Místopředseda dr Heller (zvoní): Slovo dále má pan sen. Klofáč.

Sen. Klofáč: Slavný senáte!

Dovolte, abych dříve než pronesu několik krátkých vět k rozpočtu, vzpomněl dojemných událostí, které se odehrávaly právě před rokem. Rok je tomu, co jsme všichni, jak jsme zde, byli ve Vladislavském sále, abychom volili nového presidenta. Tehdy jsme se všichni sjednotili a vytvořili skutečně jednotu a koalici. Všichni jsme volili muže, který už před tím se osvědčoval jako spolupracovník presidenta Osvoboditele Masaryka, jehož jsme vděčně vzpomněli v pondělí, a myslím, že jsme udělali dobře a že naše volba byla správná. Všichni jsme dobře věděli, že dr Beneš jako president nebude presidentem žádné strany a žádného stavu (Výborně!), že bude presidentem všech stran, všech stavů a celé republiky. (Výborně! - Potlesk.)

Rádi sledujeme jeho velkolepou činnost. Vždycky pilně pracoval a dnes už je, řekl bych, i ten výraz "pracuje" slabý pro jeho ohromnou, mimořádnou a všestrannou činnost. Vidíme ho všude, kde je třeba zasahovati. Pozorujeme jeho iniciativu, jeho péči o všechny obory státní správy, jeho neobyčejnou péči o armádu, ale také vděčně kvitujeme jeho pozornost k ústavním zásadám, k parlamentu. Tento president by se jistě nikdy nedopustil ničeho, co by se jakkoli dotýkalo práv parlamentu nebo ústavy. Je to muž, který je na pravém místě. Všem nám dodává klidu a je zárukou pro další klidný vývoj naší republiky. Je to autorita nejen pro nás - naše mladá republika potřebuje ještě hodně autority - je to také autorita pro zahraniční svět. A my dnes, když vzpomínáme voleb před rokem, děkujeme radostně svému presidentu za všechno, jak se stará, docela bych řekl podle receptu presidenta Masaryka, který řekl, dá-li pánbůh, že se bude ještě dívati na to, jak to děláme. Děkujeme mu za to a přejeme mu hodně a hodně zdraví. (Výborně! - Potlesk.)

Jsem rád, že bylo vzpomenuto v.těchto dnech také jiných mužů, že bylo vzpomenuto Švehly (Výborně!), který zemřel před 3 roky, a že vzpomněli jsme také toho, který nenáleží k naší straně, ale kterého loyálně podporujeme, poněvadž víme, že velmi dobře slouží také celku, republice a ničemu jinému, to jest nynější min. předseda Hodža. (Výborně! - Potlesk.)

Vzpomínám si na Švehlu - byl jsem u něho na svačině ještě v ten den v Hostivaři, když na večer ulehl na smrtelnou postel. Znám jeho zásady a vím, čemu chtěl, Švehla byl muž kompromisů, o tom není žádné pochybnosti, ale nepřesvědčí mne v tom nikdo, že ve státech vyšší kultury všechny spory řeší se dohodou a kompromisem, a ve státech nižší kultury puči a revolucí. V tom byl velký význam Švehlův, že nebylo situace sebe těžší, aby z ní nenalezl východiska; a tak se tvořila vždy dohoda mezi těmi, kteří byli v městech a mezi těmi, kteří pracovali na vesnici, mezi všemi odstíny, které v naší republice byly, mezi různými životními názory a různými světovými názory. V tom musí býti pro nás i dnes Švehla příkladem. Byly doby, kdy jsme nebyli ve vládě. Švehla mi v Karlových Varech řekl: Povinností vás všech socialistů je dokázati těm druhým, že tu nejsou sami, že jste zde také vy. Ano, také my si uvědomujeme, že také my tu nejsme sami, stejně jako si to musejí uvědomiti druzí, druhé strany, po této cestě kupředu chceme jíti, jedině cestou poctivého a rozumného kompromisu a poctivého dohodování se. Nikdy by se nebyl postavil Švehla na stanovisko hloupé stranickosti nebo třídnosti, možná že častokráte se agrárníkům zdálo, že on, ačkoliv byl plnokrevným agrárníkem, se dovedl velmi poctivě dohodnout s druhými. (Sen. Hubka: Jeho kořen tkví v národním socialismu!) Toho nebudu vzpomínati, takových je více, to je věc každého jednotlivce. Ale jestliže myslím právě na tohoto státníka Švehlu, tak si říkám, aby už přestaly ty hloupé řeči dnes, že bychom se mohli děliti; dnes není žádná pravice ani levice, a hloupé povídání o lidové frontě; žádná lidové fronta, my známe pouze frontu koalice. (Potlesk.) A tam samozřejmě poctivý a solidární postup, když jde o stát a národ, všichni za jeden provaz! Když jde o hospodářské a sociální otázky, tak přirozeně budou různé rozpory, ale dohodneme se a musíme se dohodnout. Proto rád vzpomínám tohoto zesnulého státníka, poněvadž se mi tak trochu zdá, že nám někdy v těch rozháraných poměrech hodně a hodně chybí.

Doba je nyní v celém světě tak vážná, že bych považoval za hřích, kdybych se zabýval různými podřízenými otázkami. O těch si můžeme mluviti ve výborech nebo někde jinde.

Já bych rád mluvil o armádě, za kterou stojíme všichni. (Výborně!) Byl jsem docela překvapen, jak v branném výboru i páni členové se strany Henleinovy hlasovali pro poslední předlohy a měli tam i některé návrhy, které jsou úplně opodstatněné. Přál bych si, aby také v tomto táboře byl poměr k armádě takový, jako jest u nás. Páni z tábora Henleinova se mýlí, že u nás je nenávist proti těm, kteří mluví německým jazykem. Tito němečtí občané jsou právě tak občany tohoto státu jako my a já už jsem jednou tady řekl My jsme nacionalisty, my jimi jsme, ale náš nacionalismus - to už jsem jednou podškrtl - není vzteklina. Nejsme schopni někoho nenáviděti pro jeho příslušnost k jiné národnosti.. Nás zde dělí něco jiného, než různost jazyková. My věříme ve svůj stát a nedáme dopustiti na náš národ a náš stát. Chráníme jej až do smrti, bez frází.

Zdá se mi, že u mnohých Němců je pořád ještě naděje ve válečnou katastrofu, že se přes hranice převalí nepřátelské vojsko, které bude jejich osvoboditelem. Pánové, mýlíte se! Jakmile svůj nacionalismus pořád zapřáháte do vozu pangermanismu, prohrajete to. Svět je dnes někde jinde, než si myslíte. Nebude ani vojna na tom východě mezi Rusi a Japonci, ani jeden, ani druhý nebudou si troufati. Ti čínští generálové, jejichž jména tu čteme - je to už velmi dlouho, co jsem v těch končinách byl, pořád mám dojmy z té doby, když jsem byl válečným korespondentem za vojny japonsko-čínské - to jsou pravidelně vůdcové, bandité, kteří se dávají podpláceti od těch nebo oněch a není pochybnosti, že jsou podplaceni od Japonců, aby dělali revoluci na podporu Číny.

Vzpomeňte si na Viléma II., který říkal, že tam na východě je žluté nebezpečí. Toto nebezpečí zde je. Tam nebude ani vojna. Ona by byla třeba u nás v Evropě, kdyby se najednou celá situace nezměnila. Všimněme si toho velikého okamžiku, kdy velkou majoritou, dnes nebývalou, byl zvolen za presidenta Spojených států severoamerických opět Roosevelt. Podívejte se na jeho cestu do jižní Ameriky, jak ji burcuje k síle. Tam roste morální síla, která hrozí do Evropy všem, kteří by chtěli vytáhnouti válečný meč. Dnes je to morální síla, za Wilsona to byla také ze začátku morální síla, a tato síla, kdyby kdokoliv v Evropě chtěl svět proměniti v moře krve, by se velmi snadno proměnila ve velikou fysickou a vojenskou sílu.

My dnes radostně čteme různé výklady k řeči, která v Anglii nebyla ještě nikdy pronesena. Anglie byla opatrná, zejména pokud mluvili hlavně odpovědní státníci, chtěla býti daleko od kontinentu, a za to již jednou pykala, a dosti těžko odnáší chyby dvouleté Baldwinovy vlády. Anglie se pořád nechávala uspávati, půjčovala do Německa ohromné peníze, a to zbrojilo za ně, a dnes by mohlo Německo vytáhnouti proti Anglii. Ten Eden je mladý muž, ale velmi opatrný. Slova pronesená v anglickém parlamentu znamenají více než u nás. Když promluví anglický státník významu Edenova, víme, že to je vážný politický čin, a jeho poslední projev, který jsme četli v těchto dnech co by dělala Britanie v případě útoku na náš stát - třeba tam hned nebylo výslovné řečeno na československo - ale tisk, i ten nejkonservativnější, dával tomu výklad, tomu dnes rozumí v Berlíně, ve Francii, v Moskvě nebo v Itálii, ta slova musí v nás vzbuditi jenom nejkrásnější pocit. Jsme malý stát, ale nejsme opuštěni! A mně to, co jsme četli z Londýna, povídá, že jsme dělali velmi dobrou politiku zahraniční, i doma. (Výborně! - Potlesk.) To nejde tak to odbýti, jako se to tady odbývalo. Pamatujme pořekadla: Mluviti jest stříbro - ani to někdy ne - ale mlčeti je zlato. Ať každý mluví o věcech, kterým rozumí. Já bych si netroufal mluviti o věcech, o kterých mluvili někteří moji kolegové, poněvadž musím přiznati, že oni tomu rozumějí lépe. Ale jestliže se mluví o zahraniční politice, musíme si uvědomiti, že jsme i v té koalici a všude zahraniční politiku schválili, i v tom zahraničním výboru, že jsme se dohodli na poradách u předsedy vlády, že prohlášení o zahraniční politice za všeobecného potlesku udělal generální tajemník agrární strany inž. Žilka. Prosím, to jsou jistě věci, kde v zájmu vlastní své prestiže nesmíme připouštěti žádný jiný výklad, než jaký dnes můžeme své oficiální zahraniční politice dávat.

Každý musí dodržovati slovo, a máme-li spojenecké smlouvy, musíme je dodržovati. To je naivní říkati si: Ministr Krofta mluvil o Itálii, Berlínu, Římu a Praze. To je trochu moc naivní. A mám za to, že tu nejsme politickými analfabety, abychom mluvili tak, jak se o tom také mluví. Nejde o nové politické bloky, nové aliance nebo rozpouštění starých spojenectví, tady jde o pokračování v oné politice, které tleskáme, v politice Hodžově-dunajský pakt - spojení se státy římských protokolů. Budeme-U dělati dohodu obchodní a hospodářskou, budeme také rozuměti tornu když dojde k rozumné analogické dohodě s Berlínem. To je celý výklad Kroftovy řeči a myslím, že je v úplné shodě s naší celou zahraniční i vnitřní politikou.

Nechme tedy povídání o lidové frontě, o zbolševisovaných katolících, že Šrámek podle všeho pojede teď do Moskvy. Nechme toho hloupého povídání. Buďme rádi, že máme u nás situaci takovou, jakou máme. U nás nejsou možné poměry ani španělské, a říkám ani francouzské, ani to mně není žádným ideálem. My jsme si podali ruce, poněvadž jsme se setkali 28. října 1918. Od té doby cítíme ohromnou odpovědnost. Vzpomeňte si na Rašína, když na smrtelné posteli povídal: Budete-li držet dohromady, udržíte stát (Výborné!), ne-li, přijdete o něj. To ať si opakují pořád všichni, kteří mají odpovědnost za stát.

My bychom se nikdy nesmířili se systémem, který ruší osobnost, To je v Rusku a to je v Berlíně. Pochybuji, že i páni z Henleinova tábora by chtěli hrát tu otrockou roli, kterou dnes musí hrát v Německu každý občan. My nebereme nikomu právo na svobodný vývoj, můžete se tu vyvíjet kulturně, hospodářsky a politicky, jak chcete, u nás nejsou koncentrační tábory, u nás nejsme schopni někoho pronásledovat pro přesvědčení nebo národnost. Tak co, buďme šťastni, ie u nás poměry španělské býti nemohou a nebudou. (Sen. Mikulíček: Tam to nezavinili socialisté, nýbrž ti vrahové!) Ve Španělsku to zavinili anarcho-komunisté, právě tak jako generálové. (Sen. Mikulíček: Aby vás čert vzal!) Co by mne bral čert, vždyť já jsem náramně hodný člověk. (Sen. Mikulíček: Jako socialista to nemůžete uznat, že to byli anarcho-komunisté!) Prosím, anarcho-komunisté. Mám za to, že to byla nejlepší studie, kterou jsem četl o vzniku této nešťastné občanské války ve Španělsku od pařížského Wintra v "Lidových novinách". Konečně i my jsme tam poslali zpravodaje, který dokonce nemá sklony k buržoasii nebo k šosáckým názorům. Běda demokracii, jestliže zvítězí a nezná hranic, kam až může jíti. Končí to všude zle. Proč došlo k vítězství Hitlerovu v Německu? šest milionů hlasů, tuším, tam měli komunisté. (Sen. Mikulíček: Ale také 12 milionů hlasů socialisté!) Ale ano, jistě, ale zase se pořád žádá víc, než se může dělat, Já také u nás varuji před tím. Vidíme přece, jak se poměry všude kolem nás vyvíjely.

Na nás ať nikdo nepřichází s tím, že u nás je nebo bude bůhvíjaký bolševismus. To všechno jsme překonali. Ano, bylo nebezpečí bolševismu v r. 1919 a 1920. Tehdy jsme dělali všecko možné, dělníci v továrnách se rvali, strany politické to odnášely, poněvadž nemohly dělat tu demagogii. Tehdy jsem sám dával strojní pušky v jedné době na střechy (Sen. Mikulíček: Nazdar!), poněvadž republika je pro mne víc než cokoliv jiného, a kdyby bylo třeba se za ni bít, tak tedy bít. (Sen. Mikulíček: A min. Nečas říká, že přes polovinu pracujících lidí nemá existenčního minima!) O tom není pochyby. To je něco jiného. Nedostatek a bída bolševisuje, ale to není bolševismus politický, to je bolševismus z roztrpčení, z nedostatku. Kdyby tito lidé dostali chléb a zaměstnání, jsou v tom okamžiku velmi loyálními občany této republiky. Tedy jaképak strašení Evropy, že zde hrozí bolševismus. Jsou směšné plány organisovat celý svět proti bolševismu - a poněvadž republika Československá je také bolševická " tož také proti ní; československá republika, v jejímž čele jako předseda vlády je agrárník, ministr nár. obrany je agrárník, ministr vnitra je agrárník (Sen. Pfeiferová: Bohužel!), tady hrozí bolševismus? Kdyby naši komunisté pochopili, že III. Internacionála je už dávno zralá k smrti (Sen. Mikulíček: Nazdar!), ano, a kdyby podali ruce všem, kteří konstruktivně pracují ve prospěch státu, národa a pracujících lidí, tak bude demokracie silnější a budeme míti pořád vetší a větší úspěchy. čím nás je méně - demokracie počítá s tužkou v ruce - čím méně hlasů, tím máme méně vlivu v tomto státě. Tedy prosím, tím ať se nehrozí' pořád Evropě - Anglie tomu už nevěří - a ať se nehrozí tím spojenectvím se Sovětským svazem. (Hlasy: Buďme rádi, že s ním máme smlouvu!) Ano. Bylo by neštěstí, kdyby se byla udržela rapallská dohoda mezi Německem a Sovětským Ruskem, a nikdo nám nenamluví, že Němci pořád ještě o tom nesní, a jsou také v Moskvě, kteří myslí, že by to bylo krásné míti dohodu mezi Německem a Sovětským Ruskem. Zaplať pánbůh, že k tomu už nedojde, doba rapallské smlouvy Německa se Sovětským Ruskem je ta tam a my se k vojenské a druhé dohodě se Sovětským svazem hlásíme před celým světem docela hrdě a sebevědomě, protože Rusko slouží dnes míru a nechce nic jiného než mír. My také nechceme nic než mír a chceme býti docela organicky vklíněni do toho systému států, které mají zbraně v ruce ne aby jimi vraždily, nýbrž aby hájily mír a ty hranice, které máme od r. 1918. Rusko dělá velký pokrok, o tom není žádné pochybnosti, ale my potřebujeme i obchodní smlouvu. Bránili jsme se obchodní smlouvě s Ruskem a Německo tam vydělávalo sta a a sta milionů. (Hlasy: Ještě vydělává!) Ano, vydělává ještě dnes, poněvadž častokrát nechápeme svou situaci.

Řeknu nyní něco o armádě. Přál bych si, aby ve svém ministerstvu byla omlazena. Jestliže je někdo trvale referentem, na konec se z něho stane kancelista. Naše ministerstvo se byrokratisuje. Velmi rád podporuji nynějšího ministra ve všech jeho obrodných snahách, poněvadž on to ví jako já, že takhle to v ministerstvu dále vypadati nemůže. Máj Mi referenti konati svou povinnost, ať také slouží 4-5 let, ať jdou pěkně ke svému regimentu, brigádě, divisi, ať nabudou prakse. Musíme si vychovati druhou garnituru velitelů, nemůžeme míti samé kancelisty, nýbrž musíme míti vůdce, a ty právě si musíme vychovávat.

Zejména bych si přál, aby v letectví nastaly důkladné změny. Madridská vojna nás přesvědčila o jednom: že bombordovací letadla nejsou tím nebezpečím, jak jsme mysleli, ne že by nezabíjela a nerozbourávala domy, ale viděli jste tolik útoků bombardovacích letadel na Madrid a stíhačky stačily, aby odrazily útoky těchto bombardovacích letadel. Je to zajímavé poučení a musíme dbáti, abychom měli pokud možno nejvíce stíhaček a bombardovacích letadel jako Sovětské Rusko. (Sen. Mikulíček: I sakramenti!) Snad si nemyslíš, Mikulíčku, že k vůli tobě budu lháti, když se mluví o Rusku. (Sen. Mikulíček: A 16 roků jsme pro to byli kaceřováni!) Pro to ne, Mikulíčku, ale buď si v Rusku bolševikem, ale u nás dobrým republikánem. Rusko od nás potřebuje, abychom měli pořádek a dobrou armádu. (Tak jest! Výborně!) To je naše přátelství. (Výkřiky: A vy jste nehlasovali pro rozpočet armády! - Sen. Mikulíček: Ale vy jste jej odhlasovali Machníkovi!) To je armáda naše a ne osob. To jsou ještě fráze ze starého slovníku. Ptejte se Vorošilova, máte-li hlasovati pro armádní potřeby nebo ne. (Sen. Mikulíček: Machníkovi jistě ne! Za stejnou sumu by se dalo poříditi o jednu třetinu více jak zbraní, tak i výbušin! - Hluk. - Výkřiky.)

Místopředseda dr Heller (zvoní): Prosím o klid.

Sen. Klofáč (pokračuje): Pracovat positivně a dohodneme se o mnohém. Musíme chyby odhalovat a napravovat. Přál bych si všude nápravy, kde vidíme, že jsou chyby. Právě proto, že stojíme všichni jednotně za armádou, vyprošuji si, aby se zneužívalo jména ministra národní obrany Machníka, aby se využitkovávalo a využívalo jistých nepravd pro volební agitaci. To, co se stalo v Budějovicích, pardonovat nebudeme. Lituji toho, že zde není přítomen ministr národní obrany Machník ví, že dnes budu mluviti. Nerad mluvím o věcech, které se týkají jeho resortu, když zde není přítomen. Ujišťuji vás, že jenom prodlužuje tuto aféru, poněvadž my si ji vyřídíme, a důkladně. Není možno, aby krajský důvěrník (Hlas: Tajemník!), neobviňuji celou stranu, vím, že všichni slušní členové strany agrární to odsoudili jako my - aby krajský důvěrník Dítko, zemský poslanec, psal ženám důstojníků, aby pamatovaly, že je ministrem ten a ten člověk, té a té strany a že běží o různé materielní otázky důstojnictva, a že vlastně jenom oni to všechno vždycky hájí, kdežto všechny ostatní strany jsou proti. To je pyramidální lež, poněvadž všechny strany tu stojí na jednom a společném stanovisku a buďme rádi, že aspoň pokud se týče armády zaujímáme jednotné stanovisko. Budeme žádati, aby ministr podle své povinnosti - on to měl udělat v plenu, jako je to v jiných parlamentech - takové jednání jednou pro vždy odsoudil. (Sen. Mikulíček: Mají republiku v pachtu, jenomže špatně hnojí!) Kdybyste vy dělali politiku, která odpovídá poměrům našeho státu, kdybyste počítali se skutečností, a ne s tím, co tu kdysi mělo být, byli bychom silnější. Nepřipouštějte, abychom se dostali tam, kam se dostali komunisté v říši Německé, v Maďarsku, v Itálii, v Rakousku atd.

My jsme si udrželi klid, když všude kolem nás byl bolševismus a rozvrat, a nedáme si jej nikým ohrožovat. (Sen. Mikulíček: Je větší nebezpečí v bolševismu či ve fašismu?) Považuji za nebezpečí to i to, a budu proti každému, jakmile to bude ohrožovat můj stát. (Sen. Mikulíček: Ale fašismus může zatracovat dělnictvo?) Ani k tomu nebudu lhostejný, ale dějí se věci... (Sen. Mikulíček: Co je stát?) Stát jsme my. (Výkřiky sen. Mikulíčka.)

Mluvilo se zde o stráži národní obrany. Dovolte, abych řekl, že to bude mít cenu teprve tenkrát, až budeme míti instituci vojenských komisařů. Potřebujeme na celém pohraničí tuto instituci, které by byly podřízeny orgány stráže národní obrany, ale potřebujeme ještě něco, a lituji, že se to pořád v ministerstvu vnitra neprovádí, t. j. organisaci vojenských agend vykonávaných v obci, neboť ve všech budoucích válkách - a to budou války přepadové - bude to hrát velikou úlohu. Bude na tom všechno záležet, jak budou v době přepadu organisovány lokální vojenské agendy. I říšsko-němečtí pánové povídají o tom velmi zajímavé věci, a měli bychom si toho všímat.

Já na to upozorňuji stejně jako na to, aby už konečné byla řešena otázka státních tajemníků ve všech ministerstvech, zástupců ministrů, jinak udřeme všechny ministry. (Tak jest!) Oni dnes nemohou dělat všechno, řídit svůj resort a být v tolika poradách, které je úplně vysilují. Víte, že každou chvíli někdo onemocní, jsa úplně předřen. (Hlasy: Hodža!) Ale, prosím, aby tato otázka, kterou jsem stylisoval do zvláštního návrhu, byla

projednávána hned v příští schůzi příslušného výboru, poněvadž ji považuji za neobyčejně důležitou.

V této době, kdy jsme slyšeli tolik krásného ze zahraničí - i ten projev z Moskvy byl silný a neútočný, Litvinovův, Stalinův - když jsme slyšeli tolik krásného z Anglie, když je nám zárukou do budoucnosti příslib velkého presidenta Roosevelta, v této době ať u nás neslyším žádné skuhravé báby, ať vystupují mužové. (Souhlas.)

Před 20 lety to bylo zlé na frontě, ale my jsme tehdy nepodlehli, nýbrž i v kriminále, i když jsme stáli pod šibenicí, byli jsme plni víry. Potom v 17. roce jak najednou ta víra naše oživla a jen víra to byla, která nám dodávala síly, že jsme všechno předrželi a na konec vyhráli. Vzpomínám na Srbsko, se kterým jsem měl tolik co dělat. To malé Srbsko se nikdy nelekalo, že je vedle něho velký rakousko-uherský stát. A když jsem byl svědkem jejich vítězství u Kumanova, říkali junáci: Teď jsme porazili Turky, teď přijdou švábové na řadu, a pak osvobodíme také vás. Mně se to zdálo upřílišněné, ale byla v tom přece síla národa. Mějme si vojáků a letadel kolik chceme, když zde nebude duch a morálka, všechno to málo znamená. Proto stojím ostře proti každému, kdo nám v této chvíli, kdy jsme hotovi obětovat z peněz národa miliardy na armádu, přichází s pesimismem, skepticismem nebo s něčím horším. Duch se musí u nás udržet. Srbové, když ztratili svůj stát a musili jej opustiti a přejíti albánské hory, znovu se formovali a dali do boje. Naše osvobození vlastně začíná jejich vítězstvím na soluňské frontě. (Souhlas.)

Přeji si, aby duch tohoto junáckého Srbska byl v nás a v našich vojácích, aby v nás byl duch 28. října, aby kdykoliv poslanci a senátoři vystupují, byli to mužové, jejichž slova rozněcují náš lid a národ udržují v morálce, jak ji potřebujeme, aby to byli mužové, a ne polekané baby. Když jde o národ a stát, musí být každý vychován v přesvědčení, že národ je nad život. My sami můžeme zahynout - vždyť nám to hrozilo r. 1917 a vůbec v těch letech každou chvíli - ano, může se stát, že budeme musit umírat, ale kdo nesmí umírat a nesmí zahynout, to je náš národ a naše republika! (Výborně! - Potlesk.)

Místopředseda dr Heller (zvoní): Dalším přihlášeným řečníkem je pan sen. Krczal.

Sen. Krczal (německy): Jménem klubu sudetskoněmecké strany mám k včerejším vývodům pana ministra soč. péče podati toto prohlášení (čte):

Z vývodů pana ministra seznáváme opětovně, že o absolutní pravdě našich cifer nepochyboval, ježto správnost našich diagramů ve své řeči výslovně zdůraznil. Musíme ovšem poukázati k tomu, že v úředním textu řeči toto velmi důležité zjištění schází, což má za následek, že se celá veřejnost o tom nedověděla.

Skutečnost, že se státu příkladnou obětavostí sudetskoněmeckého obyvatelstva dostalo podstatné úlevy při plnění jeho sociálních úkolů, byla by zasloužila, aby se s uznáním zdůraznila, nehledíc k tomu, že nemůžeme souhlasiti s názorem, že stát má jen na vyrovnávající míru doplniti prostředky sehnané obětavostí obyvatelstva, nýbrž že naopak jest jeho povinností, aby spravedlivě rozdílel obnosy, jež má k disposici, bez ohledu na různě velkou obětavost v různých okresech.

Sudetskoněmecká strana při každé příležitosti dokázala svou ochotu k positivní spolupráci na sociálních úkolech státu a snažila se vždy přivoditi dalekosáhlá zlepšení opatření v oboru sociální péče. Také podaná interpelace neměla žádného jiného účelu,

Tímto prohlášením považujeme věc pro nás za vyřízenu.

Nyní ještě krátkou poznámku. Co se týče tvrzení v dnešním prohlášení klubu německé strany soc.-demokratické, že jsem v prohlášení podaném jménem našeho klubu přednesl vědomou nepravdu, poukazuji na znění naléhavých interpelací ze dne 4. června a 5. listopadu t. r., jež naše strana podala v posl. sněmovně a jichž obsah dosud meritorně nebyl vyvrácen. Co nejrozhodněji tudíž odmítám výtku dříve označenou. Stavíme také toto jednání na pranýř jako jednu z oněch známých podlých a zavrženíhodných method, kterých se k zastření pravdy s této strany užívá.

Místopředseda dr Heller (zvoní): Dalším přihlášeným řečníkem je pan sen. Rýpar. Dávám mu slovo.

Sen. Rýpar: Slavný senáte!

Rozpočet československé republiky obsahuje ještě mnoho a mnoho položek, které jsou dokladem těžké hospodářské doby, které jsou ještě dokladem krise dnešní doby, ale na druhé straně také obsahuje položky, které nám naznačují, že žijeme v těžkých poměrech zahraničních, že žijeme v době, kdy ohrožen jest světový mír, kdy je potřebí uvažovati o ochraně nejen našeho státu, nýbrž i světového míru. V této době je potřebí pohlížeti na příští rok pod zorným úhlem tohoto rozpočtu, pod zorným úhlem nebezpečí, hrozícího státu, abychom se snažili odstraniti to, co by činilo obyvatelstvo nespokojeným, a naopak provedli všechno, co by nás spojovalo k jednomu velikému cíli, to jest k obraně státu, a na druhé straně k velikému cíli, jímž je obrana světového míru.

Pod tímto zorným úhlem vzpomínám dnes jménem čsl. strany lidové, již mám čest zastupovati, právě toho muže v prvé výročí jeho volby, který byl zastáncem světového míru, který byl vždy zastáncem klidu, který byl zastáncem velké vnitřní práce a ji vždy podporoval, kterého jsme my čsl. strana lidová se svým p. ministrem Šrámkem tak důkladnou, jednotnou a ucelenou prací vždy podporovali a prováděli všechny práce před jeho volbou - pana presidenta republiky dr Edvarda Beneše. Ano, vzpomínám ho právě proto v dnešní den, poněvadž za tuto práci dostalo se našemu vůdci ministru Šrámkovi tolik urážek, tolik přímo útoků v některých časopisech, ba dokonce takového podezřívání, že bylo nutno, aby se ozval člověk ne s naší strany, nýbrž se strany zcela jiné, která je diametrálně na jiném konci, pokud se týká našeho náboženského a světového názoru, aby ho vzal v ochranu a prohlásil veřejně o něm ve dvou článcích - to je p. ministr Bechyně - že za tuto práci musí mu býti a bude mu československá republika a československý národ opravdu vděčný. (Tak jest!) Vzpomínám p. presidenta dr Beneše a mohu říci docela otevřeně a jasně, že nejvyšší hodnost nezměnila tohoto pracovitého, tohoto klidného a skromného muže v ničem. Zůstal houževnatým pracovníkem na svém nejvyšším místě, zůstal strážcem klidu a pokoje, zůstal člověkem, který byl smiřovatelem stran, ať politických nebo také v jiném ohledu, zůstal prozíravým státníkem v mezinárodním ohledu, zůstal tím, čím byl.

Jeho činnost dá se docela krátce naznačiti několika hesly: armáda, Morava, a při tom osobní úmyslná návštěva posvátného Velehradu a jeho veliká řeč o významu křesťanství a mravní síle Slovenska, Liberec - to všechno mluví jasnou řečí. Ani dnes, v této chvíli nemáme my jiného přání, než aby Bůh mu žehnal v této jeho práci a provázel ho velikým zdarem.

Vzpomínám v tento den výročí první volby také presidenta Osvoboditele Masaryka. Přiznávám se otevřeně a jasně, že jsem byl jeho stoupencem už v dobách studentských, ačkoliv jsme si diametrálně v náboženském a osvětovém ohledu byli vzdáleni, vždy a všude v jeho houževnaté práci a kritice, ale co jsem u něho nejvíce cenil, byla jeho osobní kritika sama sebe. A hned před volbou nového presidenta, kdy celé veřejné mínění žádalo, aby setrval, když politické strany žádaly, aby setrval na svém místě, kde dokonce všude bylo mluveno, aby setrval, kdy mnozí v jeho věku toužili a se horšili, když jim nebylo toto místo nabídnuto, Masaryk-Osvoboditel byl kritikem své osoby a působnosti, on sám nejen uznal, nýbrž vnutil mínění, že v tomto stáří nemá již tolik síly, aby mohl svědomitě, jak to vždycky hlásal, vésti náš stát v těžkých dobách, on měl tolik autokritiky, že ustoupil klidně se slovy: "Dá-li Bůh, budu ještě pozorovat léta, jak to děláte," a končil slovy: "Bůh vám pomáhej!"

Ano, těchto dvou velikánů našich dějin vzpomínám jménem československé strany lidové také z toho důvodu, že měli-li jsme vždy na všech místech velmi srdečný poměr k presidentu Osvoboditeli, máme ještě srdečnější k nynějšímu presidentu dr Benešovi, abychom prováděli jenom to, co nám velí naše křesťanská morálka, mravnost, úcta k hlavě státu a úcta k celému státu a jeho vedení.

Přecházím k dalšímu předmětu své řeči a navazuji zase na řeč presidenta Osvoboditele Masaryka. On kladl si otázku, jaký má doopravdy býti politický program moderního Čecha, a na tuto otázku hledal odpověď v dějinách. Je potřebí pochopiti pravý smysl dějin, je třeba pochopiti, v čem spočívá smysl našeho národa. Ve svých spisech to znázornil velmi krásně slovy: "Věřím s Kollárem, že historie národů není nahodilá, nýbrž že se v ní projevuje určitý plán Prozřetelnosti a že tedy jest úkolem historiků a filosofů, úkolem každého národa, ten světový plán postihnout, místo své v něm poznat a určit a podle toho poznání co možná s nejplnějším a nejjasnějším vědomím postupovati při vší práci, i politické." Nebo dále píše: "Národ český měl a má své zvláštní kulturní, své zvláštní světové poslání; je však úkolem nás žijících, hledajících, bojujících, abychom si smysl našeho historického úkolu co možná určitě a jasně před sebe představili."

Tam viděl president Osvoboditel cíl našeho národa, cíl lidstva. Myslím, že toto jeho stanovisko plně souhlasí a souhlasilo se stanoviskem naším, že Prozřetelnost určí lidstvu určité úkoly ve svém velikém plánu, že určí také našemu národu veliký úkol a že si ho musíme býti vědomi. Tento úkol spočívá ve veliké mravní spolupráci nás všech, kteří jsme v československém státě. Po světové válce se zdálo, že otázka, která je nejlepší forma státu, je rozřešena, a to ve prospěch demokracie, jež měla spočívati na politických stranách. Než už tehdy ozývaly se hlasy na všech stranách a působilo potíže řešení nové státní formy, objevil se systém totalitní a pak t. zv. diktátorský, nehledě ani ke komunismu, jenž po celou poválečnou dobu vytrvale hlodal na základech lidovlády, demokracie. K tomuto příboji velkých myšlenek o totalitní vládě a také o diktátorské vládě musily samo sebou zaujmouti své stanovisko politické strany, poněvadž tím zaujaly také stanovisko k demokracii nebo proti demokracii. Politickým stranám nemohlo býti tajno, že příliš zjevné vady demokracie se musí buď napraviti anebo že demokracie padne sama sebou, že se musí hledati cesty k nápravě nikoli bojem proti sobě, nýbrž spoluprací, že se musí hledati tato spolupráce ne na cestě třídní politiky, nýbrž na cestě - řeknu to otevřeně - křesťanského souručenství, t. j. spoluprací a spolučinností, ať to nazvete státním souručenstvím nebo souručenstvím národním.

A podívejte se, jak to dopadlo. Podívejte se na Itálii. Za chvilku zástupce socialismu udělá tam diktaturu státu sice nestrannou, ale já ji vždycky nazývám diktaturou královskou.

Podívejte se do Německa. Slavný senáte, otevřeně vám řeknu, že to byl biskup německý, který docela jasně konstatoval - jmenovat ho nebudu - že kdyby se německé strany, soč. demokraté a centrum, nesmířily, bude v Německu po demokracii a přijde Hitler. Strany se nesmířily, nepracovaly spolu a dnes je tam tato nesvoboda, tak řečená diktatura německé rasy, která v Německu řádí tak, že o svobodě v Německu není možno mluviti. (Sen. Mikulíček: Ilegálně se domlouvají katolíci s komunisty, ale dnes se dohodnouti nemůžeme!) S vámi se vůbec není možno dohodnouti. Svatý Otec Pius XI. řekl, že se bude dohodovati i s čertem, půjde-li o nesmrtelnou duši, ale vy jste mnohdy horší než ten čert. (Výkřiky sen. Mikulíčka) S vámi se již dohodujeme 18 roků a ještě se nemůžeme dohodnouti. Bijeme se pořád, já jsem zde 18 roků, vy jste zde 18 roků, a pořád se nemůžeme s vámi dohodnouti. (Sen. Kreibich: Tak do koncentračních táborů!) Chraň Pán Bůh, tam byste dělal stejnou nedobrotu jako děláte bez nich. (Sen. Kreibich: V Německu se dohodli!) Nedohodli se, je to planá pomluva, katolíci na tomto poli odmítají jakoukoli dohodu. (Hlasy: Vždyť se tam dohodli!) Nedohodli. Je to pomluva, která byla odvolána, kardinál Faulhaber ji odvolal a uveřejnil to ve všech novinách.

Stejně je to také v Rakousku. Tam to šlo zase na jiné cestě, tam byla zavedena diktatura křesťanská; rozhodně s našeho křesťanského, lidového stanoviska ani s tím nesouhlasím. Také tam bylo voláno, aby se spojili, aby se sjednotili křesťanští sociálové se sociálními demokraty, ale na obou stranách nebylo pochopení, a výsledkem bylo zavedení diktatury křesťanské, která rovněž neodpovídá mravním zásadám svobody lidu podle křesťanského názoru světového. (Sen. Zmrhal: Kardinál Innitzer ji posvětil!) Jestli jí požehnal, učinil to za svou osobu, ale ne za katolickou církev. (Sen, Zmrhal: Za církev!) To ne! Bylo tu jasně řečeno, že co udělá jednotlivá osoba, za to nemůže nikdy odpovídati celek.

Stejně to vidíme ve Francii, kde se také jednotlivé strany nemohly dohodnouti, nemohly prováděti sociální program, a výsledkem je lidová fronta. Prosím, já vám docela otevřeně prohlašuji, že mám positivní, kladné stanovisko k lidové frontě, doufám, jestli se páni komunisté dají na pokání a polepší, že i tam to docela dobře půjde, ale oni se dosud na to pokání nedali a ministerskému předsedovi při každé příležitosti ukazují čertovy rohy. (Sen. Mikulíček: Vy jste je fotografoval?) Pravda, že mám fotografický aparát, horší by bylo vás fotografovat!

Tedy vidíte, že myšlenka demokracie podlehla a podléhá nesrovnalostem v politických stranách, poněvadž tyto politické strany v okolí našeho státu, docela otevřeně to pravím, hledaly sebe, nehledaly stát, nehledaly blaho občanstva, nýbrž jen a jen sebe. Pocítilo to také československo, cítí to dodnes, ač se chlubíme svými svobodami a máme právo se jimi chlubit, poněvadž jsme opravdu ještě svobodnějším státem než samo švýcarsko, jsme nejsvobodnějším státem v celé Evropě. I u nás sice zapustila demokracie dosti silné kořeny, ale zcela silné nejsou.

Stanovisko lidové strany je a bude vždy podle Šrámkova hesla, které se stalo od počátku základnou spolupráce v našem státě: Dohodli jsme se, že se dohodneme. Chceme na základě tolerance náboženské udržování národní jednoty, celistvosti státu, jednoty státu, jeho suverenity, věrnosti k ústavě. Chceme docela klidně vždy býti a budeme věrni demokracii. Zavrhujeme jakékoli abstraktní totalitní pojetí státu, které z něho činí nějaké božstvo. Chceme za spolupráce všech stran, bez rozdílu směrů sociálních, bez rozdílů směrů náboženských i bez rozdílů směrů národnostních pracovati k tomu, aby v našem státě pravá lidovláda čili demokracie se uplatňovala. (Sen. Mikulíček: Doporučoval pan Stašek stavovský stát?) Prosím ano, ale doporučoval jej v hospodářských otázkách. Doporučuji panu kolegovi, aby si přečetl Quadragesimo anno, že o politice... (Výkřiky sen. Mikulíčka.) Račte mě nechat domluvit! V okružním listě Quadragesimo anno není o politickém vedení státu ani slova, naopak se doporučuje, aby vedení státu bylo demokratické, na základě tajného hlasovacího práva. Ale něco jiného je vedení hospodářské, to je něco zcela jiného, a to je náš program. My jsme byli od počátku pro jednu komoru politickou a jednu hospodářskou, aby se doplňovaly, by hospodářský senát doplňoval politickou sněmovnu ve společné práci. Tedy pan kolega Stašek mluví úplně správně jak podle encykliky Quadragesimo anno, tak podle programu lidové strany. (Sen. Zmrhal: A jak to, že máte oposiční stranu Kdovou?) Vy ji máte v Rusku také. My ji necháme na životě, ale vy ji v Rusku posíláte do žaláře a tam ji střílíte. Tedy pozor na to! (Sen. Krejčí: Až dojdou zelené prachy, bude po straně! - Sen. Mikulíček: Tak Stasek nepojede do Ruska?) Byl by také hloupý, aby tam jel, leda za vašeho doprovodu, kdybyste mu zapřísáhli opravdovou ochranu, ale já sám bych vám a vašemu slovu o ochraně nevěřil. (Sen. Mikulíček: Jak vás znám, vás bych ani do ochrany nevzal!) Já s díky přijímám.

Jsme pro spoluúčast všech politických stran, které chtějí spolupracovat, a proto zde slavnostně odmítám všecky ty útoky ne té či oné politické strany, nýbrž těch činitelů a pisatelů v novinách ať z té či oné strany, že bychom chtěli vyloučiti na př. republikánskou stranu z vládní většiny. To je nás zrovna tak daleko jako země od viditelného nebe. Naopak, rádi bychom viděli, aby ve vládní většině v zájmu státu a ochrany světového míru a odstranění války zůstala pevně nejen republikánská strana, nýbrž aby tam také byla strana národního sjednocení a strana rudová; a chtějí-li páni z Henleinovy strany uznat stát, jeho celistvost a nekoukat za hranice, je jim cesta ke spolupráci volná. (Sen. Sechtr: Ty to dostaneš, počkej, jako já jsem to dostal!) Nedostanu.

Tedy odmítáme s největší důrazností stejné mluvení jednotlivých činitelů na př. v republikánském tisku a v tisku národního sjednocení, aby se tady nějak zdůrazňovala diktatura, ne sice královská, ne diktatura rasy, ne diktatura křesťanského Rakouska, ani krvavá diktatura španělská, nýbrž nová, moderní diktatura československé republiky, diktatura jedné strany, poněvadž má 67 mandátů, jako by ty ostatní strany měly určení: Já budu bydlit v zámku, v paláci, a vy ostání v podruží a v nájmu kolem mne, abyste mi pomáhali.

Slavný senáte, já to tu nemohu rozbírat, ale tento článek (ukazuje noviny), který je ve.Večeru" podepsán J. B. "Nesneseme dvojí koalici", to jasně ukazuje. Pořád a pořád se píše: Máme 67, ty mají 42, ti tolik a ti tolik. Těch 67 není schopno udělat vládu, těch 42 také ne a ti ostatní také ne, nýbrž jen společnou prací. Tak proč psát: My jsme pro demokracii, ale... Jsme pro spolupráci, ale... Jsme pro to, ale... My jsme pro svobodu, ale my budeme poroučet. To musíme s největší rozhodností odmítnout a prohlašuji jasně a otevřeně: Myslím, že ani vůdcové republikánské strany s tím nesouhlasí, a kdyby dnes žil Švehla, s nímž jsem byl v nejlepších a mnohdy i důvěrných rozhovorech, s nímž jsme si řekli vzájemně mnohdy i dosti trpkou pravdu a jehož vděčně dnes vzpomínám v opravdové vřelé vzpomínce, ten by to za žádnou cenu netrpěl. Neodsuzuji republikánskou stranu, protože naopak mohu říci, že mnohým to je velmi nepříjemné. Je prostě výmyslem, že socialisté a katolíci pomýšlí na vytvoření rudo-černé koalice bez agrárníků. Matematická skutečnost ukazuje jasně, že není ani to možné, ani ono, nýbrž spolupráce nás všech na základě křesťanského souručenství: Dohodli jsme se, že se dohodneme - bez jakéhokoli "ale". (Sen. Zmrhal: Ale není jen matematická demokracie, je také autoritativní!) Prosím, ano, ale musí býti při tom také matematická, poněvadž není-li matematickou, jde za pár dní zpět. To se jasně ukázalo s určitou... (Sen. Zmrhal: To je matematická demokracie!) Já o tom nechci mluviti docela otevřeně, podpisuji to, poněvadž nemám chuti přilévat oleje do ohně.

Kdyby tedy skutečně nám záleželo, aby byla černo-rudá nebo rudo-černá vládní většina, pak bychom s radostí musili uvítati takové články, které se píší, aby rozbití nastalo co nejdříve, abychom pak na rozbitém mohli stavěti něco nového. To odmítáme, poněvadž máme před očima stát, jeho záchranu, světový mír a nepřejeme si toho za žádnou cenu a volám ke směrodatným činitelům, aby v tom ustali, aby začala spolupráce nás všech k velikému státnímu cíli.

Myslím, že můžeme býti spokojeni s tím, co máme. Sám jsem se osobně přesvědčil na svých cestách po Evropě - a projel jsem několikráte celou Evropu, není jediného státu, abych tam nebyl třikrát až sedmkrát - že to psaní v politických našich časopisech určitých stran způsobilo, že směrodatní státníci a činitelé se přišli k nám na tu demokracii podívat. Zvláště letošního roku byla jich zde řada, se dvěma jsem sám mluvil, a co píše na př. "Washingtonská pošta" v článku svého dopisovatele Boutona. Zde se píše: (čte): "československo splnilo naděje v ně kladené a uctilo hojně Ameriku, která mu stála u kolébky. V Praze je Wilsonovo nádraží, Wilsonův pomník. Demokratické zásady jsou v Československu důsledně prováděny, což nutno tím více oceniti, jelikož má rasové menšiny". - Jako zajímavost Bouton uvádí povinnost občanů k volebnímu aktu. "československá demokracie je t. zv. autoritativní demokracií. Parlament má rozsáhlou moc, může přehlasovat i presidentské veto. Proti vůli parlamentu nelze ničeho provésti. V Československu nelze mluviti o maskovaném diktátorství."

Pak popisuje Prahu atd. a podotýká: Československo jedná s menšinami vzorně. Z 22 stížností Henleinových, předložených Společnosti národů, ani jedna nebyla uznána za oprávněnou".

Dále nebudu uváděti tyto věci, poněvadž by zdržovaly. Tedy vidíte, že za hranicemi jsme svou demokracií, svou lidovládou vzbudili pravý obdiv, a je na nás, politických stranách, abychom zde pod zorným úhlem našeho rozpočtu otevřeně si to řekli ať z té nebo oné strany jak v politických, tak i hospodářských a sociálních věcech, a abychom si řekli: Dohodli jsme se, že se dohodneme.

Otevřeně jsem to řekl v zahraničním výboru, že socialistické strany již to uznaly a přiznali naši sociální činnost a také svou chybu v osvětovém ohledu, ale bohužel v občanských, nesocialistických stranách se nám to ještě nikdy neřeklo tak otevřeně a jasně, aby spolupráce byla opravdová a upřímná.

Stejně naše zahraničí bylo nedávno předmětem velké diskuse, takže bylo třeba, aby se politické strany obou sněmoven dokonce dohodly o prohlášení o zahraniční politice, které vyznělo v tom smyslu, že politiku zahraniční není třeba měniti nikde a v ničem.

Slavný senáte! Naše zahraniční politika by se mohla asi tak naznačiti slovy: Paříž- Praha, jako sídlo Malé dohody, Moskva. Proti tomu je směr Paříž-Berlín-Řím-Varšava -Praha bez Moskvy. Každý, kdo zná dějiny, musí rozhodně být a zůstat přítelem jediné - nebudu se šířit proč a jak - směrnice, totiž Paříž-Praha-Malá dohoda-Moskva.

Paříž je střediskem obrany světového míru. To neupře Paříži a Francii ani její největší nepřítel. Malá dohoda, která povstala z t. zv. revisionismu a odporu proti navrácení Habsburků do Rakouska, stala se dnes uznanou velmocí. Je tak silnou velmocí a obhájkyní světového míru, že se to uznává v celém světě. Moskva přestala vyvážet komunismus jako vývozní artikl za hranice, ten se už prodává jenom ze zbytků u nás, ve Španělsku a jinde a už se křičí: kupujte, nebude! Tedy já už tím také účtuji přímo a otevřeně s výčitkou národně-socialistických a agrárních novin, že prý je šrámek bolševik, jak to tu bylo také p. místopředsedou Klofáčem řečeno, a že drží s bolševismem; já chci s touto výčitkou, ne vaší, ale těch nesocialistických stran vyúčtovat už trochu rázným způsobem.

Jak se na to díváme? V Rusku nastoupili cestu - výslovně to říkám - demokracie, sice trochu radikální, ale už je to demokracie, a při tom jistě cestu obhájce světového míru. S tím bude i p. kol. Mikulíček se mnou souhlasit. (Hlasy: Je moc spokojen! - Sen. Mikulíček: To mne ženete do pěkného souručenství s vámi!) Prosím, to ještě není souručenství, jenom že budete se mnou souhlasit a nebudete na mne pokřikovat. (Hlas: On se tak rychle nemůže rozhodnout!) Nechám mu jako tomu odsouzenci k smrti pár dní na rozmyšlenou. (Sen. Mikulíček: Rozhodnutí je těžké, vždyť to není na chvilku!)

Nemůžeme se jinak od tohoto směru uchýliti, tím méně, že Moskva je slovanská a slovanskou zůstane. Jako student jsem byl vždy stoupencem presidenta Osvoboditele, tehdy profesora Masaryka v jeho práci a postupu, ale nesouhlasil jsem tehdy s Kramářem, že Rusko je naším spasitelem. Říkal jsem zcela určitě, že jsme ve starém Rakousku národně lépe zabezpečeni, než bychom byli v carském Rusku, jak se jasně ukázalo na Polsku. Za to jsem zase souhlasil s prof. Masarykem, že v Rusku musejí nastat jiné poměry, a docela jsem to také očekával. Ovšem neočekával jsem, že to skončí tak strašně, jako to skončilo; to zavinila částečně Dohoda, že neužila prostředků k zamezení toho, co se tam všechno stalo. Dnes je ovšem Moskva zcela jiná, dnes je nám i národnostně bližší než kdokoliv jiný, i než to carské Rusko, a je nám tím více blízká, že je, jak jsem již řekl, obhájcem světového míru. To jsou jasné o otevřené důvody.

Proč jsme byli a jsme pro spojenectví s Ruskem, ač komunismus odmítáme, jako jsme jej odmítli, na celé čáře? (Sen. Malík: Ale prvním komunistou byl Kristus!) Ale takovým, pane kolego, že když k vám půjdu a řeknu: Já nic nemám, vy vytáhnete hodinky a peníze z kapsy a dáte mi je, ale ne takovým: Já k vám půjdu, vy máte hodinky a já ne, vezmu si tedy vaše. (Sen. Malík: To je obehraná písnička!) To je obehranější, co vy mi říkáte. Prostudujte si Písmo svaté, jak manželé přinesli dary sv. Petrovi, ale přinesli polovinu a polovinu schovali, a co se jim stalo, víte! (Sen. Malík: No, tak vidíte!) Tedy buď darovat svobodně a všechno, anebo část, ale nelhat a ne být komunistou jen vůči tomu, kdo má soukromý majetek. My jsme zastánci soukromého majetku. (Sen. Malík: Co vám ukradl který komunista?) V Rusku toho nakradli dost. (Hluk. - Různé výkřiky.)