níka z r. 1811, zůstanou nedotčeny zvláště
příslušné předpisy první a třetí částečné
novely a zákony č. 320/1919 Sb. z. a n.
(manželská novela) a č. 56/1928 Sb. z. a n.
o osvojení. Ze zachování jsou vyňaty a tedy
se zrušují ony paragrafy občanského zá-
koníka, které našly umístění ve všeobecné
části práva obligátního (srv. §§ 697 až
699). S druhé strany se zase zachovávají
§§ 1264 až 1266 obč. zák., pokud se vyslo-
vují o právních následcích rozvodu, pro-
hlášení manželství za neplatné a rozluky
v jiných směrech než pro svatební smlouvy.
V zemích Slovenské a Podkarpatoruské
bude zachován zvláště zák. čl. XXXI/1894,
o právu manželském (s výjimkou ustano-
vení uvedených v čl. III, č. 3), a zák. Čl.
XX/1877, o úpravě věcí poručenských a
opatrovnických (s výjimkou §§ 3, 6, 7).
Protože ale rodinné právo oblasti dřívěj-
šího uherského právního řádu zčásti je
právem nepsaným, nebylo možno to, co se
v oné oblasti zachovává v platnosti, po-
drobně vypočísti a bylo užito - podobně
jako v čl. II - pružné formule, odkazující
na "obdobná ustanovení rodinného práva
platného v zemích Slovenské a Podkarpato-
ruské". Podle zvolené formule budou za-
chována v platnosti i ona ustanovení
rodinného práva slovenského a podkarpa-
toruského, která nemají přímé obdoby
v rodinném právu občanského zákoníka
z. r. 1811, jako na př. ustanovení o alimen-
tačním závazku rodičů manželových vůči
snaše (srv. Fajnor-Záturecký, Ná-
stin, II. vyd., str. 434).

Č. 2 se vysvětluje tím, že se superrevisní
komise nemohla přikloniti k názoru, aby
principy tak řečeného větevného dědění a
spolunabytého majetku, hájené Slovenskou
komisí, byly zavedeny do občanského prá-
va. Jako nejlepší východisko se navrhuje,
vzhledem k souvislosti s ostatními ustano-
veními práva dědického a hlavy 38, zredi-
govati potřebná ustanovení o větevném
dědění a o spolunabytém majetku do no-
vých zákonů, které by nabyly účinnosti
zároveň s novým zákoníkem občanským.

Čl. VI musil zachovati nedotčen necivili-
stický obsah civilistických zákonů, poně-
vadž ani jej zrušiti ani jej nově redigovati
nebyla superrevisní komise povolána. Ježto
onu větu, užitím cizích slov velmi srozumi-
telnou, nebylo snadno vyjádřiti bez oněch
cizích slov, byla ona necivilistická ustano-
vení obsažená v občanském zákoníku a
v částečných novelách vypočtena jmeno-

vitě, a jen co se týká ostatních civilistic-
kých zákonů, bylo užito všeobecné formule.
Jde jen o úpravu prozatímní, neboť před-
pisy uvedené pod č. 1 budou vyřízeny zá-
konem o nabývání a pozbývání státního ob-
čanství, předpisy pod č. 2 zákonem vodním,
předpisy pod č. 3 zákonem knihovním a
jistě i to, co náleží pod všeobecnou formuli
č. 4, bude postupně zlikvidováno. Proto,
aby bylo důrazně naznačeno, že nejde
v oněch předpisech o úpravu definitivní,
bylo dodáno, že zůstávají nedotčeny až do
příští, snad brzké úpravy zákonné. Nebyl
zachován § 14 třetí částečné novely. Jde-li
o zákaz již zapsaný, zůstane podle inter-
temporálních předpisů nedotčen. Do bu-
doucna § 14 jistě potřebí není.

Čl. VII je jakousi nápodobou odstavců 7
a 8 vyhlašovacího patentu z roku 1811.
Sluší se domnívati, že všeobecnou svou for-
mulí vyhoví lépe než nejpodrobnější a nej-
pozornější výpočet. Jeho princip zní, že ne-
civilistických zákonů a jinakých necivili-
stických ustanovení se nový zákoník nedo-
týká, a necivilistických zákonů ani tam,
kde obsahují ustanovení civilistická. To
platí arci jen potud, pokud se z ustanovení
občanského zákoníka a jeho uvozovacích
a prováděcích předpisů nepodává něco ji-
ného. Příkladem budiž uvedeno, že některé
civilistické předpisy patentu z 9. srpna
1854, č. 208 ř. z., byly zapracovány do hlavy
dvacáté čtvrté a obsah patentu odpovídající
těmto novým předpisům se tedy zrušuje.
Výpočet článku VII jest, jak se jasně po-
dává z jeho tekstu, exemplifikativní. Aby
bylo jasno, jaké předpisy se tu zachovávají
v platnosti vedle samých kodifikací tekstem
samozřejmě postižených, budiž uvedeno
příkladmo :

k č. 1: § 14 zákona ze dne 28. dubna
1889, č. 64 ř. z., o veřejných skladištích;
§ 13 zákona ze dne 1. dubna 1875, č. 67 ř.
z., o organisaci burs; §§ 10 až 13 a 16-zá-
kona ze dne 4. ledna 1903, č. 10 ř. z., kte-
rým se mění a doplňuje zákon ze dne 1.
dubna 1875, č. 67 ř. z., o organisaci burs;
§§ 18, 19 zákona ze dne 15. února 1922,
č 69 Sb. z. a n., o plodinové burse v Brati-
slavě a o zákazu termínových obchodů
s obilím a mlýnskými výrobky na Sloven-
sku a v Podkarpatské Rusi;

k č. 2: dvorský dekret ze dne 3. června
1846, č. 968 sb. zák. soud.; zákon ze dne
7. července 1896, č. 140 ř. z., o zřízení ne-
zbytných cest;

- 248 -

k č. 4: dvorský dekret ze dne 16. dubna
1821, svazek XLIX, str. 115 sb. zák. pol.;
zákon ze dne 6. června 1887, č. 72 ř. z.,
o účincích a odporování nálezům na ná-
hradu, jež úřadové stálého vojska, váleč-
ného loďstva a zeměbrany vydali cestou
správní; císařské nařízení ze dne 1. května
1916, č. 147 ř. z., o úpravě držebnostních
poměrů v okolí opevněných míst; předpisy
o polním pychu a o polní a lesní policii;
zákon vystěhovalecký, lékárnický; zák. čl.
XLIII/1908 o podpoře chovu dobytka; zá-
kony o podpoře staveb, jako jsou na př. zá-
kony ze dne 8. července 1902, č. 144 ř. z.,
ze dne 28. prosince 1911, č. 243 ř. z., zák.
čl. XLVI/1907, zákony o podpoře staveb-
ního ruchu atd.

Co do článku VIII bylo uvažováno, zdali
by ustanovení tam v platnosti zachovaná
nemohla býti postižena nějakou všeobecnou
formulí, ke které by byla připojena exem-
plifikace. Než pokusy o takovou všeobecnou
formuli selhaly. V článku VIII mají býti
postiženy především zákony civilistické
(jako na př. zákony ustanovující o povin-
nosti nahraditi škodu způsobenou při pro-
vozu některých vozidel), jejichž obsah
z toho či onoho důvodu se nehodí k tomu,
aby byl pojat do samého zákoníka. Tekstem
čl. VIII jsou arci zachovány v platnosti ně-
které předpisy, které jsou zachovány v plat-
nosti již článkem VII, jako na př. pod 6. 1
nebo hojná ustanovení spadající pod heslo
č. 8 a 14. Než je dojista lépe, bude - li ně-
které ustanovení, které má zůstati v plat-
nosti, kryto dvakrát, než aby vznikly po-
chybnosti, zdali je kryto vůbec.

Ustanovením č. 3 jsou zachovány v plat-
nosti zejména: zákon ze dne 24. dubna
1874, č. 48 ř. z., o ochraně práv majitelů
zástavních listů; zákon z téhož dne č. 49
ř. z., o zastoupení práv majitelů dílčích
dlužních úpisů znějících na majitele nebo
převoditelných rubopisem a o knihovním
zápisu hypotekárních práv těmto dlužním
úpisům propůjčených; zákon ze dne 5. pro-
since 1877, č. 111 ř. z., kterým se doplňují
zákony č. 48 a 49 z r. 1874; zákon ze dne
27. prosince 1905, č. 213 ř. z., o založených
bankovních dlužních úpisech; zákon ze dne
8. srpna 1910, č. 149 ř. z., o drahách nižšího
řádu; dále obdobná ustanovení platná
v zemích Slovenské a Podkarpatoruské,
totiž zák. čl. XXXVI/1876 o zajištění zá-
stavních listů; zák. čl. XXXII/1897 o za-
jištění některých dluhopisů, vydaných

tuzemskými peněžními ústavy; zák. čl.
XXXI/1880 (ve znění zák. čl. IV/1888)

o drahách nižšího řádu.

Časově obmezená ustanovení nejsou
zvláště zachována v platnosti, ježto, mají - li
zůstati v platnosti, musí se tak státi tím, že
se jejich platnost prodlouží. Tohoto rázu
jsou zvláště četná ustanovení vydaná, počí-
najíc rokem 1933, ve formě vládních naří-
zení na základě zmocňovacích zákonů. Ale

i takovouto formou vydaná ustanovení bez
časového obmezení vesměs nebudou novým
zákoníkem dotčena.

Mluví - li se o tom, že se zachovává zákon
v platnosti, je jasno, že to, co bylo dosud
právem partikulárním, se nestane před-
pisem obecným. Není snad potřebí podotý-
kati, že tam, kde se zachovává v platnosti
zákon, zachovává se v platnosti také naří-
zení k němu vydané.

K části II.

Do čl. IX až LXV jsou shrnuty předpisy
dané k provedení některých paragrafů
zákoníka. Vysvětlení k nim je podáno na
příslušných místech důvodové zprávy
k občanskému zákoníku.

K části III.

Co do základního ustanovení intertem-
porálního (čl. LXVI) bylo užito návrhu,
který došel superrevisní komise od soukro-
mého docenta Dr. Procházky, a byly
přičiněny jen některé změny. Tak slovo
"skutečnosti" položeno bylo na místě slova
"úkony". Ustanovení jistě dobře vystihuje
hlavní otázky, které tímto hlavním ustano-
vením mají býti vyřešeny. Komise se do-
mnívá, že takovým všeobecným ustanove-
ním lépe a upínej i poslouží než četnými
ustanoveními speciálními, která by se na
konec objevila kusá. Proti tekstu osnovy
z r. 1931 bylo v konečném znění zdůraz-
něno, že čl. LXVI je jen provedením myš-
lenky, kterou § 5 obč. zák. vyslovoval jako
zásadu pro všechny nové zákony.

čl. LXVII se vysvětluje zřetelem na zá-
kony, s nimiž počítá čl. V, č. 2.

Čl. LXVIII je ustanovení, kterého si
žádá favor testamenti a které bude prak-
tické zejména se zřetelem k právu dosud
platnému v zemích Slovenské a Podkarpa-
toruské.

- 249 -

Čl. LXIX je převzat ze šestého odstavce
vyhlašovacího patentu z roku 1811 s tou
změnou, že ten, kdo vydržel, nebo ten,
proti komu se žaloba promlčela, nemá co
do počítání lhůt volby. Bylo zvoleno usta-
novení prostší, že platí kratší doby vy-
držecí a promlčecí ustanovené novým zá-
koníkem, doběhnou-li, počítajíc ode dne,
kdy nový zákoník nabyl účinnosti, dříve
než lhůty staré.

Dáti zvláštní ustanovení, že se ponechá-
vají nedotčenými ustanovení o časových
hranicích působnosti obsažená v předpi-

sech zrušených uvozovacími předpisy, a
tedy zejména v částečných novelách, ne-
pokládalo se za nutné. Neboť článek LXVI
říká jen, že se nový zákoník nevztahuje
na skutečnosti, které se udaly přede dnem,
kdy nabyl účinnosti, neříká však, že ta-
kové staré skutečnosti se spravují právem,
které platilo v době, kdy se vyskytly.

K části IV.

čl. LXX obsahuje obvyklou doložku
prováděcí.

V. K občanskému zákoníku.

K dílu I.

K hlavě 1 (§§ 1 až 7).

Naproti odchylnému názoru subkomi-
tétu rozhodla se superrevisní komise při
redakci osnovy z r. 1931 škrtnouti celý
úvod občanského zákoníka, skládající se
z §§ 1 až 14. Při velké většině těchto usta-
novení nebylo vůbec pochybnosti z těchto
důvodů:

Bez § 1, jenž obsahuje definici občan-
ského práva, a nadto nevhodnou, se zá-
koník může dobře obejíti. § 2 vyjadřuje
myšlenku celkem samozřejmou (T i l s c h,
Právo občanské, č. 69), a to ještě způso-
bem nepřesným (Pfaff-Hofmann,
Commentar, I, str. 151, Tilsch, eod.),
a měla-li by ona myšlenka býti vyjádřena
přesně, mohlo by se tak státi jen větou
velmi málo výraznou. § 3 již zrušený nebo
ustanovení obdobné podle dnešní techniky
zákonodárné nenáleží do občanského záko-
níka. Obdoba § 4 byla, jak učinil již sub-
komitét, zařaděna do závěrečného oddílu
osnovy, pojednávajícího o mezinárodním
právu soukromém (srov. § 1318 osnovy
z r. 1931, § 8 vl. návrhu). Zásada § 5 má
své místo v předpisech uvozovacích a pro-
váděcích (srov. část III, čl. LXVI osnovy).
§ 9 je samozřejmý. § 11 se dá vysvětliti
jen historicky, právě tak jako § 13. § 14,
nemaje normativního obsahu, do zákoníka
nenáleží.

Pochybnosti byly jen stran dvou skupin
paragrafů, a to §§ 6 až 8, jakož i §§ 10
a 12.

Komisi superrevisní bylo jasno, že, mo-
dernisujíc občanský zákoník, §§ 6 a 7 v té

formě, jak jsou tekstovány, zachovati ne-
může, a to tím spíše, když skoro celý obsah
úvodu byl vynechán. Jejich tekst je napo-
jen příliš duchem 18. století, než aby při
revisi občanského zákoníka jen poněkud
vydatnější mohly obstáti. Bylo však uva-
žováno o tom, zdali by v nějaké jiné formě
podstatný jejich obsah nemohl býti zařa-
děn buď do zákoníka samého nebo do před-
pisů uvozovacích a prováděcích. Závažné
hlasy k tomu radily, než zůstalo na tom, že
ustanovení ať o výkladu vědeckém, ať o ob-
dobném užití zákona nově redigována býti
nemají. Otázka po vědecké interpretaci
právních předpisu je velmi složitá a ná-
zory, jak zákon vykládati a jak ho obdobně
užívati, pokud nejde o věci zcela samo-
zřejmé, se průběhem dob mění. Podobá se
pravdě, že ti, kdo jsou povoláni zákony
aplikovati, nejen nepotřebují takových
předpisů, nýbrž spíše že by jakýkoli ta-
kový předpis ne dost obezřetně formulo-
vaný jim překážel. Přes to škrtnutím § 7
nikterak nemělo býti pověděno, že by se
chtěla opustiti zásada, podle které každé
přisluhování právem má býti ve službách
ideje spravedlnosti. Zachovati samojediný
§ 8, ostatně z velké části samozřejmý,
zdálo se zbytečné.

Stran §§ 10 a 12 byl proveden rozhovor
velmi podrobný, který se týkal všeobec-
ných zásad pravovědy. Všichni se na konec
shodli v tom, že ustanovení tato nejsou
nutná a zejména že není pro ně místa v ob-
čanském zákoníku. Proto bylo jednomyslné
usneseno je vynechati.

Když v meziministerském řízení i v kri-
tických projevech o osnově superrevisní ko-

- 250 -

mise z r. 1931 znovu se objevila myšlenka,
aby úvod občanského zákoníka přece jen
vynecháván nebyl, přistoupila superrevisní
komise k tomu, aby se pokusila o redakci
ustanovení, která by těmto podnětům vy-
hověla.

§ 1 odpovídá § 2 obč. zák., ale dává mu
tekst, jehož vhodnost uvedli již výše jmeno-
vaní autoři (Pfaff-Hofmann, Com-
mentar, I, str. 151, Tilsch, Právo občan-
ské, č. 69).

Co do § 5 obč. zák. se vyskytl podnět,
aby přece jen do občanského zákoníka byl
přijat, takže by čl. LXVI uvozovacích a
prováděcích předpisů a nově redigovaný pa-
ragraf měly míti stejnou funkci jako odsta-
vec 5 vyhlašovacího patentu k občanskému
zákoníku z r. 1811 a § 5 obč. zák. Na konec
převládlo mínění, že by takové ustanovení
v občanském zákoníku mělo jen ráz akade-
mický, ale v čl. LXVI - jak se o tom již
výše stala zmínka - byla myšlenka § 5 obč.
zák. přece jen vyjádřena jako zásada, z kte-
ré tento článek vychází.

Následující §§ 2 až 4 dávají ustanovení
o výkladu zákona a o obdobě. Interpretační
metody jsou v § 2 zařaděny tak, že se na
prvním místě uvádí výklad filologický a
s ním se do souvislosti uvádí zřetel k ostat-
ním částem právního řádu (výklad syste-
matický). V samostatné větě, tedy jako in-
terpretační metoda podpůrná, se uvádí to,
co je pravého a podstatného v metodě histo-
rické.

Známé potíže, podávající se z lability ar-
gumentace a pari nebo a simili se strany
jedné a argumentace a contrario se strany
druhé, řeší se v dalším § 3, v němž je důraz
na slovech "po podrobném prozkoumání".
Ona slova uvádějí tomu, kdo rozhoduje, dů-
razně na paměť, že by si nepočínal správně,
když by toho či onoho argumentu užíval
ukvapeně.

§ 4 uvádí na dnešní způsob myšlení dru-
hou větu § 7 obč. zák. Všichni členové su-
perrevisní komise byli zajedno, že ultima
ratio při rozhodování má býti princip spra-
vedlnosti, nebo, jak chtěli někteří, princip
slušnosti (ekvity). Význam dnešní redakce
vězí v tom, že principy, kterých se § 4 do-
volává, nepřicházejí do zákoníka z nějakého
cizího normového souboru, nýbrž z ústavní
Jistiny československé republiky. Přesně vy-
jádřeno, není nový § 4 snad nějakým pro-
váděcím předpisem k ústavní listině, ale

zřetel k principům v něm uvedeným je dik-
tován ideami, na nichž spočívá ústavní lis-
tina.

§§ 5 až 7 byly přejaty celkem ve znění,
jaké mají §§ 9, 12 a 10 obč. zák. z r. 1811.
Do rozhodnutí, aby paragrafy ty byly pře-
vzaty, mísí se trochu sentimentality. Tuhý
odpůrce těchto paragrafů, dlouholetý člen
superrevisní komise prof. Dr Stieber po-
čátkem r. 1934 zemřel a nebylo tedy již
v superrevisní komisi při závěrečných pra-
cích redakčních odpůrce těchto ustanovení.

K hlavě 2 (§§ 8 až 60).

Ustanovení o mezinárodním právu sou-
kromém, obsažená v této hlavě, reprodukují
bez větších změn věcných obsah dílu IV,
hlavy 46 (§§ 1318 až 1353) osnovy z r. 1931.

V podstatě spočívají tato ustanovení,
jako již návrh subkomitétu, na tak řečené
vídeňské osnově zákona o mezinárodním
právu soukromém, redigované ve vídeň-
ském ministerstvu spravedlnosti v r. 1913
na základě porad zvláštní komise, jejímž
členem byl mezi jinými prof. Dr Krčmář.
V podrobnostech srv. o této vídeňské osno-
vě důvodovou zprávu subkomitétu, druhé
vydání, str. 106 a násl. Tamtéž jsou vylo-
ženy důvody, proč se osnova subkomitétu
v některých kusech odchýlila od osnovy ví-
deňské.

Superrevisní komise se v osnově z r. 1931
přidržela tohoto základu, ale přičinila změ-
ny nikoli nepatrné. Nejdůležitější změna
byla rázu formálního, že totiž v občanském
zákoníku mají zůstati jen ustanovení mezi-
národního práva soukromého v užším
smyslu, tedy ona, která jsou předpisy prá-
va materiálního, kdežto ustanovení rázu
formálního, t. j. ustanovení o příslušnosti
soudu a řízení soudním, jsou zařaděna mezi
předpisy uvozovací a prováděcí.

Konečná redakce jen na některých mís-
tech přepracovala osnovu z r. 1931. Nejváž-
nější odchylka konečného návrhu od jeho
vzoru je systematické povahy. Předpisy
mezinárodního práva soukromého jsou to-
tiž nyní v hlavě 2 uspořádány přesně podle
systému občanského zákoníka a ustanovení
o kolisních normách týkajících se práva ro-
dinného vsunuta byla na místo, kam by ná-
ležela podle systému občanského zákoníka
z r. 1811.

Vykládati podrobně o zásadách, kte-
rých se přidržuje návrh stejně jako

- 251 -

osnova redigovaná superrevisní komisí a
jejími předchůdci (subkomitétem a vídeň-
skou komisí), není zajisté zapotřebí. Jsou
to zásady soudobé nauky mezinárodního
práva soukromého. Je v té nauce arci hoj-
nost sporů a pochybností, ale v hlavních
kusech je jednota, aspoň co se týká nauky
kontinentální. Důvodová zpráva omezuje
se tedy vytknouti a vyložiti, v čem se
návrh liší od svých předchůdců.

§§ 8 a 9 mluví o způsobilosti osoby
k právním úkonům a nikoli o způsobilosti
k právním činům nebo k právním jednáním.
Byl z úmyslu volen široký pojem právního
úkonu, jaký se vyskytl již v konkursním
a vyrovnacím řádě z r. 1914.

V ustanoveních o prohlášení za mrtvého
se již superrevisní komise přidržela osnovy
subkomitétu proti osnově vídeňské (srv.
zprávu subkomitétu, II. vyd., str. 107 a
násl.).

§ 10 na rozdíl od § 13 subkomitétu ome-
zil se na to, dáti ustanovení materiální.
Slova "nezvěstnost" bylo užito, aby se vy-
jádřilo, že rozhoduje moment, kdy podle
posledních zpráv nezvěstný ještě žil.

§ 11 vedle prohlášení za mrtvého jme-
nuje řízení, které co do podstaty se srov-
nává s prohlášením za mrtvého podle
osnovy. Počítá se s tím, že jiné právní řády
mají Ustanovení sice příbuzná, ale jinak po-
jmenovaná.

§ 12 přijal § 15 osnovy subkomitétu
s tou změnou, že prohlášení za mrtvého tu
uvedené působí relativně, t. j. že se man-
želce dává volnost uzavříti manželství nové.
Při československé manželce se neklade dů-
raz na to, aby byla v Československu nebo
se tam vrátila.

§§ 13, 14 se shodují s § 16 osnovy sub-
komitétu až na to, že se v druhé větě mluví
o právním řádu míst, a nikoliv o právním
řádu místa, kde se projevy staly. Ustano-
vení má na zřeteli smlouvy niter absentes,
při nichž nechce fingovati jednotu místa,
právě tak jako smlouvy telefonické nesluší
podle těchto ustanovení pokládati za jed-
nání inter praesentes. §§ 13 a 14 platí
všude tam, kde o formě nejsou dána usta-
novení zvláštní, jako v §§ 17, 48.

K § 15: Princip autonomie stran uznaný
v § 17 osnovy subkomitétu je v § 15 ome-
zen, že totiž v mezích tohoto paragrafu
lze podrobiti právní poměr nepříslušnému
právnímu řádu, jen je-li k tomuto zvole-

nému řádu dán významný vztah. Omezení,
se stalo, aby bylo překážkou obcházení zá-
konů a zabránilo přijímání stereotypních
formulí o volbě práva, kde pro to není pra-
žádných důvodů.

§§ 16 až 24, jednající o právu manžel-
ském, jsou celkem ve shodě s §§ 27 až 32
osnovy subkomitétu. Druhá věta § 17 ne-
mluví o manželích, nýbrž správněji o snou-
bencích. § 18 nemluví o osobních poměrech
mezi manžely, nýbrž přesněji o právních
následcích manželství po stránce osobní.
Právní řád nějaké osoby (domovský právní
řád) není než právní řád státu, jehož jest
osoba příslušníkem. Zkratky té se užívá,
aby ustanovení toto i jiná bylo přehled-
nější. §§ 20, 21 rozlišují tak řečený zá-
konný řád majetkový, o němž mluví § 20,
a smluvený řád, o němž jedná § 21. Osnova
subkomitétu se nevyjadřovala přesně, když
v druhém odstavci svého § 30 mluvila
o smluvených změnách, ježto může jíti
o prvotní spořádání smluvené. § 23 ne-
mluví již o rozluce a rozvodu, nýbrž o zru-
šení manželství a o zrušení manželského
společenství, se zřetelem na terminologické
různosti právních řádů. Ke konci jest pak
dáno ustanovení, dnes již sotva málo prak-
tické, co platí, když manželé neměli nikdy
společného právního řádu. Třetí odstavec
§ 32 osnovy subkomitétu byl zařaděn do
předpisů uvozovacích a prováděcích jako
čl. IX.

§§ 25 až 33 jsou podobně v souhlase
s §§ 33 až 37 osnovy subkomitétu. Avšak:
§ 25 lépe než § 33 osnovy subkomi-
tétu mluví o dítěti narozeném z ženy pro-
vdáme, aby nebylo kolise s ustanoveními
o legitimaci. Pomýšlí se také na to, co
platí, když není známo, jaké státní občan-
ství měl manžel v době podle tohoto usta-
novení rozhodné. § 27 podobně jako § 23
vytýká, co platí, když účastníci neměli
nikdy společného právního řádu. Právní
řád dítěte byl zvolen podle návrhu Mavr-
Hartingova, Wissenschaftliche Vier-
teliahrsschrift zur Prager Juristischen
Zeitschrift, 1926, ses. I a II. §§ 30 a 31 se
zřetelem k připomínce ministerstva
vnitra byly formulovány stejně jako
§§ 26, 27. § 32 mluví o právech dítěte a
o právech matky. Co do dítěte platí právní
řád, který má dítě v době narození, co do
matky právní řád. který má matka v době
narození dítěte. Odstavec druhy byl vy-
puštěn pro obtíže, které soudci působí roz-

- 262 -

hodnutí, zdali právní řád v celku nebo
v jednotlivostech je matce nebo dítěti příz-
nivější. Zato byl připojen § 33, který, na-
vazuje na § 165, odst. 2 obč. zák. (§8 I.
částečné novely), jedná o udělení jména ne-
manželskému dítěti. § 34 byl v konečné re-
dakci doplněn podle vzoru druhé časti § 25.
Poznamenati je, že §§ 34 a 35 nemají na
zřeteli právní následky legitimace a osvo-
jení co do práva dědického; tu platí § 45.

Z §§ 38 až 44 osnovy subkomitétu byly
přijaty do tekstu zákoníka jako §§ 37 až 40
jen § 38, § 40, odst. 1, § 43, § 44, odst. 1.
Ostatek, t. j. § 39, § 40, odst. 2, §§ 41, 42
a § 44, odst. 2, jsou zařaděny do předpisů
uvozovacích a prováděcích jako čl. X až
XIII. § 38 mluví nejen o přijetí, nýbrž
i o zastávání poručenství.

§ 40 (§ 44, odst. 1 subkomitétu) nemluví
jen o opatrovnictví a podpoře, nýbrž
o ochranných zařízeních podobných (t. j.
poručenství), počítaje zase s terminologic-
kými různostmi právních řádů.

§§ 41 až 44 reprodukují přesně §§ 18 až
20 a 22 osnovy subkomitétu. § 44 se týká
zejména případů, kdy poctivý držitel sice
vlastnictví nenabyl, jest však proti vlast-
nické žalobě chráněn ustanovením, že vlast-
ník musí mu nahraditi, co za věc dal, nebo
časovým obmezením vlastnické žaloby.

Z §§ 45 až 57 osnovy subkomitétu byly
podobně do tekstu zákoníka jako §§ 45 až
48 převzaty jen §§ 45, 46, § 48, odst. 1 a
§ 47. Druhý odstavec § 48 byl vypuštěn.
§§ 49 až 57 jsou v předpisech uvozovacích
a prováděcích (čl. XIV a násl.), ale § 56,
odst. 2 byl škrtnut. - § 46 vedle způsobi-
losti zříditi a zrušiti poslední pořízení
uvádí i podmínky platnosti posledního po-
řízení po stránce vnitřní. Míní se tím, co
francouzská nauka nazývá "validitě intrin-
séque", jako omyl, donucení, kassatorní
klausule, atp. Při § 47 byly, co se týká dě-
dických smluv, rozlišeny dvě skupiny otá-
zek, jedna, v které jest hleděti k právním
řádům obou smluvců (věta první), druhá,
v které jest hleděti k právnímu řádu zůsta-
vitele (věta druhá).

Ze základu byly přepracovány §§ 23 až
25 subkomitétu, jež byly v osnově z r. 1931
sloučeny v jediný § 1329 a v konečné re-
dakci pojaty do §§ 49 až 51. Vedoucí myš-
lenkou je, že se obligační smlouvy podři-
zují právnímu řádu, který odpovídá roz-
umnému spořádání právního poměru,
o který jde. Je tu přijata formule § 16 ví-

deňské osnovy. Avšak v §§ 49 a 50 se tento
právní řád přímo určuje. Smlouvami, které
se týkají nemovitostí, míní se nejen smlou-
vy, kterými se převádí vlastnictví, nýbrž
také smlouvy, kterými se zřizuje zástavní
nebo jiné věcné právo k nemovitosti, nebo
smlouvy nájemní, pachtovní a pod. Trhem
je samozřejmě rozuměti i veletrh. V § 51
se při určitých smlouvách vyslovuje do-
mněnka, že rozumnému spořádání práv-
ních poměrů odpovídá podřízení právním
řádům tam vyjmenovaným. Tím pak je
pověděno, že v konkrétním případě z celé
situace může býti patrné, že rozumnému
spořádání právních poměrů odpovídá pod-
řízení jich právnímu řádu jinému. V sou-
vislosti s tímto ustanovením jest čísti § 15.
Příslušným právním řádem podle tohoto
paragrafu jest rozuměti právní řády uve-
dené v §§ 49 až 51, ale tak, že právní řády
jmenované v §§ 49 a 50 jsou příslušnými
právními řády vůbec, právní řády vyjme-
nované v § 51 jen tehdy, když se z celkové
situace nepodává něco jiného.

Co do smluv vyjmenovaných v § 51
(§ 23, odst. 2 osnovy subkomitétu) připo-
míná se k č. 1: smlouvám trhovým byly na
roven postaveny smlouvy o dílo. K č. 2 se
podotýká, že sem náležejí i smlouvy o po-
jištění nemovitostí a smlouvy pojistné
uzavřené na burse neb na trhu. Nemluví
se o pojišťovací společnosti, nýbrž o po-
jistiteli, a zvláště se vytýká, co platí, jde-li

o smlouvy pojistné uzavřené se zastupitel-
stvím, které je mimo sídlo pojistitele; za-
stupitelstvím se tu rozumí representace
zřízená cizozemskou společností podle čl.
IV čís. nař. č. 127/1865 ř. z. a zákona č.
42/1873 ř. z. pro její obchodní podnik
v československé republice. V č. 4 vedle
podnikatele závodu obchodního, živnosten-
ského nebo horního se uvádí i podnikatel
hospodářství polního nebo lesního. Tím se
míní prvovýroba. Závodem jest rozuměti

i závod odštěpný. Jako č. 5 se přijímá § 25
osnovy subkomitétu. Při smlouvách mezi
nepřítomnými se tu prohlašuje za pří-
slušný právní řád bydliště příjemce na-
bídky. Bydliště dlužníka bylo proto ne-
vhodné, že při smlouvách dvojstranných
jsou nebo mohou býti dlužníky strany obě.
Jak již bylo pověděno, bude smlouvou mezi
nepřítomnými vyrozumívati i smlouvu uza-
vřenou telefonicky. Pod č. 5 se již nejme-
nuje v druhé větě podnikatel hospodářství
polního nebo lesního, protože při něm sídlo
závodu rozdílné od bydliště podnikatele

- 268 -