Devalvace z r. 1934 prokázala, že není oním slibovaným kouzelným proutkem, který měl zázračně roztočit kola našeho hospodářského života a o kterém bylo dokonce oficielně mluveno i v rozhlase. Naopak se ukázalo, že devalvace sama o sobě nemůže uzdraviti nemocné hospodářství. Ukázalo se, že k tomu je potřebí pořádku a rovnováhy ve všech oborech veřejného hospodářství, snížení veřejných břemen, podpory exportu, návratu od usměrněného hospodářství k hospodářství a podnikání individuálnímu, omezení státního podnikání na míru nejnutnější, reformy státní správy, úpravy cel a tarifů atd.

Bohužel, po první devalvaci nebyl rozřešen ani jediný z těchto vážných problémů našeho hospodářství, na které jsme ve svém memorandu vládu Malypetrovu upozornili. V rozpočtech se pracuje tak, že sám gen. zpravodaj posl. Remeš byl nucen prohlásiti, že za takové hospodářství může býti vláda dána jednou do event. obžaloby. Usměrněné hospodářství rozšířilo svoji působnost. S reformou státní a veřejné správy jsme stále tam, kde jsme byli před lety. Úřady nemají dobře a účelně rozdělenou kompetenci; způsob úřadování, přemíra zbytečného psaní nedostatek odpovědnosti, zpolitizování administrativy - to vše musí způsobovat těžkopádnost povážlivě nabubřelé naší administrativy. Na druhé straně právní a materiální postavení státních zaměstnanců je takové, že ohrožuje řádný a klidný chod naší administrativy. Je nutno, abychom měli politicky nezávislé a proti politické zvůli zákonem chráněné a spravedlivě placené státní zaměstnance.

Vláda odůvodňuje svůj návrh příkladem Francie, ale Blumova vláda, jež při svém nastoupení slíbila držeti pevný frank a nesáhnouti k devalvaci, svou [ ] politikou přivedla francouzské hospodářství do takového stavu, že nechtějíc přiznati zhroucení své politiky způsobila zhroucení měny. Jednou ze závažných příčin tohoto rozvratu, který záležel v stoupání cen a útěku zlatá do ciziny, byla ztráta důvěry francouzských střádalů a veřejnosti ve schopnost levicové lidové fronty, vésti hospodářskou politiku Francie. Není bez zajímavosti, že francouzská vláda rozepsala půjčku ujišťujíc, že bude držeti pevný frank, ale přímo po ukončení upisovací lhůty přistoupila k devalvaci. Příslib Anglie a Ameriky, že neodpovědí na devalvaci franku ochrannými opatřeními, není ještě zárukou, že jde opravdu o světovou stabilizaci měn. Způsob, kterým jiné státy reagovaly na francouzskou devalvaci, je také dokladem, že nejde o mezinárodně dohodnutý světový měnový mír a uvolnění mezinárodního obchodu, nýbrž že se spíše obnovují závody ve zbrojení k měnovým válkám, jimiž by se ještě více zabrzdila žádoucí mezinárodní směna hospodářských statků.

Konečně i návrh francouzský o úpravě měn v Ženevě předpokládá odstranění překážek světového obchodu a zrušení devisových opatření a přiznává, že pouhá úprava měn nepovede k oživení mezinárodního obchodu. Není však dosud naprosté jistoty, že Ženeva, která tolikrát zklamala, skutečně řečenou podmínku splní.

Ve francouzské i v naší devalvaci projevuje se klamný názor, že lze měnovým zasahováním trvale překonati hospodářskou krisi, jež vznikla, a udržuje se z příčin nejrůznějších, počítajíc v to také snahy států po hospodářské soběstačnosti, které podněcuje zvláště obava před vypuknutím války. Politické uklidnění je proto podmínkou trvalé obnovy hospodářských styků mezi státy. Tato měnová politika je nebezpečná právě tím, co je jejím skutečným podnětem následky špatné hospodářské politiky nelže odčiniti měnovými pokusy. Naopak škodlivý.vliv. devalvace na vzrůst drahoty je ještě zhoršován tím, že t. zv. řízené hospodářství samo vyvolává rovněž zvyšování den omezování spotřeby a zmenšování výroby a tím nezaměstnanost. To platí o všech pokusech naší vlády, o plánování a usměrňování hospodářství.

Oživení hospodářské vyžaduje především udržení státního a veřejného hospodářství

v rovnováze. Po léta trvající schodky, doprovázené ještě znehodnocováním měny, musily by vésti k naprostému úpadku. Rovnováha v hospodářství veřejném, dosahovaná hospodárností a náležitým zřením k únosnosti poplatníka, umožní teprve bezpečnost podnikání, zvýší důvěru občanstva a vytvoří podmínky k zvětšení výroby a zaměstnanosti, zvýší důchody a spotřebu obyvatelstva.

Tvrzení, že vzhledem k měnám jiných států, které devalvují, bylo třeba snížiti také hodnotu naší koruny, neobstojí před porovnáním nynější jejich hodnoty s jejich hodnotou předválečnou. Anglická libra má nyní 60 % své předválečné hodnoty švédská koruna 56 % norská 55 %, dánská 49 %, americký dolar 59 %, holandský zlatý 75 %, švýcarský frank 70 %, lira 16 %, francouzský frank 14-15 %, kdežto naše koruna nyní bude míti jen asi 10 %.

Také srovnání indexů obchodních cen našich a cizích zemí je nesprávné protože řečené indexy vyjadřují po každé průměry cen velmi různého zboží. Na hladinu cen působí však vedle měny i vnitřní hospodářská politika, politika daňová, politika celní a tarifní každého státu, a je svrchovaně nedůsledné, když výši našich větších cen vytýkají ti, kdo se soustavně přičiňují o politiku, která drahotu způsobuje. Ostatně náš vývoz v poslední době stoupal právě do zemí s měnou sníženou, které povolují volný dovoz, z čeho je zřejmo, že jsme byli schopni soutěže i pří dosavadní ceně koruny, jestliže nebyly v cestě umělé překážky: zákazy dovozů, kontingenty atd.

Nová devalvace pro niž se vynašel eufemistický výraz "zapojení na mezinárodní měnové společenství", způsobí nepochybně nové hospodářské nesnáze. Žádnými opatřeními vrchnostenské moci nelze zabrániti tak zvanému odůvodněnému zdražování. Budeme nejspíše jen znova pozorovati, jak se odpovědnost za následky vládní hospodářské politiky; tentokráte měnové, bude svalovati na bedra zcela nevinných živnostníka a obchodníků, na které se budou pořádat zase honičky, ačkoliv je jasné; že kdyby měli hraditi cenové rozdíly vzniklé devalvací ze svého; skončili by hospodářským úpadkem. Živnostníci a obchodníci, kteří doposud nemají sociálního pojištění, budou postiženi také snížením hodnoty a kupní síly svých úspor, jimiž si mohli pomoci, k zabezpečení stáří.

Stejně budou postiženi ovšem všichni střádalové, kteří jsou u nás základem hospodářské síly a náležejí k vrstvám lidovým, jako i všichni důchodci.

Nezapomínejme, že všechny úspory byly zkráceny vlastně dvakráte: nařízeným snížením procenta výnosu (úroku) a kromě toho zmenšením hodnoty a kupní síly r. 1934 jak výnosu, tak i kapitálu samého. To platí též o všech druzích soukromého i veřejného pojištění s kapitálovou úhradou, zvláště také o pojištění sociálním, pensijním a úrazovém.

Dělnictvo a úřednictvo, všechny osoby s pevnými platy budou však vedle toho zvláště těžce poškozeny přímo zmenšením kupní síly svých platů, zejména povážíme-li, že mzdy, nehledě na devalvaci pod vlivem těžkých hospodářských poměrů, namnoze ještě poklesly a státním a veřejným zaměstnancům se dosud nezrušily srážky s platů zavedené těsně před devalvací. Vláda je povinna, když dokonce již po druhé snižuje hodnotu koruny, aby státním a veřejným zaměstnancům vrátila srážky, kterých užila na hrazení schodků svého hospodářství. Není pochyby, že rostoucí drahotou bude také dělnictvo donuceno domáhati se úpravy svých mezd, které v uplynulých letech silně poklesly, a také stoupání cen již před znehodnocením měny sráželo jejich reálnou výši pod nezbytnou životní úroveň, o čemž svědčí i úřední projevy ministra. soc. péče a manifestace vládních stran proti vzrůstající drahotě.

Co zbude pak z předpokládaných výhod ze snížení hodnoty koruny při vývozu, když toto stoupání mezd a platů zvýší zase výrobní náklady? A je si vláda vědoma, jak těchto mzdových hnutí se pravděpodobně zneužije k podněcování neklidu a bouří v dělnictvu? Mohlo by se státi, že následky těchto událostí pak překvapí i ty, kdo dnes doporučují devalvaci i na útraty dělnictva a celého našeho národního hospodářství snad jen proto, aby projevili solidaritu s Blumovou lidovou frontou.

Nevěříme, že by projednávané snížení hodnoty měny prospělo také zemědělcům, ani ne zemědělcům zadluženým, neboť výnosy zemědělské práce za nynějšího řízeného hospodářství jsou vázány, takže zemědělci nemají možnosti využíti nějakých výhod z devalvace. Co sami kupují, se jím však zdraží. Tíživost dluhů se jim proto nikterak nezmenší jako se zpravidla neulehčí těm dlužníkům, jejichž důchody nestoupnou více než vydání.

Odmítáme osnovu zákona, ale tím spíše musíme vytknouti vládě, která podle svého tvrzení "pozorně sledovala mezinárodní vývoj otázek měnových", že chystajíc znehodnocení

měny místo aby dala popud k zesílenému nákupu surovin před devalvací dala naopak dovoz surovin do devisového řízení.

Máme dojem, že také naše vlád, chce novou úpravou měny zakrýti naprostý nezdar své hospodářské politiky a že jí příklad Blumův přišel jako na zavolanou. Nemůžeme míti důvěru, že nejen splní svoje sliby při této příležitosti dávané, nýbrž že také bude s to učiniti všechna potřebná opatření, aby se nezbytné nepříznivé následky devalvace zmírnily a očekávané výhody dostavily.

Úspěch této politiky by ostatně předpokládal naprostou důvěru občanstva k vládě. Tuto důvěru nelze měřiti v daném případě projevem svobodného veřejného mínění, neboť to se vůbec nemohlo uplatniti, ježto je censura a jiná opatření úplně umlčela.

Víme, že osnova zákona bude i přes toto naše upřímné varování odhlasována. Chceme však pro budoucnost zdůrazniti svoje stanovisko. Dostalo se nám zadostiučinění v tolika věcech, které jsme hlásali; obáváme se v zájmu státu, že se nám ho dostane i tentokráte. Proto pro tuto osnovu zákona hlasovati nemůžeme a nebudeme. (Potlesk senátorů národního sjednocení.)

Předseda (zvoní): Dále má slovo pan sen. Liehm. Prosím, aby se ho ujal.

Sen. Liehm (německy): Slavný senáte!

Sudetskoněmecká strana zavdala opětovně ve veřejnosti a v obou komorách parlamentu podnět k novému oživení našeho národního hospodářství. Za jedno z nutných opatření pokládali jsme také přičlenění československé měny k librovému bloku. V sociálně-politickém výboru poslanecké sněmovny rozvinuli jsme v souvislosti s měnovou a finanční politikou hospodářský program, který po našem přesvědčení znamenal jedinou možnost dáti našemu hospodářství mocnou vzpruhu a umožniti jeho znenáhlé ozdravění. Jako všechny naše náměty byly také tyto naše návrhy zamítnuty. Nedostávalo se tehdy síly rozhodnouti, se k pronikavému novému uspořádání a tak se stalo, že stojíme dnes před otázkou, zdali nyní, po uplynutí dvou let když provedeno bylo první nesmělé znehodnocení koruny máme po druhé nikoli z vlastního rozhodnutí, nýbrž donuceni vnějšími okolnostmi, svou korunu znehodnotiti opětně. Vydatné znehodnocení v roce 1934 bylo by našemu hospodářství dalo o 2 roky zlepšenou konjunkturu naše náměty z loňského roku byly by znamenaly silnou vzpruhu pro naše hospodářství.

Dnes tedy má dojíti k druhému jednání nezbytně nutného znehodnocení. Zdali tím očekávanou měrou nastane žádaný výsledek o tom dlužno pochybovati. Po našem názoru je toto nesmělé znehodnocování po etapách a nadále trvající vázání na zlato jen polovičním opatřením, které ve svých účincích bude zrušeno tím, že nás již předešly jiné země, s jejichž průmyslem musíme na světovém trhu konkurovati.

Program, hlásaný před několika dny k podpoře vývozního průmyslu, vzbudil u mnohých naděje. Tento program nutno bez ohledu na devalvaci koruny proměniti v čin. Význam vývozního průmyslu a podpory vývozu ihned se ujasní, když zjistíme, že jsme v době konjunktury byli jedním z relativně největších vývozních států, který skoro čtvrtinu své veškeré průmyslové výroby prodával do ciziny. Jak hrozivě náš vývoz poklesl od r. 1928 vysvítá z toho, že úhrnné obraty celého zahraničního obchodu poklesly s 40,5 asi na 12,6 miliard. Následek tohoto hospodářského poklesu je na stejném stupni trvající armáda našich nezaměstnaných, na které my sudetští Němci jsme bohužel účastni asi 450.000 lidí. Opatření učiněná v posledních týdnech na omezení devis musela nás tudíž právě se sudetskoněmeckého stanoviska naplniti největšími obavami. Zamýšlené zmenšení dovozu surovin pro náš textilní průmysl muselo by míti za následek další alespoň 30%ní zmenšení počtu dělnictva a zmenšení vyplacené mzdy o 500 milionů Kč ročně. To by znamenalo vystupňování nouze v sudetskoněmeckém území v katastrofu. Je tudíž nejnaléhavější úlohou československé vlády pracovati k znenáhlému uvolnění vázaného devisového hospodářství a k tomu, aby zrušena byla omezení dovozu surovin.

Ale nejen ve vývozním obchodu, nýbrž také v domácím obchodu projevila katastrofální účinky dosavadní praxe, spojená s nepochopením a nedbalostí byrokracie. Staly se případy, že pro lhostejnost úřadů musely býti zastaveny podniky a propuštěni dělníci, jen proto, že dovozní povolení nebyla dána včas.

Tyto neudržitelné poměry ukazují nepochopitelné a neodpovědné jednání byrokracie v příkrém rozporu s opětovnými sliby směrodatných a odpovědných činitelů, jež dány byly podnikatelům a obzvláště také dělníkům v nouzových územích, která by více než kdo jiný měla zapotřebí blahovolné péče všech odpovědných míst.

Situace se ještě přiostřuje tím, že víme, že vedle strádajícího průmyslu na německém území státu je zde průmysl, kterému se dostává výhod, který ovšem leží ve vnitru země. Víme, že tato odvětví průmyslu nemají důvodu ke stížnostem ani pokud jde o příděl devis, ani pokud jde o dovoz surovin. Je naším samozřejmým právem, jestliže dovolávajíce se kontroly nám příslušející navrhujeme zřízení vyšetřovací komise za účelem zjištění, které průmyslové podniky v době od 2. září dostávaly příděly devis na úkor jiných poškozovaných podniků.

Účelem dohodnuté devalvace měny má býti počátek trvalého hospodářského míru mezi státy, jenž má umožniti zdárný vývoj národního hospodářství všech. Víme však, že proti této dobře míněné snaze stojí tu politické napětí, jehož zmírnění je předpokladem pro spolupráci i hospodářskou. československé i hospodářství bude i nadále muset věnovati I obzvláštní pozornost takovým zemím, které jen cestou kompensace odebírají od nás zboží a mohou je platiti clearingem. Jak důležitou je tato otázka, ukazuje skutečnost, že asi tři pětiny vývozu Československa jdou do těchto clearingových zemí. Mezi těmito zeměmi stojí Německo s 18,5 % na prvém místě. Teprve v dalším odstupu následují pak Rakousko, Jugoslávie a Rumunsko. Již jednou při devalvaci československé koruny roku 1934 bylo zameškáno nalézti zvýšeným vývozem do Německa a dovozem z Německa připojení k vzrůstajícímu vnitřnímu hospodářství Německa. Tehdy pro politické bojkotové hnutí byla tato příležitost zmeškána. žádáme, aby tentokráte využito bylo příležitosti, neboť Německo je nejen největším kupcem československých výrobků, nýbrž také nejjistějším a nejlepším kupcem pro náš textilní průmysl a mohlo by se - to budiž obzvláště zdůrazněno - jím státi pro naše agrární přebytky, které nyní způsobují tolik starostí.

Musíme se stavěti proti zamýšlené půjčce ve Francii, kdyby tato byla vázána podmínkou dalšího politického a hospodářského odcizení ve styku s Německem.

Zvýšení obchodních obratů s clearingovými zeměmi závisí však nejen od láce a dobré kvality našeho vývozního zboží, nýbrž stejnou měrou od schopnosti našeho trhu odebírati výrobky těchto clearingových zemí, tedy od zvýšení naší vlastní kupní síly. Musí tedy ruku v ruce se všemi opatřeními na podporu vývozu následovati také podpor a vnitřního hospodářství. Všemi prostředky nutno se domáhati udržení dosavadní kupní síly československé koruny a zabrániti jakémukoli neodůvodněnému zdražování.

Zabrániti drahotě však nelze nikterak jen policejními opatřeními a nouzovými nařízeními proti drahotě, nýbrž nutno také jako potřebný regulátor přibrati přiměřenou úpravu cel. Naše pracující obyvatelstvo, které dnes skoro celý svůj příjem musí vydávati za potraviny a předměty nejnaléhavější potřeby, nemohlo by snésti dalšího zdražování. Také v zájmu maloživnostníka a malého střádala nutno zabrániti jakémukoli neodůvodněnému zdražování. Při tom nesmíme se uzavírati skutečnosti, že se nebude lze vyhnouti zvýšení cen podmíněnému odběrem surovin a že toto zvýšení nutno vyrovnati spravedlivou mzdovou politikou. Bude nutno přísně bdíti nad tím, aby devalvace koruny a s ní zamýšlené podpory vývozu a veškerého hospodářství nebylo zneužito ve prospěch jednotlivců.

Ježto, jak již zjištěno, zvýšení našeho vývozu v podstatě závisí od schopnosti odběru našeho vnitřního trhu, nutno mnohem více nežli dosud učiniti pro oživení a ozdravění vnitřního hospodářství. Investiční program, jak jej ohlásil šéf vlády, nezdá se nám dostatečným prostředkem. Předchůdce nynějšího ministerského předsedy hlásal úmysl věnovati 5 miliard na investiční účely. Jestliže nynější ministerský předseda chce použíti nákladu 15 miliard na Tříletý investiční program, pak nutno konstatovati, že v nejpříznivějším případě možno udržeti nynější málo blažící stav, nikoli však vytvořiti zvýšenou kupní sílu. Musíme při této příležitosti poukázati ještě jednou na své návrhy z loňského roku a žádati, aby naše náměty podrobeny byly věcnému a důkladnému prozkoumání. Spatřujeme ve vydávání směnek na opatření práce stále ještě jedinou možnost financovati velkorysé investice, aniž by tím hrozila příšera inflace. Příklad v sousední německé říši ukazuje, že je mono vznikající dluh likvidovati a hospodářství udržeti trvale v proudu.

Jsme si jasně vědomi toho, že nynější nikoli.z vlastní vůle, nýbrž z donucujících okolností prováděná nová etapa nenáhlého znehodnocování naší měny musela by býti úderem do vody, kdyby ruku v ruce s tímto opatřením nebyly. uchopeny všechny možnosti, k oživení veškerého hospodářství. Podle dosavadních zkušeností, která nám dokazují že nynější vláda přes opětovné ubezpečování a sliby směrodatných činitelů nepřikročila k řešení sudetskoněmecké otázky ani na poli politickém, ani na poli hospodářském, nemůže sudetskoněmecká strana vysloviti této vládě důvěru a hlasovati pro tento zákon. Dokud výsledek pronesených řečí bude se projevovati jen v předimenzovaném policejním a četnickém aparátu. v sudetskoněmeckém území, dotud státní občané německé národnosti nebudou. přesvědčeni o dobré vůli k zabezpečení svých zaručených svobod a své existence. (Potlesk senátorů strany sudetskoněmecké.)

Místopředseda dr. Bas (zvoní): Slova má pan sen. Mikulíček.

Sen. Mikulíček: Dámy a pánové!

Od doby, kdy jsme se posledně rozešli před několika měsíci, převalily se ohromné události hlavně v zahraničí a také vnitřní poměry vyžadovaly několikráte, aby se zákonodárné sbory sešly a řešily problémy jak dělníků, tak také rolníků a živnostníků. Najmě malorolníků, kterým 1. října hrozily ve statisících případů exekuční výprodeje, kterým se už léta slibuje oddlužení a postavení jich na lidskou úroveň, kterým se lichvářským obilním. monopolem - já to později dokáži ciframi snížila znovu jejich mzda poněvadž srážky z obilí propracující rolníky jsou neúměrné k cenám mouky. Bylo potřebí, abychom rozřešili problém programu, se který šla vládní koalice do voleb. a to jak problém investic, tak také nového zákonodárství na účet kapitálu. Všechny tyto otázky, jak zahraniční tak také řešení nutných problémů vnitřních, nedonutily anebo nepřiměly vládu, aby svolala zákonodárné sbory. Až najednou bylo potřebí snížiti hodnotu československé koruny a tím také snížiti, čehož se v nejbližší době dočkáme, znovu životní úroveň na prvním místě pensistů zaměstnanců se stálým platem na druhém místě dělníků, pracujících za mzdu a na třetím místě středních, pracujících vrstev živnostníků a malorolníků.

V rozpočtovém výboru prohlásil včera i mluvčí kapitalistické skupiny resp. strany, která obhajuje kapitalisty bývalý ministr dr. Matoušek, že tato devalvace u průmyslu, najmě u jednotlivých kategorií bude míti v zápětí ztráty, ale u jiných kategorií zase zisky, takže u průmyslu bude vyrovnána. Sám přiznal, že krajně jsou ohroženi obchodníci a živnostníci, a myslím, že v tom měl kus pravdy.

Důvod, který vláda a koalice uvádí pro tento zákon, je abychom obstáli v zahraniční konkurenci vzhledem k tomu, že byl devalvován frank, holandský a švýcarský peníz. Pánové, nezdá se vám ten zájem a ta starost jednostrannou? Nebylo by na místě, starati se nejdříve o pozvednutí vnitřního konsumu? Vždyť národohospodářské časopisy uvádím "Hospodářský rozhled a jiné revue dokazují, že při napětí veškeré kapacity výrobní bychom vyváželi sotva 40 %, čili výroba naše, jak zemědělská a hlavně zemědělská, tak i průmyslová je odkázána na vnitřní konsum. A o to vládní koalice ani vláda nepečuje. O to nemá starosti, že žádný z rozhodujících činitelů v tomto státě neřeší problém, proč že se u nás zkonsumovalo loni o více než jednu třetinu méně pšenice, a ministr sociální péče musí přiznati - jako člen vlády že 67 % zaměstnanců pracujících za mzdu nemá existenčního minima. Nikdo se nepozastaví nad statistikou Ústřední sociální pojišťovny, že je 53 % pojištěnců pojištěných na mzdu od 6 do 14 Kč denně.

Zástupci kapitalistické skupiny včera v rozpočtovém výboru vytýkali, že si béřeme za vzor Francii - ovšem, tendenčně zkresleno z politických příčin. Ale vždyť nejen Francie lidové fronty snížila své platidlo, nýbrž i fašistická Itálie, a přesto, že jsme to připomínali bývalému p. ministrovi obchodu, jistě člověku, který musí speciálně těm věcem rozumět, nereagoval na to. Dobře, postupoval jsme po vzoru Francie, Holandska, Švýcarska, ale nemáte statistiku mezinárodního úřadu práce o tom, na jaké úrovni žije dělník a veřejný zaměstnanec ve Francii, v Holandsku a Švýcarsku? Vždyť za úrovní československého zaměstnance už pokulhávají jen 4 nebo 5 států v Evropě. Tak hluboko jsme klesli. Ve Francii předcházela devalvaci úprava mezd, odvolání veškerých srážek s platů veřejných a státních zaměstnanců, ale u nás se stále jen odbourání srážek slibuje. A nejen to, k neodbouraným srážkám se ještě zavedl systém výplaty desátý den každého měsíce.

V zahraničí se naprosto jinak starají vlády a vládnoucí strany o nezaměstnané, kterých přece jenom pořád je u nás podle úřední statistiky, která koho jen mohla, vyhodila ze seznamu nezaměstnaných 1/2 milionu. Vždyť je to přímo paskvil dostává-li svobodný nezaměstnaný 10 Kč a ženatý 20 Kč týdně a ještě se právě z těch stran; které nejvíce participují na subvencích z veřejných zdrojů vytýká, že nezaměstnaní jsou placeni za lenošení, že dostávají peníze zadarmo.

Podívejte se, jak je na tom francouzský, holandský a švýcarský dělník, kupuje-li své potřeby. O kolik je nižší světová cena pšenice než cena pšenice v československém monopolu! O kolik je nižší cena mouky cena chleba? Čte-li člověk v hospodářských zprávách, že pro září a říjen t. r. je československý cukr zaprodán do Švýcarska 1 kg za 50 až 60 hal., jistě ho švýcarský dělník, úředník učitel a vůbec každý, kdo je živ ze mzdy, neplatí 6,20 Kč. Je-li cena zrna v zahraničí poloviční než u nás, jistě také tamější konsument dostane mouku za daleko nižší cenu. (Sen. Juran: U nás ho dostanou laciněji jen prasata.!) To je právě smutný zjev a proč? Poněvadž 1 kg prasete je za 7 kč a 1 kg člověka zadarmo. A jak je to s poživatinami moučnými, tak je to v zahraničí s masem a tuky. Vezměte si jen na zahraničních bursách cenu masa a tuků a uvidíte, jaké jsou rozdíly mezi cenami v Československu a v zahraničí. Přirovnáte-li ty nejmizernější mzdy a přímo žebrácké almužny nezaměstnaných ke zvýšeným cenám životních potřeb přiznáte, že životní úroveň československého chudého člověka, který se buď chudým narodil nebo nějakým neštěstím do chudoby přišel, je skutečně na úrovni japonského kuli.

Včera se zde mluvilo o lichvě a drahotě. Vážení, nezdá se vám, že největším lichvářem je obilní monopol se všemi ostatními, kteří spolupracují? (Tak jest!) Prosím, já sám jsem přece rolník, neupřete mně, že ty poměry znám. Dá mi mlynář 70 kg žitné a 65 kg různé pšeničné mouky z 1 q, dá mi 25 kg otrub, které jsou po 80 hal. a za semletí mu musím zaplatit 15 Kč. Propočítejte 25 kg otrub po 80 hal. má hodnotu - at' je skrmím nebo prodám - 20 Kč čili zbývá mi ještě 5 Kč jenom z otrub po zaplacení režie. A prosím, obilní monopol zaplatí rolníkovi 110 Kč za rež - Moravané říkají žitu rež - a prodává režnou mouku prostřednictvím obchodu za 220 Kč. Pří zisku 28 Kč na 1 q což činí při 20 mil. 560 mil. Kč, tedy úctyhodnou cifru, znamená to, že vydělává lichvářsky 40 Kč na 1 q čili 800 mil. Kč. (Výkřiky.)