Pan předseda vlády mluvě o dnešní mezinárodní situaci zmínil se o Společnosti národů a o jednotlivých státech, jaký je jejich poměr k naší Československé republice. Na prvním místě zmínil se o poměru, který má republika francouzská k československému státu. Myslím, že nemůže býti nikoho, kdo by k této části projevu předsedy vlády dr Hodži se nepřipojil, poněvadž víme jedno, že i při měnivosti různých vlád ve Francii všechny strany od levice až k pravici vždycky měly krásný, věrně přátelský poměr k československému národu a státu. (Výborně! - Potlesk.) Vidíme, že Francie, která již za starého Rakousko-Uherska měla krásný poměr k našemu národu, že Francie předválečná, která viděla v českém národu svého spojence a které my jsme zase projevovali své pocity přátelství tím, že jsme protestovali r. 1870 proti dobytí Alsasko-Lotrinska, zachovává své staré přátelství k nám v neztenčené míře, ba, můžeme říci, že od vytvoření Československé republiky toto přátelství, ať již vládla ve Francii levice či pravice, se ještě více utvrdilo, a stále se více zesiluje. Nemyslím jen oficielní činitele, nemyslím jen min. předsedu Chautempse, nemyslím jen ministra zahraničních záležitostí Delbose, ale račte jíti od jednoho politika ke druhému, od Bluma k Herriotovi, od Herriota ke kardinálovi Verdiérovi, který je představitelem katolické Francie, nebo na pravici k předsedovi senátu Janenymu, nebo k vůdci pravice Tardieuovi, všude vidíte, že srdce všech těchto mužů jsou naplněna upřímnou láskou k Československé republice. Je proto naší povinností, abychom měli stejně přátelský poměr k Francii, jako má ona k nám, abychom jí přáli ze srdce, aby poučena jsouc zkušenostmi, které získala z účasti komunistů ve vládě, opětně vyšla ze svých vnitřních obtíží silnější a mocnější nežli dosud. (Výborně! - Potlesk.)

Slavná sněmovno, pan předseda vlády mluvil dále o našem poměru k Malé dohodě. Jistě že všichni ze srdce si přejeme, aby tento poměr k Malé dohodě byl co nejsrdečnější a co nejupřímnější. Ale musíme si říci, že tento nejvýraznější svazek 50 milionů lidí několikrát prožil události, podle nichž se zdálo, že Malá dohoda jest ohrožena. Ale i když z oficielních prohlášení nyní vidíme, že tento stav se lepší, přece jen myslím, že musíme se snažit, aby tyto svazky mezi státy Malé dohody se prohloubily, aby se staly těsnějšími a silnějšími. A jen litujeme, že se nepodařilo ve vhodnějších chvílích, než jsou nynější, více stmeliti a zceliti ve všech otázkách, které se nás dotýkají, Malou dohodu v jednotný, nerozlučný svazek. Ale i když nemáme pro všechny případy, pro všechny události a možnosti mezinárodní politické smlouvy s jednotlivými státy Malé dohody, přece si musíme říci, že nad všechny smlouvy stojí zde láska a přátelství národa rumunského a lidu bratrské Jugoslavie, jejichž lid vždycky bude s naším národem spjat nerozlučnými bratrskými svazky. (Výborně! - Potlesk.)

Pan předseda vlády mluvil dále o Anglii. Mám dojem, že zklamání Společnosti národů nejvíce se projevilo právě v Anglii. Myslím, že upřímná slova o Společnosti národů právě z úst předsedy anglické vlády jsou pro nás dobrým poučením, s čím můžeme počítat ohledně Společnosti národů. Ale na druhé straně by byla klamná domněnka, kdybychom si myslili, že těmito slovy říká Anglie, že její vztahy ke střední Evropě jsou úplně uvolněny a že nemá zájmu na střední Evropě. Domnívají-li se některé kruhy v Anglii, že příští evropská válka nemusí Anglii tangovat, nýbrž jen některé evropské státy, je to velký omyl. Domnívám se, že každá příští evropská válka bude válkou o světové postavení Anglie, neboť Anglie nemá své hranice jenom na kanálu lamancheském, Anglie má své hranice také ve střední Evropě, a jestliže by se někdo zmocnil střední Evropy, ohrozil by také postavení vševládné Anglie a její světové panství. Porážka střední Evropy znamená také porážku Anglie. Anglie může říkat co chce, ale její osud je stejně ve střední Evropě jako na kterémkoli jiném bojišti evropském. A domnívají-li se zejména některé kruhy v Anglii, že přesunou otázky a spory koloniální do střední Evropy, je to opravdu velký omyl. Střední Evropa potřebuje být svobodná, potřebuje, aby její jednotlivé státy byly státy samostatnými a svobodnými. Tyto státy pojí dohromady velké společné zájmy, především hospodářské, jichž řešení by umožnilo, aby si střední Evropa zachovala svou svobodu a svůj další rozvoj. Dnes je stav takový, že vedle sebe trpí Československá republika, Rumunsko, Rakousko, Maďarsko, Jugoslavie i Bulharsko. Nikdo těmto státům nepomůže, nepomohou-li si samy. Zejména my jako stát exportní potřebujeme hospodářské spolupráce, spolupráce Podunají, kterážto spolupráce by byla hospodářskou spásou celého tohoto území a prospěchem jeho sousedů. Zdůrazňuji, že by byla prospěchem také jeho sousedů, neboť čím dokonalejší bude hospodářská konsolidace Podunají, tím více bude možno navazovat hospodářské styky s velkými sousedními mocnostmi, s Italií a Německem - mluvím samo sebou o stycích hospodářských - poněvadž Italie i Německo mají na střední Evropě nesporně svůj vlastní zájem.

Lituji, že zejména pokud se týče Italie, nevyvíjely se poměry mezi námi a Italií tak, jak to bylo dáno z velké historické účasti našich legionářů na vítězném skončení světové války právě v Italii. Ještě dnes na všech význačných budovách v Italii jsou pamětní desky, kde je známý rozkaz generála Diaze, v němž se vzpomíná účasti československého vojska na světové válce po boku vojsk italských. A poněvadž víme, že Italie musí míti zájem na střední Evropě, myslím, že by bylo velkým štěstím pro Evropu, kdyby poměr mezi všemi středoevropskými státy a Italií byl poměrem dobrých přátel, který by nám zajišťoval nesporně neodvislost a samostatnost, kdyby snad byla ohrožována s některé jiné strany.

Stejně se domnívám, že pokud se týče hospodářské spolupráce ve střední Evropě, nebyla by a nemohla by být namířena proti Německu. Je zajímavo, že všichni řečníci, kteří se vystřídali na této tribuně, ať to byl pan předseda vlády dr Hodža, ať to byl posl. Hampl, ať to byl posl. inž. Žilka, ať to byl posl. dr Stránský, všichni se vyslovili pro dobrý poměr se sousedním Německem. K tomu musím však přičinit, jaký dobrý poměr bychom si všichni ze srdce přáli. Mezi Německem a námi byly vždy velmi těžké zápasy o vymezení vlivu našich dvou států. Jsme zde na křižovatce Evropy, na křižovatce dějin, a naše zeměpisné a historické postavení je hradbou proti expansi Německé říše. Proto politika všech, od prvních císařů svaté říše římské až po Bismarcka a Bethmana-Hollwega, točila se okolo poměru Německa k Čechám. Jak cenilo Německo posici českého státu v minulosti, o tom nejlépe svědčí výrok Bismarckův, který řekl, že kdo je pánem Čech, je pánem Evropy. Ale i když bylo prosloveno od Bismarcka toto ocenění významu Čech, že Čechy jsou tak důležité, že kdo je jejich pánem, je pánem Evropy, tedy žádný opravdový německý státník, který se neživil jenom fantasiemi nebo který nešel za nějakými naprosto nemožnými přeludy, žádný opravdový německý státník nemohl chtít Čechy podrobit. Ani Bismarck nechtěl, jak známo, podrobení Čech, protože věděl právě na základě své these, že svět by nikdy nesnesl, aby se některá z velmocí stala pánem Čech a tudíž pánem Evropy. Ostatně věděl velmi dobře, že by zde jakýkoli výboj byl jenom obtíží. Bismarck a nikdo po něm nemohl stát zejména o Němce, kteří obývají tento stát, neboť naši Němci nikdy, kdyby se dostali do Německé říše, neobstáli by v říšskoněmecké konkurenci, která by pro ně byla neobyčejně těžká a nebezpečná. Já jdu tak daleko, že říkám, že kdyby se jednou Němci, kteří jsou v Československé republice, dostali pod říšskoněmeckou nadvládu, prstíčkem by hrabali Československou republiku, aby se vrátila a aby oni mohli býti zase v ní. (Potlesk.)

V zájmu evropské rovnováhy je, aby naše území, které má své historické hranice, kterými jsme spoutáni dohromady, bylo celistvé, v zájmu evropské rovnováhy je, aby naše Československá republika zachovala vždy svou samostatnost a neodvislost. To nevylučuje dobrý poměr Československé republiky k Německu, který je možný a žádoucí. Ale musí to býti poměr čestný, poměr důstojný dvou samostatných suverenních států! (Potlesk.) Proto jestliže bychom měli jednat kdykoli s Německem, znamená to, že musíme jednat od státu ke státu, že nemůže býti žádného jiného prostředníka, že zde mohou býti jen dva samostatné státy, které uvažují o svém příštím vzájemném poměru. Musely by býti ovšem také splněny předpoklady, které by umožnily toto jednání. Myslím především na žurnalistické útoky v říšsko-německém tisku, které tak často zkrucují skutečnosti, píší takové věci, že není vůbec myslitelno, aby pisatel, který je píše, byť i v nejbujnější fantasii věřil tomu, co skutečně píše.

Jsme, opakuji ještě jednou, pro smír a dobrý poměr se všemi svými sousedy bez rozdílu, ale prohlašujeme, stejně jako to skvěle a lapidárně učinil pan předseda vlády, že při řešení těchto poměrů s našimi sousedy nesmí býti dotčeny ani hranice Československé republiky, ale také ani suverenita, samostatnost a neodvislost československého státu. (Potlesk.) Na tom nezmění nic ani žádný projev, ani žádná hrozba. Zde plně platí to, co řekl dr Hodža: Nebáli jsme se tisíc roků, nebojíme se také dnes. Své vnitřní problémy si rozřešíme my sami.

Mluví-li se o útisku Němců, nemůže se slavná sněmovno, mluviti o Československé republice. Pozoruji, že v tomto směru máme ještě velmi nedostatečnou propagandu. Když jsme vykonali tolik pro naše menšinové národnosti v Československé republice, měli bychom také do celého světa slavnostně ohlásit, co všechno jsme pro tyto menšinové národnosti udělali. Byla na př. uvedena v některých listech rozmluva s jedním anglickým politikem o poměrech v Československu, ve které tento anglický politik se velmi rozhorleně vyjádřil o Československu a vytkl, že Čechoslováci by mohli Němcům dáti nějaké školy, aby mohli býti vyučováni v německém jazyku a pod. Jsou ještě politikové, kteří se domnívají, že my svým menšinovým národnostem nedáváme školy. Nedávno byl v Praze říšský Němec, který byl pevně přesvědčen, že byla německá universita po převratě přeměněna na českou, a nechtěl věřiti, že v Praze je také německá universita. Vidíme, že o našich poměrech v cizině jsou ještě mnozí velmi špatně informováni. Proto bych apeloval na naši vládu, aby vydala brožury ve všech čelných jazycích světa, aby v těchto brožurách byla konstatována fakta, kolik dáváme menšinovým národnostem škol, kolik mají u nás menšinové národnosti poslanců, kolik zde vychází listů národnostních menšin, kolik je zde národnostně menšinových úředníků, a aby v této brožuře se srovnaly naše poměry s poměry druhých států, které mají německou menšinu a aby se tam vypočítalo, kolik podle toho, co my dáváme těmto svým menšinovým národnostem, mělo by se dáti Němcům v Polsku, v Italii, Maďarsku atd. (Výborně! - Potlesk.) To by byla nejlepší propaganda, která by ukázala celému světu, jak se staráme o menšinové národnosti. Jestliže po vší naší snaze, potom když jsme dali tolik, že nikdo na světě nedal svým menšinám národnostním více, píše "Deutsche Allgemeine Zeitung", že prý Praha je "cizovládou" německé menšině, odpusťte, to je něco horšího nežli nevděk. Když se podíváme na poměry německé menšiny na Slovensku, která za Maďarska neměla žádných škol a byla úplně před vyhubením, vidíme, že jsme vlastně tuto menšinu přímo ze země vydupali a zachránili před zánikem, a najednou "Deutsche Allgemeine Zeitung" píše, že Praha je "cizovládou" německé menšiny. Jsem přesvědčen, že my ve věcech menšinových můžeme snésti každou kontrolu a kritiku ciziny. Naopak je velmi vítáno, aby cizinci zde sami se přesvědčili o stavu, jaký je v Československé republice. Vzpomeňte si, jak přijel do Československa anglický žurnalista, projel Československou republiku od Chebu až k Jasině a hledal u nás utiskované menšinové národnosti a potom prohlásil, že jediní utiskovaní, které viděl v Československé republice, jsou Češi v Karlových Varech. (Posl. dr Eichholz [německy]: To je starý vtip!) Pane kolego, to není jen Angličan, řeknu vám světové jméno Andrého Gidea, velmi známého francouzského spisovatele. André Gide byl zde v Československu, byl v Karl. Varech a potom napsal ve francouzských listech, že by nikdy nesnesl, aby s jeho národem se zacházelo tak jako s československým národem v Karl. Varech. (Potlesk.) To napsal francouzský žurnalista, který, pane kolego, nebyl žádný nacionalista, nýbrž který tenkráte stál na levicovém křídle a nabyl tento názor přímo v Československé republice.

Jsme jistě pro to, abychom s každým loyálním národem v Československé republice spolupracovali, ale mluvíme-li o stížnostech, nesmí se u nás stále a stále mluviti jen o německých stížnostech, ale mělo by se především mluviti o tom, co jsme všechno již udělali pro menšinové národnosti, a také o tom, co schází u nás státnímu národu československému. (Potlesk.) Chceme uvažovat o každé stížnosti, ale jsme proti každé nespravedlnosti nejen na druhé straně, nýbrž také na naši straně a zejména stavíme se proti každému privilegiu, které by zde bylo v Československé republice ... (Posl. dr Eichholz [německy]: To už je staré heslo, které jsme již nesčetněkrát od vás slyšeli!) Pane kolego, je to pravda, že jste to slyšeli ode mne mnohokrát, ale, bohužel, nemá to u vás žádných výsledků, proto musím to opakovat ještě jednou. Jistě byl bych šťastnější, kdyby se podařilo říci to jednou a přesvědčiti vás, ale nepodařilo se mi to dosud. Jestliže se říká: Já pán, ty pán - dobře, ale opakuji ještě jednou, nemluvte stále jen a jen o požadavcích menšinových národností, ale především o oprávněných stížnostech, které máme také my.

Vznesla se otázka státních úředníků a řeklo se o nich, že jejich procento v jednotlivých úřadech neodpovídá národnostnímu rozvrstvení v Československé republice. Ano, konstatuji, že v některých oborech opravdu toto procento neodpovídá národnostnímu rozdělení. Ovšem zase na druhé straně musíme říci, že jsou obory, kde toto procento je daleko větší a daleko vyšší. (Hlasy: Který je to obor?) Na př. tabáková režie, pane kolego, chcete-li to vědět. Tam račte míti 33 %. To jest o dobrých 10 % víc než kolik vám patří. Prosím, mluvme si docela jasně o všech těchto věcech tak, jak jsou. (Výkřiky.)

Slavná sněmovno, není-li v některých oborech toto procento tak veliké, jaké by připadalo podle počtu menšinové národnosti, pak si také položme otázku, proč není tak velké. Neračte zapomenouti na postoj, který na př. německá menšina měla vůči Československé republice téměř až do r. 1925. Vždyť to byl postoj úplného odporu ke státu. Jak, prosím, by bylo možno, aby, když někdo stojí proti státu, byl jmenován v té době státním úředníkem? Dokonce vaši lidé nechtěli býti státními úředníky, poněvadž popírali tento stát, poněvadž šli proti němu. A konečně, řekněme si to docela otevřeně, poněvadž mnohým chyběla také kvalifikace jazyková, která pro úředníka československého státu je přece jistě jednou z nejdůležitějších věcí.

Tedy, prosím, byla velká chyba, že zde nebylo loyálních, jazykově a úředně plně kvalifikovaných sil, které by se hlásily do státních služeb a které by byly mohly býti přijaty. A nyní se požaduje, aby se tyto věci obratem ruky změnily, aby obratem ruky vyskočilo scházející procento, ačkoliv je velmi dobře známo, že přece nelze přijímati úředníky pro to, aby byly ukojeny požadavky té nebo oné národnosti, nýbrž státní úředníky musíme míti pro služby, kterých potřebuje stát a jeho podniky. (Potlesk.)

A mluvíme-li o československých státních úřednících menšinových národností, pak se ptám zase kolegů na německé straně: Postupuje se stejně rychlým způsobem v německé samosprávě? (Posl. dr Eichholz [německy]: Právě tak jako v Praze, Plzni, Olomouci, Znojmu, Jihlavě.) Postupuje se stejně v německém území, v těch městech, kde československý státní národ tvoří podstatnou část města, postupuje se obdobně, jako my postupujeme vůči státním úředníkům? Tedy prosím, vidíme, že to, co se na jedné straně od nás požaduje, se na druhé straně nedává. Myslím, že je možno dojíti k dohodě, ale jenom na tom podkladě, že jako my nechceme někomu bráti jeho příslušníky, tak také nikdo nesmí nám vzíti ani jednu naši duši. My musíme míti mezi sebou poměr takový, že každý budeme se snažit, aby naše národnost vyvíjela se plně kulturně, hospodářsky, sociálně a politicky, ale prosím, nebudeme dělati věci, které jsou nemožné, které znamenají privilegia, které znamenají nadpráví. Pan kolega zde řekl při řeči, myslím, dr Stránského, že prý je 20.000 žáků německých v československých školách. Pánové, prosím jen jedno: aspoň neříkat věci, které jsou absolutně nepravdivé. (Posl. dr Eichholz [německy]: To jsem byl já a to také dokáži. Dokáži Vám, že je jich podle úřední statistiky 19.600!)

Prosím, nemluvím o vašich statistikách, pane kolego. Budeme-li dělat neúřední statistiky, dá se udělat všechno možné. Ale prosím, konstatuji, že to, co říkáte, pravda není. (Posl. dr Eichholz [německy]: Donesu Vám zítra důkaz v úřední, česky psané statistice. 19.600 je jich, chcete-li to přesně vědět!)

Konstatuji, slavná sněmovno, že není pravda, že by 20.000 německých dětí bylo v našich československých školách. A podíváte-li se na to, kolik českých dětí je ve vašich německých školách, tedy budete vidět, že nejsme příliš daleko od sebe. (Posl. dr Eichholz [německy]: Je jich 4000, to vám mohu přesně říci!)

Ať je tomu tak nebo onak, konstatuji jedno, že dáváme menšinovým národnostem víc než kdokoliv na světě a že si proto do svých národnostních poměrů z ciziny mluvit nedáme. (Potlesk.) Chceme míti sice dobrý poměr s každým státem, ale své národnostní problémy vyřešíme si sami, samostatně a suverénně. (Potlesk.)

Řekl jsem, že musíme míti dobrý poměr s každým. Říkám to proto, poněvadž v poměru k ostatním státům, ne k národnostem v Československé republice, ale ke státům, nesmí nám brániti žádná ideologie. To platí stejně u Německa, o kterém jsem mluvil, jako u Ruska.

Dr. Stránský apeloval na oposici a řekl, že tato oposice dělá prý chyby tím, že odmítá event. poměr k některému jinému státu a že v této těžké době není žádný spojenec přebytečným.

Byl by velký omyl domnívati se, že stojíme na stanovisku, že je třeba rozvázati smlouvy, které máme se svými spojenci. Naprosto ne. A to není stanovisko dnešní, nýbrž, jak budu dokumentovat, stanovisko, které jsme měli také v minulosti. Dovolte, abych citoval opět ně zesnulého dr Kramáře, o kterém snad v této sněmovně nebude pochybnosti, že nebyl přítelem bolševického režimu. Dr Kramář měl 21. února r. 1937 interview ve francouzském "L'Intransigeant" a při té příležitosti řekl (čte): "Vyvolává údiv, že nám Němci dnes vytýkají spojenectví se sověty. Což ne byli oni první, kteří již před 15 lety uzavřeli v Rapallu přátelský pakt se sovětským Ruskem? Což se nestal tento pakt podkladem pro berlínskou smlouvu z r. 1926, která byla v posledních letech potvrzena samým Hitlerem a doplněna ještě řadou dohod obchodních? Naše dohoda se sověty je ostatně čistě obranná a podle jejího ustanovení my nejsme povinni zakročiti ve prospěch sovětů, pakli vy sami - to je Francie - neuznáte za vhodné, aby se zakročilo.

Německo však klidně přehlíží tyto výhrady, které jsou jistě podstatné, a proti všemu zdravému rozumu nás obviňuje, že jsme bolševickým doutnákem v týlu Evropy. Přizná vám se, že toho nechápu. Zdá se však, že Ber lín chce udržovat systematicky proti nám v Německu skrytou nevraživost, které by jed noho dne mohl využíti."

Konstatuji, že toto dr Kramář uveřejnil 21. února 1937. A já bych k tomu doplnil ještě to, co v této věci řekl nynější pan říšský kancléř, který r. 1933, když obnovoval berlínskou smlouvu, prohlásil (čte): "Boj proti komunismu je naší vnitřní záležitostí a nikdy nedopustíme, aby se jiní do ní vměšovali. Tím však nemají býti dotčeny politické vztahy s jinými mocnostmi, se kterými máme společné zájmy." (Slyšte!) Prosil bych, aby pan říšský kancléř Hitler tomuto svému stanovisku zůstal také věren vůči Československé republice (Potlesk.), neboť to je to, co právě chceme. My chceme, abychom si mohli určiti svoji zahraniční politiku vůči ostatním státům bez ohledu na jakékoliv ideologické rozpory, ale jestliže nám nevadí ideologie v cizině, vadí nám cizí ideologie doma. Žádné cizí hnutí, žádné cizí myšlenky, československé strany musí býti opravdu československými stranami a ne pod komandem cizích států, ať jsou to státy kterékoliv. (Potlesk.)