Najlepšou zárukou našej samostatnosti je však svornosť a shoda vnútorná, svornosť a shoda Čechov a Slovákov a spravedlivý postup voči inojazyčnému obyvateľstvu tohoto štátu. A tu by som mal niekoľko poznámok a priamo apel na tých, ktorí snáď túto shodu a svornosť nechápu tak, ako by ju v dnešnej dobe chápať mali. S uspokojením musím kvitovať včerajšie prehlásenie posl. dr Sokola, že jeho strana stojí na pôde štátu a nezmeniteľnosti našich hraníc. Takéto mužné, otvorené slová sme snáď nepočuli posiaľ od zástupcov slovenskej ľudovej strany a slová tieto boly kvitované s uznaním i v laviciach poslancov vládnych strán. (Hlasy poslanců strany ľudové: Snáď ste nechceli počuť!) No, snáď, nechajme to.

Na druhej strane považujem však za chybu, keď v 20. roku trvania republiky obnovuje sa starý boj o Pittsburghskú dohodu. Tu nech je nám úplne jasno. Slovensko sa nemôže dať strhnúť do bojov, deliacich ho na tábory stojace proti sebe. Sme vďační staršej generácii slovenskej, že preukazovala dobrú vôľu, zrovna tak ale i delegácii českej. Všetky ostatné formality ustupujú, ale pýtame sa konečne, čo je v nej. Text Pittsburghskej dohody znie (čte): "Schvaľujeme politický program, usilujúci o spojenie Čechov a Slovákov v samostatnom štáte z českých zemí a Slovenska. Slovensko bude mať svoju vlastnú administratívu, svoj snem a svoje súdy. Slovenčina bude úradným jazykom v škole, v úrade a vo verejnom živote vôbec. Československý štát bude republikou, jeho konštitúcia bude demokratická. Organizácia spolupráce Čechov a Slovákov vo Spojených štátoch bude podľa potreby a meniacej sa situácie pri spoločnom dorozumení prehĺbená a upravená. Podrobné ustanovenia o zriadení československého štátu ponechávajú sa oslobodeným Čechom a Slovákom a ich právoplatným predstaviteľom."

Keď sa pozreme na jej obsah, vidíme, že praktická politika až na zásadnú vec všetky veci už vyriešila. Ale tu vidíme, že všetky vyhlásenia ľudákov smerujú k tomu, že i oni chcú politickú jednotu štátu. To znamená, že nechcú zákonodarný dualizmus. Usudzujem z týchto prejavov a hlavne z včerajšieho prejavu dr Sokola, že chcú mať na Slovensku také teleso, ktoré by v rámci celoštátneho organizmu mohlo vyhovieť zvláštnym potrebám slovenským. A tomuto možno vyhovieť tým, že sa rozšíri normotvorná činnosť krajiny, rozšíri pravomoc krajinského prezidenta a samosprávnych inštitúcií. Takto rozumne a dľa daných možností vyriešiť ešte vyskytujúce sa nedostatky musí být ochotný každý, ktorému svornosť a shoda Čechov a Slovákov leží na srdci. Nedáme sa však zneužívať k politike hesiel, ktoré sú síce ľúbivé a pekne zvučiace, ale ktoré by mohly priniesť slovenskému národu viacej škody ako osohu. (Tak jest! - Potlesk.)

Na tieto veci sa môžeme otvorene podívať a prikročiť k ich realizácii, ale to sa môže stať len za predpokladu, že v týchto historických dobách nás spoločné veci a nazieranie na našu štátnu bezpečnosť dostanú pod jednu strechu, v boji za budúcnosť štátu na jednu spoločnú líniu.

Ja pripúšťam, že v tomto smere sa mohly veci vyvinúť i priaznivejším spôsobom a nemuselo sa o týchto veciach dnes tak heslovite hovoriť. Ale toto nemožno pripisovať len jednej strane. Nemožno kritizovať len vládu a Čechov, alebo nás, slovenských neautonomistov. Toto treba skúmať hlbšie a dnešná doba je veľmi vhodná na to, aby si mohol každý svoje svedomie spytovať. Nechcem rozvíriť staré boľasti, ale jasno a otvorene si musíme povedať, že keby duch, ktorý vládne teraz v slovenskej ľudovej strane, bol vládol od prevratu, boly by sa pomery vyvíjaly priaznivejším spôsobom. (Tak jest!) Nemôžu Česi a nemôžeme ani my, vládni Slováci za to, že so strany niektorých zodpovedných činiteľov slovenskej ľudovej strany boly vedené akcie a úsilia o rozbitie a rozdvojenie nášho štátu. Za to my nemôžeme, ale toto úsilie a táto práca neosožila Slovensku a slovenskému národu, ale naopak len škodila, a tejto okolnosti pripisujem najväčšiu príčinu, že zavládla v kruhoch zodpovedných za vedenie a budúcnosť našho štátu a tým i slovenského národa určitá nedôvera. Nech mi je prepáčené, že toto spomínam vtedy, keď voláme všetci po shode a jednote Čechov a Slovákov a jednote všetkých verných občanov nášho štátu. Hovoríme ale o spytovaní svedomia, nech teda toto svedomie sa spytuje v prvom rade tam, kde sa ho treba najviac spytovať.

Posl. dr Sokol argumentoval dôležitosť Pittsburghskej dohody, ale podľa mojej mienky bol v argumentácii príliš jednostranný. Bazíroval takmer výlučne len na Pittsburghskej dohode a neprikladal takú váhu iným dohodám. I keď by sme vzali za základ Pittsburghskú dohodu, pri skúmaní obsahu tejto by sme museli prísť k tomu záveru, že podmienky tejto boly takmer všetky splnené. Máme svoju slovenskú administratívu, máme svoje slovenské súdy, a máme i krajinský snem, trebárs sa oficielne nazýva krajinským zastupiteľstvom. (Předsednictví převzal místopředseda Vávra.) Ba máme ešte viac. Na čele najvyššieho súdneho tribunálu stojí Slovák, správcom rezortu spravedlivosti je tiež toho času Slovák, ba, ja hovorím, máme ešte viac. V čele československej vlády stojí neohrožený Slovák (Potlesk.), ktorý je už nielen náš - Slovákov - ale ktorý je ztelesneným nositeľom myšlienok, úsilia a snaženia ľudu slovenského a českého, ba i loyálneho ľudu inojazyčného. Hrdosťou by malo naplňovať dušu každého dobrého Slováka, že prozreteľnosť Božia nám dala osobnosť takých kvalít a schopností, ako je dr Milan Hodža. (Výborně!) Mali by sme sa všetci bez rozdielu politického presvedčenia len radovať a tešiť, že ho máme. Ale túto radosť by sme mali nielen fráz ami a formálnymi výjavmi prejavovať, ale v prvom rade skutkami a prácou v jeho duchu, v jeho intenciách a v jeho snažení. S ľútosťou musím konštatovať, že i keď toto mnohí z opozičného tábora autonomistického potajomky a v užšom kruhu uznávajú, jeho prácu oceňujú, nie sú v stave toto i verejne a skutkami preukázať. Tu hovorí buď politická zášť alebo nedostatok odvahy uplatniť sv oj názor i verejnou cestou. Som však presvedčený o tom, že príde doba - a nebude to dľho trvať - že i títo budú museť uznať všetko verejne a otvorene. Dnes tak ako celá republika stojí za Hodžom, stojí za ním v prvom rade obyvateľstvo celého Slovenska a dôveruje mu plne, a nič na veci nemení, že niektorí jednotlivci to ešte uznať nechcú, ľud ich k tomu privedie.

Nepopieram, že Pittsburghská dohoda, v dobe jej tvorenia, tak, ako bola osnovaná, mala svoj význam, a preto oprávnene bolo ňou operované pri robení mierových smlúv. Dohoda táto nemôže však byť výlučným podkladom pre usporiadanie pomerov medzi Čechmi a Slovákmi. My máme dohodu dôležitejšiu, ktorú osnovali a jednomyseľne prijali všetci oprávnení zástupcovia slovenského národa dňa 30. októbra 1918 v Turč. sv. Martine, vtedy, keď už republika Československá bola skutkom a nielen nádejou a túžbou. Dľa môjho úsudku táto dohoda, vlastne tento prejav zástupcov slovenského národa, má byť podkladom pre usporiadani našich záležitostí. Jednostrannosť dr Sokola sa práve prejavila v tom, že neporovnával tieto dva prejavy, vyzdvihoval len význam dohody prvej, kým o druhej zmieňoval sa len stručne. I pri uznaní úkolu, ktorý Pittsburghská dohoda vykonala, nemôže byť pochyby o tom, že Martinská deklarácia platnejšie a podrobnejšie definuje veci, a to za spontánneho súhlasu oprávnených zástupcov celého slovenského národa, ako má byť vzájomný pomer Čechov a Slovákov v slobodnom štáte usporiadaný. Tu sú zbytočné všetky filozofické alebo právnické úvahy, ale i zbytočné akékoľvek dôkazy, aby rozdiel medzi oboma dohodami vedel chápať každý, lebo každý jednoduchý človek môže chápať túto vec jedine tak, že v tomto ohľade bola Martinská deklarácia smerodajnou. A je len samozrejmé, že táto deklarácia uviedla na pravú mieru i ostatné všetky predošlé dohody, obsah ktorých odporoval ustanoveniam Martinskej deklarácie. Nemôže na tomto fakte meniť ani to, že niektorí z podpisovateľov Martinskej deklarácie teraz prehlašujú, že urobili "blbosť", keď podpisovali túto deklaráciu. Toto prehlásenie mohlo povstať len pod zorným úhlom straníckej nenávisti a nevraživosti. Sme za svornosť a jednotu Čechov a Slovákov, za bezpodmienečnú spoluprácu a tým samozrejme sme i za jednotu československú. (Výborně!) Jednotu československú veľmi t chápeme samozrejme tak, že obe složky národa sú si rovnaké a rovnocenné. (Potlesk.) Nemohla by byť jednota vtedy, keby Slováci nadávali na Čechov, videli v nich cudzích Šlovákom neprajúcich ľudí a vzdiaľovali sa všetkého, čo je české. Ale nemohla by byť jednota ani vtedy, keby zas českí ľudia pod ceňovali Slovákov, videli v nich len dobrý robotný národ, ktorý možno využiť len pre materiálne alebo iné zámery. Tuná musí byť tiež jasno. Ani jedni ani druhí neprispievaju kladnými hodnotami k zblíženiu, ale musíme raz otvorene a dôrazne povedať, že oba tieto smery sú na škodu a prekážku spomínaného spoločného bratského spolunažívania Čechov Slovákov. Tak ako sa previňuje ten Slovák voči tejto našej posviatnej a jedine možnej línii, ktorý hľadá prekážky a priepasti v dorozumení, tak sa previňuje ten Čech, ktorý nechce uznať rovnoprávnosť Slovákov, ich národnú existenciu a hospodársky a kultúrny rozmach. A takýchto ľudí máme na oboch stranách hodne. Dnešná historická chvíľa nech pohne svedomím a tvrdými srdcami oboch, nech sa včas spamätajú obidve tieto zlá a nech hľadajú cesty porozumenia, bratskej shody v spoločnom našom nažívaní. My sme tieto cesty porozumenia našli, ideme nimi od prevratu, a žiarivým príkladom tohoto porozumenia je nám zas náš predseda vlády dr Milan Hodža. (Potlesk.)

Malicherné veci nás nesmú rozdvojovať. Ale hriech je tiež od tých, ktorí takýmito malichernými vecmi chcú vychovávať ľud k nenávisti. Snáď historia tento hriech bude vedieť účinnejšie podrobiť kritike.

Pomer náš k našim menšinám upravil predseda vlády vo svojom prehlásení. A s týmto jeho prehlásením plne súhlasíme. Chceme spolupracovať s našimi menšinami. Dávame im to, čo im patrí a čo k zdarnému vývoju svojej národnej kultúry potrebujú. Ale nemôžu žiadať viac, ako sa dostáva nám samým. Tak ako nepripúšťame utiskovať naše menšiny, nemôžeme tiež pripustiť za žiadnych okolností utiskovanie našich ľudí v menšinových krajoch (Tak je!), ako to pán kolega Esterházy predo mnou prejavil, keď žiadal od posl. Csomora, aby vraj mu verejne s tejto tribúny prehlásil, že jeho požiadavkom je, aby vraj československý element z nášho pohraničia sa vysťahoval tam, odkiaľ prišiel. Toto je samozrejmé, že za takýchto podmienok tá spolupráca by bola veľmi ťažká.

Dávame rovnaké práva všetkým obyvateľom nášho štátu, a je len samozrejmé, že žiadame i rovnaké povinnosti. Nielen prijímať, ale i dávať, to je povinnosťou každého poriadneho občana v našom štáte. Keď chceme žiť, keď chceme tvoriť hodnoty pre štát, keď chceme v týchto dobách ukázať našim priateľom i neprajníkom našu silu, musíme byť svorní, musíme byť jednotní a v prvom rade musíme byť svorní a jednotní my, Česi a Slováci. My sme tvorili tento štát, my jedine ho udržíme a uhájime v dobách zlých a dobrých. (Potlesk.)

Místopředseda Vávra (zvoní): Dále je ke lovu přihlášen pan posl. dr Neuwirth. Dávám mu slovo.

Posl. dr Neuwirth (německy): Slavná sněmovno! Kamarád Kundt v průběhu této rozpravy řekl vlastně od základu vše, co by se dalo říci s naší strany k prohlášení pana předsedy vlády. Z rozpravy však vyplynuly výsledky, ke kterým se musí s našeho stanoviska ještě něco podotknouti. Tato rozprava byla zahájena výslovně jako zahraničně-politická rozprava a pan předseda vlády prohlásil, že později, v jiné souvislosti, dodá potřebné vnitropolitické doplňky. Nicméně tato rozprava ukázala, že vnitřní politiku nelze u nás již prakticky odděliti od zahraniční politiky. Ano, dokonce ještě více, sama ozvěna rozpravy ukázala ve spřátelených státech, že to dnes značí pro nás přímo obrat staré zásady primátu zahraniční politiky před politikou vnitřní. Bylo, myslím, právě v těchto dnech zcela zřetelné, že se naše vnitropolitické poměry staly tak problematickými, že se tím docela rozhodně určuje zahraničně-politické postavení státu. To se může dokonce říci s ohledem na ony zahraniční hlasy, jimž se příznivé účastenství na poměrech v našem státě nemůže upírati.

Nepatříme k těm, kteří praví s Ben Akibou: Všechno zde již bylo. Ale vidíme nějak zarážející analogie; máme-li před očima vývoj starého národnostního státu ve starém Rakousko-Uhersku, a když - to bych chtěl říci české straně - si uvědomíme, co v těchto dnech bylo řečeno zde a především řečníky z levice, vzpomněli bychom vlastně skoro oněch řečníků ve staré rakouské říšské radě, které starý císař pojmenoval po jejich vůdci Herostovi "Herbstzeitlosen"; a když bylo slyšeti líčiti mocenskopolitické poměry se stereotypickým podtržením určitých spojeneckých poměrů, vzpomněli bychom si dále na Kramáře a skoro bychom ho kopírovali, když tehdy v delegaci použil slova o "obehraném luxusním klavíru".

Slavná sněmovno! Pan předseda vlády mluvil nepochybně v choulostivé hodině zde jako muž vysoké politické kultury. On způsobem, jak zde mluvil, jak to s domnělého československého hlediska dovedl říci, utvořil předpoklady, které u nás při veškerém politickém protikladu umožnily reakci, která byla z vaší strany uznána za hodnou a odpovídající našemu charakteru jako parlamentní delegace v této sněmovně. Dr Milan Hodža mluvil zde jako předseda vlády a v této vlastnosti ovšem na základě státní myšlenky, která se může charakterisovati jenom jako návrat k starému svrchovanostnímu dogmatu předválečné doby. Zajisté, po zatímním vývoji, který jest spiat s jménem amerického presidenta Wilsona, nelze pochybovati, že poválečná doba přivedla všeobecně návrat k svrchovanostnímu dogmatu doby předválečné. Začínající změny našly svůj ohlas v mírových smlouvách, jež zároveň na druhé straně ukazují jasně obrat. Bylo by příliš lákavé vrátiti se zde zpět k dokumentům, které jsou dnes historické, snad k odpovědi spojených a spolčených mocností rakouské mírové delegaci, a vykládati, jak dalece v oněch dnech zakládání a tvoření československého státu jste byli vzdáleni toho, co se dnes chce považovati jenom za svrchovanost, a děláte na to takový nárok, jako byste to byli vždy odjakživa byli měli.

Ale na tom v této souvislosti dnes nezáleží. Musili jsme zde vzíti na vědomí, že předseda vlády ve smyslu starého svrchovanostního dogmatu si činí zhola nárok na kompetenční výsost, což na druhé straně u Hegla znamená, že stát jest absolutní mocí na zemi. A zde se stávají vývody předsedy vlády přece tak podstatnými, že my se své strany musíme s velmi podstatných hledisek a obzvláště s ohledem na vyjádření koaličních řečníků všelicos doplniti a poznamenati. Předně budiž řečeno jedno: V politickém vývoji jistě nezáleží na filosofickém a právním obsahu nějakého pojmu, třeba na pojmu svrchovanosti, o kterém se učenci nehádají jen od generací, nýbrž od staletí. Kdo v praktickém a politickém životě mluví o svrchovanosti a činí si na ni nárok, učiní dobře, když si uvědomí, že stát v konkretním případě má ono postavení v mezistátních vztazích a tím onu míru svrchovanosti, jak jest silný. A tím bych se chtěl vrátiti k tomu, co jsem spočátku podotknul; že právě nynější debata ukázala, že nelze již od sebe odděliti vnitřní a zahraniční politiku, že naše vnitropolitické poměry se staly pro celý svět tak problematickými, že tím, jak ukázala ozvěna ze spřátelených států, jest postavení státu podstatně ovlivňováno. To by měli míti před očima ti, kterým obzvláště záleží na přiměřeném postavení státu v mezistátních vztazích.

Slovem o svrchovanosti se však tato debata vlastně odsunula, pokud běží o základní politický problém. Pan předseda vlády učinil ve svém výkladu řadu zjištění, z nichž některé jsou pro nás, jak již kamarád Kundt pravil, obzvláště důležité, a to úřední zjištění, že v tomto státě má více než 3 miliony Němců svůj domov, že Československo patří k oněm zemím, ve kterých obyvatelstvo různého národnostního původu proniká velmi velká území. Rádi béřeme na vědomí, že tím po prvé, chtěl bych říci, státně úředně byl připuštěn charakter státu jako národnostního státu, zjištění, ke kterému přece jen musíme poznamenati, že nám kdysi, když jsme se venku o něm zmínili na schůzích, v kruzích stoupenců, vynesl ještě trestní řízení podle zákona na ochranu republiky.

Pan předseda vlády učinil druhé zjištění: že je to prostě samozřejmost, když Československo, a to v plném vědomí dosahu tohoto prohlášení, podotkne, že jeho hranice jsou naprosto nedotknutelné. Pan předseda vlády ovšem zároveň a jedním dechem prohlásil, že německý říšský kancléř o tom nepochyboval, neboť on sám přímo prohlásil: Víme dobře, že jsou v Evropě sotva hranice, které by mohly všestranně uspokojiti. Toto zjištění pana předsedy vlády zdá se mi býti zvláště důležité s ohledem na vývody, které osobnost patřící k jedné německé koaliční straně v senátě učinila. Bude o tom zmínka ještě v jiné souvislosti.

Pan předseda vlády zjistil dále, že prohlášením pana říšského kancléře byla položena jiná otázka. Pan říšský kancléř, pravil náš pan předseda vlády, prohlásil, že k zájmům Německé říše patří také ochrana oněch občanů německé národnosti v jiných státech, kteří nejsou schopni vlastní silou zajistiti si uvnitř hranic jiných států právo všeobecně lidské, politické a světové svobody. Podle našeho úsudku není třeba, prohlásil zde pan předseda vlády, vztahovati prohlášení německého říšského kancléře na Československo, z docela prostého důvodu, poněvadž se o občanech německé národnosti v Československu jistě nemůže říci, že by nebyli schopni z vlastní síly zajistiti si právo všeobecně lidské, politické a světové svobody.

Slavná sněmovno! Toto poslední tvrzení musíme popříti. Mohli bychom nekonečnou řadou skutečností vésti průkaz, že toto zjištění pana předsedy vlády právem popíráme. Ale kdyby kdokoli z nás uvedl skutečnosti a to jakékoli, nevzaly by se na vědomí a řeklo by se, že to patří právě k oné agitaci sudetskoněmecké strany, která konec konců směřuje k tomu učiniti stát špatným.

Nyní jsme v příjemném postavení, můžeme se odvolati na nepředpojatého korunního svědka. A právě proto, že řeč pana sen. prof. Hilgenreinera, tedy příslušníka vládní strany, která byla pronesena před dvěma dny v senátě, byla v politických kruzích novinami uvedena tak málo ve známost, chtěl bych ji slavné sněmovně uvésti ve známost a zároveň její zjištění přijmouti za svá. Profesor Hilgenreiner prohlásil (čte): "Byla nám vzata německá půda, byli jsme vytlačeni se svých pracovních míst, byli mezi námi usazeni národně cizí státní zaměstnanci, od okresního hejtmana a soudce až po cestáře a listonoše. Počestní lidé jsou z nepatrného podnětu drženi dlouhé měsíce ve vyšetřovací vazbě, aniž bychom se dozvěděli, proč. Nejsme v našem vlastním domově doma. Odtud přichází všechna nespokojenost. Chceme býti rovnoprávní a jsme všude odstrkováni. Chceme býti spolu státním národem a nesmíme do toho mluvit. Chceme býti doma a jedná se s námi jak s cizinci. Každá pátá daňová koruna, nejméně každá pátá, plyne z německých kapes a každý pátý voják v armádě jest Němcem a bude musiti v případě války dáti svoji krev a život za tento stát. Zde jsme byli a zde jsme rovnoprávni, ale jinak nikoli. Jak zcela jinak by býval mohl předseda naší vlády minulého pátku předstoupiti před svět, kdyby byl před domovem a zahraničím mohl říci: "Pánové, zde jsou čísla: Němci v našem státě tvoří pětinu obyvatelstva, ale oni tvoří také pětinu v civilní a vojenské službě, pětinu ve státních podnicích, pětinu ve všech státních oborech". (Posl. Esterházy [německy]: Každý pátý ministr jest Němec!). Pane kolego, on béře ministerský plat, ministrem však není, to jest rozdíl.

Slavná sněmovno! To jest odpověď, kterou dal prof. Hilgenreiner a která se jistě jako odpověď nepodjatého svědka může vzíti také za odpověď naši.

Pan předseda vlády jistě velmi cítil svým způsobem těžkosti a pokusil se zde v tomto svém výkladu svým způsobem přes ně se dostati. Tak se musil zvláště přece také obírati i námi a se zřetelem na německou menšinu řekl: Domov německého obyvatelstva od pradávna na území našeho státu usazeného jest v Československém státě. Jest proto úkolem tohoto, jedině a výlučně tohoto státu, od prvého dne jeho obnovení, upraviti svůj poměr k tomuto obyvatelstvu tak, aby toto obyvatelstvo samo cítilo a zažilo věčnou pravdu, že jeho domov jest v Československu.

Rádi uznáváme, že ještě nikdy před panem předsedou vlády nebyl formulován tak obdivuhodným způsobem úkol státu jako státu národnostního. Na druhé straně musíme ovšem poukázati na to, že nikdo nevytkl s onou bezohledností a otevřeností a tak jasně právě v posledních dnech praktické výsledky dvacetileté státnosti jako pan sen. prof. Hilgenreiner.

Pan předseda vlády tvrdil dále, že po řadu let byly úkoly správně a dokonale řešeny. A zde musíme vznésti zcela rozhodně zásadní odpor, a o zjištění skutečnosti říci, jak to již učinil prof. Hilgenreiner, proč z velmi zásadních úvah musíme odporovati.

Náš pan předseda vlády má tu schopnost, uvésti nenapodobitelnou dialektikou otázky do formulí a přenésti se nejdříve formulemi přes obtíže, ovšem proti němu mluví vyšší dialektika všedního dne; a zde budiž se vší rozhodností zdůrazněno, co také kamarád Kundt panu předsedovi vlády vytknul: Nezáleží na úsudcích, na osnově, také ne na odvaze k úsudku, záleží na politických činech. A to zde musíme se vší zřetelností opakovati. Ano, záleží výhradně na politických činech. Ovšem často máme dojem, že jsou v českém táboře ještě velmi široké kruhy, které věří, že nezáleží na činech, nýbrž na tom, pokud možno šťastnými formulemi se silně propagandickou schopností udržovati zdánlivý stav před veřejným míněním světa, který opravdu nebyl nikdy skutečností a jest právě pramenem všech našich stížností a odporu. A s tohoto hlediska musí se obzvláště jedno zdůrazniti: V tomto rokování vystoupila také řada pánů z českého tábora, chtěl bych říci zvláštním způsobem, a zvláštní jest, že všichni tito pánové byli příslušníky levicových stran. Považuji tato vnější znamení za vnější důkaz, že zároveň vystoupili jaksi jako nositelé určité ideologie. Když o tom mluvíme, že záleží na politickém činu, nezapomínejme na druhé straně na vnitropolitické obtíže, které vězí v tom, že jest zdánlivě u nás ve státě a ve vládní koalici skupina, která se naprosto nedá poučiti, jejíž jediná činnost dnes zdánlivě záleží v tom, ochromovati a zapovídati každý politický čin, pokud by mohl býti konstruktivní.

Budiž mi dovoleno, abych se zcela bez vášně vypořádal především s vývody pana kolegy Hampla a dr Stránského, kteří byli typičtější než všichni ostatní a kteří prostě ukázali, že jsou u nás ve státě kruhy, které jsou naplněny myšlenkou, která se musí vybíti neblahým způsobem pro příští vývoj a musí každý příští tvořivý vývoj mařiti. Vzpomínám, slavná sněmovno, v této hodině na září 1926, na zvěčnělého předsedu vlády Švehlu. V této loži nahoře jsem jako mladý žurnalista zažil spolu onu památnou schůzi, když Švehla stál zde dole, a do plné sněmovny provolal větu o rovných mezi rovnými. To bylo v září 1926. Dnes píšeme březen 1938. Přítel Hodina kývá, on byl tehdy členem oněch německých stran, které z nejpoctivější snahy učinily pokus a věřily v heslo o rovných mezi rovnými. 12 let uplynulo a kde zůstalo uskutečnění hesla o rovných mezi rovnými? Senátor Hilgenreiner, jenž též stál ve skupině oněch německých vládních stran, řekl vám před dvěma dny pravdu, dal vám odpověď a tím nakreslil skutečnými zjištěními obraz, jenž připouští závěr: o rovných mezi rovnými nemůže býti řeči. (Potlesk poslanců strany sudetskoněmecké.)