Slavný senáte! Kol. dr Bačinský prohlásil ve své řeči, že československá vláda investovala mnoha milionů na Podkarpatské Rusi, ale neřekl, kolik příjmů má republika z Podkarpatské Rusi. Uvedu jen několik číslic: z lihu má vláda příjem asi 30 mil. Kč, ze slatinských dolů asi 150 mil. Kč, z cukru 100 mil. Kč, z piva 15 až 20 mil. Kč, z pokut 40 mil. Kč, nepočítaje rozličných daní, pojištění atd., takže Podkarpatská Rus, můžeme říci, platí republice ročně asi jednu miliardu korun. Z těchto peněz může dáti na Podkarpatskou Rus mnohem více, než dávala dosud. Z těchto peněz postavila však za 17 let jen 300 ruských škol.

Slavný senáte! Ve státním rozpočtu čteme o guberniální správě, že na její organisaci je rozpočteno 501.500 Kč na r. 1937. Podkarpatská Rus podle saint-germainské mírové smlouvy a § 3 ústavní listiny Československé republiky jest autonomním územím našeho státu. Bohužel autonomie Podkarpatské Rusi nebyla uskutečněna, nebyla dosud provedena, a podle prohlášení pana předsedy vlády dr Milana Hodži vláda učiní opatření jen k určení pravomoci guvernéra Podkarpatské Rusi, slibuje, že zřídí guberniální správu, s odděleními a úřednictvem, hodlá zříditi poradní sbor pro guvernéra, ale o provedení autonomie ruské země se ani nemluví.

Vrátíme-li se k historickým faktům Podkarpatské Rusi od 8. května 1919, musíme konstatovati, že vlády Československé republiky nejednou slibovaly karpatoruskému lidu, že autonomie Podkarpatské Rusi bude co nejdříve provedena. Vláda republiky vydala v listopadu r. 1919 nařízení, vyhlášené na podkarpatské Rusi jako "Generální statut", podle něhož tehdejší administrátor ruského území dr Brejcha a direktorium v čele s dr Řehořem Žatkovičem měli připraviti provedení autonomie země a vypsati první volby do autonomního sněmu Podkarpatské Rusi do 90 dnů po volbách do Národního shromáždění republiky.

My, Rusíni, byli jsme svědky, že se dr Žatkovič, předseda direktoria, vzdal v únoru r. 1920 svého úřadu, neboť viděl, že vláda republiky vůbec nehodlá začíti s uskutečněním autonomie ruské země. V květnu r. 1920 dr Žatkovič byl jmenován zatímním guvernérem a vláda vydala dne 26. dubna téhož roku nařízení č. 356 Sb. z. a n., jímž byla určena pravomoc guvernéra, byl jmenován i guvernérův náměstek a určeno, že jako poradní sbor u guvernéra bude působiti takzvaná guberniální rada. To všechno se udělalo k přípravě a k provedení autonomie Podkarpatské Rusi.

Ale vláda tak dalece nehodlala provésti autonomii, že když byly provedeny první ústavní volby do Národního shromáždění republiky, totiž 16. dubna 1920, odkládala vypsání voleb do sněmu až do dneška. A přece v Generálním statutu bylo řečeno jasně a závazně, že se volby do sněmu Podkarpatské Rusi mají konati již v r. 1920, a to 90 dnů po volbách do Národního shromáždění republiky.

Počátkem r. 1921 guvernér Žatkovič podal vládě návrh na provedení autonomie Podkarpatské Rusi. Vláda republiky tento návrh zamítla a guvernér Žatkovič se vzdal úřadu a vrátil se do Ameriky.

Počátkem r. 1922 vláda republiky po opětovných poradách se zástupci Ústřední ruské národní rady a všech politických stran Podkarpatské Rusi vydala tzv. plán programu vlády, v němž bylo zdůrazněno, že k provedení autonomie karpatoruské země není již překážek a že se vyřídí i věc územních hranic ruskoslovenských. Všechna tato vládní prohlášení zůstala pouze sliby bez provedení.

Po resignaci guvernéra dr Žatkoviče Podkarpatská Rus neměla ani svého guvernéra od června r. 1921 do druhé poloviny listopadu 1923, v čele zemské správy stál guvernérův náměstek dr Petr Ehrenfeld, Čech, neumějící rusky. Zamýšlená vládou ještě v r. 1921 Guberniální rada nebyla nikdy jmenována, neboť všechny politické strany v zemi proti ní protestovaly, žádaly, aby se konaly volby do autonomního sněmu, a žádaly, aby pokud jde o autonomní práva karpatoruské země, byla přesně splněna jak saint-germainská smlouva, tak i ústava republiky.

Od 23. listopadu 1923 působil ruský guvernér Antonín Beskid, advokát z prešovské diecéze, který byl politikem již od r. 1910 do podzimu r. 1918, neboť byl členem tzv. Katolické národní strany v Maďarsku, a byl i jedním ze zapisovatelů tehdejší poslanecké sněmovny. Antonín Beskid se stal guvernérem tak, že ho kandidoval sjezd pěti stran, mezi nimi i republikánské agrární strany, který se konal v Mukačevě dne 22. července 1923. Svaz těchto pěti stran podal vládě republiky memorandum, ve kterém žádal, aby neprodleně byla provedena autonomie Podkarpatské Rusi, aby byly vypsány volby na Podkarpatské Rusi jak do obecních a městských zastupitelstev, tak též i do Národního shromáždění republiky a potom i do autonomního sněmu.

Guvernér byl jmenován v osobě Beskidově, byly provedeny obecní a městské volby, byl jmenován i guvernérův náměstek, dr Rozsypal, v r. 1924 Podkarpatská Rus se po prvé účastnila i voleb do poslanecké sněmovny a senátu, ale provedení autonomie zůstalo na mrtvém bodě. Pouze Švehlova vláda v červnu 1924 uklidnila obyvatele Podkarpatské Rusi tím, že vláda "béře na vědomí požadavky koaličních stran Podkarpatské Rusi stran uspořádání otázky rusko - slovenských územních hranic" a že "vláda učiní opatření i k provedení autonomie země".

Uplynulo opět několik let a místo provedení autonomie dostal karpatoruský lid zákon č. 125/1927 Sb. z. a n. o reformě správy, podle kterého zůstal guvernér bez práv a bez pravomoci, stal se pouze titulárním hodnostářem s krásným platem. Práva guvernéra byla přenesena částečně na vládu nebo odborná ministerstva, částečně pak na zemského presidenta. Místo autonomního sněmu bylo zřízeno "zemské zastupitelstvo" jako poradní sbor ve věcech hospodářských a sociálních.

Nyní v r. 1936 vláda opět mluví o guvernérově pravomoci, připravila i návrh zákona nebo nařízení, vyžádala si souhlas i od zástupců koaličních, vládních stran na Podkarpatské Rusi, ale tento návrh jest velice vzdálen od provedení autonomie karpatoruské země, neboť vláda hodlá pouze určiti - podle návrhu - nepatrnou pravomoc guvernéra, jehož usiluje podříditi samému předsedovi vlády a nikoliv zákonodárnému autonomnímu sněmu.

Musím zde zdůrazniti, že není takového karpatoruského člověka, který by se spokojil s tím, že guvernér dostane nějakou pravomoc, ale provedení autonomie země zůstane na mrtvém bodě i dále. Všichni karpatští Rusové, žijící jak od řeky Uže na východ, tak i od řeky Popradu až k Užhorodu, jsou solidární v tom, že bez autonomního, zákonodárného sněmu Podkarpatské Rusi nelze ani mysliti na zavedení zemské samosprávy, nelze provésti ta zaručená autonomní práva ruské země, která zajistily články 10 až 13 st.-germainské smlouvy a § 3 ústavy Československé republiky. Od uzavření st.-germainské smlouvy uplynulo již 17 let a všechny státy, které uzavřely a podepsali st.-germainskou smlouvu, ještě dne 10. září 1919, musí uznati, že to je v dějinách všelijakých mezinárodních smluv první případ, že st.-germainská smlouva, pokud jde o Podkarpatskou Rus, nebyla splněna, nebyla provedena, nehledě k tomu, že pro odkládání toho provedení nebylo a není žádných důvodů.

Chybná vládní politika, chyby vládních stran zavinily od r. 1919 do dneška, že ve slovanské republice karpatští Rusové, Slované, nemají svých autonomních práv. My karpatští Rusové do převratu r. 1918 až 1919 žili jsme ve státě, ve kterém Chorvatsko mělo velmi širokou samosprávu, kterou mu zajistil ústavou a smlouvou nikoliv slovanský stát, nýbrž maďarské království. Proč my, karpatští Rusové, nemůžeme užívati svých rozsáhlých autonomních práv, když žijeme v Československé, slovanské republice?

Proč se obávají Češi a Slováci učiniti všechna opatření, aby jejich bratrský, karpatoruský lid mohl již jednou užívati svých autonomních práv? My Rusíni neprosíme o nic nového, my žádáme, aby bylo splněno všechno to, co nám bylo dáno a zaručeno od r. 1919 v mírových smlouvách a ústavě Československé republiky. Celá veřejnost republiky musí věděti, že se karpatoruský lid připojil k Československé republice a prostřednictvím své Ústřední ruské národní rady určil podmínky svého dobrovolného připojení, a tyto podmínky byly: uznání, zajištění a provedení nejširší autonomie ruské země se spravedlivými územními hranicemi mezi Slováky a Rusíny.

Karpatoruský lid žádal a žádá své skutečné autonomie a nikdy se nespokojí takovou politikou, která donutila guvernéra Žatkoviče, aby se vzdal úřadu, ponechala guvernéra Beskida bez všeliké pravomoci a nyní slibuje guvernéru pravomoc, ale není ochotna se postarati, aby již jednou byly rozepsány a provedeny volby do autonomního sněmu.

Guvernér jest pouze výkonným orgánem zákonodárného sněmu a vůli lidu Podkarpatské Rusi vyslovuje sněm, a proto bez sněmu samospráva (autonomie) Podkarpatské Rusi není ani myslitelná. Ta Ústřední ruská národní rada, která rozhodla dne 8. května 1919 o dobrovolném připojení karpatoruské země k Československé republice, podala nynější vládě republiky memorandum, ve kterém - dovolávajíc se programu vlády - žádá, aby neodkladně byla provedena autonomie Podkarpatské Rusi. Bohužel Ústřední ruská národní rada na své poslední memorandum nedostala dosud odpovědi od vlády a stala se i ta neuvěřitelná věc, že se guvernér Hrabar několikrát radil se zástupci koaličních, vládních stran o návrzích týkajících se pravomoci guvernéra a zemské rady, ale guvernér při poradách zanedbával Ústřední ruskou národní radu, která jest nadstranickou národní organisací a ve které jsou zastoupeni vůdcové a členové všech stran karpatoruského lidu kromě komunistů.

Při takových poměrech, pokud jde o autonomii Podkarpatské Rusi, lidové vrstvy karpatoruského lidu nemohou míti důvěry ani k vládě ani ke guvernérovi Podkarpatské Rusi.

Krise hospodářská a sociální působí ještě nyní na Podkarpatské Rusi. Nehledě k tomu, že některá opatření vlády republiky tu a tam zlepšila bídný stav obyvatelstva Podkarpatské Rusi, že tu a tam pomohla i pozemková a lesní reforma, přece zvláště na verchovinských částech Podkarpatské Rusi, v Uži, Berehu a Marmaroši obyvatelstvo strádá i dnes. V těchto krajinách, kde velkými majetníky půdy jsou sám stát a někteří noví bohatí majetníci půdy, ruské osady se nemohou hmotně povznésti, neboť - s výjimkou nepatrných případů - bezzemci a drobní zemědělci do dneška nedostali pozemkové a lesní příděly.

V Marmaroši na příklad velký majetek hraběte Telekyho nebyl převeden do vlastnictví bezzemků a drobných zemědělců Rusínů, nýbrž místo hraběte Telekyho se tam octl bohatý řád magnátů Maltézský řád. V Berehu byly nejcennější části v ohromném množství odevzdány židovské firmě "Latorica", místo aby tyto pozemky a lesy dostali karpatoruští rolníci. Nejchudší částí Podkarpatské Rusi jest užská Verchovina. Ta pozemková a lesní reforma, která zde byla v nepatrné míře provedena, jest velice vzdálena toho, aby jednou pro vždy osvobodila ruský lid trpící nouzí.

Vůbec: hmotný stav karpatoruského lidu zvláště na Verchovinách byl již před převratem r. 1918 zoufalý, neboť tento zoufalý stav donutil tehdejší vládce, aby zahájili a vedli tzv. Eganovu akci. Po převratu celý karpatoruský lid doufal, že se mu podaří dosíci takové radikální zemědělské a lesní reformy, která ho jednou pro vždy vysvobodí ze staletého hospodářského a sociálního strádání.

Slavný senáte! V celé naší republice poměrně největší procento zemědělců jsou podkarpatští Rusíni. Hmotné postavení karpatoruského rolnictva - srovnáme-li je se zemědělci v českých, slovenských a maďarských krajích státu - jest mnohem nižší, proto i hospodářská krise u nás na Podkarpatské Rusi jest větší než v jiných částech republiky.Také tento fakt nutí vládu, aby na Podkarpatské Rusi pokračovala v provádění pozemkové a lesní reformy, odstranila soukromé velké majetníky půdy jako jest firma "Latorica" nebo Maltézský řád a odevzdala tyto velkostatky karpatoruským rolníkům a obcím.

Velice škodí hmotnému stavu Podkarpatské Rusi to, že naše obyvatelstvo ztratilo svá staletá spojení se sousedními zeměmi jak v obchodních, tak i v pracovních otázkách. Vezmu např. sousední Halič a Bukovinu. Karpatští Rusíni měli vždy obchodní a hospodářské styky s těmito zeměmi, naši zemědělští dělníci a drobní zemědělci chodili na letní práce na jih, do Sedmihradska, do Chorvatska, do maďarské nížiny, a vydělávali si. Od převratu v r. 1919 byly tyto styky přerušeny.

Vinařství Podkarpatské Rusi ztratilo svůj stoletý trh v Haliči, Bukovině, v nadvislanských krajinách nynějšího Polska. Následky toho pociťují do dneška všichni vinaři na Podkarpatské Rusi.

Vybral jsem zde z faktů jen některé příklady a vybízím vládu, aby věnovala větší pozornost hospodářskému a sociálnímu stavu obyvatelů Podkarpatské Rusi a postarala se o takovou reformní politiku, která uzná dosavadní nedostatky a chyby a zajistí lepší postavení Podkarpatské Rusi pro nejbližší budoucnost.

Přiznávám, že některé stránky vládní politiky jsou správné a užitečné ve věcech hospodářských a sociálních, ale pokud jde o Podkarpatskou Rus, přece musím hlasovati proti, neboť Podkarpatská Rus pro nedbalost vlády republiky nemá dosud svých autonomních práv.

Místopředseda Klofáč (zvoní): Dalším řečníkem je pan sen. dr Milota. Dávám mu slovo.

Sen. dr Milota: Slavný senáte!

Právě asi před rokem jsme jednali v obou našich ústavně - právních výborech o neudržitelnosti dosavadního právního řádu, rozdvojeného v naší republice, a konstatuji rád, jak nám ministerstvo unifikací ve své zprávě k finančnímu zákonu přiznalo, že toto naše úsilí přináší již ovoce, jednak tím, že se zlepšil resp. má zlepšit počet referentů určených pro práce legislativní, jednak že se již předkládají parlamentu dvě velké osnovy, zákona občanského a civilního soudního řádu. Vítám též, že má býti předložena osnova zákona o společném parlamentním kodifikačním výboru, neboť tím se unifikační práce v Národním shromáždění značně urychlí, zvláště když se má nyní dohnati, co se dříve zanedbalo, a v parlamentě se proto nahromadí několik velkých unifikačních zákonů najednou. (Hluk. - Místopředseda Klofáč zvoní.) Rovněž musíme uvítati plán republikace předpřevratových zákonných předpisů v autentickém státním jazyku, ježto tím se prospěje právní bezpečnosti i náležité přípravě unifikace samé a odstraní se nemožný stav, že Československá republika má ještě zákony autentického textu německého a maďarského. Jen bude třeba se při tom náležitě postarati o to, aby byla zaručena dodatečná právní kontrola publikovaného textu. Při tom kladu vládě na srdce, aby pečovala o to, aby publikovaný překlad byl též jazykově co nejdokonalejší, po kteréžto stránce se v mnohých nových zákonech žalostně chybuje.

Zatím co budeme v Národním shromáždění projednávati obě osnovy, o kterých jsem se zmínil, slibuje ministerstvo spravedlnosti dokončiti osnovu trestního zákona a trestního řádu spolu s návrhem zákona o výkonu trestů a zabezpečovacích opatření. Nutno schváliti, že ministerstvo přibralo k jednání též zástupce nejvyššího soudu a generální prokuratury jako vynikající odborníky praktické, nemohu však zamlčeti podiv, že při tom úplně pominulo odborníky vědecké, ačkoliv se tito odborníci zúčastňují vypracování všech důležitých osnov jiných. Nechci pochybovati ani v nejmenším v tom, že ministerstvo s praktickými odborníky vypracuje osnovu velmi hodnotnou, ale přece jen, jak se říká, více lidí více vidí (Tak jest!) a ministerstvo musí uvážiti, že jeho osnova bude podrobena vědecké kritice a že by bylo lépe a posloužilo by urychlení práce, kdyby námitky a rozpory byly odstraněny v lůně přípravné komise, než aby se o nich diskutovalo v odborném tisku a než by snad způsobily obtíže při projednávání osnovy v zákonodárných sborech. (Tak jest!)

Při naší unifikaci by se však neměl přezírati jeden zajisté velmi důležitý politický úkol. Utvořili jsme společně s našimi spojenci Jugoslávií a Rumunskem Malou dohodu a vývojově i záměrně spějeme k tomu, aby z Malé dohody vznikl silný, vnitřně co možná jednotný útvar. K této vnitřní jednotě náleží, a to nikoliv v poslední míře, též stejná úprava právních poměrů. (Výborně!) Jsem si dobře vědom obtíží, které se tu naskytují, zvláště toho, že pro různost mnohých činitelů tu působících nelze dosáhnouti jednoty ani ve všech zásadních bodech, přece však by pro budoucí vývoj Malé dohody a pro užší spolupráci jejích národů, jmenovitě na poli hospodářském, bylo nesmírně důležité, kdybychom se postarali o jednotnou právní úpravu všude tam, kde je to možné. Všechny tři státy Malé dohody jsou ve stadiu tvorby nového právního řádu a mají podstatně stejné úkoly unifikační. Proto bych doporučoval, abychom při svém unifikačním díle se snažili dosáhnouti co největší shody s novými zákony ostatních dvou států Malé dohody a abychom k tomu konci dali podnět ke stálému styku všech tří vlád a zákonodárných sborů. Nechť se zejména zřídí výbor sněmoven všech tří parlamentů, který by si vzájemně vyměňoval osnovy zákonů, sděloval, co se v zákonodárném oboru připravuje, a po výměně názorů se dohodl ve společných občasných poradách na jednotné úpravě různých ustanovení, kterážto úprava by pak byla základem pro ústavní jednání v každém státu. Jsem přesvědčen, že tímto postupem bychom vykonali dílo, jehož hodnota by se určitě projevila v budoucím vývoji Malé dohody.

S unifikací jsou v určité souvislosti dvě instituce, které byly u nás zřízeny, a to Komise pro zhospodárnění veřejné správy a Právní rada při presidiu ministerské rady. O Komisi pro zhospodárnění veřejné správy se ve veřejnosti má za to, že nic nedělá, a proto jsem se informoval podrobněji o její činnosti. Zjistil jsem, že pracovní výbory této komise jsou velmi činné. Tak výbor finanční vypracoval podnět, jak by byla zjednodušena agenda finančních úřadů, výbor podnikový vypracoval novou organisaci železnic a výbor administrativní se snaží provésti decentralisaci u úřadů politických. Velká chyba je, že se komise nestará o náležitou publikaci výsledků své práce, ale ještě větší závada jest v tom, že ministerstva jeví příliš málo ochoty uvažovati o návrzích komise a tím méně je uskutečňovati. Žádáme proto, aby vláda předložila parlamentu podrobnou zprávu o činnosti komise.

Právní rada při presidiu ministerské rady byla zřízena teprve tohoto roku, ale již dosáhla význačného úspěchu tím, že projednala otázku vázanosti správních úřadů na nálezy správních soudů a že dosáhla toho, že v chystané novele o správním soudě má býti tato vázanost pojata do zákona. Toto ustanovení pokládáme za nejvýš potřebné.

A nyní mi dovolte, prosím, zmíniti se o jiném úkolu ministerstva spravedlnosti, o úkolu vybudovati řádné soudnictvo. Již řadu let trpí naše soudy velikou přetížeností, zaviněnou jednak tím, že válka a zvláště hospodářská a úvěrová krise zavinila vyšinutí dříve ustálených poměrů z jejich pravidelných kolejí, jednak že nové poměry vložily na soudce nové, dosti tíživé úkoly. Důvodová zpráva k finančnímu zákonu nám to staví před oči, ukazujíc, jak značně kvantitativně i kvalitativně stoupla agenda soudů proti době předválečné. Učinilo se pro ulehčení soudů již dosti, ale to samo ještě ani zdaleka nestačí, zvláště když počet míst soudcovských a pomocného personálu byl v poměru k tomu rozmnožen mnohem menší měrou. Jak uvedl v rozpočtovém výboru poslanecké sněmovny pan ministr spravedlnosti, rozmnožil se, a to pouze v jednom výseku soudcovské agendy, počet kontradiktorních rozsudků v Čechách: u okresních soudů o 120 %, u krajských soudů dokonce o 330 %, zatím co byl počet míst soudcovských a kancelářských zvýšen tu jenom o 14 %, ba na Moravě jen o 11 %.

Následkem toho se stalo, že soudcové nejsou fysicky vůbec s to, aby zdolali řádně svoje povinnosti, a jsou přímo doháněni k tomu, aby si práci ulehčovali vším možným způsobem. Nařízená stání se odročují na dlouhou dobu, a to z každé, někdy i protizákonné příčiny, svědci se vyslýchají zběžně, zásada ústnosti se porušuje, případy pro nedostatek času studují nedostatečně, na bedlivou úvahu není kdy, a též forma písemného vyhotovení rozhodnutí je nedokonalá. Projednání soudních věcí se protahuje na dlouhou řadu měsíců, ano roků, čímž trpí právo poctivých stran a usnadňuje se nekalá machinace lidí nepoctivých, nedostatečné projednávání vede k nespravedlivosti a ke křivdám, čímž se v občanstvu otřásá víra v soudnictví a v právní jistotu a působí se stranám veliké útraty opravnými prostředky.

Byl jsem před válkou dlouhá léta soudcem a znám dobře tehdejší stav. Jaký to rozdíl! Bylo chloubou rakouského soudnictví, že soudy, zvláště v českých zemích, pracovaly rychle, důkladně a správně. Vzpomínám, jak jsme cítili vnitřní uspokojení, když jsme mohli rozhodnouti věc hned při prvním nebo nanejvýš druhém ústním jednání a když vypracování našeho rozsudku bylo nejenom věcně, ale i formálně dobré. Ovšem tehdy jsme měli na to kdy a vedle své práce mohli jsme ještě studovati literaturu a judikaturu. Dnešní soudcové však na to lidsky nestačí. Ačkoliv pracují, až z toho často onemocní, práce jejich není taková, jaká by měla býti. Proto neviním z tohoto stavu soudce - ano často se divím, že to není ještě horší - ale žaluji na úsporný systém, který byl v justiční správě již v době, kdy stát měl ještě dosti prostředků, aby se postaral o náležitý počet soudcovských sil. Jedině tento úsporný systém zavinil dnešní neblahý stav, a ten se nyní ovšem jen stěží a pozvolna dá napravovati. Tento systém uspořil snad státu peníze, ale ve své krátkozrakosti způsobil, že jsme neudrželi své soudnictví na té výši, na které jsme je převzali po převratu. A přece dokonalé soudnictví je prvním úkolem státu a je nejpřednějším znakem jeho spořádanosti a paladiem občanů. (Výborně!) Nedůvěra v možnost uplatnění práva a spravedlnosti má přímý vztah k poměru občana ke státu.

Proto jednou z předních našich povinností, až se finanční stav státu bude nyní zlepšovati, bude rozmnožiti náležitě počet míst u soudů.

Neblahý stav našeho soudnictví je však zaviňován ještě jednou příčinou. K nespokojenosti soudců, která vzniká z přílišného zatížení prací a z toho, že soudce při nejlepší vůli a při největším úsilí nemá blahý pocit dobře vykonané povinnosti, se druží i nespokojenost, prýštící z vědomí, že jejich přímo nadlidská práce není placena ani tak, aby byli zbaveni hmotných starostí. V "Soudcovských listech" byly uveřejněny úžasné doklady nedostatečnosti platů soudců. Sám jsem jednou hovořil s jedním presidentem vrchního soudu a ten mi vypravoval:

Přišel k němu k audienci soudce v turistickém obleku s krátkými kalhotami. President, když soudce odcházel, podotknul, že vážnost vrchního soudu přece jen vyžadovala, aby si vzal alespoň vycházkové šaty. A tu soudce odpověděl: "Promiňte, pane presidente, ale já jiné nemám. (Slyšte!) V těch co chodím obyčejně, bych si netroufal k vám přijíti." - "A já věřím," dodal president ke svému vypravování, "že mluvil plnou pravdu." A skutečně! Dostane-li např. takový okresní soudce, který zpravidla už má rodinu, měsíčně asi 1400 Kč, pak to znamená při 10ti hodinné práci, jaká je dnes u soudů pravidlem, asi 5 Kč za jednu hodinu práce! A v tom už je obsažen i úmor části, kterou činí kapitalisované výdaje, učiněné na předběžné vzdělání soudcovo. Za dnešních drahotních poměrů zbude takovému soudci při nejskromnějším způsobu žití - jak vypočítávají "Soudcovské listy" - když zaplatí běžná, měsíčně placená vydání (byt, topivo, světlo, posluhu atd.), měsíčně 655 Kč (Slyšte!) na stravu a všechna ostatní vydání. Můžeme za těchto poměrů žádati na soudci, aby se oddal své práci s klidnou myslí a radostně?

Jest sice pravda, že podobné poměry jsou i u ostatních státních úředníků, ale u soudců, u nichž požadavek naprosté nezávislosti je sankcionován samou ústavní listinou, to bije nejvíce do očí. Je to přímo heroism, když naši soudcové za tak těžkých poměrů zachovávají svoji nezávislost a neúplatnost. Soudcovský úřad je tak odpovědný a pro stát tak důležitý, že podmínky pro výběr soudců by měly býti co nejpřísnější, ale naopak zase honorování jejich práce by mělo býti též co nejuspokojivější. Parlament uznal to již jednou, když přijal tzv. lex Dolanský a zavedl soudcovské přídavky, ale bohužel zakrátko je zase soudcům odňal. Ušetřilo se tím něco peněz ve státní pokladně, ale nebezpečí mnohem důležitější ideální škody se zvýšilo.

V poslední době se domáhají soudcové vrácení srážek, které byly zavedeny vl. nař. č.252 z r. 1933 a které nejvyšší správní soud prohlásil za nezákonné. Aby nebylo nedorozumění, nejde o všechny platové srážky, které postihují i ostatní státní zaměstnance, nýbrž jen o tzv. jmenovací taxu. Soudcové očekávali, že justiční správa, které musí přece záležeti na tom, aby soudní rozhodnutí byla respektována, vrátí jim taxy proti zákonu vybrané. Ale jaké zklamání právě u těch, kterým ústava ukládá, aby se řídili jedině a výhradně zákonem! Justiční správa nejen že vybrané taxy nevrátila, nýbrž je i po rozhodnutí nejvyššího správního soudu vybírala dále. Zase tu rozhodl zájem fiskální proti mnohem důležitějšímu zájmu státnímu: aby každý, ať je to kdokoliv, měl vždycky úctu před zákonem a aby uposlechl soudního rozhodnutí, i když je mu to sebe nepříjemnější.

Tímto postupem justiční správy octla se nyní vláda v nebezpečí, že jednotliví soudcové, kterým byla zadržena jmenovací taxa, budou požadovati její vrácení a že budou domáhati toho i stížností u správního soudu. Varuji justiční správu, aby nenechala k tomu dojíti. Jednak by tím velmi zatížila prací své úřady a nejvyšší správní soud, a to úplně zbytečně, neboť správní soud by zajisté setrval na svém rozhodnutí, jednak by to působilo zlým dojmem v naší veřejnosti a zajisté i v cizině, kdyby soudcové hromadně se musili domáhati toho, aby vláda uposlechla zákona. Stejný účinek by však mělo také, kdyby snad justiční správa se pokusila znemožniti soudcům dovolati se nejvyššího správního soudu tím, že by nevyřizovala jejich žádosti.

Dalším požadavkem soudců je vydání zvláštní pragmatiky pro soudce. I tento požadavek jest úplně oprávněný, neboť se zakládá na ustanovení §u 97 ústavní listiny, který tím přiznal soudcům zvláštní postavení proti ostatním úředníkům státním. Vydání soudcovské pragmatiky je též přímo v zájmu státu samého, neboť v ní byly přesně stanoveny povinnosti soudců, jak toho vláda potřebuje a jak to zamýšlela osnova, kterou podalo ministerstvo spravedlnosti v minulém období senátu.

Jsou nepříjemné povinnosti, které jsem tu vládě postavil před oči, ale jsou nezbytné pro blaho našeho státu, které nám všem musí zůstati nejvyšším zákonem. (Potlesk.)

Místopředseda Klofáč (zvoní): Přerušuji schůzi na jednu hodinu.

Místopředseda Donát (zvoní): Zahajuji přerušenou schůzi. Ke slovu se přihlásil pan sen. Kianička.

Prosím, aby se ujal slova.

Sen. Kianička: Slávny senát!

Prejednávanie štátneho rozpočtu na rok 1937 padá do významnej doby, lebo ešte ani jeden štátny rozpočet u nás nebol tak kontrolovaný verejnosťou jako tento. Tento záujem, tento úkaz súčasnej doby je zrejmým pokrokom v našej politickej demokracii. Široké vrstvy obyvateľstva študujú výhľad do budúcnosti. Poznamenávam, že najmä Slovensko, jako hospodárska a politická súčiastka štátu, stupňuje zásady svojho životného názoru na politickú trvalosť a dobré hospodárstvo republiky. Nedávne cesty pána presidenta po Slovensku potvrdily svojou hodnotou moje slová. Obsah a poznanie hlavy štátu z ciest Slovenskom stanú sa smernicami zdravého dobudovania spolupráce Čechov a Slovákov. Celé Slovensko vzalo s povďakom na vedomie vyhlásenie pána presidenta, že považuje za najväčší a priamo fundamentálny úspech nášho zápasu o samostatnosť pričlenenie Slovenska k historickým zemiam, lebo jako štátnik chápe, že Česi práve tak jako Slováci spoločne prestali byť malým národom.