Vážení pánové, jen tak mimochodem si vzpomínám, jak jsme na př. dali lehkomyslně kadetku ministerstvu spravedlnosti, které ji do dneška nechce vrátit. Poněvadž nejsem právníkem, nýbrž sedlákem, nevím, zdali má pro to dosti důvodů, aby ji nevrátilo. Ale zkrátka a dobře, dělali jsme všecko tak, jako kdybychom vojáků a armády vůbec nepotřebovali. Vím, že už se dály pokusy a jednalo se také v branném výboru, aby kadetka přišla zase zpět armádě, která jí potřebuje, která teď staví značným nákladem, který ochuzuje rozpočet ministerstva ministerstva nár. obrany, budovu pro hlavní štáb, ale bylo marné volání, kadetka zůstává v rukou civilního resortu přesto, že by jí vojenská správa velmi potřebovala. (Výkřiky sen. Brodeckého.)
A když už reaguji na vývody, které tu byly předneseny, chtěl bych také připomenouti, že je jistý rozpor ve vývodech kol. Dundra, pokud jde o jeho odsouzení stížnosti pana Henleina do Ženevy, kde si stěžoval na známý Machníkův výnos stran procenta zaměstnanců, které máme míti po právu v různých podnicích. Pamatuji se totiž náramně dobře na to, jak po Machníkově výnosu různé listy psaly, jak byl ministr národní obrany za to napadán. Připomínám, že nejsem tu proto, abych hájil ministra Machníka, on to jistě dovede sám a mne k tomu nepotřebuje, má k tomu své orgány atd., ale říkám to jen proto, že to nejen tyto noviny psaly, nýbrž také pan posl. Klein mluvil v naší župě v Podbořanech a napadal velmi ostře tento Machníkův výnos. Nejsem advokátem ministra Machníka a upozorňuji, že potom přednesu výtky, pokud jde o organisaci armády, na které nám záleží a o které, jak jsem řekl, se zapomnělo až dosud zde mluviti. Tuto věc charakterisoval bych slovy, že ministr národní obrany až dosud ve věcech armády společně s brannými výbory, které ho jistě loyálně podporovaly, udělal, co mohl. Dělá-li někdo něco dobře - já se zmíním pak o tom, co neděláme dobře - nesmíme býti nevděčnými. Vzpomínám si, kolik jsme ve veřejném životě od převratu uštvali dobrých lidí, kteří chtěli něco udělati, a jak jsme jim znemožnili, aby to skutečně udělali. Ale jestliže se mluví již o této věci, pokládám za věc jaksi srdce, které musí také ještě něco v československém životě znamenati, abych řekl, že proti tomuto výnosu, který byl v zájmu státu, se také s české strany bohužel vystupovalo velmi příkře.
Teď bych chtěl poznamenati ještě několik slov k tomu, co zde řekl pan dr Šmeral, který mluvil o osudu našeho národa. Když začal pan dr Šmeral s tímto osudem našeho národa, měl jsem skutečně velikou radost, poněvadž jsem si řekl: to znamená pokračování toho, co začal pan dr Šmeral, nežli se vrátil pan Klement Gottwald. Ale potom jsem byl ovšem poněkud zklamán, zejména když pan dr Šmeral konstatoval, že je 60 mil. Němců v říši a 20 mil. Němců mimo říši i s těmi 3 1/2 mil. Němců u nás, že tedy těchto 80 mil. Němců představuje něco, co znamená, abychom zatajili dech a oddali se jaksi svému osudu ve stínu tohoto 80milionového národa.
Vážení pánové, je skutečně neodpovědné desperátství, jestliže se takto mluví. A mluvil-li pan dr Šmeral o tom, že on a jeho strana cítí s tímto národem, že chtějí tomuto národu pomáhat, tedy myslím, že tím, co včera řekl, této věci neposloužil, poněvadž je to nejenom desperátství, nýbrž šíření toho poraženectví, defaitismu, který způsobil, že jsme se tak dlouho připravovali na obranu tohoto státu, že jsme promeškali to, co jsme dosud nedělali. Nikdo nemůže býti viněn. Řekněme si upřímně: jsme všichni vinni, ale přece jenom jsou někteří, kteří to zavinili vetší měrou nežli ti druzí, ale prosím, základem všeho toho byla ta myšlenka, že jednak jsme saturováni, že se nám nic nemůže stát, a potom ta poraženecká myšlenka, že jsme příliš malí, než abychom mohli vybudovati na svou obranu velikou, silnou, a řeknu to již pro futuro, také slavnou armádu.
Jestliže toto řekl pan dr Šmeral, pak my nejenom můžeme, nýbrž musíme na to odpovědět, že věříme, že v hodině nebezpečí bude návrat ducha 28. října, totiž ducha domácího odboje a ducha, který vedl legie do vítězných bojů proti sibiřské anabasi.
Pan dr Šmeral však mluvil zde také o nějaké vyšší idei, o všelidské anebo všehumanní idei. My, vážení pánové, tuto. vyšší ideu také máme, ale ne takovou jako pan dr Šmeral, neboť pro nás je jedna jediná velká idea, a tato idea je samostatný československý stát a jeho udržení. Nic jiného pro nás nemůže býti programem, a my se nemůžeme nikdy dostati na takovou otázku, na kterou se dostal dr Šmeral, který na konec položil otázku, "co nám dá táto země"? Chtěl tím asi říci, že široké vrstvy lidové, proletariát atd. za tohoto systému a režimu demokracie, která se mu nezdá býti dosti demokratickou, nemohou zde nalézti své štěstí a blahobyt.
My na to můžeme odpovědět jen jedním. Táže-li se dr Šmeral, co chceme, jaká je naše idea, co nám dá tato země, odpovídáme: Tato země nám dává to, co dává všem ostatním národům malým a velkým, dává nám domov, pocit jistoty, vlast, klid a budoucnost našim rodinám, kterým zaručuje, že zůstanou tak českými nebo slovenskými, chcete-li, jako jsou a jako byly.
Pan dr Šmeral zde zdůrazňoval, že ve Francii vedl válku parlament. Domnívám se, že zákony, které nám tu byly předloženy, nikterak nevylučují parlament ze součinnosti. Právě naopak. Zdá se mi, že kdyby bylo skutečné nebezpečí, parlament nebude moci ani všechna ta práva vykonávat, poněvadž se v takovém případě po mém soudu jedná velmi rychle. Pan kol. dr Šmeral správně vzpomenul, že ve Francii vedl válku parlament, ale neračte zapomínati, že když tam parlament vedl válku a když pak tato válka přišla do kritického stadia, přišel Clémenceau, který řekl: "Vedu válku" - a skutečně válku vedl za parlament on se svými vojenskými spolupracovníky, poněvadž nebylo ani možno, aby parlament pracoval.
Dále chci k vývodům dr Šmerala upozorniti ještě na něco. Dr Šmeral, když mluvil o lidové frontě, kterou také u nás připravuje, mluvil o eventuálním spojení Francie se Sověty. Mluvil o něm ovšem tak, abychom se lekali. (Výkřiky komunistických senátorů.) Chci jen konstatovati, že p. dr Šmeral to řekl jako jakousi hrozbu, že až se Francie spojí se Sověty, bude tam nastolen nový režim, který bude také působit na cesty československé republiky. Domnívám se, že tato cesta a tyto hrozby by byly... (Výkřiky komunistických senátorů.) Pánové, my jsme včera také nechali dr Šmerala mluvit, poněvadž jsme demokraty. Vy pořád říkáte, že jste demokraty, a při tom na mne pokřikujete. (Sen. Malík: Jste demokrati jako Hitler!) Co zde řekl dr Šmeral o proponované lidové frontě ve Francii se Sověty, to je cesta k hitlerismu, poněvadž to znamená, že se u nás dostaneme na cesty... (Výkřiky komunistických senátorů.) Nerozumím vám a myslím, že ti druzí také ne, proto je zbytečné to vaše pokřikování. Odpovídati vám nemohu a také nechci. Říkám jen tolik, že by to byla cesta k hitlerismu, poněvadž pak by se muselo uvažovati, zdali návrh 25 letého paktu o neútočení od Hitlera není užitečnější než tato fronta, kterou pan dr Šmeral pořád hrozí. (Výkřiky.) Nejsem pro tuto cestu, ale jenom ukazuji, že kdyby to šlo podle pana dr Šmerala a vás, pánové, tedy by snad nic jiného nezbývalo a bylo by to potom něco, co si většina národa nepřeje. (Výkřiky komunistických senátorů.)
Při této příležitosti chci jenom poukázati, když pánové křičí a když o tom mluví, že jsem náhodou večer si prohlížel nějaké obrázky, poněvadž člověk je poněkud utahaný od politických časopisů v československé republice, zejména večerních. Prohlížel jsem si obrázky a tu jsem si vzal "Letem světem" a mimo jiné také "Interessantes Blatt" mi tam dal vrchní, a tu jsem viděl, vážení pánové, dva obrázky, které v souvislosti s věcmi zde projednávanými mě velice upoutaly. Viděl jsem obrázek prvního máje na Rudém náměstí v Moskvě. (Výkřiky.) Prosím, samé bajonety, tisíce vojáků a tisíce tanků. (Výkřiky sen. Fidlíka.) Pane kolego, nekřičte, žádný vás neslyší, žádný vám nerozumí.
Na tomto Rudém náměstí v Moskvě byl samý bajonet, tank a kanón. Podívejte se, pánové, na tyto obrázky. A zároveň jsem viděl v tomto listě průvod 1. máje v československé republice. Dovolte mi říci, že to, co vám řeknu, dámy a pánové, není sentimentalita, nýbrž skutečná realita, a já jako člověk, který je si vědom svého stáří a také blížícího se konce i své politické činnosti, jsem si položil naposledy otázku. V této době, když Hitler na našich hranicích má všechno připraveno, aby kdykoliv a kamkoliv mohl stoupnouti, když Sověty jsou takhle vyzbrojeny, porovnával jsem oslavy prvního máje u nás a viděl jsem, že 10 politických stran šlo pod různými prapory, z nichž mě ovšem nejvíce upoutala pěticípá hvězda s panem Klementem Gottwaldem v čele průvodu.
Prosím, nemějte mi za zlé, pánové, já jsem si položil otázku, zdali to přece jen dost dobře děláme, když v této chvíli, kdy všechno to kolem nás se děje, my si zde po volbách v pěti okresích počítáme procenta, jak jsme kdo vyrostl a Jak jsme kdo klesl, když si neuvědomujeme to hrozné nebezpečí a nevidíme, že proti tomu, co se v celém světě děje, proti té totalitě může československý stát zachrániti jenom národní solidarita a určitá národní koncentrace. Vím, pánové, že mentalita lidí je tak různá, že se nemůžeme dostati pod jeden prapor, nemám nikomu za zlé jeho přesvědčení - a také bych si velmi vyprosil, aby mně někdo vytýkal mé přesvědčení - ale přece jen jsou společné věci, které zrovna v této době by po mém soudu měly býti řešeny tak, jako jsme určité věci řešili za doby války a po ní, kdy jsme měli všichni společnou vůli vybudovat tento stát, na jehož ochranu chceme odhlasovat tyto zákony. (Sen. Dundr: Na př. volba presidenta!) Pane kolego, já vám něco řeknu. (Sen. Dundr: Chcete-li panu presidentu posloužit, pak o té volbě mlčte!) Nechtěl jsem působiti na váš cit, poněvadž jsou jistí politikové, kteří na svůj cit nedají vůbec působit. Až budete starší - nevím, kolik je vám let, vypadáte velmi mladě, mohl bych vám křivdit - přijdete k názoru, že příliš vypiaté stranictví (Sen. Dundr: To jsme se naučili od vás!) nemůže přinésti člověku úplnou spokojenost. Já jsem také straník (Sen. Dundr: Velmi vypiatý!), ale řeknu vám zcela upřímně, že věc národa je pro mne přece jenom daleko důležitější než to, vyhraje-li se někde o jeden mandát více nebo méně. (Sen. Dundr: Tak to nemáte nafukovat v "Národních listech"!) Pane kolego, nechtěl bych srovnávati teď "Národní listy" s "Právem lidu", ale pokud znám z minulosti ty věci, myslím, že "Právo lidu" nebylo nikterak příliš skromné v těchto věcech. Ale nechme této polemiky, mám za to, že se musíme přece jenom poněkud zamysliti nad osudy národa, zejména v těchto chvílích, kdy toho nutně potřebujeme pro obranu vlasti.
Chci říci, že volání pana dr Šmerala po jednotné frontě nemá, jak se zdá, toho účinku, který by jisté strany předpokládaly, což konečně by nebylo tak zlé, ale chci skončiti tuto polemickou část tím, že mně bylo pana dr Šmerala úžasně líto, když končil svou řeč a patrně na vyšší rozkaz musil přečísti, co už pan posl. Klement Gottwald odříkal v posl. sněmovně. V této chvíli mi tak připadalo, že jsou někdy smutné konce politika, který byl kdysi nadějí soc. demokracie nebo, řekl bych, sociální politiky vůbec, je-li pak donucen, aby odříkal, co mu nařizuje ten, kdo škrtnutím pera změnil celou linii politiky, kterou před návratem pana Gottwalda z Ruska začala strana našich komunistů.
Ještě několik slov všeobecně se svého, resp. našeho stanoviska. Vážení pánové, děláme-li tento zákon, tedy jej děláme z nutnosti a musíme si zcela otevřeně říci, že dělání tohoto zákona je úplným potřením toho, co jsme až dosud tak hrdě - nechci říci, že to byla fráze - prohlašovali, že můžeme býti spokojeni proto, že celý svět chce kolektivní bezpečnost. Ale když bylo mluvení o kolektivní bezpečnosti jaksi v nejvyšším stadiu, ukázalo se, že všechny smlouvy, které byly před tím dělány, jsou cárem papíru. Viděli jsme, jak pan Hitler mašíruje k Rýnu, jak v zápětí nato si Rakousko pořizuje armádu, a četli jsme, jak si chce Maďarsko také vybudovat armádu. A prosím, my jsme věřili, naivně jsme věřili v tento ideál kolektivní bezpečnosti a my na tuto víru teď doplácíme a proto ji také pomalu ztrácíme.
Chtěl bych říci, že obrana proti útoku je nejenom ta, kterou budou dělat naši vojáci, nýbrž že je to zejména pořádek v našem státě. My nemůžeme spoléhat na nic jiného než na vlastní sílu. Už to zde bylo také řečeno a netvrdím, že tím říkám něco nového. Ale nejenom pořádek doma, v tomto státě, musíme se starat také o to, abychom měli jistý respekt a jistý prestiž za hranicemi tohoto státu. Jestliže, prosím, toto chceme a jestliže chceme záruku svobody a míru, pak nám nezbývá nic jiného, než abychom chtěli a budovali skutečně silnou a velkou armádu. My teď, zrovna v posledních chvílích, máme docela odstrašující případ z Habeše. Nebudu opakovat, co tu už také bylo řečeno a co je předmětem denního tisku, ale chci jenom konstatovat, že okolnost, že Itálie má Habeš, že Itálie provedla to, co chtěla, jest svědectvím odhodlanosti, je svědectvím ducha brannosti a je svědectvím nové, silné armády italské, o které se dlouho, zejména za světové války a po ní, pochybovalo. (Výkřiky sen. Mikulíčka.) A jestliže musím konstatovati, že je jistá bezradnost v Ženevě, musím také říci, že my, ať chceme nebo nechceme, musíme korigovat svůj poměr k Itálii. Do jejích vnitřních poměrů se nemůžeme a nesmíme plést, jako nechceme a nepřipustíme, aby se někdo pletl do vnitřních poměrů třeba malého, ale přece jen, jak doufáme, konsolidovaného Československa. Je jisto, že Itálie postavila svět před hotovou věc a že Malá dohoda ji musí přijmouti, ale chtěl bych při tom říci, že se ukázalo, že na toho, kdo je ozbrojen a kdo je silný, nikdo si netroufá. Toho je teď důkazem, jak bezradně se na to dívá Ženeva, která dnes odkládá jednání na červen. Proti silným zbraním není zbraň slova, zbraň fráze, zbraň konference naprosto účinná. (Sen. Mikulíček: A není zbraň práva?) Pane kolego, vy už jste tady? (Sen. Mikulíček: Pane kolego, není zbraň práva?) Já jsem si jedno zvykl: Já na vás nikdy nekřičím a domníval jsem se, že při novém kursu, který je u vás, to pokřikování jaksi odpadlo. (Výkřiky.) Potom mně můžete vynadat tady odtud. (Výkřiky sen. Mikulíčka.)
Musíme si být vědomi toho, že jenom na slabého si troufá kdekdo a že budeme-li silní, přece jenom nebude nějaký útok na československo tak lehce možný. Bylo zde zdůrazněno z několika úst pánů řečníků, že příští válka nebude bojem armád, nýbrž celých národů a že je proto nutno připraviti celý národ k obraně. Pan kol. Klofáč dnes velmi důrazně volal po tom, aby nebylo žádné výjimky, až se budou prováděti tyto zákony, aby nebyla žádná privilegia. Úplně to potvrzujeme a prohlašujeme, že s tím souhlasíme a také úplně souhlasíme s tím, aby se v daném případě a zejména z vyzbrojování armády nikdo neobohacoval. Ale musím říci, že tyto věci musíme připravovati tak, aby byly správné a aby platila slova, která na jedné schůzi pronesl ministr nár. obrany, "že rozdrtíme každého, kdo se dotkne našeho státu."
Budeme-li si vědomi této možnosti, pak můžeme s klidem organisovati naši armádu a připravovati se na obranu státu. Je pravda, že jsme zůstali hodně pozadu a že je nutno vyrovnati náskok, který ve věcech branných mají sousední národy. Musíme to udělati rychle, poněvadž je nebezpečí v prodlení. Řekl jsem již, co se děje za hranicemi. Musím zase říci - a to se vší skromností, když to bylo zde zvláště důrazně řečeno, že tyto zákony vyšly z dohody koaličních stran - že také souhlasíme, třeba že bychom nemusili, jsouce v oposici, s tím, co řekl nedávno v zahraničním výboru senátu také pan předseda vlády, "že se připravujeme do všech důsledků".
Zdůrazňuji při tom naše přání, které máme nejen my, nýbrž i všichni, kteří to dobře s armádou myslí, abychom už skutečně začali s brannou přípravou naší mládeže. Pozoruji, že se pořád jenom nesměle mluví o předvojenské výchově. Tu bych chtěl říci, že je zde nebezpečí v prodlení, že toho ducha brannosti nemůžeme vtloukati do lidí starých, nýbrž, že jej musíme dáti mládeži, že jej musíme pěstovati ve školách, a zejména bych chtěl zdůraznit, že přípravou těchto věcí má se zabývati nejen ministerstvo školství, nýbrž také ministerstvo vnitra, které někdy, ne snad ze zlé vůle, ale přece jen nekoná své povinnosti, jak by mělo.
Chci se zmíniti o tom, o čem zde už bylo mluveno, že zejména vítáme nejvyšší radu pro obranu státu, která až dosud nefungovala příliš dobře, a to proto, poněvadž věci nebyly připraveny. Myslím, že jsme v této věci skutečně mnoho zameškali a že musíme tuto organisaci provésti poněkud energickým způsobem, poněvadž nelze žádati, aby za přípravy pro obranu státu byl odpovědný jediné ministr národní obrany, hlavní štáb a jeho spolupracovníci, nýbrž za přípravy k obraně státu jsou odpovědni všichni ministři, celá vláda kolektivně, a proto je nutno, aby organisace obrany státu byla provedena skutečně tak, jak toho žádá zájem věci.
Samozřejmě, že jsme pro všechno, co zákon říká, nebo co zákon dovoluje, pokud se týče obrany našich hranic. My jsme pro opevnění, ale opravdu abychom už s tím začali. Také my potřebujeme u nás takovou jistou Maginotovou linii a nesmíme stále říkati, že na to nemáme, poněvadž kdybychom to říkali, budeme brát lidu ilusi, kterou ztratiti bylo by nejméně hříchem a bylo by velkou ztrátou pro nás.
Připomínám ještě některé věci při zákoně o špionáži. Právě v těchto dnech jsme četli, jak nachytali někde domnělého soc. demokrata Hřebíka s barovou tanečnicí a s jinými lidmi. Zdá se mi, že zde selhává do jisté míry ministerstvo vnitra, poněvadž těch emigrantů a cizinců je zde příliš mnoho. My jsme jistě, třeba že z toho nemáme velkou radost, smířeni s tím, že máme u nás Němce, kteří zde musí hledati svůj chléb, svoji práci, jsou rovnocennými občany s námi, to je jasné. Ale proč tolik emigrantů zde má býti zaměstnáno? To není první barová tanečnice, která hrála úlohu ve špionáži. Proč právě takoví lidé dostávají pasy, aby mohli jíti do republiky a aby nejen ve Frývaldově, nýbrž také jinde zrazovali zájmy tohoto státu? To přece, myslím, není věc dobrá a ministerstvo vnitra by zde mělo velmi energicky zakročiti.
Chtěl jsem při této příležitosti připomenouti jednu věc, která se mi zdá jako nonsens, nepřirozenou. My, kteří o sobě říkáme, že jsme národem muzikantů - a jistě máme i mezi zdejšími Němci velkou řadu těch, kteří umějí hrát - máme zde tolik zahraničních hudebníků v Praze a všude jinde, že to překvapuje. To je jistě na újmu hudebníků zdejších. Anebo když půjdete po Václavském náměstí nebo po Příkopech, všimněte si, kolik emigrantů je kolportéry našich novin. (Sen. Kreibich: Proč mluvíte o emigrantech teprve teď a jen o německých? Dříve jste měli sympatie, když tu byli bělogvardějci!) Mluvím o všech emigrantech a já myslím, že tomu rozumí každý, kdo mluví tak skvostně česky jako p. kol. Kreibich... (Výkřiky.) Prosím, já chci říci jen, že se mi zdá toto mluvení zbytečné. Nemluvil jsem jen o německých emigrantech, nýbrž o všech. Vždyť je to na škodu také našich Němců. (Výkřiky sen. Kreibicha. - Předsednictví převzal místopředseda dr Buday.) Já jsem, prosím, tak loyální, že řeknu, že jsem slyšel emigranta, který nabízel současně... (Výkřiky.) Kdybyste mě nechali mluviti, bylo by to kratší.
Slyšel jsem emigranta, který současně nabízel "Prager Tagblatt", "Prager Presse", "Národní listy", "A-Zet", "Polední list" tím známým říšskoněmeckým přízvukem. Nejde tu tedy o našeho Němce. Je přirozené, že tu mohou býti a budou naši Němci stejným právem jako každý jiný, ale toto jsou cizí Němci, a jsou-li to cizí Němci či Poláci, je to úplně lhostejné, jsou to emigranti a je to v době, kdy komunisté vytloukají stále tak úžasný kapitál z trvalé nezaměstnanosti v republice Československé. (Výkřiky sen. Kreibicha.)
Při organisaci armády chtěl bych ještě říci: je přirozeno, že žádáme důrazně - už jsme to napsali a žádali také jinde - aby ten, kdo byl odsouzen pro špionáž nebo pro delikt proti státu, byl zbaven občanských práv. (Hlasy: A aby nemohl sedět v parlamentě!) Tento požadavek je spravedlivý; a jestliže takový člověk sedí v parlamentě, tedy musíme říci, že to jistě není ke cti československého státu. Mně nezáleží na tom, co řeknou o tom tam ti pánové (ukazuje na komunistické senátory), ale jak se na nás bude dívati cizina, když dopustíme, aby někdo, kdo zrazoval tento stát, mohl sedět v branném výboru posl. sněmovny tohoto státu. (Potlesk.)
Ale také ten, kdo pracuje za hranicemi proti našemu státu, musí býti zbaven občanských práv i majetku. (Výkřiky sen. Kreibicha.) Jestliže jsme se nebáli a jestliže jsme musili v tomto zákoně chtít a odhlasujeme-li trest smrti jako nejvyšší trest, který zaslouží každý vlastizrádce, tedy nesmíme se báti zbaviti občanských práv a majetku člověka, který jde za hranice, aby pracoval proti československému státu.
A teď chci říci ještě několik slov o organisaci, kterou si představujeme jako věc nezbytnou. Chci to říci, poněvadž se domnívám, že při projednávání těchto důležitých zákonů není ani jinak možno, než abychom o té věci také mluvili. Jsou určité věci, které je dlužno vyzdvihnouti. Když porovnávám naši armádu před určitou dobou - nechci udávati data, poněvadž by mohl někdo mysliti, že se dotýkám určitých osob a já se jich dotýkati nechci - chci jen říci, že jsme až do jisté doby věnovali organisaci armády malou pozornost. Poměry se zlepšily na tolik, že můžeme říci totéž, co již bylo řečeno (Výkřiky komunistických senátorů.), můžeme říci s uspokojením, že máme dobrou armádu, která se denně zdokonaluje, a že i při těch skrovných prostředcích na věcné náklady máme skutečně již tolik pořízeno, aby, kdyby bylo skutečné nebezpečí ať doma nebo za hranicemi, tato armáda náš stát ubránila.
Ale konstatuji při tom, že základem jaksi všeho vedle odpovědného ministra je generální štáb. A tu mně přece jenom chybí jedna věc. Poněvadž tento generální štáb resp. vedení armády, které je v jeho rukou, má ohromnou odpovědnost, schází nám provedení kompetence v generálním štábu a v hlavách vedení naší armády. To není vinou nynějšího ministra. Vím, že to naráží, a že již v minulosti ty věci byly, ale přes to všechno mám zato, že pan ministr je si vědom důležitosti této věci a že za ní půjde tak, aby jeho odpovědnost v daném okamžiku byla menší tím, že by měl spoluodpovědné činitele, kteří by měli rozdělenu kompetenci a věděli, kdy a kam, na které místo se má kdo postaviti.
A jestliže jsem řekl toto, tedy jistě z toho vyrozumíte, že pokládám generální štáb za něco velmi důležitého. Teď nevím nazpaměť, kdysi jsme ta čísla slyšeli v branném výboru, máme-li 273 nebo 293 důstojníků generálního štábu, chci při tom jenom zdůrazniti, že tito velmi odpovědní činitelé mají jednu anebo dvě viditelné hlavy: generálního inspektora a náčelníka štábu. My dnes ještě nevíme, kdo z nich a kam bude postaven. Ale říkám, že všechno to druhé, co je pod těmito hlavami, je něco, co musí býti jako v každém jiném státě, a zejména je to vidět ve Francii, téměř neviditelné; spolupracovníci v generálním štábu nemohou býti ničím jiným nežli tichými, nenáročnými, ba skoro anonymními spolupracovníky, kteří mají již ten osud, že pracují usilovně pro armádu a pro vlast, očekávati uznání mohou však až po skončení své činnosti anebo až po poslední své cestě. To již je tak všude, ve všech armádách. Je to sice bolestné, přijde-li tato vděčnost tak pozdě, ale nelze jinak, má-li býti pořádek a důvěra k vedení armádnímu, zejména pro věci války. Již jsem o tom mluvil v branném výboru a dnes ještě zdůrazňuji důležitost naší zpravodajské služby. Přihodily se nám některé věci, které jsou nemilé a jež se nesmějí opakovat. Bylo tady velmi mnoho mluveno o špionážích, které musí přestati. Přestanou však jen tehdy, budeme-li míti dobře organisovanou zpravodajskou službu. A tu opakuji prosbu, kterou jsem již učinil na ministerstvo nár. obrany, aby byla provedena určitá reorganisace, a aby bylo přiznáno znalečné našim zpravodajským důstojníkům, které je jim odpíráno s odůvodněním, jež se mně nezdá býti dostatečné. Jim se totiž říká, že nemají nároku na zvláštní odměnu proto, poněvadž se tomu, co potřebují k výkonu své služby, naučili ve službě. To má za následek, poněvadž ve všech ostatních resortech, kdokoli jde k soudu atd., dostane zvlášť zaplaceno, že jsou pak posíláni na důležité funkce mladí důstojníci, kteří přirozeně proti starým advokátům, kteří hájí protistrany, jsou velmi často bezmocní. Opakuji, co myslím, že je v zájmu armády: že armáda si zaslouží stejného místa jako mají všechny ostatní složky naší správy, a sice, že musíme konečně - a snad doufám, že se ta věc připravuje, ale přece jenom dlužno to říci - v naší armádě rozlišovati, že musíme také chtíti, aby armádní generál měl nějakou zvláštní třídu. U nás není armádní generál mimo hodnostní třídu, ať je postaven na jakékoliv místo, zůstává divisním generálem. To v zájmu prestiže armády musí býti v organisaci upraveno tak, aby se nám ty věci nestaly jaksi odiosními.