Viděli jsme v poslední době jasně, kam směřuje zmocňovací zákon. Bylo také po naučení z loňských voleb a všem tom, co se od té doby stalo, konečně koaličními stranami a koaličními politiky leccos řečeno, že by bylo potřebí zmírniti nouzi na př. v německém území, že by bylo potřebí učiniti něco, aby zabezpečena byla rovnoprávnost Němců nebo vůbec národností, které nejsou československé. Slov bylo od naučení z loňských voleb vyměněno dosti mnoho. Je přece jen pokrokem, že pánové začali o tom přemýšleti a mluviti o tom, že existuje národnostní otázka v Československu a že by ji vlastně bylo nutno řešiti. Ale díváme-li se po skutcích, tož musíme konstatovati, že se nestalo pranic, ba že spíše se stal opak. Na základě zmocňovacího zákona nevyšlo žádné vládní nařízení, které by hladovějícím nezaměstnaným také v německém území dalo práci a chléb. A na základě zmocňovacího zákona nevyšlo žádné vládní nařízení, které by třebas jen částečně nějak napravovalo bezpráví vůči t. zv. národnostním menšinám. To přece je také zajímavé srovnání. Máme u nás dvojí národy: státní národ a menšinové národy. Nyní prý se věc má ještě zkomplikovati. Budou tu státní národy první, druhé, třetí, čtvrté, páté třídy atd. ústava sovětské unie vůbec nezná pojmu "menšinový národ". Není žádné klasifikace národů. Každý národ má pro své území vlastní republiku, vlastní autonomní území podle velikosti a významu. A sověty, lidem volené korporace v každém okresu, v každém kraji, v každém území, v každé republice, mají plnou autonomii. Volí v každém okrese, v každé republice své úředníky, své soudce, ustanovují samy celý úřednický aparát. Zajímavé jest jazykové ustanovení, úředním jazykem je v každé národnostní republice, v každém národnostním okresu nebo kraji atd. jazyk většiny v tomto kraji, okresu nebo republice. Ale všichni, kdož mluví jiným jazykem, mají všude právo v tomto jazyce mluviti před soudem, před úřadem, a musí jim po případě, nerozumí-li soud tomuto jazyku, přidělen býti tlumočník. Co z toho následuje? že sovětský občan -občan státu, který má 170 milionů obyvatel a více než 100 různých národností a jazyků -v celé sovětské unii může svým jazykem mluviti před soudem a před úřady, a za druhé, to je zajímavé, že Rus v německé republice na Volze má přesně totéž právo, tedy nikoli více jazykového práva, nežli Němec na Volze, když přijde do ruské federativní sovětské republiky. Zde vidíme národnostní rovnoprávnost uskutečněnu, ale také národnostní autonomii na základě skutečnosti, že sověty počínaje obcí všude jsou samy sebou orgány státu a že není vlastní státní správy vedle správy autonomní.
U nás vidíme, že, jak jsem již řekl, na základě zmocňovacího zákona nestalo se nic ani v oboru opatření práce, ani v oboru odstranění národnostního bezpráví. Ale co se stalo? Zavedla se za to státní policie skoro v celém sudetskoněmeckém území. To jest jediné "požehnání" zmocňovacího zákona, které v poslední době uvidělo sudetskoněmecké území.
Vidíme-li, jak vláda jedná s parlamentem -důvodová zpráva k tomuto zákonu je přece pro to velice příznačná -připomeneme-li si k tomu ještě, jak vláda, jak ministři nakládají s interpelacemi, čehož jsem uvedl příklad, když jsem před tím mluvil k tiskovému zákonu, a vzpomeneme-li si, jak mnoho set resolucí, usnesení, jež Národní shromáždění přijalo, putovalo jednoduše do koše, pak se ne smíme diviti, když na př. resoluce, která byla přijata při projednávání zákona na obranu státu, že při pracích zaměstnávány býti musejí pracovní síly, nezaměstnaní toho místa bez ohledu na národnostní příslušnost, když ani tato resoluce, kterou páni ze sudetskoněmecké strany velebili jako velkou vymoženost a jako důvod toho, že hlasovali pro zákona, když ani tato resoluce nemá ceny.
Zjistil jsem v poslední době dva případy, kde šlo o práce pro letiště, výrobu letadel a o opevňovací práce. Mohu samozřejmě kdykoli panu ministrovi nebo komukoli říci, o která místa jde, nechci jen zde z určitých důvodů uváděti, o která místa jde. Tam tedy jsem zjistil -v obou případech v německém území -že není zaměstnán ani jediný místní německý dělník, že povoláni byli výhradně čeští dělníci z jiných krajů, a nejen to, také to by nebylo úplné, řeknu-li "výhradně čeští dělníci", nýbrž také tito čeští dělníci se podle názoru pánů četníků nebo jiných směrodatných "vysokých" funkcionářů, kteří stojí nad státním občanem a nad jeho právy, také tito se prosívají, zdali jsou spolehlivými s hlediska státního. Vidíme tedy, že tato resoluce, na které se parlament usnesl, již ve svých počátcích nebyla ničím jiným nežli klamáním. Jsou však také ještě jiné důvody, které nás nutí hlasovati proti tomuto zmocňovacímu zákonu. Vidíme především v poslední době zesílenou snahu na straně směrodatných kruhů české strany agrární zatlačiti vládu do pravá, změniti koalici a vyloděním té neb oné socialistické strany a přijetím té neb oné jiné pravicové strany zatlačiti koalici do pravá. Příznačným je článek ve "Stráži národa", orgánu hraničářů, který vydávají agrárníci. Tento list píše ve svém 23. čísle ze dne 11. června toto (čte):
"Domnívati se, že jakoukoli jednostrannou a nadměrnou podporou aktivismu malého zlomku vládních stran získali bychom většinu Němců pro spolupráci, jest omyl. Otázkou je, není-li lépe přinutiti nebo připustiti při plné kontrole ke spolupráci ony živly, které se vyhlašují také za aktivistické, aby dokázaly, co aktivismem rozumějí a kterak si jej představují." (Předsednictví převzal místopředseda dr Bas.)
Agrární list je příliš diskrétní, aby výslovně řekl, že jde o sudetskoněmeckou stranu. Ale vidíme přece v poslední době různé zjevy chování sudetskoněmecké strany a také v chování agrární strany, obzvláště "Venkova". "Venkov" je přece v otázce sociální politiky dnes již takřka oficiósním orgánem sudetskoněmecké strany. Tyto otázky projednávají se tam výhradně s hlediska: Jak získám si náklonnosti sudetskoněmecké strany? Na druhé straně vidíme přece, jak se sudetskoněmecká strana všemožně snaží, aby se této lásky českých agrárníků ukázala hodnou; při různém hlasování mohli jsme to zde v senátě také viděti, a krise strany Henleinovy s jejím vylučováním, s jejím známým heslem o souručenství lidu, pro vnitřní potřebu v souručenství lidu: "My do toho uhodíme!", tato krise má rovněž svou příčinu v přiblížení Henleinovy strany české straně agrární. Přibéřeme-li k tomu vyjednávání, ty -jak to mám říci -tvrdošíjné snahy agrárníků a především předsedy vlády, dostati Hlinkovu stranu do vlády, pak vidíme, že stojíme před nebezpečím, že režim udělá skutečně krok do pravá a bylo by přímo sebevraždou -a je částečně sebevraždou -se strany vládních socialistických stran, za takovéhoto nebezpečí pravicové vládě dávati do rukou takovou zbraň, jakou je zmocňovací zákon. Je to táž taktika, která měla tak smutné následky pro soc.-demokratické strany v Německu a v Rakousku, které po celá léta samy pletly smyčku, ve které pak samy byly zardoušeny. Je svrchovaný čas -a obzvláště různé zjevy poslední doby to dokazují -zjednati zde nápravu. Vzpomínám jen na marnou snahu, aby se při příležitosti nového zákona o přímých daních učinil jen malý krok, aby bohaté a vyšší příjmy byly trochu ostřeji zdaněny. Vidíme podle nejnovějších zpráv, že nátlak kapitalistického reakcionářského křídla ve vládě dosáhl toho, že od tohoto kroku bylo upuštěno. Také zde jsme zase viděli, že ve výboru posl. sněmovny jde-li o zájmy pánů s vysokým příjmem a o kapitalistické podniky a jejich zdanění -páni ze sudetskoněmecké strany postupují s agrárníky společně. To všechno jsou známky -také to, co jsem před tím uvedl o jednání vlády vůči fašistickému a protifašistickému tisku -velmi vážného reakcionářského nebezpečí, a proti tomu také nepomůže, jestliže se při všech možných slavnostních příležitostech a cestách státníků republiky velebí demokratické tradice českého národa. Tyto demokratické zásady jsou nepopiratelné. Ale viděli jsme v dějinách, jak po husitských válkách tyto tradice nebyly ochranou proti tomu, aby také v českém národě pod nátlakem jeho panujících tříd tyto tradice nebyly na výsměch a reakce stále více podporována.
Zde pomůže jediné a výhradně, nejen ceniti vysoko tradici, nýbrž za každou cenu demokratická práva a svobody hájiti, nikoli však omezovati je takovýmito zmocňovacími zákony a podobnými opatřeními.
Projednáváme dnes zákon, jehož účelem není nic jiného nežli omeziti svrchovanost lidu jako zákonodárce, kterou vykonává svými zvolenými zástupci, vydati ji vládě, která již zítra může býti docela jiná, a z tohoto důvodu musíme se co nejostřeji obraceti proti takovéto předloze a musíme především vládní socialistické strany varovati, aby nešly dále touto cestu. Jediné a výhradně semknutí všech socialistických stran, semknutí všech zástupců pracujícího lidu ve státě a zemi, jen lidová fronta bude skutečně hájiti svrchovanost lidu jakožto zákonodárce a vlády, a my se snažíme, abychom tohoto stavu dosáhli. (Potlesk komunistických senátorů.)
Místopředseda dr Bas (zvoní): Ke slovu je přihlášen pan sen. dr Pajor. Uděluji mu slovo.
Sen. dr Pajor (maďarsky): Veľavážený senát!
Plénu senátu predložený je vládny návrh, ktorým sa má po štvrté predlžiť zákon č. 95/1933 o mimoriadnom zmocnení vlády. Ako už dosial, pri každej příležitosti, tak i napotom prehlašujem v mene našich strán, že tieto zákony považujem právně za neplatné, lebo sú v ostrej protive s ústavou.
Podľa ústavného zákona, zdrojom každého práva je ľud a toto svoje právo prevádza ľud v cestě zákonodárstva tak, že zákonotvorné právo náleží výlučne parlamentu a že toto právo nemožno preniesť na nikoho. § 55 ústavnej listiny zreteľne a výrazné předpisuje, že nariadenia možno vydávať iba k prevádzaniu zákonov, čo znamená, že právo tvoriť zákony nemožno preniesť na vládu a že zákon nemožno nahradiť nariadením. Avšak nehľadiac na to, pôvodný zmocňovací zákon č. 95/1933 dal vládě zmocnenie na dobu trvania mimoriadnych hospodářských pomerov, pre případy naliehavej nutnosti a na upravovanie vecí hospodářských. Neskorším zákonom č. 109/1934 bolo toto zmocnenie rozšířené na zjednodušenie a racionalizáciu verejnej správy a zákonom z roku minulého č. 131/1935 na organizáciu policie a opatrenia upravujúce policajnú službu.
Opätné predlženie zmocňovacieho zákona nasvědčuje tomu, že vládnutie mimoriadnymi nariadeniami sa u nás ustáľuje, čo je však nesrovnateľné s parlamentarizmom a demokraciou a vedie k diktatuře. Jestliže uvážíme, že nad váčšinou nariadení vláda celé mesiace rozmýšľa a láme si hlavu, snadno možno konštatovať, že to nebolo vyvolané naliehavou potřebou, lež stranickou politikou. V dobe, v ktorej vláda tie nariadenia tvorí, mohol by ich i parlament pohodlné a kľudne prejednať.
Nepochybujem síce o dobrom úmysle vlády, ale keď viem, že členovia vlády sú dôverníkmi jednotlivých strán, a keď viem, že u nás nie je zákonom upravená odpovednosť ministerská a možnosť pohnať ministra k odpovědnosti, som nútený predpokladať, že jednotliví páni z vlády favorizujú svoje vlastné strany, ako to neprestajne konštatujú nielen deníky opozície, ale i stráň vládnej koalície a vytýkajú to vládě.
Pozreme-li bližšie na to, akými výsledkami sa môžu chlubiť nariadenia vydané vo veciach hospodářských a na úpravu cien, dospejeme k veľmi smutnej konštatácii. Tu je na pr. obilný monopol, ktorého výsledky sú za poměrné krátku dobu trvania jeho života tie, že jeho deficit činí asi 400 mil. korun a jeho přebytky odhadujú sa na 80.000 vagónov. A jestliže každý sa modlí k Všemohúcemu za dobru a hojnu úrodu, tu jediné obilná spoločnosť má stále vzrastajúci strach z prípadnej veľkej úrody.
Ak pán minister financií sotrvá dôsledne na svojich opätovaných prejavoch, že deficit obilného monopolu nemôže byť hradený zo štátnej pokladnice, nezbývá než veľké přebytky zpeňažiť so stratou v cudzine, ktorú stratu bude potom museť niesť buďto producent alebo konzument. Obávám sa, že i s obilím bude sa diať to, čo sa robí s cukrom, že totiž za cukor, vyvázaný do cudziny sotva za l korunu, musí tuzemský spotřebitel, zaplatit, vyše 6 korun.
Výslednicou úpravy a sníženia cien stavieb a stavebného materiálu mal byť pokles nezaměstnanosti a pomoc rôznym priemyselným odvetviam. Naproti tomu došlo k tomu, že ceny stavebných materiálií stále vzrastaly a hlavně cena cementu vzrastla za jeden rok o 100%. Istý poslanec zmienil sa v parlamente o tom, že istá politická strana dostává z každého metrického centu cementu 6 Kč. Vláda dosial, o tom žiadne vysvetlenie nedala a keďže od toho prehlásenia uplynula už dlhšia doba, musíme predpokladať, že táto zpráva je pravdivá. Vyzývám a žiadam vládu, aby sa o tejto veci veřejného zaujmu vyslovila.
Avšak nie je pre nás lichotivá ani oficielná konštatácia úřadu práce v Ženeve, že všeobecné zdražovanie je najväčšie v Československu. Na tento rekord naozaj nemôžeme byť hrdí, keďže máme veľmi vyspělý priemysel a veľké přebytky produkčné, ale nemôžeme byť hrdí ani na to, lebo táto úradná konštatácia vyzněla z úst niekoľko sto delegátov zo všetkých štátov sveta.
Po dlhotrvajúcich porodných bolestiach zrodily sa konečné nariadenia, kterými sa normuje úprava zemědělských dlžôb, usnadňuje platenie týchto dlžôb a upravujú sa zemědělské vyrovnania. Na tieto nariadenia môžeme aplikovať pořekadlo, že vraj medzi mnohými porodnými babičkami stratilo sa dieťa." Môžeme snadno konštatovať, že gazda v dôsledku týchto nariadení bude muset, v prekluzívnej lehote plniť platy, ktoré nesnesie, že vo vnútenom vyrovnaní bude vydaný na pospas náladě veriteľov a že bude museť všetky svoje dané a dlhy zaplatiť naraz, napriek tomu, že podľa vládnych prejavov vyznělých pred vydáním nariadenia tiež daňové nedoplatky budú upravené podľa kvóty vnúteného vyrovnania. Myslím, že sa nemýlim, rieknem-li, že táto zdánlivá pomoc gazdom je len zámienkou, za ktorou sa skrýva nějaký záměr, ktorý, ač bude hradený z peňazí nás všetkých, preca len bude postavený do služieb straníckej politiky a straníckej nadvlády.
Nedostatkom a nesprávnostiam zemedelských nariadení nič nenasvědčuje lepšie než to, že pán minister zemědělstva musel v blízkej minulosti prehlásiť, že všetky tieto nariadenia musia byť súrne doplněné. Netrpezlivo čakáme na toto doplnenie a prajeme si, aby ony naozaj pomohly zadlženým gazdom.
Zmocňovací zákon č. 109/1934 dal vládě právo k zjednodušeniu a racionalizácii verejnej správy. Administrácia je boľastnou ranou Slovenska, jeho boľastnou ranou je zrušenie žúp a potom i veľžúp a nastolenie centrálnej správy v Bratislavě. Každý očakával od toho rozkvet Slovenska, ale zanedlho musel sa každý presvědčiť, že takáto centralizácia verejnej správy stala sa obyčajnou byrokratickou ustanovizňou a že je ona iba torzom a skazenou formou starého rakúskeho provinciálneho systému.
S týmito administratívnymi otázkami Slovenska zapodievaly sa už všetky politické strany na Slovensku a zvláště pred voľbami zdôrazňovaly potřebu reformy. Soc. demokratická strana sa už v r. 1930 vyslovila, že takáto administrativa Slovenska je veľmi planá, že prinajmenšom veľžupy třeba obnovit, a odstranit, anomáliu, že obecenstvo, hladajúce svoje právo, musí až 400 km cestovať, ak chce svoj ponos ústné predniesť. To isté povedali neskoršie i českí národní socialisti, nehovoriac už o ľudovej straně, ktorá už v treťom mesiaci centrálnej administrativy prehlásila, že tento systém verejnej správy je absolutné planý.
Je třeba vziať v úvahu i to, že dnešný předseda vlády dr Milan Hodža vedúci a veľmi zaslúžilý člen agrárnej strany Kornel Stodola prehlásili v novembri 1934 v Košiciach a Prešove, že i vláda sa presvědčila, že centrálna administrativa je planá, že ju třeba zmeniť a že dotial, kým sa tak nestane, bude -tak to sľúbil dr Milan Hodža zriadená expozitura zemského úřadu v Košiciach. Od tých čias uplynuly 2 roky, ale vo veci nestalo sa nič, v Košiciach niet expozitury, takže musíme z toho vyvodzovať, že i takéto dôležité otázky slúžia iba účelu kortešačky.
Keďže tedy vláda nesplnila povinnosti, ktorých sa podujala, nezmiernila hospodársku krízu a nesplnila hlavně svoje sľuby dané v otázke administrácie Slovenska, nemôžeme přijať predlženie zmocňovacieho zákona. (Potlesk senátorů krajinské křesť. soc. strany.)
Místopředseda dr Bas (zvoní): Dalším při hlášeným řečníkem je pan sen. Földesi. Dávám mu slovo.
Sen. Földesi (rusky): Slavný senáte!
Sedmnáct let se zákony v naší sněmovně, v našem senátě usnášejí tak, že nám je přinášejí pouze k potvrzení a v těchto zákonech nepočítají s tím, co je možné a co není možné.
Slavný senáte! My podkarpatští Rusíni jsme již dávno měli míti svůj sněm a vydávati své zákony ve své autonomní zemi. Ale co vidíme? Za těchto 17 let se práva, která nám byla zajištěna jak ve smlouvě st. germainské, tak i v ústavní listině naší republiky, dosud nedostala do našich rukou.
Přede dvěma lety pan ministr dr Beneš přijel do Užhorodu a ve své přednášce prohlásil, že Podkarpatské Rusi nebylo dosud lze dáti autonomii, protože tam je mnoho Maďarů, mnoho židů a nejvíce komunistů. Chci říci slavnému senátu, že když jsme se připojili k Československé republice, tito lidé, tito Maďaři, tito židé a tito komunisté tam žili a dosud žijí. Tím nelze zamlouvati, že autonomie nám nebyla dána.
Řeknu několik slov o komunistech, kteří žijí na Podkarpatské Rusi. Jeden hlavní služný rozkázal notáři, aby sepsal, kolik komunistů v obci žije. Notář praví: asi 180. Hlavní služný odpověděl, že to není správné, protože prý slyšel, že jest jich více a pozval si četníka. Ten řekl, že komunistů jest asi 400. Hlavní služný nevěda, kdo má pravdu, pozval obecního starostu a tázal se ho, kolik komunistů v obci žije. Ten odpověděl: Lidí, kteří by chtěli jísti, je mnoho, ale jísti není co. Hlavní služný se ještě jednou tázal, ale dostal tutéž odpověď. Tak mi řekněte, pokračoval hlavní služný, když viděl, že starosta nechápe, oč jde, kolik je u vás lidí, kteří nechtějí pracovati. Jsou tací, povídá starosta, chvála Bohu, četníci, pop, notář, ďák nechtí pracovati. -Tací to komunisté jsou na Podkarpatské Rusi, ale tím nelze ještě dokazovati, že autonomii nelze Podkarpatské Rusi dáti.
Chci říci ještě několik slov o demokracii, o které se zde mluví již 17 let. Pan Klofáč mi jednou řekl, že jsme dali demokracii každému národu v našem státě. Ale my na Podkarpatské Rusi tuto demokracii nemáme, neboť tam vládnou čeští úředníci a s námi naprosto nikdo nepočítá. Nevidíme tuto demokracii, nevidíme čistého srdce, s nímž jsme se připojili k československé republice. Připojili jsme se jako skuteční Slované a doufali jsme, že český národ je kulturní, dobrý a bude nám pomáhati na naší Podkarpatské Rusi povznésti se hospodářsky, bude zakládati továrny a náš lid nebude musiti choditi za hranice hledati práci. Ale to všechno se dosud neuskutečnilo.
Dále musím poznamenati, že státní zastupitelství velmi často zabavuje náš časopis "Russkij Věstník". V poslední době byl náš orgán již třikrát po sobě zabaven, ačkoli tam nebylo ani jediného slova proti státu. Státnímu zastupitelství se nelíbí, že jsme autonomisté a chceme žíti svobodně na své zemi, a zabavuje proto náš časopis. Předkládám slavnému senátu 3 zabavené články, aby se slavný senát sám přesvědčil, že v nich není ani slova proti našemu milému státu.
Vloni pan ministr Dérer vystoupil v této věci na naši obranu a napsal o tom státnímu zastupitelství. Tehdy jsme měli 2 měsíce pokoj. Prosím pana ministra, aby tomu věnoval pozornost, neboť lid se bouří, když vidí, že jeho časopis se stále zabavuje.
Končím svou řeč a prosím vás: Dejte nám naše práva, dejte nám naši autonomii, neboť není možno žíti tak jako dosud. Naše strana žádá, aby byly zavedeny historické župy, které byly dříve, neboť každá župa zná své potřeby, svou bídu, a může pomoci. Nyní se na Podkarpatské Rusi celá moc sbíhá v jedněch rukou a náš zemský president neví, co se děje na Verchovině a co v nížině a čeho potřebují tato území. Proto chceme zavésti ve své autonomní zemi staré župy, aby náš lid dostal svá práva. (Souhlas.)
Místopředseda dr Bas (zvoní): Ke slovu je přihlášen pan sen. dr Tischer. Uděluji mu slovo.
Sen. dr Tischer (německy): Dámy a pánové!
Naše stanovisko k zmocňovacímu zákonu se od loňského roku nezměnilo. Odmítáme předložený zákon, poněvadž je nedemokratický, nesnáší se se zásadami, na kterých demokratická republika musí býti vybudována. Zmocňovací zákon vede k omezení občanských práv a k zavedení zjevné nebo skryté diktatury. Neustálým prodlužováním a stálým rozšiřováním zmocňovacího zákona stává se tento součástí právního řádu a vede neodvratně k oslabení republikánské státní formy. Tento zákon dává každé vládě, která přece z dneška na zítřek se může měniti a jejíž složení přece dopředu znáti nelze, mimořádné plné moci, a nikdo neví, jak tohoto zákona jednou může býti použito. To může míti nedozírné následky pro demokraticko-republikánskou státní formu naší republiky. Nedemokraticky působí zmocňovací zákon také tím, že vláda část své moci přenechává zase podřízeným úřadům a tak podporuje zbyrokratisování podřízených úřadů. Do tohoto zbyrokratisování stěžují si trpce nejen Němci, nýbrž také češi. Je vždy známkou slabé demokracie, když byrokratismus ve státě vzrůstá.
Zákon odporuje však také zjevně ústavě. Koalice může tvrditi nebo pokoušeti se dokazovati, že tomu tak není, ale přes § 55 ústavní listiny nemůže přejíti. Tento paragraf praví jasně a zřetelně: Nařízení smí se vydávati jen k provádění stávajícího zákona a v jeho rámci, ústavní listina nezná žádné mimořádné nařizovací moci vládní, nýbrž jen nařizovací moc k provádění zákonů podle § 55 ústavní listiny. Tato ústavní listina neobsahuje také nikde byť jen nejmenší náznak, že by zákonodárné sbory mohly svou zákonodárnou moc zcela nebo jen částečně udělením plné moci postoupiti vládě, činí-li tak přece a dávají-li vládě zmocnění činiti opatření, ke kterým by jinak bylo potřebí zákona, pak jednají proti ústavní listině. § 22 ústavní listiny stanoví výslovně, že členové zákonodárných sborů musí svůj mandát vykonávati osobně. Tento mandát záleží přece hlavně ve výkonu zákonodárné moci. Nemůže tedy ani jednotlivý člen parlamentu pro svou osobu ani zákonodárný sbor jako takový nebo koalice jako většina přenášeti toto právo, jež dlužno vykonávati osobně, na někoho jiného.
Zmocňovací zákon je však také nemorální. Jsme lidem zvoleni, abychom tvořili zákony, a musíme k tomu sehnati potřebný čas, námahu a práci. Nejsme však zvoleni proto, abychom tento úkol přenechali jiným činitelům a stavěli se za vládu pro určité zákony, které chceme zamítnouti. Může býti, že stroj na zákony, zejména pokud jde o hospodářské zákony, selže proto, že vládní strany, mezi sebou samy nejednotný, vůbec nemohou dostáti svému úkolu. Neboť, jinak nebylo by možno, aby tak důležité zákony, jako je na př. státní opatřování práce, zákon, který má tak závažný význam jak pro podnikatelstvo, tak také pro dělnictvo, mohl býti uskutečněn eventuálně cestou nařízení, že se vážně na to pomýšlí, dokazuje interview, který soukromý tajemník pana ministra Bechyně pan dr Karel Kříž poskytl redaktoru časopisu "Montag" panu Walteru Tschuppikovi. Nechci se zde dále zabývati případem Kříže. Zvířil již ve veřejnosti a také v koalici dosti prachu, že je také možno velmi obsáhlé a závažné zákony vyříditi během zcela krátké doby ústavně, dokazuje přece tempo, v jakém vypracován byl zákon na obranu státu. (Souhlas.) To dokazují také rozpočtové zákony, které se každoročně projednají a vyřídí v čase nad pomyšlení krátkém. Můžeme jen konstatovati, že zmocňovacího zákona nebylo dosud použito na zmírnění hospodářské nouze, nýbrž že se splnily naše obavy, že se ho použilo k tomu účelu, aby německý živel přitisknut byl ještě více ke zdi, aby německé pracovní místo bylo dále omezeno, jak to způsobem do očí bijícím dokazuje postátnění policie v sudetskoněmeckém území.
Důvodová zpráva chce nám namluviti, že zmocňovací zákon spolu přispěl anebo přispívá k tomu, že se hospodářská krise zmenšuje, že prý jsou tu určité známky, ze kterých souditi lze na vzestup v některých hospodářských odvětvích. Přes to, že situace není ještě taková, že je nezbytně potřebí dáti vládě také nadále mimořádnou plnou moc, aby mohla činiti nezbytná opatření na potírání hospodářské nouze. Stojíme naproti tomu na stanovisku, že hospodářské nouzi možno čeliti jen obsáhlým, důkladným zákonodárstvím a nikoli vládními nařízeními. Konstatujeme také, že se alespoň v sudetskoněmeckém území naprosto neprojevují žádné známky zlepšení hospodářské situace vyjímaje snad ty, že naše od let nezaměstnané masy nejsou při nynější roční době vydány nebezpečí zmrznuti ve svých bídných bytech anebo na svých pochůzkách žebrotou. Hlad trvá nadále jako dříve. O toto zlepšení nepečuje však nikterak vláda nebo cílevědomé parlamentní zákonodárství, nýbrž pán Bůh, který dává slunci svítiti na spravedlivé a nespravedlivé, při čemž sudetští Němci podle vašeho názoru měli by býti asi označeni za nespravedlivé. V tomto případě se také Němcům přiznává plná rovnoprávnost. Nadále stojí továrny v nečinnosti, stavební ruch odpočívá skoro úplně, trochu uspokojivého programu pro opatření práce zde není a masy, kterým se při každé příležitosti slibuje, že má býti použito několik miliard k opatření práce, z nichž přiměřená část připadne sudetskoněmeckému území, marně čekají na splnění tohoto slibu. Naopak: v západních Čechách, v trojúhelníku světových lázeňských míst Karlovy Vary, Mariánské Lázně, Františkovy Lázně, v území kdysi jednom z nejbohatších republiky, hrozí nové nebezpečí nedozírných následků. Lázeňský provoz, od něhož závisí tisíce a tisíce existencí a který byl pro stát dříve bohatým pramenem příjmů, stal se následkem devisových potíží a nedostatku přiměřených opatření se strany vlády pro světová lázeňská místa pochybným a lázeňská města stojí před hospodářskou pohromou. Nyní na počátku hlavní sezóny, kdy se očekává většina návštěvníků je situace taková, že snad lázeňský provoz bude nutno zastaviti a lázeňské domy zavříti, poněvadž lázeňští hosté nejen z Německa, nýbrž také z Rakouska, Maďarska, Rumunska a Polska pro valutové potíže nemohou přijíti, anebo jsou-li zde, musí zase odcestovati. Sta milionů korun ztrácí tím stát, zadlužení měst stoupá fantasticky, platy a mzdy městským zaměstnancům a dělníkům nelze dále vypláceti, živnostníci, nejen němečtí, nýbrž také čeští, stojí před úplnou zkázou. Povážíte-li, že od lázeňské sezóny závisí nejen osud lázeňských měst, nýbrž také tisíce existencí okolních okresů, pak porozumíte, v jakém rozechvění žije obyvatelstvo a s jakou hrůzou hledí vstříc příští zimě. Od dobré lázeňské sezóny závisí zemědělství zrovna tak jako stavební dělníci, číšníci, pokojské a dívky zaměstnané v kavárnách a u pramenů, domovníci, hudebníci a všechny ty tisíce lidí, kdož žijí venku a přes léto hledí v lázeňských městech vydělati tolik, aby se svými úsporami přečkali zimu. Aby směrodatná místa upozornili na všechny tyto okolnosti, běhají členové parlamentu ze sudetskoněmecké strany od Pontia k Pilátovi vzbudit zájem pro lázeňská místa. Od několika měsíců jezdí starostové lázeňských měst neustále do Prahy, intervenují ve všech možných ministerstvech, navštěvují všechny úřady, jež přicházejí v úvahu, a prosí za pomoc. Dostane se jim nejkrásnějších slibů, vrací se plni naděje, obyvatelstvo si oddechne, a pak se ukáže, že se sliby nesplní.