Dále voláme po zestátnění policie. Bohužel, že v mnohých městech v pohraničí ještě nemáme státní policie. (Sen. Rejmon: Už se tak děje, pane kolego!) Ano, vím, že se tak děje, ale já mám názor, že už je trochu pozdě, že jsme státní policii měli míti dávno zavedenu, hlavně v pohraničních městech. A napadá mě vtip, který jsem nedávno slyšel z Rakouska, že v Rakousku strážník stál ve službě a přišel k němu nezaměstnaný, který chtěl, aby ho zavřeli. Nevěděl, jakým způsobem to udělati, tak provolal před ním "Heil Hitler!" - ale strážník, místo aby ho zavřel, mu na to odpověděl: Počkej, až potom, já jsem teď ve službě. A, vážení, tento vtip, myslím, že u nás se také velmi často opakuje tam, kde nemáme státní policie, poněvadž namnoze v městech policie vykonává svou policejní službu podle toho, jakého má pana starostu, zvláště v těch pohraničních městech.
Vážení, dále bych prosil, aby se věnovala větší pozornost našemu Opavsku. Opavsko se dnes stává úplně chudým krajem, a mohu říci, že za chvilku se bude vylidňovat náš český živel. Bere se tam odtud řada státních úřadů, nyní finanční ředitelství, a mluví se o jiných institucích, ačkoliv když byl tvořen zákon o samosprávě, o zemském zřízení, bylo tehdy řečeno vlivnými činiteli, že veškeré úřady v Opavě zůstanou tak, jak byly dříve za zemské vlády. Bohužel se tak neděje. Dnes úřady opouštějí Opavu a tím se stává, že naši čeští úředníci přicházejí do jiných krajů, a s tím jde dále, že náš český živnostník a obchodník začíná cítiti nedostatek a bude míti v nedlouhé době na rozmyšlenou, má-li se připojiti k tomu, kdo mu dá větší kus chleba, nebo má-li zůstati hrdým českým člověkem, jako byl dosud. Pak je však otázka, zda to snese jeho existence v té Opavě, která bude převážně německá.
A vážení, totéž bych mohl mluvit i o Těšínsku. Máme-li jednat o zákoně na obranu státu, myslím, že je nutné také s tím spojiti některé hospodářské věci, poněvadž zabezpečením hospodářským dáváme nejlepší možnost do rukou našim lidem ve prospěch naší republiky.
Ale chci uvésti zase jednu trapnou věc, která se táhne od doby trvání naší republiky. Město Těšín, jak vám je známo, bylo rozděleno v polovičce, kde protéká řeka Olza. Vrchní část na návrší dostala se na polskou stranu, druhá část dostala se k nám. Město je takto rozděleno. Ale s tím souvisí věci hospodářské. V nynějším polském Těšíně ukládali naši drobní lidé, živnostníci, obchodníci, dělníci do tamější spořitelny své peníze. Po rozdělení Těšínska r, 1920 na návrh "Rady národovej" polská vláda na území Těšínská, polským vojskem obsazeném, se rozhodla, že zavede místo dosavadní valuty, znějící na koruny nekolkované, to jsou ty staré rakouské, polskou valutu v markách. Od zmocněnců ministra financí, p. dr Altmana, vládního našeho delegáta p. dr Matouše, byly vyžádány pokyny stran vkladů obyvatelstva bydlícího v československé části Těšína. Ti dali pokyny v tom smyslu, aby obyvatelstvo své hotovosti co nejméně vyměňovalo, aby raději ponechávalo své vklady, běžné účty, u dosavadních peněžních ústavů i nadále, při čemž připojili ujištění, že vláda československá po ukončeném plebiscitu nedopustí, aby vkladatelé byli zkráceni. Vkladatelé uposlechli tohoto pokynu, ponechali nadále své vklady u spořitelny v Polském Těšíně a právě to stalo se jim osudným. Od r. 1920 nemohou dostati své vklady. Veškeré zákroky, kterých byla řada, aby likvidace těšínské spořitelny byla provedena, zůstaly dosud marný.
Proto žádáme, aby vláda vzala tuto věc na vědomí a hleděla pokud možno ji vyříditi, poněvadž jde o malé drobné lidi, kteří tehdáž ukládali si do té spořitelny, poněvadž to byl, ústav s pupilární jistotou, a dnes, kdy je bída a nouze, peněz by potřebovali, ale nemohou je odtamtud dostati. Vyřešení této věci znamenalo by prospěti drobným lidem, kteří uvidí, že československá vláda stará se o svůj lid, a zároveň to bude i ponaučením, že skutečně jsou ve vlastním státě.
V předložené osnově zákona vítáme zvláště některé paragrafy, na př. § 21, který pojednává o podnicích důležitých pro obranu státu, že nesmějí zaměstnávati nespolehlivé síly, a § 22, kde se mluví o cizincích, že nesmějí býti zaměstnáni bez souhlasu vojenské správy. A tu zase musím povznésti hlas, že je to velmi nutné, aby co nejdříve se to stalo skutkem, zvláště v uhelné pánvi, kde je silně vyvinut průmysl, zejména železářský, který bude míti a má dnes veliké úkoly při přípravách k obraně státu.
Je tam dodnes řada vedoucích úředníků nám ne právě přátelsky nakloněných. Zde by bylo nutno vyšetřiti, kdo je nespolehlivý, a beze všech pardonů s ním naložiti tak, jako to dělají v jiných státech. (Hlasy: To je v zákoně!) Ano, proto říkám, že to vítáme, ale je potřebí, aby se to co nejdříve stalo skutkem. Uvažte, jaké některé chemické továrny nebo vítkovické železárny atd. budou míti úkoly; tam musíme míti nejspolehlivější lidi, kteří budou státi za naším státem a ne prováděti to, co se namnoze děje. Již tu bylo mluveno o různých fotografiích atd. Při tom chci poukázati, že nejen cizinci při těch hospodářských poměrech nám mohou škoditi, ale z části i necizinci, kteří provádějí podomní obchod v pohraničním pásmu, mohou nám býti velmi nebezpečni. Lituji, že zde v senátě předložený návrh zákona o podomním obchodě byl vrácen, ne snad pro nějaké důležité závady, nýbrž spíše z důvodů stranických, a že nebyl tento zákon také již dříve upraven tak, aby nastala lepší kontrola podomního obchodování. (Hlasy: Kočování!) Také kočování a pod. Mám případ z minulého roku, kdy v jednom takovém malém vozíčku byly zachyceny na Ostravsku letáky, které byly zakázány a nám také dosti nepřátelské. Proto na základě zkušeností, které na Ostravsku máme, právě na tyto věci upozorňujeme, že i nepatrný zákon o kočovných živnostech a podomním obchodě může býti silně ve spojitosti se zákonem na obranu našeho státu.
Za jednu z nejdůležitějších věcí bych považoval, aby se tam začalo s úpravou silnic. Když se podíváme na mapu, nebo kdo jedete z Ostravska na Košice, můžete shlédnouti, že naše dráha je od hranic několik málo kroků. Kdo jede z Opavy na Hradec Král., může shlédnouti, že v Hlucholazích projíždíme částí území německého. Proto tvrdím, že je důležité upraviti naše silnice v těchto pohraničních krajích Slezska, Hlučínska, Slovenska atd. Pokud jde o úpravu silnic se snad namítne, že není dostatečných prostředků. Myslím, že těchto prostředků bychom měli až dost. Máme v republice veškerý materiál, máme zdravé lidi, kterým dáváme podpory a tak snižujeme toho dělníka přímo na žebráka, místo abychom dali dělníkům práci dobře zaplacenou. (Tak jest!) Jistě by nám to daleko více prospělo, ježto bychom řešili najednou dvě otázky, otázku obrany státu a otázku nezaměstnanosti.
Ovšem že s tím souvisí i otázka automobilismu. Nebudu se o této věci šířiti, poněvadž kol. dr Bas již o tom mluvil, ale je nutno podporovati náš automobilismus, poněvadž když podle úřední statistiky u nás v r. 1935 přibylo 8394 automobilů - kolik jich bylo zničeno, zatím nevíme - kdežto v Německu jich zřídili 180.113, je viděti, jak se pohlíží jinde na automobilismus, který jistě bude důležitým činitelem, a jak už jsem naznačil, bude musiti leckde nahrazovati dráhu. Proto je nutno upraviti co nejdříve náš automobilový zákon, aby pokud možno nejvíce aut přišlo zase do provozu.
Vážený senáte, naznačil jsem některé body, o kterých bude jistě vláda musiti uvažovati. A tu chci se dotknouti ještě jedné věci. Novým zákonem na obranu státu ukládají se všem občanům určité povinnosti pracovní, finanční a hospodářské. Prohlašuji za naši stranu - a jistě mohu říci, že snad i za všechno české živnostnictvo a obchodnictvo v republice - že jsme si plně vědomi svých povinností a že státu vždycky chceme dáti vše, čeho bude potřebovati. Ale proto je také nutno, aby i tomuto stavu byla věnována větší pozornost než dosud. My jsme neustále viděli, že živnostenský a obchodnický stav a drobný průmysl nemá té ochrany, které by zasluhoval. Vidíme to na rozpínavosti určitých podniků, ať jsou to podniky jednotlivců nebo družstevní, jimiž se ničí drobný živnostník a obchodník. Zde by bylo také nutno, aby se vláda starala o soukromé podnikání drobných živnostníků a obchodníků, aby nastala u těchto lidí spokojenost, neboť spokojenost občanů je nejlepší zárukou našeho státu a jeho obrany.
Dále je nutno dáti živnostníkům co nejvíce práce, dáti jim možnost výdělku, a ne tento stav ničit neustále ukládáním nových a nových daňových břemen, která namnoze dnes už znamenají ohrožení i existence rodiny drobného živnostníka a obchodníka.
A právě v této těžké době při tvoření zákona na obranu státu považuji za svou povinnost znovu upozorniti, že jednou z nejdůležitějších věcí je podpora a ochrana drobných podnikatelů. Nepřejeme si toho a nechci to přivolávat, ale kdyby k něčemu došlo, kdo půjde chrániti republiku svými těly? Nebude to několik silných jedinců, ani velké družstevnictví, bude to drobný živnostník, drobný obchodník vedle dělníka a malého rolníka. A při tom by se mělo pamatovati také, aby už jednou nastala skutečná ochrana malého člověka proti tomu mamutímu podnikání, ať je s kterékoli strany.
Objasnil jsem zde v krátkosti stanovisko živnostensko-obchodnické strany středostavovské a mohu vás ujistiti, že v obraně státu jsme všichni zajedno, že nás nebudou rozlučovati ani různé názory politické, ani náboženské. Budeme hlasovati pro tyto zákony, poněvadž víme, že jde o zabezpečení naší samostatnosti, kterou jsme si těžce vydobyli a kterou chceme také uchrániti. (Potlesk.)
Místopředseda dr Hruban (zvoní): Dalším řečníkem je pan sen. Dytrych. Dávám jemu slovo.
Sen. Dytrych: Slavný senáte!
Považuji za čest, že je mně dána možnost a příležitost promluviti k tomuto, abych tak řekl, historickému zákonu o obraně státu. Není třeba snad podrobně argumentovati jeho nutnost. Již se zde toho tolik od včerejška namluvilo, a myslím, že nejenom každý z nás, nýbrž vůbec každý uvědomělý československý občan přímo s živelnou radostí vítá tento zákon, který, jak se domnívám, přichází téměř v hodině dvanácté, poněvadž ten politický obzor, hlavně zahraniční, zdá se býti velmi černý a zachmuřený.
A jistě nepřeceňuji, když prohlásím, že vedle základního zákona o ústavě Československé republiky je tento zákon od dob československé samostatnosti nejdůležitějším zákonem. Vydání tohoto zákona potvrzuje jenom, že historie států a národů se skutečně čas od času opakuje podle železného zákona, že po období, řekl bych, úsilí o konsolidaci hospodářských vnitřních poměrů nastává opět údobí úsilí o zabezpečení integrity a celistvosti státu a bezpečnosti veškerého občanstva.
A všechny tyto uvedené základní znaky má náš zákon o obraně státu, jak již patrno z ustanovení § l, v němž m. j. je zdůrazněna nutnost, aby byla zabezpečena také demokraticko-republikánská forma československé republiky.
Na prvý pohled se bude zdáti, že některá ustanovení zákona o obraně státu jsou přísná. Vím z branného výboru, že si tam někteří páni kolegové velmi stěžovali, avšak objektivní výklad celého zákona prokazuje, že byly zabezpečeny v plném rozsahu demokratické zásady ve všech opatřeních, jež ustanovuje tento zákon. A že tato principiální záruka demokratičnosti - a o tu běží - je zákonem nedotčena, plyne zejména z §u 11, kde se praví, že president československé republiky má právo svolati Nejvyšší radu obrany státu a jí předsedati. A právě náš president dr Beneš je jistě vrcholnou zárukou demokracie, nestrannosti, objektivity, je zárukou, že zákon nebude vykládán nedemokraticky, je zárukou, že nebude také nedemokraticky prováděn.
Neméně důležitým a významným ustanovením, slavný senáte, je také § 200, který byl zařaděn do zákona na návrh klubu lidových poslanců, jímž se prohlašují veškerá práva Národního shromáždění za nedotčena, což prakticky znamená, že členové Národního shromáždění nepřestávají býti ochránci, obhájci a zastánci lidu československého, lidu, o němž ústavní listina praví, že z něho veškerá moc státní pochází. (Sen. Paulus: Ale vládě jste dali zmocňovací zákon!) Právě proto jsem řekl, pokud jde o § 11, že máme skutečnou důvěru v našeho presidenta - bylo zde již tohoto vzpomenuto - který pro demokracii pracoval za války za hranicemi a který usiluje o udržení demokratického státu i nyní.
Přísnější stipulace zákona o obraně státu vyplynula z vlastního charakteru zákona, který má čeliti nebezpečí, jež by hrozilo republice a jejímu občanstvu, což zase bezpodmínečně vyžaduje, aby se jednotlivec podrobil zájmu celku. V této vážné době je třeba předpokládati, že tento požadavek bude zásadní milou povinností a ctností každého upřímného Čechoslováka. Solidární poslušnost v případě ohrožení republiky nebude takového druhu, jako tomu bylo za staré rakouské monarchie, kdy se český lid musil z donucení podrobovati různým příkazům cizím, cizácké vládě, cizímu režimu, se kterým ani národně, ani citově nesouhlasil, kdežto nyní se podrobí radostně - při nejmenším by se měl radostně podrobit - ustanovením tohoto zákona, který byl uveden v život solidární a spontánní vůlí zástupců veškerého československého lidu bez ohledu na národnost a na náboženskou příslušnost.
Spontanní souhlas s tímto zákonem nemůže býti nikterak zkalen tím, že snad - pravím: snad - někteří členové Národního shromáždění nebudou proň hlasovati, protože tito členové si ve své stranicko-politické zaujatosti bohužel neuvědomují, že v hodině nebezpečí Státu nebudou platiti žádné strany, nebude existovati politika, nýbrž že musí nastoupit ucelená a jednotná fronta lidu československé republiky, která se odhodlaně jako jeden celek postaví proti každému, kdo by chtěl sáhnouti na tak těžce získanou svobodu a svrchovanou samostatnost naší republiky. Nejnázornější příklad, co znamená pro národ svornost a jednota, nám podává rozpadnutí říše Velkomoravské, k němuž došlo tím, že vlastní děti Svatoplukovy neuposlechly otce, který je zapřisahal ke svornosti a jednotě, a šli každý svou cestou, každý veden svými osobními cíli. Proto apeluji na všechny orgány státní správy, které se budou prováděním zákona na obranu státu zabývati, aby již nyní, v době klidu soustavně populárním a názorným způsobem vychovávaly občany Československé republiky v intencích tohoto zákona. Při této předvýchově je zejména zdůrazniti okolnost, že podle ustanovení tohoto zákona přináší občanstvo na oltář vlasti pouze hodnoty materiální anebo převážně materiální, kdežto největší část a výkvět čsl. národa v případě válečného konfliktu bude povolán, aby přinesl vlasti oběť nejvznešenější, to je oběť vlastní krve. Jediné tak bude v hodině nebezpečí československé republiky považován tento zákon pro všechny za zákon svatý. Bude-li každý občan Československé republiky plniti tento zákon s oddanou láskou k vlasti, k demokracii, pak se splní krásná slova básně Vrchlického, který v nich opěvuje bezmeznou sílu a moc těmito slovy:
Život, život černá propast, ale můžeš přes ni jíti,
nechť hřmí a bouří pod Tebou tam vlnobití,
láska podá Tobě ruku, povede Tě přes ni hravě,
a ty bouřné vlny budou v sluch Tvůj bíti kolébavě. (Potlesk.)
Místopředseda dr Hruban (zvoní): Dalším řečníkem je pan sen. Vlk. Dávám mu slovo.
Sen. Vlk: Slavný senáte!
Dvacet řečníků přede mnou se vystřídalo, aby projevilo svoje názory k zákonu na obranu našeho státu. Nebudu dlouho zdržovati a zmíním se o věci jen povšechně. Prodloužený zákon o zastavování a rozpouštění politických stran vstupuje v platnost. Tento zákon hluboko zasahuje do občanských práv a svobod našich občanů, zaručených ústavou. Proto také naše demokratická vláda z tohoto ohledu, kromě ohledů jiných, tohoto zákona nepoužila, ačkoliv strany, sudetskoněmecká a komunistická, splnily všecky předpoklady z tohoto zákona vyplývající. Víme přece všichni, že v popředí špionážních procesů byli nejen členové, nýbrž také významní funkcionáři sudetsko-německé strany. A co se týče strany komunistické, nad tou už dávno vyřkl svůj ortel nejvyšší správní soud, že svým programem a taktikou je nebezpečnou našemu státu. Myslím, že po této stránce další diskuse o této otázce s těmito stranami je vyloučena, poněvadž nelze přece pochybovati o spravedlivosti verdiktu nejvyššího soudu.
Zákon na obranu státu. Poválečný vývoj událostí ukázal, že státy v poslední válce poražené nemají ochoty přizpůsobiti se nové mírové taktice ani mezinárodnímu pořádku, který by zaručoval vyřizování mezinárodních sporů bez násilných prostředků. Z toho plyne, že mezinárodní organisace nemůže zaručiti státům jejich svobodu a samostatnost a že proto válka zůstává i nadále prostředkem k vyřizování mezinárodních sporů.
Proto každý stát musí se starati o svoji bezpečnost svými vlastními prostředky a organisovati svou obranu do všech podrobností. Poněvadž pak touha po míru není u některých národů stejná, může se státi, že zachování míru může kdykoli selhati, zejména přihlédneme-li k našemu sousedu, Německu a jeho překotnému zbrojení. Naše ústava a branný zákon dávají nám sice právní podklad pro organisaci branných sil vojenských, ale chybí nám dosud právní podklad pro opatření na poli hospodářském, pro výrobu a distribuci, dále na poli finančním a sociálním, jakož i pro výchovu morální a fysickou. To všecko nám tedy teď dává zákon na obranu státu, který jasně vymezuje a také nařizuje, co a kdo jak má činit a jak se má chovati v případě nebezpečí války. Tento zákon vyžaduje sjednocení všech občanských sil našeho státu, mobilisaci všech mravních a fysických sil a oběti celého národa.
Vážený senáte! Myslím, že dnes už přestává býti pro nás otázkou, jak zachovati mír, a že je dnes pro nás hlavní otázkou, jak vyhrát válku. Musíme si vážně uvědomiti, že ani pohrůžka Anglie neodradí Německo od jeho válečných úmyslů.
Ale je tu otázka, v čem tedy spočívá ta veliká nespokojenost našeho německého souseda, proč se připravuje na výboj. A tu si musíme odpověděti, že hlavní vina a důvod spočívá v osudném versailleském míru. Versailleský mír je osudným proto, poněvadž r. 1918 bylo znemožněno maršálu Fochovi překročiti Rýn a zlomiti tak německý odpor v jeho vlastním domově. Ale největší osudnost versailleského míru spočívá v tom, že Německu, doma neporazenému, byly diktovány podmínky, pokořující jeho národní svrchovanost, podmínky, které mu odnímají doposud rovnoprávnost mezi národy, nač přece každý národ má právo a čeho nikdy také postrádati nemůže. Hitler přesvědčil německý národ, že byl versailleským mírem potupen a že tuto potupu musí se sebe smýt. Proto také německý národ dnes myslí, že má mravní právo k tomu, aby ničil lidstvo otravnými plyny a bakteriemi, že má mravní legitimaci k tomu, aby mohl páchati zločiny, vraždy a hrůzy, jaké svět dosud neviděl. Řeknu to krátce: Hitler jménem morálky demoralisuje. Myslí-li si snad někdo, že chce zpátky pouze kolonie, pak je to tragický omyl, z něhož Evropa jednoho krásného dne by byla velmi krutě vyléčena. Ať už je to jakkoli, jisto jest a všichni víme, že německý národ připravuje se na válku, kterou Hitler spustí, až bude chtít, a nikdo ho v tom nezadrží. A třebas ještě my všichni můžeme se státi svědky strašlivější repliky dramatu světové války, neboť myslím, že všecko nasvědčuje tomu, že si svět přece jenom lehne na to mučidlo, které si proti vůli maršála Focha ve Versaillích ustlal, nebojíme se války, kterou nás ohrožuje nebezpečné hitlerovské Německo. Každá diktatura, tím spíše naskrze brutální diktatúra Hitlerova, má své veliké slabiny. Nikdo přece nebude tak naivní, aby věřil tomu, že při posledních volbách v Německu bylo pro hitlerovský režim odevzdáno 99 % hlasů. Tam, kde jakákoliv kontrola voleb a výsledků voleb byla předem znemožněna a stála ve stínu koncentračních táborů, tam se páchaly, pášou a budou páchat podvody. (Výkřiky.)
A proto Německo není jednolitou, válkychtivou masou národa. Není jednolitou masou politické síly. Individuální myšlení a jiné názory se nedají vyhladiti nikdy žádnou násilnou formou. Tam, kde vládnoucí režim pokládá se za vševědoucího a všemohoucího pána a nepočítá s lidmi jako s kulturně myslícími jednotkami, který se neptá po jejich mínění, tam musí, slavný senáte, rychle pokračovati vnitřní rozklad, a také i v Německu při nejbližším siláckém rozmachu Hitlerově musí bezpodmínečně, nastati bankrot Hitlerovy diktatury, která musí ustoupiti demokratickým formám a zásadám demokracie vůbec. Teď, když jde o zájmy našeho státu, dej Bůh, abychom měli u nás u kormidla silnou ruku. Vše, co ohrožuje jednotu našeho státu, musí býti bezpodmínečně vypleněno. A nejde-li to jinak, tedy třebas těmi nejdrakoničtějšími, ale zákonnými prostředky. Ale pak se také u nás musí jíti na tu politisující německo-židovskou emigraci, a proto tento nový zákon nesmíme nechati zaháleti. Kdo chce u nás být, mezi námi žít, ten se musí naučit chovat; kdo to neumí, ať se vyveze za hranice. My si svoji republiku nikým rozvracet nedáme. (Předsednictví převzal místopředseda Donát.)
Pan ministr nár. obrany Machník ve své řeči k zákonu na obranu státu v posl. sněmovně řekl, že jsme ve věcech vojenských pozadu za jinými státy. Bylo to velmi trpké poznání z povolaných úst pro nás. Nejde mi o žádnou stranickou agitaci, prosím, aby každý vzal slova má tak, jak je upřímně míním, když mluvím o nejeminentnějším zákoně, pokud naše republika stojí. Ale pan ministr národní obrany asi zapomněl k tomu dodat, že velkou vinu na tom nesou některé naše české politické strany, neboť když jsme již před 15 lety volali po silné armádě, chtěli tito pánové, abychom to slabé vojsko, které jsme tenkráte měli, rozpustili. Za chvíli se mluvilo o milici, kterou měly živiti pražské kuchařky. Vypočítati všechny tyto těžké hříchy některých našich českých stran bylo by černou stránkou v historii, pokud se týče bezpečnosti naší republiky. Někteří z těchto pánů neměli na srdci především stát a národ, nýbrž na prvém místě v jejich srdci vždycky rozhodoval jejich marxismus. Nyní musíme dohoniti všechno, co jsme zanedbali. Jsme si jisti, kdyby přišla válka, že probudí všechny utajené síly národa a že najde náš národ nesmrtelný v hrdinství, odvaze a sebeobětavosti. Válka postavila by náš národ, nyní svobodný, na výši jeho mravní síly, kterou absolutně není možno zdolat. Ten, kdo sáhne na naše československo, které je spolehlivým předvojem všeho Slovanstva, ztratí ruku. (Potlesk.)
Místopředseda Donát (zvoní): Dále má slovo pan sen. H. Müller.
Sen. H. Müller (německy): Slavný senáte!
Naše strana projevila již při jednání v posl. sněmovně svým prohlášením a svým hlasováním, že schvaluje tento zákon na obranu státu. Hlasujeme pro tento zákon z plného srdce, poněvadž tím opětovně dokazujeme, že plně a zcela, s přesvědčením stojíme na půdě tohoto státu.
Od projednávání tohoto zákona v posl. sněmovně se poměry ve světové politice značně zhoršily. Průběh událostí v Habeši projevil své účinky obzvláště také na další vývoj politiky ve střední Evropě, mír, kterého si všichni tolik přejeme, jest od posledních událostí obzvláště ohrožen. Všeobecná světová situace ukazuje, že fašismus byl vojenským tažením v Habeši znovu posílen, a to znamená zvětšení válečného nebezpečí.
Československo je v situaci zvlášť exponované, poněvadž jest obklopeno fašistickými státy. Každý státní občan, který to se státem myslí poctivě, musí tudíž co nejvíce přispět k zabezpečení republiky. Vidíme, že se nyní opětovně spřádají nitky z Říma do Německa. Vidíme, že fašistická trojice Polsko, Maďarsko, Německo opětně oživuje. Dovolte, abych jako Němec a pohraničí, opakem k pánům, kteří se vždy rozčilují, když někdo promluví kritické slovo o Hitlerovi nebo o Třetí říši, řekl právě o tom několik slov, poněvadž při své práci můžeme z nejbližší blízkosti pozorovati, co se děje naproti.
Německo je dnes přes všechno mírové ujišťování největším nebezpečím pro mír. Země, která ruší své smlouvy, země, která se vysmívá všemu právu, která zrazuje svůj vlastní pro gram, tvrzením takovéto země nemůže nikdo věřiti. Nikdo na světě a nikdo ve velké světové politice nevěří tudíž ujišťování Hitlerovu vyjma ty, kteří duševně jsou s ním spojeni. Nám řekl velmi známý anglický publicista, že Německo v posledních letech vydalo 90 miliard Kč na zbrojení. Dne 1. května t. r. pronesl pan Hitler v Berlíně mírovou řeč, ve které řekl několik slov také o Československu. Toto místo o Československu však v celém říšskoněmeckém tisku nevyšlo, a to na rozkaz lidí panujících v Německu. Slyšeli jsme, že se Hitlerova agentura Burri v Lucernu krajně drzým způsobem vyjádřila, že nejbližší cesta Hitlerova Německa vede do Rakouska a do Československa. V politickém zmatku dnešní doby může přes noc nastati úder proti demokratickým zemím. Hitler sice prohlásil, že na západ navrhuje 25 let mír, ale na východ si vyhradil volnou ruku. Německý rozhlas vyvolává přes různé námitky stále ještě v našem pohraničním území duševní atmosféru, která neznamená nic jiného nežli duševní přípravu pro imperialistické plány Hitlerovy. Pan emigrant, poslanec a zazobaný bonz Krebs, který žije v Německu, pečuje o to, aby tato příprava přiměřeně pokračovala. Je veřejným tajemstvím, že špiclové Gestapo, říšskoněmecké státní policie, mají ve všech zemích světa a obzvláště v naší zemi velmi bohatě dotované a činné odbočky.
Nemůžeme tudíž souhlasiti s namnoze projevovaným přáním jisté strany, aby korektní styky s Německem byly vybudovány v přátelské styky, dokud drahá strana k těmto přátelským stykům nepřispěje. Události v pohraničním území mluví však zcela jinou řečí.