Naše zahraniční správa podala Polákům nabídku, nabídla arbitráž, mezinárodní šetření, ale Poláci na to odpověděli: "Fakta ukazují, že Češi neplní ustanovení likvidační smlouvy z r. 1925. Nemůže tedy býti ani řeči o nějakém arbitrážním řízení. Mezi Československem a Polskem není žádných sporných otázek, je tu jen nedodržování jasných ustanovení smlouvy s české strany." To říkají Poláci. Prosím, je-li zde nedodržování a čsl. vláda nabízí arbitráž, proč ji Poláci nepřijmou? Té logice nerozumím. Je jen viděti, že polské vládní kruhy mají velmi mnoho příčin, aby si arbitráž nepřáli, poněvadž předem vědí, že arbitráž nemůže dopadnouti v jejich prospěch.

Vítám dopis, kterým se obrátili rektoři našich čsl. vysokých škol na vysoké školy polské. Nebude možno, aby Poláci k tomuto gestu mlčeli. Vítám, že se již ozvala odpověď, zatím ještě neurčitá, ale přece ne zcela odmítavá. Bude-li ochota na polské straně, aby to, co čsl. vysoké školy nabízejí, bylo s polské strany akceptováno, jsem přesvědčen, že by mohlo býti vykonáno velmi mnoho k ujasnění poměru mezi Polskem a Československem, který není dobrý ani zdravý pro Polsko ani pro Československo. Polské vládní kruhy dělají rozdíl mezi Čechy a Slováky. Proti Slovákům nemají ničeho, jsou ochotni se Slováky žíti v nejlepším přátelství. Kol. Hancko se před chvílí ve své řeči vyjádřil, jako by spor Polska s Československem se jich netýkal, jako by to byl jen spor Čechů s Poláky a nikoliv spor naší republiky s Polskem. P. posl. Hlinka ohlašuje, že povede pouť do Čenstochové. Já nemyslím, že by to byl prozíravý akt se strany československého a třebas slovenského - postavme se na chvíli na tu jejich půdu - kněze a politika, aby v tuto chvíli vedl pouť do Čenstochové. Když má potřebu vésti své věřící do nějakého zahraničního poutnického místa, má Mariazell, Lurdy atd. S Pánem Bohem. Proč to zrovna v tuto chvíli musí býti Čenstochová? Zde bych apeloval na politickou prozíravost našich příslušníků z ľudového tábora, aby si uvědomili, že mají stejnou odpovědnost za osudy naší republiky jako máme my, druhá větev československého národa. A není možno, aby Slováci prohlásili: To se nás netýká! Všecko, co se týká Československa, týká se i Slováků. (Výborně!)

Německo hlásá, že ochrání Evropu před bolševismem. Nikdo se ho o tu službu neprosil. Ať Německo dá pokoj a nebude žádného nebezpečí bolševismu, a bude-li přece, Evropa si pomůže sama. Ten samozvaný ochránce však pro tu služby, které od něho nikdo nežádá, znepokojuje celou Evropu a celý svět. Všechny zmatky v Evropě mají svůj původ v Německu. Gdansko, Klajpeda, baltické státy, Ukrajina, Maďarsko, extratura Polska proti Francii, Rusku a proti našemu státu, to všecko má svůj kořen v Německu, v Berlíně.

Pan ministr dr Beneš řekl: Náš poměr k Německu je korektní. Zdůrazňuji, že nikdo u nás nemá zájmu, ani si nepřeje, aby náš poměr k Německu korektním nebyl. Naše strana soc.-demokratická, která jistě nebude podezřívána z nějakého přátelství k dnešnímu vládnímu režimu v Německu, si přeje, aby náš poměr k Německu jako největšímu sousedu a největšímu hospodářskému partneru byl nejenom korektní, nýbrž aby byl co nejlepší a dokonce i přátelský. Jde nám zde o německý národ a stát, nikoliv o dočasnou vládu, která dnes v Berlíně je. Avšak Německo nesmí se do našich domácích poměrů vměšovati. Ať nikdo neříká, že se tak neděje. Nehrajeme si na schovávanou. Co dnešní vláda německá sama nemůže prováděti, to za ni provádějí ti páni, kteří na jedné straně otrocky kopírují metody říšsko-německé strany nacionálně-socialistické a při tom se dušují, že stojí za demokratickou ústavou státu, kteří na jedné straně hlásají totalitu německého národa a při tom se dušují svou loyalitou k naší republice. Jsou mírní jako ho lubice a opatrní jako hadové. Bohužel, podařilo se jim uspati bdělost těch, jejichž povinností bylo, aby měli oči otevřené. Jestli tyto blanické rytíře: z jejich spánku nevyrušily, "Massenaufgebote" německého lidu, jestli je nevyrušil ani organisovaný bojkot českých lidí a demokratických Němců v pohraničí, který sahá na sám kořen existencí těchto státu věrných občanů, snad konečně jimi pořádně otřese případ žhářů na Hlučínsku, kteří když spáchali svůj zločin v Kravařích, spěchali do Berlína, aby tam demolovali československé vyslanectví. Tento čin lidí páně Henleinových byl přece jen příliš silný, než aby ho českoslovenští blaničtí rytíři mohli a směli zaspat. Spojitost žhářů z Kravař a vandalů z Berlína s táborem pana Henleina je příliš patrná, než aby ministerstvo vnitra mohlo ji neviděti. Volám pana ministra vnitra, aby konal svoji povinnost pro ochranu republiky a aby se nespokojil pouze zjištěním pachatelů, nýbrž aby odkryl konečně také ty nitky, které od zjištěných loutek vedou k zakrytým rukám, jež loutkami pohybují. Máme zde řadu špionážních afer a zvláštní náhodou je, že skoro všichni českoslovenští příslušníci, kteří jsou do těch špionážních afér zapleteni, jsou organisovanými členy strany páně Henleinovy.

O Jugoslavii se pan ministr zahraničí ve svém exposé zvláště nezmiňoval. Spokojil se tím, že všeobecně mluvil o přátelství Malé dohody, které prý zůstalo nezměněno. Pokládám za nutné zde upozornit na věci, které jsem sám viděl v Jugoslavii. Propaganda hitlerovská nabyla v Jugoslavii ohromných rozměrů. Německo posílá zdarma hitlerovské časopisy všem kavárnám v Jugoslavii a také ve všech stáncích novinářských můžete koupiti všecky hitlerovské časopisy z říše, "Breslauer Neueste Nachrichten" - myslím, že z Vratislavy jich mnoho do Jugoslavie nepřijde - "Völkischer Beobachter" prodává se v kavárnách, kameloti ho roznášejí, ale při tom na druhé straně časopisy československé v Jugoslavii téměř nedostanete, jen na nádraží v Dubrovníku, u přístavu dubrovnického a na nádraží ve Splitu dostanete "Lidové noviny", "Národní listy" a "Prager Tagblatt", ale to musíte čekat na příjezd vlaku, za půl hodiny je již nedostanete, poněvadž se berou ve 3-4 exemplářích. A při tom je zajímavo, že našich turistů bylo v Jugoslavii 38329, německých jen 13750, rakouských turistů bylo 33160 a maďarských 4786. Maďarské časopisy dostanete všecky a vídeňské také, ale československé nikoliv. Máme Malou tiskovou dohodu, nevím, zdali je si těchto zjevů vědoma.

Také hospodářské styky Německa s Jugoslavií jsou mnohem intensivnější nežli naše styky. Je pravda, že naše styky se sice r. 1935 zlepšily, ale přes to všechno jsou ještě malé v provnání s tím, jaké hospodářské styky má již Německo. Ovšem Jugoslavii se stalo ve styku s Německem asi totéž, co nám, že jim tam zamrzly peníze, ale to všecko znamená, že německý vliv proniká do Jugoslavie. A hospodářský vliv má býti jenom předchůdcem vlivu politického.

Chtěl bych zde poukázati také na to, že je nutno, aby naše konsuláty v Jugoslavii byly lépe vybaveny. Ve Splitu, který je jistě velmi důležitým obchodním místem, nemáme vlastního konsula. V telefonním seznamu nenajdete československý konsulát; tam je pan konsul uveden svým jménem, ale kdo neví, jak se československý konsul ve Splitu jmenuje, ten ho nenajde. A když se konečně na ten konsulát dostavíte, musíte mluviti německy, což se stalo mně samému.

Nebudu mluviti o poměrech jugoslávských, poněvadž se nechci vměšovat do jejich věcí, ale zdůrazňuji: Všecko, co se týká Jugoslavie, týká se také Československa. A proto je nutno, aby naše politika věnovala Jugoslavii značnou pozornost.

S Italií máme přátelské vztahy, řekl pan ministr Beneš. Ano. Jistě jsme tomu všichni rádi. Chceme míti přátelské vztahy se všemi státy, se kterými žijeme ve vztazích hospodářských. Ovšem dnes ty vztahy mohly by býti zakaleny tím, že naše republika se účastní sankcí proti Italii a musí se zúčastnit těch sankcí. Pan kol. Hancko mluvil proti sankcím, pokládá je za věc, která by nás mohla zatáhnouti do nepříjemné situace, eventuelně do válečných vztahů. Pan kol. Hancko se dovolává Bernarda Shava. Pro mně není Bernard Shaw, kterého si vážím jako spisovatele, autoritou politickou, zvláště v těchto věcech.

Bernard Shaw provedl tolik politických přemetů, o jeden víc, o jeden méně, na tom nezáleží, a mimo to je v poslední době velkým obdivovatelem Mussoliniho a je pochopitelno, že se dívá na sankce jinak. A mimo to Bernard Shaw je příslušníkem velkého národa anglického, a bezpečnost Anglie není ohrožena; proto Anglie by se obešla i bez mezinárodních sankcí. Ale něco jiného je bezpečnost Československa. A tu právě je nutno, abychom byli velmi opatrní v tom, kdybychom chtěli odmítat, co pakt o Společnosti národů nám v tomto případě předpisuje. Je pravda, že Anglie má z velké části vinu na tom, že k těmto poměrům došlo, poněvadž dlouho ne promluvila jasně. A jestliže platilo: Roma locuta, causa finita, dnes platí: Britannia locuta, causa finita. Kdyby byla Anglie promluvila jasně dávno, nemusilo tak daleko dojít.

Sovětské Rusko, se kterým jsme sjednali přátelskou smlouvu, je důležitým činitelem míru ve Společnosti národů. Sovětové Rusko mluví jasně a nedvojsmyslně. Sovětové Rusko bylo ochotno vstoupiti do východního paktu, poněvadž jeho zájmem je, aby byl zachován mír. Když pro odpor Německa a Polska k východnímu paktu nedošlo, byly sjednány přátelské smlouvy Francie a Československa se Sovětovým Ruskem. Je to náhražka, pravda, ale když nemáme možnosti sjednati široký pakt východní, je nutno, abychom se spokojili alespoň s tím, že sjednáme pakty přátelské o vzájemné obraně, pakty o obraně a nikoliv útočné, jak podotkl a zdůraznil pan ministr Beneš, s těmi, kteří jsou ochotni naši bezpečnost zaručiti, když my zaručíme bezpečnost jejich.

Pan ministr Beneš se vyjádřil, že je to instrument pro obranu míru. Ano, pakty, které byly sjednány, jsou velmi důležitým instrumentem pro obranu míru, a rád kvituji, že toto jednání bylo velmi dobrým tahem našeho ministra zahraničí, kterým mezinárodní situace naší republiky byla značně posílena. Vytýká se, že prý nepřívětivý postoj Polska vůči naší republice je důsledkem naší přátelské smlouvy se Sovětským Ruskem. Nikoliv. Ten nepřívětivý postoj je staršího data nežli naše smlouva s Ruskem, ten je důsledkem přátelské smlouvy Polska s Berlínem, nikoliv přátelské smlouvy Československa s Moskvou. Jestli takové smlouvy děláme, nikdo se nesmí na nás horšiti, poněvadž jsme povinni zabezpečiti bezpečnost naší republiky a zabezpečujeme ji tím, že si budujeme svou vlastní sílu, ale zabezpečujeme ji také tím, že hledáme přátele, kteří jsou ochotni společně s námi se bránit. Kdybychom neměli ve svém sousedství tolik dobrých přátel, kteří by se chtěli rozděliti o naši kůži, nemusili bychom takovou mezinárodní politiku provozovati, ale poněvadž svoji kůži vůbec nechceme prodati a také neprodáme, právě proto musíme dělati politiku takovou, abychom měli v zahraničí přátele. Přiznávám, že východní pakt by nám byl milejší, a jsem přesvědčen, že jednou k němu dojde. Pan kol. Hancko zde vytýkal jako ne právě přátelský čin Sovětů, že ruští sovětští důstojníci po manévrech na Slovensku nenavštívili mohylu Štefánikovu. Není mi o tom ničeho známo, ale vím, že tato návštěva nebyla v oficiálním programu a proto je nutno takto na věc se dívati.

Pan ministr Beneš věnuje velkou část svého exposé Společnosti národů. Společnost národů chrání samostatnost Habeše. Chrání malý stát proti velkému útočníkovi. Pozdě se našla Společnost národů, ale našla se přece. Procedura Společnosti národů byla příliš vleklá a to umožnilo Italii, aby se zatím připravila. Společnost národů stojí nyní před hamletovskou otázkou být či nebýt. Jestli Společnost národů tady selže, pak je škoda každého haléře na zbytečnou instituci. Jestli však Společnost národů tady bude pevná, pak stoupne důvěra malých států ke Společnosti národů, ve které budou viděti svoji přirozenou ochranu. Je třeba mezinárodního četníka. Pan ministr Beneš řekl, že Hoarův projev je pokus udělati ze Společnosti národů efektivního činitele míru ve světě. Jistě ten projev Hoarův vítáme. Ukázal, že Společnost národů takového mezinárodního četníka dělat chce a dělat bude. Jest to nezbytně třeba, ale je nutné, aby také Francie našla pevnou půdu a nekolísala. Přítomnost Sovětského Ruska ve Společnosti národů projevila se velmi blahodárně. Je pravda, co vytýkal pan kol. Sláma, že dříve již měla se projeviti pevnost Společnosti národů v případě japonsko-čínském a v případě porušení mírové smlouvy Německem. To všechno je pravda, ale přece jen, i když nezavíráme oči před touto chybou Společnosti národů, musíme býti rádi, že, třebaže pozdě, Společnost národů přece se našla.

Pro naši republiku je velkou ctí, že toto jednání Společnosti národů řídil delegát československý, pan ministr dr Beneš. Blaho přeji panu ministru Benešovi, že při této důležité akci Společnosti národů byl představitelem společnosti. Vidím v tom nejen uznání naší republiky, ale hlavně uznání jeho vlastností jakožto činitele mezinárodního. Doma byl ovšem pan ministr Beneš za to napadán. Co to znamená, co to dokazuje? Jenom to, že jsme ještě nedospěli k mezinárodní úrovni.

Společnost národů musí vychovávati k míru. Nikoliv teprve potom, když již mír jest ohrožen, zakročovat. Ona musí vychovávat. Výchova mládeže je velmi důležitá. My to vidíme u nás v Československu, co nám dělají školy německé a školy jiné, které nevychovávají v duchu státním ani v duchu mírovém, nýbrž v duchu bojovném.

Když celé státy, Italie, Německo, vychovávají svoji mládež v duchu bojovném, pak je velmi těžko, aby státy, které jsou řízeny generací, jež vyrostla v tomto bojovném duchu, samy chtěly provozovat politiku mírovou. Proto principiis obsta - ve škole je nutno, aby Společnost národů zakročila, aby se postarala o to, aby už děti byly vychovávány ve vůli k míru, a nikoliv k válce, k imperialismu.

Když jeden zbrojí duchovně, pak nezbývá druhému, než aby zbrojil také. My tedy musíme svou mládež vychovávat v takovém duchu, aby byla ochotna republiku bránit, nikoli na jiné útočit, ale bránit proti těm, kteří budou na nás útočit. Když by již pušky spustily, potom je velmi pozdě a těžko dělat politiku mírovou, což vidíme právě teď v Habeši. Poněvadž v Habeši vidíme, co je válka, je zájmem nás všech a musíme všichni pracovat k tomu, aby k válce nedošlo.

"Mír je nedělitelný". To je heslo vedoucích státníků Společnosti národů. Ano, mír je nedělitelný a mír je zájmem všech. Pan ministr Beneš je přesvědčen, dojde-li k dohodě Francie a Anglie, bude mír Evropy zachráněn nejméně na dobu jedné generace. Slavný senáte, já bych byl rád, aby to byla pravda. Ale na druhé straně se domnívám, že zachránit mír jenom na dobu jedné generace bylo by příliš málo, ledaže bychom doufali, že během té jedné generace lidstvo dojde přeci k rozumu a že si po té jedné generaci řekne: Válka je zločin, válka je hloupost, na které nikdo nemůže vydělat.

II. Internacionála socialistická a odborová Internaciowála zjistily útočníka dříve než Společnost národů; ty nepotřebovaly tak dlouhé procedury k tomu, aby zjistily, že Italie jest útočníkem. Už dávno ho našly. A žádaly zavedení sankcí proti Italii. A také odborová Internacionála sankce vyhlásila a zahájila první, poněvadž dopravní dělníci odmítli nakládání válečného materiálu pro Italii. (Výkřiky sen. Mikulíčka.)

Souhlasím plně s tím, co prohlásil pan ministr Beneš, že mír je nedělitelný; proto strana soc. dem. podporuje politiku Společnosti národů a bude ji podporovat, pokud Společnost národů bude hájit politiku míru. Naše strana schvaluje postup naší zahraniční politiky a bude hlasovat pro schválení exposé pana ministra zahraničí dr Beneše. (Potlesk.)

Místopředseda dr Bas (zvoní): K slovu se přihlásil pan sen. Kreibich. Uděluji mu slovo.

Sen. Kreibich (německy): Dámy a pánové! Považuji za nezbytné, abych dnešní svou řeč k otázce zahraniční politiky zahájil poukazem k tomu, že dnes máme předvečer 18. výročí velké ruské říjnové revoluce, předvečer 18. výročí, které se v Sovětské unii dnes slaví ve znamení vítězného socialistického rozmachu, ve znamení vítězství socialismu, které ovšem ještě neznamená dokončení socialismu, ale přece znamená, že dílo socialistického rozmachu představuje největší dílo, jež lidstvo ve svých dějinách provedlo a které na všechny věky je zabezpečeno. Toto veliké dílo budí nejen obdiv, nýbrž budí také mocné sympatie pracující třídy na celém ostatním světě. Nejen sympatie budí toto dílo, nýbrž naplňuje také pracující masy celého světa v době těžké krise novými nadějemi, především nadějí, že dnes konečně nalezena je cesta z krise, z nouze, z utlačování a vykořisťování.

Chci zde uvésti jen dva svědky. Svědectví známého vídeňského socialistického universitního profesora Tandlera, který po své návštěvě v sovětském Rusku píše: "Obrovský pokrok v oboru průmyslu nad veškerou pochybnost překvapuje. Ale to jsou vymoženosti užité techniky, při nichž náš obdiv vzbuzuje menší měrou stupeň jako spíše přímo nepochopitelná rychlost vývoje. Mnohem významnější je skutečnost, že všechen lid, pokud jsem to mohl zjistiti, s nadšením následuje, význam tohoto vývoje chápe a skutečně spolu pracuje. Pýcha dělníků z jejich díla je nepochybně nejširším základem dosavadního pokroku. Na druhé straně chci vám sděliti svědectví anglického vůdce odborových organisací sira Waltera Gitrine, který po své cestě Sovětskou unií kriticky konstatoval, že v Sovětské unii pracující masy dosud sice nedosáhly životní úrovně pracujícího obyvatelstva v Anglii, že se však tato životní úroveň obrovskými kroky stále více zlepšuje." V nejbližších dvou nebo třech letech bude lze podle úsudku tohoto svědka počítati s tím, že Sovětská unie dostihne státy s nejvyšší životní úrovní.

Osmnácté výročí vítězné ruské říjnové revoluce slaví se v Sovětské unii ve znamení dokončení třídní vlády, ale také ve znamení uskutečnění národnostního osvobození na základě národnostního práva sebeurčení a ve znamení svobody vývoje pro všechny národy, kteréžto zásady v nejmenším neoslabily, nýbrž zcela naopak mocně posílily celistvost národnostního státu. Jako Němec chtěl bych obzvláště poukázati na značné kulturní pokroky a na mocný sociální rozmach, jež zaznamenává německá povolžská republika. Zde bylo za carského režimu v r. 1917 165 obecných škol. Těchto 165 obecných škol nebyly žádným ideálem. Vyučovalo se tam většinou rusky. Dnes vidíme, že německá povolžská republika má přes 227 obecných škol, 18 desetitřídních středních škol a 178 středních škol s neúplným počtem tříd. Mimoto jsou v německé povolžské republice dnes tři vysoké školy. Je zde 38 vědeckých knihoven, 211 všeobecných veřejných, 143 knihoven pro dítky a mladistvé s úhrnným stavem knih 1200000. Mimoto je zde 222 čítáren, německé akademické státní divadlo v hlavním městě Engels, dvě německá státní divadla v jiných dvou městech, několik kolektivistických divadel, dále 400 dramatických, hudebních a sborových kroužků s 9000 osob, které se tam vyučují, nehledě k uměleckým a hudebním středním školám. Němci povolžské republiky mají také, což pro nás Němce v československu je zajímavé, již dávno vlastní radiovou stanici. Dříve měli Němci v Povolží jediné týdně vycházející noviny, dnes jest již 29 německých novin a 2 časopisy, mimoto množství závodních kolektivistických a jiných takovýchto novin. Kdežto dříve nebylo knih a literatury pro Němce v Povolží - byli právě tak utlačováni jako jiné ruské národnosti, vyšlo v státním nakladatelství německého Povolží r. 1931 již 66 knih a v prvé polovině r. 1935 139 knih nákladem 612 116 výtisků;

a to 29 učebnic nákladem 110000, 37 politických knih nákladem 178000, 19 zemědělských knih nákladem 85000, 8 knih o umění nákladem 28000 a 4 populárně-vědecké knihy nákladem 16000 výtisků. S tím srovnejme v úředních publikacích přiznávaný pokles odbytu novin a knih v Německu?

V tento den 18. výročí mají pracující masy všech zemí mimo Sovětskou unii zcela obzvláštní příčinu oslavovati toto výročí. Musíme především se zadostiučiněním konstatovati, že pod tlakem zostřených imperialistických rozporů, působením imperialistické útočnosti německého a italského fašismu nalezla trvalá mírová politika Sovětské unie, která pracujícím masám již dávno byla známa, nyní také uznání u vlád těch států, které mají zájem na zachování mírové politiky. To znamená uznání, že Sovětská unie je nejsilnější mocí míru na světě, pokud nějaký stát může představovati záruku míru. A proč? Poněvadž předně třída pracujícího lidu, vládnoucí v sovětském Rusku, jediný svůj zájem spatřuje ve vybudování socialismu a tento především vyžaduje míru, takže dělnická třída, třída určující celou vnitřní a zahraniční politiku, musí směřovati k mírové politice. Poněvadž za druhé Sovětská unie nepěstuje politiku výbojů a kolonií, politiku směřující k opanování sfér vlivu, odbytišť, území pro uložení kapitálu atd., to jest žádnou imperialistickou politiku, a následkem toho není zapletena do imperialistických rozporů. A za třetí poněvadž Sovětská unie jedinou svou zahraniční politiku spatřuje v tom, zastupovati uznání svobody národnostní samostatnosti, národnostního práva sebeurčení, všech národů, a poněvadž konečně Sovětská unie k provedení své politiky - podle slov, kterých zde také užil pan ministr věcí zahraničních, že k zachování národní samostatnosti a mírové politiky je zapotřebí silné armády má po ruce nejmohutnější a nejlépe vyzbrojenou a politicky třídně nejucelenější armádu, rudou armádu, která je nejsilnější zárukou míru, a která, kdyby zachování míru nebylo možné, poskytuje záruku, že každý, kdo válku svévolně způsobí, bude také zničen. (Souhlas a potlesk komunistických senátorů.)

Ke státům, které mají zájem na zachování míru a které se proto přiblížily Sovětské unii, patří také Československá republika. Vítáme každé slovo, jehož náš ministr věcí zahraničních ve svém výkladu použil ke zdůraznění paktu se Sovětskou unií a přátelského poměru k ní. Pan ministr věcí zahraničních uvedl zde jakožto moment sblížení mezi Československem a Sovětskou unií také duševně-národnostní příbuzenství Čechů a Slováků s oběma největšími národy Sovětské unie, s Rusy a Ukrajinci. K tomu bych doplnil, aniž bychom to popírali, že toto sblížení národů, Čechů a Slováků s Rusy a Ukrajinci, že právě toto sblížení slovanských národů jakožto národů umožněno bylo teprve říjnovou revolucí, která teprve uvolnila cestu, aby se také slovanští národové v Sovětské unii navzájem přiblížili, která strhla překážky, jež carismus zřídil mezi Velkorusy a Ukrajinci jakožto mezi panujícím a potlačovaným národem. Teprve říjnová revoluce uvolnila těmto národům cestu ke sbratření s jinými národy mimo Sovětskou unii a tudíž také se slovanskými národy mimo Sovětskou unii. Toto sblížení je možným teprve cestou sblížení všech národů, a s radostí slyšel jsem slova, která ministr Beneš věnoval své návštěvě v Sovětské unii. Myslím, že se ministr Beneš ze své návštěvy v Sovětské unii vrátil v lepší náladě nežli čeští politikové, kteří před válkou cestovali do Ruska, po svém návratu odtud. Jsem přesvědčen - také to vychází ze slov dr Beneše - že čeští spisovatelé se vrátili ze své návštěvy v Sovětské unii v jiné náladě nežli svého času Havlíček-Borovský ze své cesty do Ruska. Když dnes čteme, že známý ruský spisovatel Tolstoj připravuje provedení "Prodané nevěsty" od Bedřicha Smetany v Leningradě, Moskvě a Charkové, pak vzpomínáme nedávno zde na jisté schůzi přednesené reminiscence na pokus českých spisovatelů a hudebníků zavésti za carismu do ruské společnosti Bedřicha Smetanu, když tehdy padl výrok: "Eto ně smetana, a prostokvaša", to není žádná smetana, nýbrž jen syrovátka. Dnes je Smetana v Sovětské unii skutečně smetanou a žádnou syrovátkou.

Nutno konstatovati, že také jiné národnosti, které v Československu obývají, plnou měrou sdílejí přátelství, jež dnes český a slovenský národ a zahraniční politiku Československé republiky víže se Sovětskou unií, že také jiní národové tento přátelský pocit plnou měrou sdílejí. A obzvláště národnostní menšiny v Československu mají všechnu příčinu vítati toto přátelství a při tom vzpomínáme také na slova v interviewu pana, presidenta republiky loňského roku se zahraničním žurnalistou, výrok, že jako jednu z největších vymožeností Sovětské unie oceňuje vzorný způsob, jak tam řešena byla národnostní otázka.

Potěšitelná slova pana ministra věcí zahraničních o poměru k Sovětské unii byla pronesena a mohla býti pronesena jen s přiznáním k mírové politice. Jako hlavní body výkladu pana ministra vyjímám s našeho stanoviska: 1. přiznání k politice, jejíž hlavním cílem je zachování míru, 2. přiznání ke kolektivní spolupráci v rámci Společnosti národů a také různých smluv za účelem zabránění válkám a zachování míru, 3. rozhodnou vůli, postupovati na základě paktů o neútočení a stanov Společnosti národů proti každému útočníkovi, proti každému, kdož proti napadenému začne válku, při čemž vzhledem k několika nevěcným poznámkám v dnešním čísle orgánu Henleinovy strany "Zeit" poznamenávám, že Sovětská unie, a to zajisté potvrdí pan ministr věcí zahraničních, stejně tak jako pan ministr Beneš rovněž se domáhala sjednání společného východního paktu čítaje v to Německo a Polsko. Ze všech těchto důvodů schvalujeme vylíčení zahraniční politiky Československa ve výkladu pana ministra a jsme přesvědčeni, že to pan ministr věcí zahraničních s prováděním této politiky béře naprosto vážně a jsme ochotni tuto mírovou politiku pana ministra věcí zahraničních každým způsobem podporovati.

Vším, co zde pan ministr věcí zahraničních uvedl, táhne se jako červená nit stále myšlenka vůle zachovati mír a to je také v dnešní době jedním z hlavních zájmů národnostních menšin v Československu, a především také německého pracujícího obyvatelstva v Československu. Neboť právě v německých krajinách pociťujeme obzvláště intensivně ze všech možných znaků ohrožení novou válkou. Vidíme na našich hranicích mohutné zbrojení a nevidíme dnes v Německu nic jiného nežli vysloveně válečné hospodářství. Veškeré hospodářství, veškerá výroba, řekl bych veškerý život v Německu směřuje dnes výhradně k válce, se všemi průvodními zjevy válečného hospodářství, jak v době světové války u ústředních mocností začalo teprve ve druhém a ve třetím roce války, a zde máme vysloveně válečné hospodářství již před válkou. Za to je také toto válečné hospodářství, které všechno staví jen do služeb přípravy k válce, nejjasnějším důkazem toho, že stát, jenž takovou měrou válku připravuje, všechno druhé staví do pozadí, má válku ve svém programu. My v německém území pociťujeme zřetelně strašlivé přípravy k nové válce, kterou nikdo nemůže s dobrým svědomím označovati za válku obrannou. Neboť jako obrana byly by tyto obrovské válečné přípravy Německa úplně zbytečny. I nejhoršímu šovinistickému nepříteli Československa, největšímu národnostnímu odpůrci zahraniční politiky Československa a nejpečlivějšímu sledovateli všech projevů a činů veškerého tisku, veškeré politiky v českém lidu bude nemožno vyhledati byť jediné slovo, jediný pro jev, ze kterého by s dobrým svědomím mohl vyvozovati, že zde někdo má v úmyslu napadnouti Německo. A zajisté také z ostatních sousedních států Československa nebude lze seznati takovéto důkazy. Jediný stát, ze kterého by bylo mono přinésti takovéto důkazy, bylo by Polsko, a právě s Polskem je dnešní Německo v úzkém přátelském poměru. Německo není tedy ohroženo a jeho obrovské zbrojení ohrožuje jiné státy. Není, abychom šli dále, v dnešní době žádných takových znaků, že by v Československu měl někdo nepřátelské úmysly proti Německu. Nebylo dosud ničeho hlášeno, že by s československé strany byl proveden únos lidí na německé straně, není také známo, že by z Československa bývala provedena vražedná výprava do Německa, není také naprosto ničeho známo o tom, že Československo v Německu organisuje něco takového, jako síť špehů Gestapo, kterou Německo zapředlo v Československu a o které teprve v posledních dnech učiněny byly zevrubné objevy. Ale všechny tyto přípravy k provádění agresivní zahraniční politiky se strany Německa nedějí se v zájmu Němců v Československu ani se stanoviska přičlenění území Československa, jež obývají Němci, k Německu; nejde o zájem osvobození Němců v Československu, nýbrž všechny tyto strašlivé válečné přípravy dnešního německého režimu vycházejí ze zahraničně-politického agresivního programu, který Hitler ve své knize "Mein Kampf" tak vypracoval a který nacionální německé listy vždy znovu opakují a který vrcholí v dobývačném tažení na východ, aby se prý německému lidu opatřil prostor. Československo má prý přece podle publikace Rosenbergovy takřka při této příležitosti býti vzato s sebou. Němci v Československu přišli by v úvahu jen jako přípřež tohoto dobývačného tažení. Třetí říše, která dnes připravuje válku, ve které Němci mají bojovati proti Němcům, ohrožuje tím také naši domovinu, německá území Československé republiky. My touto agresivní zahraniční politikou Třetí říše jsme v prvé řadě ohroženi. Naše domovina byla by prvním zákopem této nové světové války. Smrt, zpustošení a zničení bylo by osudem všech německých území, která dnes patří k Československu. A co mohli by očekávati ti, kdo by to přežili, kdo by z této války vyšli živi a zdrávi? Sudetští Němci, kteří by to přežili, museli by, kdyby se tento útok podařil, očekávati, že jim úplně budou skonfiskována všechna jejich politická práva a svobody. Museli by očekávati, že volební právo bude úplně odstraněno. Dnes není v Německu žádného voleného purkmistra a žádného voleného starosty obce. Všechno určuje strana, veřejná správa je výhradně v rukou byrokracie strany a komisařů strany. (Německé výkřiky: Co je s jmenováním?) Vyslovili jsme se velmi ostře proti jmenování v obecních zastupitelstvech, proti jmenování starostů atd. Právě z naší strany nebyl nikdo jmenován. Poměry v Německu jsou však přece značně jiné. V Německu vůbec již není více žádných voleb, a to je značný rozdíl. Pracující obyvatelstvo německých území v Československu ztratilo by vítězstvím hitlerismu své právo shromažďovací. V Německu dnes není více shromažďovacího práva. Při vítězství hitlerismu nebylo by pro pracující obyvatelstvo v Československu žádného koaličního práva více. V Třetí říši jsou dnes všechny hospodářské a kulturní organisace pracujícího obyvatelstva úplně zničeny. Ale nejen organisace pracovní třídy byly by při vítězství hitlerismu zničeny, víme také, že v Hitlerově Německu zničeny byly dnes všechny jiné organisace, organisace stavu selského, živnostníků atd., že všechny tyto organisace přeměněny byly v nucená společenstva, která stojí pod správou komisařů státních a strany. Všichni členové těchto nucených společenstev nemají ani nejmenšího práva, nemají možnosti svobodně voliti, je to usměrnění v každé příčině. Víme dokonce, že v poslední době německé studentské spolky, jejichž čapky a stuhy sudetští Němci ještě při večírcích starých pánů rádi nosí, rovněž musely ustoupiti usměrnění v Třetí říši. Divím se ostatně, že pánové ze sudetskoněmecké strany tak velice skrývají své mínění o dnešním Německu. (Hluk.) Bylo by lépe, kdyby pánové chtěli konečně jednou projeviti své mínění o Třetí říši, kdyby konečně jednou chtěli skončiti taktiku ubohé zbabělosti, která mluvila z řeči Konrada Henleina v České Lípě, jenž tam užil zbabělé výmluvy, že neví ničeho o tom, co se děje ve Třetí říši. (Hluk a výkřiky.) Tak leckteré akty teroru podávají nám již dnes obraz o tom, co by bylo údělem sudetských Němců, kdyby se tažení Hitlerovo podařilo. Co by se stalo údělem sudetských Němců v oboru národního hospodářství, o tom se poučíme, pohlédneme-li do Třetí říše. Stěžujeme si v Československu právem do vlády velkokapitálu, do vlády finančního kapitálu. Ale v žádném státě panství finančního kapitálu tak nevzrostlo, jako právě ve Třetí říši. Dividendy, které se vyplácejí, jsou letos vyšší než v letech 1932 a 1933. Tantiémy a platy dozorčích rad velkých společností a průmyslových koncernů značně stouply. To vidíme z novin, ze zpráv o sjezdech průmyslníků atd. Mám zde jako charakteristický doklad názoru na hospodářství, který dnes panuje v Německu, kde se pracujícím třídám slibovalo odstranění finančního kapitálu, odstranění úrokového područí atd., autentický projev správce komise pro hospodářskou politiku Bernharda Köhlera v Essenu, který se na projevu v tomto městě obšírně vyjádřil o státním vedení hospodářství. Čteme o tomto projevu ve "Frankfurter Zeitung": "Svobodné hospodářství, soukromá iniciativa, osobní odpovědnost nejsou požadavkem podnikatelstva vůči nám, nýbrž našim požadavkem vůči podnikatelstvu." Tedy svobodné kapitalistické hospodářství! "Slíbili jsme svobodné hospodářství a jsme zvyklí své sliby plniti." To ovšem: učinili, ale slib o úrokovém područí nesplnili. Pak se praví dále: "Komu je vzduch v tomto svobodném hospodářství příliš ostrý, může přece vystoupiti. Na jeho místo nastoupí povahy zocelené a silnější vile." Z nabubřelého slohu Třetí říše do správné němčiny přeloženo znamená to: Kdo to nevydrží, toho ať vezme ďas, velkokapitalista již tento ostrý vítr snese. Dále čteme: "Bylo by však dětinské chtít zneuznávati, že jsou nutny nejen velké podniky, nýbrž také účelové svazy s hospodářskými úkoly, má-li se živnostenská práce vykonávati rozumně a prospěšně. Kartely, syndikáty a jiné útvary budeme vždy míti." Také odstranění kartelů se slibovalo pracující masám, a pan Bernhard Köhler praví dnes: "Národní hospodářství bez krisí nemůže ovšem býti cílem střízlivé politiky" a n konec zabývá se zcela jako u nás, kde s všechno svaluje na racionalisaci, také touto otázkou, která skutečně má velikou vinu na dnešní krisi. Jen s tím rozdílem, že Bernhard Köhler pyšně hlásá: "Dnes již začíná veliká racionalisace podniků." Tak vypadá hospodářská politika Třetí říše, kterou bychom byli oblaženi, kdyby hitlerovský režim zvítězil. Co nás v tomto případě očekává v oboru kulturním, o tom netřeba ztráceti slov. Reakcionářský pokles ve všech oborech, zničení starých kulturních statků a především tendence proti myslícímu člověku. To není žádné přehánění, nýbrž tento cíl ztělesňuje se v knize německého badatele Jäntsche, která má titul "Körperliche Formen, Wesensart und Rasse". Jäntsch provádí ve své knize klasifikaci lidí a rozlišuje tři typy: měkký citlivý typ, myslící typ a typ bojovného vojáka. Zbytečno říkati, že "myslící typ" je typem "rozkladu". Mysliti znamená tedy rozklad. Správný člověk pro Třetí říši je člověk, který nemyslí. (Německé výkřiky: Za to myslí jeden za všechny!) Vidíme duševní souvislost mezi hitlerovským Německem a částí našich zdejších Němců na jednom propagačním plakátu sudetskoněmecké strany. Na tomto propagačním plakátu vidíme pochodovati řadu lidí. Podívejme se jen dobře na tento plakát, jak si kreslíř, umělec Henleinovy strany, představuje ideál německého člověka. Nikoli snad vesele, radostně a svobodně pochodující lidé, nýbrž těla jako šňůrou vyrovnaná; každá noha je ve stejné výši, každý obličej, každý nos s vedlejším ve stejném směru a usměrněn. To je ideál člověka Třetí říše a naší sudetskoněmecké strany. To je to, co nás očekává, kdyby se Hitlerovo tažení také proti nám podařilo. Nejde tedy zde jen o nebezpečí, jež německý fašismus dnešního německého režimu znamená pro malé národy a jejich národní svobodu a státnost, která nám jako mezinárodním komunistům samozřejmě přirostla k srdci; nýbrž největší nebezpečí hrozí s této strany německému lidu samotnému. Právě tak jako obrovské mocenské postavení německého imperialismu r. 1917 po mírových smlouvách bukureštské a brestlitevské vedlo německý národ do katastrofy versailleské, přineslo by válečné dobrodružství, jež dnešní německý režim připravuje k uskutečnění svých válečných cílů, ještě mnohem horší katastrofu pro německý národ. Z této katastrofy jest jen jediná záchrana: aby toto válečné nebezpečí pod vedením Sovětské unie a pracujících mas ve všech zemích za pomoci všech lidí, kteří chtějí mír, bylo odvráceno, aby německý národ porážkou dnešního německého režimu přiveden byl k bratrské demokratické spolupráci s ostatními národy. (Souhlas a potlesk komunistických senátorů.) Z těchto důvodů je politika, ministra věcí zahraničních dr Beneše, kterou zde ve svém výkladu zastával, nejen v zájmu Němců žijících v Československu, nýbrž také v zájmu veškerého Němectva, jako je tato mírová politika - v měřítku mezinárodním - v zájmu všech národů.