Pánové, jak je to s tou obranou? Řekli jsme jasně, že tato osnova zákona není toho druhu, aby tím byla zabezpečena samostatnost československé republiky. K tomu je potřebí něco více. Když jsme viděli, že selhává Společnost národů, že nerozhodností Svazu národů je posilována reakce v Německu, říkali jsme, že nebezpečí války je možno čeliti jediné v tom případě, když mezinárodní proletariát postaví hráz proti rozpínavosti fašismu. Vedení III. Internacionály se obrátilo na II. Internacionálu poukazujíc na nebezpečí, které hrozí pracujícím masám se strany fašismu. Nebylo to pochopeno, nebylo to pochopeno ani československou sekcí, která při tomto jednání byla zastoupena. Pánové, jak chcete hovořit, že my nemáme vědomí odpovědnosti atd? Tam je to, tam to tkví, poněvadž jediné síla mezinárodního proletariátu může čeliti tomuto nebezpečí.

Pánové, podívejte se dále, jak vypadá situace u nás, jaké jsou poměry pracujících mas, jak to vypadá v řadách nezaměstnaných. Bude nezaměstnaný dělník, dnes odkázaný na žebračenku, schopen, aby alespoň tu zbraň unesl? Je možno klidně přihlížeti, jak ohromná masa dělníků je vyřazena z výroby? Je možno nevidět důsledky této nezaměstnanosti? A je možno potom od těchto lidí žádat, aby bránili společnost, která se odsuzuje k pozvolnému umírání? Není právě povinností povolaných činitelů, aby se touto otázkou vážně zabývali? To by bylo organisování obrany.

Podívejte se, jak to vypadá dneska s mladistvými dělníky, jaké jsou jejich vyhlídky do budoucna, ať už jde o mladíka, který se vyučí, neb o toho, který vystuduje. Jak se zavírají vrata továren před dělníkem, jak se zavírají dvéře kanceláří před inteligencí. Není záchrany. (Sen. Mikulíček: Udělat aspiranty, které vydržuji jenom bohatí rodiče, aby mohli několik let zadarmo sloužit!) Prý za Rakouska jsme měli také takový zákon. Tedy tady to tkví a zde je potřebí podati pomocnou ruku, to by bylo v zájmu obrany, udělati z těchto nespokojených spokojené, nasytiti je, to by byla záruka obrany, aby ten člověk, ten dělník, když už má něco hájit, věděl také, co má hájit. Vy to ovšem nikdy nepochopíte, poněvadž lidé, kteří dnes vlastní výrobní prostředky, by musili také něco sleviti ze svých zisků. Tedy proč vidíme tu lásku dělníků, mládeže v Sovětském svazu k armádě? Poněvadž to jest jejich armáda, poněvadž hájí také jejich zájmy. Vy jste zbavili vojáky volebního práva, u vás voják má býti schopen chránit vlast, ale není schopen, aby také rozhodoval, kdo ho bude zastupovati v zákonodárných sborech. Proto by bylo vaší povinností dáti vojákům práva, která jste jim vzali. Co vy zde navrhujete, není cesta k záchraně. Nedávno jsem zde mluvil k zákonu o válečných poškozencích. Jak jste se zachovali k těmto válečným poškozencům, jak jste se zachovali k válečným mrzákům, vdovám a sirotkům? (Sen. Mikulíček: Rakouští generálové dostávají 44.000 Kč pense!) Ano, když se jednalo o jejich pense, tak se to provedlo velmi rychle. Ale jak dnes vypadá zákon o válečných poškozencích? československo, pokud se týče péče o válečné poškozence, je na místě takřka posledním. Neříkejte, že je to nevítané dědictví po rakouské monarchii. Je zde mravní povinnost pečovati o tyto oběti, a nikdo nebude pochybovati, že nová válka by si žádné oběti nevyžádala. Způsob válčení již dnes o tom přesvědčuje, že tato nová válka by byla ještě mnohem strašnější. Potvrzuje nám to také válčení v Habeši.

Ujal jsem se slova jen proto, abych reagoval na některé vývody, které zde byly předneseny. O co nám jde? Ano, jsme si plně vědomi osudu, který by stihl najmě československý proletariát v případě, kdyby Československo bylo přepadeno Hitlerem. My také říkáme, jak je potřebí tomu čelit, aby skutečně byla vytvořena důsledná obrana; ne aby to spočívalo jen na armádě, ne aby lid byl zešněrován vašimi zákony, aby byl stažen do svěrací kazajky. To nestačí, lid musí míti svobodu, aby věděl, co bránit. Jaký na př. úkol vytyčuje si dnes vládá levicové fronty ve Francii. Vyčištění na vysokých místech vlivné byrokracie, poněvadž tato byrokracie je zfašisována. A jaká je ta naše byrokracie? Je nám naše byrokracie zárukou, že se důsledně postaví do boje proti fašismu? Což nemá naše byrokracie blíže k fašismu, nežli k té nové myšlence, k socialismu? (Sen. Mikulíček: Ale je nám české důstojnictvo zárukou proti fašismu? Jedeš elektrikou a každého druhého důstojníka vidíš se Silbersteinovým "Expresem".) Je potřeba tuto otázku si položiti, zdali také v řadách vysokého důstojnictva nejsou tajní zbožňovatelé Hitlera. Také o tom je třeba hovořit. Jistě nejlepší záruku bychom měli v ozbrojeném proletariátu, nejlepší záruku bychom měli tehdy, kdybychom dali lidstvu práci a chléb, kdybychom osvobodili zadlužené chalupníky a domkáře, kdybychom osvobodili zničené živnostníky. To by byla práce pro mír a pro obranu. V Sovětském svazu to pochopili, dnes tam pracující člověk požívá všech práv. A také my říkáme: žádná práva fasistům, všecka práva protifašistům! Jedinou zárukou obrany je lidová fronta, vláda lidové fronty. (Potlesk komunistických senátorů.)

Místopředseda dr Heller (zvoní): Slovo má dále pan sen. Malík.

Sen. Malík: Vážený senáte!

Naše stanovisko k předložené osnově zákona o obraně státu jsme naznačili velmi jasně nejen v řečech našich soudruhů v příslušných výborech a v dnešní plenární schůzi, nýbrž také svými konkrétními pozměňovacími návrhy. Že naše správné marxistické stanovisko k tomuto zákonu nepochopily měšťácké a reakčně orientované strany, je pro nás pochopitelná věc. Nepochopitelnou zůstává však pro nás skutečnost, že naše správné marxistické stanovisko nepochopili a dokonce odsuzovali také zástupci socialistických stran. (Předsednictví převzal místopředseda Donát.)

Každý, kdo chce rozuměti našim řečem a našim konkrétním návrhům, musí dojíti k přesvědčení, že my komunisté to myslíme s obranou státu nejen vážně, nýbrž i poctivě. Že my komunisté jsme nuceni hlasovati proti tomuto zákonu, to vyplývá prostě z té skutečnosti, že vy řešíte obranu státu jediné s hlediska třídních zájmů panující buržoasie (Tak jest!), naproti tomu jsme my komunisté pro takový obsah zákona, který by připravil otázku obrany státu s hlediska zájmů pracující třídy, t. j., aby obrana státu spočívala na nejširším podkladě proletárske demokracie. (Tak jest!) Vzhledem na nejtrpčí zkušenosti z poslední světové války nemůžeme hlasovati pro zákon, který místo konkrétních ustanovení o skutečných ochranných a obranných prostředcích obsahuje z převážné části pouze ustanovení o možnosti suspensí práv lidových zástupců nejenom v samosprávných a zákonodárných sborech, ale i v dělnických závodních výborech a radách.

Proč jste, pánové, nepojali do zákona na obranu státu taková ustanovení, která by znemožňovala jakékoli zdražování potravin, snižování mezd a terorisování dělnictva se strany podnikatelů? Proč jste nepojali do zákona na obranu státu ustanovení, že veškerá výroba, zejména zbrojařská a zisk z výroby budou plynouti v zájmu účinné obrany státu do státní pokladny?

Pánové, vy nám také vytýkáte, že budeme hlasovati proti zákonu na obranu státu přes to, že jsme ve spojeneckém poměru se Sovětským svazem. Ovšem, k tomu musíme namítnouti, že spojenectví se Sovětským svazem nemůže nikdy zavazovati komunisty v kapitalistických státech, aby hlasovali pro takový zákon, který v praxi znamená suspensi posledních zbytků demokratických práv.

Pánové, vy také stále přehlížíte obrovský politický a sociální rozdíl, který tu je mezi Sovětským svazem a všemi kapitalistickými státy. V Sovětském svazu je především celé vedení početně obrovské a technicky výborně vyzbrojené rudé armády v pevných rukou přesvědčených bolševiků, t. j. ochránců revolučních vymožeností a socialistické výstavby. (Souhlas senátorů strany komunistické.)

V Sovětském svazu, pánové, nejsou také vyděračští kapitalističtí podnikatelé, bankéři, valutoví čachráři a fénixoví zlodějové. V Sovětském svazu budou jak v době míru, tak i v době války míti všichni občané nejenom stejná práva, ale i stejné povinnosti. Budou u nás kapitalisté v době války trpěti a stejně strádati jako dělníci, maloobchodníci, malorolníci a maloživnostníci? Zajisté ne. (Výkřiky.) A právě proto, že tyto zkušenosti máme ze světové války, máme oprávněné námitky a oprávněné důvody k tomu, abychom nehlasovali pro zákon, který do takové míry šněruje dělnictvo v době politicky i hospodářsky velmi vážné. Kapitalisté všech národností v Československu budou chtíti jako v poslední válce dělníky nejvyšší měrou vykořisťovati a vydírati. A budou-li se v takovém případě dělníci proti tomu brániti, budou to právě byrokrati, kteří budou podle ustanovení tohoto zákona zavírati, persekvovati ne vyděrače, nýbrž vykořisťovaného dělníka.

My, zejména horníci, a já jsem také horníkem, nejlépe víme, jak těžce doléhaly válečné poměry na horníka. Při nejtěžší práci nebylo dostatek chleba, brambor, žádný omastek, nic, a když se opovážil vysílený horník říci, že je nemocen, že nemůže dělati, že mu nestačí již síly na to, jaká byla odpověď? Vojenská hlídka ho odvedla do kasáren do kriminálu.

Vážení přítomní, můžeme věřiti, že podnikatelé a kapitalisté se od poslední války zlepšili, že mají více pochopení pro zájmy a potřeby pracujícího člověka než kapitalisté ve starém Rakousku? Není tomu tak, pánové. Po dobu existence Československé republiky jsme se přesvědčili, že podnikatelé a kapitalisté i v Československu nejen ve stejné míře jako ve starém Rakousku, ale ještě v daleko větší míře vykořisťovali široké vrstvy pracujícího lidu, a to nás opravňuje k mínění, že tomu nebude lépe ani v případě nové války. Kdyby došlo k nové válce, zase bychom musili počítati s tím, že kapitalisté budou všemožným způsobem dělníky zkracovati. Máme také důvodné podezření, že to budou zase velkostatkáři a agrárnici, kteří budou využívati situace - právě tak, jako v poslední světové válce - k zdražování potravin, mouky, chleba atd. (Sen. Měchidra: Jsou přebytky!) Ano, ale ty by se měly již nyní rozdati, aby pracující člověk, až mu dáte pušku nebo kulomet do ruky, měl dostatek síly, aby mohl svou brannost v plné míře prokázati. Vy však necháváte 50.000 až 60.000 vagonů obilí ve skladech a při tom statisíce lidí i v době míru, natož pak v době války, hladoví. Budete keťasit stejně, jako jste keťasili za poslední světové války.

Chcete-li, abychom hlasovali pro tento zákon, musíte mu dáti obsah ve smyslu našich pozměňovacích návrhů a resolučního návrhu. Jediné za těch podmínek bychom to mohli srovnati s naším dělnickým cítěním a přesvědčením a jediné za takových podmínek bychom mohli hlasovati pro tento zákon. (Potlesk komunistických senátorů.)

Místopředseda Donát (zvoní): Uděluji slovo dalšímu řečníku, jímž je pan sen. dr Tischer.

Sen. dr Tischer (německy): Slavný senáte!

Zákon o obraně státu je beze vší pochybnosti jedním z nejdůležitějších a nejzávaznějších zákonů, které od trvání republiky byly vydány, a pan ministr národní obrany Machník zcela správně označil ho jako magna charta obrany státu. Prohlásili jsme před tím, že uznáváme, že je svatou povinností státu pečovati o svou bezpečnost, a to tím více, přihlédneme-li k zahraničně-politickým událostem, ke všemu tomu, co se kolem nás děje. Společnost národů ukázala se neschopnou udržeti mír mezi vlastními svými členy. Hospodářské sankce ukázaly se býti neschopným prostředkem a vojenské smlouvy mohou své účinky při nynější moderní válečné technice, v době letadel a mobilisace armád projeviti jen příliš pozdě. V moderní válce je nejen voják na frontě, nýbrž veškeré obyvatelstvo ohroženo zkázou a nutno tudíž postaviti do služeb obrany státu všechny síly národa.

V důvodové zprávě k základním ustanovením tohoto zákona se praví, že základ bezpečnosti státu tvoří především mírumilovná politika a konsolidované vnitropolitické poměry, finanční a hospodářská branná pohotovost, mravní hodnoty obyvatelstva a ochota vždy a v každém případě hájiti stát. Jsme o mírumilovné politice státu přesvědčeni, a víme, že nic není státu více vzdáleno nežli podnikati útočnou válku z vlastního popudu proti některému jinému státu. Jsme také přesvědčeni, že by náš stát použil všech diplomatických prostředků, jež má po ruce, aby nebyl snad po boku jiného státu při plnění své spojenecké povinnosti zapleten do útočné války proti třetímu státu.

Jsme přesvědčeni, že kdyby zákona muselo býti použito ve vážném případě, čemuž nechť Bůh zabrání, že by se tak stalo jen za účelem obrany. Nemůžeme se však uzavírati obavám, že by se tohoto zákona mohlo z národnostně-politických úvah použíti proti menšinám: Neříkám, že ho bude, nýbrž že by ho mohlo býti použito. Tato naše obava není neodůvodněna, máme-li na mysli vývoj vnitropolitických poměrů v posledních letech. Po převratu, v době, kdy jste tvořili ústavní zákony, stáli tvůrcové těchto zákonů pod dojmem, že po strašlivém nešťastném zápolení národů přišla doba zmírniti nenávist mezi národy a zabezpečiti státu mírumilovné a sjednocené vnitřní vybudování. Pod tímto dojmem bylo tehdy raženo slovo o vyšším Švýcarsku, jež by československou republiku mohlo učiniti nejmodernějším, nejspravedlivějším, nejdemokratičtějším státem. Duch, který tehdy ovládal tvůrce ústavních zákonů, projevuje se nejlépe ve slovech zpravodajových. Nevím, kdo byl tehdy zpravodajem, ale toto jsou jeho slova: "Náš národ rozhoduje právě nyní o osudu našeho státu. Pevným bude náš stát jen tehdy, dáme-li mu pevné základy a nejpevnějším základem je spravedlnost. (Bravo!) Veliká myšlenka spravedlnosti musí proniknouti zákony, s kteroužto prováděti se budou zásady § 128 a následující. A za touto myšlenkou kráčeje, dobyl nám Masaryk naši samostatnost a my ji zachováme jen tenkrát, budeme-li kráčeti za ní. Havlíčkovo významné slovo: >Já pán, ty pán< nechť zvítězí, aby v našem státě nebylo ani panujícího národa ani národů opanovaných. (Bravo!) Zpravodaj nemá vřelejšího přání, nežli aby každý Čechoslovák k výroku, který Masaryk pronesl ve svém prvém slavnostním poselství, že v naší zemi nesmí býti znásilnění, s plným oprávněním připojiti mohl: >Není také žádného!<" Kdybyste tato dobrá, pravým demokratickým duchem naplněná slova byli proměnili ve skutek, pak měli byste od let to, čeho se nyní domáháte a dosíci chcete zákonem o obraně státu, stát v sobě upevněný, vnitřně konsolidovaný, pro který by všechno obyvatelstvo jako jeden muž povstalo, půjde-li o jeho ochranu. Byli byste tím pro stát vytvořili nejlepší bezpečnost, byli byste bezpečnost zakotvili nejen v paragrafech, nýbrž i v srdcích obyvatelstva. (Potlesk senátorů sudetskoněmecké strany.)

Díváme-li se však na poměry, jak se vyvinuly za léta od založení republiky, pak musíme hluboce rozechvěni konstatovati, že jste ničeho, ale praničeho neučinili, abyste tuto velkou myšlenku proměnili ve skutek. Je vaším hříchem, že jste se v nejmenším nesnažili získati pro sebe srdce německé menšiny. Nám se zdá, že všechny zákony a nařízení jsou tu jen proto, aby sudetskoněmeckou národnostní menšinu odstranily z míst ve státě, vzaly jí pracovní místa, zničily její hospodářský a národnostní život. Při této skutečnosti je nám těžko věřiti ve spravedlnost a objektivnost správy. Vy jste si dosud řešení sudetskoněmecké otázky dělali velmi jednoduché; většinou jste prohlašovali, že sudetskoněmecká otázka je rozřešena, ačkoli náš president-Osvoboditel ve své proklamaci r. 1928 výslovně prohlásil: "Sudetskoněmecký problém není rozřešen." Říkáte dále: "Copak chtějí ti Němci, jsou to kverulanti, dali jsme jim více nežli jim náleží, mají dva ministry." Nám nejde o ministerská křesla, nám jde o to, abychom uznáni a považováni byli za plnocenné a rovnoprávné státní občany. (Potlesk.) Musíte mně přece přiznati, že slova paní posl. Zeminové v posl. sněmovně a její výrok: "Hnali jsme vás a poženeme vás" (Fuj!), nejsou prodchnuta demokratickým, humánním duchem Masarykovým. Musíte přiznati, že požadavek hraničářů, že státní hranice musí býti jazykovou hranicí, neodpovídá duchu zpravodaje, který mluvil k ústavnímu zákonu. Řekl: "Spravedlnost je nejjistějším základem státu." Ale požadavku odsunouti jazykovou hranici dosíci lze jen násilným odnárodňovaním a vyhubením německého živlu. Tento názor je prodchnut národnostním záštím a ničivou vůlí.

Co se nyní týče předložené osnovy zákona, rozšiřují jeho ustanovení moc vlády a obzvláště ministra národní obrany, ale také pravomoc podřízených úřadů na úkor demokratických zásad měrou nejširší, takže možno říci, že nelze nepoznati zde vývoj demokracie ve směru autoritativním. §§ 19 až 21 vzbuzují naše největší obavy, a to pro pojem státní nespolehlivosti. Je sice přípustno odvolati se k zemskému senátu, ale toto zařízení neposkytuje nám naprosto žádné záruky pro objektivnost řízení, neboť to vykonávají nikoli nezávislí soudcové, nýbrž jmenovaní zástupcové ministerstev, kteří asi ve většině případů potvrdí prvý nález okresního úřadu, poněvadž se budou cítiti nikoli jako representanti jednotlivého, nýbrž jako representanti vojensko-byrokratického stanoviska, stát tedy jaksi sám je stranou. Pak přichází ještě jedno ustanovení, že úřad není povinen uváděti důvody svého rozhodnutí, jímž je někdo označen jako státně nespolehlivý, a dále ustanovení, že soudy jsou vázány rozhodnutím úřadů. Tímto ustanovením se po mém názoru stává ilusorním § 105 ústavní listiny, jenž praví: "Ve všech případech, ve kterých úřad správní podle zákonů o tom vydaných rozhoduje o nárocích soukromoprávních, volno jest straně tímto rozhodnutím dotčené po vyčerpání opravných prostředků dovolávati se nápravy pořadem práva." Jak může nyní někdo vyhledávati nápravy řádným pořadem práva, když soudy jsou vázány rozhodnutím úřadů a každý proces tudíž již předem je prejudikován a neodvratně ztracen? Ale také stížnost k správnímu soudu je postiženým uzavřena, poněvadž úřad nemusí uváděti ve výměru důvody svého rozhodnutí. Postiženému nedostává se tedy podkladu pro stížnost k správnímu soudu, poněvadž jeho rozhodnutí jest jen kasatorní a musí se opírati o podstatnost nebo bezpodstatnost důvodů rozhodnutí správního úřadu. V §u 19 se sice vyslovuje zásada, že příslušnost k některé rase, náboženství nebo národnosti o sobě nestačí, aby někdo byl označen za státně nespolehlivého; naproti tomu stačí příslušnost k politické straně, která po účinnosti zákona bude rozpuštěna. Z důvodové zprávy poslanecké sněmovny však vysvítá, že také příslušnost ke straně rozpuštěné již před platností zákona je dostatečným důvodem. Podle toho má tento zákon dokonce zpětnou platnost.

Stejně velké pochybnosti máme proti §u 34 zákona, který zavádí pojem pohraničního pásma. Šířka pohraničního pásma má, jak se praví, býti stanovena na 25 km. V pohraničním území zavádí se velký počet omezení, takže zřizování podniků, udílení koncesí atd. vázáno je souhlasem vojenské správy. Nyní nevím, zdali jste si utvořili obraz o významu tohoto pohraničního pásma. Podle dat statistického úřadu vzal jsem několik číslic a sestavil výpočty. Československá republika má hranice úhrnem 4125 km (Sen. dr Štefánek 3000 km!), na kilometr přesně 4125, mohu vám to přesně udati podle jednotlivých zemí to jest podle kilometrových kamenů a podle dat statistického úřadu. Odečteme-li cípy a výběžky, bude 25 km široké pásmo činiti kolik byste mysleli? Činí 68.500 km², to je skoro polovinu celého státního území. Můžete chápati, jaký to má význam pro hospodářství? Mohu vám také říci, jak je tím postiženo obyvatelstvo. V pohraničním pásmu žije v Čechách 2,000.000, na Moravě 480.000, ve Slezsku 100.000 a v Podkarpatské Rusi asi 10.000 Němců. To je 2,590.000 Němců. V pohraničním pásmu žije Čechů a Slováků v Čechách 850.000, na Moravě 750.000, na Slovensku 940.000 a v Podkarpatské Rusi 30.000, to je 2,570.000 lidí. Tedy tímto zákonem se nejen skoro polovina státního území podřizuje dohledu vojenské správy, nýbrž také skoro 5 milionů lidí. Uvážíte-li, že veškeré hospodářství musí a bude tam v tomto pohraničním pásmu kontrolovati vojenská správa, pak přiznáte, že o pro národní hospodářství poloviny státu znamená brzdu, že tím každá soukromá iniciativa je tak strašlivě ztížena, že to naprosto nemůže trvati dlouho a všechno národní hospodářství musí se již z tohoto důvodu zhroutiti. Každá stavba musí býti schválena vojenskou správou, každá cesta, lesy, hospodaření na povrchu, na polích atd. Tato tísnivá ustanovení platí nejen pro dobu branné pohotovosti, nýbrž možno jich užíti již v době naprostého míru. Proti tomuto rozdělení státního území musíme se s veškerou rozhodností ohraditi. Odporuje to zřejmě duchu ústavní listiny, která zná jen jednotné státní území. Ustanovení §u 34 musí platiti pro celé státní území, jako třebas ustanovení §§ 35 a 36 a 38 až 48, při čemž by bylo vysloviti, že se použití těchto ustanovení omezuje jen na nejnutnější případy, jak to třebas vsunuto bylo v §u 5 předlohy.