Srovnáme-li však cestu, po které jdeme, s tou, na kterou jsme zváni, nemůžeme než odmítnouti toto pozvání a nemůžeme než prositi vroucně i všechny své spoluobčany německé, aby ani oni v zájmu svém vlastním i v zájmu desítek milionů svých soukmenovců nedávali se svésti vábnou vidinou, která je láká, a aby pochopili, že sloužíme nejen své zemi, nýbrž všem zemím a lidem na světě, i onomu království, které s tohoto světa není, ale kterému se tento svět má a může blížit, když naopak zveme my je, aby v přátelském duchu spolu s námi zkoumali své postavení a aby se spolu s námi přiklonili raději k velikosti myšlenky, se kterou stojí a padá, žije a hyne vývoj veškeré vzdělanosti na světě. Tato myšlenka je větší než její odpůrci a větší dokonce než její vyznavači. Již samo svědomí nám říká, že svět, který by vybavil právo mocí a jen právo ozbrojil, je lepší než svět, kde moc určuje, co je a není právo. Ale i kdyby svědomí nebylo, stačilo by vědomí, že jen idea mezinárodního práva je s to bez krveprolití si získati i souhlas svých dosavadních odpůrců a že na druhé straně zase jen ona může své nedokonalé vyznavače - a kdo je na světě dokonalý - pohnout, aby ji nevyznával pouze ústy, nýbrž i skutky. Není pochyby, že dnešní mocenské rozdělení světa vzniklo násilím, ale z toho přece neplyne, že na věky se může jen násilím obnovovat. Vždyť rozdělení moci a soukromého majetku v tom stavu, v jakém tu bylo, když v oblastech dnešních států vystřídalo národní právo vzájemné zápasy mezi rody nebo hrady nebo městy nebo jinými dílčími oblastmi, také vzniklo původně násilím. Jen tím, že posléze prohlásily mezi sebou násilí za nedovolené a trestné, mohly rodiny a rody vyrůsti v národ a jen tím, že mezi sebou prohlásí násilí za nedovolené a trestné, mohou národy vyrůst v lidstvo a tím zase samy sebe i jako národy ochrániti. Vždyť na světě konec konců každý národ, i ten nejmasivnější, je jen menšina a už proto by žádný neměl odmítati svrchovanost nějakého mezinárodního práva. Jest na př., táži se, ta vlnitá cesta mezi pychem a ponížením a zase pychem a zase ponížením, kterou prodělávalo Německo vlastně už od Bedřichova Pruska, tak lákavá, aby se na ní muselo pokračovat? Nemají národy a lidé proti čemu bojovat než proti lidem a národům? Musí-li se klásti oběti, nejsou hodnější obětí a hodny obětí větších ty zápasy, které má lidstvo vésti proti bídě, zmatku, zločinu, nemoci, nevědomosti a nevzdělanosti? (Potlesk.) Je to pravda, že údělem muže je usmrcovati, co žena zrodila? Je opravdu jenom utopií anebo jenom rozumem, aby, stejně jako uvnitř národů, také mezi nimi se řešily spory jenom smírem nebo rozhodčím výrokem místo ohněm, kovem a jedem? Jistě že mocenské rozdělení světa není spravedlivé, když je rozdělen tak strašně nestejně, a ti, kdo si z něho tolik ukrojili pro sebe, opravdu svých posic nenabyli prostředky pacifistickými nebo arbitrážními, nebo jakkoli právními, v tom mají pravdu Hitler a Mussolini. Přínos národního ducha německého, vlašského a ovšem i mnohého jiného ke světové kultuře a civilisaci je nesmírný a národní podíl na ovoci té civilisace opravdu není tomu přínosu vždycky úměrný. O tom český národ ví nejméně tolik, ne-li více než národ německý. Ale ani uvnitř národů přece není rozdělení statků úměrné jenom zásluhám, nýbrž také zděděným faktorům, oné minulosti, kdy právo ještě neplatilo nebo kdy platilo právo hrubší. A přece se nerovnosti někdejším násilím vzniklé nesmějí násilím vyrovnávat. Vyrovnávají se za to společenskými opravami, sociální péčí, nebývalou rozsáhlostí veřejných zájmů o lepší a bohatší soukromí, a zrovna tak i mezinárodně mnohé nerovnosti lze vyrovnat. Co z této zeměkoule lze vytěžiti, jenom prací lze vytěžiti, a svět bez rozmíšek by dal bohatší příležitost k práci a větší možnosti vyměňovati si navzájem plody té práce a ve smíru žíti. My také nemáme kolonií, ale přes to si svou prací koloniální zboží opatřujeme. Mocenská kontrola nad koloniemi má dnes přece v podstatě význam právě jen pro případ války. Proč tedy raději neučiniti odstraněním válek mocenskou kontrolu nad koloniemi věcí bezvýznamnou, proč raději činiti tu mocenskou kontrolu předmětem války nové?

Tomu všemu se namítá, že je to snění, a my jen můžeme na to říci, že je nám dražší ten sen než skutečnost, jejíž jméno je smrt, protože ta skutečnost, která se proti tomuto snu namítá, není jinou skutečností než skutečností smrti.

Řeklo se nám z Berlína a z Londýna, že nemáme nic čekat od Ženevy. Co tedy máme čekat? Nedohodnou-li se velmoci a zachce-li se pak některé z nich boje, budeme napadeni možná první, ne proto, že jsme se nedohodli, nýbrž proto, že ony se nedohodly. Kdybychom byli strženi takovým útokem do války, nebyla by to zrovna tak válka naše, jako nebylo válkou srbskou to, co přepadením Srbska bylo zahájeno. A kdybychom byli nuceni k tomu, abychom se uvazovali v podmínky nespravedlivé, nebyl by to mír náš, jako nebyl mír Srbska, když bylo svého času donuceno, aby se spokojilo anexí Bosny a Hercegoviny, a jako by nebyl býval mír Srbska, kdyby je snad byly r. 1914 velmoci nutily, aby hanebné ultimatum vídeňské vlády přijalo.

Katastrofa světové války byla právě katastrofou předválečné mezinárodní soustavy - nesoustavy, a ta se nám teď patrně znova nabízí. I tehdy tu byl koncern velmocí, kontinentální rovnováha, vyvážené aliance, sféry zájmů, zaručené neutrality, okázalý isolacionalismus, a přece nakonec všecko selhalo a všechno bylo vyměněno za kulomety. Starý systém nebyl totiž žádným systémem, stará bezpečnost žádnou bezpečností. Je to tedy všechno zase takové, jaké to bylo, odmyslíme-li si Ženevu, na kterou prý podle rady z Berlína a z Londýna myslet nemáme.

Dovolujeme-li si přes to býti ze srdce vděčni svému předsedovi vlády, že na ni myslet nepřestal a že se ve svém výkladu ke Společnosti národů výrazným způsobem přihlásil. Vidíme, že bezpečnost kolektivní je ve světě v nevážnosti, ale nevidíme, jaká bezpečnost je tedy ve světě vážena. A v tom je ne stranické, nýbrž lidské hoře, hoře z nerozumu. Je nám hořko, protože je nám líto onoho neznámého vojína, který dosud žije, onoho neznámého vojína anglického, amerického, francouzského, vlašského, německého a každého jiného, který dosud nebyl uložen do honosného hrobu, který dosud nepřijímá věnců od státnických návštěv, ale který neví, jakou bezpečností tedy vlastně je od této neželané slávy bezpečen.

O ano, i bez připomínek víme, že tajná diplomacie ani ženevským covenantem odstraněna nebyla. I bez připomínek víme, že táž Amerika, která šla pro svobodu moří do války, za habešského konfliktu se jí zřekla. I bez připomínek víme, že odzbrojovací konference novému ozbrojení Německa nezabránila. I bez připomínky víme, že Ženeva nepomohla Číně ani v Mandžusku, ani v Šanhaji, že nepomohla Habeši, že nepomohla Španělsku. Ale víme také, že nic, pranic z toho nebylo naší vinou a že pacifismus, který je pacifistický jen když jde o právo druhých a neliší se tedy příliš od onoho militarismu, který říká otevřeně, že do práva druhých mu nic není, není, bohudíky, pacifismus náš. Od našeho neúspěchu s ženevským protokolem, který jediný mohl podepříti mezinárodní právo mezinárodní mocí, od našeho neúspěchu s odzbrojovací konferencí, která jediná mohla včas opatřit legitimaci k udušení válečných příprav německých, jest svět na nakloněné ploše a v rostoucím nebezpečí, které jsem, myslím, právem nazval kolektivním nebezpečím. A snad jenom imposantní úspěch, kterým se dr Benešovi podařilo přes všechny jalové ideologické rozpory zprostředkovati dorozumění mezi Francií, ne Francií lidové fronty, nýbrž mezi konservativní Francií Barthouovou a Stalinovým Ruskem a uvolniti pak této slovanské velmoci cestu k evropské součinnosti, objeví se poslední rozhodující posicí, která zachrání lidstvu mír.

Jsem přesvědčen, že toto imposantní diplomatické dílo bude v dějinách jednou oceněno i jako veliký a téměř symbolický příklad, kolik konstruktivnosti je v humanitních ideálech naší politiky a jaké propasti se mohou překlenouti ve službě těchto ideálů.

Pan kol. Žilka zde včera připomněl docela správně nedávný projev Stalinův k sovětské mládeži, ve kterém Stalin upozorňuje sovětskou mládež na to, že se musí obraceti na stejně smýšlející v jiných státech, a v tomto dopise uvedl znova, jako se to už dlouho nestalo, v souvislosti politiku sovětského Ruska s Třetí internacionálou. Pan kol. Žilka mně jenom dovolí, abych jeho zjištění doplnil dalším zjištěním, že v tomto dopise staví Stalin tuto thesi podmínečně pro ten případ, že by sovětské Rusko a jeho bezpečnost byla od nesovětských států opuštěna. (Předsednictví převzal místopředseda dr Markovič.)

Zachrání se mír doopravdy? Máme všechen důvod přáti štěstí novým londýnským pokusům o uspokojení římské a berlínské vlády. Máme však také mnoho důvodů k pochybnostem. Italský účet jest imperium. Hitlerův účet je: "Ein Friede, begründet durch das siegreiche Schwert eines die Welt in den Dienst einer höheren Kultur nehmenden Herrenvolkes." Jen s tímto účtem v ruce můžeme konkretně pochopiti, co říšský kancléř ve svém posledním projevu řekl o Společnosti národů. Přede dvěma roky, 7. března 1936, když znova obsadil Porýní, tedy v době, kdy nikterak nebyl pod versailleským diktátem, nýbrž spíše sám diktoval versailleským kontrahentům novou vůli nového Německa, svobodně slíbil německý kancléř (čte): "Když bylo konečně nyní dosaženo rovnoprávnosti Německa a obnovena jeho plná svrchovanost nad celým německým územím, považuje říšská vláda za odstraněný hlavní důvod svého někdejšího vystoupení ze Společnosti národů. Je proto ochotna opět do ní vstoupit."

Co se stalo z tohoto slibu po dvou letech? Ohlášení, že se Německo do Společnosti národů vrátiti vůbec nemíní. Místo vstupu do Společnosti národů slavnostní odmítnutí závaznosti mezinárodního práva a zřetelné vyhrazení nových demarší.

A teď ještě k závěru jen, kolegové ze řad oposičních, slovo pro nás a mezi námi: Vyskýtaly se mezi námi jakési ne dosti jasné spory o mezinárodní politice, o pacifismu, o sankcích, o sovětech a o jiných spojencích, nebo také nespojencích. Domnívám se, že v naší dnešní situaci žádný spojenec se nám nemůže zdáti přebytečným a že se nám nemůže zdáti přebytečným ani žádný jiný mezinárodní instrument, který by nějak sankcionoval naše právo, kdyby nás v něm někdo zkracoval nebo na nás útočil. Hlavní instrumenty našeho pokoje jsou teď ovšem v našich pevnostech, v našich arsenálech a v oné nebojácnosti i smířlivosti, o které s tak krásnou prostotou promluvil na tomto místě předseda naší vlády. Jak se teď bude obou těchto instrumentů užívat, jak se bude užívati naší smířlivosti a jak se bude užívati naší odhodlanosti, to, doufám, svěříme všichni s důvěrou své vládě a nebudeme ji znervosňovati ani pobídkami ani výstrahami. Všechno, co skvělá obětavost lidu dala naší vládě k disposici, by bylo málo, kdyby nebylo doplněno pokladem nejvyšším a nejnezbytnějším, důvěrou. Musíme si teď věřiti sami navzájem a musíme míti bezvýhradnou důvěru k nejvyššímu představiteli svého státu, ke své vládě a jejímu předsedovi, ke své branné moci.

Nic se dosud nestalo, co by bylo důvodem k znepokojení nebo dokonce k poplachu. Nastává naopak nové jednání, které by mohlo zjednat jistotu nebo mír aspoň pro časové údobí, během něhož myšlenka kolektivní bezpečnosti přece ve světě zvítězí. Ale pohrůžka která se v sousedství ozvala na naši adresu, musí stačit, aby teď velká a svatá kázeň se zmocnila našich myslí a našich srdcí. Hrdý klid musí teď opanovat naše nervy a nejušlechtilejší lidskost musí teď z našich niter odplaviti všechno sobectví, malichernost a zlobu. Nebudeme v sobě živiti nenávist proti nikomu, a nejméně proti svým spoluobčanům jiných národností, ale dohlédneme bděle na všechno, co se teď děje uvnitř našich hranic a v našem pomezí, a tvrdě zasáhneme, kde si toho vyžádá bezpečnost země.

Řeklo-li se nám, že jsme obklopeni masivem, víme my, že jsme obklopeni lidmi. Venku jako zde těžce pracuje lid, aby uhájil holé živobytí. Ten nechce válku. Není náhodná pevnost sedláků a dělníků rakouských, není náhodný krásný manifest dělnictva anglického, za nějž jsme mu hluboce vděčni. Do poslední chvíle neztratíme víru, že zvítězí rozum nad šílenstvím a lidskost nad ukrutenstvím. Do poslední chvíle budeme se svou vládou a za svou vládu pracovati pro pokoj svůj a pro pokoj druhých, jak nás to učili naši buditelé a osvoboditelé: národně, lidsky, světově. Nechtěli jsme svobodu, abychom lidstvu panovali, ale abychom svobodou sloužili věci své a dobré věci lidí dobré vůle. Viktor Dyk, básník českého nacionalismu, napsal nám ve dnech úzkosti a naděje překrásný verš: "A vaše okovy-li padnou, ať je to světů svoboda!" Buď si před námi práce nebo boj, bude to boj a bude to práce za vlastní hnízdo a za vlastní sousto, ale bude to také práce a boj za lepší svět a za lepšího člověka. (Potlesk.)

Místopředseda dr Markovič (zvoní): Ďalším rečníkom je pán posl. Ježek. Dávam mu slovo.

Posl. Ježek: Slavná sněmovno!

Budiž mi dovoleno, abych v této debatě o prohlášení pana předsedy vlády dr Milana Hodži poněkud po stránce formální vybočil z těch projevů, které zde byly učiněny. Zdůrazňuji: po stránce formální, totiž po té, že všichni řečníci, kteří vystoupili na tuto tribunu, své projevy čtli, v důsledcích čehož byly jejich projevy neobyčejně krásně formálně vybroušeny, takže byly jakýmisi prohlášeními, já však považuji za svoji povinnost, abych k řeči pana předsedy vlády pronesl pouze řeč, která by zdůrazňovala naše klubovní stanovisko.

Jestliže se však liším po stránce formální od řečníků, kteří zde mluvili, musím na druhé straně po stránce meritorní říci, že není příliš velkých rozdílů mezi námi a těmi řečníky, kteří se zde postavili za prohlášení předsedy vlády dr Milana Hodži. Neboť my, i když jsme v oposici, přece jenom považujeme za svoji povinnost - a myslím, že to není jen povinnost nás, nýbrž všech bez rozdílu - abychom se v době vážné postavili za mužná slova předsedy vlády. (Potlesk.) Kdo slyšel projev předsedy vlády v této sněmovně, kdo viděl, jak s ním souhlasí všechny československé státotvorné strany, kdo slyšel, jak spontánně poslanci jednotlivých státotvorných stran zapěli ke konci v nadšení naši státní hymnu, ten si musil říci, že je to projev velké národní síly a že jest jen škoda, že k těmto projevům dochází jen při příležitostech tak výjimečných. jako je prohlášení německého říšského kancléře a odpověď pana předsedy vlády, a že této jednoty není daleko více v celém našem politickém životě vůbec.

A mám-li zaujmouti stanovisko k prohlášení pana předsedy vlády, musím se zmíniti o příčinách, z kterých vlastně vznikla nynější mezinárodní situace. Musím začíti řečí, kterou s tohoto místa pronesl nedlouho před svou smrtí stařičký náš vůdce dr Kramář, který, jak se jistě budete pamatovati, dostavil se sem churav, opíraje se o hůl, aby s tohoto místa promluvil o zahraniční situaci a aby varoval před chybami, které měly potom tak velké důsledky v celé mezinárodní politice. Dr Kramář, když pronášel s tohoto místa svoji poslední řeč o zahraniční situaci, brojil proti sankční politice Společnosti národů. Ukazoval na to, že sankční politika nepomůže státu habešskému, že na druhé straně ohrozí Společnost národů a konečně že vhodí Italii přímo do náruče Německa, že prostě Italie v důsledcích této politiky se přimkne k politice berlínské a že se zde vytvoří osa Řím-Berlín. Myslím, že v této sněmovně bylo málo těch, kteří by byli věřili, že toto proroctví stařičkého dr Karla Kramáře splní se do poslední písmeny, že skutečně sankční politika Společnosti národů nezachrání svobodu Habeše, že ohrozí Společnost národů a že vytvoří osu Řím - Berlín.

Myslím, že z této minulé situace vyplývá dnešní stav Společnosti národů. Aby nebylo žádných nedorozumění, konstatuji, že jsme vždy po stránce ideové stáli na stanovisku Společnosti národů: Kdyby Společnost národů skutečně něco znamenala, kdyby soustřeďovala všechny kulturní státy, že by mohla býti pilířem míru nejen celé Evropy, nýbrž celého světa. My jsme po stránce ideové myšlenku Společnosti národů vítali. Vždyť to byla jistě myšlenka, která se vyskýtala již dříve v našich dějinách, myšlenka našeho krále Jiříka z Poděbrad. Ale, prosím, slavná sněmovno, my jsme vždy stáli na stanovisku, že Společnost národů, i kdyby její idea byla sebe krásnější, nesmí se přeceňovati. Skutečnost, další vývoj poměrů, dal nám úplně za pravdu. Dnes, i když zůstáváme věrni této idei, vidíme, že Společnost národů v té formě, v jaké je dnes, je, bohužel, neúčinná, že nemá té moci a síly, aby změnila nějakým způsobem vývoj Evropy nebo dokonce vývoj celého světa.

Kdo nevidí tyto skutečnosti, kdo nechápe tyto věci, nechť si poslechne řeč anglického předsedy vlády Chamberlaina v anglické dolní sněmovně dne 22. února 1938. Chamberlain pravil (čte): "Kolektivní bezpečnost je systémem, který zaručuje společné jednání jistého počtu států v obraně anebo i k potrestání útočníka. Může Společnost národů v dnešním složení poskytnouti kolektivní bezpečnost? Od posledních dnů se ze základů změnila mezinárodní situace. To platí zvláště o Společnosti národů. Jestliže je pravda, co jsem řekl o Společnosti národů a kolektivní bezpečnosti, pak se nesmíme pokoušet, abychom klamali sami sebe, tím méně však podváděli malé a slabší národy, a to tak, že bychom jim vnutili myšlenku, že budou chráněni Společností národů proti útokům, ačkoli víme, že nic takového nemůže býti očekáváno."

Slavná sněmovno! Kdo po tomto prohlášení anglického předsedy vlády, předsedy státu, který je největším členem Společnosti národů, může míti ještě víru ve všemocnost Společnosti národů, ten opravdu je slepý, ten nevidí vývoj historie, nevidí vývoj poměrů, ten prostě jde slepě za svojí ideou, i když tato idea je v této době naprosto neúčinnou a nemůže splniti očekávání, která do ní byla vkládána. Prosím, vezměte si pozdější výrok předsedy vlády Chamberlaina z řeči 7. března, kdy odpovídá oposici a kdy praví (čte): "Která malá země v Evropě mohla by, kdyby byla od větší ohrožena, spoléhati na Společnost národů samu, že by ji při invasi uchránila? Žádám členy oposice, aby tuto otázku zodpověděli. Je možno dáti jen jednu poctivou odpověď: Žádná země."

Slavná sněmovno, myslím, že tyto výroky jsou nám poučením pro naši politiku. My z těchto výroků čerpáme poučení, že nesmíme bezvýhradně spoléhat na pomoc Společnosti národů, že se musíme starati, aby naše bezpečnost byla zajištěna jiným způsobem, a vedle toho že musíme podporovat každou snahu, která by změnila dnešní tristní stav Společnosti národů. Mám sice skepsi k těmto reformním pokusům Společnosti národů, poněvadž myslím, že zkušenosti z minulosti budou mít příliš velký odraz také do budoucnosti, ale jsme jistě poslední, kteří bychom nechtěli vykonati všechno, aby tento ideál, který ovšem předpokládá úplnou změnu lidských povah všech národů, byl uskutečněn.

Domnívám se, že celá krise dnešní mezinárodní situace pramení právě z krise Společnosti národů, z té vleklé krise, která nyní vyvrcholila v prohlášení předsedy anglické vlády. Když byl uzavřen mír, který zakončil světovou válku, byl podle mého soudu správným posudek velikého francouzského státníka, který shrnul ve své knize "Velikost a bída jednoho vítězství". Clemenceau tam ukázal, že vítězství, kterého svět dosáhl, neprojevilo se tak, aby mír byl navždy zajištěn, poněvadž tento mír se opíral jen o jeden pilíř, o Společnost národů. Byl to chybný, klamný předpoklad, poněvadž nyní, když tento pilíř, Společnost národů, nepodpírá klenbu tohoto těžce vydobytého míru, vítězný výsledek světové války je dnešními poměry nesmírně ohrožen.