Jsem rád, že nezatížím po této stránce své svědomí, když budu mluvit ve prospěch předlohy, ke které jsem stanoven referentem, tedy předlohy, kterou se pozměňuje a doplňuje zákon ze dne 15. června. 1927, č. 78 Sb. z. a n., o stabilisačních bilancích.
Předně osnova tato nezatěžuje nikterak citelně podniky a za druhé lze ji s jistým oprávněním označiti jako spravedlivou. Já to několika slovy objasním.
Podle citovaného zákona o stabilisačních bilancích dovolovalo se poplatníkům, kteří vedou řádně obchodní knihy, že mohou počínajíc rokem 1926/1927 a končíc rokem 1930/ 1931 nově oceniti předměty trvale v podniku užívané, jako pozemky, budovy, důlní podstatu, stroje, zařízení a pod. Tak mohly býti nově zhodnoceny předměty pořízené třebas před válkou, jež byly již vlastně odepsány v bilancích příslušného podniku, mohly býti zhodnoceny na cenu přiměřenou době, v níž sestavována byla podle zmíněného zákona stabilisační bilance. Tu se objevil přebytek, získaný nadhodnocením aktiv, jak pravím, z velké části nebo snad vůbec již odepsaných. Přebytek takto získaný mohl být přeměněn na reservní fond podniku a tento do 5 let po Sestavení stabilisační bilance mohl být přeměněn na základní kapitál, totiž na akcie nebo podíly podniku, aniž tato změna podléhala zdanění. Byla tedy tato přeměna nezdaněna, nechť byla to přeměna na reservní fond nebo z reservního fondu na podíly účastníků podniku. (Předsednictví se ujal předseda dr Soukup.) Tak vypadala věc, pokud se týče otázky zdanění.
Objasněme si to příkladem. Dejme tomu, že před stabilisací jistý podnik vykazoval aktiva částkou 100.000 Kč; v pasivech: akcií za 10.000 Kč, dluhů 40.000 Kč, dohromady 50.000 Kč. Poněvadž aktiva činila 100.000 Kč, vyplývá ze srovnání aktiv a pasiv čistý zisk v částce 50.000 Kč. V procentech byl to zisk ohromný: 500 %. Dejme tomu, že ve stabilisační bilanci aktiva byla zhodnocena na 1 mil. Kč, tedy výše o 900.000 Kč. Pasiva, přirozeně, musila být také tak zhodnocena, čili akcie z 10.000 Kč byly zvýšeny na 910.000 Kč. Počítejme s tím, že byl proměněn celý stabilisační přebytek v akcie. Dluhy dělaly zase 40.000 Kč, zisk je opět, teoreticky, 50.000 Kč, poněvadž na podniku se nic neměnilo, všecko zůstalo, jak to bylo, jen že to dostalo jiné bilanční zhodnocení. Ale tentokráte zisk, poněvadž se počítá v poměru k základnímu kapitálu, obnáší v procentech jenom 5.5% základního kapitálu, kdežto dříve činil 500 % základního kapitálu. Rozumí se samo sebou, že v prvním případě podle zákona o zvláštní dani výdělkové podléhal zisk nejvyšší sazbě rentabilní přirážky, kdežto v druhém případě odpadla vůbec rentabilní přirážka, jinými slovy, stát zde přišel o značné částky daňové touto změnou bilance. Ale ve většině případů i částka zisku značně poklesla touto procedurou, a sice tím, že se zvýšily odpisy.
Řekněme, že před stabilisační bilancí byl ze strojů a průmyslové budovy odpis průměrně 5%. Ze 100.000, které jsem vzal jako aktiva před stabilisační bilancí, byl odpis 5.000 Kč. Když se však aktiva zvýšila, nadhodnocením na 1 mil. Kč, byl 5 %ní odpis 50.000 Kč, jinými slovy zisk, který plynul z toho podniku, těch 50.000 Kč, najednou v tomto případě zmizel úplně a základna daňová se zde tedy vůbec ztratila. Rozumí se samo sebou, že to stát ucítil. Ve státních závěrečných účtech můžete vidět, jak částečně v důsledku toho - částečně také v důsledku jiných okolností, poněvadž se snížila také sazba zvláštní daně výdělkové - snížil se velmi značně výnos zvláštní daně výdělkové.
Tohle je typický, všeobecný příklad. Ale objevily se ještě další případy, že podniky, které využily pro stavbu továrny nebo jakéhokoliv jiného, třeba obchodního podniku a pro zařízení v tomto podniku, pro stroje atd. zákona z 3. března 1921, čís. 102 Sb. z. a n., a zákona z 22. prosince 1922, čís. 403 Sb. z. a n., podle nichž přiznávalo se jim právo, že mohou si uhraditi ve lhůtě 10 let 50%, resp. 35% veškerého nákladu odečtením od daňového základu, při čemž ještě mohly prováděti odpisy podle běžných pravidel amortisačních, a které tím způsobem za nějakých 8 let odepsaly až na malý zbytek celý náklad na pořízenou budovu nebo zařízení, tyto pak znovu podle zákona o stabilisačních bilancích zhodnotily a znovu odepisovaly. To znamenalo další snižování daňové základny. Tedy zde vlastně stát utrpěl dvakrát škodu. Poprvé tím, že zákon dovolil ze základny daňové srážeti vysoké procento pořizovacího nákladu a podruhé tím, že si poplatníci opětně zhodnotili z největší části odepsané předměty a podruhé je odpisovali. To vytýká zvláště vládní důvodová zpráva, připojená k této předloze, a zároveň vytýká jí stejně ostře, že celá řada podniků, u nichž se tento případ snad neobjevuje, zneužila zákona o stabilisačních bilancích, že zkrátka ocenila dotyčné předměty daleko více, nežli podle zákona je oceniti měla. Z toho důvodu také odpisy v tomto případě byly abnormálně veliké, uměle byl tím snižován zisk a poškozován fiskus. Aby finanční správa částečně tyto nevýhody, toto poškození si reparovala, navrhuje v předložené osnově zákona, že při vyměřování daně důchodové, všeobecné daně výdělkové a zvláštní daně výdělkové budou řádné odpisy - které budou provedeny na předmětech trvale v podniku užívaných, které jsem vyjmenoval - berní správou každoročně po dobu 10 let snižovány o jedno procento stabilisačního přebytku po 10 let a o to bude zvětšena základna daňová. Když to bude na př. 5%, tak 1% berní správa připočte k základně daňové a zvětší o ně čistý zisk. Poplatníkům, kteří provedli na předmětech trvale v podniku užívaných mimořádné odpisy podle citovaných zákonů ze dne 3. března 1921, č. 102 Sb. z. a n., a ze dne 21. prosince 1922, č. 403 Sb. z. a n., těm ukládá osnova zákona zvýšené srážky z nezdanitelného odpisu a to o 2%. V případě prvním jde o 1%, v druhém případě o 3%. Poplatníkům, kteří ocenili své předměty trvale v podniku užívané nepřiměřeně a překročili nařízení zákonů o stabilisačních bilancích, předpisuje taktéž tato osnova zákona srážku ze řádných odpisů ve výši 3 % stabilisačních přebytků. Kromě toho hledí tato osnova pohnouti poplatníky určitými výhodami, aby snížili bilanční hodnotu všech předmětů v podniku trvale užívaných, které poklesem cen skutečně ztratily na hodnotě. Byly pořizovány v letech 1927, 1928 nebo 1930, dnes ovšem mají daleko nižší cenu, tedy aby byla majetková bilance přizpůsobena skutečnosti, poskytuje tato osnova poplatníkům určité výhody, sníží-li její čísla.
Konečně zavádí zdanění stabilisačních přebytků při likvidaci podniků, jež byly dosud od zdanění osvobozeny a mění ustanovení zákona, jež nedovoluje do 15 let použíti reservního fondu stabilisačního k jinému účelu, než ke krytí bilančních ztrát, v zákaz trvalý. Podle stabilisačního zákona z r. 1927 bylo zapovězeno jen do 15 let použíti reservního fondu stabilisačního k jiným účelům než ke krytí bilančních ztrát. Pole osnovy bude to tedy zákaz trvalý. Konečně odpadlo ustanovení stabilisačního zákona, které dovolovalo přeměnu reservního fondu, vzniklého z přebytku stabilisačního, v akciový kapitál. To platilo jenom po 5 let po sestavení východiskové stabilisační bilance. Tato doba uplynula, takže vlastně již tou okolností odpadá používání reservního stabilisačního fondu k jiným účelům než ke krytí bilančních ztrát.
Také zdanění stabilisačních přebytků při likvidaci podniku je samozřejmé, poněvadž při likvidaci podniku se dělí majetek, a to znamená obohacení účastníků, což samozřejmě podléhá právem zdanění.
Posl. sněmovna vložila do vládního návrhu dodatkovou větu, kterou do jisté míry obmezila očekávaný výnos z této novely. Ona totiž vyloučila z účinků této novely, to jest z onoho 1 % a 3 % zdanitelného odpisu, přebytky vzniklé novým oceněním pozemků. Tedy přebytek stabilisační, který vznikl novým oceněním pozemků, není v důsledku této vložky, posl. sněmovnou odhlasované, dotčen. Posl. sněmovna to stylisovala větou, že se vyjímá přebytek, povstalý novým oceněním pozemků, u nichž není odpis přípustný. V osnově praví se celkem třikráte, že se vyjímají přebytky, povstalé novým oceněním pozemků, u nichž není nový odpis přípustný.
Ale rozpočtový výbor senátu pozastavil tuto vložku. Předně proto, že se tím zkracuje výnos daňový. Když však ministerstvo financí řeklo, že o to nestojí, neměli jsme žádnou mravní povinnost donucovat ministerstvo financí, aby se hlásilo k výnosu, jehož se dobrovolně odříkalo. Ale zde bylo ještě něco jiného: touto větou rozumí snad sto procent lidí, že odpis u pozemků není vůbec přípustný, že v žádném případě jakýkoliv odpis u pozemků se nedovoluje. Kdokoliv to četl, každý k tomu názoru došel. To ovšem odporuje zákonu o přímých daních (§§ 15 a 79), kde se vyznačuje, za jakých podmínek je možno z předmětů v podniku užívaných činiti odpisy. Tam je mluveno o tom, že je možno činiti odpisy z předmětů, jejichž podstata se změní, tedy zhorší, jejichž podstata se proti minulé bilanci znehodnotí. Rozumí se, že se to týká také pozemků, na př. když se znehodnotí pozemek poddolováním nebo katastrofální povodní, nebo když se znehodnotí pozemek cihelny vybráním hlíny atd. To všechno znamená znehodnocení pozemku a zde je odpis podle zákona o přímých daních přípustný. Ale stylisace, kterou vložce dala posl. sněmovna, by vylučovala tento odpis. Tedy to bylo pozastaveno a většina rozpočtového výboru se přiklonila k názoru, že tato stylisace není dobrá, že by mohla vésti k velkým nedorozuměním, po př. i k velkým soudním procesům. Zástupci ministerstva financí, kteří byli přizváni do schůze rozpočtového výboru, uznávali, že stylisace není šťastná, a že by mohla vyvolati nedorozumění, ovšem hleděli přece jen vykládati to tak, že se z toho dá vyčísti, že posl. sněmovna tím myslela jen pozemky, u nichž odpis není přípustný, a že jsou tu ještě myslitelny pozemky, u nichž by byl odpis přípustný. To ovšem záleží na subjektivnosti výkladu; ale rozhodně ohromná většina čtenářů bude to čísti jako kategorický zákaz odpisu na pozemcích.
Poněvadž celá předloha - kdyby byl rozpočtový výbor trval na změně tohoto dodatku by byla musela jíti zpět do posl. sněmovny a uzákonění její by se bylo zdrželo, bylo nalezeno to východisko, že zástupci ministerstva financí závazně prohlásili, že v prováděcím nařízení k této novele zákona uvedou, že zmíněná věta nevylučuje odpisy u pozemků, odůvodněné podle §§ 15 a 79 zákona o přímých daních.
Jen po tomto prohlášení přijal rozpočtový výbor osnovu beze změny, jak se na ní usnesla posl. sněmovna.
Poněvadž v této novelisaci zákona nelze spatřovati nijakého citelnějšího zatížení poplatníků, navrhuje rozpočtový výbor senátu - přihlížeje k uvedenému závazku ministerstva financí - aby senát předložené usnesení posl. sněmovny tisk 95 beze změny schválil. (Souhlas.)
Předseda (zvoní): Zahajuji rozpravu a uděluji slovo přihlášenému řečníku, jímž je pan sen. Liehm.
Sen. Liehm (německy): Slavný senáte! Především nutno poznamenati, že zpětný účinek zákona na 1. ledna 1935 znamená pro praxi nehoráznost z těchto důvodů: Dne 31. ledna uplynula lhůta k podání přiznání pro důchodovou a všeobecnou výdělkovou daň za r. 1935. Projednávaný zákon poskytuje však možnost podle §u 22, odst. 8 v novém znění, provésti nové sestavení dřívější stabilisační bilance, což by však, jak zákon výslovně poznamenává, muselo se státi 1. lednem 1935. Tato nová počáteční bilance musí býti předložena současně s konečnou bilancí za r. 1935, to by tedy bylo nejpozději do 5. února 1936. Toho dne však novela nebyla dosud senátem vůbec schválena. Celý zákon je tudíž příkladem výroby zákonů, o které člověk neví, má-li nad tím plakati nebo se smáti.
Zákon není ovšem v průmyslových kruzích ve svém pravděpodobném znění dosud vůbec znám a také berní správy o tom ničeho nevědí. Poskytují sice z toho důvodu také jen velmi krátké lhůty a možno již nyní předvídati, že pro ně nastane obrovské rozmnožení práce. Jak ji mají zdolati, je záhadou. Přirážka 1%, kterou odst. 6 §u 22 v novém znění po 10 roků stanoví, neznamená nic jiného než zdanění zdánlivých zisků, neboť většina průmyslových podniků, pokud se jim seriosně radilo, sestavila svého času stabilisační bilance velmi pečlivě a tím plně dosáhla účelu, zameziti zdanění zdánlivých zisků. Nad to dlužno přece při tom pomýšleti na to, že průmysl až do r. 1927 neznal žádných stabilisačních bilancí a odpisoval tudíž namnoze z předválečných hodnot, čímž po 10 roků skutečně zdaňoval zdánlivé zisky. Mimo to je průmysl, vyjímaje několik málo oborů, již tak vyčerpán, že se tyto, daňové částky velmi citelně projeví. Velmi tísnivé jest ustanovení, že roční zdanění 1% stabilisačního fondu po 10 roků nemůže býti později nezdaněně odepsána. Při nejmenším toto bylo by se smělo žádati, neboť pak bylo by celé ustanovení jen jakýmsi druhem daňové zálohy, kterou průmysl dává státu, kterouž by pak později, po uplynutí 10 let, ve formě povolených odpisů dostal zpět.
Značně velké potíže způsobí odst. 7 nového §u 22. U většiny podniků nebude už možno zjistiti, zdali to, co nově opatřily, stabilisovaly podle zákona 102/1921 nebo podle zákona 403/1922, či nikoli. Je velmi málo podniků, které mají tak přesnou evidenci, aby to bylo možno na jejím základě ještě zjistiti. Mimo to není již žádný podnikatel podle obchodního zákona povinen uschovávati své knihy déle než 10 let, a může se tudíž státi, že mnohé podniky tyto spisy vůbec již nenajdou. Jestliže berní úřady žádají o tom doklady, k čemuž jsou beze vší pochybnosti oprávněny, pak to může zase jen zavdati příležitost k novým šikanám.
Počáteční bilance, zmíněná v odst. 8, §u 22 v novém znění, počínající 1. lednem 1935, zavdá, z důvodů již shora vylíčených příčinu k mnohým třenicím. Mimo to není rozluštěna otázka, co mají činiti podniky organisované jako právnické osoby, které celého někdejšího stabilisačního fondu použily k nakolkování kapitálu a které tudíž na úhradu restabilisačního ocenění nemají už k disposici žádného stabilisačního fondu. Totéž platí pro podniky, jejichž stabilisační fond byl ztrátami v posledních letech vyčerpán. Zde by musela býti bezpodmínečně poskytnuta možnost dovoliti těmto podnikům, aby nakolkovaný kapitál za ulehčených podmínek zase odkolkovaly, příp. složily. Úhradu eventuálního restabilisačního odhodnocení z řádných, event. dokonce zdaněných reserv nebylo by lze omluviti, poněvadž tyto reservy nemohou býti zase nezdaněné doplňovány. Všechny tyto podniky byly by tudíž ve veliké nevýhodě proti takovým podnikům, které si svůj stabilisační fond zachovaly a které nyní mohou znehodnocení vzniklé restabilisací nezdaněně odepsati. Mohlo by to tudíž dojíti tak daleko, že podniky s vyčerpaným již stabilisačním fondem vůbec nebudou moci využití výhod, kterých restabilisace ve většině případů poskytne. Nepřinese-li prováděcí nařízení k zákonu řešení této otázky, máme v oboru daňového zákonodárství zase o několik potíží více.
Osnova zákona stanoví v odst. 8, §u 22, že v počáteční bilanci pro obchodní rok 1935 (1935-1936) lze bilanční hodnotu všech předmětů trvale v podniku užívaných snížiti. Zpětný účinek sahá tudíž k 1. lednu 1935 a jest jasný pro ty firmy, které obchodní období končí dnem 31. prosince předešlého roku. V osnově zákona není však obsaženo ustanovení pro takové firmy, které uzavírají své obchodní knihy nikoli s kalendářním rokem, nýbrž dnem 30. června. Je tudíž potřebí stanoviti v té příčině dodatek k §u 22 v tom smyslu, že takové firmy jsou oprávněny prováděti restabilisaci teprve od 1. července 1935. Nebude-li osnova zákona v tomto smyslu doplněna, jsou firmy, které uzavírají od pololetí k pololetí, v nevýhodě proti takovým firmám, které uzavírají s kalendářním rokem. V tomto smyslu podal jsem dnes písemný návrh.
Odst. 9 novelisovaného §u 22, který je v organické souvislosti s odst. 8, je velmi nejasně stylisován, ježto si prozatím nelze jasně představiti, co mají znamenati slova.: "... a rozvrhne-li poplatník toto snížení podle poměru bilančních hodnot dotyčných majetkových součástí, vykázaných v bilanci bezprostředně předcházející." Musíme míti na mysli, že bilanční hodnoty dnem 31. prosince 1934, t. j. bezprostředně předcházející bilance, představují sumu stabilisačníčh hodnot a přírůstků po stabilisaci. Poměr jednotlivých majetkových součástí doznává každoročně změn, které jsou podmíněny přírůstky na jednotlivých kontech a které závisí od toho, co právě podnik pořizoval. Poměr bilančních hodnot základního jmění mezi sebou mohl tudíž v době stabilisace býti zcela jiný nežli v době bilance, předcházející před restabilisací: Je tudíž jisto, že tento bod bude míti u různých podniků ten účinek, že vůbec nebudou moci provésti restabilisaci, poněvadž nebude vůbec možno snížiti stabilisační hodnotu o 12 až 20% při zachování poměru bilančních hodnot mezi sebou jako v bilanci, před restabilisací předcházející. Postihne to obzvláště všechny takové podniky, které své bilanční hodnoty silně odepsaly a již velmi brzo, na př. dne 1. ledna 1927, stabilisovaly. Jak ostatně tento pasus budou vykládati jednotlivé berní úřady, které se přece vyznamenávají hospodářskými znalostmi, je naprosto nejisté. Vysvětlivek a prováděcího nařízení je v této příčině bezpodmínečně třeba.
Úžasný jest odst. 10, který znovu rozvíjí celou otázku stabilisačních bilancí. Jak známo
nedovolával se úřad nikdy rozhodčího soudu podle §u 20, zmíněného v původním zákoně. Nyní má přece vstoupiti v účinnost, neboť dlužno míti za to, že ministerstvo financí bude od jednotlivých berních správ žádati, aby mu zasílaly spisy větších podniků. Ministerstvo financí však potom neopomene zahájiti řízení u rozhodčího soudu pro překročení mezí ocenění, neboť může přece pro sebe z toho leccos získati. Co z toho vzejde pro průmysl, nelze dosud vůbec předvídati.
Jestliže berní úřady svého času nebyly schopny v pravý čas uvésti rozhodčí soud v pohyb, poněvadž vůbec nepochopily smysl a účel stabilisačního zákona, pak by to nemělo býti důvodem k opomíjení svaté zásady o zachování nabytých práv. Také v takových případech - není jich příliš mnoho - ve kterých bylo zákona o stabilisacích zneužito, je vina stejnou měrou u administrativy jako u poplatníka. Neboť administrativa byla by měla, dosti času zkoumati podané stabilisační bilance co do jejich správnosti.
Zákon jeví se mně tudíž pochybeným nejen z právnických důvodů, nýbrž ještě mnohem více z důvodů hospodářských. Jediné možnosti, kterou má pro zmírnění svých tvrdostí, totiž restabilisace, namnoze asi nebude možno použíti. Vytvářejí se tudíž zase dvě kategorie podniků: jedny, kterým bude možno pomocí restabilisace vyhnouti se nepříjemným následkům zákona, a druhé, které zaplatí útraty. (Potlesk.)
Předseda (zvoní): Další slovo má pan sen. Nedvěd.
Sen. Nedvěd: Slavný senáte! Pan zpravodaj se snažil vylíčiti nám projednávanou předlohu zákona jako akt spravedlnosti, kterým má být odčiněno zlo, způsobené zákonem o stabilisačních bilancích. My tento názor nesdílíme a myslíme, že kdyby doopravdy ta novela měla být aktem spravedlnosti, musila by zasáhnouti mnohem hlouběji a musili by kapitalisté, kteří podle zákona o stabilisačních bilancích si nadělali miliardové reservy, vraceti mnohem více. Zákon se jmenuje "Zákon, jímž se mění a doplňuje zákon z 15. června 1927 o stabilisačních bilancích." Správně by se měl jmenovat jinak. Proč? Před projednáváním tohoto zákona, zuřil velký boj v Československé republice. Dal jsem si práci, že jsem sbíral trochu munici, která byla výstřílena, a vypadá to takto:
Tak na př. píše "Venkov" dne 25. ledna 1935: "Tři generace žijí z bezpracně vydělaných milionů"; dne 16. ledna 1935 zase "Venkov": "Stabilisační bilance průmyslu a bilance dluhů v zemědělství"; dne 6. února 1935 zase "Venkov": "Pravda o stabilisačních bilancích. Zákon, který dosáhl opaku. - Deflací provedl velkokapitál záměrné zhodnocení stabilisačních fondů". "Čtyři generace mají zabezpečen bezpracný důchod. Jak Weinmann z 15 mil. stvořil stabilisační reservu 300 mil. Kč." "Nezdaněné miliardy. Jak se oddlužil průmysl, který bojuje proti úpravě dluhů v zemědělství". "Venkov" 16. února 1935: "Kapitalistická "hospodářská pravda" v zrcadle číslic. Jak neplacením daní se oddlužily mamutí průmyslové koncerny." "Venkov" 15. února 1935: "Pohádky kapitalistického orgánu o nezdaněných miliardách. Je 7 či 15 miliard stabilisačních přebytků?" Tento článek vyšel jako odpověď "Národním listům". "Národní listy", které hájily průmyslový kapitál a zákon o stabilisačních bilancích, tvrdily, že prý si kapitalisté podle zákona o stabilisačních bilancích nenadělali 15 miliard reserv, nýbrž jenom 7.5 miliard, a na to odpovídal "Venkov" tím, že dokazuje, že to opravdu dělalo 12 až 15 miliard. Dále "Venkov" 22. listopadu 1934: "Zavírají továrny a volají po práci. Bance zisky - břemena státu."
Také jiné časopisy se připojily ty nebudu citovat. Proč? Poněvadž hlavní boj se odehrával mezi dvěma skupinami finančního kapitálu. Na jedné straně to byl finanční kapitál representovaný Anglobankou a Agrární bankou, na druhé straně kapitál representovaný Živnobankou. Před volbami to byl výborný materiál, ale po volbách bylo nutno tento boj za každou cenu skončiti. Není to zdrávo ani jedné ani druhé bojující straně, a proto jsme také viděli, že dřívější zuřiví nepřátelé se počali sbližovati, a k prvnímu krásnému sblížení došlo u příležitosti volby presidenta. A nyní můžeme říci, že dnes to, co zde projednáváme, je vlastně mírová smlouva mezi těmito dvěma finančními skupinami, a mám-li to personifikovati, tedy na jedné straně ji podpisuje Vraný a Stoupal, na druhé straně dr Preiss, dr Kramář a Petschek.
Ale nyní je otázka, co bude dále. Jestliže se tyto dvě finanční skupiny, z nichž jedna je politicky silná a patří k vládní většině, ale hospodářsky slabší, spojí s druhou skupinou hospodářsky silnou (Slyšte!), ale politicky slabší, jestliže se spolu sblíží a uzavrou dohodu, nemůže z toho vyplynout nic jiného, nežli že mohou pracující očekávati zvýšený útlak hospodářský, zvýšené vykořisťování.
A nyní se podívejme na genesi tohoto zákona. Zákon č. 78 o stabilisačních bilancích patří do kytice zákonů, které vydala panská koalice r. 1927 a které následovaly tehdy rychle za sebou: č. 76, 77 a 78. Jeden nám dal nové daňové zákony, druhý seškrtil samosprávu, připravil ji na mizinu, takže má dnes 13 miliard dluhů, a zákon č. 78 dal miliardové presenty kapitalistům. Zákon č. 78 dal podnikatelům právo hromaditi tak zvanými odpisy miliardové reservní fondy; oni si zhodnotili svůj majetek, z velké části už odepsaný podle zákona o stabilisačních bilancích, až šesteronásobně, aby mohli dělati stamilionové odpisy, čili správně po česku řečeno: bylo jim zákonem dovoleno dělati falešné bilance a okrádati stát a samosprávu o stamiliony daní a přirážek. Taková je pravda.
Bilance účinnosti tohoto zákona je ta, že finanční kapitál, který dnes ovládá průmysl, má 15 miliard stabilisačních přebytků a fondů, a stát a samospráva jsou okrádány o stamiliony na daních a přirážkách.
Ale to není jediné ovoce tohoto velkoloupežnictví. Tím, že podnikatelé dostali právo falešným bilancováním ukrývati zisky a neplatiti daně, bylo jim také umožněno něco jiného. Falešným bilancováním dokazovali, že jejich zisky jsou nízké, a mnoho podniků také vykazovalo, že jsou pasivní, že zisků nemají; a na základě těchto falešných bilancí docházelo k snižování mezd, docházelo k propouštění dělnictva a k zavírání závodů. A další důsledek? Když neplatí daně kapitalisté, musí úhrada státního rozpočtu býti obstarána jinak a převalí se prostě na malé živnostníky, na malé zemědělce, dělníky, zkrátka na ty drobné. Že tomu tak jest, je nejlépe viděti z tohoto faktu: Dokud jsme neměli zákona o stabilisačních bilancích, byly ve státním rozpočtu vykazovány příjmy ze všeobecné daně výdělkové a zvláštní daně výdělkové průměrně okolo 500 mil. Kč ročně. A sotvaže byl zákon aktivován a začal v r. 1928 působit, klesl výnos všeobecné daně výdělkové a zvláštní daně vydělkové s 500 mil. Kč na 137 mil. Kč, čili za první rok hned shrábli kapitalisté do kapes. 400 mil. Kč, které měli správně zaplatiti na daních a kromě toho ještě samosprávné přirážky. Když kapitalisté neplatí, je pochopitelné, že jsou potom exekvováni malí živnostníci a malí zemědělci.
A nyní něco o socialistických stranách. Souvisí to s tímto zákonem. Socialistické strany při narození tohoto zákona neasistovaly, ony v panské koalici nebyly. Tím nechci říci, kdyby byly bývaly tenkráte ve vládní většině, že by pro něj nehlasovaly, ale neúčast při narození tohoto zákona se jim výborně hodila. Pamatuji se, že před volbami do Národního shromáždění v r. 1929 bylo v "Právu lidu" a v "Českém slově" na přední straně volební provolání, ve kterém právě tato činnost panské koalice, zákony. č. 76., 77 a 78., byla důkladně rozcupována. Bylo řečeno: Jdeme do boje za zrušení těchto zákonů, za zrušení všeho toho špatného, co panská koalice nadělala. A po volbách v r. 1929 se rozhodly, že půjdou do vlády, a v oficielním prohlášení v "Právu lidu" bylo uvedeno a zdůrazněno: Jdeme tam proto, aby všechno zlo, co panská koalice nadělala, bylo odčiněno. A dnes od toho uplynulo téměř 7 let a platí dále zákon č. 76, nový daňový zákon č. 77 - samospráva zardousena, zákon č. 78 - kapitalisté mají dále své obrovské presenty. A v r. 1935 se komedie opakovala. Znova a znova se zdůrazňovalo, že zákon o stabilisačních bilancích musí býti zrušen, že kapitalisté musejí býti přinuceni platiti. Já s tohoto místa, říkám na adresu socialistických stran: Tím, co dnes děláte, že navrhujete prodloužení a novelisaci, která je naprosto nedostatečná, dokazujete jen svoji těžkou spoluvinu na nynějším stavu a vaše vina je tím větší, že r. 1930 na jaře po čas těžké hospodářské krise se počalo hrozné utrpení pracujících v tomto státě, které se změnilo v pravou katastrofu. A v této době bídy, hladu a nedostatku platí stále tento zákon, podle něhož bankovní koncerny mohou hromaditi falešnými bilancemi miliardy, kdežto dělníci nezaměstnaní i zaměstnaní, malí živnostníci, malí zemědělci jsou zničeni a státní zaměstnanci ztrácejí ročně 900 milionů Kč na služném.
Ale zákon o stabilisačních bilancích jest jednou z příčin nízkého zdanění kapitalistů a vysokého zdanění pracujících. Důkaz: podívejte se do rozpočtu na letošní rok a co tam najdete v úhradě? Zvláštní daň výdělková vynese r. 1936 pouze 105 mil. Kč, daň z tantiem 20,250.000 Kč, ale daň důchodová, kterou platí všichni, kteří mají aspoň existenční minimum, vynese 1170 mil. Kč, daň obratová, která těžce postihuje každého žebráka, 2417 mil. Kč, daň z cukru, ten největší zlořád, který v republice máme, 600 mil. Kč, a právě dnes, před chvílí, jste zde odhlasovali dvě nové daně, z kyseliny octové a z prášků ke kypření těsta, které vynesou 16 mil. Kč a které se budou vybírat jako daně nepřímé státním aparátem. Na státní rozpočet, jehož obrat jest 8 miliard, to nemá téměř vlivu, ale kapitalistům zůstávají dále stamilionové presenty.
Novelisace zákona o stabilisačních bilancích, kterou dnes projednáváme, kapitalisty nijak citelně nepostihuje. Snížení přebytku, povstalého při novém ocenění podle zákona č. 78 z r. 1927 při vyměřování daně o 1 až 2% je pravým výsměchem všem hladovějícím v tomto státě.
Stupeň bídy lidu vyžaduje kategoricky, aby bohatí platili a chudí byli osvobozeni. (Výborně!)
Není žádné jiné koncepce, chcete-li se z toho dostat se zdravou kůží.
Podívejte se, podle nejnovější úřední zprávy máme k 1. únoru t. r. 846.000 nezaměstnaných. Ale to nejsou všichni. Proč? Já v tom pracuji stále, znám celý ten aparát. Do seznamů se dostanou jenom ti, kteří jsou zaregistrováni. Ale v seznamech škrtají napřed obecní sociální komise, které je dělají, pak škrtají okresní sociální komise, takže můžeme říci, že dnes je nezaměstnaných na milion. Když uvážíme, že z nich je 800.000 ženatých a každý z nich má ženu a průměrně 2 děti, přijdeme k tomu, že těch, kteří jsou nezaměstnaností postiženi a trpí následky, je 3 1/2 milionu. Sám ministr soc. péče inž. Nečas přiznal, že obrovská většina z nich je dnes odkázána jediné na stravovací akci; pouze 1/3 má ještě podporu podle gentského systému a 2/3 jenom stravovací akci, která je nedostatečná, a sám ministr soc. péče inž. Nečas přiznal, že asi 140.000 je jich úplně vyřazeno tak, že nedostávají nic.
Vážení, když už mluvím o panu ministru Nečasovi: loňského roku po volbách, když se po republice pořádaly protidrahotní schůze a tábory, byl svolán soc.-politický výbor sněmovny. Tam podával pan min. Nečas zprávu a přiznal, že polovina obyvatel v tomto státě nemá existenční minimum, že máme nejnižší mzdy, největší počet dělníků že je v nejnižších třídách, že máme největší drahotu, a končil tím, že s dosavadními prostředky nevystačíme a že se musejí najíti prostředky nové. Ale od té doby už uplynulo hodně vody - schůze soc.politického výboru se konala loňského roku v červnu nebo v červenci - a pan ministr Nečas vůbec žádné nové prostředky nenavrhl.
Slovy, pouhými slovy a sliby se nezaměstnaní nenasytí.
Tu je přirozené, že se nezaměstnaní brání a jako jeden způsob svého boje se usnesli uspořádat ve dnech 15. a 16. února letošního roku říšský sjezd nezaměstnaných v Praze. Myšlenka tohoto sjezdu vyšla z pražského výboru nezaměstnaných. Jsou v něm nezaměstnaní bez rozdílu politického přesvědčení, sociální demokraté, čeští socialisté, indiferentní i komunisté, a jednomyslně uznali, že jejich stav je zoufalý, že se musejí chopit nějaké akce, nechtějí-li dobrovolně zemřít hlady, a usnesli se na pořádání tohoto sjezdu. A sotva že se na tom usnesli a sotva že to bylo publikováno, nastaly ve všem tisku úžasné štvanice proti sjezdu nezaměstnaných.