Středa 13. května 1936

Nikdo nemůže říkat, že je to proti zákonu. Nebo dělníci čeští jsou vypovídáni od německých fabrikantů, aby na př. nebylo dosti žáků k udržení české školy. Takových případů máte také mnoho a mnoho. (Sen. dr Tischer: To píší noviny!) Ne, já nejsem z těch, kteří by se dali poštvat jen na základě nějaké novinářské zprávy.

Zkrátka a dobře ten nacionalismus jeví se ve formě, která není rozumná. To je nacionalismus, který vede ke stálým šarvátkám. Máte právo předložiti své stížnosti a my také své stížnosti, uvidíme, na které straně je pravda. Já bych nikdy nenáležel mezi ty, kteří by hájili nějakou křivdu.

Máte jen jedno, na co ukazujete, že nemáte v úřadě tolik a tolik svých lidí. Za Rakouska, když se náš člověk někam dostal, ať se stal důstojníkem nebo přišel do ministerstva, musil prokázati stoprocentní loyálnost ke státu. Myslím, že to je to, co tu pořád vadí. (Sen. Patzak [německy]: Loyalita nám nepomáhá, nedostane se jí víry!) Pomůže. Já jsem se jako ministr nerozpakoval, a může vám to říci váš předseda kol. Frank, že jsem v té době popřevratové jmenoval Němce do ministerstva nár. obrany a jmenoval jsem ho generálem. Byl velmi schopný a velmi loyální. Ale loyalita se neosvědčuje jen přísahou, tu musíme pozorovat v celém praktickém životě. Mně musí Němec dokázat, že toto je jeho stát a že tomuto státu slouží víc než čemukoli jinému. My si musíme zde říci jednou důkladně pravdu. Kdybych zde proti vám útočil a vy pozorovali, že z mých slov jde nenávist nekulturního člověka, měli byste právo říkat: "Co máme dělat s tím státem, kde i místopředseda senátu se takhle vyslovuje"? Ale já nemám těchto vlastností. Jako však miluji svůj národ, tak chápu také, když druhý miluje svůj jazyk. To je pro mne zcela samozřejmé. Ale já miluji především svůj stát. Nedivte se tomu, vždyť náležím ke straně, která pro samostatnost nejvíce se obětovala. Nebudu mluvit o svém kriminalisování a o tom, jak těšínskému hlavnímu stanu záleželo na tom, abych byl oběšen. Ta je čas, který uplynul a nemysleme na to. Ale uvažte, že naši lidé byli věšeni, popravováni, naši nejlepší bratří byli v Mor. Ostravě a jinde a jinde z nicotných důvodů docela protiprávně popravováni. (Sen. dr Tischer [německy]: Ale něco takového nemůžete přece o vojácích-Němcích tvrditi!) No, no, kde pak, co vás napadá. U nás Slovanů vůbec slovo nenávist nenáleží do slovníku. (Výborně!) Nedovedeme se mstít. To jste viděli 28. října 1918. Podívejte se na Rusy. Jestli je u Rusů něco překrásného a jestli se mi u nich něco líbilo, je to smysl pro hlubokou lidskost. Říká se, že v Rusku dnes roste nový nacionalismus. Ano, avšak ten nacionalismus nikdy nebude evropský, nikdy nebude naplněn nenávistným šovinismem. Ruský nacionalismus bude znamenat tolik: My chceme ze svého národa udělat to nejlepší a nejvyšší. Přál bych si, aby tomu tak bylo také u nás a u vás, abychom konkurovali. Vím také dobře, že náš pokrok kulturní, hospodářský a jaký chcete, rostl z té konkurence s Němci. Němci zase rostli z konkurence s Francií. Ten boj s napoleonismem vytvořil nové Německo, které působilo na probuzení nacionalismu u nás, to všechno dobře víme. Ale přál bych si, abychom udrželi tu krásnou, ušlechtilou tradici toho starého nacionalismu a ne abychom tady chtěli jen zápasiti o zničení jeden proti druhému.

Pamatujte si: jestliže vy mlčíte k těm projevům z posledních dnů, na př. že Hitler je Führerem všech Němců, ne jenom Německa (Veselost.), jsme povinni to říci. (Výkřiky.) Čteme to, nebo nečteme? Prosím, kdo to mluvil, to nebyla malá osoba. (Sen. Patzak [německy]: Vy budete proti nám vždy štváti!) Ještě jste z mých úst neslyšeli slovo nenávist (Sen. inž. Mayr [německy]: Němci budou stát právě tak hájiti jako Češi!) To je slovo! (Potlesk.) Ano, ale prosím, nechte mne klidně domluvit. (Sen. inž. Mayr: [německy]: Podali jsme důkaz své loyality!) Dovolte mně o těch věcech mluviti velmi poctivě, abych řekl své mínění. Tyto projevy dráždí nejenom nás, nýbrž i v Americe, kde tolik Němců žije. (Německé výkřiky senátorů sudetskoněmecké strany: Tady máte zase tu nenávist!) Žádný "Hass", nic takového nehlásím, to je to pravé, přál bych si, abyste tuto tóninu udržovali u vás na všech schůzích. (Výkřiky. Hluk. - Místopředseda dr Bas zvoní.) Podívejte se, to musí dráždit i ve Švýcarsku. Jak bych mohl hlásati nenávist k Němcům, když vidím tamhle soudruhy, kteří se obětují při každé volbě právě svým státním smýšlením a propagandou, jak bych mohl mluviti proti nim, když, vidím německé agrárníky a německé christlichsociály, a potom řeknu vám, že v německé duši je smysl pro disciplinu častokráte, bohužel, větší než v naší. Ale musí býti pevná ruka, stát a vláda musí věděti, co mají dělat.

Němečtí kolegové, varuji před tím, jak jsem to jednou řekl, abyste sázeli svůj osud na kartu pangermanismu. Varuji. Stál bych proti tomu, abychom my svůj osud sázeli na kartu panslavismu, poněvadž bychom to také prohráli. Ten náš státní útvar je přirozeným útvarem, je zde již přes tisíc let. A cítili jste se býti státními příslušníky za Přemyslovců, za Karla IV. atd. Byli jste však vídeňskou vládou trochu hýčkáni a myslili jste, že s námi nemusíte nic dělat, že vídeňské vlády všecko udělají za vás. Naše štěstí, štěstí našeho národa bylo, že jsme se musili rvát o svou existenci, a ten náš veliký pokrok kulturní a hospodářský je jenom následkem toho, že jsme se musili rvát proti Vídni. A jestliže Slováci se dnes probouzejí ke svému národnímu sebevědomí, přirozeně my jsme byli staršími bratry, ale oni také prožili tak strašnou persekuci. Těším se z jejich nacionalismu a vždycky varuji před přílišným centralismem. (Výborně! -Potlesk.) To, co můžeme decentralisovat, decentralisujme, ale jak jsem já, zakladatel Československé jednoty, před 40 lety na jubilejní schůzi československé jednoty řekl: My Češi: nedívejme se s patra na Slováky. (Tak jest! - Výborně!) Tam je mnoho krásných ctností, schopností a vlastností. (Výborně!) Ale my jsme v tom boji trochu otupěli a mnoho citového ztratili. Z té ohromné pokladnice citového bohatství slovenského lidu budeme čerpat, abychom se všichni obrodili, celý československý národ. (Potlesk.)

Mluvíme-li o zákonu na ochranu republiky, nesmíme zapomínat na Podkarpatskou Rus. Je třeba rychle napravit hříchy, které se tam páchaly, pochopit, kde je tam naše síla a kdo tam za námi stál. V těchto dnech to bylo 17 let, kdy dobrovolně Národní rada - tak se to tuším jmenovalo (Sen. dr Bačinský: Centrálna ruská národná rada!) - přišla z Mukačeva a z Užhorodu a přihlásila se k republice. Mějme pro tuto zemi pochopení. Není chudá, potřebuje jen lásky a pomoci. Dýchá-li, abych tak řekl, svým národním životem, mějme pro to pochopení. A pokud jde o ty školy? Nemluví ze mne nějaký antisemita, ale proč máme na Podkarpatské Rusi zakládat pro židy české školy? Ať chodí do škol domácích, ruských. Kdybych byl obyvatelem Podkarpatské Rusi, cítil bych to jako těžkou urážku a protestoval bych proti tomu daleko ostřeji, než se to děje.

Němečtí kolegové musí mužně promluviti. Je třeba, abychom jednou stali jako muži vedle sebe, žádné vytáčky. Buď stojíme za státem, nebo nestojíme. To je třeba říci a také podle toho jednat. Ale pak budete muset otevřeně vystupovat proti těm, kteří jsou stíháni pro špionáž a pro různé věci protistátní. Já ty věci nesepisuji, nejsem policejní nátura; ale toho utrpení našich menšin v pohraničním pásmu by byla celá kronika. Proto trváme na tom, aby hned po tomto zákonu projednán byl zákon na ochranu celého pohraničí.

Nyní dovolte, abych řekl několik slov kolegům komunistickým. Není pochyby, že dr Šmeral je vzdělaný člověk a že je vynikající řečník, a, to jsem se divil, že on se svou neobyčejnou inteligencí a velkými zkušenostmi nám zde pořád citoval Gottwalda. Šmeral musí býti Šmeral a nikdo jiný! - Nechci mít žádného führera, nechci mít ani führera Henleina, přesto, že to může býti velmi slušný člověk - neměl jsem čest ho osobně poznat - zkrátka pro mne není führerem nikdo. Jen z hluboké národní a masové síly roste veškerá druhá síla. Sleduji celý vývoj, dívám se na Německo, na Maďarsko, na Rakousko, na Itálii, a musím říci, že kdyby nebylo bývalo těch metod nár. socialistů a nenáviděných soc. demokratů, mohli jsme se velmi snadno dostat do poměrů, jaké jsou ve Vídni, v Berlíně, v Budapešti, v Římě a jinde. Není příjemné býti v koalici a polykat všelicos nesympatického. Že jsme však v této době udrželi náš stát, naši demokracii jediní, když ve Vídni tekla krev, když byli v Německu soc. demokraté a komunisté stříleni nebo zavíráni do koncentračních táborů, když došlo ke známým událostem v Budapešti a v Italii..... (Sen. Paulus: Známe také historii sovětského Ruska!) Ano, jenže tady vám řeknu jedno: dnes jsme jeho spojencem. Znal jsem Rusko velmi dobře, býval jsem tam každý rok, býval jsem dokonce válečným korespondentem v rusko-japonské vojně, a mohu říci, že v Rusku nebylo po nacionalismu ani stopy, tam nebylo žádného slovanství. Co se tam dělo, byl stav naprosto nemožný. Nerad jsem o tom mluvíval, poněvadž bych býval náš národ deprimoval. (Sen. Paulus: Pamatuji se, že jste před válkou mluvíval opačně, psával jste o slovanství!) Ano, když vaši kolegové na říšské radě a v delegaci stáli proti Srbsku, hlasovali pro anexi Bosny a Hercegoviny a stáli proti připojení přístavu Drač k Srbsku. Vzpomeňte si na události také velmi vážné, když pod šibenicí stáli nejušlechtilejší vlastenci chorvatsko-srbští. Byl to Masaryk, který tenkrát vyvstal, který byl v delegaci, já jsem to byl také. Vaši lidé ne. K tomu slovanství jsem se vždycky hlásil, jenom že slovanství není pro mne sentimentální. Vidím skutečnost. Provedli jsme slovanskou úlohu především tím, že jsme osvobodili Slovensko a Podkarpatskou Rus. Další své slovanské poslání jsme provedli tím, že jsme udělali alianci s Jugoslavií, nejen vojenskou, nýbrž i politickou. Pracujeme a budeme šťastni, když do tohoto bloku přijde také Bulharsko, k němuž mám velké sympatie a přál bych si, aby mělo přístav na Egejském moři. Byli bychom rádi, kdyby Poláci porozuměli mírovému poslání a svému poslání ve střední Evropě. Pokud se týká Ruska, za jeho revoluci nemůžeme, ta není také naším dílem. Dnes má Rusko silnou a dobrou armádu, už jsem jednou to zde v senátě říkal, že je dnes faktem její výsledek. Byl jsem rusofilem za carského Ruska a jsem rusofilem i dnes, třebaže je tam dnes režim jiný, poněvadž je to šestina světa a největší slovanský národ. (Sen. Fritsch [německy]: To musíte přižnouti také nám!) To se rozumí, že ano. Máte právo na existenci také, já bych na př. si velmi vyprosil, aby v Německu někdo někomu zazlíval a zakazoval slovo "vlast". To je jeho vlast, o tom není žádné pochybnosti, ale tady je to naše vlast, aniž bych toho užíval frázovitě.

Teď přijdu také na jiné věci. Máme-li říkati, že je to naše vlast, tak naše politika hospodářská a sociální musí podle toho vypadati. (Výborně!) Předně si vyprošuji, aby se na válce vydělávalo, aby se spekulovalo na válečném průmyslu. Zde se budeme shodovati mnozí a mnozí v té věci. Na válce se nesmí spekulovati, když lidé mají umírati a padati, druzí na tom nesmí vydělávati. (Tak jest!) Přál bych si ještě jiné věci, aby u nás některé věci v ministerstvu národní obrany byly rychle napraveny, aby byly spoje silniční a komunikační mezi námi a Slovenskem co nejrychleji dobudovány. (Sen. Stodola: Cesty na Slovensku!) Ano, to je bolest, ohromná bolest naše. A potom není možno, aby velká část našeho národa trpěla hladem. (Výborně!)

Pro mne je heslem silná armáda a odstranění nezaměstnanosti. Pokud vím, je to také heslem našeho presidenta dr Beneše: Silná armáda a odstranění nezaměstnanosti. Vidíme, že to není snadný problém. Když jsem býval v Rusku o velikonočních svátcích, byla tam tak zvaná pascha, veliká a dojímavá slavnost o velikonočních svátcích. To na mne krásně působilo, když po zpěvu "Christos voskres" lid odpovídal: "Vo istinu voskres!" Při tom objímal se jeden s druhým, to nebyli mladí lidé, byli tam také staří, bohatí i chudí, objímali se, podávali si ruce a říkali: Ty jsi člověk, já jsem člověk, podejme si ruce. Kdyby tato lidská filosofie dostala se všude, do všech národů, chápali bychom, jakým zločinem je hloupá nenávist, abych někoho nenáviděl na př. pro jeho národnost. Toto lidské zde musí býti a musí býti náležitě uplatněno a proto pochopte, že my, kteří ve své republice vidíme ochranu míru a lidství, jme radikálnější, jakmile se jedná o potřebu zákona jako je ten, který nám je předložen. Nechte zničiti republiku, jako to řekl týž geniální Steed, o kterém jsem mluvil, nechte republiku pohltiti hitlerovským Německem, ale pak smažte mapu Evropy a natřete to všecko německy. Máme úkol, abychom dali příklad, jak je možno žíti krásně, i když je ve státě několik národností. Není to jen u nás, různé národnosti jsou také jinde. Amerika si vytvořila velký federativní stát. Ať si nikdo nemyslí, že válku může teď vyhrát! Udržeti mír je teď daleko více než vyhráti válku. Ať se naši kolegové komunističtí netěší, že po této válce přijde komunismus. Po ní by přišla strašná anarchie, zvířecí válka všech proti všem, konec civilisace, aspoň v Evropě. Žil jsem také trochu na dalekém východě asijském a vím, co je žluté nebezpečí. Mysleme také hospodářsky, nemysleme jen nacionálně a jazykově, mysleme evropsky. Masaryk je veliký v tom, že se snažil dostati náš nacionalismus na evropskou výši. My všichni se musíme státi evropskými. Každý problém, který dnes prožíváme a o který bojujeme, není jen problémem naším, to je problém evropský a jedna otázka souvisí s druhou. Nevím, jak to teď budou chápati ve Francii; dovolte, abych vyslovil některé pochybnosti. Nevím, zda se velmi duchaplný Blum nepřepočítal s pocity u těch, kterým podal pomocnou ruku ke zřízení jednotné fronty. Jednotná fronta, o které se zde pořád mluví, je možná jen tehdy, když spoluvládneme a cítíme všichni spoluodpovědnost. Ne abychom byli my ve vládě a přijímali úkoly, a druzí aby to klidně kritisovali. Dokud nebude stejný smysl pro stejnou odpovědnost, nemůžeme jíti a nepůjdeme dohromady. Po španělské cestě nepůjdeme, aspoň my nár. socialisté nikdy, poněvadž předvídáme, jak to bude končiti. Události ve Španělsku se skončí reakcí a novou diktaturou. Každý občan, ať je chudší či zámožnější, dělník nebo švec nebo rolník, chce nakonec klid a pořádek, a tak to bude končiti ve Španělsku. My se nebudeme opičiti po nikom, nýbrž jdeme po své cestě. Vybudovali jsme si těžce svou samostatnost a budeme ji chrániti. Nebudeme v této sněmovně senátní hlásat defaitismus. Co jsem včera slyšel, je defaitismus, pořád malování čerta na stěnu. Nadšení musíme dostati do našeho lidu. (Tak jest!) Dnes nebudeme míti spor o to, co budeme dělati za 10, 15, 20 let. Před námi jsou ty a ty skutečnosti, a již jsem řekl: když hoří střecha nad chalupou, co se budu hádati se ženou, co se bude vařit k obědu nebo k večeři; to si vypořádáme, až zachráníme chalupu. Komunisté, jsou-li stoupenci politiky Sovětského svazu, musí jíti s námi a my s nimi. (Výborné!) My svou povinnost vykonáme teď právě tak, jako jsme ji vždycky vykonali. (Sen. Paulus: To je házení hrachu na zeď!) Ale do poslední chvíle máme povinnost říkati pravdu všem, kteří ještě po této cestě pravdy nejdou, poněvadž se často agituje s různými věcmi a my jsme povinni otvírati oči těm, kteří jsou zaslepeni. (Sen. Paulus: Vy jste si s nimi zakoketovali a oni teď inkasují!) My jsme s nimi nikdy nekoketovali a já bych vám mohl říci, kdo s nimi koketuje. Kdo to říkal, že komunisté musejí býti chováni přímo v bavlnce? Ti jsou chováni, aby nás oslabovali, proto jsou udržováni. Ale o tom nebudeme mluvit. Podívejte se (k sen. Paulusovi), jak to dělá vaše strana na Ostravsku. Vaši sjednocení jsou komunisty. (Sen. Paulus se směje.) Ale nic se nesmějte! (Sen. Paulus: Jak bych se nesmál!) Ale to je také jinde. (Sen. Paulus: Pane kolego, kdyby komunisté na polovičku přecházeli k nám, je to štěstí pro stát!) No, tak vidíte. (Sen. Paulus: Ale oni k nám nešli, to je to neštěstí, vždyť to vidíme!) Nic nevidíte. Pro nás je to úžasná oběť sloužiti tomuto státu za nejtěžších dob. (Sen. Paulus: Jaká to oběť?) Stranická oběť, ale my ji konáme. Vy jste odešli, vy jste ulejváci, vy jste desertéři! (Sen. Paulus: Vy jste národní demokracii nechali odejít!) Ne, ne! Neprovokujte mě! Nenechám na sebe útočit, odpovím hned, a za jednu ránu dám deset ran. Vy jste desertéry státu, opustili jste stát a státní správu, když bylo zle. Nám nebudete nic vytýkat! Ale co bychom se zdržovali. Zkrátka my jsme vždycky konali svou národní a státní povinnost, to je u nás samozřejmé. (Sen. dr Matoušek: Vy jste nebyli nikdy v oposici?) Vy jste odešli do oposice v nejtěžší době. Já bych vám mohl vypravovat tu historku. My jsme to neudělali tenkrát, to dělal Stříbrný. (Sen Paulus: Když šla národní demokracie z vlády, bylo to pro devalvaci a dnes je vidět, zdali měla důvod či ne!) Já bych vás prosil, abyste mluvil ostře proti inflaci! To je dnes otázka, o kterou jde, a jestli jsou tu dnes pánové, kteří... (Sen. dr Matoušek: My jsme byli proti devalvaci! Proto jste nás vyhodili z koalice!) Vy jste dělali finanční politiku po každé stránce špatnou. (Výkřiky. Hluk. - Místopředseda dr Bas zvoní.) Staráme se teď o to, aby nedošlo k inflaci, aby byla měna udržena. To je maličkost? (Sen. Paulus: Otázka zní docela jinak: zdali, když budete takto hospodařit, jako hospodaříte, se inflaci vyhnete!) Co budete o nás mluvit, jak my hospodaříme! Vy jste měli ministerstvo financí pořád a pořád, do Trapla, co nám to budete povídat? (Výkřiky sen. Pauluse.) Mlčte, mlčte, když se jedná o ministerstvo financí. Kdybych vám měl mluvit o tom, co se dálo v bankách a v zákulisí, vyvolával bych zbytečně spory. Dnes jde o to, abychom si rozuměli, v době, kdy běží o stát. Nebudu se hádat o tyto věci, teď jde jen o stát. (Sen. Paulus: Právě proto se musí mluvit pravda!) Snad si nemyslíte, že já budu mluvit nepravdu a vy že máte patent na pravdu? (Výkřiky.) Já jsem nezačal tu polemiku. Já vám říkám: Dnes jde o přítomnost a o budoucnost. (Sen. Paulus: My bychom ji snesli, jen abyste ji snesli také vy!) My ano, až do toho Fénixu! (Výkřiky sen. Pauluse.) Pane, mlčte, mlčte! Mlčte, vám povídám!(Sen. Paulus: Tak mluvte!) Budou ty věci projednány, o mnohých již víte. Proč mě provokujete? Já mluvím vlasteneckou a národní řeč, která nás má dostati všechny do houfu, a vy polemisujete se mnou. Polemisujte s těmi, kteří provokují národ! Já jsem celým životem stál za národem a státem, nic jiného neznám a přeji si, až umru, aby nikdo nemohl říci jediné slovo, že jsem jakkoli porušil svou povinnost k národu a ke státu. To dávám také najevo svým hlasováním. My hlasujeme pro předložený zákon a říkáme: náš lid všechno pro republiku, ale republika také všechno pro lid, a zejména pro lid, který dnes hodně trpí a strádá. (Výborné! - Potlesk.)

Místopředseda dr Bas (zvoní): Ke slovu je přihlášen jako druhý řečník pan sen. Bergman. Uděluji mu slovo.

Sen. Bergman: Vážený senáte!

Domnívám se, že by bylo zbytečno, abych zdůrazňoval, že budeme hlasovati pro předložené osnovy zákonů tisky 184 a 188. My jsme tyto osnovy velmi přivítali, budeme pro ně bezpodmínečně hlasovati a máme radost, že pro ně hlasovati můžeme, poněvadž je to jedná z nejkrásnějších povinností, které nám poskytuje toto zasedání naší druhé sněmovny. Budu míti některé své vlastní připomínky i některé výtky, ale chtěl bych přece jen reagovati napřed na některé vývody pánů řečníků přede mnou, kteří mluvili o těchto zákonech úplně politicky, aniž se dotkli toho hlavního, totiž jak chceme dále budovati armádu, aby tato armáda byla silná a aby skutečně byla zárukou, že si nikdo na nás nebude troufati.

Pan sen. Dundr včera řekl, že zákony, které dnes projednáváme, vznikly z jisté nervosity. Měl patrně za to, že tyto zákony vznikly z nervosity v zahraničí, a nikoliv u nás. (Hlasy: To bylo také docela jasné!) U nás nemohly vzniknouti z nervosity. Ale také pan dr Šmeral na druhé straně hned v zápětí řekl, že vznikly z jistého strachu. Ano, vznikly ze strachu, abychom zachovali tento stát. Vznikly z lásky k tomuto státu, a my proto budeme s takovou radostí hlasovati pro tyto zákony, poněvadž zachovati tento stát, zdá se mi, je naším hlavním příkazem, zejména v této době, když se kolem nás kupí tolik mraků a kdy vidíme tolik nepřátel, a řeknu docela otevřeně, nepřátel nejen za hranicemi, nýbrž také doma.

Já bych mohl - a snad se několika slovy k tomu vrátím - reagovati na to, co tu řekl pan předseda branného výboru kol. Klofáč. On jistě uzná, že to, co řeknu, není osobní, poněvadž já nemám důvodů býti k němu osobním, ale já jsem už v branném výboru do jisté míry těžce nesl, že jsem neměl příležitost na to reagovati, když pan předseda branného výboru ke konci zasedání děkoval jednak pánům z tábora sudetskoněmecké strany a jednak milým přátelům z tábora bolševického. (Slyšte!) Já pro svoji osobu musím říci, že jako člen branného výboru jsem nebyl mezi těmi, kteří děkovali těmto pánům, a jestliže z jisté kurtoasie, kterou konec konců uznávám, kol. Klofáč děkoval také pánům z Henleinovy strany, chybělo mně při tom jedno, že je při tom také nepožádal - já to doznávám, že se chovali velmi krásně a velmi způsobně a že mají to, čemu Němci říkají Kinderstube, a že to tam také uplatnili - že se jich nezeptal a že jim nepřipomněl, že jejich stoupenci v našich pohraničních okresích se nechovají k československému státu s takovou pozorností, jakou projevili pánové z Henleinova tábora při jednání v branném výboru.

Při referátech, které zde byly při předložených zákonech přednášeny, neobyčejně mě překvapil pan referent ústavně-právního výboru prof. dr Milota, který zde mluvil o tom, že máme dáti Němcům všechna práva, která by způsobila, aby Němci u nás byli spokojeni. Tu jest pro nás otázka, zdali jsme Němcům nedali všechno to, k čemu nás zavázaly smlouvy, zdali jsme jim nedali všechno to, co by je mohlo učiniti spokojenými v našem státě, a zdali jsme jim nedali všechno, co jim po právu patří. Já se domnívám, že jsme jim to všechno dali, ale neříkám to proto, abych zde vyvolával debatu o tom. Pro mne jest otázkou, zdali ústavně-právní výbor uložil referentovi, aby takto postavil otázku a aby ji zároveň takto positivně zodpověděl? Domnívám se, že to ústavně-právní výbor neudělal a také udělati nemohl. A také bych chtěl něco říci referentovi branného výboru panu kol. Brodeckému, který řekl, že je to přirozené, že se rozcházíme s německou oposicí. Myslím, že to přirozené není, protože se domnívám, kdyby tato německá oposice měla dobrou vůli, uznala by, že jí dáváme všechno, co je možné. (Výkřiky senátorů sudetsko-německé strany.) Bohužel, nerozumím panu kol. Brodeckému, on to řekl v proudu své řeči... (Sen. Brodecký: Z přesvědčení, a ta moje řeč jen kapala, neměla ani žádný pravd!) Proč by neměla proud, nechci nijak podceňovati vaši řeč, pane kolego.

Myslím, že to není přirozené, poněvadž naši kolegové němečtí mohli říci, že si v tomto státě udělají spokojený domov, že budou s námi ruku v ruce pracovati na tom, abychom si zde udělali společnou a spokojenou domovinu. Já také nevidím žádné tvrdosti, poněvadž kol. Brodecký mluvil o tom, že projednáváním zákona jsme odstranili jisté tvrdosti, které zde byly. Myslím, že to nebyly tvrdosti, a jestli se něco změnilo, tedy snad se mohla změnit litera tohoto zákona, ale nemohl se změnit jeho duch, protože my tohoto ducha potřebujeme, my všichni jsme prodchnuti branností. Pro nás tento duch brannosti znamená jen touhu zachovati tento stát takovým, aby byl odolným a aby nemohl kdekdo snad přijíti a troufati si na nás.

Mě překvapilo, promiňte, vážení pánové, že pan kol. Dundr při projednávání těchto osnov zdůraznil, že byly projednány dohodou koaličních stran. Já myslím, že jestli někde to není na místě, aby se to zdůrazňovalo, že je to při tomto zákoně, poněvadž kvalifikovati podle koaliční příslušnosti vniterný pocit můj nebo kohokoliv jiného, moji touhu po tom, aby armáda byla silná a aby národ byl odolný a velký, to myslím přece jen je jaksi, nechci říci nechutné, ale řeknu alespoň nemístné. (Správně!)

Pan kol. Dundr mluvil tu také o schválených miliardách, které jsme v minulosti dali armádě. My víme, že se ty miliardy daly, ale víme také, kolik těch miliard jsme dají zbytečně v té době - a nechci se dotknouti žádných stran, nechci na nikoho ukazovat přímo - když jsme mluvili, vydávajíce tyto miliardy, zároveň o milici, která nám úplně stačí, o odzbrojení, poněvadž jsme spoléhali na Společnost národů a na věčný mír.


Související odkazy