V druhém oddíle exposé se líčí události politické r. 1935 až do vypuknutí konfliktu italsko- habešského. Nejpozoruhodnější, řekl bych, resultát, který plyne z celého toho líčení, je, že odzbrojovací konference, konaná pod patronancí Společnosti národů, skončila ozbrojením Evropy a především Německa, tedy že její výsledek byl zcela opačný, naprosto negativní. Německo se ozbrojila, zdá se, že svou vlastní vůlí, aniž by bylo čekalo na jakékoli svolení států, které jsou ve Společnosti národů, aniž by bylo respektovalo ustanovení mírových smluv. Německo se ozbrojilo nejen na souši, nýbrž ozbrojilo se po dohodě s Anglií také na moři, a to, myslím, bylo tak frapantní porušení paktu Společnosti národů i mírových smluv, že jsme všichni očekávali, že dojde k nejostřejšímu zákroku po zkušenostech, že pár let před touto událostí Německo se stalo kazimírem, který rozvrátil celý evropský mír a vyvolal těžkou světovou válku. Společnost národů se ohradila - to je pravda, to musím kvitovati - prohlášením, které mělo cenu pouze akademickou a u německého ozbrojení zůstalo bez jediného důsledku, bez jediné sankce, zkrátka bez jediné represe. Důsledek tohoto německého počínání se objevil v evropské politice tím, že sešlo z definitivního projednávání východního paktu, ale projednávání východního paktu bylo nepříjemné pro nás jako samostatný suverenní stát již z toho důvodu, že jsme původně nebyli ani jmenováni mezi státy, které mají býti účastny toho řešení. K tomu se připojovaly právě cesty francouzských a anglických státníků do Varšavy. Sešlo také z provádění dunajského paktu a řeknu otevřeně, že si nedovedu představiti, že by se dunajský pakt mohl dělati bez Italie. Navazuji na stav, který je dnes.

Velmi mne překvapilo, že není zvláště důrazně a pronikavě v exposé osvětlen případ konfliktu italsko-habešského, že jsme zůstali neutrálními, jak konstatuje pan ministr, je správné. To je i naše stanovisko, že jsme zůstali neutrálními, vyplývá z našich závazků, poněvadž jsme členy Společnosti národů a převzali jsme tento závazek oficiálně. Já jako člověk slušný jsem pro to, abychom všecky oficiální závazky, které by povstaly usnesením a schválením parlamentu dodrželi. Aby mi bylo rozuměno: Mé poznámky se netýkají toho, že bych zásadně neschvaloval jednání Společnosti národů. Ale my jsme nemusili se v ní exponovati zrovna tak vřele, jako se to stalo, my jsme nemusili pro ty sankce býti prvními, kteří je schvalovali ve své vládě, když jiné státy rozvažovaly a se rozpakovaly. Nemusili jsme to dělat v té chvíli, kdy jsme mohli vším právem napřed ve vládě prováděti důkladné porady o naší vnitřní politice, o problémech, které jsou stěžejními problémy v tomto státě, to je porady o nezaměstnanosti, o vyrovnání státního rozpočtu, o problému státních financí a celé řadě politických problémů. Snad jsme mohli raději o nich prováděti napřed jednání a pak teprve vyplniti to, co vyplývá z paktu Společnosti národů. Tím by se jistě nebývala stala žádná chyba. Mám dojem, že to není pro nás nejvýhodnější, že jsme byli ze všech států prvními a že jsme si to připočetli ještě za zásluhu. Počítám s tím, že to nevzbudilo zrovna vlídné přijetí v Italii a promiňte, Italie je 44 milionový národ a ani tímto a ani žádným jiným konfliktem nebude smazána z evropské mapy. (Sen. Mikulíček: Podle vás se mělo počkat, až bude povražděno statisíce žen a dětí!) To jděte vykládat Stalinovi, který jich dal povraždit miliony. (Min. dr Beneš: Pane kolego, my jsme byli až sedmnáctý ze států, před námi jich bylo 16!) Byl bych rád, kdybyste to dal do exposé. (Min. dr Beneš: To si můžete přečíst v novinách!)

Počátek sporu habešského nechal Anglii celkem klidnou. Tento konflikt nevznikl teprve v říjnu, když došlo k výbuchu válečnému. O konfliktu habešském se hovořilo dosti dlouho a je zajímavo, že Anglie nevyvozovala z počátku tak těžké závěry, které vyvozovala v době pozdější. Anglie mezi tou dobou opevňovala Maltu, svůj opěrný bod, stahuje eskadry do Středozemního moře a bere i eskadry baltické. Může si to dovoliti na základě paktu o námořním zbrojení s Německem, poněvadž právě v té době, když zrály události mezi Italií a Habeší, došlo k uzavření dohody německoanglické o námořním zbrojení. Tenkrát bylo dovoleno Německu asi 35 % anglické tonáže. V říjnu počaly operace válečné a Společnost národů se radila podle svých statutů, kdo je útočníkem. Trvalo to několik dní, než bylo jasně řečeno, že Italie je útočníkem. Podle novinářských zpráv byla však v té době italská armáda i při nepříznivém podnebí již 40 km na území Habeše. Kdyby se podobný případ, nedej bůh, stal ve střední Evropě, takových 40 km by znamenalo pro malý stát katastrofu. Je v tom také ironická antitese, že ve chvíli, kdy se jednalo o tom, kdo je útočníkem, zrovna tak jako když se jednalo o to, kdy se budou plniti sankce, v Habeši se válčí vesele dále. Náhlý zásah anglické politiky a změna její taktiky s ohledem na Společnost národů, myslím, že není podmíněna tím, co pan ministr velmi vítá ve svém exposé, že to znamená definitivní změnu názorů tradiční anglické politiky, nýbrž že je to vyvoláno situací, která pro Anglii vznikla konfliktem italsko-habešským. Anglie se napřed zajistila na Středozemním moři, zrovna jako v Egyptě uzavřením Gibraltarského průlivu. Když se cítila dosti silnou a učinila všechny přípravy, objevuje se ve Společnosti národů, poněvadž je si vědoma, že proti tak silnému faktoru, jakým ona jest a té její velké pohotovosti bude těžko moci někdo klásti odpor, po případě jednati jinak, než to ona sama bude žádat, poněvadž bylo jasno, že je tu spojenectví franko-anglické, které kdyby utrpělo trhlinu, bylo by to nepříjemné nejen oběma státům, nýbrž jistě i celé Evropě. Ale mám dojem, že toto anglické napětí na bylo ostré formy v té chvíli, když Německo se vyjádřilo, jakým způsobem by bylo ochotno znovu vstoupiti do Společnosti národů, poněvadž mu vyprší dvouletí, které je zavedeno ve statutu. Německo položilo podmínku, že okamžitě vstoupí do Společnosti národů - cituji podle informací zahraničního tisku - jestliže se statut Společnosti změní a odstoupí-li Společnost od versailleského míru, za druhé, dostane-li zpět své kolonie a za třetí, bude-li mu povoleno, aby mohlo okamžitě obsaditi demilitarisované pásmo rýnské. (Min. dr Beneš: To není pravda!) Cituji, jak jsem četl v zahraničním tisku. Ve všech novinách to bylo, jen nikoliv v československých, kromě "Prager Tagblattu." (Min. dr Beneš: To bylo oficiálně dementováno!) Bohužel, máme zkušenosti, že oficiální dementi v takových věcech dokazují, co je pravda.

Zdá se, že tu je vlastní těžiště anglické politiky a když se na to díváme trochu objektivně, beze všech příkras, musíme si říci, že je tu ještě jedna věc. Anglie vidí, že kontinentální stát evropský najednou válečnou mocí chce uchvátit kolonie. Anglie je si také vědoma, že bude-li k tomuto případu mlčet a vezme-li ho pouze na vědomí, že zítra nebo pozítří se může objeviti jiný kontinentální stát, v tomto případě Německo a položí touž podmínku: Kolonie mělo, Anglie největší část jich zabrala a Německo si může pohrůžkou války vynucovati totéž, aby mu kolonie byly vydány. To, myslím, není daleko od pravdy, když pozorujeme vývoj zahraniční politiky německé za tu krátkou dobu, co ji ovládá Hitler. Anglie byla si také vědoma, že nemůže jen tak klidně inscenovati tu situaci, aby evropský stát byl poražen na africkém pobřeží, poněvadž, slyšíme-li, že v Indii je tak značné vření proti anglickým dobyvatelům, že není klidu ani v jižní Africe mezi porobenými kmeny, byl by to špatný příklad, kdyby bílí byli poraženi, a proto Anglie hledá východisko, aby pro Německo nebyl precedens pro dosažení kolonií a jsem přesvědčen, že po všem tom dlouhém jednání, které především - to musím říci upřímně - velmi šťastně vedl francouzský ministr Laval, aby nedošlo ke skutečnému konfliktu, nastalo vyjasnění, ale v tom smyslu, že se bude hledati cesta, která by uspokojila Italii, která by uspokojila Anglii a také Společnost národů. Ale to neříkám svůj názor, tím jen opakuji, co je jasně řečeno v exposé pana ministra, že v londýnském parlamentě se mluvilo o umírněné transakci. Transakce je převod pravidelně majetkový a v tomto případě to bude znamenati převod určitého území nebo práv a mám obavy, aby po zkušenostech, které má Evropa a svět ze 300leté koloniální politiky anglické, to nedopadlo tak, aby se Anglie s Italií o vliv nebo území nerozdělila tou formou jako jindy a aby Společnost národů nezůstala jen mravním patronem, který by to vzal na vědomí.

Zdá se tedy, že tato umírněná transakce se nakonec stane na konto Habeše, což by pro Habeš jako člena Společnosti národů nebylo zvláště výhodné.

Při těchto jednáních anglicko francouzských kladla Anglie neobyčejně velkou váhu na to, že musí míti od Francie za všech okolností bezvýhradnou podporu pro případ, že by byla napadena. Je známo z referátů denního tisku, že takováto záruka jí byla dána. Ale tu je zároveň zajímavo a dotýká se toho na jistém místě také exposé páně ministrovo, že podobný bezvýhradný závazek pro stabilitu středoevropské politiky nebyl Anglii dán tak, jak ho požadovala Francie. Anglie ho dává s jistými výhradami ve formě nedosti jasné, v exposé páně mistrově se říká, že je to forma, jasná, ale já bych řekl, že je to forma dosti nejasná, velmi všeobecná. Tam se říká, že každý případ jednotlivě by musil býti individuálně zkoumán, jali byl mír porušen, jak byly porušeny pakty, tedy se všemi konsekvencemi. Pak by následovalo zjištění viny útočníkovy. Tam neříká Anglie tak kategoricky, že by bezvýhradně dělala to, co žádá dnes, aby udělala Francie pro případ konfliktu.

Kromě toho, pokud jsme to mohli sledovat v zahraničním tisku, bylo doprovázeno toto vyjádření anglické vlády tím stigmatem, že tato vláda dává toto ujištění v každém případě, že se zachová tak a tak, a kdyby zde nebyla ona, že není obav, že by druhá vláda to neplnila, poněvadž veřejné mínění anglické by si vynutilo toto plnění. Veřejné mínění, račte prominout, je velmi malou zárukou, i když je to veřejné mínění anglické, poněvadž toto veřejné mínění také velmi dobře sneslo zbrojení Německa a námořní smlouvu s Německem. Tam bych neviděl tu záruku.

Pan ministr se zmiňuje o tom kousek dále ve svém exposé, kde mluví o Hoarově projevu a přiznává, že je omezen výhradou individuálně zkoumat každý konflikt podle daných okolností. Myslím, že to nepotřebuje širšího komentáře. "Le Matin" udělal na to celkem dobrý vtip. Když se jednalo mezi Francií a Anglií o bezvýhradné záruky, Anglie hrozila, že kdyby Francie to neudělala, že by most, který je vystaven z londýnského břehu na břeh, francouzský, se tím probořil a že by nebylo styků a zůstala ostrovní říše a kontinent. "Le Matin" na to řekl vtipně, že byl postaven ještě jeden takový most z anglického břehu na německý břeh, že v březnu tohoto roku pod jeden pilíř tohoto mostu byly dány výbušniny a že jeden oblouk byl vyhozen do povětří, ale ta mezera most nerozbila, poněvadž byla ta díra ucpána válečnými 1oďmi anglicko německými.

Pan ministr Beneš vyjímá v exposé otázku Habeše na určitých místech z problému, ačkoliv podle mého soudu je Habeš vlastně problémem, který není dodnes vyřešen a navazuje na projev zahraničního ministra Hoara tak optimisticky, že jsem byl až překvapen. A on mně promine, když si vzpomínám do dosti nedaleké minulosti, je tomu 10, 11 let, s jakým pesimismem se mluvilo tehdy v československém parlamentním sboru o režimu italském. Nebyl jsem tehdy členem tohoto sboru, ale sledoval jsem to, nenásledovali jsme těchto projevů majíce za to, že věci půjdou jinak, a měli jsme pravdu, dnes to vidíme a v důsledku toho z opatrnosti nebudeme následovati přílišného optimismu páně ministrova stran ministra Hoara a změny anglické politiky, majíce obavu, abychom během několika měsíců nebyli rozčarováni, desavuováni. To je příkaz obyčejné politické opatrnosti.

Tvrdí-li pan ministr, že dnes Společnost národů musí mysliti více než jindy především na budoucí konflikty, chápu, že to plyne z té souvislosti, kde mluví o Společnosti národů. Ale myslím, že se musí Společnost zabývati tím, aby co nejrychleji se vyřešil konflikt italsko-habešský, neboť dnes vidíme a cítíme všichni a bylo to zdůrazněno i pány z vládního tábora, do jakého nebezpečí spěje Evropa, když se budou dělati upřílišněné sankce. Ani páni v Ženevě nemohou říci, zdali do toho nevlezou nějaké nové věci, které by mohly skončiti tím, čím musí skončiti každé integrální provádění sankcí. A to buďto válkou všech proti jednomu, nebo válkou všech proti všem. Asi tolik jsem chtěl říci k exposé, tak jak bylo předneseno. Slavný senáte, budiž mi dovoleno, že se nebudu rozptylovat, abych vykládal názory, které mohou být názory mými nebo mého klubu o jiné politice, poněvadž nepovažuji za správné při zahraniční debatě, abych je aplikoval. Chtěl jsem se zabývati tím, co nám pan ministr zahraničí řekl. Je to vzácná příležitost - poněvadž těch zahraničních exposé není příliš mnoho - vyčerpat je po této stránce.

Pokud se týče jiných států, tedy jsem našel zase tentýž optimismus páně ministrův, jak jsem se o- něm zmínil. Podle jeho vyjádření jsme se všemi státy velmi zadobře až na vzácný případ, který je tam uveden. Bojím se, aby právě proto, že jsme se všemi zadobře, nemělo to ten neblahý výsledek, jaký se často objevuje, když je člověk zadobře se všemi, že ho pak nakonec nikdo nemá rád. Jsem přesvědčen, že byly chvíle, kdy se mohl náš poměr k Polsku zlepšiti. Pamatuji se na debatu v zahraničním výboru, kde jsem byl tehdy členem. Tehdy vzali jsme s povděkem na vědomí ujištění páně ministrovo, že je to na dobré cestě, že se dělají kroky, aby se poměr československo-polský vyjasnil. Zdá se, že jsme přece některé šance propásli. Ale ať je to jakkoliv, nebudu to rozšiřovat, dnes by to nebylo dobré. Jde o velký slovanský stát a národ, který má stejné zájmy jako my a stejného nepřítele. Ale proti některým souvislostem v exposé řečeným pravím jasně: nebudeme se ucházet o žádné rozhodování na mezinárodním foru v takových otázkách, které se týkají kardinálně nás a které máme právo vyřešiti na svém foru a podle své ústavy, kterou si uhájíme.

Ke konci exposé jest určitý druh polemiky s názory, které byly jinde vysloveny. Na některých místech se to panu ministrovi daří, na jiných nedaří. Ale vítám jednu věc - otevřeně přiznávám - a to, že se názory pana ministra dr Beneše proti názorům, které tlumočívával v letech 1922 až 1923, konformují s názory, které tehdy byly hájeny našimi vedoucími politiky, že první podmínkou všeho jest naše branná vojenská síla. V tom se shodujeme všichni bez rozdílu politických skupin v jednom táboře.

Garancie, které poskytuje Společnost národů, mají v mnohém případě cenu pouze akademickou. Vystoupení všech proti jednomu nemůže a nebude nikdy tak rychlé a účinné, jako v tom papírovém paktu je napsáno. To plyne z toho, že bude mít každý stát odchylný názor. Ty názory mohou se říditi podle jeho mocenského postavení a spojeneckých vztahů, mentality národní, ale také bude působiti různost názorů nejen o účinnosti sankcí, nýbrž o těch eventuálních škodách, které sankcemi tomu kterému státu vzniknou. Myslím, že to vidíme i teď, a konec konců důsledné provádění všech sankcí může vésti k válce, nehledě k tomu, že by se tu mohlo ukázati ještě jedno velké a těžké nebezpečí. Je tu nebezpečí při tom vlivu, který mají silné státy. To nelze upříti, že ve Společnosti národů není rovnoprávnosti. Silné státy dominují svou velikostí a svou vůlí. Vidíme jejich jednání. Jednou se sešly čtyři v Dohodě čtyř, po druhé se sešly ve Strese s vyloučením řady států, které jsou členy Společnosti národů. Ta vůle silných států převažuje. Pochybuji velmi, že bude jednou dosaženo opravdové rovnoprávnosti u ve smyslu mocenském a podobně. Tu by se mohlo snadno státi pro malý stát, že by mohli silní vycházeti z názoru, že bude lépe, zmizí-li malý stát za souhlasu všech, než aby byla rozpoutána velká válka mocností nebo všech. To plyne logicky z toho, co vidíme teď, když začíná jednou praktické provádění sankcí.

Slavný senáte i já jsem si vytáhl některé výroky, které bych rád četl epressis verbis, které se vztahují na genesi Společnosti národů, a stavím proti nim dva názory odlišné od těch, jak tu byly tlumočeny panem ministrem. Je to především názor dr Kramáře r. 1922 na Společnosti národů. Dr Kramář tehdy řekl doslovně: "Bylo by to pravým štěstím pro lidstvo, kdyby je bylo možno nějakou ligou národů zbaviti nebezpečí války. Myslím, že není rozumného člověka pod sluncem, který by ještě chtěl válku. Ale je příliš optimistickým mysliti, že parlamentem světa odstraní se válka. Parlamenty nedovedou odstraniti domácí boje, jak pak teprve válku. Zatím, bohužel, dobrá armáda je pořád ještě spolehlivějším zabezpečením míru než celá liga národů."

V podobném slova smyslu tehdy se vyjádřil Clémenceau, veliký francouzský státník a otec vítězství. On říká: "Jaké zřízení bylo možno si vymysliti, jehož pravidelná hra by automaticky přivodila dohody a smíry, více či méně trvalé? Řecko se o to pokoušelo Amphictyonií, která však právě přivodila války, jimž měla předejíti. Nyní vidíme objevovati se znovu tentýž pokus pod titulem Společnost národů". Já nebudu některá další úsloví čísti, poněvadž jsou při povaze Clémenceaua velmi ostrá a týkají se žijících ještě lidí, tedy to vynechám.

Ale pokračuje: "Poražení ve smlouvách, jež se jim nebudou líbiti, budou viděti vždy jen "cáry papíru". Národ, který chce vésti válku, je vždy ve stavu legitimní obrany."

Clémenceau tím tlumočí své dlouholeté staré politické zkušenosti a myslím, že i jeho názor byl blízko pravdy.

Proč zde tyto citáty uvádím? Poněvadž z nich cítím totéž, co bylo zde panem ministrem zahraničí, členem Společnosti národů, řečeno. Nesmíme zapomínati na svoji dobře vybudovanou silnou armádu. V tom jsme zajedno.

Gustav Hervé v "La Victoire," tedy v době současné, měl svůj postřeh na to, jak se začala řešiti celá věc v Ženevě, a praví tam doslovně "Společnost národů byla zřízena proto, aby se pokoušela zabrániti válkám mezi civilisovanými národy a jmenovitě mezi národy evropskými, jejím úkolem však nikdy nebyla a není rozžíhati oheň v Evropě pro kmeny zpola divoké v Habeši. Nechť se pánové v Ženevě dohodnou, jak za dobré uznávají, ale nechť si také dobře uvědomují, a s nimi i všechny vlády, které zastupují, že se národové raději obejdou zcela bez Společnosti národů, než připustí, aby se staly obětí Společnosti národů, která nedovede udusiti malý ohníček v koloniích jinak, než roznícením požáru v celé Evropě."

Já to zde cituji jenom na důkaz, aby se nepodléhalo ideologii, která se šíří naším oficiálním tiskem, jakoby v celém světě všude se přijímalo bez výhrady ženevské rozhodnutí. Slyšíme, že jsou i kritické hlasy a daleko ostřejší a upřímnější, než se u nás kdykoli mluvilo.

Pokud se týká závěru z exposé pana ministra, já bych řekl velmi krátce, že bychom si přáli rychlé vyjasnění poměru s Polskem. Je to politická důležitost, je to politická nutnost. Já jsem přesvědčen, že tentokráte přibude ještě nový činitel, který pomůže ujednati, a to je premiér vlády československé, dr Hodža, jehož styky a jehož linie vůči Polsku je zřejmá a námi uznávána. Je potřebí, abychom měli silnou armádu a dali jí všechno, čeho potřebuje. Tedy v této době jsem rád, že se u nás ustoupilo od toho pohrávání se slovy, která rozvracela armádu, život a vybudování armády československé po řadu let. Já bych opravdu chtěl, aby se republika naše chránila důkladnými aliančními smlouvami se stejnými a spolehlivými spojenci, tomu dáváme především přednost.

Budu končiti tím, že se zmíním ještě o menšinové klausuli. Pan ministr mluvil také o poměru menšin v našem státě, a sice mluvil o tom svým způsobem, který nemohu já stoprocentně akceptovati zrovna jako můj klub. My jsme v menšinové otázce přijali určité závazky, přijali jsme menšinovou klausuli. Z evropských států, pokud mé informace sahají, ji podmínečně přijalo Polsko a pak se jí odřeklo - jinak ji nepřijal žádný stát. My jsme našim národnostním menšinám dali daleko více, než k čemu nás zavázala smlouva v St. Germain en Laye, a já proti tomu nemluvím, já se proti tomu nestavím, to je skutečný výraz naší demokracie. Dali jsme jim možnost vzdělávati se ve vlastním mateřském jazyce, dali jsme jim občanská práva jako sobě, dali jsme jim daleko více než jiné státy svým menšinám, ale, slavný senáte, zajímavé je, že poměr našich národnostních menšin ke státu v mnohém případě, bohužel, není ani tak loyální, jako ve státech, kde svým menšinám všechno toto nedali.

Máme právo tuto loyalitu od nich žádati, ale máme ještě jiné právo. Nedovolíme, aby se ještě tyto naše dobře saturované a upokojené menšiny domáhaly hlasů veřejnosti za hranicemi a volaly po řešení na mezinárodním foru, poněvadž jakmile k takovému řešení přistoupíme, vzdáváme se jednoho z výsostných práv, suverenity. Život menšin je dán zákonem a ústavou a menšiny jich budou poslouchati tak jako my. O stížnostech, které chtějí přednášeti, bude rozhodovati jen kompetentní činitel, kterým je nejen zákon, nýbrž parlament a vláda, ale vláda československá a nikoli mezinárodní forum.

Mám obavu, že kdybychom šli tak daleko, jak se říká v exposé, a dali tuto věc mezinárodnímu foru, že se dočkáme toho, že o našich poměrech budou jednou rozhodovati Němci, po druhé Maďaři a po třetí nevím kdo, kteří nemají ani objektivních informací, ani objektivních zájmů, aby tyto otázky mohli řešiti.

Mám strach, abychom nezaváděli formu, která by mohla konec konců poškoditi i naši suverenitu v tom nejvyšším vyjádření. Jsme státem demokratickým, máme to v ústavě, také to plníme a budeme tudíž tyto věci řešiti demokraticky, ale jen potud, aby při žádném řešení nebyl ohrožen charakter Československé republiky jako národního státu. (Potlesk.)

Místopředseda dr Bas (zvoní): Dále je ke slovu přihlášen pan sen. dr Štefánek. Dávám mu slovo.

Sen. dr Štefánek: Slávny senát! Vstupujúc opäť po dlhých rokoch na tribúnu tohoto slávneho zákonodarného sboru, nemôžem nespomenúť, s akou radosťou sme my Slováci prišli pred 17mi rokmi sem a s akou dychtivosťou a priamo nadšením a láskou sme privítali prvého prezidenta našej republiky a s akou priamo rozčúlenosťou sme načúvali vtedy prvým rečiam predstaviteľov nášho štátu, ktorí nám naznačovali hlavné principy našej budúcej spoločnej politiky národnej a štátnej. Tieto základné normy sa nezmenily a som rád, že po toľkých rokoch môžem konštatovať, že naša republika je dobre stavaná, a jestli zostane verná zásadám, ktoré boly vtedy stanovené a ktoré dr Beneš vo svojom formálne i obsahove bohatom expozé potvrdil, tak sa nemusíme obávať o jejexisteciu. Tieto zásady boly:

1. Československá národná myšlienka.

2. Tolerancia voči všetkým menšinám a náboženským vyznaniam.

3. Mieruanilovnosť a rešpekt voči iným národom a

4. opravdová demokracia.

Týmto základným principom našej štátotvornosti postavili sme pevný a nákladný obsah našej ústave. My, ktorí pracujeme viacej menej vo vnútornej politike, sme samozrejme povinní kráčať ruka v ruke so zahraničnou politikou a musíme byť vždy konzekventní a v každom ohľade pravdiví, aby sme autoritu a vážnosť, ktorú požívame vo svete, nikdy nestratili.

Ak mám preca len pripojiť k slovám pána ministra Beneš a niekoľko kritických, ale hlavne syntetických poznámok, činím tak v povadomí, že politika Československej republiky kráča na ceste pevne určenej, svetonázorove správnej, mravne bezvadnej a štátotvorne súhlasnej s politikou prevažnej väčšiny kultúrnych národov sveta. V zásadných otázkach pracovaly jednotlivé vlády československé v posledných 17 rokoch skutočne demokraticky. Výkyvy naľavo alebo pravo znaly jen dočasný príležitostný význam. Z tohoto hľadiska berúc našu zahraničnú politiku, možno posudzovať pomerne snadno a dobre expozé dr Beneša. A síce i v tom prípade, keby som stál voči osobe pána dr Beneša nie na stanovisku priateľskom a keby som chcel kritizovať za každú cenu. Je samozrejmé a moj predrečník dosť šikovným a hladkým spôsobom vyznačiľ niektoré momenty, ktoré by som mohol tiež vyzdvihnúť kriticky. Každý dobre vie, že minister zahraničných vecí nemôže všetko povedať na plné ústa; ako by sme to mohli povedať my zákonodarci, ale dr Beneš je nielen ministrom, ale i učencom a hľadí vystihnúť problémy v ich podstate, v ich logickej súvislosti a hlavných smerniciach. Sme príliš malý národ, náš vliv nie je vo svete tak veľký, že by sme mohli určovať smernice politiky veľkých národov, ktorí sú často egoizmom a útočným nacionalizmom ovládaní, o čom budem ešte v ďalšom hovoriť. Nemáme možnosti, aby sme my diktovali, čo sa má stať, alebo čo sa má robiť. My musíme skutočný stav politickej Europy brať ako dané faktum, proste na známosť. My sa musíme zariadiť podľa danej situácie, aby sme v koncerte národov a vzájomných sporov neutrpeli porušenia. Následkom toho sa nebudem zabývať chronologickým výkladom politických udalostí posledných 2 rokov. Čo mňa najviac zaujímalo, boly Benešové slová o Rusku, Polsku, Maďarsku, Vatikáne, Ženeve a na konec jeho snáď až príliš velký optimizmus do budúcnosti.

O Sovietskom Rusku povedal toto:

"Od chvíle, kdy Sovětský Svaz vstoupil do Společnosti národů, mělo Československo opravdový zájem na tom, aby se dohodlo s tímto velkým státem, representujícím 1/6 světa, majícím životní zájem na zachování míru v Evropě a jehož 2 hlavní národní kmeny, lid ruský a ukrajinský, jsou nám jednak tak blízcí, jednak dobře chápou naši mravní politku. Při tom všem respektujeme vnitřní řády a instituce sovětské a chceme, aby byly respektovány vnitřní řády a instituce naše. Jsem přesvědčen, že naše vztahy budou se rozvíjeti i dále, a že jsme touto politikou zahájili periodu trvalého přátelství mezi našimi národy a státy."

V týchto slovách prezradil dr Beneš svoje slovanské srdce. Akokoľvek hladíme kriticky na komunizmus, preca len nemôžeme zabudnúť, že naše národně cítenie je založené na širokej a úrodnej pôde slovanskej. Ján Kolár to bol, náš krajan slovenský, ktorý nás učil slovanskej vzájomnosti a ktorý vybudoval slovanský nacionalizmus neútočný, slobodomyseľný a čiste vlastenecký. Nemôže nám preto nikto zazlievať, že sa s radosťou spojujeme v obrane našich záujmov práve so slovanským Ruskom. Nikto nebude ani tvrdiť, že by táto nová predbežne na zahranične-politických záujmoch založená vzájomnosť, bola v protive s našou demokratickou, alebo dokonca cirkevnou politikou. Tu by som opravil omyl maďarského rečníka kol. dr Turchányiho, ktorý v politike našej s Ruskom a Vatikánom hľadá logický nesúlad. Môžem zaisté prozradiť, že Vatikán prejevuje značný záujem na našom spojive s Ruskom, že naprosto nikde i nikdy neprotestoval proti našej politike a že sa nebojí nášho spojenia s Ruskom. Tvrdím, že i s hlediska katolickej cirkvi a vôbec kresťanstva je vstup sovietského Ruska do europejskej politiky vysoko významný. Mám za to, že kol. Turchányi, podobne ako politikovia Polska a Nemecka majú iné obavy, než tie, ktoré predstierajú, t. j. že by sme snáď československo-ruskou smlouvou ohrožovať mohli záujmy katolickej cirkvi alebo stredoevropský mier. Naopak mieru a kresťanskému svetovému názoru sa tým len dobré služby konajú. Ale výbojnému nacionalizmu maďarskému, nemeckému a polskému sa tým kladú neprekonateľné prekážky do cesty a to je hlavná príčina, prečo sa Poliaci a Nemci a snáď i Maďari boj a tohoto nášho ruského spojenectva. Oni už vidia v tom akýsi nový panslavizmus a nahovárajú svetu, že ideme spolu s Ruskom na nejaký výboj.

Slávny senát, dovolte, aby som mohol pobudnúť trocha pri pojme nacionalizmu. Širšia verejnosť, často i vysoko vzdelaní intelektuáli nerozoznávajú presne medu nacionalizmom a vlastenectvom. V odbornej literatúre sociologickej kladie sa doraz pri nacionalizme na výbojnosť a imperializmus, aký vidíme napospol u všetkých velkých národov. Rozhodujúcimi príznakmi sú násilné odnárodňovanie a štátoprávne rozširovanie moci jedného národa nad iné. Tu sa kladie dáraz na válečný dynamizmus bez ohledu na platné právo, humanizmus, kultúru a kresťanské zásady lásky a pokojného spolužitia. Nie bez príčiny zavrhuje katolická cirkev takýto naciomalizanus ako blud. Veda rozoznáva proto nacionalizmus od vlastenectva (rodolásky, patriotizmu). Ovšem v bežnej reči nazývame i patriotizmus nacionalizmom, ale akokoľvek je politik voči filolobom a istým zaužívaným heslám bezmocný, preca musíme mať jasný rozhľad a presnú definíciu nacionalizmu a patriotizmu.

Dikcia nemecká, alebo italská, maďarská, či polská nám nemôže vyhovovať. Náš nacionalizmus nespočíva na krvnom rasizane, ač práve uzmávame, že ako Slovani pochádzame z jedného plemena, nespočíva ani na vyvýšenosti našich duševných a telesných vlastností. Do takých aberácií, do akých upadol, verím že dočasne, nemecký národ, neupadneme snáď nikdy, lebo nám chybí pud panovačnosti, násilníctva, národnej pýchy a chiliastického blúznenia o svetovláde. Nám Slovanom takej viery ani netreba, lebo nás je dosť na tomto svete, patríme medzi najpočetnejšie a najplodnejšie plemená sveta a naše ambície sa pohybujú viac na duchovnom poli. Toho nejlepším dokladom je naša a ruská literatúra. Naší buditelia sa učili síce modernému nacionalizmu, lepšie rečeno patriotizmu od Herdera, Lessinga, Hegela, Kanta a nemeckých klasikov. Ale nie od Gobineuova, Chamberlaina, Lagarda, Nietzscheho, Spenglera, alebo pána Rosenberga. Preto neslobodno videť v našom snažení o ruskú pomoc, v našej vzájomnosti československo-juhoslovanskej nijaký imperialistický panslavizmus. Naopak, je v tom čiste pacifistická snaha vlasteneckej konsolidácie a túžby po pokojnom vývoji na poli politickom, hospodárskom, kultúrnom a sociálnom.