Pan předseda vlády formuloval náš protest proti zasahování do našich vnitřních poměrů jenom podmíněně, ponechávaje smířlivě i noblesně říšsko-německé politice možnost ústupu s tak nebezpečné linie, jakou by znamenala řeč kancléře Hitlera v onom smyslu, ve kterém mínění celého světa jí rozumělo. Řeč o německé menšině, která si sama k lidské, politické a názorové svobodě pomoci nemůže a které pomáhat je prý právo a zájem Německé říše, doplněná ještě řečí maršála Goeringa, který tuto ochranu označil za jeden z úkolů německých letadel, nebyla dvojsmyslná, a přesto se náš předseda vlády pokusil zachrániti pro ní možnost jiného, přátelštějšího výkladu. (Předsednictví převzal místopředseda Sivák.) Nevím, kdo by mu měl za to býti vděčnější než právě naši němečtí spoluobčané. Tři německé strany, které zde zastupují 600.000 voličů, tuto důstojnou odpověď našeho předsedy vlády spolu s námi schválí a prokáží tím jistě i vděčnost za její smířlivý a přátelský tón k velkému německému národu.

Je mezi námi také strana, která zastupuje dvojnásobný počet německých voličů než tyto strany tři a která také získala tyto voliče na program bezpodmínečné příslušnosti k našemu státu, ale která tuto bezpodmínečnost teprve po volbách neprozřetelnou agitací doma i za hranicemi začala podrývat. Oba berlínské projevy mohly by právě této straně ukázat, jak strašnou odpovědnost na sebe bere, a Hodžova odpověď s naší sněmovní rozpravou byla, myslím, této straně poslední příležitostí, uznati omyl a zastaviti se na cestě, na které dosud vedla své přívržence k jakémusi jenom zdánlivému, protože pedanticky vymyšlenému úspěchu, ve skutečnosti do tmy a do nicoty. (Výborně! - Potlesk.) Opravdu naposled zde měla tato strana příležitost odpověděti spolu s námi do celého světa, že německý lid této země není s českým lidem a s československým státem spojen jen od včerejška a na výpověď, nýbrž od věků a navždy a že příslušnost k našemu státu není mu utrpením, nýbrž osudovým určením a že odmítá protektorát ze zahraničí, který se mu pro jeho vnitropolitické snažení nabízí, protože naše platná demokratická ústava, jak přece páně Henleinova strana ve svém vstupním prohlášení sama ještě uznala, poskytuje menšinám potřebnou základnu i pro jejich menšinovou politiku.

Německý říšský kancléř si možná ani sám neuvědomil, když vystoupil jako mandatář německo-nacionálních zájmů v cizích státech, že tím také dává podnět ke zřetelnému a definitivnímu třídění duchů v nich. O smýšlení a cítění německého selského a dělnického lidu nemáme pochybností a nemusíme míti pochybností ani o stanovisku těch, kdo představují německého ducha, když dokonce i takoví Němci, jako je nepolitický a ryze arijský spisovatel Thomas Mann, který je dnes považován za jednoho z největších spisovatelů německých, rádi přijímají dokonce občanství našeho státu. Že nemůže býti tlumočníkem národní mysli a národního citu žádná jednotlivá politická partaj, o tom přece sám říšský kancléř Hitler napsal celou knihu. Jeho berlínský výklad staví nás vlastně k naší německé menšině do beznadějné situace. Kdyby v tomto státě německý lid opravdu byl proti své vůli, kdyby jeho odluka od Německé říše opravdu bylo tomuto lidu utrpením, ke kterému prý ještě přistupuje jako další zlo - jeho domnělá bezprávnost, pak by to přece znamenalo, že nemůžeme tento lid učiniti šťastným, ani když všecky jeho domnělé vnitropolitické stížnosti nebo křivdy uspokojíme, protože vždycky ještě by zbylo to utrpení z odluky. To je logicky křišťálově jasný důsledek kancléřových vývodů a jenom je štěstí, že tyto vývody nejsou správné.

Německá menšina v Polsku, německá menšina v Alsasku, německá menšina v Dánsku, byly od Německé říše odtrženy. Naše ne. Německá menšina naše osídlila svoji domovinu už před věky jako součást této země a tohoto státu. Spolu s námi šlechtila tuto půdu, spolu s námi budovala naše města, spolu s námi tvořila náš právní řad a přispívala k bohatství a kráse naší vlasti. Není pouze kulturní pospolitost německá. je také kulturní pospolitost česko-německá. Spojení této německé menšiny s námi je naprosté a nerozlučné. A byl-li německý říšský kancléř ochoten uznat, že nelze v Evropě vytvořiti hranice, které by uspokojily všecky, tvrdím já nad to, že sudetské hory byly naší menšině vždycky hranicí uspokojující a nikoli hranicí z rozpaků. kdežto od českého lidu náš lid německý žádná pevná hranice nikdy nedělila a ani děliti nemohla.

Pan kol. Kundt zde včera znova opakoval argument o privilegiích krále Soběslava a jiných králů a myslel, že já mu namítnu jenom to, že šlo o privilegia. Ne, já se ho jenom optám, aby mně řekl, kdy v dějinách českých který český král dal německé časti tohoto království možnost nějaké jednotné, zvláštní, oddělené organisace. (Posl. Kundt [německy]: Tenkrát to přece nemohlo býti, vždyť byl jiný právní stav!) O ano, byl tehdá český sněm, byly sněmy, ale byl jen jeden, nebyly dva, pro německé území a pro české.

Ale ani sama Německá říše si nikdy nestěžovala na hranici, která od ní odděluje sudetské Němce. Národní skutečnosti se neoddiskutují polemikami stran. Národy jsou věčné, strany jsou míjivé. Nesmysly, které se po převratu napletly, když se němečtí politikové z pravice i z levice usnášeli o odtržení našeho německého území, byly pěna vzrušených dnů, nic víc. Chtěl bych, aby naši němečtí spoluobčané pochopili, jak by německý lid ponižovala koncepce, která by z něho dělala předmět mezinárodních dohod. Dr Kramář a dr Beneš nebyli by směli na versailleské konferenci postupovat tak, jak postupovali, bez oprávněného vědomí, že jsou mluvčími a tlumočníky také německého lidu této země. Nebyla jejich vina, že vedle nich nemohl tehda stát žádný sudetský Němec, neboť nebyla jejich vina, že se žádný německý politik nepřipojil k našemu boji (Výkřiky.) za obnovu naší národní a státní svobody. Dnes už bychom i na mezinárodní konferenci měli německého partnera, a díky aktivní součinnosti tří německých stran s naší vládou čelí se za hranicemi německým pomluvám naší republiky dnes už také německou obranou. (Výkřiky.)

Proč přestala koncepce tohoto státu jakožto státu národního býti kamenem úrazu mezi námi a aspoň částí německých stran? Proto, že se na německé straně pochopilo, že tato ústavní koncepce nijak nesnižuje důstojnost německé menšiny, neboť neznamená nic víc než to, že účel, pro který tento stát byl založen a po staleté porobě ve své samostatnosti zase obnoven, je národní zabezpečení Čechů a Slováků. Češství a slovenství, česká a slovenská věc nemají ve světě jiného zabezpečení. Aktivní účast německé menšiny na tomto našem osudovém určení nejenom ji neponižuje, nýbrž naopak ji šlechtí, a činí i ji, jak dobře řekl dr Krofta, národem státním. Německou účast na věci, kterou znamená Československá republika pro český a slovenský národ, oplácíme službou československého státu velké věci míru a spravedlnosti mezi lidmi a mezi národy a úctou k národním právům této menšiny. Neboť že předpokladem je plné národní rozvití německé menšiny, je nám všem samozřejmé. Kdyby bylo pravda, že tato menšina nemá u nás lidské a politické svobody a svobody světového názoru, neznamenalo by to jenom, že neplníme svých mezinárodních povinností. Znamenalo by to hlavně, že sami sobě škodíme, že se zbavujeme hodnotného přínosu této menšiny a že se zpronevěřujeme své nejlepší národní tradici a odkazu svých buditelů a osvoboditelů. Na štěstí to není pravda, nýbrž pomluva a v nejpříznivějším případě přepínání náhodných a pochopitelných třenic, které vznikají, když národ po staletí rdoušený nabírá teprve dech k novému životu v nové svobodě a střetá se namnoze s državou uměle proti němu v minulosti vytvořenou. Tyto rozmíšky, které urovnáme, německou svobodu neohrozily. Mohlo se v nich ukřivditi na naší i na druhé straně jednotlivci, není však přípustno mluviti v této souvislosti o svobodě celého národa. Naše hrdost je naopak, že naše státní moc svobodu německé menšiny chrání proti škodě, která by jí hrozila, kdyby této obrany nebylo. Německé strany vládní to dokazují už svou prostou existencí. Prosím: 600.000 německých svéprávných mužů a žen projevilo vůli dáti se zastupovati politicky stranami soc. demokratickou, agrární a křesť.-sociální. V naší republice jim bylo a je svobodno tuto vůli uplatniti. Zbavme je toho, co říšský kancléř nazval utrpením z odluky, a budou zbaveni této svobody.

Já však dnes chci dokázati, že i nejpočetnější strana německá chtíc nechtíc přispívá k důkazu německé svobody v Československé republice. A nepotřebuji od ní k tomuto důkazu nic jiného, než aby mně dovolila brát vážně její vlastní projevy. V začátcích, když sudetoněmecká strana chtěla snad upřímně papírový nacionalismus rozpuštěných stran nahraditi něčím lidovějším, našla, v kontaktu s lidem patrně, formule, které nám byly přijatelnější než formule rozpuštěných stran. Mluví-li dnes o svobodě názoru, tedy prosím: Jako není v dnešním Rusku připuštěn jiný názor než komunistický, tak není v dnešním Německu připuštěn jiný názor než nacionál-socialistický a jiná svoboda názoru než svoboda tohoto názoru. Sudetendeutsche Partei, resp. 1,200.000 německých mužů a žen, kteří tuto stranu volili, musili by však, chci-li bráti vážně projevy, se kterými se jim tato strana představila, býti teprve své svobody zbaveni, kdyby měli býti nacionál-socialistickému názoru přizpůsobeni.

Z mnoha argumentů, které bych tady mohl uvésti, uvedu jen pět.

1. Tento názor nacionálsocialistický usiluje programově o sjednocení veškerého němectva v jediném státě - je tedy pangermanistický. Prosím, tady musíme rozlišovati, jak jistě uznáte, co mluví Adolf Hitler jako říšský kancléř a co mluví jako vůdce onoho nacionálsocialismu, který právě v Německé říši je stále více uplatňován. Ve své česko-lipské řeči uznal však pan Henlein, že se žádný národ nevzdá bez boje zděděné půdy a že by tedy pangermanismus nevyhnutelně vedl ke katastrofě. Ve svém vstupním projevu v "Modré hvězdě" dne 8. října 1933 prohlásil pan Henlein, že déle než 1000 let sdílejí Němci s Čechy v těchto zemích společný osud a že příliš živě cítí moc této skutečnosti, než by vážně mohli mysliti na nějakou odluku. Jestli tato slova měla větší mravní hodnotu než zpuchřelý materiál domu, ve kterém byla pronesena, a který od té doby byl už rozkopán motykou a krumpáčem, pak je svobodná vůle naší německé menšiny zůstávati v našem státě, a nikoli ke svobodě, nýbrž k nesvobodě ji zve, kdo projevuje ochotu říšskoněmeckými letadly hájiti domnělé utrpení její odluky od Německé říše. Žádnými volbami nebyla potvrzena ta pozdější agitace pana Henleina a Ruthy za hranicemi (Výkřiky. - Místopředseda Sivák zvoní.), která začala líčiti příslušnost Němců k tomuto státu jako podmíněnou versailleskými smlouvami. (Výkřiky.)

Místopředseda Sivák (zvoní): Prosím o ticho.

Posl. dr Stránský (pokračuje): 2. V posledním svém projevu zdůraznil říšský kancléř výlučnou platnost nacionálsocialismu v říši. Českolipský projev páně Henleinova se však výslovně zříká totožnosti svého hnutí s tímto nacionálsocialismem a zdůrazňuje výslovně svéráznost svých vlastních společenských a politických reformních snah, dokonce s nacionálsocialismem zásadně polemisuje, vytýkaje mu nedostatek liberálnosti a smyslu pro svobodu osobnosti. Takovýchto názorů by se však páně Henleinova voliči musili v Německu vůbec vzdát, nebo by musili s nimi žíti v koncentračních táborech. (Potlesk.)

3. Dnešní Německá říše se organisovala jako totalitní stát. SdP je programově proti totalitní koncepci. Ve své řeči o německých kulturních úkolech v Československu r. 1936 vyslovuje se na př. pan Konrád Henlein proti obligatornímu civilnímu sňatku. Svobody tohoto druhu poskytuje německému lidu právě jen náš stát, v sousední říši by se toho musili vzdát. (Výkřiky.)

4. Strana páně Henleinova znovu a znovu se prohlašovala pro demokracii a pro parlamentní systém. Analogicky odmítla každé naše podezření, že to není její pravé smýšlení. Pro toto smýšlení jsou pro tuto menšinu za hranicemi koncentrační tábory. (Potlesk.)

5. Strana páně Henleinova přijala ... (Posl. Kundt [německy]: Domníval jsem se, že se nemá kritisovati režim v jiných státech.) Pardon, pane kolego, to je veliké nedorozumění, já nekritisuji vůbec poměry v Německu, do těch nám vůbec nic není. (Výkřiky posl. Kundta.) Přijetím ústavy přijala také naše a její zamítavé stanovisko v pronásledování národních, náboženských nebo kmenových menšin. Aby mi bylo rozuměno, neběží zde vůbec o správnost či nesprávnost názoru, že udržování ryzosti národního kmene je zájmem národního zdroje, to může býti věc diskuse. Zachování kmenové ryzosti uvnitř národa ani těm, kdo je považují za bezúčelné, nemusí se jeviti nekulturní, pokud se děje z přesvědčení a svobodné vůle. Absurdní a zase říkám, nemluvím o Německu, mluvím o našem smýšlení, když se řeklo, že je věcí svobody veliké části našeho obyvatelstva, že musí s námi žíti - absurdní vzdělanému člověku stejně jako prostému lidu je myšlenka, že má býti se dvěma lidmi, různého kmenového původu, kteří se v lásce spojili, nakládáno jako s krvesmilnými zločinci. To odporuje - a prosím, aby o tom byli slyšeni theologové katoličtí anebo protestantští - obecnému křesťanskému názoru německého lidu, který v páně Henleinově programu - mluvím o našich poměrech, ne o německých - důrazně se respektuje. Svobodu tohoto svého názoru má tedy německý lid v naší republice, v Rakousku nebo ve Švýcarsku, kdežto v Německé říši by naše německá menšina byla této své svobody zbavena. Tedy žádné "Leid des Getrenntseins."

Z výtek, které by se v řeči říšského kancléře mohly vztahovati na nás, zbývá tedy jenom výtka, že je německá menšina naše bezprávná na poli národním. Na štěstí usnadňuje nám obranu ostatní obsah kancléřovy řeči. Chtěl bych jen ještě říci předem, že zájem největšího německého státu o národní osud německých soukmenovců sám o sobě by mohl býti hoden úcty a nemusil by sám o sobě přátelský vztah k jeho sousedům kaliti, pokud by se šetřilo vzájemnosti. Právě v těchto dnech prohlásil maďarský min. předseda Daranyi, že předpokladem lepších poměrů mezi naší republikou a Maďarskem je spokojenost naší maďarské menšiny a nás to pranic neurazilo, protože to bylo řečeno smířlivě a bez vyhrůžek a protože se s Maďarskem o vzájemné úpravě menšinových práv rádi a snadno dohodneme jako s každým jiným (Posl. Esterházy: Dajte nám, k čemu vás zavádzali smlúvy!) sousedem. Je však v této oblasti nějaká analogie mezi námi a Německem? Kancléřova řeč sama dokazuje, že této analogie není (Výkřiky. - Místopředseda Sivák zvoní.), že není o čem se dohodovat a že kamenem úrazu a důvodem pohoršení vůbec není naše německá menšina, nýbrž cosi docela jiného. Kdyby tu skutečně rozhodovala péče o zahraniční soukmenovce Německa, věnovala by se přece jen především těm německým menšinám, jejichž postavení je nesrovnatelně svízelnější, než postavení německé menšiny u nás. Kdyby se přátelství Německé říše získávalo spravedlností k německým menšinám, nemohla by se přece v Italii, s Německem spřátelené, německá menšina jihotyrolská násilně odnárodňovat. (Výborně! - Potlesk.) Ukazuje-li však říšský kancléř výslovně na Polsko jako na zem, s níž mělo Německo rozpory největší a s níž se přesto přátelsky sblížilo, přiznává tím přece zřetelně, že skutečnou překážkou přátelského sblížení s námi není naše německá menšina. Vždyť národní práva německé menšiny v Polsku, která skutečně byla od Německé říše odtržena teprve versailleskými smlouvami, s národními právy německé menšiny u nás vůbec nelze srovnat, takže kdybychom si příklad polský vzali k srdci, ukázali bychom tím jenom jeho absurdnost. Vždyť ještě 1. března německá "Deutsche Rundschau", orgán německé menšiny v Polsku, vycházející v Bydhošti, zjišťuje úbytek nových 400 německých škol v Polsku a zjišťuje, že jenom 48 % německých dětí v Polsku chodí do německých škol! (Slyšte!) Srovnejte to s našimi poměry! (Výkřiky posl. dr Eichholze. - Místopředseda Sivák zvoní. - Posl. Kundt [německy]: Starejte se raději o Československo, než o Polsko, Maďarsko a Italii. O tom nemáme s vámi co mluviti!) Kdybych byl Němec, staral bych se o Němce, pane kolego Kundte! (Výkřiky posl. Kundta a Bátkové-Žáčkové. - Místopředseda Sivák zvoní.)

Umožnila-li podle říšského kancléře dohodu mezi Německem ... (Výkřiky poslanců sudetskoněmecké strany a čsl. strany národně socialistické.) Dovolte, pánové, prosím vás! Umožnila-li podle říšského kancléře dohodu mezi Německem a Polskem ta okolnost, že ve Varšavě seděl polský maršál a ne jako u nás prý západnický parlamentarismus, tu bychom opravdu velmi rádi věděli, proč maršál, který dává německé menšině méně práv, je Němcům milejší než parlament, který jí dává více práv. (Potlesk.) Tu přece i slepý musí vidět, že německá menšina tu není důvodem, nýbrž záminkou. (Výkřiky poslanců sudetskoněmecké strany. - Místopředseda Sivák zvoní.)

Přijměme však klidně i toto zjištění, které je stejně kormutlivé pro nás jako pro německou menšinu, řekněme si, že se ničím nedáme pohnout k tomu, abychom národní práva svých německých spoluobčanů posuzovali podle něčeho jiného než podle svých mravních a meze národních závazků, a že se zejména ničím nedáme pohnout, abychom se těchto svých mezinárodních závazků k německé menšině podle známého nedobrého vzoru zřekli a abychom práva německé menšiny prodávali za nějaký svůj buďsi skutečný, buďsi zdánlivý prospěch, který se nám nabízí. Řekněme si, že ve vzájemných vztazích mezi námi a německými menšinami jako ve všem jiném překoná na konec láska zlobu a že se s národními menšinami dohodneme tím spíše, čím energičtěji je vymaníme z nesvobody vnitřní, z vlivů, které se jejich povaze bytostně příčí, a z iredentistické agitace. A tažme se teď raději, zda bychom snad mohli při dobré vůli najíti a odstraniti ten skutečný důvod, který proti nám popuzuje dnešní vedení Německé říše. Najíti jej není těžké, neboť je zakryt jenom velmi chatrně. Těžší bude odstraniti jej.

Ve světě se dnes střetají dva principy, ale není to t. zv. dynamičnost s t. zv. statičností, není to autoritativnost s volným kolektivem, není to diktatura s demokracií, není to totalita se stranictvím, je to idea mezinárodního práva na jedné straně a pud k moci na straně druhé, a rozdělení ovšem není, to připouštím, jednoduché a jednoznačné. Docela jistě na obou mocenských stranách se najde i ten i onen prvek, ale jisto je, že ty strany, které se dnes nazývají autoritativními, doznaně, ne snad jen nedokonalostí lidskou, nýbrž doznaně se hlásí proti ideálu mezinárodního práva, k pudu mocenskému. Otázka zní takto: Může být mezinárodní organisace založena na nějakém skutečném právním řádu anebo bude jejím základem na věky toliko moc, rozdělení moci, rovnováha nebo nerovnováha moci a pak ovšem nezbytně periodické měření moci válkami? Ti, kdo nejsou ochotni ani schopni věřit v právo a jenom moci se svěřují, označují i válku jako projev zdravého prý pudu. Mussolini v encyklopedii fašismu myšlenku stálého míru označuje jako netoliko nemožnou, nýbrž přímo škodlivou. Jinde říká, že čím je ženě mateřství, tím je muži válka. Hitler ve své knize píše, že humanita je směs hlouposti, zbabělosti a domýšlivosti; ve věčném boji prý lidstvo vyrostlo, ve stálém míru prý by zahynulo. Není divu, že nová Italie i nové Německo, vedené stranami takto smýšlejícími, dospěly k tomu, že obecně závazný mezinárodní právní řád zásadně odmítají. Německý kancléř věnoval této otázce v posledním svém projevu zajímavý a upřímný odstavec. Říká, že nynější mocenské rozdělení světa vzniklo násilím a nikoli právem. Má-li se prý tedy stav vzniklý násilím považovati za stav právní, pak prý i dnes násilí jest právem nebo může právo tvořiti. Tak jest srozumitelno, proč Německo, se svým dosavadním mocenským stavem stejně nespokojené, jako s ním bylo nespokojeno Německo hohenzollernské, vymáhá a buduje záměrně větší mocenskou oblast, a proč nás i jiné bude nutit k účasti na ní. Nejprve jen k účasti, ne k poddanství. Naše uhlí, maďarské a jugoslávské obilí, rumunská nafta, to vše mají býti pohonné látky německého motoru na cesty k větší oblasti a proto nikoliv menšiny, nýbrž všechen český, slovenský, všechen vůbec československý lid, maďarský, jugoslávský, polský, rumunský i bulharský má se po dobrém nebo po zlém ocitnout v tom, čemu se říká zájmová sféra takového německého protektorátu. O nás to naznačil v těchto dnech nezakrytě bojovný orgán tohoto Německa "Angriff", kde jsme četli, že jsme nárůdek obklopený německým masivem a předurčený k tomu, aby se k německému masivu přiklonil. (Slyšte!) Za příklon Polska k německému masivu obětoval masiv vlastní německou menšinu. Za příklon náš obětoval by patrně německou menšinu naši. Ne z národní věrolomnosti, nýbrž ve správném přesvědčení, že je to oběť jen dočasná, protože v mocenské sféře tohoto masivu, až by se stala imperiem, německé menšiny znovu by se staly, jak to bývalo, menšinami panujícími nad porobenými většinami. Svoji národní existenci by Češi a Slováci uhájili jistě i tak. Ne snad pomocí masivní německé přízně, nýbrž pomocí své velké životnosti. Ale svoboda našeho sebeurčení mezinárodního byla by pak pohřbena a branná síla našeho národa byla by patrně znovu, jako již tolikráte v dějinách, rekrutována do služeb cizích a pro cizí účely.

Taková je tedy konkretisace toho druhého principu, proti němuž se tu chceme držeti myšlenky mezinárodního práva. Stojí za to tato myšlenka, abychom se jí drželi, nebo se máme na své malé lodičce svěřit a riskovat dobrodružství konjunktur, zmatků, intrik a experimentů? Posuďme politickou koncepci svoji i tu odpůrčí úplně klidně. Posuďme ji rozumem a ne pudem a mysleme při tom netoliko na sebe, nýbrž i na Němce a na Německo a také na své bližní v celém světě. Dejme tomu, že 60 milionů je masiv, 12 milionů je nárůdek. Národ, který sám v sobě spatřuje společenství svých živých i mrtvých, a jehož překrásná svatováclavská hymna se modlí také za budoucí, je prodchnut vědomím, že počet jeho synů a dcer je nekonečný, a protože nekonečné nekonečnému se rovná, je prodchnut také hrdostí, která hodnotu národů hledá v jejich duchu a ne v změřitelné a spočitatelné hmotě. A v této hrdosti by nás nezmátlo ani když nás pyšně a naléhavě zvou k masivu, a to necelých 20 let po tom, co se tři obrovské masivy v Evropě tak žalostně zhroutily, pohřbivše v sutinách 10 milionů předčasně zhaslých lidských životů a způsobivše tolikerou bídu lidí i celých velkých masivních národů.