Dobre povedal dr Beneš, že naše malodohodové, československo-ruské a československo-francúzske smluvy sú len doplňkom našej politiky v Spoločnosti národov. Dokonca ani naše snahy o moderné vyzbrojenie a vybudovanie armády nie sú nič iného, než posilňovaním mieru v strednej Europe. Nikdy neboly naše medzinárodné smluvy a naša armáda inštrumentom rozpínavého a vládybažného nacionalizmu.

Tým ovšem není vyčerpaný idealizmus nášho československého patriotizmu, rešp. nacionalizmu. Poneváč stojíme na širších základoch slovanskej kmenovosti, trúfame si vyriešiť slovenský a český, historicky daný nacionalizmus tak, že by sa popri nich uplatniť mohla i koncentračná národná myšlienka československá, ktorá by nadviazala na historicky danú kmenovú, jazykovú, kultúrnu súvislosť Čechov a Slovákov. Pre mňa není československá národná myšlienka fikciou. Snáď je ona fikciou istým Novoslovákom, ktorí neboli odchovaní v slovanskej ideologii Kolárovej a Štúrovej, ktorí nebudovali tento štát a v nedávnéješte minulosti patrili medzi odporcov slovenskej i československej národnej myšlienky, alebo ktorí podliehajú ideologii skutočného, alebo pseudoimperialistického nacionalizmu. Mne nestačí pittsburská dohoda. To mne je príliš málo. Dnes, keď máme ministerského predsedu Slováka, keď máme najvyšieho sudcu republiky dr Fajnora, keď máme na pražských a brnenských vysokých školách profesorov Slovákov, keď v našich centrálnych úradoch a dokonca i v ministerstve zahraničia na najvážnejšiach pozíciách máme Slovákov, mne v takých časoch je pittsburská dohoda príliš málo. Ja som v tomto ohľade snáď trocha výbojnejším než moji kolegovia z ľudovej strany, ovšem výbojným v tom nekrvavom slova smysle. Môj pojem vlasti je širší než mojich kolegovi z ľudovej strany, poneváč mi nestačí byť doma len na Slovensku, snáď niekde u Turč. Sv. Martina, alebo pri Malackách. Mám za to, že tým nezrádzam a nijalko nenarušujem myšlienku opravdivého vlasteneckého nacionalizmu, ktorý je práve tak slovenský, ako československý a slovanský. Ctení pánovia, nebudete mi zazlievať, že sa podobnými vecmi zabývam tu v debate o zahraničnej situácii nášho štátu, že Vám vysvetľujem veci tak trochu profesorsky, ale bohužiaľ naše pomery sú tak zamotané, že treba o týchto veciach i tu hovoriť, poneváč je velké nedorozumenie medzi nami práve na poli nacionalizmu.

Jedni myslia, že nacionalimus je výron snáh, túžieb, ideálov istej skupiny ľudstva na istom geografickom území jazykove a inak sústredeného kolektíva. Podľa tohoto názoru sú všetky národy viacej menej izolované celky, ktoré môžu vstupovať do dočasnej kooperácie, ale inak sú si navzájom cudzie a úplne samostatné. Tento čiste individualistický nacionalizmus pestujú menovite velké národy, ktoré túžia po expanzii na úkor iných národov, alebo i malých národov, ktoré veria, že izoláciou za chovajú svoj u samostatnosť a národnú svojráznosť. To je myšlienka na Slovensku vypestovaná, hlavne maďarskou idieologiou. Maďarský národ, počtom malý, následkom toho, že sa cítil vždycky ohrožený a hľadal v bývalom Uhorsku záchranu pre svoj národ, upadol do bludu, že sa stane velkým odnárodnením všetkých ostatných národností. Maďarský národ nemá žiadnych príbuzných v Europe a cítil sa následkom toho ohrožený, menovite svojimi súsednými slovanskými spoluobčany.

My hlásame ovšem nacionalizmus iného druhu. Odchovaní nacionalizmom Kollárovým a tými nemeckými klasikmi, ktorí hlásali pospojnosť všetkých nemeckých a germánskych kmeňov, hlásame ideu, že príbuzné národy, plemená a kmene sa majú spojovať politicky, hospodársky a národne, a to sa vzťahuje doslovne na malé národy slovanské. My hlásame preto konštruktívny a koncentračný nacionalizmus slovanský. Nazvať by bolo možno takýto nacionalizmus genetickým, v ktorom by sa spojovaly príbuzné slovanské národy ideove a citove, bez toho, že by sa musely vzdávať svojich spisovných jazykov a národopisných kultúrne cenných vlastností. Len tak bude možno zachrániť malé slovanské národy pred nebezpečím zániku v konkurencii velkých, imperialistickým nacionalizmom ovládaných národov. My sme si ovšem často nerozumeli a hlásame ideály malých a často života neschopných nazionalizmov stroho individualistických.

V dnešnej dobe, páni kolegovia, keď stojíme pod dojmom veľkej reči pána ministra zahraničia, vidíme, v akom nebezpečí sa nachádzajú všetky malé národy a zvlášť slovanské. Nedávno som čítal, ako sa vyslovil francúzsky sociolog Johannet "o anarchistickej povahe slovanskej" a vynikajúci socialistický mysliteľ Engels vyslovil sa ešte v rokoch 80tých minulého storočia pohrdlive o Slovákoch a Čechoch a podobných malých národoch Rakúska-Uhorska v tom smysle, že keby tieto malé národy boly oslobodené a dostaly autonomiu, že by sa iste v dobe 6 mesiacov vrátily zas pod vládu svojich bývalých pánov. Tieto malé národy nemajú vraj organizačného talentu a dosť disciplínovanosti ku samostatnému štátnemu životu. Následkom toho by bolo nerozumné sa s nimi zvlášť zapodievať.

Kto zná literatúru a kto študoval práve tieto otázky nacionalistické a kto zná trochu historiu, prípadne i svetovú politiku, vie, že napriek chvályhodnej snahe Spoločnosti národov a všetkým smluvám vždy ten malý a slabý bude v nebezpečí, lebo život národov a štátov je ovládaný vlastnými zákonmi, ktoré nebývajú vždy v súzvuku s humanitou a mravnosťou a ktoré v ich výsledniciach a víčinkoch netnôže predvídať eni tak bystrá hlava dr Beneša. Jestli sa chceme teda my Slováci, ktorých je dovedna len 2,300.000 duší, ktorí sme sa vo svojej tak rečeno naivnosti uhorsko-slovenského lokálneho patriotizmu dobrovoľne vzdali moravských Slovákov, ktorých je na 250.000 duší, zakukliť na Slovensku do nepredyšnej autonoanie, tak by sme tým naprosto ešte nezachránili svoju svojskosť, existenciu a budúcnosť. To je bohužial tak. Či je to správné, spravedlivé a mravné, o tom nebudem debatovať. Pretože sme len malý národ a poneváč vieme, do akého nebezpečenstva sa móžeme dostať i v najbližšej budúcnosti, preto prízvukujeme tak ostro a energicky nacionalizmus českoslovenaký, ktorý Slovensko a Slovákov nijako neohrožuje, ale naopak dodáva mu silu a odolnosť. Tento nacionalizmus je založený na myšlienke spolupatričnosti všetkých slovanských kmeňov a zodpovedá plne duchu doby, ideálom našich buditeľov a historickému vývoju. Tento nacionalizamus treba pestovať i z príčin praktických a hospodársky utilitiárnych. Preto sme založili Československú republiku a veríme v budúcnosť českouslovenského národa, lebo vidíme tiež v tom aj väčšiu silu v spolku s národom a štátom juhoslovanským, ktorý je založený na podobných zásadách slovanskej genetickej myšlienky ako náš. Len ako jednotný národ a štát môžeme hrať i nabudúce v Malej dohody zástoj vedúci a môžeme sa tak udržať vo vážnosti vo svetovej politike.

S tohoto hľadiska posudzujeme i nepekné a nedobré útoky dnešného úradného Poľska voči nám. Polský nacionalizmus, pestovaný istou peknou vrstvou, vrstvou viac menej feudálnešľachtickou, ktorá je identická s maďarskou vrstvou pánov "nemešov", nie je dnes slovanský. Keby dnes Polsko kráčalo podobnými cestami ako my, mohli by sme už povedať, že prorocké predpovedi, vyslovené Jánom Kollárom, sa aspoň v zahraničnej politike uskutočnily. Takto móžeme povedať len toľko, že sa síce uskutočnily ideály Mickievieczove, ktorý do svojej smrti veril vo vzkriesenie svojej ukrižovanej vlasti, ale že sa Kollárove myšlienky uskutočnily len čiastočne. Ale verím, že sa Kollárova myšlienka uskutoční v blízkej budúcnosti. V Polsku bohužial istí páni žurnalisti z Gazety Polskiej, Kurjera Polskiego, Ilustrowaného Kurjera Polskiego, Kurjera Pozwanskiego, Kurjera Warszauskiego atď. denne zúria proti nám tým najsurovejším a najurážlivjším a najlživejším spôsobom, takže sa človek rozumný chytá za hlavu, ako je to možné? I v prípade, keby skutočne v tom nešťastnom Sliezsku sa dialy nejaké nespravedlivosti, i vtedy by to nemohlo byť podkladom takého postupu so strany poľskej vlády, ako sa to skutočne deje. Vláda československá navrhla cestou svojho ministra Beneša poľskej vláde vyriešenie sporných vecí niekoľkokráť buďto na základe platných smlúv, alebo na fóre medzinárodnom v Ženeve, ale nedostala nikdy kladnú odpoveď na tieto návrhy. Musíme preto predpokladať, že tu ide o zjavnú zlovôľu. Veľká kniha profesora Szyjkovského, ktorá nedávno vyšla v Slovanskom ústave a ktorá vo dvoch sväzkoch temer na tisíc stranách dokumentuje peknými slovami, ako Čechoslováci v minulosti s poľským národom spolucítili, spolupracovali, horlili a si navzájom pomáhali - táto kniha je v Poľsku dnes jakýmsi spevom "De profandis" zapadlých vlastencov. A s nimi tak sa zadá vyhynulo i opravdové slovanské vlastenectvo aspoň u tých pánov, ktorí by ho mali najviac pestovať. A keď ideme ďalej vidíme takú opovážlivosť, že to, čo je v medzinárodnom svete nezvyklé a neslýchané, aby cudzí konzuli robili u nás svoju vlastnú konzulskú politiku, že sa to u nás deje nielen v Sliezsku, ale i na Slovensku. (Ministr dr Beneš: Ano!) Nechcem menovať osoby, nechcem menovať faktá, ale tým pánom privolávam, aby si nemysleli, že sme slepí a hluchí, že nevieme, čo sa deje v Bratislave a čo robí pán bratislavský poľský konzul v Turč. Sv. Martine, v ľudovej strane a prípadne aj u iných, menovite mladých pánov, ktorí sa do politiky teprv zaučujú. Politiku menovite našich kolegov z ľudovej strany a ich časopisov Slováka a Národných Novín naprosto nechápem. I slepý musí videť, že nejde vlastne o české záujmy a česká vec v prvom rade, ale že ide o Slovensko, o našu kožu ide. Nech si niekto prečíta velkú knihu Studnického, ktorá takým surovým a neľudským sposobom píše o nás a pitvá naše národné telo spôsobom neľútostivého anatoma. Rozdeľuje Československo a menovite Slovensko, ako by sme už boli mrtví. Tam o nás píše dešpektným spósobom, že je to až urážlivé. Je naprosto nemožné, že by páni redoktori v Slováku a v Národných Novinách a istí páni zo súsedstva Národných Novín v Turč. Sv. Martine dobre nevedeli, že kniha existuje a bola písaná od človeka, terajšiemu ministrovi zahraničia v Poľsku plukovníkovi Bekovi velmi blízkeho, a je základom, rešp. interpretom imperialistickej politiky úradného Poľska. Táto kniha štatistikami a sociologickými dôkazy velmi široko a dôkladne rozoberá, že Slovensko nie je samostatnou geopolitickou složkou, ale len súčastkou bývalého karpatského územia uhorského, že Slovensko je akési "membrum alienum" pripojené ku českým historickým zemiam. Že na druhej strane Čechy a Morava sú menšinami nemeckými tak preniknuté, že samostatne vlastne nemóžu žiť, alebo len ako nejaká malá, na Nemcoch závislá provincia. Slovensko nemá životnej schopnosti, lebo Slováci sú na jednej strane docela odlišný národ od Čechov, navzájom si nerozumejú a sú si tak cudzí, snáď ako Habešani a Taliani. Navzájom sa nenávidíme, následkom toho niet medzi nami súvisu duchovného a kultúrneho, na druhej strane ani nie koneksu hospodárskeho, lebo Slovensko inklinuje k Budapešti. Je následkom toho nutné, aby Slovensko bolo buďto celé, alebo čiastočne pridané k Maďarsku, alebo aspoň aby Poliaci dostali spoločnú hranicu s Maďarmi v Podk. Rusi. Poliaci potrebujú s Maďarmi bezpodmienečne spoločné hranice. Dnes sa hlási a prezradzuje aj z iných prameňov, že Poľsko považuje Slovensko za akýsi koridor český, ktorý delí Maďarsko od Poľska, čo je poľskému nacionalizmu a jeho veľmocenskej politike na škodu. Ako videť, Poliakom nezáleží na slovennikej kmenovitosti, oni spolu s Nemcami idú proti nám a idú predovšetkým proti Slovensku. Že toto mnohí ľudáci vidia, je známo, ale rozhodujúce slovo vedú v ľudovej strane živlovia, ktorí stoja na stanovisku, že vo vnútornej politike protičeskej je dovolená každá hlúposť a každé sacrifícirum intelektu.

To sú velmi smutné veci, a jestli som na začiatku svojej reči trocha sa rozšíril na pojem a teoretický výklad nacionalizmu, učinil som to hlavne z tej príčiny, že poľská otázka nás velmi bolí a že je bezpodmienečne nutné, aby sa v tomto smere vykonalo niečo kladného. My s polským národom nemáme žiadnych konfliktov. Svojho času som chodil do Krakova prednášať mladým polským agrárnikom a som rozradostnený nad tým, že zemedelský ľud polský, reprezentujúci viac ako 70 % celého národa, vyslovil sa nedávno ústami svojich mladých synov shromaždených na kongrese zemedelskej mládeže priateľsky voči našemu národu. Roľnícky ľud nesúhlasí s oficiálnou politikou pána Becka, a myslím, že i v ostatných vrstvách ľudu polského sa prechovávajú iné názory, než ktoré nám vládne kruhy skrze svoje štvavé orgány predkladajú. Veríme, že poľský národ koniec koncov najde pravú cestu a že táto cesta môže byť len tá: s nami spolubudovať velká slovanskú a mierumilovnú mocnosť, ktorá by vo svete a menovite ako kolektív i v Ženeve zapôsobila za mier a proiti krvižíznivým vojnám. A naopak, mý môžeme tiež smele povedať, že prevážna vačšina Slovákov nesúhlasí s takou polonofilskou politikou, ktorá je priamo zahrocená proti nám. Nech si píšu istí páni redaktori a žurnalisti čo chcú. Slovensko je verné republike Československej, i keď pri tom prízvukuje svoje svojskosť špeciálne slovenskú. My, ctení pánovia, Česi a Slováci máme za sebou tisícročnú spoločnú kultúrnu minulosť. Táto spoločná kultúrna minulosť bude dokumentovaná i budúcu nedeľu pri oslavách tristaročného založenia univerzity trnavskej. Vedecký výskum objevil, že tak, ako evangelíci českí a slovenskí pracovali ruka v ruke v dobách nejstarších a hlavne v dobe po Bielej hore, tak i katolíci v dobe protireformačnej pracovali spoločne za svoje ideály a tvorili tak i na katolickej strane spoločnú československú národnú a cirkevnú trádíciu. Pracovali na základe jednoho jazyka. A v kongeniálnom duchu v Čechách, na Morave i na Slovensku v Trnave a inde. To má velký význam, menovite dnes, lebo je to dôkaz opäť toho, že Česi a Slováci si nie sú navzájom cudzí, že sú spoločnou rodinou a že by sa navzájom mali považovať za cudzincov, alebo že by Slováci sa mali obávať nejakej antikatolickej averzie českého národa. Hlásajúc československú národnú jednotu len pokračujeme v historickom procese a nič nového sme vlastne nevymysleli. Jedine to, že utvrdzujeme túto našu národnú jednotu na základe nových pomerov a štátnych nutností. Jestli vo vnútornej politike budeme pokračovať tak, ako som to naznačil, jestli v tomto ohľade budeme svorní nemusíme sa obávať zahraničných komplikácií, ani revízie maďarskej, ani tých pochybných polských manévrov a nebudeme sa museť obávať prípadne ani výbojnosti nemeckej. Práve v tom vidím velký význam politiky dr Beneša, ktorý, ako som na začiatku svojej reči naznačil, zostal verný zásadám, na ktorých bola Československá republika založená a všemožne sa pričiňuje o to, aby konsolidácia republiky a nášho národného vývoje kráčela vpred. (Potlesk.)

Místopředseda dr Bas (zvoní): Ke slovu je dále přihlášen pan sen. Rýpar. Uděluji mu slovo.

Sen. Rýpar: Slavný senáte! Výklad pana ministra zahraničí dr Beneše, který byl velmi obšírný, možno říci, úplně se srovnává s jeho linií zahraniční politiky, kterou prováděl od počátku Československé republiky, to jest politiky pravé demokracie, politiky Společnosti národů, politiky míru a dohody Československé republiky se všemi sousedními státy.

Výklad jeho, pokud lze pozorovat, působil velmi dobrým dojmem u nás a, jak je možno sledovat i ze zahraničních novin, také za hranicemi. Pan ministr zahraničí od počátku stavěl a staví bezpečnost Československé republiky a zároveň také bezpečnost míru světového na půdu Společnosti národů. Myslím, že každý nepředpojatý člověk musí viděti, že právě půda Společnosti národů je nejlepším podkladem mírových jednání a míru světového, nejenom evropského, ale i všeevropského. Svět starý, svět tajných smluv, svět tajných ujednání, myslím, zmizela nastoupil po světové válce svět pravé demokracie, svět smluv veřejných, svět, který nemá tajnosti ve vysoké politice, ale který chce zaručiti všude a na všech stranách mír. Tím více my v československé republice a v naší zahraniční politice musíme se přiklonit ke Společnosti národů, když právě je to myšlenka toho, který stal se zakladatelem našeho státu, naší samostatnosti, pana presidenta republiky dr Masaryka. On snil kdysi o Společnosti národů, jemu také pomáhal v zahraničí na této myšlence spolupracovat, když ji uchopil president Wilson, pan min. dr Beneš. Nedivím se, a uznávám správně, že touto cestou pan ministr zahraničí se ubírá stále a vždy. Vždyťje to jediná dobrá myšlenka, odstranit válku a vrátit svět opravdovému evropskému míru.

My přijímáme jménem československé strany lidové, jejímž jménem mám čest mluvit, tyto zásady zcela a úplně, poněvadž odpovídají křesťanskému světovému názoru na válku, kde jakákoli válka útočná se odsuzuje, kde se stále zdůrazňuje, že všechny spory mezi státy mají býti vyřízeny vzájemným vyjednáváním a jen obrana státu je dovolena, toť velká myšlenka mírové práce.

Bohužel i u nás se neoceňuje činnost Společnosti národů. Proč? Poněvadž o tom, co dobrého Společnost národů vykonala, ať na poli práce mezinárodní, ať na polích obchodních, ať na poli haagské konference, ať na poli urovnání sporů, se nemluví, ale o tom, co se jí nepodařilo, se mluví všude. Vina je v tom, že se příliš málo popularisuje, že mezi lidem se Společnost národů činí málo oblíbenou, že Společnost národů zůstává omezena pouze na vědecké kruhy a na vyšší časopisy vědy, ale lidé stojí poněkud - aspoň v cizině, u nás, ve státě demokracie, již méně - oddáleni od velkých činů, které Společnost národů vykonala.

Myslím, že čin, který byl posledně při habešském konfliktu proveden, že se 58 států postavilo za Společnost národů, je velikého, opravdového významu a já plně souhlasím s panem ministrem dr Benešem, že v tom spočívá nová doba Společnosti národů. Vždyť i Amerika již sleduje s plným zájmem činnost Společnosti národů, jest účastna v komisích, jest účastna tu i tam při jednání, a myslím, že by bylo velmi výhodné pro světový mír, kdyby i Amerika přistoupila ke Společnosti národů, dítku to jejího presidenta Wilsona a tím tento základ mírových jednání a míru světového byl opravdu vybudován.

Zde bylo poněkud kritisováno stanovisko Anglie, že se Anglie rozhodla v poslední chvíli, prý z materiálních důvodů, k zaujetí svého kladného stanoviska ke Společnosti národů. Nejsem toho přesvědčení, že by to byla Anglie učinila z důvodů jen materiálních. V tom nespočívá právě základní myšlenka. Anglie měla příležitost několikráte vysloviti své mínění, ale neučinila toho, když však poznává, že konflikt habešský je opravdu tak veliký, že by mohl zapáliti světovou válku, řekla to Anglie otevřeně a jasně ve slovech svého ministra zahraničí: buď Společnost národů, nebo zkáza. Tu bych mohl říci jasně a otevřeně a učiniti srovnání. Říká se: Roma aeterna, Anglia per saecula. Řím věčný, Anglie pro věky. To znamená, co Řím jednou řekne, to obyčejně platí na vždy, co řekne Anglie v politice, kdo zná její dějiny, to platí také, a v tom vidíme ten veliký význam, že se jednou otevřeně a jasně postavila Anglie za Společnost národů, a jsem pevně přesvědčen, že jako v jiném ohledu vláda anglická dodržuje pevně své pronesené zásady a směrnice, že je také dodrží v této otázce Společnosti národů. (Předsednictví převzal místopředseda dr Hruban.)

Já vidím ještě větší význam Společnosti národů v tom, že jsme tam v ní jako Malá dohoda a že do Společnosti národů vstoupilo také Rusko, a bylo by nejkrásnější, kdybychom tam ve shodě mohli spolupracovati i s Polskem, aby tak všichni slovanští národové ve Společnosti národů působili svým velikým vlivem a také v demokratickém duchu na světový mír.

Jsem přesvědčen docela pevně, že je naší povinností, nedívat se na chyby Společnosti národů, nýbrž zdokonalovat tu velikou myšlenku demokratického jednání o mír a spolupracovat všude, jak to také káže poloha našeho státu.

Pan ministr řekl, že naše republika, náš stát je klíčem středoevropské stavby poválečné. Bismark to řekl kdysi jinak: "Kdo má Čechy, ten má Evropu." V tom je mnoho. Zahleďme se do těch dějin a myslím, že dnes, v době demokracie už nikdo z nás nebude chtít mít válečnou slávu husitské doby a potom v úplném nesouladu mít stát, mít opuštěny malé živnosti, všechno ležet ladem. Sláva válečná nám nepomůže, poněvadž nemáme možnost získati někde ani kousek země, ale za to můžeme získat svou mravní vyspělostí, velikou osvětou, velikým technickým pokrokem. Toť mírová naše činnost, kterou nám káže právě naše postavení ve střední Evropě. Myslím, že již postavení, které má Československá republika ve střední Evropě, je samozřejmé, abychom budovali, jednotně jako celý národ pro zahraniční vět, mírové smlouvy, mírová dojednávání a spolupůsobili se Společností národů, jak to vyžaduje celý světový a evropský mír.

Samozřejmě p. ministr Beneš docela správně naznačil, že v myšlenkách a směrnicích politiky Společnosti národů chceme mít také se všemi národy klid a mír, že chceme se všemi státy uzavírat mírové smlouvy, že chceme žít se všemi státy v pokoji a klidu a že chceme také my dát všem státům, co jim patří, nemíchat se do jejich vnitřních věcí, ale za žádnou cenu nedat si míchat do vnitřních věcí našich. A v tom směru naznačil také náš poměr k jednotlivým státům. Stanovisko jeho je zcela jasné, určité, ale také zcela správné. "Co nechceš, aby ti jiní činili, nečiň jiným. Co chceš, aby ti jiní činili, také čiň jiným."

Vítáme, co nám řekl o sovětském Rusku. Bylo pochopitelné hned od počátku, já jsem se nikdy netajil svým přesvědčením a pan ministr zahraničí to naznačil, že se sovětským Ruskem budeme musit uzavřít smlouvu, uznati Rusko de jure, poněvadž tak veliký kolos, jako je Rusko, nedá si sebou vládnout jak kdo chce, ale také jest jisto, že Rusko nemůže jíti tou cestou, kterou šlo, že se musí ubírati cestou jinou, cestou nynější, kterou jde v zájmu světového míru. Stejně je tomu s ostatními státy, výjimkou Německa a Polska, o nichž zde bylo mluveno, ač s Německem máme úplně korektní život, ale s Polskem nikoli takový, jaký bychom si přáli.

Bylo zde dlouze mluveno o poměru našem k Polsku. Dovolte, abych připojil jen několik poznámek jako člověk, který žije v přímém sousedství. Zastupuji totiž volební kraj moravsko-ostravský, který zakouší všechno možné zlo. Jak tam vypadají poměry? Ani polský národ, ani Poláci u nás nesouhlasí s postupem polské vlády. Polský národ odsuzuje postup vlády polské. Poláci na Těšínsku cítí se mnohem spokojenější u nás, než by se cítili v Polsku samém. Tak, jak si vydržuje Německo Verband der treuen Hultschiner a Verband fur das Deutschtum im Auslande, tak si vydržuje polská vláda, ale nikoliv polský národ, podobné lidi, kteří nám rozeštvávají Těšínsko a způsobují tam velké potíže. Myslím, že manifestace za plného klidu, ano za součinnosti Poláků pořádaná na Těšínsku 28. října, kdy na těšínském náměstí, za prudkého lijáku - po celou dobu lilo jako z konve - účastnilo se manifestace 25.000 lidí z Těšínského Slezska, kteří manifestovali pro celistvost Československé republiky, ukázala polské vládě jasně, že nadále nemůžeme trpěti na Těšínsku to, co se tam děje, jako nemůžeme trpěti to, co se děje na Hlučínsku s německé strany. Je zajímavé, že na příklad když se v Hlučíně 23. m. m. sešlo okr. zastupitelstvo, chyběli tam oba členové Henleinovy strany, a to proto, že oba byli zatčeni pro iredentu. A tak to vypadá na mnoha a mnoha místech. Dáme každému, co mu patří, ale nedáme si, zvláště na hranicích, z našeho vzíti nic: V Těšíně bylo jasně řečeno polské vládě: Chcete-li Těšínsko, pak jen přes potoky krve v řece Olze a přes hradby našich mrtvých těl.

Souhlasím sice s panem ministrem zahraničních věcí, chce-li jíti - a je to naše pýcha - se vším, co máme s Poláky, na mezinárodní forum, na mezinárodní soud, ale myslím, že by to bylo trochu přílišné, že bychom příliš vyhovovali Polákům. Ti by s námi nesouhlasili dotud, jak to správně řekl můj pan předřečník, dokud bychom jim nevydali Těšínsko a Slovensko. Marné by byly naše snahy získati polskou vládu. Ta vládne v duchu s Německem a s Maďarskem, ale lid o tom ničeho neví. Nikdy je neuspokojíme a proto nemohu souhlasiti s míněním, které zde bylo proneseno - bohužel kdyby k tomu nebylo pozadí ve Slováku, který sympatisuje s tímto polským směrem - že se nemá pořádat pouť do Čenstochové. Naopak, náš čsl. lid by se měl více stýkati s lidem polským, abychom se seznámili, aby do Polska více vnikl duch demokracie, a teprve vniknutím demokratického ducha do Polska může nastati jiný směr v Polsku a také vyrovnání mez i národem československým a polským. Dokud se toto nestane, dotud nenastane náprava v těchto místech, poněvadž se s obou stran ostře bojuje proti nám. Proto vítám opravdově počin, který učinily university a jednotlivé fakulty naše a myslím, že by bylo dobře; aby v těch počinech bylo pokračováno různými našimi vědeckými organisacemi a také jinými spolky, aby se tak dostal lid československý s lidem polským ve styk, a já myslím, že tímto tlakem ne svrchu, který je německého a maďarského myšlení z čistě obchodních důvodů, nýbrž tlakem ze spodu, dala by se celá nepřátelská otázka polská vyříditi. Tím by bylo na poli světového míru vykonáno veliké dílo a tím větší na poli slovanském.

Stejně vítám prohlášení p. ministra zahraničních věcí o ukončení jednání o modus vivendi s Vatikánem. Zde opravdu byl vykonán kus veliké práce, za níž p. ministru dr Benešovi přísluší opravdový dík, jakož i za jeho velikou zásadu, kterou hlásal od počátku, toleranci náboženskou na všech stranách. Tuto myšlenku tolerance, pamatuji se jasně na to, pronesl ve svých slovech v této síni senátu, když ještě to byla síň našeho prvního Národního shromáždění. Této myšlence zůstal věren vždy a všude. Prohlásil jednou jasně a otevřeně, že Československá republika kulturního boje nemůže potřebovati, to se také splnilo, a dostává se mu tím za všecko to, co bylo proti němu řečeno, opravdového zadostiučinění. Já cítím také zadostiučinění pro naši čsl. stranu lidovou, kteří jsme také tuto větu hlásali, že nemůže býti ani boje - náboženského, ani třídního, ale že celý český národ musí se spojiti ve svých obou větvích k opravdovému státnímu souručenství k rozkvětu naší republiky. To se stalo také zde a tím padly poslední důvody pro ty, kteří bojují pro odtržení určitých částí od Československé republiky, a tím je to ukončeno všecko v nejlepším slova smyslu. Jsem přesvědčen, že je správné to, co p. ministr zahraničí řekl, že na Společnosti národů a na spolupráci s touto Společností národů, a také na opravdových mírových smlouvách spočívá naše budoucnost jen tehdy, jestliže budeme míti v našem státě pokoj a klid. Pan ministr vyslovil také víru v demokracii, kteroužto víru s ním sdílím, ne snad nahodile, nýbrž po zkušenostech, které jsem nabyl cestami po celé Evropě, ne snad cestami vlakem, nýbrž cestami od vesnice k vesnici autem, kde jsem sledoval nejen vysoké kruhy, nýbrž i prostý lid v jeho pracích a myšlení a také ty, kteří mají vliv na vedení politiky světové. Po svých zkušenostech musím pevně doznati, že také zde jdeme správně a jedinou cestou, kde můžeme dosíci svého cíle, to jest, aby skutečně Československá republika byla klíčem celé stavby Evropy. Československá republika, řekl jsem to asi před 3 lety, zachránila si svou demokracii a svůj parlamentarismus hlavně z důvodu, že československý lid je asi o 60 % vzdělanější osvětově a politicky nežli lid v ostatních státech. Ať jsou to dělníci, rolníci, živnostníci, toť základ naší další práce, toť základ demokracie, a myslím, že tento základ je tak pevný, že můžeme pevně doufati ve šťastnou budoucí práci. Jen na nás záleží, abychom jednou v souručenství národním, v souručenství stavovském spolu pevně pracovali, abychom nechali všeho, co by nás mohlo děliti a měli před sebou vždy jasný směr a cíl, slávu národa československého a naší republiky. Proto je mi jaksi divné a divně to vypadá, když se mluví o utiskování části slovenské větve československého národa právě ve chvíli, kdy ministerským předsedou je jmenován opravdu národu věrný Slovák, dr Hodža. A čekáme také, že i zde, když se na místo předsedy vlády po prvé dostává Slovák dr Hodža, bude započato i uvnitř s tím velikým smířením, aby i strana ľudová se dostala do vládní většiny, do spolupráce, a tím abychom i za hranicemi získali co nejvíce.

Souhlasím s p. ministrem; že potřebujeme býti připraveni, připraveni dobrou armádou. Nikdy jsem se netajil a nikdy se netajím svým názorem, že Společnost národů sama o sobě válce nezabrání, a kdyby i došlo k provedení konfliktu habešského až do konce, ještě tím základy Společnosti národů nebudou nijak otřeseny. Je nám třeba dobré, připravené armády. A tu bych prosil p. ministra zahraničí, aby si také této otázky spolu s p. ministrem nár. obrany velmi pozorně všímal. Kdo sleduje naši hranici polskou a německou, pozoruje s úžasem, že téměř každá turistická chata je již malou pevností, pozoruje s úžasem, že se stavějí nové turistické cesty na velké pohraniční kopce a horstva, po nichž mohou projeti nejen malé automobily, ale i nákladní auta. Co je to? Příprava k válce se strany Německa, příprava války se strany Polska částečně. A u nás se tato věc vůbec zanedbává, ač právě turistické spolky by tomu měly věnovati největší péči, čímž aby se nám dostalo velmi lehko příchodu na hory také pro dobu války, které si ovšem nepřejeme myslím s naší strany na válku obrannou, kdy nám bude třeba dobré obrany proti těm, kteří od nás něco chtějí a útočným způsobem by se na nás odvážili.