Musíme v této situaci litovati, že u soc.-demokratických stran také nevidíme, že by se chtěly dáti jinou cestou. Čteme v časopisu »Sozialdemokrat« dopis jako odpověď na naši nabídku jednotné fronty, který bohužel obsahuje velmi málo nového. Litujeme, že se v tomto dopise malicherným způsobem načíná otázka. t. zv. útoků. Máme při této vážné situaci diskutovati o tom: ty jsi na mne útočil zde, a ty na mne zase zde? To je malichernost. Útočilo se z obou stran a bude se tak činiti dále. Litujeme, že se v dopise soc.-demokratické strany v dnešním »Sozialdemokratu« uvádí francouzský příklad velmi povrchně. Pokud útoky přicházejí v úvahu, víme, že samozřejmě se sjednáním smlouvy o jednotné frontě bylo ujednáno, že vzájemné útoky budou zastaveny, což samozřejmě diskusi o zásadních diferencích nevylučule. Na druhé straně shledáváme poukaz na ochotu komunistů podporovati vládní koalici, ve které je radikálně-socialistická strana zastoupena. Toho se chtějí dovolávati. Je možno radikálně socialistickou stranu, která skutečně je stranou demokratickou, radikální, maloměšťáckou, srovnávati se zástupci velkokapitálu v koalici, s českými agrárníky? To je šablonovité srovnání, jež prozrazuje velmi povrchní znalost francouzského příkladu. Na druhé stráně čteme mylné a nepravdivé tvrzení v dopise, že francouzská komunistická strana změnila své stanovisko v otázce obrany země. To není pravda. Francouzská komunistická strana prohlásila výslovně, že stejně jako strana socialistická trvá na svém dosavadním stanovisku k obraně země. Není pravda, že komunistická strana někde a někdy byla proti obraně země. Pro nás je rozhodující otázka, kdo má v ruce obranu země a armádu. A s tohoto hlediska nejen francouzští komunisté, nýbrž také francouzští socialisté posuzovali tuto otázku. Je zajímavé, že to byli právě francouzští socialisté, kteří se nejvíce rozčilovali nad známým místem slov Stalinových k Lavalovi o obraně Francie, že to byli socialisté ve Francii, kteří věřili, že toto prohlášení jest odklonem od antimilitaristické politiky socialistických stran. Samozřejmě přeje si Sovětský svaz, má-li spojence, aby tito spojenci byli také silni, na druhé straně je samozřejmě vyloučeno, že by se Sovětský svaz a sovětská vláda mohly vměšovati do vnitřních věcí spojeneckého státu a že by měly říci své mínění, jaké povahy musí býti vláda takového státu. To je věcí pracujících tříd tohoto státu a to také francouzští dělníci zdůraznili, že nepovolí jediného muže a jediného groše pro armádu, která je v rukou reakcionářské generality, která z politických důvodů je nespolehlivým nástrojem pro skutečné spojenectví se Sovětským svazem. (Předsednictví převzal místopředseda Donát. )

Také pro nás je tato otázka velice důležitá, obzvláště když na příklad v těchto dnech čteme, že celá suita generálů československé armády s panem Bradáčem, který tehdy ještě byl ministrem nár. obrany, v čele, převzala protektorát »Dne ruských invalidů« v Československu, protektorát slavnosti organisace, jejíž orgán »Ruský invalid« v každém čísle obsahuje nejostřejší útoky proti Sovětskému svazu, v každém čísle propaguje pád sovětského systému a přínáší články generála Denikina, který také loňského roku v Praze mohl pronésti štvavou řeč proti Sovětskému svazu před parterem československých generálů. Tvrditi o takovéto armádě, že by mohla býti spojencem rudé armády - myslím, že toho by se vlastně nesměli odvážiti ani sociální demokraté. Proto také naše stanovisko k této armádě zůstává stejné jako dosud. Pro nás jest jen jedna politika v otázce armády, učiniti armádu spolehlivým nástrojem demokracie, spolehlivým nástrojem pracující třídy. (Potlesk komunistických senátorů.)

O zahraniční politice řekl soudr. Šmeral, čeho je třeba. Stojí ve znamení nebezpečí války, nebezpečí války, jež hrozí od německého imperialismu dnes ještě více než kdy jindy po dohodě s britským imperialismem a které ohrožuje především státní samostatnost malých národů. Chtěl bych při této příležitosti něco připomenouti, poněvadž se říká, že stanovisko, jež hájil zde soudr. Šmeral a jež hájíme my jako komunisté, že toto stanovisko obsahuje něco nového. Chtěl bych upozorniti na to, že jsem v červenci r. 1921, tedy před 14 lety uveřejnil v komunistickém tisku interview s tehdejším komisařem věcí zahraničních Čičerinem, který se již tehdy stejně vřelými slovy zastával státní samostatnosti československého národa. Připomínám, že soudr. Šmeral a já jsme to byli, kteří tehdy v zahraničním výboru v listopadu 1921 v době Karlova puče jménem své strany výslovně prohlásili, že za všech okolností považujeme státní samostatnost československého národa za cennou vymoženost, na jejímž udržení nám rovněž záleží. Nejde zde tedy o žádnou novou politiku komunistické strany anebo Sovětského svazu.

Ke smlouvě se Sovětským svazem chtěl bych něco doplniti k tomu, co zde přednesl soudr. Šmeral. Není pravda, tvrdí-li se, že Sovětský svaz sjednal smlouvu s Francií a Československem k zachování a zvěčnění Versailleské mírové smlouvy a touto smlouvou vytvořeného t. zv. uspořádání Evropy. Tyto smlouvy sjednal Sovětský svaz proti jakékoli násilné revisi mírové smlouvy Versailleské imperialistickými válkami. Tyto smlouvy směřují proti takové revisi, která by ohrozila státní samostatnost některého národa, obzvláště malých národů. Jsme pro nové uspořádání Evropy, nejsme pro t. zv. uspořádání na základě Versailleské smlouvy, ale nemůžeme si nové uspořádání představiti imperialistickou válkou pod vedením německého imperialismu, nýbrž můžeme si je představiti jen na základě svobodného ujednání svobodných národů pod vedením jejich pracujících tříd. (Potlesk.) Celá zahraniční situace je ve znamení snahy německého imperialismu, aby uskutečnil svůj program, a my tento program známe. Byl vyjádřen v letech 1917 a 1918 v mírových smlouvách bukurešťské a brest-litevské. Tyto mírové smlouvy, který celý severovýchod a východ Evropy se střední Evropou přivedly pod botu německého imperialismu, jsou programem německého imperialismu; a z projevů Hitlerových, z jeho knihy a z jiných publikací jasně vysvítá, že dnešní německý imperialismus, representovaný německým fašismem, sleduje týž program. Proti tomu se musí semknouti všechny pracující třídy Evropy; všichni ti, kdož mír v Evropě a státní samostatnost všech národů evropských chtějí zachovati, také ti mají zájem na tom, aby se semkli proti této politice německého imperialismu, také ti, kdož chtějí uchrániti německý národ před katastrofou. Neboť stejně tak, jako mírové smlouvy bukurešťská a brest-litevská na konec vedly ke katastrofě z r. 1918, muselo by splnění programu německého imperialismu uvrhnouti německý národ na konec do ještě mnohem strašlivější katastrofy. Tomu zabrániti je rovněž účelem smluv Sovětského svazu s jinými evropskými státy.

Smlouva Sovětského svazu s Československem není žádným spojenectvím slovanských států. Žádné oficielní místo nemůže ani slovem naznačiti, že se Sovětský svaz někdy označoval jako slovanský stát. Není ničím jiným než hrubou beztaktností části českého tisku, když staví do popředí otázku spojenectví se slovanským státem. Také smlouva s Francií nebyla žádnou obnovou ani novým vydáním aliance mezi Francií a carským Ruskem, která založena byla na imperialistickém základě, jak dokazují listiny, které sovětská vláda po svém nastoupení uveřejnila. Tyto smlouvy následkem toho nejsou namířeny proti nikomu, rovněž nikoli proti německému národu, a ve smlouvách je výslovně obsaženo, že se všechny státy zvou, aby přistoupily. Tyto smlouvy jsou namířeny proti takovým vládám, které chtějí rušiti mír v Evropě a sledovati imperialistické válečné cíle. Jen takové vlády mohou se cítiti dotčeny a mohly oprávněně býti vzrušeny po zprávě o sjednání těchto smluv.

Jestliže se zde mluví o společenství s německým národem, pak zajisté netřeba zdůrazňovati, že my němečtí komunisté samozřejmě cítíme velmi úzké společenství s celým německým národem, ale neznáme žádného společenství s kulturou, která pohlavní akt předvádí jako podívanou s doprovodem hudby. S touto zvířecí kulturou hitlerovců a göringovců nechceme míti nic společného. (Potlesk a výkřiky. ) My němečtí komunisté stojíme jako všichni marxisté na stanovisku, jež vyjádřil Marx, že proletářská kultura - marxismus - je nejlepší tradicí celé německé kultury, filosofie a básnictví. (Souhlas.)

Konečně chtěl bych ještě jednou říci: Smlouva není namířena proti německému lidu, nikoli proti pracujícímu německému lidu, nikoli proti německým dělníkům, zaměstnancům, sedlákům a středním třídám. Je namířena proti německému imperialismu a proti imperialismu, proti tomuto nebezpečí války musíme se semknouti se všemi těmi, kdož z nějakého důvodu mají zájem na zachování míru. Jestliže tato smlouva tomu zabrání, aby německý imperialismus neprovokoval novou válku, pak tato smlouva v každém případě, v míru i ve válce, dopomůže k tomu, aby právě německý lid ze svého dnešního barbarství byl vysvobozen. (Souhlas a potlesk.)

Místopředseda Donát (zvoní): Dalším přihlášeným řečníkem je pan sen. Krejčí. Dávám mu slovo.

Sen. Krejčí: Slavný senáte! Konečně máme volby za sebou a staronová vláda představila se nám svým vládním prohlášením. Pravím úmyslně »staronová«, poněvadž až na malé odchylky je to vláda stará a novou je nebo zdá se velmi novou, poněvadž si slibuje tolik, že jenom nová vláda, která by neměla vůbec žádných zkušeností, mohla by tolik slibovati. Přál bych panu min. předsedovi... (Výkřiky senátorů strany komunistické a sudetskoněmecké.)

Místopředseda Donát (zvoní): Prosím o klid.

Sen. Krejčí (pokračuje):... aby dovedl dělati zázraky, aby alespoň polovina z toho, co vládní prohlášení slibuje, se stalo skutkem. Opravdu, zázraky by musil konati, kdyby měl za dnešních poměrů splniti jen polovinu z toho, co slibuje.

Nemohu se podrobně zabývati celým vládním prohlášením, jen několika věcí si musím všimnouti a jimi se zabývati. Pan min. předseda ve svém vládním prohlášení pravil, že volby se dály při plném zachování občanských svobod. Těmto slovům nelze rozuměti tak, že by občan - volič byl plně svoboden a že by mohl v naprostém a volném uvážení vykonati volební akt. Této svobodě lze rozuměti jen natolik, že vláda dopřávala svobodu stranám, aby podle svých sil, schopností a peněžních prostředků a podle schopností nebo řekněme neurvalosti svého organisačního aparátu mohly se vybíjeti. Tato svoboda se mně zdá býti podobná tomu, jako kdyby hospodář ve stáji nechal dobytek odvázaný a když v noci slyší, že se dobytek navzájem bije, nešel tam, neudělal pořádek a ráno se potom divil, že některé dobytče má ubité. Naše ministerstvo vnitra nezjednalo pořádek. Přesto, že pan ministr dal papírový příkaz, aby se volby podle úmyslu vlády konaly slušné, přece jen jeho vlastní strana si dělala co chtěla a prováděla volby méně slušné nebo řekněme naprosto neslušné. 15. ledna, tedy dávno předtím, než volby byly vypsány, jsem hovořil s jedním úředníkem zemského pokusného statku v Táboře, a ten mi vyprávěl, že volby budou konány se strany republikánské na účet lidovců. Dávno předtím, než Národní shromáždění bylo rozpuštěno, republikáni měli usneseno ve svých vlastních řadách - tuto informaci mi dal po informační schůzi, kterou tam měl den před tím, člen výkonného výboru Halík - že volby budou se konati na účet lidové strany. Nemohu podrobně všechny případy nezákonnosti uváděti. Stačí, když jich uvedu několik. V jedné obci - a zase, abych uchránil lidi, jichž se to týká, před terorem agrárníků, nemohu uvésti podrobnosti - byl zaměstnán syn z velmi početné rodiny s velmi početným příbuzenstvem v hospodářském družstvu. A teď se otci řeklo: Budete všichni volit republikány. Máme své hlasy spočteny a jestli se neobjeví 15 hlasů vaší rodiny, váš syn bude na hodinu ze služby propuštěn.

Takových případů byla řada. Horší bylo, že i státní úředníci propůjčovali se pro agitaci k rozbíjení stran, stran koalovaných, stran vládních, stran, které nesly celé břímě odpovědnosti za vývoj státu. Tak na příklad v Milevsku na okresním úřadě je zaměstnán úředník Hejl. Tento pán ještě v době, kdy schůze bylo nutno hlásiti, jel rozbíjeti naši schůzi do Klučené, a když bývalý senátor Schachl se nemohl na schůzi dostaviti pro nehodu automobilní, zahájil schůzi a mluvil na ní hodinu bez oprávnění. To byl úředník okresního úřadu, který má dávati příklad, jak se zákony mají zachovávati; a když tato věc přišla před soud, soud ho kamarádsky odsoudil: dal mu 50 Kč pokuty, on vznesl odvolání a odpor, a ačkoliv soudce měl 4 svědky, kteří dosvědčovali, že schůzi si zahájil a řídil, soudce povolal jen jednoho svědka, a když tento svědek ne dosti důkladně prokázal vinu, druhé svědky nepovolal a řízení zastavil. Já se ptám, jak takový člověk může dělati soudce? To je člověk naprosto nezpůsobilý a neschopný. Kdyby měl vyšetřovati vraždu a měl k tomu 20 svědků a první svědek by mu dosvědčil, že vražda se nestala, on by další vyšetřování zastavil, poněvadž první svědek selhal. Jídlem roste chuť. A když jsem 28. dubna měl schůzi na Veselíčku, rozbíjel mi tento pán schůzi. Když jsem mu řekl: »Pane asistente, přišel jste s úmyslem, abyste schůzi rozbil? řekl: ano. Když jsem se ho ptal po druhé: »Přišel jste s úmyslem, abyste schůzi rozbil?« řekl: ano. Řekl jsem mu po třetí: Uvažte dobře, nač se vás ptám! Přišel jste s úmyslem, abyste schůzi rozbil? Řekl: ano a budu za vámi jezdit dále. Když takto svou vinu osvědčil a prokázal a když jsem se obrátil na zemského presidenta, řekl tento: Nemohu nic dělat, to je věcí soudu. Obrátil jsem se na pana ministra vnitra, aby tuto zvlčilost zakázal, ale bylo všecko marné. Pan ministr vnitra byl hluchý k tomu, co se dálo. Pak se divili v ministerstvu vnitra, když byly volby skončeny, že vládní strany byly zdecimovány, že zejména německé loyální a vládní strany byly téměř úplně potřeny a že nám tu vyrostlo takové soustředěné nebezpečí, nad nímž je náš národ tak děsně rozhořčen, poněvadž byla to naše vláda, byl to pan ministr vnitra, který umožnil soustředění Němců v takových řadách, o nichž nevíme, co budou nadále podnikati. Jedno přísloví praví: »Kdyby kůň o své síle věděl, nikdo by na něm neseděl.« Neměla se připustiti možnost, aby Němci dovedli poznati sílu svého soustředění, poněvadž dnes je na rozpuštění už trochu pozdě.

Pan min. předseda mluvil o této věci, mluvil o poměru Čechů k Němcům a charakterisoval to jako třenice mezi obyvateli jednoho domu, takže by tento úsek jeho prohlášení mohl býti nadepsán, jak bývá v »Národní politice«, »Z hovorů na pavlači«. Tato věc je však trochu vážnější, to nejsou hovory, hádky na pavlači, je to zvýšené nebezpečí, neboť dnes máme nejen nepřítele pod hradem, nýbrž máme ho i na hradě, nejen z národnosti německé, nýbrž i z národnosti české.

Já jsem v poslední schůzi před volbami s tohoto místa upozorňoval ministerstvo vnitra na nebezpečí fašismu, jaký rozkladný živel se ve fašismu pěstuje, co všecko se tam šíří, jaké nebezpečí pro národ zde vzrůstá, ale všechno marno, pan ministr byl hluchý a slepý.

Slavný senáte! Je něco zlého dnes mezi lidem zpozorovat. Vždy přede žněmi, když se jeví krásná úroda, je mezi lidem na venkově zvláštní vnitřní radost z naděje na bohatou úrodu. Letos úroda se jeví velmi požehnaně; až na nějaké ty menší výjimky, kde přišly živelní pohromy, stav úrody je velmi dobrý. Zemědělci by měli míti dnes vnitřní radost, která se projevuje i ve společenském jednání. Z minulé sklizně jsme prodávali za obstojné ceny. Jaké budou nové ceny, prozatím nevíme; je otázka, zdali se ceny udrží, ale do té doby nás ještě nižší ceny netíží. Ceny dobytka se upravily velmi slušně, ceny vepřového bravu jsou také velmi slušné, tedy nebylo by tu příčiny k takovému znervosnění mezi venkovským lidem. A přece, když dnes člověk pozoruje v denním styku lidi venkovské, vidí tolik rozechvěnosti, tolik vzteku, tolik nevrlosti, tolik nepřátelství, jako by do žil tohoto lidu byli vlito něco, co tam překáží a škodí. Tak jako za války, když se některý voják chtěl ulít, aby nemusil jít do fronty, dal si dát injekci z benzinu nebo mléka, která projevovala účinek celý měsíc, takže do fronty nešel, zdá se, že také našemu lidu je něco vstřiknuto do žil, co tam překáží, a to je, zdá se, fašismus. Každý, kdo není fašistou, je lump, zloděj a vyžírač státu, musí pryč a místo něho musí přijíti fašisté. Toto všecko pan ministr vnitra věděl, upozorňoval jsem bezpočtukráte na to v tisku, osobně intervencí, i s tohoto místa, ale všecko málo platno. Pak se nemohou v ministerstvu vnitra divit, že se objevily takové výsledky, že máme tou dobou jakous takous většinu, ale otázka je, jaká je nálada mezi lidem a jak dlouho potrvá ochota dnešní koalice a zdali je možno, kdyby některá strana vypřáhla, aby jiná strana stejně loyální a obětavá nahradila stranu, jež by v koalici chyběla.

Je to přece velmi riskantní, když německé strany, které loyálně plnily své povinnosti vůči státu, ať to byli němečtí soc. demokraté jako strana vládní, ať Bund der Landwirte jako strana vládní, i strana křesťansko sociální jako tou dobou oposiční, ale loyální ke státu, byly takovým způsobem zdecimovány. Nevím, jak dlouho budou ochotny vládu podporovati, budou-li viděti, že soustavně na to doplácejí. Takové vítězství si vydobyl pan ministr vnitra dr Černý.

Někteří pánové udělali si volby náramně pohodlné. Své řeči dali natočiti na gramofonovou desku, poslali troubafon ven a řečník se díval po nových členech, mohl seděti po vinárnách a po kavárnách a mohl dáti za sebe mluviti trouby. Já se na to dívám jinak. Kandidát poslanec, senátor, když jde mezi lid, je sám gramofonovou deskou, na něj se zachycují stesky lidí, přání lidí, volání lidu a pak zde v parlamentě se ta deska rozezvučí a toto volání prostřednictvím voleného zástupce se ozývá. A kdybych měl dáti rozezvučeti svoji desku, to své nitro, co lid venku cítí, bylo by toho velmi mnoho. Ale jedno si nemohu odpustiti, totiž otázku, odkud nabral pan ministr Černý tolik odvahy - to je nejmírněji řečeno - představiti se znovu parlamentu jako ministr vnitra po takovéto prohrané volební bitvě. Když některý generál hanebně prohraje bitvu, jde a zastřelí se. I ten zrádce Jidáš, když viděl, jaké ovoce vynesla jeho zrada, šel a oběsil se. Divím se odvaze pana Černého, že se znovu po této prohrané bitvě objevil jako ministr vnitra.

Ovšem tam vládne někdo jiný. Jistý pán se objevil na př. ve schůzi jednoho výboru, kde zastupoval pana ministra vnitra; podřekl se slovy: naše strana s tím také nesouhlasí. On, vysoký úředník, mluvící jménem ministra vnitra, říká; »naše strana!« On je více straník než úředník. Pak se ovšem nedivím, že strana, »naše strana«, jak on mluvil, sledovala pouze své účely a nedbala a nekryla strany druhé, aby ve volbách také vyšly jako vítězi. Vítězství jedné strany bez druhých stran koaličních, loyálních, není žádné vítězství, nýbrž je to prohra.

Pan min. předseda zabýval se také otázkou regulace, usměrnění výroby. Já se táží, kdo bude tu regulací výroby, jak jí pan min. předseda ohlašuje, prováděti a jak ji bude prováděti? V řízení správním máme vždy orgány prvé, druhé a třetí stolice. A jde třebas o docela nepatrné věci a přece je tu dostatek instancí, aby se těmito věcmi zabývaly. K řízení tak velikému, jako je úplný hospodářský převrat ve výrobě a distribuci, nemáme zde dohromady nikoho. Kdo má organisovati distribuci? Bude to státní československá obilní společnost, budou to ti nepostradatelní, to je delegáti zemědělské rady? Pan min. předseda prohlašuje, že i na Slovensku má býti vybudována zemědělská rada na stejných zásadách, jako tomu je nebo bude v druhých zemích republiky. Tedy má tam býti také zemědělská rada, která bude volena na základě volebního řádu vydaného a schváleného ještě císařem Franzem Josefem? Budou snad voliti holubáři a podobní sportsmani, a zatím zemědělci nejsou oprávnění voliči? Tato zemědělská rada, která svými delegáty rozhoduje v okresních nouzových komisích, daňových komisích a různých poradách, tito nepostradatelní, kteří určují, kdo má býti členem místních nouzových komisí pro živelní pohromy, tato zemědělská rada má vésti tuto distribuci a regulaci naší výroby a spotřeby? Je-li nutno sáhnouti k nějaké regulaci, pak zde musejí býti autonomní složky ze řad zemědělců a spotřebitelů a nikoliv nepostradatelní, které volí nějací sportsmani mající fuksii za oknem.

Slavný senáte! A je otázka, jak se má tato regulace dělati. Má se snad dělati tím, že bude statisíce hektarů vyřazeno z provozu nebo pěstovány budou na nich t. zv. náhradní plodiny, aby nebyl nadbytek chleba, poněvadž náš konsument si ho nemůže koupiti, a při tom se ponechá 800.000 lidí náhodě, kde najdou chléb a při tom se bude dávat miliarda ročně na nezaměstnané? To by bylo řešení? Já bych chápal sedláka, když se vrátí zmrzlý a umoklý z pole, a najde spoustu upomínek, že by řekl: Dělejme jenom pro rodinu, co stačí. Ale nechápu, jak může větší strana, která chce určovati politiku v našem státě, býti tak krátkozraká, že by regulovala ceny tím způsobem, že by se omezoval osev některých plodin, zvláště chlebovin, a při tom bylo ponecháno náhodě statisíce konsumentů. Můžeme regulovati náš trh jen tím, když umožníme, aby si konsumenti mohli kupovat, bez tohoto není východiska jiného. Budeme-li platiti za hladovění miliardu ročně, aby ti lidé jen hladověli a ani se nenajedli; pak musíme snísti sami sebe, musíme snísti tu republiku sami, jinak to není možné. Musíme se náležitě postarati o veřejné a soukromé práce. Kde vezmeme peníze na veřejné práce? Když jsme se dlužili v dobách hojnosti, abychom zatížili dnešní dobu, pak musíme i v dobách zlých se dlužiti, abychom zatížili v těchto dobách zlých doby lepší. Co je dluh? Dluh je žíti v přítomnosti na účet budoucnosti. A když jsme v blahobytné přítomnosti po válce žili na účet dnešní těžké doby, co to znamená? Nic jiného, než v dnešní těžké době opatřiti peníze, které bohdá budeme moci v lepší době uhraditi.

Především je třeba opatřiti dostatek práce. To je nejhlavnějším úkolem, který má vláda před sebou. A přál bych plný zdar vládě, aby tento úkol vyřešila. Ale je tu potřebí také soukromých prací. Když půjdete po Praze, najdete takřka na každém druhém domě cedulku s nápisem: »Byt k pronajmutí«. A při tom je nedostatek bytů, poněvadž byty, které jsou k pronajmutí, jsou o 3, 4, 6 a 8 pokojích, které nikdo nemůže najmouti; je nutno je přetvořiti na malé byty o 1 nebo 2 místnostech. To stojí peníze, proto je třeba daňových úlev, aby soukromí majitelé mohli tyto byty přetvořiti na byty malé. Při tom by řada lidí dostala dostatek práce.

U nás se upravují některé místnosti od zimy, kteroužto úpravu provádějí dělníci, a pořád nikde není to vidět, poněvadž kdo to zkusil, ví, že ve starém domě je úprava velmi nákladná a zdlouhavá, ale velmi mnoho lidí najde při ní práci. A proto je třeba umožniti soukromé podnikání. Pravda, bylo tu určité vládní nařízení, podle kterého určité adaptace jsou odpočitatelnou položkou pro výnos domovní, ale takové nařízení, které dělá pan ministr Trapl, který je ve stálých úzkostech, jak opatřiti peníze, nemůže přinésti nic, a proto toto nařízení musí dělati parlament. Proto nemile neseme, že sotva jsme se sešli, máme se rozejíti a dělati zmocňovací zákon, podle kterého vláda má dělat to, co máme dělati my. Poněvadž pan ministr Trapl má v tom rozhodující slovo, my musíme často ovlivňovat ministra, na př. v automobilovém zákoně, co pan ministr chtěl a co dostal. My máme širší rozhled a více cítíme potřeby lidí. My bychom dali zákonu jiný průchod než ministr, který pouze počítá se stanoviska cifer, aby měl úhradu na každý měsíc atd.

Slavný senáte! Je potřebí, abychom měli v našich vlastních řadách odvahu dělati věci nejen populární, nýbrž i nepopulární. Máme-li dělati věci nepopulární - a musíme je dělati, má-li se pomoci lidem - musíme míti za sebou voličstvo. Toto voličstvo však nesmí býti ustavičně rozeštváváno rozkladnými a nepřátelskými živly. Jak mohou na př. soc. demokraté dáti souhlas k nějaké věci, již lid tou dobou nerozumí nebo nechce rozuměti jsa poštváván těmi, kdo si přejí oslabení soc. demokracie, komunisty, ale která jde k dobru lidu? Jak mohou republikáni nebo lidovci na venkově dělati věci, kterým lid nechce rozuměti, poněvadž je dnes fašisty tak rozeštván, že něco podobného na venkově nikdy nebylo? Náš lid na venkově je fašisty tak rozeštván, že je mezi ním nebývalá nervosita, nevrlost a podezíravost. Každý, kdo není fašista, je lump, zloděj, darebák, všechno nutno vyházeti a novou diktaturou zavésti pořádek. Jde to tak daleko, že lidé jsou si plně vědomi, že je nutno diktátem zjednati pořádek, a není-li Gajda schopen pořádek zjednati, těší se dokonce, až přijde Hitler, že to spořádá. To se nám dnes objevuje na tom zachovalém českém venkově, a tím je vinen pan ministr vnitra dr Černý, neboť ponechal fašismu volnost, aby se takto rozlezl a aby škodlivá látka byla našemu lidu vočkována.

Mám zde brožurku vydanou r. 1932 »Kapitoly o čsl. fašismu«, kterou vydala »Novina«, agrární tiskařský a vydavatelský podnik v Praze, kde píše o Gajdovi jako o dobrodruhu a nespolehlivém člověku. Nemám tolik času, aby zde některé úseky přednášel - prostě vyličují Gajdu podle určitých doložených pramenů jako člověka naprosto nespolehlivého a nejen to, i jako člověka, který dokonce francouzské vojenské věci prodává Rusku atd. A najednou ve volbách jsme viděli, jak republikánská strana fašismus na rukou hýčkala, jak hřála toho hada na svých prsou a pěstovala ten škodlivý bacil ve zkumavce, aby ho vrhla do našich řad. Zatím však ten bacil nakazil jejich vlastní řady a dnes otravuje náš t. zv. zachovalý český venkov. To je první zloba.

Druhá zloba je v tom, že se do volebního boje vneslo něco, co tu jakživo nebývalo. Proti nám byli zjednávani zrádcové, zákeřníci, úkladní nepřátelé. Spisovatel Sienkiewicz v románě »Křižáci« vypráví, jak rytíř Zbišek zápasil na dvoře mazovického knížete s bratrem Rotgírem, a tu jeho sluha pravil: Pane, dopřeje-li mi Bůh vítězství nad mým sokem, zdaliž bych mohl bratru Rotgírovi strčiti kůl mezi nohy, aby zaklopýtl, a on mu řekl: Bůh tě uchovej, hanbou nesmrtelnou bys mne pokryl. - A co jsme viděli v těchto volbách? Viděli jsme, nejen že republikánská strana dovolila zrádcům napadati zezadu lidovou stranu, ale ona si je dokonce objednala a zaplatila. Mám před sebou časopis »Selská obrana«, vydávaný dvěma lidmi, kteří byli pro nečestný a neřestný život z lidové strany vyloučeni. Těmto lidem byly dány peníze, aby mohli pod titulem »orgán československých katolických zemědělců« napadati vlastní stranu. A ještě horší věci tu byly. Byly vydány letáky posílané v uzavřených obálkách s korunovou známkou na adresy všech členů spořitelních spolků a na adresy všech členů lidových družstev hospodářských i všech, kdo s lidovými družstvy hospodářskými obchodovali, ve kterých nepravdivým a paličským způsobem byly vyličovány poměry ve Svazu hospodářských družstev, jakoby svaz byl na zhroucení. Do jedné obce, Peckové Lhoty, která má 80 čísel, bylo posláno 54 takových obálek. A když se zavedlo šetření, nic se nezjistilo, poněvadž se nic zjistiti nesmí, poněvadž by se ukázalo, odkud to je. V Praze, Hradci Králové, Kuklenách byly dávány na poštu a při tom věděli i o člověku, který byl v obci teprve od krátké doby, asi půl roku. Nešlo tedy o ukradené adresy z dřívějška, nýbrž tyto adresy byly z této doby. Kdo to byl? Dělali to v hospodářských družstvech skladištních. Tam na tom měli zájem, aby lidová družstva hospodářská byla rozvrácena, neboť potom by měli opravdový obilní monopol, poněvadž by potom byli sami.