Místopředseda dr Heller (zvoní): Pánové, prosím, zanechte diskuse.

Sen. Rýpar (pokračuje): Na to jsou sociální zákony, aby se to řešilo. My jsme hlasovali pro všechny sociální zákony a pro pozemkovou reformu, ovšem jsme pro to, aby se prováděly zákonitým způsobem pod státním dozorem a nikoliv násilím a nastolením násilné vlády. (Sen. Zmrhal: To se dělalo na základě zákona!) Ale v Německu se to všechno dělá také na základě zákona, ovšem neříkám, jak ty zákony vznikají. (Sen. Zmrhal: Ale v Německu nevzali nic ani Kruppovi ani velkostatkářům!) Ale za to vzali všechno církvi katolické.

Jak jsem již řekl, dosavadní směrnice zahraniční politiky zůstává a my jsme pro ni, ačkoliv se domáháme, aby nastalo co nejbližší spojení s Polskem a aby Polsko přišlo mezi státy slovanské. Jsme pro to, aby nastala nejlepší spolupráce s Německem, poněvadž jsme a byli jsme sousedy, spolupracovali jsme a spolupracovat budeme. Berlín dal - ještě se o tom zmíním - velmi dobré napomenutí straně Henleinově a Němcům, jak se mají u nás chovat. Máme také s Německem nejlepší obchodní styky, lepší než s Francií nebo Malou dohodou. Stejně má Německo větší obchodní styky s Moskvou než s jinými státy, a jsem jist, že kdybychom Francie a my - to uvádím jen mimochodem - vystoupili z tohoto spojenectví, že bude hned ein Sprung von Deutschland nach Moskau. (Různé výkřiky.) Vždyť Němci tam byli před námi a když se rozešli, šli jsme tam my. Baltické státy jasně naznačují, že by tam Německo hned chtělo. V časopisech baltických států byla dokonce pronesena myšlenka, že boj proti nám a Francii pro spojenectví s Ruskem se vede jen proto, aby se Moskva s námi rozešla a aby tam místo nás mohlo skočit Německo. (Sen. Zmrhal: Ale to bylo jiné Německo!) Toto, hitlerovské.

Pokud se týče bolševismu, jsem přesvědčen, že se to nemá dělat tak, jak to dělá Stalin v Rusku. Bolševismus se nemá přemáhat násilím, nýbrž sociálními zákony, charitativní křesťanskou prací, t. zv. zákonitým odstraňováním hospodářských, majetkových a jiných protiv.

Vůbec se divím, že ještě mohou z těchto věcí povstávati v tisku diskuse a že se mohou tak nepatrné věci vytýkat.

V "Rudém právu" a částečně i v "Právu lidu" jsem četl výtku, že se dovoluje takovým a takovým způsobem psát. Týkalo se to pastýřského listu biskupů. "Venkov" zase nám vytýkal, že prý jsme spojeni s těmi a těmi, a páni biskupové hovořili to a ono. Všechno toto psaní děje se jen za tím účelem, aby se rozvracelo naše jméno a čest za hranicemi. "Venkov" uveřejnil z biskupského listu jen část, věroučnou část neuveřejnil, takže opravdu když jsem to četl, divil jsem se, že něco takového může udělat strana, která byla nazvána největší katolickou stranou. Jak jsem řekl, celý pastýřský list nebyl uveřejněn, jen určitá část, právě ta věroučná uveřejněna nebyla. U "Práva lidu" bylo zase vytýkáno, že list je proti socialistickému směru a že jsme v souručenství. Pastýřský list se netýká politiky, my jsme povinni docela klidně říditi se tím, co předpisuje mravouka a věrouka katolická, ale v cestách máme úplnou volnost. Naznačil jsem jasně, že sám papež Pius XI řekl, že by se spojil i s komunisty, kdyby šlo o záchranu nesmrtelné duše. (Sen. Krejčí: Co se nehodí Vranému do krámu, je víra a mravnost!) Ano. - Slavný senáte, myslím, že naše stanovisko je v tom ohledu jasné, chceme, aby se toto spojenectví v hospodářských věcech rozšiřovalo na všechny ostatní státy.

Přecházím k další věci. Nejsem pesimistou, jsem stoupencem presidenta Beneše, který jasně řekl, že válka nebude. Malá dohoda zůstává přes všechna přání a snahy odpůrců jednotná. Právě se v Polsku provádí sblížení s Rumunskem a já jsem přesvědčen, že na] stane také sblížení mezi Rumunskem, Jugoslávií a Ruskem. Paříž se stala a je stále sídlem mírových snah. Dále vidíme zvláštní obrat v Anglii. V minulé schůzi, zdá se mi, při rozpočtu nebo při zahraniční rozpravě, jsem zde pronesl větu: Róma aeterna, Anglie sempiterna - Řím věčný, Anglie pro věky, to znamená, že v Římě velmi těžko mění u Vatikánu nějaké věci a že také, když něco rozhodne Anglie, je to rozhodnutí velmi důležité, vážné a pro věky. Tehdy přistoupila Anglie do Společnosti národů a dnes přistupuje, jak zde již bylo uvedeno, prohlášením zahraničního ministra Edena také k obraně světového míru, a tím se staví nejen, jak řekl právě předešlý řečník místopředseda Klofáč. za státy, s nimiž má smlouvu, nýbrž také za státy, s nimiž smlouvy nemá, a mezi nimi, jak se vykládá, je na prvém místě také Československo, které by mohlo býti napadeno Německem. Já čtu dobře a pozorně takové zprávy, přečtu si je někdy i třikráte a zjistil jsem, že v této zprávě a výkladu jest ještě malá vada, malá chyba, malý nedostatek. Pan ministr zahraničí Eden vykládá tam jasně, že se vynasnaží, aby toto své stanovisko mezi ostatními politiky prosadil. Mluvil jsem s jedním významným činitelem v Anglii o těchto věcech, a ten mi jasně řekl: tím jste sami vinni, poněvadž ve vašich časopisech, zvláště německých, píšete o své republice takovým způsobem. Teprve nyní návštěvami z Anglie nabývá v Anglii převaha pro vás a je potřebí, abyste své stanovisko jak svým tiskem doma, tak svou spoluprací s Anglií za hranicemi upevnili, aby Anglie o vás více věděla, o vás se více starala a vás také ve svoji ochranu přijala. - Jsem přesvědčen, že touto prací se podaří i Anglii dostati jasné a otevřeně do sféry obrany míru, nejen pokud se týká západních států, nýbrž i pokud se týká států středoevropských, a že válka, zdá se mi, podle toho je nemožná; může ji sice někdo začíti, ale prohrál by ji za tohoto stavu věcí na celé čáře. Proto věřím v myšlenku míru a prohlašuji jménem čsl. strany lidové, že budeme vždy pracovati na této myšlence, že budeme dále pracovati pro mír a pro obranu státu.

A zde se dotýkám otázky silné armády. Prohlašuji jasně a otevřeně: Byli jsme od počátku, kdy jsme vstoupili do této sněmovny, stoupenci myšlenky, že Společnost národů nemůže nás sama zachrániti, že je potřebí obrany státu.

Nevěřili jsme v možnost světového míru, v t. zv. humánní myšlenku mírovou, heslo, které se šířilo, že bude 100letý mír. Hájili jsme vždy nutnost obrany státu. Bohužel nenašli jsme pochopení a když odešla národní demokracie z vládní většiny, to je pan dr Kramář, zůstali jsme osamoceni. Této myšlence jsme věrni i dnes a pravíme: Československo musí míti silnou, velikou armádu, úplně nestrannou, v níž politika nemá vůbec co mluviti, úplně na politice nezávislou, a také chceme, aby tato armáda byla uhájena před jakýmkoliv útokem s kterékoli strany.

Proto nechápu, jak se může při volbách panem ministrem poslat takový dopis, jako se to stalo v Budějovicích. Nectíme takové věci a řekněme si otevřeně: Naše armáda musí býti pevným nástrojem pro celý stát, ale nikoliv pro politickou stranu.

V této myšlence také pracujeme otevřeně a jasné t. zv. branností v našem československém Orlu, takže se nám dostalo opravdového uznání ne od časopisů nám blízkých, nýbrž v "Národním osvobození", že v brannosti pracuje na prvním místě Orel, který při posledních závodech ukázal opravdovou schopnost v této věci.

Bylo zde řečeno ze sudetskoněmecké strany p. prof. Brassem, že se u nás provádí čechisierung a odstranění t. zv. Sprachinsel. Vyjmenoval také některé školy, kolik je tam dětí německých. Ale neřekl, zda tyto německé děti byly donuceny do těchto škol choditi. To nám neřekl. Já vím zcela určitě, že nebylo donuceno ani jedno dítě, nýbrž že děti tam chodí dobrovolně, aby se naučily česky. Stát má právo, aby tyto kraje - již jsem to zde jednou řekl - podle křesťanské mravnosti, které poněmčením byly českému národu vzaty, byly zase národu vráceny.

Pan kol. Brass, universitní profesor, vyjmenoval také určitá místa. Já bych mu uvedl svůj vlastní kraj hranický. Byl jsem v septimě r. 1902, kdy Hranice byly dobyty. Prvním českým starostou byl dr Šramota - nebudu líčiti tento boj. Jděte se podívati do Hranic, kde nebylo na nikoho sáhnuto, nikomu ublíženo, uvidíte, že tam vůbec není Němců. V Lipníku jsme musili postaviti českou reálku. Ačkoliv nebylo na nikoho sáhnuto, není tam tolik Němců, aby si tam mohli otevříti obecnou školu.

Uvedu další markantní případ. Nejkrásnější to bylo v Kateřinkách u Opavy. (Výkřiky sudetskoněmeckých senátorů: Kde?) Kathrein. To byla úplně poněmčelá obec, a hleďte, co se tam stalo? V týdnu po převrate téměř všecky děti z německých škol samy bez vědomí a dovolení svých rodičů utekly do české školy, takže je tam dnes jenom troj-třídní německá škola.

Sám jsem vyučoval na Schulvereince. Pánům z německé strany řeknu jasně a otevřeně: Byl jsem udán, že prý nevyučuji náboženství německy. Přišel mne pan inspektor kontrolovati. Abych mu ukázal, jak to s tou němčinou je, dal jsem napsati žákyni, která uměla nejlépe německy, "Vater unser" na tabuli německy, a když to napsala, pan inspektor vzal klobouk, odešel a řekl mi: Za takovéhoto stavu němčiny není vám možno, abyste náboženství německy vyučoval.

Tedy vidíte, že se vám v ničem neubližuje, ba naopak, že máte větší svobodu než kdekoliv jinde, jen bych si dovolil zdůrazniti to, co praví Berlín k prohlášení a projevu pana ministra dr Krofty. Ministr dr Krofta právem prohlásil, že Němci, mají-li se považovati za druhý státní národ a k tomu se přiznávati, musí spatřovati v Československu svůj opravdový domov. Nevím, zdali "je považování Československa za opravdový domov, když prohlásil pan universitní profesor a státní úředník: A kdyby nám to rozkázal ministr školství a ministr vnitra, abychom psali československý s "č", my to psáti nebudeme a budeme to psáti s "tsch". Kdyby to řekl v Německu, šel by do koncentračního tábora, kdežto u nás se mu nestane nic, budeme na klidném základě spolupracovati dále.

Na konec bych prosil, aby pan předseda vlády pokračoval v tom, co již začal, aby se Moravě a Slezsku dostalo toho, co jim patří s ostatními zeměmi, jak byly tyto požadavky ve slyšení u předsedy vlády dne li. listopadu 1936 předneseny, a to: 1. převzetí zemských zemědělských škol do státní správy, 2. postátnění zemských škol středních, 3. zvýšení státní subvence zemskému divadlu v Brně, divadlu olomouckému a ostravskému, 4. převzetí zemských slezských drah, 5, inkamerace okresních silnic moravsko-slezských, vyúčtování přeplatků na učitelské platy z let 1922 až 1925, zastavení ročních srážek 3 mil. Kč na přirážkovou zálohu 41 mil. Kč, převzetí osobních nákladů na agrární operace státem, spravedlivý podíl země na veřejných dodávkách, zrušení 23%ního příspěvku moravských obcí na učitelské platy bez zatížení země. Pan předseda vlády slíbil toto dne 16. listopadu t. r., když byla u něho konána schůze s p. přísedícím zemského výboru. Dosáhlo se konkrétních výsledků, což zde s opravdovým díkem za Moravu a Slezsko kvituji, a prosím dále, aby v tom bylo pokračováno, aby se Moravě a Slezsku dostalo toho, co jim patří, aby byly stejně podíleny ze státní pokladny, jako jsou podíleny ostatní země. Doufám, že tím dojdeme ke konci.

Pojištění osob samostatně výdělečně činných, malých a menších živnostníků, buď na základech statistických řádně připravených uskutečněno tak, jako by byli pojati do starobního pojištění dělnického nebo přestárlých dělníků. Zde rovněž zdůrazňuji, aby zde již jednou nastala náprava v pojištění živnostníků pro budoucnost.

Připojuji se stejně k požadavku, který zde byl přednesen, pokud se týká starobního a invalidního pojištění zemědělců.

Tím jsem se dotkl hlavních věcí. Dotknouti se ostatních, bohužel, již čas nedovoluje, a proto končím a pravím: úkolem politických stran musí býti pod zorným úhlem dnešního rozpočtu pro nový rok skutečně obhájiti naši republiku za hranicemi, její úctu zvětšiti, omeziti hněvy, které vzájemně jsou, krotiti je v našem tisku podle nejzazších možností, pracovati k vzájemné důvěře, sbližovati, sjednocovati, pracovati k upevnění demokracie a tím také ku blahu všech občanů bez rozdílu.

Budeme hlasovati, jako jsme hlasovali po všech 18 let, pro celý rozpočet beze změny. Činili jsme tak, když jsme byli v této síni v oposici, a tím více nyní jako vládní strana. Končím slovy vánočního pozdravu: Sláva na výsostech Bohu a pokoj na zemi lidem dobré vůle! Toť uznání, podle slov presidenta Osvoboditele, Prozřetelnosti, toť činnost rozumu. Snažme se, abychom tuto spolupráci opravdu provedli pro blaho státu a blaho veškerého občanstva. (Potlesk.)

Místopředseda dr Heller (zvoní): Slovo má pan sen. Nejezchleb-Marcha.

Sen. Nejezchleb-Marcha: Slavný senáte!

Dovolte, abych použil závěrečné naší rozpočtové debaty k několika rekriminacím a abych spíše než útočil na to všechno, co zde bylo řečeno, požádal senát o trochu dobré vůle, která je, podle mého skromného mínění, podkladem spolupráce každé politické vládní většiny.

Já jsem v této budově nastoupil do zákonodárného sboru, do revolučního Národního shromáždění, a přes sněmovnu jsem se sem opět vrátil. Byl jsem svědkem a stál jsem u řady událostí československé politiky. Pamatuji po převratu krásnou idylickou dobu národního souručenství, pamatuji parlamentní i úřednické vlády, býval jsem svědkem dobrých a krásných, nezapomenutelných pohod v naší československé politice a někdy také bouřlivých neshod. Já se na to dívám lidsky. Každý mladý stát a každá politika takového nového státu se neobejde bez určitých omylů a proto musíme býti spravedliví a zejména ke všemu kritičtí.

Já jsem v této sněmovně seděl s nebožtíkem Petrem Cingrem, který svého času před lety podepsal protistátoprávní ohrazení v době, kdy značná část českého národa se o státní historické právo přímo bila s čsl. stranou soč. demokratickou.

České státní právo historické bylo dějinami splněno do poslední písmeny, a nejen v československém parlamentě, nýbrž i v československé vládě zasedali potom ti, kteří kdysi ve splnění a naplnění tohoto historického postulátu absolutně nevěřili. Z nás jim to nikdo nevytýkal, naopak veliký pochod dějin u nás v dobách revoluce všechny nás pojil v jednu odhodlanou československou frontu. Já jsem byl na půdě naší sněmovny svědkem toho, že obchodně-celní politika za starého Rakouska měla v jistých skupinách stále ještě v našem parlamentě obhájce v nezměněné formě, s nezměněnými tendencemi, ačkoliv stará říše Rakousko-uherská se změnila v řadu nových nástupnických států. Tyto státy se nejen decentralisovaly od Vídně, tyto státy si vybudovaly ústavy a zahájily po svém rozumu a podle svých potřeb obchodně-celní politiku.

Byl jsem svědkem zápasu o to, mají-li hranice zůstati úplně otevřeny či nikoliv a má-li býti produkce tuzemská chráněna. Zvítězil proud, který tenkrát začal jíti celým světem, zachvátil také náš stát, a přes všechny protesty a neshody musilo dojíti k tomu tak, jak jsme my na to tehdy nazírali.

Když v celém světě se začala objevovati autarkie a začala útočiti, když se začala uplatňovati zásada směnného obchodu, byli jsme nuceni také 'se přizpůsobiti, třebaže proti tomu v obou našich sněmovnách po celý rok se vedly prudké kampaně. My jsme ten problém vyřešili, poněvadž se dostavil a musil býti vyřešen, a odpustili jsme si všechny omyly, ať byly na kterékoliv straně, a myslím, že jsme učinili dobře.

Byl jsem svědkem zápasu o změnu některých hospodářských a finančních soustav. Je to již tak v lidských myslích i v politice, že názory lidí se liší. Byly skupiny,.které se bály sáhnouti na dosavadní soustavy a přizpůsobiti je novým poměrům, jež se rychle střídaly. Řeknu za svou stranu, že my jsme se toho nebáli, a nakonec se ukázalo, že si pochod věcí vynutil změnu přečetných soustav finančních i hospodářských u nás, a jsem přesvědčen, že tomu bude tak i nadále a že tento vývoj nikdo žádnými protesty zastaviti nemůže.

Je správné, že si nevyčítáme, kdo měl pravdu a kdo se mýlil. Máme přece mnoho jiných starostí, než abychom plýtvali výtkami, že ten na to nazíral tak a ten onak.

Byl jsem svědkem prudkých kampaní a zápasů o devalvaci naší koruny - jen si vzpomeňte té éry - a ukázalo se, jak jsme říkali a psali, že závislost našich finančních a měnových věcí na zahraničních měnových a finančních událostech nás přinutí, že musíme jíti tak daleko, jak bude třeba. Byli lidé, kteří měli pravdu, když volali po devalvaci, a byli lidé, kteří neměli pravdu, když se jí bránili. Mohu říci, že všechny obavy, že devalvace vnese chaos do našich finančních poměrů - jak je to uloženo v análech naší žurnalistiky - a že zničí poctivé jmění milionů občanů, jejich úspory, byly zbytečné, naopak průmysl a jeho odbyt, na němž závisí existence slušné poloviny našeho národa, našich dělníků, byl devalvací jen posílen. A jestliže se dnes jedná o rozmnožení drobných mincí, nevidím v tom nic jiného než určitou devalvaci potichu. V politice jsme již několikrát prodělali tolik věcí, jedenkrát jsme upravovali kongruu a doufám, že ještě v tomto revolučním shromáždění, páni, pozdější arcibiskup Stojan nám přišel poděkovat a národ ani nevěděl, že jsme to upravili. Pak jsme upravovali kongruu za jiného seskupení politického a byly z toho takové půtky a šarvátky, že ještě dodnes je tu a tam slyšet na schůzích od řečníků název "kongruová koalice".

Ještě před několika lety se myslilo na mnoha místech, že všechny sporné otázky ve světě vyřeší Společnost národů a že nebude třeba žádné pronikavější obrany státních hranic. Nechci činiti výtky, pánové, ale ať nejsou cudnými ti, kteří s tohoto místa mluvili pro milici, kteří chodili soustavu milice studovat do Švýcar a kteří, nemýlím-li se, podávali návrhy, že stačí, když bude milice. Je to lidské, že se mýlili, když sázeli všecko na jednu kartu, že je možná Společnost národů a že různé sklony národů se dají vyřešiti papírovým ujednáním, i když se tomu říká Společnost národů. (Předsednictví převzal místopředseda Donát.)

Pan kol. Rýpar nám zde vyprávěl, jak projel všecky státy evropské. Nevím, byl-li v Rusku. Cestuji také hodně, a když člověk jede 100 hodin rychlíkem a lodí a vidí ten ohromný chaos národů, náboženství, tradic a když tohle ví, potvrdí, že lidé nejsou anděly. A upřímně vám řeknu, jsem jedním z lidí, kteří násilí odsuzují a nenávidí, ale musím prohlásiti, že nevěřím, že se dostaví ve světě taková kultura, aby vyvážila nějakým způsobem takové spory z choutek imperialistických. Ale, odpusťte, když Paul Morand napsal před dvěma lety, že se blížíme k barbarství, bylo mu i v československých novinách za to vynadáno.

Pánové, což nejsme absolutně, abych tak řekl, v plném varu barbarství, když uvážíme, co se všecko děje na kultuře, civilisaci, že by člověk pomalu věřil, že se blížíme té kulminaci, po níž se dostavuje reakce a při níž civilisace, jak v dějinách máme toho doklady, dostane ránu.

Ukázalo se, že nejzákladnější smlouvy a mírové úmluvy byly imperialistickými národy rozmetány do všech úhlů světových a že není možno spoléhati na vojenskou milici, nýbrž na řádně vybudovanou a fundovanou národní armádu.

Nechci, poněvadž je to bolestné, rekriminovati, že jsme měli 22 miliardové rozpočty, pro něž já jsem několikrát hlasoval, a že nyní, kdy máme 1/3, 7 miliard Kč, musíme dohánět to, co jsme tady jenom takovou jaksi ležérností v politice prohráli. (Potlesk.)

Vážení pánové, ať se nechodí s výtkami. Mohl bych uvádět konkrétní doklady, ale to je zapomenuto, poněvadž sám chci hleděti, abychom v tomto zbytečně nerozhněvali to, co se mezi námi právě odehrává a k čemu jsem si vzal také slovo a chci mluviti.

Tedy to nevytýkáme těm, kdož až do událostí v Habeši se mýlili v názoru na potřebu vlastní armády, neboť - přece si to nebudeme zapírati - to, co se stalo v habešské otázce, je odstrašujícím příkladem ne pro ministry zahraničí a politiky, nýbrž pro každého prostého občana, který má oči, aby viděl. Kdyby některý stát, který je ve Společnosti národů, měl býti přepaden a měl čekati, až jak to v Ženevě vyřídí, musel by skončit právě tak, jako skončila vláda věcí v Habeši.

Byl jsem svědkem forsírování technického pokroku o zvýšení výroby až do soběstačnosti. Pánové, kdyby se byl před 7, 8 a 10 lety - a já jsem v zákonodárném sboru 19 let - někdo postavil a řekl: Víte, bylo by rozumné, kdyby v racionalisaci a výrobě bylo pomalejší tempo, nějaké rozumné, úměrné - poněvadž je to jedno, ať je to sociální politika nebo cokoliv, všechno, co přeženeme do extrému, se na nás potom mstí - byl by býval považován za zpátečníka, poněvadž u nás se s tím tak rádo hantýruje. Vím na př., že když jsme horovali pro některé věci v zemědělství - pánové, jsou o tom nekonečné záznamy ze zemědělského výboru naší posl. sněmovny, kde jsem dlouhá léta seděl - řeklo se nám: Nechtě subvencí a všeho a postarejte se o zvýšenou výrobu. (Sen. Mikulíček: A teď si s tím nevíme rady!) Mikulíčku, já tě vždycky poslouchávám, poslyš také moje názory.

Kdysi jsme odbírali z Polska přes l mil. kusů vepřového dobytka, z Rumunska a Jugoslávie také velmi pěkný počet kusů, ale v několika letech způsobilo zvýšení zemědělské výroby, že úplně kryjeme svoji spotřebu a jsme úplně soběstační. Kdysi jsme přiváželi desetitisíce vagónů pšenice, ale potom v několika letech, když jsme pro velkou konkurenci v cizině museli omeziti osevní plochy řepné, zvýšili jsme výrobu pšenice takovým tempem, že se počaly při monopolovém systému hromaditi u nás zásoby tak, že z toho některé pány, ať už právem či neprávem, jak se říká, bolela hlava.

Totéž je i v ostatní produkci. Volalo se po tom, aby část půdy zůstala dokonce neoseta a aby byla zastavena zvýšená produkce. Pánové, podívejte se, jak je nutno počítati také s t. zv. vyššími okolnostmi. My jsme své zásoby vyprodali - devalvace i události za hranicemi nám k tomu dopomohly - a já myslím, že jsme to vyprodali až ke své vlastní škodě, kdyby se strhlo něco náhlého. Mohu vás ujistiti, že máme dnes za pšenici nabídky z Německa na 160 až 170 Kč. (Hlasy: 180 Kč! - Sen. Mikulíček: Na dluh!)

Politika československá podporovala tedy všemi prostředky t. zv. technický pokrok. Poslouchal jsem v této debatě s velikým zájmem - poněvadž mne tyto věci zajímají a nejsou mně lhostejné - řečníka, nevím z které strany, když mluvil o tom, že technický pokrok a racionalisace způsobily, že někde u Prahy žije nezaměstnaná mládež tak, že je to vážným mementem pro celou spořádanou lidskou společnost.

Uvedl jsem to, abych konstatoval, že taktika, kterou některé skupiny v československé republice, a nota bene skupiny koaliční, používají proti nám, se ukáže - pánové, pamatujte na to - právě takovým omylem v budoucnosti, jakým omylem bylo všechno, co jsem si poznamenal a uvedl.

Řada řečníků, které jsem v této debatě poslouchal, buď na nás přímo útočila nebo nás podezírala z politických činů a cílů, kterých - a mohu to říci, poněvadž jsem i ve vrcholných institucích naší strany - u nás nikdy l nebylo a není. Myslím, že je to na výsost nespravedlivé, je-li republikánská strana pode-, zírána, jakoby byla nepřítelem skutečné demokratické soustavy ve státě, jakoby koketovala se směry a proudy, které jsou buď vyloženě proti demokracii, čili, jak se říká, fašistické a diktátorské, nebo které alespoň takové úmysly mají, ale tají je. (Výkřiky sen. Mikulíčka.) Pane kol. Mikulíčku, má řeč je jasná a přesně stylisována.

Prohlašuji s tohoto místa se vší, řekl bych, kolegiální mírností, ale přece jen s veškerou rozhodností, že toto podezírání odmítáme. (Výkřiky sen. Mikulíčka.) Republikánská strana od počátku vzniku našeho státu až po dnešní den - a mohu říci, že i v budoucnosti a vůbec pokud bude trvat - je a bude stranou, která nejen demokracii ctí nýbrž je jí i prodchnuta a považuje demokracii za jedinou vážnou formu pro čsl. stát a jeho politiku. (Výborně! - Potlesk. - Výkřiky sen. Mikulíčka.)

Pan kol. Mikulíček špatně zná rolníky - ačkoli by je měl znát dobře - kteří nikdy nechtějí poslouchat. Jsou proti jakékoliv diktatuře. Když jsem se na velkých táborech našich tázal, kdo z nich chce diktaturu, kdo z nich by poslouchal, odpověď zněla: nikdo! (Výkřiky sen. Mikulíčka.)

Pánové a dámy! Po převratu byly doby velmi bouřlivé a doby velkých kvasů, ale republikánská strana - jen si to zrekapitulujme - vždycky loyálně se s ostatními o všech současných problémech dohovořívala. Někdy byl ten hovor až na škodu věci, ale to už je demokratická forma. Vím, jak jsme se o mnohých věcech musili vzájemně přesvědčovati, než k nim došlo. Republikánská strana nejenže se nevymykala demokratickým formám, ale ona také od ostatních tyto demokratické zásady požadovala. Když u nás vznikaly puče, přestřelky, chaotická pozdvižení některých vrstev, když někteří naši generálové chodili v uniformách po českém jihu i jinde a házeli lidu do hlav omamná semena, republikánská strana demokracii neopustila a vypořádala se s těmito zjevy způsobem co nejrozhodnějším. (Výborně! - Výkřiky sen. Mikulíčka.) My jsme solidárně přebírali odpovědnost, my jsme se nebáli odpovědnosti před vlastními lidmi za všechny činy, k nimž jsme dali souhlas, a dost často nám to bylo vytýkáno jako těžké provinění. A také jsme pro všechno, co jsme pro mravní a sociální povznesení národa uznali za rozumné, hlasovali a vždy v koalici loyálně demokratické formy respektovali. Musím proto odmítnouti, když jeden z řečníků přede mnou - myslím, že to byl pan sen. Rýpar - mluvil o nějaké diktatuře republikánské strany v koalici. Jakápak diktatura, kde je právo veta? Co můžeme nadiktovat, když ti druzí to nechtějí? To jsou všechno, řekl bych, jen politické odpadky; jsme muži a zejména my zde v senátě musíme se starat, abychom takové odpadky odklízeli. (Výkřiky sen. Mikulíčka.) Pane kolego, já jsem vás nikdy nepřerušoval. (Místopředseda Donát zvoní.) Je nemyslitelné, aby demokratické řády u nás se udržely, kdyby tak početně velká masa národa, jaká je sdružena v naší straně, tuto demokracii opustila nebo ji nechtěla. Myslím, že by to byl dokonce počátek občanské války, kdyby ta strana byla tak vychována a byla diktátorská, poněvadž by musela nastati srážka živlů demokratických s živly diktátorskými. V zájmu věcí, před nimiž národ, stát a československá politika stojí, nemohu nic jiného, než odmítnouti podobná podezírání a velmi srdečně požádati všechny kolegy a lidi ve stranách dobré vůle, aby tuto taktiku, která je rysem slovanské nesnášenlivosti, v zájmu koalice, klidu a všeho ostatního zavrhli. (Souhlas.)

Jsme podezíráni, jako bychom udržovali l nějaké vážné styky se stranou Konráda Henleina. (Sen. Mikulíček: čtete "Venkov"?) Já ti něco povím. (Výkřiky sen. Mikulíčka.)