Předseda (zvoní): O státním rozpočtu a finačním zákoně, jakož i o prohlášení pana ministra financí z 12. prosince 1935 zahajuji společnou rozpravu.

Uděluji slovo prvému přihlášenému řečníku na straně "proti" panu sen. dr. Šmeralovi.

Sen. dr Šmeral: Slavný senáte!

Co se u nás dělo politicky v uplynulých třech týdnech, my, pokud se týká formy, považujeme za světovou ostudu. Pokud se týká obsahu, jsme toho názoru, že to byl prvý projev snah o koncentraci nejreakčnějších sil velkokapitálu agrárního i průmyslového s tím cílem, aby pro tyto skupiny byla uchvácena totalita politické moci i administrativy v tomto státě s účelem podstatně ve směru ještě více reakčním změniti vnitřní politiku a zároveň podstatně změniti zahraniční politiku Československa.

Jak my oceňujeme hospodářské základy toho, čeho jsme byli svědky? Skoro 10 let je v této zemi ostrý konkurenční boj mezi dvěma skupinami velkého kapitálu: mezi velkokapitalistickou skupinou, představovanou koncerny živnostenské banky a mezi druhou, kterou představují koncerny banky Agrární. Ještě za voleb před 7 měsíci útočil agrární tisk s nekrajnější vášnivostí proti skupině průmyslového velkokapitálu a proti straně národního sjednocení: Po volbách poctily obě skupiny, že tento boj, který trval už 10 let, přesně od roku 1926, nekončí vítězstvím jedné strany. Skupina Živnobanky i nadále držela ve svých rukou převahu finanční, kdežto skupina agrárního velkokapitálu a velkých bank měla ve státě převahu politickou. Za tohoto stavu věci dá se pochopiti, že dozrála myšlenka na vzájemnou dohodu. Tato myšlenka byla posilována událostmi zahraničními, strachem před naším sblížením se sovětským východem a strachem před demokratickými silami, které zejména ve Francii zrají hnutím jednotné dělnické a široké lidové protifašistické, demokratické fronty.

K tomu přistoupila ta okolnost, že v 6. roce hospodářské krise u nás nezaměstnanost se nemenšila a že se stávají neodkladnými otázky důležitých sociálních řešení. Je ve vzduchu, že budeme musiti činit rozhodnutí, na čí účet se musí hledat východisko. Ve Francii široké vrstvy nejen dělníků, ale i středních vrstev zachvacuje přímo živelně heslo: Ať platí milionáři a boháči! Toto heslo snadno může míti vliv také na naše poměry zdejší. V této situaci ti, kteří cítí, že přelom politické a hospodářské linie v tomto směru by byl nebezpečným pro jejich velkokapitalistické zájmy, musili stát v otázce, co máme dělat my.

A tak se díváme na pokusy, které byly činěny se včerejším dnem, že je to preventivní výpad, preventivní válka proti možnostem takové změny politiky i hospodářství zde, která přibližně odpovídá ve Francii velkému hnutí jednotné fronty.

Je možno říci, že toto je pouze hmatatelná skutečnost, neopřená hypothesa, že je to logická konstrukce pravděpodobnosti a fantasie. Chci proto upozorniti na několik dokladů, které toto naše stanovisko potvrzují. Jsem názoru, že tyto myšlenky našly i formálního výrazu v prvých projevech pana předsedy vlády dr Hodži. Všimněte si, jak v jeho exposé bylo silně podtrhováno, několikrát opakováno - "jsme státem smíšeného hospodářství, nejsme státem ani jednostranně průmyslovým, ani jednostranně zemědělským To je myšlenka, která. sama o sobě se zdá býti všeobecnou, abstraktní, ale proti které v této spojitosti se skutečností těžko by bylo možno činiti námitek. Ale chceme-li rozšifrovat tuto parlamentární diplomatickou formuli, musíme si všimnouti jiných projevů z těch kruhů, které v prvých dnech úřadování pana předsedy vlády měly na jeho formuli rozhodující vliv o téže věci mluvil 20. ledna, tedy krátce předtím, pan dr Hodža před forem, kde si nemusel ukládati takovou zdrženlivost, ve výkonném výboru strany agrární. Tam pronesl programovou řeč, ze které cituji jen dvě věty: "Na základě dohody zemědělství a průmyslu bude možná další konstruktivní hospodářská politika. Rýsuje se široká zájmová kooperace demokracie zemědělské a demokracie průmyslové" - živnostenské banky a agrární banky; to připomínám já.

A jestli by ještě byla pochyba, že tento přesnější názor proslovený ve výkonném výboru agrární strany potvrzuje předpoklad, který jsem zde vyslovil, uvádím ještě jeden doklad. V prvý den svého úřadování pan ministr zemědělství dr Zadina dal interview zpravodaji německého listu. A v tomto jeho projevu stojí: "Sowohl der Landwirtschaft wie der Industrie geht es nicht gut, daher muß ihr Vorgehen ein gemeinsames sein. Wir müssen uns einigen. - Jak zemědělství tak průmyslu se nedaří dobře, proto musí býti jejich postup společný. My se musíme sjednotiti." Když si vzpomenete, jaký boj vedl mezi sebou o volbách velkokapitál agrární a I velkokapitál živnostenské banky - a je tu deště - a když slyšíte tak výrazně řečené: "My se musíme spojit", myslím, že tento proces dohady velkokapitálu agrárního a průmyslu, o které jsem mluvil, se tím může považovati za prokázaný. To fakticky znamená, že byl a je v chodu veliký plán vytvořiti podmínky pro hospodářskou diktaturu zkoncentrovaného velkokapitálu, jež by měla býti korunována také nastolením příslušného politického režimu. Považte, jak by se události vyvíjely rychlým spádem, kdyby tato ofensiva spojené velkokapitalistické reakce, tento preventivní výpad proti možnostem změny politiky ve smyslu vážné orientace na východ a ve smyslu linie širokého hnutí lidové fronty ve Francii, tento způsob, který byl ve spojení se včerejškem první, ale který daleko podle našeho názoru není poslední, nebyl aspoň v počátcích nejen překonán, ale přímo zasažen úderem. Myslím, že spád věcí by byl pak velmi rychlý. Kdyby tato skupina nejenom posílila svou autoritu, nýbrž ještě více než dosud také své posice v mocenském státním aparátu, myslím, že by na sebe nedaly déle čekat pod tlakem této moci připravené nové nedemokratické, nesvobodné volby, že by se pak měnila v tamto státě posice i těch socialistických stran, které dosud dogmaticky lpěly jako na jediné možnosti na koalici i s takovými buržoasními stranami, nechci-li dokonce vysloviti slova o možnosti koncentračních táborů pro nás všechny.

Vážení pánové, chci upozorniti, že tak jako nyní reakce vystoupila otevřenou stokou, tak že ona fakticky soustavně byla činná v posledních měsících už bez dostatečné protiváhy a odporu uvnitř koalice a uvnitř vlády samé. Myslím, že rozpočet, který je zde před námi a který byl v poslanecké sněmovně i řečníky socialistických stran označen jako rozpočet reakční, je toho dokladem. Krátce před rozhodnutím bylo předloženo vládě a bylo zasláno každému z nás memorandum Svazu průmyslníků. Když jsem listoval v rozpočtu a viděl, jaký rozhodující vliv tu měla politika agrární strany a když jsem listoval v tomto memorandu průmyslníků, měl jsem pocit, že návrhy Svazu průmyslníků jsou přejaty do rozpočtu při nejmenším z 80 %. Úplně se ztrácí i v memorandu průmyslníků i v rozpočtu myšlenka, kterou považujeme za základní pro změnu rozpočtové politiky v nynější situaci myšlenka zvýšení kupních schopností domácího obyvatelstva, širokých vrstev a myšlenka: ať platí bohatí. Největší význam se klade v memorandu průmyslníků na otázku zvýšení vývozu, při čemž je charakteristické, že do pozadí se staví možnost vývozu do Sovětského svazu a že velmi se zdůrazňuje nutnost, aby rozšířen byl vývoz do zemí kapitalistických, do obklopujících nás zemí střední Evropy a také do anglických kolonií. To je politika, která nemůže vésti - i zcela nestranicky posuzováno - k cíli. Dnes, kdy všechny západní státy jsou tak přeprůmyslněny, kdy jest zápas o každé místečko, kam se dá vyvézti jedna mašina nebo některý výrobek, když se industrialisují i kolonie a když zejména k takové kapitalistické konkurenční schopnosti následkem zotročení svých mas a nízkých mezd se rozvinulo Japonsko, jak je možno seriosně tento plán předkládat? Ano tento plán může míti snad jisté, třeba nerozhodující výsledky. Kdy? Kdybychom u nás stlačili mzdy ještě na nižší úroveň, nežli jsou v Japonsku, kdybychom u nás politiku subvencí velkokapitálu, agrárníků a průmyslníků ještě daleko zvýšili nad dosavadní stav, kdybychom počítali s exportními premiemi a kdybychom nakonec byli ochotni k tomu, o co teď usiluje nejreakčnější kapitál ve Francii, kdybychom byli odhodláni k tomu, vésti nelítostný řez proti dnes již tak nesnesitelné úrovni nejen dělníků, nýbrž také středních vrstev, státních zaměstnanců, úředníků, hazardním přechodem k inflaci. Tak my se na to: díváme, že tendence sblížení velkokapitalistického a agrárního průmyslu, koncernu Živnobanky a Agrobanky by vedly k těm politickým, hospodářským a sociálním důsledkům. Já zde otevřeně znovu před členstvem druhých socialistických stran uvádím naši základní positivní hlediska, která jsme k tomu zaujali v poslanecké sněmovně. Naše stanovisko je zvrátit tuto reakci uvnitř koalice, dosud prosazovanou s podobný m smělým terorem, jak se to nyní provalilo navenek finanční politikou.

Naše požadavky byly: Soupis a veřejnost majetku. O každém zbohatnutí, tak jako v gruntových knihách o nabytých nemovitostech, ať se vede veřejně přístupný soupis, kde by veřejnosti byla dána možnost zjistiti pravý stav. Již to odhalení tempa a zdrojů zbohatlictví by mělo velký význam. žádáme dále velkou povinnou investiční půjčku u milionářů a bohatých kapitalistů ve výši 4.5 miliardy Kč, aby mohlo býti provedeno to, co po našem názoru upřímně si svým plánem na investice k potírání nezaměstnanosti představuje p. ministr inž. Nečas. My žádáme zvýšení částky pro podpory nezaměstnaných o 850 milionů Kč; první vážné kroky k oddlužení malých rolníků a živnostníků; okamžité odčinění toho, co bylo uděláno srážkami s platů státních zaměstnanců a snížení daní spotřebních, aby bylo možno čeliti drahotě.

Jen tak mimochodem připomínám - nevím, budeme-li moci ještě teď před vánocemi projednati zde v senátě různé menší zákony - nechť se nezapomene, že ke konci měsíce končí moratorium a platnost zákona o ochraně nájemníků. Je nutno udělati hned, ještě tento týden, opatřeni aby v platnosti těchto zákonů nenastalo přerušení.

Vážení pánové! Kdyby tento vzmach sjednocující se velkokapitalistické krajní reakce byl diktován jenom naší situací domácí, jenom mocenskými, třebas neurvalými snahami o zachvácení posic a o ochranu zisků a velkých majetků v tomto státě, byl by to sice zjev velmi dalekosáhlý, ale on, po našem přesvědčení, se stává ještě mnohem významnějším, když pátráme po jeho spoj sní, po jeho souvislosti se směle se vyvíjejícími silami světové, mezinárodní reakce. Vážení pánové, já jsem se před deseti dny vrátil z Paříže, kde jsem měl, při příležitosti barbussovské konference na ochranu míru, možnost stýkati se s řadou politických osobností, nejenom dělnických, francouzských i anglických, a mohu vám zde říci: Význačný anglický pacifista, nositel Nobelovy ceny, poslal do Paříže tento vzkaz: Stoupenci pokroku a míru, dejte si pozor na procesy, které se teď odehrávají v jedné nejreakčnější vysokošlechtické skupině konservativní strany Anglie. Nejde jenom o Rothermeera a Deterdinga. V pozadí začínají se projevovat mnohem širší vlivuplné kruhy konservativců, které uvažují o myšlence, nenastal-li v Evropě stav, kdy by se měl udělati konec nepořádkům, kdy by se měly odbourávat nepořádky, které zůstaly aspoň s jejich vysokošlechtického a konservativního hlediska - v Evropě po světové válce. Toto upozornění Anglie znělo: Tito pánové za nepořádek nepovažují jenom existenci Sovětského svazu, jenom existenci revolučních dělnických organisací a stran v řadě zemí. S hlediska těchto pánů konservativců nepořádkem je už i to, co po světové válce zůstalo na demokracii a převyšuje úroveň života předválečného, s jejich hlediska je nepořádkem i ten vliv, třeba velmi omezený, který mají v některých zemích reformistické dělnické strany, ale s hlediska těchto kruhů začíná se pociťovat jako nepořádek i státní organisace malých států, která nesplnila naděje, že bude zbraní proti východu, proti Sovětskému svazu, i ta jistá stabilisace, která kolem Malé dohody, spojené nyní s francouzskou demokracií a Sovětským svazem, může překážet hraní si se střední Evropou.

V těchto kruzích zatím tyto pocity bývají vyslovovány formulí: Jsme pro dnešní stav, pokud by se neukázalo, že je revise skutečně potřebí k odvrácení války. A když vidíte celý ten složitý proces, který se nyní odehrává kolem otázky habeššké, když vidíte, jak vlivuplné kruhy působí k tomu, aby útočník velká, silná, nacionalistická, imperialistická moc - rozdělením a faktickým zrušením samostatnosti malého, samostatného státu do stal odměnu, když vidíte tu opatrnou politiku, která se střeží ve všem oslabit Hitlerův režim v Německu nebo docela oslabením, porážko Mussoliniho režimu v Itálii, a když vidím ostatní zjevy, musíme dojít k myšlence Těmto kruhům stává se nepohodlnou už i válku zdržující a brzdící úloha, kterou po vy stoupení Německa a Japonska, tedy v sou činnosti se Sovětským svazem a také s nám hraje Svaz národů. Víte, jak jsme se lekli když před rokem vystoupila myšlenka, že by Liga národu mohla býti nahrazena diktaturou 4 velmocí, počítaje v ně také Hitlerovo Německo. Obávám se, že tato myšlenka není ještě dnes pohřbena.

A podívejte se! V této souvislosti, myslím, že je na místě položiti otázku, kdo organisoval cestu pana Henleina do Londýna, kdo mu dal příležitost, kdo mu dal doporučení, aby tam pronesl kandidátní řeč, která měla umožniti spojení agrární strany a národního sjednoceni s ním. To jsou ty události, které máme za sebou. Ten smysl má, řeč, kterou tam pronesl. Jak se stalo, že v klubu, ve kterém mluvil Henlein, byl nejen přítomen, nýbrž, jak se mně velmi pravděpodobně tvrdí, před sedal Scotus Viator - Seton Watson. Krátce před panem Henleinem byl v Londýně pan ministr Hodža. Také on tam měl přednášku, podle novin myslím, že o problémech střední Evropy. Musím položiti otázku: Byl to tentýž klub, ve kterém krátce po tom vystupoval pan Henlein? Myslím, že v souvislosti s těmito věcmi měli bychom zkoumati, čím se vysvětluje skoro tajuplné mlčení, které veřejně zachovávali v těch uplynulých týdnech nejpřednější kapitalističtí představitelé Živnobanky a škodovky. Je to náhoda, že bezprostředně v posledních dnech onemocněl nejen pan Löwenstein, ale že prý chřipka vpadla i do soukromého bytu pana dr Preisse? Byla náhodná cesta pana Creuzot-Schneidra k nám ve dny bezprostředně před včerejší volbou? Myslím, že vyjasnění těchto souvislostí vedlo by také na stopu toho, jaké je spojení zdejších reakčních plánů na sjednocení agrárního a velkoprůmyslového velkokapitálu na ovládnutí celé státní moci s těmito zahraničními živly.

Já zase po těchto všeobecně politických poznámkách obracím pozornost na rozpočet a exposé pana min. předsedy k rozpočtu. Už jsem mluvilo tom, jak tam odsunutí otázky exportu do sovětského Ruska do pozadí hraje velkou úlohu. Z řeči pana min. předsedy jen upozorňuji jako na příklad jejího ducha na u partii, kterou pronesl o nezaměstnaných. Nemám zde doslovného citátu, ale z hlavy se pamatuji, že řekl asi toto: Naší starostí teď ta musí být, abychom přesně zjistili, kdo je nezaměstnaný, aby se pomoc mohla soustřediti - na ty nejpotřebnější. (Tak jest!) To není i tendence k rozšíření podpor v nezaměstnanosti. To není tendence k zlepšení podpor v nezaměstnanosti, jak žádáme my. Pánové říkají "tak jest!" Může se to považovat za projev, řekněme, aspoň zdánlivě objektivní starosti tenkráte, když povinná investiční půjčka na milionáře, když přísnější daňové zasažení, ostré zakročení proti daňovým defraudacím se pomíjí úplně mlčením? Dejte nám zde zprávu; kolik dluží Škodovka na daních.

Vážení pánové! Chci upozorniti z projevu pana předsedy vlády ještě na druhou část, která po mém názoru také má principiální význam. Myslím, že tomu, co se dálo v našem poměru k Sovětskému svazu v posledním půl roce, při čemž spolupůsobil min. dr Beneš s takovou aktivností, že nám to umožnilo hlasovati pro jeho prohlášení v poslanecké sněmovně - nedostalo se dosti výrazu ve vstupní řeči pana předsedy vlády Hodži. On ve svém exposé krajně málo mluvil o Sovětském svazu a ve srovnání s tím nápadně mnoho mluvil o střední Evropě. Koncepce této části jeho řeči byla přibližně taková: Budeme pracovat na zpevnění politických předpokladů velké mírové politiky. V popředí těchto snah má býti snažení o novou střední Evropu. čím pronikavější bude středoevropská vnitřní organisace hospodářská, tím snazší a ve všech směrech výhodnější bude dohoda středoevropských států jednak s Italií, jednak s Německem, jednak se Sovětským svazem.

To je perspektiva zahraniční politiky, kterou jsme slyšeli od pana předsedy vlády ve dnech prvého jeho úřadování, kdy - chci vyslovit tento předpoklad - byl ještě velmi silně pod vlivem těch diskusí, které krátce před tím měl ve výkonném výboru agrární strany.

Prosím vás, co to znamená? To znamená Musíme se napřed starati. O Maďarsko, o Rakousko, a teprve když takto obchodním a celním sblížením rozřešíme problém střední Evropy, přichází na řadu Italie, Německo a ve třetí řadě teprve Sovětský svaz.

Vážení pánové! Mnozí z vás přece,jenom ten vývoj z naší zahraniční politiky z posledních měsíců znají, od podepsání smlouvy o vzájemné pomoci, přes návštěvy sovětských zástupců kulturního světa, armády, žurnalistů, a myslím, že přece jenom někteří z vás přijímali jej s vnitřním přesvědčením. A jak teď musí působiti na obyvatelstvo velkého státu, když programová řeč nové vlády staví Sovětský svaz v souvislost s poměrem k Československu na jednu řadu, jednu úroveň s fašistickou Italií, s Hitlerovým Německem a když dokonce jej uvádí až na třetí místo v tomto pořadí.

A teď co se týká střední Evropy. Vážení pánové! Nemusí býti o tom sporu, že úprava našich poměrů ke každému z okolních států má veliký význam. Ale řeknu vám: Nebezpečný význam prohlášení pana předsedy vlády v té formulaci, kde mluvil o tom, že naše země není ani jednostranně průmyslová, ani agrární, pochopíme, když podrobně si čteme jak jeho řeč ve výkonném výboru agrární strany, tak také formulaci o střední Evropě. Začneme ji přijímati s obavami, když si uvědomíme i jiné projevy, které se staly o této otázce na oficielním foru a když si uvědomíme ještě, jaké plány jsou v reakčních kruzích za hranicemi. Mám zde "Lidové noviny" z 30. listopadu, kde je uveřejněn text přednášky, kterou v brněnské rozhlasové stanici přednesl pan prof. dr Frant. Weyr. Cituji z ní jen některé věty (čte): "Je příliš mnoho celních hranic mezi nástupnickými státy. Odstraňte celní hranice!" A na jiném místě: "Středoevropané hnutí chce v tak zv. Dunajském prostoru utvořiti pevnější hospodářský útvar." A dále se praví: "Moderní středoevropské hnutí ve své snaze po utvoření většího hospodářského aspoň částečně jednolitého tělesa středoevropského dbá úzkostlivě politické svrchovanosti jednotlivých států, ale v této své politické snaze zachází někde až příliš daleko." Tedy vidíte, najednou je zde starost, aby.se příliš daleko nezacházelo ve snaze o hospodářskou celní československou samostatnost. A jiná věc: "... neboť bohužel, ve střední Evropě po válce byla snaha, orientovati se hospodářsky na jinou skupinu států než tu, ke které příslušelo její území hospodářsky." Zde je už přímo vysloveno slovo "bohužel", že se Československo orientovalo ne na Sovětský svaz, nýbrž na západ. Zde nemůže býti myšlen nikdo jiný než Francie. Jestli za hranicemi třeba v počátcích začínají se vyvíjeti živly a síly, které spekulují o tom, zdali i ten státní pořádek, který byl učiněn, kterému už podkopáním versailleského míru od potrestání vinníků přes reparace a odzbrojení Německa a, přes sankce proti útočníku rozdělením malých států mezi silnější odpadlo tolik odporu, jestli jdou zde takové názory a jestli se nás týká myšlenka, střední Evropy, je-li myšlenka maďarská a rakouská významnější než podpora Sovětského svazu a když dokonce je zde slovo "bohužel", pokud se týče hospodářských poměrů, pak jsou to věci velmi dalekosáhlé, neboť i bez hospodářské samostatnosti, při celní unii, při monarchistických snahách, které ještě ve zpátečnických kruzích Evropy také nejsou úplně odstaveny, je tu nebezpečí s hlediska samostatnosti Československa při té hrozbě, která nad celou Evropou visí ve formě agresivnosti hitlerovského režimu v Německu. Takto my se díváme na hospodářský a politický obsah pokusu, který se v posledních třech týdnech stal. Máme názor, že příležitost včerejšího dne nevytvořila tento stav, nýbrž jen odhalila to, co zde již bylo delší dobu připravováno, odhalila seskupení reakčních sil velkokapitálu, které včerejšího dne daleko nebylo likvidováno. Když jsme včera hlasovali, nebyla pro nás rozhodující otázka zvítězivšího kandidáta. Dr. Beneš není komunista, dr Beneš nebyl kandidátem komunistů, dr Beneš nevyjednával s námi, my jsme od něho nic nežádali, a není nám ničím zavázán. My víme, že jeho světový názor je odlišný, víme, že ve většině případů naše politika se bude od jeho politiky lišiti, třeba tam jako při sblížení se Sovětským svazem udělal věc, se kterou můžeme souhlasiti, a my jsme neváhali dáti tomu svůj souhlas. S tímto rozdílem mezi námi počítáme. Toto vytvoření skutečného stavu jsme otevřeně formovali v prohlášení našeho ústředního výkonného výboru, ale my jsme se nejen nezdrželi hlasování, my jsme hlasovali, když nastala situace, že reakce, která tento plán připravovala, do poslední chvíle neodzbrojila. Jakmile zůstal ještě kandidát druhý, který byl kandidátem sil reakčních, neváhali jsme, abychom svému stanovisku proti fašismu, pro politiku míru, proti politicky, hospodářsky a sociálně krajně reakčním opatřením ofensivním dali výraz svým hlasováním. Nemáme žádné iluse, že by včerejší volba otázku rozřešila. Není rozřešena otázka krise, není rozřešena otázka nezaměstnanosti, není rozřešena otázka hladu a otázka, ať platí bohatí. To všechno bude rozřešeno velikým bojem a seskupením třídních sil v této době.

V závěru své řeči chci říci několik slov o metodách, kterými v této situaci pracovala krajní reakce, a poněvadž podle našeho přesvědčení tyto metody měly by býti poučením také pro ty síly, které svým složením jsou po volány, aby v budoucnosti tvořily zde základ podstatně změněných poměrů, aby tvořily zde to, co se nyní vyvíjí ve Francii, široký proud jednotné lidové fronty s cílem vytvoření vlády jednotné fronty. Při tom, aby nebylo nedorozumění, připomínám, že vláda lidové jednotné fronty po naší představě by musila býti docela něco jiného, než dosavadní vláda koaliční. To není vláda pro sociální revoluci, to není vláda diktatury proletariátu, to je vláda ještě základu soukromohospodářských společenských poměrů. To by zněla býti vláda, která bude vynesena ke své moci širokým hnutím pokrokových a mírových mas, která bude míti vůli netlumiti lidové hnutí v dělnických organisacích, nýbrž je rozvíjeti, která se bude o ně opírati a je držeti, která bude míti odvahu zvrátiti nynější finanční politiku, sáhnouti na majetky velkých boháčů a usnadniti situaci širokých vrstev obyvatelstva, nejen dělníků, ale také středních stavů, živnostníků, malých rolníků, státních zaměstnanců, inteligentů. To je cíl, který my teď máme před svýma očima, a jak k němu pracovat, tomu, myslím, že i socialistické strany, které ještě jsou v koalici, mohou se naučiti na tom, co v posledních 14 dnech dělala reakce.

Když jsem v létě mluvil s tohoto místa, říkal jsem: My za toho stavu nečiníme pro české socialisty a soc. demokraty pro sblížení s námi, pro jednotné akce a později pro jednotnou frontu, podmínkou, že by musili ihned z vládní většiny vystoupiti. Ale myslíme že připravujíce se na to, že jim tam při sílení reakce pobyt bude nemožný, musejí už teď konat politiku takového sbírání sil, aby, kdyby se octli mimo vládní řady - a to při převratu, který se včera měl stát, bylo již velmi. velmi blízko nebo kdyby sami někdy chtěli pomýšleti na to, aby politiku změnili, byli dostatečně silní, aby zde byla náhrada, aby tu byla síla, která by tuto přeměnu mohla vykonati. My jsme na to neslyšeli dostatečně nás přesvědčující odezvu ve změně politiky. Přišly volby a až do včerejška, aspoň se tak na venek zdálo, zůstalo všecko při starém. Bez dostatečných protestů, bez volání mas k pomoci byl přijat tento reakční, opravdu reakční rozpočet uvnitř. Podívejte se, jak jinak postupovali agrárníci a jak jinak národní sociálové! Oni byli ve vládě, v koalici, oni byli vázáni toutéž disciplínou jako strany socialistické. a vadilo jim to, aby se nespojovali už včas, nehledíce na ten vnitřní koaliční stav, se silami, které byly v oposici? Či myslíte, že ten jejich příchod k panu Němcovi, Bečkovi, Živnobance, byl jenom náhodnou událostí posledních dnů? Ne! Vedle vlády koaliční buržoasie zorganisovali věc tak, že fakticky existovala druhá vláda. Oni se nerozpakovali mimo zdi parlamentu utvořiti komitéty, jestli chcete, utvořit bojovné výbory, ať pod jakýmkoli jménem, třeba pod firmou soukromých společností s představiteli bank, velkobank a reakčních kruhů, s představiteli oposičních stran, přes národní sjednocení až po stranu pana Henleina. Vždyť hlasování pro pana Malypetra, jako předsedu sněmovny již před 7 nedělemi, nebyla náhoda, již tehdy bylo vidět, že tato jednání již tenkráte byla výhodu. A podívejte se, proč by to, co může dělati velkokapitalistická reakce, bylo nemožné pro socialistickou část koalice? A když si dnes snad přímo s úžasem vzpomeneme, že kdyby byl včerejšek dopadl jinak, mohla býti také pro vás blízká perspektiva velmi těžká, že kdyby povoláním celého státního aparátu od okr. hejtmanů, četnictva, policie až po vojenská místa byly prováděny, nechci říci maďarské, ale řekněme reakční agrární volby, že by mohla dostati agrární koalice 80% hlasů při rozpuštění potom ne Henleina, ale komunistické strany a možná i při pronásledování druhých socialistických stran, co by to znamenalo s vašeho vlastního hlediska? Zde byste se měli učiti sblížení mezi námi s perspektivou společných akcí proti fašismu a reakci, s perspektivou boje z,a mír, boje za ochranu samostatnosti země, za ochranu samostatnosti českého národa, proti nebezpečí hitlerovskému, proti reakci, která se projevuj se už i v Londýně; toto sblížení je nutné. My jsme ze změněné situace na našem sedmém mírovém sjezdu vyvodily důsledky, které jsou všeobecně známy. Litujeme toho, že ve změněných poměrech nebyla dosud změněna politická linie ve stranách druhých, které, jak už jsem řekl, svou povahou, svým složením sociálním jsou predestinovány k tomu, aby v souvislosti s celkovým evropským vývojem a v Sovětském svazu a vývojem demokracie a lidové fronty ve Francii zde připravovaly široké sociální hnutí veliké lidové fronty proti fašismu, za mír a samostatnost země a národa u nás.

Nebudu mluvit o tom, že toto má po našem přesvědčení také rozhodující význam s hlediska národní a státní samostatnosti. Můžeme počítati s tím, že vývoj - a možná už poměrně v brzké době - bude se díti bez otřesů po klidných asfaltových cestách. Když jsem četl v posledních třech dnech ty noviny, řek tu vám otevřeně: Já od svého mládí přes chyby svých politických stanovisek - při čemž považuji za přednost, že se jich neodříkám, že se k nim přiznávám a že za ně nesu odpovědnost - i při těchto cestách, na které jako jedna část své generace jsem se dostal, otázku českého národa jsem promýšlel vážným způsobem.

Dnes si musíme býti vědomi toho, že může jíti skutečně o osudy malých národů, už nejenom o konflikty po linii národnostních znaků, jako to bylo ve světové válce. Zeď narůstají síly, které připravují války po frontách daleko širších. Proti sobě jsou šikovány celé rasy, celé kontinenty pangermanismu a panasiatismu. A v této chvíli běda národu, který by svůj osud spjal se silami minulosti, se silami reakce, který by byl podle své ideové přirozenosti v rozporu s možností své národnostní existence, svého národnostního rozkvětu. Do budoucnosti patři v světovém vření hledat proudy, které odpovídají naší svébytnosti, našemu charakteru, naší tradici a našim budoucím zájmům. To je nyní velikou úlohou.

Myslím, že včerejší den tuto věc daleko nerozřešil. Včerejší den byl pouze odhalením nebezpečí, které zde je, avšak ono dále trvá. Ty pokusy se budou stupňovat, budou se opalovat. Není možné, aby velký kapitál agrární a průmyslový, jakmile jednou vznikla myšlenka: musíme se teď spojiti, tento proces odložil, aby tlačen krisí nedokončil boj. Ovšem na čí zádech má o to být učiněn pokus, když my cítíme za sebou sílu lidové fronty ve Francii a v Sovětském svazu a když cítíme i síly kontrarevoluce, které se nedají podceňovat?

Jsme toho názoru, že nyní je vhodná situace. Byli jsme velmi překvapeni, že ve třech týdnech, kdy bylo možno bojovat také ideovými hledisky, nikde nestála otázka války, nýbrž všude byl veden boj jenom o podrobnosti a myšlenka války a budoucnosti, osudu země a národa jako by byla úplně z rozhodování těchto tříd zmizela.

To jsou naše poznámky i k rozpočtu i k nynější situaci. My jsme jasně řekli: Varujeme před ilusí, aby bylo myšleno, že otázka ta výsledkem volby bude vyřešena. Počítáme, že u socialistických stran bude kolísání, váhání, že proces přechodu na metodu, kterou dělají dělníci, nebude a není tak rychlý. Ale přes to jsme přesvědčeni, že nyní je doba, kdy může začíti zrát veliké hnutí, ze kterého vytvoří se v dalším rozvoji pevná, na vzájemném přátelství a důvěře vytvořená, s realistickými možnostmi nynějšího období počítající dělnická fronta, kolem které seskupí se všechno demokratické a pokrokové občanstvo. Budeme kráčet ve věrném společenství se socialistickým Sovětským svazem a v blízkém společenství se silami jednotné lidové fronty a budoucí vládou lidové fronty ve Francii. Budeme kráčet k vítězství spravedlnosti a pokroku, které rozšíří, očistí, uvolní širokou dráhu k odražení a zdrcení všech útoků spojených krajně reakčních sil a k posledním rozhodujícím zápasům o vítězství socialismu v Evropě.

Mám uloženo od naší strany, abych jménem jejím a ve spojitosti s posledními událostmi přednesl zde toto prohlášení:

Presidentem republiky Československé byl zvolen dr Edvard Beneš. Jeho volba byla provedena po těžkém vnitropolitickém boji, když již ztroskotaly snahy všech reakčních skupin v Československu - Národního sjednocení, agrárních finančních oligarchů, Sidorovy kliky v Hlinkově straně i Henleinovců o sjednocení všech reakčních sil a postavení jednotného kandidáta celé reakce.

My komunisté jsme byli jedinou stranou, která již v době zákulisních čachrů jasně oznámila pracujícímu lidu svoje stanovisko a mobilisovala do boje proti reakci. Navrhli jsme socialistickým stranám i všem demokratickým činitelům, aby společně s námi vybudovali jednotnou protifašistickou frontu a aby učinili z presidentských voleb východisko protifašistického nástupu všeho pracujícího lidu proti reakci. Když tato naše nabídka byla odmítnuta, prohlásili jsme, že jsme ochotni podporovati kandidaturu dr Beneše v případě bude-li ona ohrožena reakční frontou, ukazujíce zároveň jasně na to, že kandidatur dr Beneše není žádným výrazem skutečně bojovné protifašistické fronty, která by s opírala o sílu lidu, ale je výsledkem zákulisního jednání socialistických stran s jinými strana mi a činiteli. Toto stanovisko jsme uplatnil i při presidentské volbě. Nehlasovali jsme pro kandidaturu dr Beneše proto, že bychom schvalovali jeho politiku, kterou jsme po řad let právem a v zájmu pracujícího lidu potírali Nehlasovali jsme pro kandidaturu dr Beneše ani proto, že bychom měli cokoliv společného s těmi zákulisními čachry, které byl dělány v rozkliženém koaličním táboře. Hlasovali jsme však pro kandidaturu dr Beneše jedině proto, abychom demonstrovali svoji vůli, bojovati všemi prostředky proti reakční frontě, která se během jednání o presidentských volbách vytvořila, a proto, jedině proto, když Národní sjednocení i po ústupu agrární a živnostenské strany postavilo kandidaturu prof. dr Němce, a když bylo vážné nebezpečí, že tato kandidatura soustředí na sebe hlasy ze všech reakčních skupin, hlasovali jsme pro dr Edvarda Beneše, abychom zmařili jakýkoliv úspěch reakční fronty, třebas by se projevil jen v prvém kole presidentské volby.

Presidentskými volbami byla v Československu vytvořena nová situace. Události, spojené s presidentskou volbou, znamenají především zkřížení plánů těch reakčních kruhů, které do posledního okamžiku usilovaly o sjednocení v šech reakčních sil v Československu, aby tak mohl býti proveden vyhrocený úskok na všechna demokratická práva lidu a aby Československo změnou zahraniční politiky bylo připoutáno k fašistickému Berlínu, k válečnému bloku mezinárodní fašistické kontrarevoluce. Jestliže tyto plány pánů Stoupalů, Beranů, Kramářů i Henleinů byly zkříženy a jestliže část agrární i henleinovské reakce se v posledním okamžiku vzdala boje již před volbou presidenta, pak je to především zásluhou komunistické strany československo, která jasně a důrazně prohlásila, že je ochotna učiniti vše, aby se stolec presidentský a jeho moc nestala kořistí reakce, a která tak učinila škrt přes výpočet všech reakcionářů. Toto zkřížení reakčních plánů je dále zásluhou toho, že dělnictvo v závodech na výzvu komunistů pozvedlo svůj hlas, aby pánům ukázalo, že nedopustí, aby jeho svobody a práva byly reakcí zničeny. Presidentské volby a zejména ty události, které volbám předcházely, ukazují dále jasně, kam vede lid politika socialistických a vůdců, politika stálého ustupování před diktátem kapitálu a reakce. Po řadu let spolupracovali socialističtí vůdcové s představiteli reakce, ustupovali před nimi a odmítali cestu jednotného dělnického boje poukazujíce na to, že tato i jejich cesta je jedinou záchranou před reakcí a fašismem. A co se ukázalo v rozhodném okamžiku? Reakční spojenci vlády socialistů, posílení kapitulantskou politikou socialistických vůdců, vynaložili všechny síly k tomu, aby se sjednotili i se Sudetskoněmeckou stranou, s touto agenturou Hitlerovy Třetí říše, k rozhodnému útoku proti celému dělnickému hnutí a za všechna demokratická práva lidu.

Presidentské volby v léto chvíli zkřížily plány reakce, ale síly reakce nejsou nikterak potřeny. Prohlašujeme se vším důrazem: jestliže socialističtí vůdcové budou i nyní pokračovati ve své politice čachrů s reakcionáři, jestliže budou dále odmítati jednotnou frontu s komunisty a jestliže budou podlamovati a dusiti dělnický třídní boj, pak se reakce záhy soustředí k novým a dalším útokům na pracující lid. Presidentské volby nevyřešily ani v nejmenším existenční otázky pracujícího lidu: Hlad nezaměstnaných, nedostatek v rodinách pracujících dělníků, existenční požadavky rolníků a živnostníků, to jsou otázky, které dnes stojí na pořadu dne stejně ostře jako dříve. Presidentské volby nevyřešily ani v nejmenším sociální a kulturní požadavky nečeských národů, jichž splnění by těmto národům zajistilo skutečnou samosprávnost.

Pravda, reakční plány byly dnes zkříženy. Ale reakční síly nejsou rozbity a snad již zítra mohou znovu ohroziti všechny svobody lidu. Hlad i bída ruinují i nadále rodiny všeho pracujícího lidu. Pracující lid nečeských národů trpí nadále dvojnásobným útlakem.

Co je třeba dělat v dnešní situaci, aby bylo pracujícímu lidu pomoženo a aby bylo odvráceno nebezpečí dalších útoků reakce?

Je třeba zkoncovati s politikou třídního míru, je třeba zkoncovati se stálým diktátem Stoupalů, Najmanů, Machníků i Kramářů. Je třeba sjednotit okamžitě síly lidu v boji proti reakci.

V poslední době reakce ukázala jasně svoji tvář. Čeští vlastenci z řad agrárníků i Národního sjednocení paktovali otevřeně s Henleinovou agenturou třetí říše, která se dávala do služeb české reakce, nestarajíc se o osudy německého národa. Všichni si padli do náručí a spojili se, aby rozdrtili svobody lidu. Za toto spiknutí proti lidu musí býti celá reakce souzena lidem a lidem musí býti odsouzena. Pracující lid všech národů se musí spojiti a bojovati v zájmu svých svobod za to, aby byli okamžití? odstraněni reakcionáři z vlády republiky, aby stoupenci reakce a fašismu byli okamžitě odstraněni z vedoucích míst v armádě, četnictvu i policii, aby byli okamžitě suspendováni vysocí byrokraté, kteří jsou agenty reakce. Je dále třeba v zájmu existence všeho pracujícího lidu zkoncovati s politikou věčného ustupování před hospodářskými požadavky kapitalistů a velkostatkářů. Je třeba sjednotit síly lidu k boji proti kapitalistům a velkostatkářům.

Po řadu let jsou břemena krise převalována na pracující lid. Vládní rozpočet, který je diktátem finančních magnátů z agrární strany i z ostatních měšťanských stran, je výrazem této kapitalistické protilidové politiky. A dnes, kdy reakční plány byly zkříženy, musí pracujíc? lid s tím větším důrazem vstoupiti do boje za svoje živelní zájmy. Pracující lid se musí sjednotiti do boje za to, aby nezaměstnaným byly zajištěny plné podpory, aby zvýšením mezd a snížením drahoty se pomohlo všem pracujícím, aby se zvýšily platy státním zaměstnancem, aby se uskutečnilo oddlužení pro rolníky a živnostníky, aby na účet bohatých se pomohlo chudým.

S těmito požadavky se obracím na všechny proletáře. Vyzýváme je, aby se sjednotili všude na závodech i v místech, aby si slíbili, že budou společně a všemi prostředky masového dělnického boje prosazovati, aby představitelé reakce byli okamžitě odstraněni se svých míst jako nepřátelé lidu, aby okamžitě zahájili boj za splnění svých hospodářských požadavků.

Se svými návrhy se obracíme na rolníky, živnostníky i na jejich organisace. Vyzýváme je, aby zúčtovali s těmi svými vůdci, Kteří ve spojení s hitlerovskými agenty připravovali spiknutí proti lidu. Vyzýváme je, aby se postavili do jednotných řad proletářů k boji proti reakci a k boji za hospodářské svoje požadavky. Se svými návrhy se obracíme i na vedení socialistických stran. Poukazujíce na zkušenosti posledních dnů, kdy reakce soustřeďovala svoje síly k rozhodným útokům proti celému dělnickému hnutí, vyzýváme je, aby neprodleně zkoncovali se svojí dosavadní politikou spolupráce s představiteli reakce a se svojí politikou kapitulace před reakcí. Navrhujeme jim, aby společně s námi mobilisovali celou dělnickou třídu a všechen pracující lid k boji za to, aby představitelé reakce byla smeteni s našeho politického života, aby byla zaručena a rozšířena demokratická práva lidu a aby velkokapitalisté a velkoagrárníci byli donuceni na účet svých zisků pomoci lidu. Lid musí promluviti své rozhodné slovo, musí soudit reakci, musí ji odsoudit, musí donutit bohaté, aby platili, aby tak chudý lid mohl žíti. To je stanovisko naší strany. (Potlesk komunistických senátorů.)