dářského života, sbory i jednotlivci. Ke
všemu tomuto materiálu hojně došlému,
jakož i k literatuře, judikatuře a k zahra-
ničnímu zákonodárství přihlíželo se s veš-
kerou pecí.
Hledí-li se ex post k tomuto materiálu,
může vlastně překvapiti, jak poměrně málo
zrnem, bylo žádáno a jak nepatrného dosahu
byly žádané žíněný, šlo snad z největší
části o návrhy na změny stylistické, které
by redigovaným tekstům dodaly větší jas-
nosti a přesnosti. Valná jistě část návrhů
domáhala se změn, které by rozřešily spory
a obtíže, s kterými zápasí judikatura. Ná-
vrhy nikoliv nečetné se domáhaly návratu
k tekstům Zeillerovským nebo Seheyov-
ským od tekstů subkomitétních. Naproti
tomu návrhů domáhajících se změn, které
by hlouběji zasáhly do života jednotlivců
nebo celých tříd, bylo dosti málo a lze vů-
bec říci, že materiál získaný expertisou byl
- až na některé výjimky - se zřetelem
k tekstům zákoníka konservativnější než
subkomitéty nebo superrevisní komise. Jak
řečeno, může to překvapiti, když se uváží,
že se prováděla revise zákoníka, jenž po
práci trvající po dobu skoro šedesáti let
byl dovršen před sto dvaceti lety v absolu-
tistickém státě byrokratickém, a že záko-
ník ten sám převážnou měrou, a to v zá-
sadách i v jednotlivostech, není než tran-
skripcí norem redigovaných ve starověku a
středověku v sociálním prostředí zcela roz-
dílném od prostředí doby přítomné. Snad
leccos z naznačeného kvietismu jde na vrub
jakési snahy po stabilitě právního řádu,
vlastní mnohým, kdo se právem zabývají.
Než spíše se vnucuje přesvědčení, že sama
stavba, která se opravuje, je velmi solidní
a že s druhé strany právní cit v oboru,
který nazýváme právem občanským, se
v historické době jen velmi málo mění
(srv. k tomu T i l s c h, část všeobecná, č.
36), při čemž arci se zdá nepochybným, že
již redakce známá pod jménem redakce no-
velové překlenula nejdůležitější rozpory
mezi právním řádem vzniklým v minulosti
a sociálním životem přítomnosti, jako ze-
jména v pracovním právu.
2. Osnova superrevisní komise z r. 1931
zůstala, jak plyne z historického úvodu, zá-
kladem všech dalších prací a na ni je vybu-
dován předkládaný vládní návrh. Celkový
ráz opatrné unifikace a revise je ve vládním
návrhu plně zachován, i když jak v rozsahu
tak v podrobnostech jsou mezi vládním ná-
vrhem a osnovou z r. 1931 některé vážné
rozdíly.
V podstatě zůstala zachována i systema-
tika osnovy z r. 1931 a tím tedy i systema-
tika občanského zákoníka z r. 1811. Opětné
zařadění některých předpisů z úvodu občan-
ského zákoníka (§§ 1 až 14 obč. zák.),
z nichž utvořena byla hlava 1 (vládního ná-
vrhu, a zúžení rozsahu prvního dílu vedlo
k tomu, že předpisy o mezinárodním právu
soukromém, které v osnově z r. 1931 byly
obsaženy v hlavě 46, vyplňujíce celý nově
utvořený díl čtvrtý, přesunuty byly do prv-
ního dílu jako hlava 2.
Z prvního dílu osnovy z r. 1931, který po-
dobně jako první díl původního zákoníka za-
bíral oblast práva osob a práva rodinného,
přešly do prvního dílu vládního návrhu to-
liko předpisy o osobách, sloučené nyní
v hlavu 3. Do vládního návrhu nejsou po-
jaty hlavy 2 až 5 osnovy z r. 1931, které
upravovaly právo rodinné, totiž právo man-
želské, právní poměr mezi rodiči a dětmi,
osvojení, poručenství, opatrovnictví a pod-
poru. Některé důležité úseky rodinného
práva jsou již unifikovány nebo byly za
trvání republiky nově upraveny zákony,
o kterých se stala zmínka v historickém
úvodě. Nová úprava celého souboru rodin-
ného práva byla při přípravách občanského
zákoníka předmětem vážných a pozorných
úvah se všech hledisk, ale toho času nezdá
se celá materie k řešení ještě zralou a bylo
uznáno za vhodné neodsouvati jen z, toho dů-
vodu sjednocení ostatních partií občanského
práva, které již je náležitě připraveno. Tím
ovšem nemá býti dáno najevo, že by v oboru
rodinného práva dosavadní stav, kdy vedle
sebe trvají divá právní řády, v mnohých po-
drobnostech značně rozdílné, byl považován
za uspokojivý a že by se rozhodu jící činitelé
zříkali myšlenky, vybaviti československou
republiku i v této oblasti právním řádem
jednotným.
Důvody, které doporučují odsunouti uni-
fikaci předpisů práva rodinného, netýkají
se však všech ustanovení, která v původním
občanském zákoníku byla zařaděna mezi
§§ 44 až 284 a v osnově občanského záko-
níka z r. 1931 mezi §§ 17 až 228. Jsou to
z původního občanského zákoníka předpisy
o závazcích dětí v moci otcovské a poru-
čenců (§§ 151, 152, 246 až 248 obč. zák.),
z osnovy z r. 1931 pak předpisy majetko-
vého práva manželského, počítajíc v to
předpisy o svatebních smlouvách (§§19,20,
- 242 -
§§ 52 až 54, § 76 až 95 cit osnovy). Obojí
tyto předpisy podle své povahy mohou býti
vhodně zařaděny do práva obligačního a
vládní návrh proto je tam přesouvá, a to
ustanovení o závazcích dětí a poručenou do
všeobecné části práva obligačního (§§ 697
až 699), ustanovení o darech při zrušení za-
snoubení do kapitoly o darování (§§ 800 až
803) a ustanovení o jmění manželů a o sva-
tebních smlouvách do samostatné hlavy 38.
V tom směru se vládní návrh zase vrací ke
skladbě občanského zákoníka z r. 1811, ne-
boť řečená hlava 38 je úplnou obdobou
hlavy 28 druhého odděleni druhého dílu ob-
čanského zákoníka; jen předpisy o dědické
smlouvě zůstávají i ve vládním návrhu tam,
kam je v své osnově vsunula superrevisní
komise, totiž v souvislosti předpisů o právu
dědickém.
V naznačeném rozsahu má býti podle
vládního návrhu unifikováno novým zákoní-
kem občanské právo na území celého státu,
jen se v čl. V, č. 2 úvoz. a prov. předpisů
pamatuje na přechodné odchylky pro země
Slovenskou a Podkarpatoruskou. Vládní ná-
vrh se nemohl odhodlati k tomu, aby jen
proto, že toho času nemá dojíti k sjednocení
práva rodinného, odsunul také sjednocení
majetkového práva manželského a práva dě-
dického (ať už tím způsobem, že by ony par-
tie vůbec nebyly do návrhu pojaty nebo že
by byly omezeny jen na země Českou a Mo-
ravskoslezskou) . Protože ale nejvyšší
soud krátce před uzavřením konečné re-
dakce a před vládním schválením návrhu
vyslovil některé pochyby o vhodnosti oka-
mžité unifikace partií s rodinným právem
souvislých, když samo rodinné právo zů-
stává prozatím nesjednoceno, bude nutno
této otázce, zvlášť co se týká dědického
práva, věnovati ještě při ústavním projed-
návání návrhu bedlivou pozornost.
Přes vypuštění předpisů o vlastním právu
rodinném a některých předpisů jiných není
počet hlav, do kterých vládní návrh roztři-
ďuje obsah nového občanského zákoníka,
menší než počet hlav osnovy superrevisní
komise z r. 1931, nýbrž větší (cit. osnova
měla 46 hlav, vládní návrh jich má 47). To
se vysvětluje jednak tím, že přibyly před-
pisy hlavy 1, jednak tím, že zvláštní hlavy
byly utvořeny z předpisů úvodu k dílu dru-
hému (hlava 4), dále z předpisů o započtení
na podíl dědický a o výživě a zaopatření
z pozůstalosti (hlavy 22 a 23) a konečně -
jak již bylo poznamenáno - z předpisů
o jmění manželů a o smlouvách svatebních
(hlava 38).
Také počet paragrafů ve vládním návrhu
proti osnově z r. 1931 nepoklesl, nýbrž na-
opak stoupl, a to s 1353 paragrafů na 1369.
To však nebylo způsobeno snad jen přijetím
zcela nových ustanovení do vládního návrhu
(ač i taková ustanovení, jak hned bude upo-
zorněno, ve vládním návrhu jsou), nýbrž
především tím, že závěrečná redakce, vyho-
vujíc tak podnětům s mnohých stran před-
neseným a komisí za správné uznaným,
pečlivě se vyhýbala tvořiti nebo v návrhu
ponechati paragrafy složené z několika od-
stavců a každý jednotlivý paragraf obme-
zilia na odstavec jediný. Vládní návrh se tak
vrací k redakční metodě Zeillerově, která
byla porušena až zásahem tří částečných
novel z let 1914 až 1916, jistě na újmu pře-
hlednosti, srozumitelnosti a praktické upo-
třebitelnosti, ale také na újmu elegance zá-
koníka. Zvolený způsob tekstování vynutil
si rozložení mnohých paragrafů osnovy z r.
1931 na paragrafů několik. Bylo při tom
ovšem vždy pozorně dbáno,, aby se těmito
změnami neporušil smysl jednotlivých usta-
novení a zvláště jich vzájemná souvislost, a
kde toho bylo zapotřebí, sloučeny byly nově
vytvořené paragrafy ve vhodné skupiny
opatřené náležitými nadpisy (rubrikami).
Někde, ale daleko řidčeji, byly zase dosa-
vadní oddělené odstavce staženy v odstavec
jediný, zvláště vyžadoval-li toho zřetel k pa-
ragrafům sousedním a nevzniklo-li tím
ustanovení rozměrné a nepřehledné. Osa-
mostatnění některých odstavců nechtělo
nikde znamenati věcnou změnu a roz-
trhnouti myšlenkovou soudržnost dosavad-
ních předpisů. Pokud tedy dnes při výkladu
některých ustanovení bylo přihlíženo
k tomu, zda jsou obsaženy s jinými ustano-
veními v jediném paragrafu čili nic, bude
i při výkladu nového zákoníka možno argu-
mentovati poukazem na to, zda takové usta-
novení zůstalo v souvislosti s jinými usta-
noveními nebo alespoň v takové blízkosti
k nim, že z toho třeba i nadále usuzovati na
těsnou vnitřní souvislost. Na četných mís-
tech byla tato souvislost podtržena přimě-
řenými úpravami tekstovými, to však ne-
znamená, že souvislost není, kde žádná
změna dosavadního tekstu nebyla uznána za
nutnou.
Z předpisů, které jsou ve vládním návrhu
úplnou novotou proti osnově superrevisní
komise z r. 1931, buďtež jmenovány vedle
- 243 -
již dotčené hlavy 1 zvláště skupina §§ 1284
až 1288 o papírech majiteli svědčících, § 60
o mezimístním právu soukromém, § 155
o obdobě vlastnických žalob, § 437 o posled-
ních pořízeních při živelních a podnikových
pohromách, § 579 o pominutí důvodu vydě-
dění, § 731 o postihu při částečném splnění
solidárního závazku, § 877 o ochraně be-
zelstných osob třetích, § 885 o ratihabici po-
čínání jednatele bez příkazu, § 1027 o uspo-
kojení provaděče díla, § 1173 o ochraně
proti poškození nebo proti zničení věci,
§ 1183 o smluveném poenale.
Z předpisů, které z osnovy z r. 1931 do
vládního návrhu nepřešly, zasluhují na
tomto místě zmínky zvláště předpisy o rej-
stříkovém právu zástavním a o splátkovém
trhu.
V podrobnostech je na významnější od-
chylky vládního návrhu od osnovy z r. 1931
upozorněno v dalších částech této zprávy.
Srovnání jmenované osnovy i původního ob-
čanského zákoníka s vládním návrhem
usnadňují přehledné tabulky připojené na
konci.
Důvodová zpráva k vládnímu návrhu spo-
čívá na důvodové zprávě superrevisní ko-
mise k osnově z r. 1931, podobně jako se
tekst vládního návrhu opírá o tekst oné
osnovy. Kde to bylo možno, ponechány byly
výklady superrevisní komise beze změny a
tím budiž vysvětleno, že v dalších partiích
na mnohých místech zůstala zmínka o názo-
rech a úvahách superrevisiu komise (nebo
prostě "komise"). Převzetím podstatných
kusů osnovy z r. 1931 do vládního návrhu a
převzetím vývodů důvodové zprávy super-
revisná komise do důvodové zprávy tohoto
návrhu dostalo se příslušným usnesením ko-
mise a jejich motivům také vládního schvá-
lení.
úpravu důvodové zprávy provedl sekreta-
riát za pomoci předsedy komise prof. Dr.
Krčmáře. Z pera předsedy komise je
zvláště důvodová zpráva k nové hlavě 1 a
k změnám hlavy 30.
III. Všeobecné poznámky ke skladbě a k názvosloví.
Zákon, který je obsahem tohoto vlád-
ního návrhu, nazývá se zákonem, "kterým
se vydává občanský zákoník". Skládá se
z uvozovacích a prováděcích předpisů a
z "občanského zákoníka". Osnova superre-
visní komise užívala názvu "všeobecný zá-
koník občanský", ač komise nebylo tajno,
že této terminologii lze vytýkati nemoder-
nost, zvláště když slovo "všeobecný" ztra-
tilo naproti roku 1811 mnoho na svém vý-
znamu. Vládní návrh vypouští přívlastek
"všeobecný" v přesvědčení, že ho není za-
potřebí k vyjádření myšlenky, že nový zá-
koník obsahuje právo pro všechny a pro
celou oblast československé republiky.
Ostatně je již dnes velmi obvyklé citovati
všeobecný občanský zákoník z r. 1811 jako
zákoník občanský (zkráceně "obč. zák."
nebo jen "o. z."); a snad není ani bez vý-
znamu, naznačí - li se vypuštěním přívlastku
"všeobecný", že co do rozsahu je jakýsi
rozdíl mezi kodifikací z r. 1811 a kodifikací
připravenou. O zákoníku "občanském" se
mluví proto, aby bylo naznačeno hned v ná-
zvu, že se kodifikace zabývá jen částí
práva soukromého, vylučujíc zvláštní práva
soukromá.
Jak již bylo poznamenáno, zůstal syste-
matický pořádek občanského zákoníka z r.
1811 v osnově bez podstatnějších změn. Od
občanského zákoníka se osnova liší průběž-
ným číslováním hlav od první do čtyřicáté
sedmé, kdežto občanský zákoník počínal
číslování v každém ze tří dílů znovu (1 až
4, 1 až 30, 1 až 4). Jde tu vlastně o na-
vázání na postup redaktorů obč. zákoníka,
již naproti starším osnovám začali prů-
běžně číslovati paragrafy.
Rubriky, a to veškeré, to jest nadpisy
dílů, hlav i jednotlivých paragrafů nebo jich
skupin, jsou dílem superrevisní komise, a
byla jim věnována veškerá péče, ježto jsou
míněny jako části zákona. V konečné red-
akci byly nadpisy upraveny podle Směrnic
pro jednotnou techniku legislativní a jsou
položeny pod značkou a číslem paragrafu,
vztahují - li se k paragrafu jedinému, a nad
nimi, týkají - li se paragrafů několika.
Komise vynechala z občanského zákoníka
ustanovení, která neměla obsahu právně
závazného, jako na př. §§15, 308 atd.
Přijmouti do tekstu definice, se super-
revisní komise co možná vyhýbala, hledíc
k moderní technice zákonodárné, jež, jak
se zdá, právem definice ze zákonů vylučuje.
Spíše se snažila postupovati tak, že formu-
lovala předpisy o vzniku, zániku a o práv-
- 244 -
nich následcích jednotlivých práv. Ve snaze
vymýtiti definice nešla však tak daleko,
jako třebas občanský zákoník pro Němec-
kou říši, jenž sotva kde dává poučení o
pojmech, kterých užívá. Zejména v hlavách
dvacáté šesté a následujících zahajuje su-
perrevisní komise jednotlivé hlavy před-
pisy, které arci nemají formální povahu
definice, avšak přece jen čtenáře seznamuji
se znaky smlouvy, o které se v hlavě té
jedná.
Superrevisní komise se snažila, aby co
možná nebylo v novém zákoníku předpisu
průvodních, a hleděla tedy ustanovení ob-
čanského zákoníka takto formulovaná, po-
kud je nebylo vypustiti, převésti na jejich
materiální obsah. Jako příklad lze uvésti,
jak § 33 obč. zák. je formulován v § 76.
Dále se superrevisní komise snažila o
terminologickou konstanci a užívala tedy
co možná pro stejné pojmy slov stejných
a pro různé pojmy slov různých. Než sty-
listické důvody (úhlednost a zvučnost
tekstu) vyžádaly si přece jen někdy od-
chylek po stránce první. To nebudiž dů-
vodem, aby slovům, která podle pravidel
gramatických a jazykového usu mají smysl
stejný (na př. "smlouva vznikne", "smlouva
je skutkem"), byl přikládán smysl různý.
S druhé strany bylo někdy pro různé po-
jmy užíti stejných slov, kde toho žádá
kategoricky vžitá terminologie. Tak na př.
"dědicem" se nazývá v souhlase s termino-
logií vůbec běžnou čekatel, dělat, i ten,
kdo pozůstalosti již nabyl; "zůstavitelem"
se označuje nejen osoba, po níž se dědí (t.
j. osoba zemřelá), nýbrž i osoba, po níž se,
až zemře, bude děditi, a tedy i osoba, která
činí disposice pro případ své smrti.
Superrevisní komise se vyhýbala v tek-
stech zákona cizím slovům. Než taková
slova cizí, která nabyla v jazyce domov-
ského práva a mají svůj ostrý a přesný
smysl, jako orgán, forma, legitimace, kom-
pensace a j., byla zachována a nebyla na-
hrazena nevýraznými slovy domácími. Ně-
kde vedle domácího slova, o němž si pře-
jeme, aby zatlačilo slovo cizí, toto cizí slovo
se uvádí v závorce.
Mluví-li se o "zákonech", míní se tím
ustanovení, kterým dávají jméno zákonů
příslušné ústavy (ústavní listiny), nebo
ustanovení v týchž ústavách jim na roven
postavená. Vylučuje se tím tedy zejména
právo obyčejové. Mluví-li se o "předpisech"
bez dodatku, míní se tím postihnouti usta-
novení, která by podle toho, co právě bylo
pověděno, bylo nazvati předpisy zákonnými,
a nařízení; mluví-lise o "ustanoveních" bez
dodatku, zahrnuje se tím také právo oby-
čejové.
Ukládá-li se obdobné užití nějakého před-
pisu, žádá se tím, aby s odchylným skut-
kovým základem byly spojeny stejné právní
následky, jaké vytýká onen předpis; uklá-
dá-li se užití přiměřené, upozorňuje se, že
s uvedeným skutkovým základem lze právní
následky spojiti jen v uváženém výběru.
Vazba "má se za to", "pokládá se za to"
a pod. chce říci, že se dopouští důkaz
opaku, vazba "je po zákonu" - "je
hleděti na..., jako kdyby" a pod. vyslo-
vuje, že důkaz opaku možný není, a má
tedy stejný význam jako obvyklá, ale lin-
guisticky zhusta nesprávná vazba "platí
za .
Co se týká věcí náležejících na soud, je
slovy "může se domáhati" (vymáhati, po-
hledávati) pověděno, že jsou dány podmín-
ky úspěšného zakročení pořadem práva;
je-li pověděno, že někdo "může žádati",
míní se, že jsou dány podmínky jeho úspěš-
ného zakročení řízením nesporným. V řízení
sporném se rozumí "návrhem" především
žaloba a vedle toho i ostatní návrhy, které
mohou strany činiti ve sporu.
"Svolením" se míní složka dohody (kon-
sensu) ; "přivolením" přístup k cizímu pro-
jevu nebo jeho doplnění, beze zřetele k to-
mu, zda se vyskytnou před tímto projevem
či po něm; "schválením" ratihabice soudní
(úřední).
Slovem "úkon" se rozumí jak čin tak
opominutí.
Dluhy a závady jsou podle názvosloví
vůbec ustáleného rozlišeny tak, že se dlu-
hem míní povinnost plnění, závadou pak
pasivní stránka jiných práv než pohledá-
vek, zejména zachycení úkojného zdroje
bez povinnosti k plnění.
V četných připomínkách bylo naléháno
na superrevisní komisi, aby terminologicky
jasně odlišovala povahu lhůt v osnově uve-
dených. Již subkomitéty se snažily, aby po
této stránce nebylo pochybností, a super-
revisní komise se této snahy přidržela. Po,
té stránce jasnými slovy dává se vždy vý-
raz myšlence, že jde o lhůtu promlčecí. Ne-
ní-li lhůta takto charakterisována, nejde o
lhůtu promlčecí. Klásti však proti lhůtě
promlčecí jinou kategorii lhůt. (třebas ter-
- 245 -
mínem "lhůta propadná"), superrevisní ko-
mise nepokládala za vhodné, ježto všechny
jiné lhůty mimo lhůty promlčecí (na př.
ohlašovací, žalobní atd.) sotva se spravují
zásadami stejnými.
Slova "nechť učiní", "nechť se stane",
"budiž ..." atp. chtějí vyjádřiti, že jde o
lex minus quam perfecta; že tedy zejména,
ustanovují - li se těmito slovy podmínky ně-
jakého aktu, nesplnění oněch podmínek ne-
má za následek neplatnost onoho aktu; nebo
že právní následky nastanou přes to, že
nějaké uložené činnosti bylo opominuto.
Komise mluví o notářích a o notářských
spisech, a dokud po této stránce na Slo-
vensku a v Podkarpatské Rusi nenastanou
změny, je tím rozuměti na tomto území
veřejné notáře a spisy veřejnými notáři
zřizované.
Superrevisní komise se všude vyhýbá slo-
vům "býti práv" ve smyslu dosti užívaném
a naznačujícím vznik nebo trvání povin-
nosti. Jak se zdá, vnikl tento smysl do práv-
nické češtiny ve století devatenáctém ne-
dorozuměním, když starší památky práv-
nické slova "býti práv" mají ve smyslu
nebýti ničím povinen. Vznik (trvání) po-
vinnosti vyjadřuje superrevisní komise
v těchto souvislostech slovem "odpovídá",
kdežto slova "ručí" se užívá, aby. se vy-
jádřil subsidiární nebo akcessorický ráz
úkojného zdroje věřitelova.
Mluví - li se o povinnosti k náhradě bez
dodatku "škody", chce se tím vyjádřiti, že
nejde o náhradu (sc. škody) podle hlavy
čtyřicáté druhé. Ukládá se tu povinnost
poskytnouti výhody, které nejsou nikterak
ekvivalentem nevýhod vzniklých nositeli
zájmu,
Jde - li o předpis dispositivní povahy, ne-
vytýká se zpravidla, že to nebo ono platí,
jen nebylo - li mezi stranami ujednáno něco
jiného. Někde podobné obraty zůstaly, kde
totiž bylo považováno za důležité nebo
vhodné výslovně zdůrazniti, že norma zá-
konná ustoupí jinaké dohodě stran. Z toho
však nelze dovozovati, že v případech, kde
podobná výhrada vyjádřena není, dohoda
stran nemá míti právní závaznost. Kogent-
nost předpisu je - nepodává - li se již z jeho
obsahu - na příslušných místech vyslo-
vena přímo.
Se zřetelem k dosavadní dvojí právní ob-
lasti v československé republice užívá se
tam, kde se osnova nebo důvodová zpráva
dovolává pramenů různě pojmenovaných,
terminologie co možná bezbarvé; na př.
"podle exekučního práva" (nikoli podle
exekučního řádu nebo zákona).
IV. K uvozovacím a prováděcím předpisům.
Uvozovací a prováděcí předpisy se sklá-
dají ze čtyř částí: Z části první, která se
zabývá tím, co se nazývá vacatio lepris, a
otázkou, která ustanovení novým zákoní-
kem se ruší a kterých se zákon nedotýká;
z druhé, která obsahuje tak řečená usta-
novení prováděcí, jež se vzhledem k své
povaze nehodí k tomu, aby byla pojata do
zákoníka samého; z části třetí, která ob-
sahuje ustanovení tak řečená intertempo-
rální, a z části čtvrté, která obsahuje pro-
váděcí doložku. K podnětu, aby mezi uvo-
zovací a prováděcí předpisy byla pojata
ustanovení mezinárodního práva soukro-
mého, ač v jiných kodifikacích se tak stalo,
nebylo se možno přikloniti, a to hlavně
proto, aby byla vyřešena otázka po tak ře-
čených střetech mezi předpisy intertempo-
rálními a předpisy mezinárodního práva
soukromého. Tím, že jsou předpisy mezi-
národního práva soukromého položeny do
zákoníka, je pověděno, že se jich užití spra-
vuje předpisy intertemporálními.
K části I.
K čl. I: V osnově z r. 1931 ustanovoval
tento článek, kdy se občanský zákoník
"stává závazným". Mluvíc o "závaznosti"
zákoníka, nechtěla komise nikterak řešiti
otázku hojně diskutovanou, zdali platnost
a účinnost zákona jsou či nejsou totéž,
nýbrž jen naznačiti, že vidí jistý rozdíl
mezi zákonem publikovaným a zákonem,
kterému uplynula vacatio legis, právě tak
jako je rozdíl mezi zákonem usneseným a
zákonem publikovaným. V mezimmister-
ském řízení byl však tekst osnovy z r. 1931
opuštěn a přijata formule v legislativní
praksi poslední doby obvyklá a Směrnicemi
pro jednotnou techniku legislativní schvále-
ná, že zákoník a jeho uvozovací a prováděcí
- 246 -
předpisy "nabývají účinnosti". Ještě méně
než tekst osnovy z r. 1931 znamená tato
formule zaujetí stanoviska k teoretickým
problémům "platnosti", "závaznosti" a
"účinnosti" zákona. Bylo však uznáno za
vhodné zajistiti, že vykladač zákona nebude
sváděn, hledati za výrazem odchylujícím se
od ustálené prakse nějaký odchylný smysl.
Stejná změna byla pak provedena v ostat-
ních článcích uvozovacích a prováděcích
předpisů, které jednají o nabytí účinnosti
nového zákoníka nebo o pozbytí účinnosti
starších norem.
Nový zákoník má se svými uvozovacími
a prováděcími předpisy nabýti účinnosti
1. července druhého kalendářního roku po
roku vyhlášení. Se zřetelem k nejistotě o
době, jakou si vyžádá ústavní projednání
osnovy, zdála se pružná formule vakační
vhodnější než pevné kalendářní datum, od
kterého by počínala účinnost. Dobu vakace
trvající nejméně půldruhého a nejvýše
skoro půltřetího roku lze pokládati za do-
statečnou.
K čl. II a III: článek druhý napodobil
svým všeobecným doslovem čtvrtý odstavec
vyhlazovacího patentu z roku 1811, ale zá-
věrečnými slovy "pokud není dále ustano-
veno něco jiného" se upozorňuje, že vyslo-
vené pravidlo neplatí bez výjimky (srv.
Čl. V a VI).
Vzhledem k příliš všeobecnému znění
derogační klausule čl. II pokládalo se za
nutné v čl. III vytknouti, arci příkladmo,
nejdůležitější ustanovení, která se novým
zákoníkem ruší. Patenty, dekrety, naříze-
ními a zákony vydanými k všeobecnému
zákoníku občanskému se míní ony předpisy,
jaké v starší době se nazývaly justiční a
jakým dnes náleží jméno předpisů civili-
stických, a nikoliv ony, jaké se v starší
době nazývaly politickými a jakým dnes lze
dáti jen jméno předpisů necivilistických.
Předpisy a ustanovení pod č. 2 až 5 jsou
uvedeny pro svou zvláštní důležitost, usta-
novení pod č. 4 i proto, aby nebylo pochyb-
ností, ježto tu jde leckde o ustanovení, která
vyhlazovací patent z roku 1811 pokládá za
zákony politické (srv. § 761 obč. zák.).
V zemích Slovenské a Podkarpatoruské je
tím zejména zrušen také zák. čl. XXVII/
1715 o testamentech. Vytknouti č. 5 bylo
nutné přes to, že zákon tam uvedený je za-
pracován [až na písm. c) § 1, kterou komise
úmyslně vynechala; srv. poznámky k § 1226
obč. zák.] do nového zákoníka, aby bylo
zabráněno vzniku mínění, jako by zůstal
v platnosti mimo obor všeobecného práva
občanského; prohlašují-li se pod č. 5 vý-
slovně za zrušené §§ 21 až 23 zák. čl.
VII/1886, neoživne tím samozřejmě § 54
zák. čl. XXXV/1874 (notářského řádu),
na jehož místo ona výše jmenovaná usta-
novení nastoupila. Nepokládá se nutným vý-
slovně rušiti dvorský dekret ze dne 4. září
1771 (Kropatschek VI, 377), jenž byl zřej-
mě zrušen již obč. zákoníkem z roku 1811.
V zemích Slovenské a Podkarpatoruské
budou zrušeny zejména také §§ 59 a 60
zák. čl. XII/1894 o nabytí vlastnictví roje
včel, všechna dosavadní nařízení o nálezu
pokladu, §§ 72 a 112 zák. čl. LX/1881 (ex.
zák.) o zákonném zástavním právu ná-
jemce a pachtýře, býv. uh. zákony o úro-
cích, §§ 19 až 21 zák. čl. XXV/1883 o lichvě
a škodlivých obchodech úvěrních, zákon
ze dne 13. července 1922, č. 244 Sb. z. a n.,
kterým se všeobecně upravují právní po-
měry mezi zaměstnavateli a zaměstnanci
na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, atd.
čl. IV je sdělán podle čl. 4 uv. zák.
k občanskému zákoníku pro Německou říši
(srv. též § 107, odst. 2 směnečného zákona
č. 1/1928 Sb. z. a n., čl. II zák. č. 64/1931
Sb. z. a n. a j.) a je jistě velmi užitečný,
ne-li naprosto nutný.
K čl. V: Nedotčeny musí zůstati ony
části občanského zákoníka z r. 1811, které
z důvodů naznačených v části II, č. 2 této
zprávy nemají obdoby v novém zákoníku,
a jim odpovídající právo platné v zemích
Slovenské a Podkarpatoruské. Proto za-
chovává čl. V, č. 1 především rodinné prá-
vo všeobecného občanského zákoníka, t. j.
předpisy práva manželského a předpisy
o poměru mezi rodiči a dětmi a o poručen-
ství a opatrovnictví. Zachovaná skupina
předpisů rodinného práva v občanském
zákoníku z r. 1811 je vytčena paragrafy,
jimiž v onom zákoníku rodinné právo po-
číná a končí, totiž §§ 44 a 284. V této sku-
pině může samozřejmě zůstati nedotčeno
jen to, co dnes ještě platí, takže neobživují
ony paragrafy položené mezi § 44 a § 284
všeob. obč. zák., které dříve již byly zruše-
ny, jako na př. §§ 63,64,66,67,94,111,115,
116, 119, 125, 133 až 136 (§ 25 manželské
novely č. 320/1919 Sb. z. a n.), § 124 (cis.
nař. č. 217/1859 ř. z.), §§ 179 až 185 (§ 13
zák. č. 56/1928 Sb. z. a n.), § 279 (§ 5 zák.
č. 131/1867 ř. z.). Ze zákonů, které se
týkají rodinného práva občanského záko-
- 247 -