Tato politika potřebuje však součinnosti všech národů a pracujících mas všech národů jak uvnitř každého státu, tak také v mezinárodní součinnosti. Také uvnitř Československa je zapotřebí, aby tato politika byla zabezpečena podporou ode všech národností, také národnostních menšin, a z tohoto důvodu máme za povinnost zasazovati se a pracovati k tomu, aby se v Československu stalo vše, aby národnostním menšinám byla dána také možnost tuto politiku spolusledovati, pro tuto politiku je získati.

Je správné, když ministr věcí zahraničních praví, že menšinová politika Československa snesla by srovnání se sousedními státy. Víme, jak se vede národnostním menšinám, tedy také Němcům v Polsku a Maďarsku, a jak, dodáváme, v Polsku se schválením Třetí říše. A nejen v Polsku! Víme, že svého času Hitler, dříve nežli, došel moci, když žil ještě v přátelství s Mussolinim, hodil mu s velkým gestem Němce jižního Tyrolska: Tu je máš, sežer si je, my proti tomu nic nemáme! V poslední době, ve znamení přátelství mezi Německem a Polskem, hlasovala, jak známo, národní strana v Polsku, která je filiálkou německé národně socialistické strany, pro polskou vládu, která zároveň provádí nejbrutálnější politiku proti menšinám a tak také proti Němcům.

Je správné, když se říká, že smlouvy o menšinách, které jsou obsaženy ve smlouvě o Společnosti národů jakož i v mírové smlouvě Versailleské, poskytují národnostním menšinám ochranu před nejhorším útiskem a před odnárodněním, a nechceme také pochybovati o tom, že se tyto smlouvy o menšinách v Československu lépe zachovávají nežli v jiných státech. Ale musíme zároveň konstatovati, že to všechno nestačí a že Československo a jeho vláda nemá příčiny a práva samolibě na to poukazovati a setrvati na tom; zachováváme smlouvy o menšinách a tím dosti, není u nás více žádné menšinové otázky!

Přede všechno a v čelo každé menšinové politiky dlužno postaviti boj proti nouzi v území národnostních menšin, především proti nouzi v německém území. Nouze, nezaměstnanost, hlad v německém území jsou nejlepšími spojenci Hitlerovými v Československu, nejlepšími agitátory Hitlerovými v Československu. Upozornil bych jen na něco. My všichni mluvíme o tom a jsme si toho vědomi, jak strašlivé nebezpečí obzvláště německému území v Československu hrozí v případě války. Ale táži se: Jak můžete strašiti nebezpečím válečného zpustošení lidi, kteří v Rotavě, Nejdku, Cvikově, Jindřichově vidí, jak z podniků v nejhlubším míru staly se zříceniny, jak podniky, jako obrovský podnik Heintschel v Jindřichově, vypadají jako staré zříceniny hradů ze středověku? Tyto spousty jsou nejlepším prostředkem proti naší agitaci proti válečnému nebezpečí. Jak chcete získati lidi k agitaci proti válce tím, že jim předvádíte válečné hospodářství v Německu, nouzi o máslo a maso atd.? Myslíte, že se tím může působiti na lidi - a to je většina německého obyvatelstva v Československu - kteří vůbec nevědí, jak chutná máslo a maso? To nedělá žádný dojem na tyto lidi! Když se mluví o válečném průmyslu a o nucené práci v Německu, a to právem, pak to nedělá, přiměřený dojem na lidi, kteří jsou již 5 a 6 let bez jakékoli práce a kteří se octli v zoufalém postavení a jimž jest úplně lhostejno, jakou práci dostanou, jen když nějakou dostanou. Právě tato zoufalá nálada je nejlepším spojencem válečných štváčů, ve které si lidé nikoli právem, velice neprávem, ale pochopitelně říkají: Horší to nemůže býti; lépe ihned ve válce zahynouti, nežli pomalu zmírati hladem! To je větší nebezpečí než všechna ostatní nebezpečí, která nám zde hrozí od Třetí říše.

Mimo to osobní rovnoprávnost jakožto státních občanů, kterou máme jako příslušníci národnostních menšin, nedostačuje, aby uspokojila národnostní menšiny. Skutečné uspokojení nastati může jen na základě skutečné rovnoprávnosti národů samých a jejich jazyka, odstraněním stavu, který ústavně dělí národy v národy plného práva a národy menšího práva, státní národy a menšinové národy. V tomto směru musí nastati uspokojení národních menšin v Československu, aby mírová politika naší zahraniční politiky nalezla skutečnou oporu v širokých masách národnostních menšin. Toto právo menšin projevuje se všude, projevuje se v užívání jazyka, v obsazování státních úřadů, v obsazování míst u železnice, pošty abd. Samozřejmě víme, že by nebylo žádným hájením demokratických práv a svobod, kdyby se do státních služeb přijímali fašističtí živlové. Ale tato zásada musí rovněž platiti pro příslušníky všech národností ve státě, nikoli jen žádný německý a žádný maďarský, nýbrž také žádný český a slovenský fašista nesměl by býti přijat do státního aparátu státu, který si určil za úkol hájiti a zachovati demokracii. Tento režim bývá ještě zostřen různými podrobnostmi, tak na příklad tím, že se do německých krajin překládají úředníci, kteří se ani nedovedou dorozuměti s německým obyvatelstvem a kteří jsou nuceni volati tlumočníka, když s ním chtějí mluviti. Zostřuje se tento stav také štvaním ve velké části českého tisku, bohužel, také někdy v takových listech, které se nazývají socialistickými, především však tendencí, kterou v českém tisku velmi často shledáváme, házeti jednoduše všechny Němce s fašistickým vedením sudetskoněmecké strany do jednoho pytle. Nutno zde prohlásiti - a nechcete-li to vzíti na vědomí, chcete-li udělati chybu, zostříte jen poměry v německém území - je falešné domnívati se, že všichni voliči a členové sudetskoněmecké strany jsou fašisti a exponenti Třetí říše. Je veliké množství těchto lidí, kteří s touto politikou nemají nic společného, kteří z jiných důvodů se do stali do této strany; nehledě vůbec k tomu, že se v českém tisku objevují články, ve kterých se mluví o fašistických tendencích a jednoduše se říká "Němci v naší republice", aniž by se činil nějaký rozdíl mezi stranami a politickým směrem v téže straně, jako v sudetskoněmecké straně.

Také volání po větším počtu četnictva a policie naprosto nezmírní politickou krisi v německém území a není také žádným příspěvkem k spolupráci ve státě, když v časopise, který chce býti socialistickým, v "A Zet", jakýsi pan Pangrác píše fulminantní články o tom, že by se měly zakázati v německém území sňatky Čechů s německými ženami. To je, s dovolením, již stanovisko Hitlerovo, jenomže to již není rasová politika, nýbrž politika, které se používá také mezi dvěma různými národnostmi, které podle rasové teorie patří k téže rase. Na druhé straně vidíme, že se nezasahuje tam, kde by se mělo zasáhnouti. Vidíme to při stíhání skutečných a domnělých zločinů a úkladů proti republice vůči fašistickému hnutí v německém území. Vybírají se většinou ti nejmenší, kteří byli svedeni a používá se také zde zásady: malí zloději se věší, velcí se nechají běžet. Vidíme přímo protežování právě fašistických živlů. Chci uvésti dva příklady. Jeden týká se oboru ministerstva spravedlnosti. Poukazuji na případ Junga a Schuberta, kteří jen pro krajní liberálnost ministerstva spravedlnosti mohli uniknouti soudu. Poukazuji na udělení milosti panu Kasperovi, který byl zapleten do procesu Volkssportu a který dnes udělené milosti používá k tomu, aby cestoval jako řečník sudetskoněmecké strany. To bylo v příkrém rozporu s tím, jak se jednalo s našimi soudruhy Gottwaldem, Štětkou a jinými komunisty. Uvedl bych příklad z oboru ministra financí. Ve všech trafikách a na všech nádražích republiky, také v Praze, prodává se nejen český, nýbrž také německý fašistický tisk "Zeit", "Rundschau" atd., ale "Rudé právo", "Die rote Fahne" a jiné komunistické listy jsou z prodeje vyloučeny. Když se to v oboru boje proti fašismu děje za odpovědnosti soc. demokratického ministra, pak myslím, bylo by velice na čase, aby se v této příčině zjednala náprava. Skutečný boj proti fašismu, proti agentům Třetí říše bude se muset vésti jen jako boj za práci a chléb a za náležitou péči o nezaměstnané a především o mládež. To bude nejtěžší ranou proti všem fašistickým tendencím, když nejprve zjednáte lidem práci a nezaměstnaným poskytnete také slušnou podporu, a když za bráníte, aby mládež nezbídačela a nezoufala; za druhé když poskytnete vydatnou pomoc státní správě, obcím, také pomoc maloživnostníkům, malorolníkům a nezaměstnaným intelektuálům, kteří v německém území hromadně hynou a kteří ve svém zoufalství jsou nejlepším zdrojem fašistického hnutí; za třetí boj za národnostní rovnoprávnost, boj za politickou svobodu. To byly by body, na jejichž základě nejdůkladněji a nejbezpečněji by bylo vésti boj proti fašistickému nebezpečí. Vidíme to také v jednotlivých otázkách; nedůstojná podívaná, jakou vidíme při otázce německé radiové stanice. Toto jednání nepřispívá k tomu, aby v obyvatelstvu povzneslo vážnost demokratického státu.

Aby pronikla takováto politika zabezpečení demokratických práv a svobod, zabezpečení republiky, takováto politika boje proti fašismu, je potřebí - že by buržoasie byla v tomto boji nápomocnou, o tom dlužno velice pochybovati - aby pracující masy všech národů pracovaly společně, aby všechny národnostní, politické a náboženské rozdíly ponechaly stranou a se semknuly k tomu cíli, aby čelily fašistickému a válečnému nebezpečí. Víme, že samozřejmě mezi různými směry a stranami, jež mají své přívržence v pracujícím obyvatelstvu, jsou rozpory zásadní a taktické povahy, rozpory o tom, jaká bude poslední cesta, aby se vyvázlo z vykořisťování a útisku. Ale v nynější chvíli hrozí fašismus, hrozí nová válka znemožniti nám i nejmenší krok ku předu; hrozí nám, že budeme vrženi nazpět. Proto musíme, nechť si další vývoj představujeme jakkoli, čeliti nebezpečí fašismu a války, abychom vůbec umožnili ně jaký vývoj, a odložiti v tomto okamžiku jakoukoli diskusi o všech sporných otázkách. Neboť neučiníme-li tak, pak na konec nám všem, ať Němcům nebo Čechům, ať sociálním demokratům nebo komunistům, ať židům, křesťanům, bezvěrcům nebo atheistům ustane se údělem, že budeme jednou o otázkách, které nás dnes dělí, diskutovati v hromadném hrobě nebo v koncentračním táboře. Semknutí všech pracujících tříd je nezbytnou nutností. Všichni, kdož skutečně z vnitřního přesvědčení jsou pro demokracii, kdož skutečně chtějí mír a fašismus chtějí potírati, musí se semknouti. Toho je také zapotřebí k provádění zahraniční politiky, kterou nám zle pan ministr Beneš přednesl. Abychom dosáhli cíle Benešem stanoveného, je zapotřebí skutečně a činem podporovati politiku našeho ministra věcí zahraničních. Přes ubezpečení pana ministra, že ve svém optimismu spatřuje takřka kus činnosti ve svém oboru, přece nemohu se zdržeti toho, abych neřekl, že nejsme tak optimistickými jako pan ministr. Uvítal bych však velmi upřímně, kdyby v tomto případě podržel pravdu pan ministr a nikoli my. Ale zdá se, že dnešní poměry nedávají bohužel za pravdu tomuto optimismu, a to jak pokud jde o jistotu míru v zahraniční politice, tak také pokud jde o vnitřní poměry.

Vzali jsme zde dnes na vědomí také prohlášení nového min. předsedy. Nový pan ministerský předseda prohlásil, že na dosavadní vládní politice nebude provedena žádná změna. My však toto prohlášení přijímáme s velkou nedůvěrou. Nevěříme, že za vedení nové vlády skutečně bude pokračováno v dosavadní politice, aniž tím chceme říci, že tato dosavadní politika vlády byla správnou. Obáváme se naopak velice, že tato změna v předsednictvu ministerstva a okolnosti, za jakých tato změna byla, provedena, chovají v sobě nebezpečí, že kurs vnitřní politiky vládní půjde doprava. O vnitřní politice nechceme dnes mluviti, ale tento kurs je také nebezpečným pro zahraniční politiku. Nový pan min. předseda přichází z tábora, který neodpovídá politické koncepci, kterou pan ministr věcí zahraničních dr Beneš vyložil ve svém exposé. Jeho politická minulost jest ostatně velice povážlivou a nemůžeme věřiti, že Konopiště znamená školu pro mírovou politiku a že je školou národnostního osvobození a nemůžeme také věřiti tomu, že spolupráce Hodžova pro zpravodajskou službu vrchního velení armády ve velmi starém Rakousku, kde Hodža v tak zvané společné ústřední zpravodajské kanceláři, přidělen pro zvláštní účely, pracoval proti československým legionářům, činí ho pro jeho nový úřad zvláště způsobilým. Hodža v tomto úřadě, přidělen pro zvláštní účely, pracoval proti československým legionářům. Byl vojákem. Zcela správně. Ale v jakýchsi novinách četl jsem v těchto dnech, že se zachránil do tiskové kanceláře. Vojákovi nelze vyčítati, když se zúčastní války na frontě. Nelze mu také vytýkati, jestliže se mu podaří dostati se z fronty. Jestliže však prohledává dopisy ruských válečných zajatců anebo sbírá materiál proti československým legionářům, aby o tom podával zprávu, za to je pak odpovědným. Mám zde před sebou knihu "Kriegs- und Industriespionage, 12 Jahre Kundschafterdienst". Jejím autorem je generálmajor Max Ronge. Kniha vyšla v nakladatelství Amaltea v Curychu, Lipsku a ve Vídni. Kniha vyšla r. 1932. Major Ronge byl posledním šéfem zpravodajské služby staré armády a v této knize čteme: "Příznačnými pro prostředky, kterými naši váleční zajatci byli nuceni do legií, jsou pozorování, která učinil dr Milan Hodža při censuře ve společné ústřední zpravodajské kanceláři, která dne 5. července 191$8 napsal v jedné zprávě: (Ministr dr Dérer: Hodža nebol ani v českej, ani v slovenskej, ani v chorvatskej cenzore!) "Páše se, psal jeden válečný zajatec, s námi Slovany zde veliké svinstvo. Nutí nás bojovati proti naší vlasti." Podobné projevy opakují se v korespondenci vždy znovu. Nejen vlastenecké rozhořčení, nýbrž také politické vystřízlivění vůči Dohodě namnoze docházejí projevu. Ostuda, že nemohou zvítěziti bez válečných zajatců: " Velice si stěžovali Slováci, nižší krajané Hodžovi, jak brutálními prostředky je Češi nutí do legie. Tato změna v osobě min. předsedy je však tím více na pováženou, že není o sobě zjevem ojedinělým, nýbrž že je spojena se silným odporem proti zahraniční politice, kterou zde pan ministr věcí zahraničních zastává. Odpor, který má zástupce naprosto nikoli slabé, jako celou německou buržoasii, která je také zastoupena ve vládě a která je vysloveným odpůrcem zahraniční politiky pana ministra Beneše. Nenaleznete v německých měšťáckých listech, čítaje v to tisk strany pana ministra Spiny, ani slova skutečné obhajoby zahraniční politiky pana ministra věcí zahraničních dr Beneše, naopak při každé příležitosti útoky, které většinou směřují proti paktu se Sovětskou unií. Vidíme však také, že velká část české buržoasie směřuje proti této zahraniční politice Benešově. Vidíme skupinu pana dr Preise, která politicky representuje finanční kapitál, vidíme Národní sjednocení, jehož přiměřeně slabé zastoupení v zákonodárném shromáždění naprosto není výrazem jeho hospodářské síly, základem jeho politické mocenské linie. Vidíme však také, že český agrární tisk každým krokem přináší útok proti zahraniční politice pana ministra Beneše, často také skryté pod osobními útoky. Vidíme, že v české agrární straně, v největší vládní straně, je zde silné pravé křídlo, které naprosto neznamená záruk provádění a zachování zahraniční politik pana ministra dr Beneše, pokud se tato politika neobrací přímo proti nynější zahraniční politice. Jsem pevně přesvědčen, že dnešního pana ministerského předsedu, který je exponentem tohoto pravého křídla agrární strany ve vládě, bude možno získati pro změnu zahraniční politiky a jsem přesvědčen že také tyto kruhy vidí se pod tlakem dnešního zostření válečného nebezpečí nu ceny tuto politiku spolu prováděti. Je všude rozdíl, zdali se politika provádí na základě přesvědčení anebo zdali se jen pod nátlakem okamžitých poměrů, poněvadž to jinak nejde, s ní souhlasí a vyčkává, až nejbližší příležitost poskytne možnost jíti jinými cestami. Vidíme v těchto českých kruzích a právě tak v kruzích německé buržoasie sklon pro jinou zahraniční politiku, politiku odvrácení od spolku se Sovětskou unií a politiku hledání kompromisu s dnešním fašistickým Německem. Nebudu, poněvadž se tak stalo již opětovně, citovati různé výroky Kramářovy a jiných, ve kterých se zjevně projevuje sympatie pro sblížení s Německem. Ale takováto orientace zahraniční politiky, byla by také pro Němce v Československu nebezpečnou, byla by nebezpečím také pro nás jakožto národnostní menšinu. Neboť vidíme to dnes na příkladu Polska. Spolek Polska s dnešním Německem neznamená zlepšení situace německé menšiny v Polsku, naopak vedl k tomu, že tato menšina pod nátlakem Třetí říše je nucena souhlasiti se svým národnostním utlačením a bojovati proti panujícímu režimu také za národnostní práva menšin. Takováto změna zahraniční politiky zhoršila by tedy také naši situaci jakožto německé menšiny.

Ze všeho toho jasně vysvítá, že je nutno, aby zahraniční politiku ministra Beneše podporovalo veškeré pracující obyvatelstvo všech národností v Československu a že nutno zabrániti všemi prostředky obratu do prava ve vnitřní politice. Neboť ministr řekl správně, že zahraniční politika státu podstatně jest určována vnitřním režimem. Kdyby ve vnitřní politice nastal obrat doprava, projevilo by se to velmi brzo také v zahraniční politice. Přihlížejíce k těmto mocenským poměrům a k vnitropolitickému nebezpečí pro dnešní zahraniční politiku, nesmíme se také dát ukonejšiti myšlenkou, že to Beneš již udělá, k tomu že zde je ministr věcí zahraničních. To nemá býti nedůvěrou vůči zahraničnímu ministrovi. Nepochybujeme o tom, že to s vyloženou zahraniční politikou míní poctivě a vážně a že učiní vše, aby ji udržel. Proto schvalujeme také exposé pana ministra. Ale rozhodující a nikoli v poslední příčině je osoba ministra věcí zahraničních. Byly v dějinách o států, byť nikoli v Československu, také již změny na takovýchto místech. Rozhodujícími jsou mocenské politické poměry ve státě, a proto jest zapotřebí, aby pracující třídy v tomto státě vynaložily všechno, aby se mocenské politické poměry utvářily tak, aby tato zahraniční politika míru a spolupráce států a národů v zájmu míru a spolku se Sovětskou unií jakožto nejsilnějším mírovým činitelem mezi státy skutečně také byla zachována, aby nemohly nastati žádné mocenské přesuny.

Také v zahraniční politice v mezinárodním měřítku nevidíme věci tak růžové jako ministr věcí zahraničních. Je správné, že obrat Velké Britanie ke Společnosti národů, k sankcím na zabránění války, má veliký význam; ale při tom nezapomínejme dvou činitelů britské zahraniční politiky: 1. vysloveně protisovětské politiky Velké Britanie, která se projevuje v tom, že se Velká Britanie žádným způsobem nechce zúčastniti anebo přiblížiti tomu paktu, jejž ministr věcí zahraničních zde vylíčil jako podstatnou záruku míru, a 2. opětovné podpory fašistického Německa v otázce ozbrojení a při jiných důležitých diplomatických akcích. Také kolísavé stanovisko pana Lavala v otázce sankcí proti Italii neposkytuje nám žádné důvěry ve stabilitu této zahraniční politiky. Vidíme to vždy zřetelněji, to dlužno také zde zdůrazniti, že válka Italie proti Habeši nebyla by vůbec mohla vypuknouti, kdyby Společnost národů byla od samého počátku jasně a rozhodně prohlásila: Jestliže Italie zasáhne, vstoupí v platnost ty a ty sankce. Válka byla by skončila během týdne, kdyby se byly rychle a důkladně provedly sankce, ke kterým státy Společnosti národů jsou podle §u 16 stanov oprávněny. Během týdne byla by Italie bývala nucena tuto válku skončiti. Vinu na tomto váhání má většinou kolísavé stanovisko Lavalovo, a ukazuje se stále jasněji - to vysvítá také ze všech zpráv z Francie - že ve Francii zachvacuje stále větší kruhy poznání, že v nitru Francie je potřebí odklonu do leva, aby Francie ve své dnešní politice skutečně vstoupila do fronty míru a zabránění válce anebo rychlého její skončení.

Nutno zde také promluviti o snahách Velké Britanie a Francie, resp. Lavala, zjednati mír na základě toho, že se povolí určité teritoriální a jiné požadavky Italie na účet Habeše. Nejde zde o Habeš, nýbrž o zásadu. Dlužno se ohraditi proti tomu, aby se takovouto cestou jednalo o zemích a národech malých států mezi velmocemi, aby se čachrovalo se zeměmi a lidmi jako se čachruje s dobytkem, aby se snad tím způsobem došlo k vyrovnání mezi velmocemi. Proti tomu musíme se ohraditi. Co se v tomto oboru dnes děje jednomu, může zítra velmocem napadnouti vůči jiným. Můžeme s klidným svědomím říci, že jest úplně vyloučena situace, že jednou ty a ony velmoci, i když jde o střední Evropu, když ve střední Evropě hrozí nebezpečí, rozdělí a začachrují mezi sebou střední Evropu, aby zachovaly to, co prý pro ně je přijatelným mírem. Proto nutno zcela rozhodně ohraditi se proti této metodě, která je úderem do tváře národnostního práva sebeurčení národů, a vítáme, že se právě zástupce Sovětské unie jako jediný ohradil proti takovémuto jednání s národy.

Tato mezinárodní situace nám ukazuje, že také v tomto oboru je zapotřebí součinnosti pracujícího obyvatelstva všech států a národů, aby skutečně pronikla mírová politika, ježto se také v mezinárodním měřítku národové nesmějí spoléhati na státníky a diplomaty, nýbrž sami jednajíce musí vystoupiti, a to ve dvojím směru. Především, aby se státníkům, kteří při tom vyjednávají a kteří to s mírovou politikou myslí vážně, dostalo opory a jejich postavení upevnilo, a aby se druhým, kteří to nemyslí poctivě, kteří jen pod tlakem určité situace přechodně takovouto politiku provádějí, ukázalo, že zde je moc, která tuto mírovou politiku v každém případě chce prosaditi, i kdyby diplomati a státníci selhali. Proto je potřebí, aby v boji proti válce a fašismu - tyto otázky jsou nerozlučně mezi sebou spojeny - došlo k velké mezinárodní akci všech mas proti fašistům, a aby, co pan ministr dr Beneš zdůraznil, kolektivní součinnost států pro zachování míru doplněna byla kolektivní aktivní součinností pracujícího obyvatelstva všech států v zájmu zachování míru.

Pan ministr Beneš řekl také něco o Rakousku. Zdůraznil přátelství s Rakouskem a zde nutno zcela zřetelně říci, že by bylo těžkou ilusí domnívati se, že dnešní režim v Rakousku je zárukou proti fašistickému převratu, proti intrikám Třetí říše, proti monarchistickým intrikám, že dnešní režim v Rakousku je zárukou zachování svobody a samostatnosti Rakouska. Není na celém světě žádného režimu, který by tak kolísal a který by uvnitř byl tak slabým, jako právě dnešní austrofašistický režim. Celý režim je silně prostoupen zástupci ideologie Třetí říše, národními socialisty a haknkrajclery. Byrokracie, soudy, armáda, policie a také Heimwehr jsou silně prostoupeny národními socialisty. Podívejme se jen na rozsudky soudů v Rakousku. Shledáme, jak mírné jsou tyto rozsudky proti národním socialistům. Teprve dnes hlásí se rozhodnutí, že několik národně socialistických vůdců byla osvobozeno. Na druhé straně vidíme, s jakou brutálností postupují rakouské soudy proti soc.-demokratickým a komunistickým dělníkům. Rakouský nejvyšší soudní. dvůr rozhodl nedávno, že pouhé držení komunistického letáku znamená zlo čin velezrady. A podle toho rakouské soudy rozhodují. To znamená, že režim, který je dnes prostoupen národními socialisty, který protežuje národní socialismus, dělnickou třídu brutálně potlačuje, onu třídu, která znamená jedinou záruku svobody a neodvislosti Rakouska.

Monarchistické tendence. Vidíme obnovení uniforem, odznaků, praporů staré c. a k. armády v dnešním Rakousku. Vidíme volné uplatňování monarchistických tendencí a na druhé straně kurs zahraniční politiky, diktovaný především dobrodružnou politikou takového Starhemberga, který kolísá mezi Italií a hitlerovským Německem, ačkoli italský kurs v rakouské zahraniční politice nemá přívrženců v masách rakouského obyvatelstva. Fašistickou Italii masy rakouského obyvatelstva nenávidí. To ovšem neznamená, že proti italskému lidu, v kterémžto bodě s panem ministrem věcí zahraničních souhlasíme, cítí nenávist, ale nenávist proti fašistickému režimu v Italii je v rakouském obyvatelstvu velice rozšířena. Tak provozuje dnes také Rakousko zahraniční politiku, která nemá opory v rakouském obyvatelstvu. Dnešní režim v Rakousku nemá v žádné vrstvě obyvatelstva skutečně pevné opory a může se udržeti jen prostředky krajního teroru. To ovšem neznamená, že by nár.socialistické a fašistické nebezpečí v Rakousku bylo akutním v tom smyslu, že by zde nebylo žádné síly, která by tomuto nebezpečí mohl čeliti. Naopak, kdyby rakouská dělnická třída, která dnes, ve svém táboře postupuje jedno ně, obdržela politickou volnost, kdyby vzala do rukou veslo státu, pak by celé monarchistické a nár.-socialistické strašidlo najednou zmizelo. Vidíme také, že dělnictvo v Rakousku stále nabývá větší síly. To vidíme nejzřetelněji na novém vybudování organisací, dále že se nemůže konati žádná schůze fašistické nucené organisace, aniž by socialističtí a komunističtí dělníci zcela zjevně nevystoupili, načež s schůze ovšem skončí. Vidíme to také z toho že se rakouští držitelé moci vidí nuceni pracovati se všemi prostředky demagogie, aby se pokusili udržeti dělnictvo na uzdě. Jestliže dnes nový ministr soc. péče, profesor dr Dobretsberger, je nucen pronésti řeč, ve které praví: Chci jíti tak daleko, že tresty ohrozím podnikatele, který nezachovává mzdových ustanovení. Prostředek, kterého dosud v žádném jiném státě nebylo použito, jestliže se vidí nucena říci: "Podnikatele, který dnes obchází kolektivní smlouvu, který dělníky nutí pracovati bezplatně přes čas, který má za to, že přišla doba uplatniti své zájmy na úkor dělníka, dlužno považovati za nepřítele státu a saboteura. Denně docházejí oznámení a stížnosti o takovýchto přehmatech podnikatelstva, které přidělený mně státní tajemník Znidaric přesně sleduje. Prosím dělnictvo, aby se takovýmito stížnostmi netajilo a zaručuji se za to, že mu z tohoto hájení jeho zákonitě zaručených práv nevzejde žádná škoda", a když zmíněný státní tajemník Znidaric se vidí nucena mezi jiným říci, že v dohodě s ministrem Dobretsbergerem nutno dělnictvu vrátiti samosprávu nositelů sociálního pojištění a že svaz organisací bude podávati návrhy, že také přiblížil se okamžik, kdy možno provésti volbu závodních důvěrníků, stanovenou ve stanovách svazu organisací, když tedy držitelé moci v Rakousku jsou nuceni demagogickou formou a jen slovy činiti takovéto ústupky - vysvítá z toho zřetelně, jak kolísavým je režim v Rakousku, jak se zoufale pokouší nalézti v dělnictvu nějakou oporu. Ale všechny tyto pokusy selhávají. Vidíme také, že pánové Fey a Grossauer, kteří činili takové pokusy, byli z vlády vyhozeni, poněvadž tlakem dělnických mas byli pro vládnoucí hnáni příliš daleko a příliš mnoho si dovolili. Tak píše na př. dřívější státní tajemník Grossauer: "Nutno přesně a jasně konstatovati, že nemáme dosud stavovských organisací. Stavovská organisace je především samospráva, sebeurčení a vlastní odpovědnost ve vlastním oboru. Je nutno likvidovati dobu komisařů." Likvidovalo se snad trochu příliš mnoho, mínil s ohledem na dělnické organisace. Uvádím to všechno, abych ukázal, že Rakousko při dnešním svém režimu by bylo po chybným spojencem pro udržení míru, pro zabezpečení svobody, pro samostatnost Rakouska a v boji proti válečnému nebezpečí a proti připojení k fašistickému Německu. Vidíme také, že se dnešní režim v Rakousku, ovšem zmírněn známým rakouským lajdáctvím a pomalostí, začíná bráti vůči Československu podobnými cestami jako Třetí říše. Mluvil jsem již o tom, že se celá síť špiclů Gestapo z Německa rozprostřela přes hranice do Československa. V květnu 1935 byl rakouskému vyslanectví v Praze přidělen tiskový atašé pan Hilbert, muž, který své žurnalistické kvalifikace nabyl u policejního ředitelství ve Vídni. Ačkoli jsem žurnalistou, nemám přece žádné zkušenosti o tom, že příslušník našeho stavu musí býti vycvičen právě u některého policejního ředitelství. Ale zároveň s panem Hilbertem bylo do Prahy posláno 10 kriminálních úředníků od vídeňského policejního ředitelství a později sem z Vídně poslali ještě 5 jiných kriminálních úředníků, takže dnes je 15 kriminálních úředníků od vídeňské policie spolu s panem tiskovým atašé činno na téže linii, kterou sledují špiclové Gestapo, vysláni z Německa do Československa. To je také známkou toho, že rakouský fašismus jde po stopách hitlerovského fašismu. Také o Rakousku platí totéž a při dnešním režimu ještě silnější měrou, co platí o všech státech, že jedinou zárukou skutečně mírové politiky, jedinou zárukou skutečné politiky zabránění válkám, jedině a výhradně budou pracující masy, které mají hlavní zájem na zachování míru a které za všech okolností a všemi prostředky se postaví proti jakékoli válce. (Potlesk senátorů strany komunistické.)

Místopředseda dr Bas (zvoní): Dále je ke slovu přihlášen pan sen. inž. Havlín. Uděluji mu slovo.

Sen. inž. Havlín: Slavný senáte! Poslouchal jsem včera s velkým zájmem exposé pana ministra zahraničních věcí a měl jsem příležitost je také expressis verbis čísti, jak mně bylo dáno do ruky. Konstatoval jsem, že se neodchyluje svou formou a náplní nijak od exposé, kterých jsme měli za minulé šestiletí již řadu v rukou a která jsme sledovali. Je to velká část historismu, se kterým se setkáváme, o událostech, které většinou uplynuly, a vždycky je tento historismus doprovázen značnou měrou optimismu, při čemž konec konců jsme žádných zvláštních pronikavých náhledů do nové situace nezískali.

Letos Společnost národů, které je tam věnováno neobyčejně mnoho místa, snad 80 % z celého obsahu, zasedá a jedná pod předsednictvím našeho pana ministra zahraničních věcí a já chápu, že jemu již z tohoto titulu jako předsedovi tohoto váženého sboru jistě připadá úkol nanášeti co možná nejvíce světla na celý aparát, jako každému z nás, jsme-li předsedy jakékoli, třeba sebe menší společnosti. Pán ministr mně musí laskavě prominouti, že o některých okolnostech, jak jsou v exposé obsaženy a jak se jich dotkl, se náš názor různí a že s ním tento názor konciliantní formou vyměním.