon č. 303 z r. 1920 dal možnost do té doby do učení na zubní techniku vstoupivším učňům získati koncesi zubotechnickou, jestliže nespravedlnost zákona č. 171 z r. 1934 dala dalším ročníkům zubotechnických učňů možnost se osamostatniti, pak slavná sněmovno, nechápu, jak se může zakládáním nových a nových zubních ambulatorií oklešťovati již dnes tak mizerná existence zubních lékařů-odborníků i starých zubních techniků. Tyto provozovny stávají se těžko kontrolovatelným a také nezdanitelným výdělečným podnikem a tudíž existenci ohrožujícím konkurentem řádně státu daně odvádějících odborných zubních lékařů a koncesovaných zubních techniků. O fušerech technicích, kteří už nemají práva podle zmíněných zákonů dosáhnout v Československé republice samostatné koncese zubotechnické, škoda ztráceti mnoho slov. Vláda je zde bezmocná, jsou bezmocné úřady a hotové grotesky by mohli vyprávěti lékaři, kteří se účastní vyhlazovací akce této živnostenské epidemie. Takový "pan doktor" - rozumí se samo sebou - přinese tašku někam na venkov do hor nebo do Zlámané Lhoty, má tam nějaké nástroje, nějakou primitivní vrtačku, vyhledá pohostinnou domácnost, ve které mají šicí stroj, sežene kluka za 2 Kč, který mu šlape, namontuje to a již se začne, z celé vesnice se lidé sbíhají a ochotný pan starosta div přítomnost "pana doktora" nevybubnuje. Tím se poškozuje nejen stát, tím se poškozují také ti, kdo vyhledávají lékařské pomoci u těchto výtečníků a kol. dr Rehák v senátě před několika lety uvedl přímo strašlivé případy poškozování zdraví lidského právě těmito neodpovědnými činiteli. Jestliže dnes politické úřady prvé instance mají své referenty zdravotnické a veterinářské, pak je nutno, aby při těchto úřadech bylo ustaveno také úřední oddělení pro potírání fušerství každého druhu a hlavně fušerství lékařského, v zájmu státu a také v zájmu pacientů, a to tak, aby byl trestán nejen fušér, nýbrž také ten, kdo k jeho fušerství pomáhá a jeho pomoci vyhledává. Stát ušetří a vydělá na tom veliké peníze zprvu ve velkých pokutách a potom při doznívání této fušerské epidemie na správně odváděných daních od lékařů a zubních techniků.

Je nutno, slavná sněmovno, abych jen krátce a přímo letmo se zmínil také o státní uzávěrce a splnil tak nejdůležitější úkol, který ukládá parlamentnímu zástupci jeho kontrolní právo ba povinnost, dostane-li do rukou takovou jakousi vládní zprávu, ovšem generální a ovšem jednou za rok v číslech, jakou skutečně státní uzávěrka je. Je-li státní rozpočet zrcadlem zamýšlené práce v mezích zákona, jednotlivým resortům státním správy ukládané, pak státní závěrečný účet by měl býti zkontrolovanou vládní zpovědí. Měl by býti zrcadlem svědomí vlády. Je-li státní poplatník myslící znechucen, když pozoruje, jak se u nás sdělává státní rozpočet a jak se praktikuje, je jistě znechucen a přímo rozčarován, dostane-li do rukou státní závěrečný účet.

Bohužel i když zde nebudu poukazovat na stesky, které dnes slyšíme zprava i zleva, že nemáme přesně normovaných pravidel při sdělávání státního rozpočtu, že každý úsek státní práce si své rozpočty sestavuje zcela libovolně, přece jenom jako myslící poplatník musím vytknouti, že ani privátní podnikatel, tím méně pak stát nesmí přinášeti a nesmí si dělati takové rozpočty, které by byly snůškou všelijakých nápadů a libovolných cifer. Resorty nemají přesného přehledu své práce. Vždyť nejsou ani povinny podávati zevrubnou zprávu o své činnosti parlamentu, nemají přesných výpočtů, údaje jsou jenom nahodilé, cifry přibližné a ciferná kalkulace se neopírá o absolutní základnu konkretních dat. (Zpravodaj posl. Remeš: Pane kolego, mají! Mýlíte se!) Jak? Podávati písemnou zprávu? Ano, to bylo za Hnídka, já snad stejně k tomu přijdu, ale teď to není. (Zpravodaj posl. Remeš: Mají! Rozpočet se dělá na základě účinů předcházejícího roku!) Ale nemusejí podávat písemnou zprávu. (Zpravodaj posl. Remeš: Podávají kontrolnímu úřadu!) To je známé, to zavedl Hnídek a vy jste od toho utekli. (Zpravodaj posl. Remeš: Od čeho jsme utekli?) Od povinnosti, aby jednotliví resortní ministři podávali každoročně zpráv u o své činnosti, vztahující se k rozpočtu. (Zpravodaj posl. Remeš: Žádný ministr jak živ takovou zprávu nepodával!) Vždyť to říkám, neříkám nic jiného!

Rozdíl mezi řádnými a mimořádnými výdaji není vyjasněn, resorty podle libovůle určují částky mimořádných potřeb, takže můžeme říci, že naše státní rozpočty jsou krásně zrýmovanou básní, ale nejsou pravdivou a jasnou cifernou prosou. Všude tam, kde se chce hospodařit, musí ten, kdo chce hospodařit, odsunout mimořádné potřeby, zvláště když zde není železných reserv, a jen tenkráte, když je potřeba k mimořádnosti sáhnout, musí ten, kdo zná sílu platebních zdrojů, určiti, zda a v jaké míře se dá ta mimořádnost uskutečniti. A u nás kolik je resortů, tolik je také dirigentů mimořádnosti, a bylo by jistě prvním krokem k úspornosti, kdyby státní rozpočet určil jakousi globální sumu s disposičním právem vládě, z kteréžto sumy by vláda čas od času určila potřebnému resortu ministerskému, ovšem na řádně zdůvodněnou žádost, potřebnou částku, která by ovšem nesměla býti překročena.

Druhým krokem k úspornosti by bylo, aby nastala určitá reforma našeho finančního zákona, zejména aby byly zamezeny veškeré virementy. Jenom tak, vážené shromáždění, může býti náš rozpočet obdán železnou ohradou, za kterou nesestoupí ani libovůle, ani často neschopnost a která bude chrániti všecko ostatní, která bude chrániti stát. A tvrdil-li by někdo, že za těchto okolností, za těchto nutných opatření by se nedalo z miliardového státního rozpočtu ušetřiti takových 15 až 20 %, pak bych mu musil otevřeně říci, že v naší demokracii, která znamená poctivou dobrou vůli, a také rozum, nechce najíti demokratické cesty, aby si stát a národ hospodářsky oddechl. Pak by nemusil ani p. ministr financí, ani p. ministr nár. obrany, ba ani pan předseda vlády věšeti hlavu, odkud vezmeme peníze potřebné na obranu státu, které by se našly u nás doma bez všelikého víření prachu, jaké způsobilo hluboké zasáhnutí do kapes našeho poplatnictva.

A při pokusném zhotovování našich rozpočtů pořád říkáme, že rozpočet byl promyšlen důkladně, že se postupovalo velmi obezřetně, a neseme tak dvojnásobnou odpovědnost vůči našemu poplatnictvu. Nemohu a nechci zde vykládati konkretní případy, rozpočet náš musí být - a o to se musíme postarati my poslanci - náležitě normován, t. j. musí býti přesně stanoveny zásady, za jakých se bude v jednotlivých dílech státní správy utvářeti, také, to se samo sebou rozumí, u ministerstva financí, a jenom tak budeme potom moci říci, že zdroje státu povolené pro ten který rok stačí anebo nestačí.

Přicházíme-li přes hospodářské svízele, ve kterých žijeme a kterým tak rádi říkáme hospodářská krise, přicházíme-li tedy přes krisi, ať už počínající nebo pokračující nebo skončenou, stále a stále s rozpočty vyššími a vyššími a zasáhl-li rozpočet letos až do druhé desítky miliard Kč, pak, slavná sněmovno, musíme si poctivě říci, že jsme daleko od rozumného hospodářství. Celá odvětví průmyslová, obchodní, živnostenská a jiná živoří a my přicházíme s novými a novými břemeny, která uvalujeme na bedra poplatnictva, a zapomínáme, že tím zatěžujeme i ty, kteří přijdou po nás, příští generace.

Slavná sněmovno, hospodařit se musí umět, jen ten, kdo umí hospodařit, umí také udržeti moc, umí také udržet stát. Tato zásada platí stejně tak v autokracii jako v demokracii. I v demokracii musíme budovati na pevných základech, od kterých se mnohdy nesmíme uchýliti, i v demokracii musíme věděti, že nutno zachovati určitý postup. Takovým pevným základem je jistě také velmi často přetřásaná otázka platů státních zaměstnanců. Je to důkazem špatného bilancování, když jeden rok dáme státním zaměstnancům takové a takové platy a za 5 let přijdeme se srážkami a říkáme, že je to nutné, opatrné hospodářské opatření.

Dobrý hospodář, slavná sněmovno, nesmí viděti z večera do rána, on musí viděti mnohem dále, on musí býti připraven na to, že po létech tučných přijdou léta hubená, že po konjunktuře přijde špatná doba. Avšak ještě větším důkazem naší hospodářské neprozíravosti jest, mluví-li se u nás o problému platů, o problému pensí. Ani platy, ani pense, ba ani úplata soukromých podnikatelů, advokáta, lékaře, lékárníka nesmí býti problémem, sice by problémem byl podnik sám, byl by problémem stát sám.

Jen zdravý rozum, slavná sněmovno, tu může pomoci. Ovšem nesmí se zase zastírati tyto věci nějakými filosoficko-hospodářskými úvahami nebo všelijakými politickými machinacemi. Stát musí hospodařit tak jako každý jednotlivec, který se ocitá v hospodářské tísni, který ví, že nezanechá své rodině pevnou, aspoň tu minimálně pevnou existenční basi, který se musí starati, aby toto hospodářství nepodkopalo existenci jeho rodiny, neboť hospodářská nesvoboda je horší nežli politická závislost.

A vezmeme-li nyní poslední uzávěrku do ruky a díváme-li se do této jediné zpovědi hospodářské státní práce, nemůžeme se nepozastavovati. Je ovšem těžko tou spoustou číslic prokousati se parlamentnímu zástupci, který nemá žádných vysokých obchodních škol, ani žádného účetnického kursu. Nejvyšší účetní kontrolní úřad jistě zde velmi správně podle zákona postupuje, schází mu ovšem určitá hospodářská kompetence, aby využil uzávěrkových zkušeností k realisování a ekonomisaci vlastního státního hospodářství. Jako rozpočty nemohou dáti jasný názor o tom, co se v tom roce stane, tak také státní závěrečný účet nemůže nám dáti jasný obrázek o tom, co se stalo. Vydalo se, to jest utratily se peníze. Ale proč se stalo tak a ne jinak, to se tedy ze státní uzávěrky nedočteme. (Zpravodaj posl. Remeš: Všecko se tam dočtete, pane kolego, jen si obraťte zadní stránku vysvětlivek a tam máte všecko, i vysvětlení ke každé položce!) Dobře, já jsem se, pane kolego, zabýval jenom lékařskými věcmi a já k nim přijdu a pak mně teprve odpovíte. (Zpravodaj posl. Remeš: Také to tam najdete!) Vy to ovšem máte sestudováno lépe, je to přirozené, vy jste generální zpravodaj, který na té věci dělal celý rok. Jen mne račte nechat domluvit a odpovězte. až přijdu k těm lékařským věcem, to je můj lékařský zájem, tím jsem se nejvíce obíral. Jisté je to, co jsem zprvu říkal, že té nejasnosti by bylo právě odpomoženo, kdyby jednotliví správci resortů byli povinni podávati každoročně, pane kolego, zprávu o činnosti svého úřadu a kdyby při jednotlivých položkách přihlíželi k odůvodněním, která při projednávání rozpočtu uvedli. Museli by pak jednat zcela rozpočtově, museli by šetřit, museli by kontrolovat sami sebe a dávali by také možnost kontroly parlamentu. Prosím, tak to dělal nebožtík Hnídek, který si vyžadoval písemné zprávy, z nichž potom udělal takovou kytičku jakési generální zprávy, která byla podkladem parlamentní debaty rozpočtové a při uzávěrce byla jakýmsi vodítkem.

Náš pan zpravodaj nás také, když už konečně o tom mluvím, chtěl provésti tím labyrintem číslic jak rozpočtových, tak uzávěrkových. Vím, měl dobrou snahu při tom, snahu, kterou jsme my všichni chválili a která byla komentována u nás v tisku na venkově, jak pan zpravodaj si řízně v této otázce počínal, ale myslím si, že bez vytčené zákonné povinnosti, aby resortní správci podávali každý rok o své činnosti písemnou zprávu, zůstaneme stále v bludišti, zůstaneme stále v chaosu.

Můžeme býti na př., slavná sněmovno, klidni, když čteme, že celkový hospodářský výsledek za r. 1936 proti rozpočtu na r. 1936 je nepříznivější o 2.316 mil. Kč? I v r. 1936 byl v rovnováze náš rozpočet, ba naopak on vykazoval ještě určitý přebytek 1,335.100 Kč, a ejhle, preliminované příjmy skončily schodkem bezmála 2 miliardy Kč. Jak asi skončí v r. 1937 a jak v r. 1938? Když nemělo naše poplatnictvo možnost unésti břemeno za r. 1936, neunese těžší za r. 1937 a neunese ještě těžší za rok 1938. Kéž bych byl špatným prorokem . . . .