Jestliže v poslední době čteme, že na př. v samé Paříži je 27.256 krytů, které pojmou 1,761.530 obyvatelů, tedy musíme se tázati, co bylo vykonáno u nás v republice Československé. A právě v těchto dnech čteme zprávu, že konečně v Praze na Poříčí jistá soukromá firma vybudovala podzemní kryt, který pojme pro případ leteckého útoku 65 lidí. To je první vybudovaný kryt v celé republice Československé a vybudovala jej firma, která obchoduje ochranným válečným materiálem.

Podíváme-li se tedy jen s tohoto hlediska, co bylo vykonáno, musíme říci - a řekl jsem to již - že je potřebí ještě mnohé práce.

A nyní bych se zmínil ještě o otázce branné výchovy celého československého národa. Němci jsou pohotoví, vychovali celý národ pro případ války - nikoli sebeobrany, poněvadž na Německo nikdo nechce jít a nikdo nechce Německu nic brát - pro případ války, kterou by Německo někomu vypovědělo. Ale nejen německý lid, i německá mládež již ve škole se vychovává v duchu militaristickém. (Sen. dr Karas: Italská také!) Ano, italská také, a my, jestliže tu a tam pořádáme nějaký den brannosti, myslíme si, že jsme tím vykonali už všechno, a uvažuje-li se o tom, že bychom měli napodobovati tyto příklady, říká se: Ano, my o tom budeme diskutovat, budeme o tom uvažovat, zdali to máme udělati, ale pro své diskutování a uvažování jsme se ještě ani o píď dál nedostali.

Pan ministr zahraničních věcí mluvil také o našich diplomatických stycích s Ruskem a o paktu, který jsme s Ruskem udělali, a řekl nám, že otázka vnitřního režimu státu nemůže býti v naší mírové politice překážkou práce a dohody s ním. Návštěvy ruských žurnalistů, důstojníků, spisovatelů a turistů a naše opětované návštěvy v Ruska v témž smyslu měly jaksi doplniti pakt uzavřený s Ruskem a všichni jsme s radostí vítali, když jsme slyšeli, jak nadšeně byl náš pan ministr zahraničí v Rusku uvítán a jak přátelsky se projevil tento pakt, který jsme stejně jako Francie s Ruskem uzavřeli.

Ale, vážený senáte, při této příležitosti se nám jistě naskytne jedna otázka. Když jsme předvídali a byli jsme si vědomi toho, že můžeme takový přátelský pakt s Ruskem uzavříti, když jsme si již před dávnou dobou byli vědomi, že Rusko má, pokud se týká hospodářské stránky, pro nás veliký a důležitý význam, musíme se tázati, proč jsme čekali tak dlouhou dobu, proč jsme čekali téměř do posledního okamžiku, do 12. hodiny, a teprve nyní jsme uzavřeli pakt s tou velikou mocností, s tím Ruskem, které podle vyjádření pana ministra zahraničí zaujímá 1/6 pevniny, proč jsme čekali a nepodali ruku těm Rusům, kteří na to uznání de jure od nás již dávno čekali. Jestliže se hovoří, že zde byly soukromé zájmy - ano, byly. Byly tu soukromé zájmy určité politické strany a jestliže přes tyto soukromé zájmy, přes tuto jedinou politickou stranu nemohli jsme se dostati dále a rozřešiti problém pro náš stát a republiku takového ohromného a dalekosáhlého významu, pak je to také charakteristické pro naše politické poměry, že v té koalici, ve které vždycky si bývaly všechny politické strany rovny, mohl zde býti diktát jedné politické strany nejen na úkor ostatních politických stran, nýbrž i, jak jsem řekl, na úkor státu, na úkor naší republiky Československé. (Výborně!)

Pan ministr zahraničí mluvil o našem poměru k Německu, Polsku a také o našem poměru k Maďarii. Když mluvil o poměru k Maďarii, řekl, že ten poměr se lepší. Slavný senáte, my, kteří pozorujeme vyvíjení se poměru mezi naší republikou a Maďarií, nepozorujeme žádného zlepšení. My jen vidíme, že Maďarsko je v úzkém styku s Německem a že v poslední době z Německa byl dopravován válečný materiál do Maďarska proto, aby ho jednou bylo použito proti naší republice Československé, do té Maďarie, která svou Janka Pusztou dala základ k tomu nejsprostšímu zločinu, který byl spáchán v Marseille.

Pokud se týká, vážený senáte, našeho poměru k Německu, o němž pan ministr zahraničí tvrdí, že je poměrem normálním a korektním, s tím souhlasíme. Náš poměr k Německu je normální, je také korektní, ale je, otázka, zdali také Německo vůči nám zachovává normální a korektní poměr. Tvrdím hned, že všechno, co se děje v Německu proti nám, nemůže býti ani poměrem normálním a zejména žádným poměrem korektním. (Sen. Macek: Můžeme si vzíti Hlučínsko za příklad, jak to tam vypadá!) Ano, v Kravařích vypálili nám hasičské skladiště, v Koutech zapálili naši českou školu a ti tři Němci, kteří to učinili, šli ostentativně do Berlína, aby ještě tam dokonali další dílo, aby tam vyplenili naše čsl. vyslanectví. Tedy takto propaguje Německo poměr vůči nám, vůči republice Československé.

Jsou zde ještě jiné věci. Vidíme v poslední době, jak byla zatčena špionka Dienelová v Chebu. Vidíme, že byla zatčena tlupa 28 špionů, a myslím, že nejsme ještě u konce se zatýkáním špionů. Když to propuklo, byl to německý rozhlas, který informoval své lidi, které sem z německé říše Hitler poslal, aby, pokud jim to bude možné, ještě unikli spravedlnosti, která je jistě očekávala.

Svého času měli jsme také aféru inž. Formise. Představte si, že říšskoněmecké auto s vrahy, kteří byli ustanoveni k odpravení inž. Formise, přejelo bez závady naše hranice. Tito se zde ubytovali, aby přišli do nejbližšího styku s tím, kterého chtěli zavražditi. Německo již vědělo o té tajné vysílačce, kterou si pořídil inž. Formis, a vědělo také, kolik kilometrů je vzdálena od Prahy a v kterém místě je zařízena, kdežto my jsme nevěděli naprosto nic. Tito lidé zavraždili inž. Formise. Byla prý při tom raněna také dáma. Svůj čin vykonali a odjeli nerušeně do Německa; tak, jak k nám přijeli, dostali se zase přes hranice. Když jsme začali po nich pátrati, dověděli jsme se, že jsou dávno za hranicemi.

Co jsem tím chtěl říci? Jen tolik, že je to velmi charakteristické pro naše vnitřní poměry. U nás je potřebí, abychom střežili zejména lidi, kteří se k nám dostali, kteří přišli k nám jako vystěhovalci a chtějí používat dobrodiní asylu u nás. Zde je třeba rozlišovat. Je viděti, že chyba, které jsme se v tomto případě dopustili, se již na nás vymstila.

Lidé požívající u nás asylu, tito vystěhovalci, můžeme říci, jsou dnes z 80 % špicly, kteří jsou placeni jinými vládami za to, aby u nás vyzvídali a podrývali právní řád v našem státě. (Tak jest!) Teprve v poslední chvíli jsme zjišťovali, kolik jich tu máme a co u nás asi tito lidé dělají. Potom snad teprve podle toho, jak to dopadne, uděláme s nimi další řízení.

Měl jsem příležitost 23. února 1933 býti přítomen v posl. sněmovně projednávání zvláštního případu. Oč šlo? Před tím, jak známo, byl v Brně proces s t. zv. Petrmichlem a spol., s německými nacionálními studenty, kteří se dopustili zločinu podle §§ 2 a 17 zákona na ochranu republiky. Tito lidé, kteří byli postaveni před soud, byli odsouzeni. Za přelíčení vyšlo najevo, že byli také účastni této velezrady, této zemězrady němečtí nacionální poslanci Krebs, Jung, Schubert a Kasper. Soud samozřejmě po zjištění okolností 4. ledna 1932 žádal posl. sněmovnu za vydání těchto poslanců, aby také byli hnáni k odpovědnosti, a jestliže spáchali zločiny podle zákona na ochranu republiky, aby také byli podle toho patřičně potrestáni.

Před tím jsme měli už také v posl. sněmovně případ. Byl to velezrádce Tuka a Gajda. Byli vydáni parlamentem a také za to, co spáchali, byli potrestáni. A, slavný senáte, jak to dopadlo v tom případě, když se jednalo o těchto německých poslancích? Byli to především němečtí soc. demokraté, byli to i němečtí agrárníci jako členové koalice a vlády a byl to zejména tehdejší pan ministr dr Czech, který se houževnatě bránil, aby byli vydáni tito němečtí velezrádci, protože to byli němečtí členové zákonodárného sboru, ačkoliv měli býti potrestáni. Jednalo se dlouho a posl. sněmovna si chtěla také vyžádati spisy, aby do nich mohla nahlédnouti, je-li zde skutečná vina označených poslanců. Po celém dlouhém jednání sice sněmovna, jak jsem naznačil, 23. února 1933 se usnesla, aby uvedení poslanci Krebs, Jung, Schubert a Kasper byli vydáni soudu a spravedlnosti, ale němečtí soc. demokraté i se svým ministrem a němečtí agrárníci jako strany vládní, jako strany koaliční tenkrát pro vydání těchto velezrádných německých poslanců vůbec nehlasovali. (Sen. Macek: Za to se jim Henlein odměnil při volbách!) Ano. Byli odměněni za to, že to tenkráte tak udělali.

Tenkrát v parlamentě měli jsme štěstí a já zdůrazňuji to slovo "štěstí" - že jsme prosadili vydání jmenovaných. Byla o tom debata 3 dny a tenkrát žádná z koaličních stran českých a slovenských se neodvážila vystoupiti v posl. sněmovně na řečnickou tribunu a přimluviti se za vydání německých hakenkrajclerů a odůvodniti to. Mně byl tenkrát mým klubem jako příslušníku české oposiční strany svěřen úkol, abych jediný zasáhl do debaty a tlumočil naše stanovisko, které jsme v této záležitosti měli. A co se tehdy stalo? Když jsem se ujal slova, české koaliční strany odešly ze sněmovny a Němci obklopili řečnickou tribunu tak, abych vůbec nemohl mluviti a svou řeč dokončiti. Tak vypadalo tenkráte to jednání. A nyní po skončení tohoto aktu, kdy sněmovna poslanecká řekla, že uvedené 4 německé poslance vydává, čekali jsme všichni, jak by to bylo bývalo také žádoucí, že hned za zdí posl. sněmovny bude čekati spravedlnost, která zrádce okamžitě sebere a uvězní do té doby, než budou pravoplatně odsouzeni. Ale tito lidé zůstali na svobodě, nic se jim nestala a věc protáhla se tak, že teprve nyní v měsíci září měli býti postaveni před soud, aby se odpovídali za to, co spáchali. Víte všichni, co se stalo. Pánové jednoduše odejeli za hranice. Býv. posl. Krebs tam sedí v teplém místě a štve proti Československé republice, a pan Rudolf Jung a Otto Schubert jsou v Berlíně vůdci protičeské propagandy. (Sen. Kreibich: A pan Kasper?) Nevím. (Sen. Kreibich: Dostal milost a teď je řečníkem sudetskoněmecké strany! - Veselost.) Tak daleko dospěly poměry u nás. Nedivme se potom, že se v poslední době vyskytují věci, s nimiž nemůžeme souhlasiti. Projevujeme proto nemalý údiv, jak je to možné, že v tomto případě, ať je tím vinna naše vláda, ať je to ministerstvo spravedlnosti, ministerstvo vnitra anebo naše justice - neměří se všem lidem provinivším se proti zákonům republiky stejně, že proti některým se jde podle zákona a že někteří se staví mimo zákon tak dlouho, až následkům tohoto zákona uniknou. (Sen. Kreibich: Několik zatčených špionů je na svobodě!) To je možné, že za chvíli budou zase všichni venku.

Slavný senáte! Náhodou zde mám číslo časopisu, kde se tučnou literou označuje, že lichevní orgány vykonaly 143 tisíce revisí za 7 měsíců u obchodníků a živnostníků, a říká se, že i četnictvo bylo mnohde zapojeno do služby tohoto systému, a to s úspěchem. Prosím, proti pokojným občanům a proti lidem sloužícím věrně a oddaně tomuto státu a této republice, proti lidem, kteří zde bídně a mizerně živoří, proti lidem, jejichž tisíce a tisíce existencí bylo zničeno, pro otázky, o nichž jsem se zmínil, malicherné a bezvýznamné, mělo ministerstvo vnitra odvahu udělati 143 tisíce revisí za 7 měsíců a mělo odvahu použíti do služeb těchto věcí také četníky. Pan ministr vnitra by udělal dobře, kdyby byl na místo zapojení četnictva proti obchodnictvu a živnostnictvu zapojil celý svůj aparát proti velezrádcům a zemězrádcům, o kterých jsem zde mluvil. Je vidět, že jsme měli dosti času, že naše četnictvo nemělo práci, a tam, kde byla práce nutná a kde jsme ji měli vykonati, četnictvo posláno nebylo. Kdyby se bylo tak stalo, bylo by zajisté zabráněno mnohé té velezradě a zemězradě, ale při těch poměrech, jaké dnes zde jsou, mám obavy, že jsme předem zaprodáni, aniž bychom věděli jak.

Pokud se týká věcí vojenských, vojenských plánů a kasáren, má už u nás Německo všecko vyzkoušeno tak, že snad ví lépe než my, co kde je a leží. (Výkřiky.) Prosím, uvažte, že podle vyjádření p. ministra zahraničí a podle poměrů, jaké válkou v Habeši nastaly, můžeme očekávati každým dnem válečné zápletky a komplikace na kontinentě evropském. Uvažte naše postavení, když kolem dokola jsme obehnáni Německem, Polskem, Maďarskem a Rakouskem, lidmi, kteří nás nemohou vidět a nemají nás rádi, kteří by nejraději viděli Československou republiku roztrhanou na tisíc kusů, kdyby k nějakému konfliktu došlo. Musíme si uvědomiti, jakou máme odpovědnost a starost a jak by to s námi asi také dopadlo. Pan ministr zahraničí k závěru svého prohlášení kladl právě důraz na to, abychom dělali dobrou zahraniční politiku a abychom také dělali dobrou a zdravou politiku vnitrozemskou. S tímto prohlášením, slavný senáte, souhlasíme jistě všichni, kteří v této koalici jsme a kterým je zájem státu a republiky nade všecko. Ale jde zde o to, aby tato slova se také stala skutkem. Věřím, že pokud se týká politiky zahraniční, náš pan ministr dr Beneš učinil všechno, co v zájmu našeho státu na poli této mezinárodní zahraniční politiky mohl vykonati. Ale nejsem přesvědčen - a ukázal jsem to již na příkladech a případech - že totéž bychom mohli říci o naší vnitrozemské politice československé. A jestliže to nemůžeme říci a máme o tom pochybnosti, pak je potřebí, abychom všichni stejnosvorně, kteří v této veliké době vidíme a cítíme tu velkou odpovědnost, také stejnosvorně konali svoji povinnost, kterou zde máme.

Slavný senáte! Je známo, že když jsme zde měli posledně návštěvu ruských žurnalistů a spisovatelů, že jsme je chtěli uctíti a že také jsme jim předvedli toho našeho známého "Vojáka Švejka". Chtěli jsme pobaviti ruskou delegaci, a ti Rusové, když se dívali na toho Švejka, který byl tehdy dobrý, když se jednalo o boření a rozdrcení armády rakouské, si řekli: Což vy Čechoslováci nepochopujete, že jsou dnes jiné mezinárodní poměry, že je dnes jiná mezinárodní situace, a vy se bavíte, promiňte mi touto pitomostí, nemáte žádného vyššího a cennějšího nájmu, než toho Švejka? Proto musil jeden těchto chytrých lidí nám říci: Vy děláte hlouposti, jste nerozumní lidé, že skáčete zde a máte radost z vašeho Švejka a zapomínáte na důležitou, významnou dobu, zapomínáte, že máte dnes jíti ve jménu a duchu vašeho Trocnovského Jana Žižky.

Slavný senáte, je třeba, abychom v takovýchto vážných chvílích, jaké jsou dnes, (Sen. Kreibich: To není Hodžův duch!) Na to nepřijde, je-li to Hodžův duch, nebo ne, my všichni příslušníci československého národa, kteří čerpáme z našich dějin, máme z nich radost, poněvadž tyto dějiny jsou, byly a budou naší chloubou. Musíme vždycky, když se stane zmínka o našem Janu Žižkovi, viděti v něm symbol velikého ducha, symbol, který nikdy nestrpěl žádného nepřítele, aby náš český národ pokořil. (Výkřiky komunistických senátorů: Proti pánům!) Ať je to proti komukoliv.

A slavný senáte, nyní, když tito cizinci nás upozornili na tohoto našeho Žižku, řekl bych, že není to žádným skvělým vysvědčením, že jsme musili býti na to upozorněni, ale je to pravda, svatá pravda, která se nedá popříti a oddiskutovat. A jestliže jsme ve vážné situaci, o které jsem nehovořil jenom já, nýbrž všichni řečníci přede mnou jako lidé patřící k tomuto státu, mající na srdci jeho udržení, tedy máme si stejnosvorně a společně říci: Dělejme toho Žižku v této přítomné době, dělejme ho proto, poněvadž je ho zde nyní nejvíce potřebí. Opatřme si ty moderní palcáty a sudlice, opatřme si je a tak zorganisujme celý národ k tomu, aby, když přijde chvíle, kdy budeme napadeni, poněvadž my stále tvrdíme, že žádného nechceme napadnouti, abychom tu stáli jako celý organisovaný národ, abychom ve jménu tohoto našeho Žižky uhodili na nepřítele tam, kde toho bude potřebí, a abychom jej také potřeli. A má-li se tak stát, je potřebí, aby vedle této naší fysické síly bylo tu všechno, co také v legiích ve světové válce bylo naší duchovní zbraní. Snažme se, aby naše zahraniční politika se pohybovala i nadále v těch směrnicích jak o dosud, aby upevňovala v celém světě mezinárodní naše postavení, ale snažme se, aby také byla ozdravena naše vnitrozemská politika, která jistě má nejvíce potřebí, aby v naší vnitrozemské politice byl zaveden takový kurs, třeba kurs přísný, nepoddajný, který by shodně s touto naší zahraniční politikou směřoval k tomu, uchrániti to, proč naši legionáři položili své životy a prolili svou krev, ochrániti to v každé chvíli, kdy toho bude třeba, a za každých okolností. (Potlesk.)

Místopředseda dr Bas (zvoní): Ke slovu je dále přihlášen pan sen. Klofáč. Uděluji mu slovo.

Sen. Klofáč: Slavný senáte! Teprve dnes, když mám v rukách posudky různých významných zahraničních denních listů, si uvědomuji význam řeči, kterou tady předevčírem promluvil náš zahraniční ministr dr Eduard Beneš.

Italsko-habešský konflikt, jenž přes všechno mezinárodní úsilí vedl k válce, která se již po několik týdnů vyvíjí na pláních a v horách Habeše, zajímá přirozeně pozornost celé Evropy. Hlavní starostí všech, také našich občanů, ovládány jsou zájmem o mír. Ptáme se úzkostlivě, co bude, kam až zasáhnou ty nebezpečné plameny válečného požáru, a konkrétně, jak by se mohl projevit tento válečný konflikt v Evropě, zdali neprobudí skryté vášně, rozvratné síly, a zdali neohrozí také naši bezpečnost a samostatnost. V takové situaci více než kdykoli jindy uvědomuje si u nás každý, i nejprostší občan, jakou úlohu a odpovědnost má naše zahraniční politika, naše Národní shromáždění a konečně náš zahraniční ministr, naše zahraniční politika, povolaná k tomu, aby řídila vztahy našeho státu k sousedům a vedla loď našeho národa na vzbouřeném moři dnešního mezinárodního života.

A v takové situaci upírají se zraky naše, které jsou v dnešní nervosní době daleko napjatější a pozornější, velmi pozorně a úzkostlivě, úzkostlivěji než jindy, k našemu parlamentu, k nám všem, a především k našemu zahraničnímu ministru. Čekají se rozhodná slova o situaci a o tom, jaká je naše politika a plní-li svůj zásadní úkol, to jest stará-li se úspěšně o zabezpečení naší bezpečnosti - poněvadž, mluvme si o čemkoliv, máme plno bolestí - kdyby došlo k nové světové válce, válce evropské? A o čem potom chceme mluvit my, kteří jsme uprostřed všech těch zápasů? Odpověď, kterou dává dnes naší veřejnosti exposé zahraničního ministra, může podle mého soudu uspokojit veškeré naše očekávání, a to v plné míře. Souhlasíme s ním v plném rozsahu. Souhlasíme především se stanoviskem naší zahraniční politiky k habešsko-italském konfliktu. Bez ohledu na všechny naše sympatie nebo antipatie, odpovídalo by jistě stanovisko naše, objektivně řečeno, neutralitě, ovšem tenkrát, kdyby habešsko-italský konflikt bylo možno isolovat. My jistě nemáme pražádných animosit proti Habeši a Habešanům, třebas se u nás pramálo ví skutečné pravdy o Habeši. Neznám pražádných sympatií k těm, kteří ještě dnes drží otrokářství. Dobře víme, že Habešani tvoří jen třetinu obyvatelstva v celém habešském státě a je mě všelicos znáno, jak se dostal nynější císař, jehož jsem měl příležitost spatřiti zblízka, když jsem byl r. 1924 v Londýně u MacDonalda, na trůn. Jsou tu určité věci, které nám nejsou sympatické. Není to země civilisovaná, docela ne, jsou tu ještě loupežné hordy v celých krajích, a ta země potřebuje ještě mnoho civilisačního úsilí. Vzpomínám si, jak Anglie získávala jiné kraje a jak Francie. Tož kdyby šlo jen o pouhou otázku Habeše a Italie, měl bych zde své různé pochybnosti a své názory, ale my nemáme příčin přáti Italii něco nedobrého. Vzpomínám si dobře, že Italie neoctla v dosti povážlivé situaci tím, že posílávala na lodích v podpalubí 400.000 svého proletariátu hned v prvých jarních měsících do Ameriky a do Spojených států. (Sen. Sladký: Také do Jižní Ameriky!) Já mluvím jen o Spojených Státech, o severní Americe, odkud se na zimu vraceli s penězi domů jako myši v podpalubí. Dnes nemohou nikam a viděl jsem, jak bídně žije proletariát v jižní Italii nebo na Sicilii. Nemožnost vystěhovalectví cítíme také, poněvadž dříve jsme posílali ze Slovenska 2,030.000 lidí ročně do Ameriky a víme, jaké peníze se vracely na Slovenko a Podkarpatskou Rus ze Spojených států severoamerických.

Já jistě nemám žádných příčin, abych nepřál všecko dobré Italii. Když jsem poslouchal řeč našeho ministra zahraničí, byl jsem s nim zajedno do slova; když říkal, že Italie pro nás mnoho vykonala, že měla vynikající podíl na našem osvobození. Toho my jí nikdy nezapomeneme. A proto si přejeme stálý dobrý poměr s Italií a s velkým italským národem.

Já sám jako syn starší generace vzpomínám s nadšením, jak vlastně naše národní revoluce rostla z národních revolucí italských hned od r. 1848, jak jsme zhltali revoluční knihy o apoštolech svobody, o Mazzinim a Garibaldim. Pevnost brněnská Špilberk, kde nejlepší synové Italie obývali vězněni za své protirakouské smýšlení, mluvila také k našim srdcím.

Nezapomeneme nikdy, že to byla Italie, která nám ozbrojila naše vojáky. Nezapomenu jako první ministr nár. obrany, že to byla Italie, která nám poslala řadu vyzbrojených regimentů a všecko, co k tomu patří. Vzpomínám, jak jsme očekávali pluk za plukem od pluku 39. až po poslední řady italských legionářů. Nezapomenu, jak by naši hoši, dostavší se do zajetí ke konci války, byli nám hynuli v zajetí nemocemi, hladem atd., ale podařilo se nám přesvědčiti vládní i vojenské kruhy italské, že musí pustiti ze zajetí naše lidi. Italie nám tehdy pustila ze zajetí a pak vyzbrojila přes 60.000 t. zv. italských domobranců, kteří se vraceli domů a pomohli nám svou novou morálkou k udržení pořádku a ke konečnému úspěchu na Slovensku a také v celém pohraničí.

Na tohle všechno myslím, ale myslím také ještě na něco jiného. Na mém přesvědčení nemůže ani dnešní situace habešsko-italského sporu nijak působiti, ani na něm nemůže ničeho změnit. Italie je důležitou složkou bezpečnosti také ve střední Evropě. Nepřestaneme nikdy projevovati dobrou vůli dohodovat se s ní o organisaci bezpečnosti právě v této oblasti. Mé přesvědčení jest, že v Římě docela dobře vědí, že není hlavní otázkou jen anšlus Rakouska a že severní hranicí Italie není Brenner, že jest jí také Liberec a Aš. (Výborně!) To je naprosto jisté. Musíme také uznati, že Italie má jistě oprávněnost starati se o rozšíření své koloniální oblasti, jako se starají všechny jiné státy a také bych byl velmi šťasten, kdybychom mohli i my konkrétně mluviti o oblasti, kam bychom mohli jíti se svojí zvýšenou populací. Přál abych si, když nám Rusko od Vladivostoku až po hranice býv. rakouské monarchie, od Podvoločisky až po Irkutsk a Vladivostok, abychom se dostali k poctivé dohodě, abychom se svými kvalitními zemědělci - kolchozi mi pranic nepřekážejí, neboť se osvědčují - pro které nemáme možnosti obživy a práce, a pro své kvalitní dělníky mohli získávati posice v Rusku, když se s nimi nemůžeme dostáváti nikam jinam.

Tomu všemu u Italie rozumím a mám pro to pochopení. Italský lid je mi velmi sympatický, je dorosrdečný, lehko se s ním dorozumíváme, zejména když najdeme tolik Italů, kteří mluví česky - to jsou většinou ti, kteří zde žili za války jako zajatci a kteří jsou velmi rádi, když mohou promluviti nějaké slovo česky. Avšak třebaže ty sympatie jsou u nás upřímné - a jsem rád, že náš ministr tlumočil tyto sympatie tak pěkným způsobem - přece jenom přes všechny tyto skutečnosti nemůžeme souhlasit s tím, jak se dálo obsazování Habeše, nemůžeme dáti sankci takovým metodám, ať již tu bylo jakékoli nedorozumění, a proto ať jakkoli soudíme o oprávněnosti italských nároků na místo na slunci, protože se stejnou argumentací mohl by přijíti také druhý a třetí stát a mohl by se pokusiti se zbraní v ruce o zajištění tohoto místa tam, kde jsme mnohem bezprostředněji interesováni nežli v Africe nebo Habeši. V takovém případě by mohla býti ve jménu nároku na "místo na slunci" ohrožena i naše bezpečnost. Pojem místa na slunci a spravedlnosti je do jisté emíry subjektivní a vyplývá z politiky a ideologie každého národa. Dáti souhlas k tomu, aby, kdokoli ve jménu svých nároků na místo na slunci sahal ke zbrani a ohrožoval integritu a bezpečnost jiných států, znamenalo by navraceti se úplně k předválečným poměrům a metodám, znamenalo by otevříti dveře dokořán zápasu všech proti všem a připraviti chaos, ve kterém by nebylo jiných záruk klidu a bezpečnosti, nežli síla armády. Československá republika nemůže tedy souhlasiti s metodami, které byly uplatněny v italsko-habešském konfliktu, a to jako člen Společnosti národů, která je pro nás rozhodující. Společnost národů je institucí, která byla vybudována, aby učinila nemožnými a zbytečnými metody samovolného zjednávání si spravedlnosti a násilného postupu jedněch proti druhým.

Jsme si velmi dobře vědomi, že Společnost národů je zatím nenápadná, že má mnoho nedostatků, ale domníváme se, že je naší povinností pracovati k tomu, aby tato Společnost národů mohla postupně své nedostatky odstraniti, aby dospěla k plnění svých základních funkcí a stala se skutečnou organisací míru a bezpečnosti nejenom velikých, nýbrž zejména také malých a středních států. Musíme si býti vědomi svých povinností zejména ve chvíli, kdy společnost národů má živou a pevnou vůli plniti svou funkci a ukázati všem, že řešení politických problémů zbraněmi znamená risiko - a na to zapomněla Italie, že každý, kdo sahá k takovéto metodě, musí se připraviti na to, že najde proti sobě seskupeny všechny anebo aspoň většinu členů Společnosti národů. Mírová solidarita je předpokladem pro praktické uplatnění metod Společnosti národů, která nemůže nikdy vyrůsti na skutečný orgán míru, pokud nebude tu skutečného odhodlání uplatňovati tuto solidaritu. Exposé ministra zahraničí ukázalo velmi dobře, že je naším životním zájmem, abychom v této solidaritě stáli s ostatními členy Společnosti národů, a já nepotřebuji jistě přičiňovati ani slova k vývodům našeho ministra zahraničí Beneše, který nám tak pěkně mluvil o nutnosti dělati důsledně politiku Společnosti národů.
Nepotřebuji se zabývati také argumenty, které jsou často uváděny proti této politice. Já na štěstí nenáležím k naší české oposici, poněvadž tam se argumenty hledají velmi snadno. Každý ví, co by se nemělo dělati, ale nikdo neví, co by se dělati mělo. Měl jsem známého katechetu v pensi, který pak studoval medicínu a dělal zkoušku z botaniky. On věděl všechno: co to není, že to není vrba, že to není fialka, ale nevěděl, co to je, a propadl. Myslím, že tato vysvědčení bychom mohli dáti také české oposici, která dobře ví, co aby se nemělo dělati, ale která nemůže vytknouti ani kousek podstatného politice, kterou děláme a která slouží jen národu a státu, která slouží míru.

Kdybych já zastupoval průmysl, musil bych přímo vášnivě mluviti pro tuto politiku, kterou děláme, poněvadž průmysl obchod a živnosti, dělníci a zemědělci mohou prosperovat jen v ovzduší politiky míru, a kdyby ubylo u některých pánů méně zakyslosti osobní a více objektivnosti. A pak bych i v oposici poděkoval ministrovi zahraničí za to, že dělá politiku, která zabezpečuje mír a stará se tím i o tak zv. buržoasii, klid, v němž průmysl a obchod může se vyvíjeti. (Výborně!)

Řekl jsem, že vlastně po této stránce nepotřebuji ničeho přičiňovat k argumentům, kterými odůvodňoval svou politiku ministr zahraničí. Naše politika, jak ministr Beneš zdůrazňoval, je dělána tak, abychom obhájili své zájmy a zajistili svou bezpečnost, ale také i v těch případech, kdyby Společnost národů selhala.

Nesázeli jsme nikdy na jednu kartu, byť aby to byla i karta Společnosti národů, a nesázíme všechno na jednu kartu ani dnes. Celá naše smluvní politika je toho důkazem. Naše spojenecké smlouvy jsou vesměs dělány v takové formě a v takovém duchu, že nikdo nemůže vytknouti, že by byly proti Společnosti národů a jejím metodám, ale účelem jich je zabezpečiti našemu státu přátele, kteří by na naší straně vytrvali i tehdy, kdyby Společnosti národů nebylo, anebo kdyby v jakémkoli konkrétním případě selhala. V tomto směru myslím, že také pro budoucnost zůstane základní složkou naší bezpečnosti především Malá dohoda. Četl jsem rád dnešní projev zahraničního ministra rumunského Titulescu. Dobře víte, že přece Rumunsko je krevně příbuzné s Italií, ale přece jeho projev zněl tak kategoricky, jako projev ministra Beneše. Jsme všichni za Společností národů, stojíme s ní věrně a běda tomu, kdyby někdo mezi námi uprostřed chtěl zahájit politickou ofensivu proti kterémukoliv ze států Malé dohody.