Jsem přesvědčen, vážené shromáždění, že jsme nastoupili u nás po stránce hospodářského dění cestu správnou, cestu řízeného hospodářství. Říká se, že je to nová cesta pro stát, ano. Ale toto dění, vážený senáte, to vlastně už prováděl sám liberalismus. Pokud liberalismus byl krajně ve svých počátcích, viděli jsme jedno, že tu byl boj jednotlivce za vyniknutí jeho samotného. To mělo za důsledek, že se stlačovaly mzdy dělnictva, a tu vidíme první náběh k řízenému hospodářství v jedné vrstvě. Dělnictvo se organisovalo, aby řídilo cenu své práce, když se tak stalo, poznali za chvilku oni vůdcové liberalismu, že cesta nastoupená v tom divokém zápasu hospodářském by mohla jíti ke krachu, a proto vidíme, že oni zařizovali svoje hospodářství takovým způsobem, aby hájili své vlastní zájmy. (Předsednictví převzal místopředseda dr Hruban.) Tak to pokračovalo, až po kartely a jak se to všechno jmenuje. Nyní ovšem stát řekl: Je třeba, abychom udrželi hospodářský život, hospodářské dění tohoto státu. A já bych řekl: Nejen u nás, nýbrž v celém světě je třeba převésti zkušenosti ze řízeného hospodářství soukromého na řízené hospodářství státní. Jsme na těch cestách a jednou z nich je obilní monopol. Myslím, že je nás tu málo upřímných a poctivých, kteří by neřekli, že monopol přinesl značné obrození hospodářského dění u nás.
Druhá věc, vážené shromáždění, kterou je potřebí uvážit, je to, že jsme - podle mého skromného názoru - udělali úžasnou, nekonečnou chybu, když jsme po velkém vypětí hospodářských sil při vysokých konjunkturních cenách dovolili, aby se stát, naše. obce a okresy a konec konců i jednotlivci zadlužili úžasnými miliardami, a že jsme najednou přišli s novou formulací nízkých čísel. Promiňte, ale pro nás zemědělce, kteří jsme tak rostli na mezích, to bylo úžasné překvapení. Páni u želeného stolu přemýšleli o věci a řekli: Musíme se vrátiti pobud možno k předválečným cenám. Zapomnělo se, že dluhy tu zůstanou. Celý národ a celá společnost lidská v celém světě nadělala za války a po ní tolik dluhů, že je není možno smazat a že jejich tíže musí provázeti celé hospodářské dění. Proto se táži: Proč jsme byli tak naivní a dali jsme v době, kdy jsme byli všichni tak zadluženi, svolení ke snižování čísel, a to do takové míry, aby se omezily příjmy jednotlivých vrstev, které tak byly vyřazeny z konsumu, a tím se také vyřadily desetitisíce a statisíce lidí z práce? To byl velmi nešťastný postup.
Máme-li tedy opravdově připraviti veškeré obyvatelstvo tohoto státu na možnosti, o kterých dnes mluvíme, musíme hleděti nejen podchytiti ony hospodářské věci, které jsou ještě v rozvratu, a uspořádati je tak, abychom byli schopni hospodářsky to vydržet, nýbrž také duševně připraviti našeho člověka k tomu, aby měl důvěru.
Pan kol. dr Šmeral byl včera velmi málo logický; dotkl se řady otázek a měl řadu výtek proti předloženým osnovám, ale také projev nedůvěry, zejména k těm, kteří budou tento zákon prováděti. (Výkřiky komunistických senátorů: Plným právem!) Pánové tam na levo by nám měli říci, jak je to tam, v bolševickém Rusku. Jsem přesvědčen, že tamější zákony pro takové případy jsou jistě daleko přísnější, než je tento zákon u nás. A konečně, promiňte mi, nebudu o těchto věcech polemisovati, poněvadž jsem toho názoru, že v našem státě, když jsme stoprocentně státem demokratickým, je velmi těžko mluviti s lidmi, kteří neznají demokracii, kteří ji ničí a kteří činí návrhy podobné i v tomto státě.
Ale zajímavo je: pan kol. Šmeral snažil se zas jednou předvídati budoucnost, a já bych řekl, že přece jenom neměl na tuto cestu nastoupiti, neboť jeho předvídavost byla několikráte již skutečností poražena. U tohoto pana kolegy také by nebylo ani celé, kdyby si byl nezaútočil na stranu republikánskou. Jsem přesvědčen, že komunismus má příliš umělý chrup, než aby mohl rozlousknouti a rozmělniti ono dobré, tvrdé a zdravé jádro, zejména drobných zemědělců, soustředěné ve straně republikánské, a bylo by proto v zájmu pana kolegy i komunismu, kdyby hleděli do svých útrob raději toto jádro nepojímati, neboť je pro ně naprosto nestravitelné.
Levá fronta, po které se volá, má znamenati vyloučení, jak to zcela otevřeně pan kolega prohlásil, zejména strany republikánské z nějaké příští konglomerace vládní, nazval nás stranou zpátečnickou, stranou reakční. Po stránce humanity a demokracie jsou pánové tam na nejkrajnější levici vlastně největšími reakcionáři. Levá fronta v našem národě se nezdaří. Nesmíte zapomenout, pánové, jestliže náš národ dnes existuje, že má především a velmi co děkovati lidu zemědělskému a měl co děkovati, že od pradávných dob se jevil národem demokratickým. Odstrčení zemědělce, zrušení demokracie znamenalo by podle mého úsudku konec tohoto státu. Tedy na tuto půdu, myslím, že ani ony strany, které jsou vámi lákány, nepůjdou.
Vážený senáte! Je zajímavo, že jsme slyšeli z úst kol. dr Šmerala, že by pro tento zákon byli, ale kdyby byl všeobecný, a oni docela nabízejí ruku k dílu a k spoluúčasti, když to bude zákon výhradně namířený proti hitlerismu. Vážení pánové, jaký rozdíl je mezi vámi a mezi tím hitlerismem německým? Podle našeho občanského rozumu nevidíme rozdílu téměř žádného, poněvadž jedna i druhá strana brutálně uchopila moc a podřídila si vůli všeho občanstva toho kterého státu. Pan kol. dr Šmeral také prohlásil, že nic jiného snad než strach z hitlerismu nás nenutí k těmto opatřením, která dnes jsou v našem senátu předložena. Ba ne, to je prostá povinnost a opatrnost. Je-li někde strach, pak je to u vás. Vy máte největší pocit strachu před Hitlerem a hitlerismem. Pan kolega se také chlubil, že oni to byli, kteří dřívější Německo drželi a uváděl také onoho vůdčího činitele politického, který zase dělal nějaké prognosy do budoucna. Prosím, ty jejich prognosy teď vidíte, jak selhaly. Tím že zapodpořili Německo finančně i politickými prostředky, umožnili, aby ti, kteří tehdy vedli politiku, připravovali všechno, co potom přišlo; a kdyby nebylo tam těch zásahů z Ruska, pak myslím, že by takové poměry v Německu dnes buď nebyly, nebo by byly přišly daleko později.
Pokud se týká nás a naší strany, neděláme tento zákon s žádnými podmínkami, ale voláme po souručenství a do souručenství celý národ a všechno obyvatelstvo tohoto státu.
Našim menšinám bych řekl jedno: V této střední Evropě jsme všichni na sebe tak odkázáni, že tu není síly ani moci a ani prostředků, aby národy, jako jsme zde my, soustředěni, mohly býti rozděleny do zvláštních hranic státu každého jednotlivého národa. Vždyť jsme tak prolnuti a tak promíšeni, že něco podobného vlastně není možno. A proto, menšiny, uvědomte si, že tento stát tu je a že tento stát tu bude a že prosperita a zabezpečení tohoto státu jak po stránce politické, tak hospodářské je také ve prospěch všech menšin tohoto státu. (Výborně!).
Snahy pana ministra nár. obrany a armády všestranně chceme a budeme podporovati, neboť víme, co jí dáváme, že dáváme sobě, dáváme národu a dáváme všemu obyvatelstvu tohoto státu. Jsem přesvědčen, že jediné řádně ozbrojený, duchovně a mravně vyspělý, sám v sebe důvěřující národ stane se nepřemožitelný (Tak jest!), a jenom tak zachováme drahou naši republiku ve formě demokratické také příštímu pokolení.
Prohlašuji, že strana naše samozřejmě bude hlasovat pro všechny tři předlohy. (Potlesk.)
Místopředseda dr Hruban (zvoní): Dalším řečníkem je pan sen. dr Fritz. Dávám mu slovo.
Sen. dr Fritz: Slávny senát!
Rychlé prejednávanie zákona o obrane štátu vo výboroch, ako i kladné stanovisko tých politických strán, ktoré nie sú v koaličnej väčšine a neviaže ich koaličná disciplína, je potešiteľným zjavom nielen vnútornej konsolidácie, ale aj loyálnosti a politickej vyspelosti. Rychlým tempom prejednávania doháňame to, čo vláda zameškala, a takmer jednotným stanoviskom k tak tvrdému zákonu, ktorý vyžaduje veľké sebazaprenie, tuhú kázeň a obeti všetkých občanov, dáváme na javo celému svetu jednotnú oddanosť k štátu a jednotnú lásku k slobode.
Pre nás Slovákov obrana štátu je vecou samozrejmou, lebo nemôžeme byť proti obrane svojho štátu my, ktorí sme na jeho vy-budovanie obetovali na krvi pomerne toľko, čo národ český, a ktorí sme v obetiach predstihli ostatných. Je síce pravdou, že verní svojmu politickému presvedčeniu bojujeme za uskutočnenie autonomie, sme tedy v opozícii, ale sme v opozícii proti vládnemu režimu, proti vláde a nie proti štátu. Podľa nášho stanoviska tento názorový rozdiel, aj keď je zásadný, nesmie byť na úkor štátu nikdy a tým menej vtedy, keď sa jedná o jeho existenciu, trvanie a celý chod vôbec. Dnes, keď nebezpečie války je na obzore a kolektívna bezpečnosť zdánlive zaručená Společnosťou národov podľa posledných udalostí zlyhala, oporou našej bezpečnosti môže byť výlučne a jedine naša vlastná sila, sila našej armády a prostriedky štátu potrebné k obrane. Preto nám Slovákom obrana štátu nebola a nebude nikdy politickou licitáciou, ale je a bude svätou povinnosťou. (Výborné! - Potlesk.)
Obrana štátu potrebuje pevný základ. Veľmi správne uvádza dôvodová zpráva, že obranná pohotovosť štátu záleží nielen v dokonalej armáde, v jej rychlej mobilizácii, v medzinárodných vzťahoch, ale aj vo sporiadaných vnútropolitických, finančných, hospodárskych a mravných hodnotách obyvateľstva a zvlášť na vôli ubrániť štát vždy a za každú cenu. A keď to platí v dobe krajnej potreby, tým väčšiu cenu to má v dobe normálnych pomerov, veď bezpochybné je, že v medzinárodných smluvách neplatí to, čo je v nich, ale vždy to, aká sila stojí za nimi v dobe uplatňovania týchto. Váha každého štátu v medzinárodných stykoch a rešpekt cudziny voči štátu je vždy úmerný jeho vnútornej sile. Vytvoriť takýto základ a založit naň obranu štátu bolo dávnou povinnosťou vlády. Tak terajšia ako i predošlé vlády podľa slov pána referenta dr Milotu z nedôvery, ja však tvrdím, že z politicko-straníckych dôvodov sa zdráhaly vyriešiť slovenský problém a takto utvoriť a učiniť trvalým ten pevný základ, ktorý nemôže byť dokonale nahradený žiadnym, teda ani prejednávaným zákonom. Riešením slovenského problému bol by daný predpoklad k plnej mobilizácii ducha a národného povedomia slovenského národa, ktorý by videl takto v republike skutočný orgán svojho plného národného života a nie len trvalú nádej.
Že slovenský problém jestvuje, o tom pochybovať nikto nemôže; zdôrazňuje ho i pán referent ústavne-právneho výboru v svojom veľmi významnom referáte. V reči svojej o otázke československej uvádza, že "česká nedôverčivosť, nepochopenie vývojových rozdielov a odlišných pomerov na Slovensku, prezeranie, že pri tomto probléme ide v podstate o otázku chleba, a prílišný centralizmus správny spôsobilý mnoho škôd a boly jednou z hlavných príčin antagonizmu časti Slovákov a ich volania po autonómii." My Slováci sme povďační pánu referentovi za jeho cenný prejav, ktorým odhalil chyby zapríčinené zo strany českej, lebo považujeme ho za prejav českej verejnosti, ktorá takto uznáva náš boj oprávneným. Dostáva sa nám zadosťučinenia za tie nadávky a urážky, ktorými sme boli zasypávaní, keď sme sa ohradzovali proti spomenutým krivdám. Z toho ale nasleduje i to, že slovenský problém nie je problémom straníckym, i keď za daných okolností možno ho riešiť len za spoluúčasti slovenskej ľudovej strany, ale je problémom a záujmom štátnym, pred ktorým musia ustúpiť tak záujmy jednotlivcov, ako i záujmy politických strán. (Výborne!)
Mylný je názor, akoby hnutie autonomistické boly vyvolaly chyby teraz spáchané s českej strany. Koreňom autonómie je Pittsburgská dohoda, uzavretá a podpísaná Čechmi a Slovákmi v Amerike a predsedom vtedajšej československej rady. Sme si vedomí toho, že vnútorná sila štátu spočíva v jeho jednote, a práve preto domáhame sa autonómie len po hranice jednotnej československej republiky. Domáhame sa samosprávy, ktorá nie je na úkor jednotnosti štátu. že taká autonómia je možná, dokazuje nám naša ústavná listina, ktorá zaručuje Podkarpatskej Rusi autonómiu v rámci jednotnej Československej republiky. (Tak je!) A zaiste pri uzákonení autonomie pre Podk. Rus sledovala sa myšlienka štátnej jednoty, ako aj zaiste mal pred očami jednotnosť štátu pán prezident-Osloboditeľ Masaryk, keď ako predseda československej národnej rady podpisoval Pittsburgskú dohodu. Už z týchto príčin nie je logické považovať autonómiu za separatizmus. Ináč autonómia v podstate znamená decentralizáciu, po ktorej volá i sama koalícia, keď mieni terajšia vláda rozšíriť práva samosprávnych sväzkov pre ich hospodárske, kultúrne a sociálne odlišné pomery. Prečo by sme sa nemohli toho dožadovať i my pre celé Slovensko, ovšem i so zákonodarným právom pre naše odlišné hospodárske, kultúrne a sociálne pomery? My sa domáhame i rovnoprávnosti slovenského jazyka; je to prirodzené, lebo týmto jedine zachránime slovenský národ a jedine takto zabezpečíme mu prirodzený vývoj kultúrny. Prirodzený vývoj nedá sa zamedziť ani sankciami, a bolo by nerozumné postaviť sa mu na odpor. Usilovať o jednotný národ československý znamenalo by zvyšovať antagonizmus všetkých Slovákov. Stačí poukázať na sjazd slovenskej mládeže v Trenč. Tepliciach a sjazd agrárnej mládeže vo Zvolene.
Po stránke právnej predloha má byť právnym podkladom všetkých opatrení potrebných čo predpoklad účinnej obrany a jej včasných príprav; výnimečne hlboko zasahuje do práv občanov, naproti tomu neposkytuje výnimečnú zodpovednosť za zvýšenú, predlohou na nižšie úrady prenesenú právomoc, a sa uspokojuje garanciami doterajších zákonov, platných pre normálne pomery. Z dôvodu toho považujeme predlohu za neúplnú a nedokonalú. Praktický príklad: Okresný úrad v smysle §§ 19 až 21 rozhoduje o nespoľahlivosti majiteľa, držiteľa, členov správnych, dozorčích a revizných orgánov, ako i zamestnancov podniku, dôležitého pre obranu štátu. Svojím výmerom môže udržať pečať nespoľahlivosti na týchto, teda trest jeden z najkrutejších, s nedohľadnými morálnymi a hmotnými následkami, keďže týmto výmerom je dotknutá nielen najdrahšia hodnota človeka: osobná česť, ale podľa predlohy zbavený je i svojej existencie, svojej budúcnosti, či je to majiteľ, funkcionár alebo zamestnanec podniku. Kto pozná pomery na Slovensku, zaiste sa zhrozí na tom, že takáto právomoc dáva sa do rúk prvej inštancie. Máme trpké skúsenosti o tom, ako sa zisťuje nespoľahlivosť u nás a z akých prameňov sa čerpajú tieto posudky.
Nech mi je dovolené aspoň jeden veľmi charakteristický prípad uviesť. Keď štátne železnice následkom zmenšenej dopravy v r. 1933 previedly reštrikciu zamestnancov, vyšetrovalo sa nielen hmotné položenie zamestnanca, ale i jeho štátna spoľahlivosť. V Novom Meste pod Šiatorom z tejto príležitosti boli traja železniční zamestnanci preložení do dočasnej výslužby a jeden prepustený, dôvodu sa im nedostalo. Keďže sa jednalo o Slovákov, dali sme si záležať na veci a zistili sme, že týchto železničiarov udala jedna osoba, ktorej meno je krajskému súdu v Košiciach veľmi známe, četnictvu, že sú vraj ľudáci, separatisti, a to stačilo k biľagu nespoľahlivosti, ktorým ich označily administratívne úrady na dotaz riaditeľstva štátnych železníc v Košiciach. Nevinne stali sa oběťmi títo ľudia osobnej, či politickej pomsty udavača, potažné ľahkovernosti a nedbanlivosti úradov. Udavač obdržal síce svoju odmenu, lebo sotva po pol roku bol odsúdený krajským súdom v Košiciach na 7 rokov do káznice pre špionáž, ale títo Slováci prišli takto o svoju existenciu, o chlieb.
Veľavážení, takéto nespravedlivé jednanie a pokračovanie u týchto ľudí nijak neposilňuje lásku k štátu a preto, ak chceme i mravnú silu mobilizovať, musíme hľadať spôsob a prostriedky zamedziť takéto prehmaty a zneužívanie úradnej moci, tým poskytnúť úplnú garanciu obyvateľstvu, aby sa získala jeho dôvera takýmito prehmatami otrasená.
Zvýšená právomoc, zvýšená odpovednosť úradov bola by účinnou kautélou proti prehmatom a zneužívaniam úradnej moci. Už i z dôvodu brannej pohotovosti štátu nemôže byť považovaný za dostačujúci všeobecný trestný zákon pre normálne pomery stanovený, čoho dôkazom je, že i vláda novelizuje ho v časti o špionáži. Je treba časť o úradných deliktoch tiež novelizovať, a to tak ohľadom skutkovej podstaty, priliehavé k výminečným opatreniam, ako i zostriť trest a určiť zvýšenú zodpovednosť hmotnú za prípadné škody.
Predloha upúšta i od kautély v našom právnom živote zvyklej, keď § 19 zprosťuje úrady povinnosti odôvodniť svoje usnesenia o štátnej nespoľahlivosti.
Zo spomenutého prípadu preca máme jasný obraz, z akého prameňa pochádzajú zprávy tak četnictva ako i úradov, a tieto majú byť podkladom ich výmeru ohľadom nespoľahlivosti jednotlivcov. Otázka nespoľahlivosti, ako som spomenul, má ďalekosiahle následky tak hmotné ako i morálne, nie je to teda maličkosťou, keď takto ustálená skutočnosť v smysle §u 19 je právoplatná pre všetky úrady, ich orgány, ba i pre súdy. Poznajúc však pomery na Slovensku, kde je celý verejný život zpolitizovaný a zvlášť četnictvo a úrady administratívne - česť výnimkám - nemôžem sa zbaviť obavy, že zprostenie úradov povinnosti, odôvodniť svoje rozhodnutia, môže zapríčiniť nenahraditeľné škody občanom, zbudzovať nedôveru k úradom a môže byť zneužité i pre ciele politické.
Neuspokojuje ma protidôvod, že často záujem štátu vyžaduje, aby sa dôvody nedostaly do verejnosti, lebo by to mohlo škodiť medzinárodným vzťahom. Keďže vláda má možnosť v takýchto prípadoch, kde by mohol byť štátny záujem v takomto smere dotknutý, svojimi pokynami na šetrné odôvodnenie úrady upraviť, nijak to nevyváži nebezpečie takéhoto prelomu do našej právnej sústavy. Takéto rozhodovania môžu naštrbiť tú všeobecnú právnu zásadu, že pred vrchnosťou je oprávnený každý sa brániť. My praktickí právnici vieme hodnotiť dôležitosť dôvodov usnesenia úradov a vieme, že nestačí k obrane výslech obvineného, nestačí mu poskytnúť opravný prostriedok, keď nepozná skutky, z ktorých je obvinený. Z týchto dôvodov § 19 predlohy je nám neprijateľný. Ináč slovenská ľudová strana bude hlasovať za predlohu v nádeji, že nedostatky budú uvodzovacím nariadením doplnené a branná pohotovosť štátu bude čím skôr na pevný a trvalý základ postavená.
Chcem ešte prehovoriť niekoľko slov k predlohe o stíhaní vyzvedačstva. Zostrenie trestu pre špionáž vzhľadom na mimoriadne pomery považujem za vec samozrejmú, ale neviem sa spriateliť s myšlienkou, že vojenská správa zasahuje do civilného súdnictva svojimi auditorami, ktorí podľa predlohy budú rozhodovať po jednom v každom senáte u civilných trestných súdov, keď sa bude jednať o vyzvedačstve. Je to ponižujúce pre civilných sudcov, lebo už sama skutočnosť, že v každom senáte bude zasedať i jeden auditor, bude verejnosť nútiť k domnienke, že je to kontrola civilných sudcov, alebo bude verejnosť obviňovať týchto z neschopnosti. Neviem, aký cieľ sleduje justičná správa zariadením jedného auditora do trestného senátu civilného, ale po stránke vecnej som hlboko presvedčený, že pridelením auditorov neposlúži sa ani štátu ani obžalovanému. Lichý je dôvod, ako by auditor u civilného súdu prispel veci svojou odbornou znalosťou, lebo přibráním znalca-odborníka, vyššieho dôstojníka z povolania, čo je podľa trestného poriadku prípustné, môže si zadovážiť súd cennejšie vojenské vedomosti než přibráním auditora. Proti tomu, že by vojenská správa chcela si vychovávať takto dorast u civilných súdov, hovorí ustanovenie predlohy, podľa ktorého pri porade v senáte hlasuje ponajprv auditor.
Veľavážený senát! Musí mi to uznať každý, že československé súdy fungovaly bezvadné a že naši sudcovia namáhovou a svedomitou prácou odplácali príkorie, ktoré sa im dostalo platovým zákonom a zrušením ich zvláštneho postavenia, zabezpečeného ústavnou listinou, a teraz touto predlohou zadáva sa nový úder tomuto elitnému sboru, úder citeľnejší než predošlý, lebo tento siaha už i na sudcovskú česť a podkopáva autoritu civilných sudcov. Dvíham svoj varovný hlas v tejto poslednej chvíli, majúc pred očami rímske porekadlo: Justitia fundamentům regnorum. (Potlesk.)
Místopředseda dr Hruban (zvoní): Ďalším přihlášeným řečníkem je pan sen. Horák. Dávám mu slovo.
Sen. Horák: Vážený senáte!
Kdyby se byl někdo na konci r. 1918 a na počátku r. 1919, když se tvořily první zákony naší československé republiky, zmínil o tom, že vedle jiných zákonů bude potřebí zříditi také zákon o špionáži nebo o obraně státu, jistě by byl stržil úsměv. Prosím, vždyť i tehdáž byly názory, že je zbytečné, aby naše demokratická republika měla svou vlastní armádu a že by nám stačila milice. Domnívali jsme se, že světová válka, která byla vyvolána, byla poslední válkou po celé období, co lidstvo bude existovati. Bohužel, zklamali jsme se. Lidstvo brzy zapomnělo na veškeré útrapy válečné, zapomnělo na pláč vdov a sirotků, a tak dnes vidíme pravý opak, že mír, o kterém jsme básnili a snili, jest ohrožen se všech stran a můžeme říci v celé Evropě i v ostatních dílech světa. Právě proto vidíme, že snad to, co se připravuje, bude ještě daleko horší, než byla světová válka, a bylo to naznačeno včera ústy pana kol. Dundra, který poukazoval na knihu "Mein Kampf", co vše se tam připravuje, a nejenom to, co se připravuje vedle v sousedství, nýbrž i jiné knihy nám napovídají, v jakém duchu a směru se povede nová válka, bude-li vyvolána. A když si všimneme i pamětí Ludendorffových, vidíme, že se hrozí, že ve válce musí býti odstraněna veškerá humanita, že musí býti hlavním cílem zničiti, ubíti nadobro nepřítele.
A právě v této těžké době předkládá se nám zákon o obraně státu, poněvadž i naše mladá republika nesmí zůstati pozadu, musí býti připravena ne na útok, nýbrž na obranu našeho státu. Vítáme tento zákon, ale litujeme, že už dávno nebyl uveden ve skutek, že teprve dnes, jak se říká, v hodině dvanácté přicházíme se zákonem na ochranu našeho státu a na ochranu naší republiky.
Vážení, my jsme vždycky byli názoru, že je nutno míti svou vlastní armádu, a také, i když naše strana byla v oposici, hlasovali jsme vždycky pro ty věci, které měly dáti prostředky k vybudování a k zabezpečení naší armády. Nechtěli jsme útočiti, nýbrž chceme si chrániti své vlastní. Při té příležitosti je nutno, abychom se zmínili o důležitých věcech, které zabezpečují i obranu našeho státu.
Žádáme především zabezpečení našich hranic. Vážení, my nejlépe vidíme na černém Ostravsku, na opavském i těšínském Slezsku a Hlučínsku, jaké rejdy se tam provádějí, jaká se tam podporuje iredenta proti našemu státu, a proto žádáme dobré zabezpečení těchto našich hranic proti vpádu nepřátel, ať už jsou to bratří Poláci anebo vpády se strany říše Hitlerovy. My se však také dožadujeme i řádné ochrany našeho průmyslového Ostravska a celé uhelné pánve. Není možno, aby byly libovolně překročovány naše hranice tak, jako se to děje dosud. Prosím, uvažte, bylo to minulého roku a letošního roku, kdy celé útvary německého vojska a polského vojska, ty u Jablunkova, ony v Čechách, překročily naše hranice s výmluvou, že se to stalo nedopatřením, že zbloudily a pod. Proto je nutno v zájmu obrany našeho státu chrániti naše hranice, aby se podobné případy už neopakovaly.
Ale nejsou to jen hranice. Je nutno věnovati pozornost a ochranu také našemu občanstvu na hranicích. Mohu říci, že snad není měsíce, ba týdne, kdy by nebyl napaden náš český člověk a zavlečen ať už do Německa nebo do Polska. Právě zde mám z poslední doby zajímavý případ, který se tam odehrál, bohužel i proto, což je chyba, že hranice mezi Polském a naší republikou jsou někde vedeny tak, že rozdělují i drobný majetek toho kterého usedlíka. Je to právě polská obec Moszcynici, která zasahuje z části na naše území a z části na polské. Tam bydlí rodina polského dělníka Josefa Gorgola v domku, který je zpolovice na našem a zpolovice na polském území. Gorgol sám je československým příslušníkem, jeho nejstarší syn sloužil dokonce v naší armádě. Když se vrátil domů z vojny, nemohl tam nikde dostati práci a byl vypověděn z polského území. Dnes pracuje v Petrovicích na Hlučínsku. Když přišel tento syn ke své rodině, musil se s ní stýkat pouze na hranicích našeho státu, a když šel vypomoci na pozemek svých rodičů a posnídal tam, tu jej při snídani napadli polští pohraniční strážníci a chtěli jej přetáhnout na polské území. Tu matka začala syna bránit, dokonce motykou, takže jej zachránila. Ale vžijte se, vážení, do situace této rodiny, která žije v území, kde, můžeme říci, není dne ani hodiny, aby nebyla ohrožena na životech.
Tedy zde právě žádáme také zásah pevnou rukou na ochranu našich lidí v pohraničí. Proto přicházíme s návrhem, aby v pohraničním pásmu byly naše četnictvo a pohraniční finanční stráž vybaveny tak, aby mohly stíhati kdekterého pachatele takových věcí, tedy vybaviti je řádnými telefony. Je smutné, že na mnoha úsecích nemají tyto stráže ani dostatek telefonního spojení, aby mohly v případě potřeby žádati o pomoc. Musíme se dále dožadovati, aby měly tyto stráže motorová vozidla pro snadné stíhání různých pachatelů. Také je tu otázka rozšíření počtu četníků i pohraničních strážníků. Myslím, že ta možnost tu je, poněvadž máme řadu našich dobrých lidí nezaměstnaných, kterých bychom mohli upotřebiti na ochranu státu v pohraničním území. Nejenom to, ale co se z toho dalšího vzmáhá. Poněvadž je tu možnost snadného překračování hranic, vzniká pašeráctví. To jde do takové míry, že pomalu naši obchodníci a živnostníci v pohraničí nebudou míti komu prodávati, poněvadž veškeré peníze se odnášejí do Polska, odkud se k nám pašuje lacinější materiál a živobytí. Vážení, já pravím lacinější, ale proč? Poněvadž ten materiál je lacinější jen v tom případě, když se tam kupuje za naše koruny. Tedy je to trojí škoda, především škoda pašeráctví, za druhé vyvážíme naše korunky ven a za třetí ničíme tam usedlé naše živnostníky a obchodníky.