Východné Slovensko je vysokej vláde, hlavne pánu premiérovi dr. Hodžovi a p. ministrovi školstva a nár. osvety dr Frankemu veľmi povďačné za ich neobyčajnú pozornosť a obetavosť, ktorú dokázali pri zrealizovaní tejto vrelej túžby Slovákov a Rusínov. Tiež s veľkou úctou myslí na odborníkov, ktorí na vládnom návrhu nevšednou usilovnosťou a starostlivosťou pracovali.

Niektoré kruhy politické, hospodárske, ba i vedecké nesúhlasia s týmto vládnym návrhom. Príčiny pre túto neľubosť sú rozličné. Jedni hovoria, že technika v Košiciach bude iba okypteným tvorom, druhí zazlievajú zákonu, že bude iba rámcový a že nezaručuje ďalší vývoj techniky, iní zas vytýkajú vláde, že zasa nepraje Slovákom, že košická technika nebude slovenskou technikou, a vznášajú protest i proti vyučovaciemu jazyku, ktorý podľa osnovy bude štátny a nie výslovne slovenský, atď.

Na tieto námietky dovoľujem si uviesť, že považujem navrhnuté oddelenia pre prvú etapu vývojovú predbežne za postačujúce a úmerné s našimi pomermi.

Obmedzené prostriedky štátu, provizorné ubytovacie možnosti pre samú školu, vnútorné vybavenie techniky, profesorské sily a všetky iné problémy s týmto spojené sú otázky, pri posudzovaní ktorých nesmieme zažmúriť oči a zapchať uši. Keby mala vláda vyhoveť všetkým postulátom úplnej techniky, ako si ju odporujúce kruhy predstavujú, zaiste by narazila na neprekonateľný odpor ministerstva financií a neviem, či by sa nám dostalo na Slovensko aspoň toho, čo vládny návrh odporúča.

Na celú vec musíme sa dívať so stanoviska najpalčivejších potrieb.

Celý východ republiky, jeho hospodárska štruktúra, neregulované rieky, ohromné inundačné priestory, divoké blatá, zanedbaná pôda, nevyskúmané geologické problémy atď. tvoria veľkú ríšu budúcich bádaní, výskumov, odborných prác inženierskych a vedeckých. Budú ony nevšednou príležitosťou pre praktickú výchovu mladej inženierskej generácie. Nezabúdame ani na iné potreby Slovenska. Na manifestačnej schôdzi v Košiciach v októbri 1936 bol som prehlásil, že veľkú budúcnosť bude mať otázka lesnícko-chemickej fakulty na technike v Košiciach, ktorá by vzhľadom na dnešný vysoký stupeň vývojový v priemysle obsahovala dnešnú otázku lesného inženierstva a otázku chemie, aby z tejto fakulty vyšli odborníci, ktorí by mohli riešiť do tohoto odboru spadajúce problémy Slovenska a Podkarpatskej Rusi v súvislosti s využitkovaním dreva cestou chemického procesu.

Vzhľadom na veci tu uvedené musíme sa zprvu uskrovniť a zriadiť si v Košiciach len tie odbory, ktoré našim terajším a naliehavým potrebám a dosiahnutému rozvojovému stupňu kultúrne-hospodárskemu najviac zodpovedajú; tiež by sme sa veľmi uspokojili, keby sa takáto vysoká škola technická rozširovala a doplňovala podľa ďalších vývojových potrieb. Takto som hovoril i vlani a takto hovorím aj dnes. Úplná technika bola by skokom do neznáma.

Zriadenie štátnej vysokej školy technickej v dimenziách podľa usnesenia posl. snemovne je bremenom i pre štátnu pokladnicu snesiteľným. V rámci rozpočtu 1937 preliminovalo sa na prípravné práce 700.000 Kč. Na r. 1938 zaručujú sa rozpočtove 4 mil. Kč. Za týchto finančných opatrení štátu začne technika svoj život a na prípravy má času celý rok. Otázka profesorských síl a otázka poslucháčstva sú veci, ktoré sa vyriešia do začiatku školského roku 1938/1939.

Čo sa týka výtky, ktorú stále počúvame, že technika v Košiciach nebude mať v názve, že je slovenská, mám túto poznámku: Bolo by bývalo vhodným a pre mnohých ukľudňujúcim gestom politickým, dať vysokej škole technickej v Košiciach prívlastok, že je slovenská. Nestáva sa však tak, ako sa stáva, z údajnej neprajnosti voči Slovákom, ale preto, že vláda musela vyhoveť záujmom územným a politickým. Chcela vyhnúť sa pravdepodobným nárekom Podkarpatskej Rusi, ktorá by sa bola v opačnom prípade asi oprávnene ozvala v neprospech celej akcie. Loyálne musím konštatovať, že Podkarpatská Rus zriadenie vysokej školy technickej v Košiciach už od rokov podporuje. Vo svojom návrhu nárokovaly zainteresované kruhy podkarpatoruské pre školu názov ruskoslovenský.

Podľa môjho skrovného názoru slovenský charakter novej techniky bude dostatočne zabezpečený tým, že inštitút ponesie meno nehynúcej slávy bohatiera, vodcu Slováka dr Milána Rastislava Štefánika a že bude v Košiciach. Že vyučovacou rečou má byť jazyk štátny, to neznamená, že by sa na vysokej škole nevyučovalo slovensky. Tento problém závisí čiste od profesorov. Čím viac profesorov bude sa ustanovovať zo Slovákov alebo Čechov, ovládajúcich slovenčinu, tým rýchlejšie odpadne domnelá oprávnenosť výtky, ktorá sa robí dnes predčasne a prehnane, lebo Slovensko nemá ešte toľko slovenských odborníkov, aby mohlo všetky katedry obsadiť vzdor všetkému enthuziazmu z odborníkov Slovákov, ktorí pôsobia na technikách v zahraničí. Ani v tom prípade, keby títo príšli, pravdepodobne by sa nedaly všetky profesúry zaplniť bez vydatnej pomoci českých odborníkov.

Obavy odporcov techniky v Košiciach, že by ona nemala dosť poslucháčov, tiež sú prehnaným stanoviskom. K tejto veci poznamenávam, že chudobná štatistika poslucháčov slovenských na technikách v Prahe a v Brne nie je obstojným argumentom pre dokazovanie správnosti tohoto predpokladu.

Vieme všetci dobre, najmä my pedagogovia, že naša slovenská dospelá mládež volí si životné povolanie podľa toho, aké sú sociálne a hmotné pomery doma. Za dlhú dobu dokazovala štatistika, že na vysokých štúdiách je pomerne najslabšie zastúpená Slovač. Počet študujúcej mládeže neslovenskej, ale zo Slovenska, je ešte dnes vyšší, lebo táto mládež hmotne je silnejšia a jej bezstarostné štúdium je zabezpečené. Chudobná mládež slovenská, keď vyjde zo strednej školy, hľadá si umiestnenie tam, kde má možnosť zárobkovú: v privátnych a verejných podnikoch, v kanceláriách štátnych úradov, kde stredoškolského vzdelania zväčša ani nepotrebuje. Z tohoto vyplýva, že pre chudobného mladíka slovenského štúdium na vysokej škole je len vtedy prístupné, keď sa prácou hmotne zaopatrí, keď dostane podporu, štipendium, ale aj vtedy si volí vysokú školu a fakultu podľa toho, aký charakter má podpora alebo práca, ktorú sa mu podarilo získať. Je nám všetkým docela jasné, že životné povolanie jednotlivca u nás nebýva zpravidla vybrané podľa schopností a nadania, ale podľa núkajúcej sa posibility existenčnej. Takéto deklinácie v rozhodovaní o budúcnosti sú u slovenskej mládeže na dennom poriadku, pretože je chudobná, a preto sa nemôžeme ani diviť, keď niektoré odvetvia životného povolania strácajú veľa ráz výtečný materiál v chudobnom doraste.

Excentrické rozmiestnenie vysokých škôl v republike bolo dotiaľ najpalčivejším gravámenom východného Slovenska a Podkarpatskej Rusi. Práve tieto čiastky republiky sú na vysokých školách najbiednejšie zastúpené poslucháčmi slavianskeho pôvodu a preto nikde v republike nevidno toľko aspirantov na podúradnícku a kancelársku kariéru, ako práve tu. Nikde niet väčších a viac výkyvov vo voľbe životnej dráhy ako tu. Keď bude technika v Košiciach, nastanú ihneď zmeny, priaznivé pre sociálne záujmy početného študentstva na Slovensku a Podkarpatskej Rusi, čo bude mať mimoriadne veľkú ozvenu na kultúrnom a hospodárskom vývoji týchto zemí. Nová technika bude určovať i stredným školám kraja smer pre vývoj ích práce a ích výchovných úkolov.

Počet poslucháčstva na vysokých školách a ich fakultách závisí aj od iných činiteľov. On sa reguluje okrem už tu uvedených sociálnych zásahov i samočinne automaticky: poptávkou za absolventami v praktickom živote. Ak je nedostatok kvalifikovaných síl v určitom obore a keď sú výhľady na primeranú existenciu, mládež sa na fakultu zapisuje, t. j. nastane príliv poslucháčov, avšak keď na fakulte nastane odliv poslucháčov, príčinu treba vždy hľadať v samom praktickom živote, v ustanovizniach, zákonodarstve atď. Som presvedčený, že by sa košická technika musela žalovať na malý počet poslucháčstva, keby nenastala cestou zákona úprava služby súkromných inženierov, keby nezhustnela a sa neroztiahla sieť inženierskych slúžobných miest v štátnej stavebnej správe, s pevne zabezpečným postupom praktizujúceho inženiera, úradníka na každom stupni.

Nastala doba, že treba previesť denivelizáciu postavenia štátnych a verejných zamestnancov, a to preto, aby sa z dôvodov úsporných alebo zo záujmov iných nevykonávaly práce, vyžadujúce vysoké odborné znalosti, podúradníkmi nižšej kvalifikácie. Musíme uznať, že práve na poli technickom sa vyskytujú veľmi složité problémy, ktorých riešenie môže mať následky nie len na živote a zdraví veľkého počtu obyvateľstva, ale tiež na hospodárskej existencii celých krajov. Je pochopiteľné, že súčasne so zriadením vysokej školy technickej v Košiciach musí sa vyniesť i taký zákon, ktorý určí práva absolventov tejto školy, pretože bez neho by bola vždy obava, že i s nižšou odbornou kvalifikáciou sa človek môže uplatniť v praktickom živote pri riešení zodpovedných problémov. Najmä sa týka moja poznámka absolventov zememeričstva v súkromnej a štátnej službe, potom kultúrno-technických inženierov obidvoch slúžobných kategorií.

Budúca technika musí byť nielen vedeckým centrom kraja, ale i prameňom akcií pre všetky sociálne opravy v záujme zaslúženej existencie svojich absolventov.

Vracajúc sa k vládnemu návrhu o zriadení vysokej technickej školy v Košiciach i v mene svojich slovenských kolegov, vzdávam s tohoto miesta vznešeným iniciátorom vládneho návrhu vrelé vďaky za to, že návrh znie slovensky, poslaneckej snemovni vyslovujem

hlbokú úctu, že dala vysokej škole posviatne meno nášho nesmrteľného vedca dr Milana Rastislava Štefánika.

A konečne v mene rozpočtového výboru podávam slávnemu senátu návrh pre schválenie usnesenia posl. snemovne o zákone, ktorým sa v Košiciach zriaďuje vysoká škola technická dr Milana Rastislava Štefánika. (Potlesk.)

Místopředseda Donát (zvoní): Zahajuji rozpravu.

Řečnickou lhůtu navrhuji 20 minut. (Nebyly námitky.)

Není námitek.

K slovu je přihlášen p. sen. dr Brass. Uděluji mu slovo.

Sen. dr Brass (německy): Dámy a pánové!

Stanovisko sudetskoněmecké strany k předloze zákona o zřízení státní technické vysoké školy v Košicích chtěl bych vyložiti takto: Veliké nadšení při této předloze nepociťujeme, na druhé straně však chtěl bych poukázati na to, co je věcně správné a cenné, co rádi vyhledáváme, abych konstatoval, že pro zřízení vysoké školy technické v Košicích v zásadě mluví různé důvody, které také nám umožňují toto zřízení uvítati. Neboť stojíme na stanovisku podporovati každý kulturní požadavek, obzvláště kulturní požadavek, který se týká vybudování a rozšíření ústavů, jež mají sloužiti čisté a praktické vědě.

V tomto ohledu jest jak známo Československo na tom trochu špatně. Mohu vám uvésti z r. 1935 několik číslic, ze kterých vidíme toto: Jedna vysoká škola připadá ve Švýcarsku na 432.000 obyvatelů, v Anglii na 629.000, v Rakousku na 717.000, ve Francii na 882.000, v Německu na 958.000, v Československu na 1,227.000. To činí bez připočtení Československa průměr 723.000 obyvatelů na jednu vysokou školu. Následkem toho mohla by se v Československu zříditi ještě řada vysokých škol. Za Československou republikou stojí již jen Jugoslavie, Rumunsko a Polsko.

Díváme se na zřízení státní vysoké školy technické v Košicích také s toho stanoviska, že by se tím mohlo splniti dlouholeté přání Slováků, kdyby se předloha pozměnila podle slovenských návrhů. Neboť ve svém nynějším znění byl zákon v posl. sněmovně slovenskými poslanci Sivákem a Florkem a senátory Krčmérym a Hancko zamítnut, poněvadž nesplňuje slovenských požadavků po samostatné slovenské vysoké škole technické. Náš názor je, že se přání Slováků mají splniti. Neboť stojíme na stanovisku, že v tomto státě mnoha národů má každý národ nárok na poměrně stejnou, tedy spravedlivou míru kulturních požadavků od státu. A dále stojíme na stanovisku, že každý národ v kulturních otázkách má rozhodovati samosprávně. Totéž platí také o maďarských požadavcích, neboť s Maďary se jedná macešsky, netoliko co do obecných a středních škol, nemají také žádné vysoké školy.

Díváme se na předlohu příznivě také proto, poněvadž ke zřízení nové vysoké školy technické v Košicích nedojde na úkor jiných vysokých škol technických. Toto přání však zde bylo. Již v prosinci loňského roku poukázal jsem k tomu při poradách o státním rozpočtu, když posl. Špaček navrhoval řešiti otázku zřízení nové vysoké školy technické tak, že by se brněnská německá vysoká škola technická přeložila buď do Bratislavy nebo do Košic, to je tedy, že by se brněnská německá vysoká škola technická zrušila. Tato myšlenka nepochází od pana Špačka, nýbrž vznikla v hlavě vysokoškolského profesora a posl. Domina. Ten toto zbožné a vlídné přání vtělil již r. 1935 v návrh na sloučení obou německých vysokých škol technických. V posl. sněmovně při poradě o zřízení vysoké školy technické v Košicích žádal pan Domin opětovně v ostré formě zrušení německé vysoké školy technické v Brně.

Také já musím tudíž opětně zaujmouti k tomu stanoviska, ačkoli jsem se již v prosinci loňského roku s tohoto místa k věci zevrubně a věcně vyjádřil. Ale to zůstalo panu Dominovi neznámo. Zůstalo mu také neznámo, že proti devíti českým universitám a jinakým vysokým školám stojí tři německé vysoké školy, což naprosto neodpovídá klíči obyvatelstva. Je mu neznámo, že pražská vysoká škola technická se 103 řádnými a 14 mimořádnými stolicemi o sobě sama jest obsáhlejší nežli naše vysoké školy technické v Brně a Praze. Neboť ty obě mají dohromady jen 85 řádných a 18 mimořádných stolic. Je mu neznámo, že počet asistentů na české vysoké škole technické v Praze činí 219, na německých vysokých školách technických v Praze a v Brně dohromady jen 155. Zůstalo mu neznámo, že státní rozpočet na r. 1937 ukazuje, že věcný náklad pro českou vysokou školu technickou v Praze činí 5,3 mil. Kč, pro dvě německé vysoké školy technické v Praze a v Brně dohromady však jen 3,6 mil. Kč.

Je však také prokázáno, že zrušení německé vysoké školy technické v Brně nevede k úsporám, nýbrž k větším výdajům (viz pamětní spis německé vysoké školy technické v Praze ze dne 28. července 1933, str. 5 a 6). Šetření tam vylíčené vede k výsledku, že sloučení dvou německých technických vysokých škol nemělo by v prvních deseti letech za následek žádné úspory, nýbrž vyžadovalo by podstatného zvýšení potřeby ze státních prostředků. Ale sloučení bylo by také nesociální a postihlo by nemajetné studující, neboť sociální zařízení na obou vysokých školách, studentské domovy, tělesná cvičení atd. nedají se tak jednoduše převésti do jiného místa. Nedostatek sociálních zařízení by však mnohým mladým lidem znemožnil dokončiti studium.

Zrušení jedné z obou německých vysokých škol technických mělo by v každém ohledu za následek jen nevýhody. Důvod, který by bylo možno věcně hájiti, nelze pro takovéto opatření prokázati. Jen politickým účelům má sloužiti splnění Dominova přání. Naše vysoké školy jsou však příliš cenné, než aby se jich smělo zneužívati jako hracího míče průzračných cílů a k dosažení laciných vavřínů.

Bylo by na čase, aby pan ministr školství sám konečně poslanci Dominovi prohlásil, že se na nynějším stavu německých vysokých škol nesmí nic měniti. Věčné zneklidňování německých studujících a profesorů Dominem stává se pomalu nesnesitelným. Jsme toho syti, aby nám pan Domin určoval rozměr naší državy vysokých škol.

Naše vysoké školy nejsou však vydány jen útokům prof. Domina a jeho provokujícím tvrzením; proti těm budeme jen tím pozorněji a odhodlaněji bdíti nad našimi vysokými školami. Bohužel se nám však volný kulturní vývoj ztěžuje také s jiné strany, a to se strany, od které by se to logicky nemělo očekávati, a to se strany ministerstva samého. Tento útok je mnohem vážnější, neboť ohrožuje vaše veškeré vysoké školství, ohrožuje zkrátka řečeno německý život, působení a práci našich německých vysokých škol vůbec. Jde o skutečnosti, které nám znemožňují při všem zásadním souhlasu s myšlenkou nové vysoké školy technické setrvati při tomto přátelském stanovisku. Tyto skutečnosti spatřujeme v osnově zákona o služebním poměru vysokoškolských profesorů a v osnově vládního nařízení o disciplinárním řádu pro vysokoškoláky.

Prohlašuji hned předem, že obě předlohy v jejich nynějším znění odmítáme, poněvadž znamenají nejtěžší útok na starou osvědčenou samosprávu našich vysokých škol, jaký jsme kdy zažili. Jak vypadá, ukazuje zajisté nejlépe dobrozdání, na kterém se tři německé vysoké školy jednomyslně usnesly, které podaly ministerstvu. V tomto dobrozdání ze dne 10. a 11. března praví se výslovně: "Má-li býti německá kultura v tomto státě vůbec zachována, pak nesmí se takováto úprava státi zákonem." Měli bychom se domnívati, že takovéto závažné dobrozdání nezůstane bez odezvy. Ministr však přes toto závažné vyjádření předložil osnovu ostatním ministerstvům v nezměněném znění. (Místopředseda dr Hruban převzal předsednictví.) Musíme tedy býti připraveni na nejhorší.

Jak velmi a zcela všeobecně je pociťováno hrozící nebezpečí a jak se projevuje jednotnost obyvatelstva v opatřeních na obranu, to ukazují nejen mohutné projevy proti zamýšlenému vysokoškolskému zákonu ve vysokoškolských městech v Praze a v Brně, jež se konaly za přítomnosti rektorů všech sudetskoněmeckých vysokých škol. Ještě mnohem více poznáváme náladu rozhodné obrany z protestních projevů, které se konaly venku v malých místech na Moravě a také ve Slezsku a v Čechách. Uvádím Ostravu, Opavu, Jablonec, Osoblahu, Budišov nad Budišovkou, Žatec, Mariánské Lázně a Ústí. Účastníci těchto schůzí nebyli jen z kruhů akademiků, nýbrž byli přítomni účastníci všech povolání, kteří projevili své rozhořčení a hlasitě protestovali proti hrozícímu znásilnění našich vysokých škol.

Dlužno dále konstatovati, což rovněž má význam pro posouzení tohoto zákona, že se na resolucích proti této osnově poctivými slovy a s vážným napomenutím usnesl v květnu sjezd německých právníků v Brně, který žádá, aby nasazeny byly všechny páky, aby zamýšleným vysokoškolským zákonem nebyl německý charakter německých vysokých škol ani o vlásek ztenčen, a který každé poškození národnostně odůvodněné samosprávy vysokých škol označuje za krajně nebezpečné pro jejich kulturně politické poslání. Také svaz spolků německých lékařů, který se sešel v červnu ve Františkových Lázních, konstatuje v resoluci, že osnova je neslučitelnou s odvěkým duchem všech vysokých škol, že znamená těžký zásah do samosprávy, a do svobody učení a vyučování našich vysokých škol. Obzvláště však postihuje tento zákon německé vysoké školy, neboť znamená pro ně zároveň nejtěžší nebezpečí.

Osnova odporuje však také ústavě. Porušuje nejtěžším způsobem především rovnoprávnost, která je nám zaručena, a poskytuje ministerstvu možnost přímo zničiti německý charakter německých vysokých škol. To je suchými slovy pravý úsudek o této osnově.

Ústavně zaručenou svobodu učení a vyučování na našich vysokých školách podkopává úplně. Při obsazování stolic na německých vysokých školách poskytuje možnost každý návrh profesorského sboru zamítnouti a v každém případě vyžádati návrh odborné komise, která ve skutečnosti většinou se bude skládati z českých profesorů. Takovému nebezpečí však české vysoké školy nebudou nikdy vydány; neboť půjde-li o obsazení stolice na české vysoké škole, nebude vzat ani jeden člen této odborné komise z německých vysokých škol!

Zákon je pro německé obyvatelstvo za všech okolností nesnesitelným, poněvadž odstraní znenáhla německý charakter našich vysokých škol. Návrh přispívá k tomu, že by národnostní boj mezi vysokými školami byl zvěčněn. Rozpoutal by se mezi vysokými školami samými. Důvěřivá spolupráce v profesorském sboru a mezi profesory a studujícími by byla zničena, do poměru mezi profesory na ten způsob jmenovanými a posluchači byl by vnesen zárodek nespokojenosti a nevůle. Stejně nemožným je provádění disciplinárního řízení proti německému vysokoškolskému profesorovi v disciplinárním senátě, který by sestával z neněmeckých členů.

Zmíněné dobrozdání zmíněných tří německých vysokých škol nepostavilo se však jen na odmítavé, negativní stanovisko, nýbrž v dobrozdání podány také positivní návrhy: Při novém obsazování stolic a při námitkách proti návrhu fakulty nechť na základě návrhů podle tohoto dobrozdání sdělí ministerstvo své námitky jako dosud fakultě a nechť ji vybídne, aby podala nový návrh.

Disciplinární komise a senáty vrchních disciplinárních komisí nutno ve všech disciplinárních věcech profesorů německých vysokých škol utvořiti jen z profesorů německých vysokých škol a mimo to musí býti zákonem stanoveno, že jednací řečí v takových případech je v obou instancích jazyk německý.

Jde o velké státní a kulturní zájmy. Podobné úpravy v jiných státech, na které se odůvodnění osnovy odvolává, nejsou směrodatny, poněvadž v žádném z těchto států, t. j. v Italii, Švédsku, Švýcarsku, Rakousku, Polsku atd. nežije menšina 3¹/₂ milionu s tak vyspělou kulturou. Kdyby bylo zapotřebí ještě nějakého důkazu o nezbytné nutnosti kulturní autonomie, které se již tak dlouho domáháme, pak je to právě zamýšlená osnova zákona o služebním poměru vysokoškolských profesorů. V pamětním spise, který také vyšel tiskem, charakterisována je tato osnova velmi vhodně takto: Není to žádný zákon pro vysoké školy, nýbrž přímo zákon proti vysokým školám. Je to zákon, který by vedl k věčným sporům mezi vysokými školami a ministerstvem, k věčným sporům mezi vysokými školami samými, ke sporům mezi Čechy a Němci, kterých naprosto není třeba, ke sporům na fakultě a ke sporům mezi zvolenými a vnucenými profesory, mezi posluchači a učiteli atd. Věc jest úplně jasná. Takové podniky ministerstva, které nám také znázorňují ducha t. zv. vyrovnání ze dne 18. února t. r., sjednaného s německými vládními stranami, nemohou nás přiměti k tomu, abychom projevili souhlas s dnešní osnovou zákona a tím s ministerstvem. Ohražujeme se rozhodně proti těmto metodám a dovedeme také podpořiti naše vysoké školy co nejúčinněji v jejich boji o právo. Jedno musím zde zvlášť konstatovati: německé vysoké školy svým chováním jistě nezavdaly podnět k takovéto osnově zákona a k tak pronikavým úpravám. Jejich život byl požehnaný a úspěšný. Není možno podati důkaz toho, že se některá ze tří vysokých škol zachovala tak, jak by se mohlo tušiti z ducha, který se na nás šklebí z této osnovy.

Lépe nikterak nepůsobí osnova vládního nařízení o disciplinárním řádu pro vysoké školy. Proti této osnově mluví především závažné pochybnosti ústavně-právní. Neboť má se opírati o zmocňovací zákon, t. zv. zákon mimořádné moci nařizovací. To není přípustné! Neboť zmocňovací zákon byl vydán výslovně v době hospodářské krise k tomu účelu, aby se provedla přechodná úprava v hospodářském životě. Vám všem je beze všeho dalšího jasno, že disciplinární právo na vysokých školách nemá pranic společného s hospodářským životem. Ale nelze také přibrání zmocňovacího zákona k trvalé úpravě disciplinárního práva na vysokých školách odůvodniti tím, že se poukazuje na zneklidňující události, k nimž došlo nedávno na některých vysokých školách. Právě při odstranění těchto politování hodných zjevů osvědčilo se nynější disciplinární právo velmi dobře. Nutno žádati, aby také na vysokých školách přísně bylo dbáno ústavy, a jen ve zvláštním zákoně o vysokých školách může dojíti k úpravě disciplinárního řízení. Nařízením mohly by se pak stanoviti podrobnosti provádění.

Zamýšlené nařízení je pro sudetské Němce také z toho důvodu nesnesitelným, poněvadž znamená nový zásah do samosprávy našich vysokých škol, které se za žádných okolností nemůžeme zříci. To se projevuje již při ustanoveních o zavření vysoké školy. Budoucně mělo by ministerstvo možnost provésti takové zavření samo, podle vlastního uvážení, také již tehdy, když hrozí nepokoje, když je tedy tuší, když je někdo vidí někde na měsíci, a to všechno aniž by dříve vyžádáno bylo mínění akademického senátu nebo profesorského sboru nebo rektorátu. To znamená vydati život na vysokých školách úplně ministerské byrokracii. O zachování klidu a pořádku na vysokých školách pečují dosud bezvadně a nesporně senát naší university a profesorské sbory našich vysokých škol. (Výkřiky sen. Reyzla.) Jen ty mohou posouditi, kdy má býti vysoká škola zavřena. (Výkřiky sen. Grünznera a Reyzla.) Jen ty mohou vysloviti, kdy je takového zavření zapotřebí. (Výkřiky sen. Franka a Reyzla.)

Místopředseda dr Hruban (zvoní): Prosím o klid.

Sen. dr Brass (pokračuje): Netřeba tedy teprve . . . (Výkřiky a hluk.)

Místopředseda dr Hruban (zvoní): Pánové, nerušte jednání! (Stálé výkřiky a hluk.)

Prosím o klid.

Sen. dr Brass (pokračuje): Netřeba tedy teprve toto právo akademických úřadů vázati na předchozí svolení ministerstva, nýbrž zůstává při starém, akademické úřady posoudí nutnost zavření a vyrozumějí pak ministerstvo. Tento postup se dosud osvědčil. Nelze provoz na vysoké škole přenechati ministerstvu tím způsobem (Hluk. - Místopředseda dr Hruban zvoní.), že může ochromiti provoz na vysoké škole podle vlastního názoru.

Co se týče vlastního disciplinárního řízení, jest utvářeno podle disciplinárního řízení proti státním úředníkům. Vysokoškolák však nemá povinností stavovských, spojených s veřejným úřadem. Zachování kázně souvisí úzce s vyučováním, proto zůstane nejúčelnějším přenechati to akademickým úřadům.

Pomýšlí se na dvě instance, z nichž druhou má býti ministerstvo. Také tato úprava je nepřijatelná, poněvadž se neposkytuje záruka toho, že odsouzení provedou v ministerstvu němečtí úředníci. Může naopak býti německý student vyslýchán českými úředníky v českém jazyku a odsouzen. Neboť o tom, že se disciplinární řízení proti německému vysokoškoláku má u ministerstva provésti v německém jazyku anebo že do ministerské komise má býti vyslán byť jen jeden německý člen, natož pak německý profesor, o tom není ani řeči. To jsou nebezpečí pro německé vysoké školy, které českým vysokým školám vůbec nehrozí.

Hrozí jim dále nebezpečí, že ve všech disciplinárních případech, které jsou zabarveny trochu politicky anebo se mohou politicky vykládat anebo které souvisí s obranným zápasem o naši německou národnost, mohou býti profesoři a studující německých vysokých škol vydáni českému tribunálu, disciplinární komisi, při čemž jim nebude ani přiznáno práva použíti svého mateřského jazyka.

K tomu přistupuje, že ministerstvu má se dostati právo strhnouti na sebe řízení také v první stolici, ovšem jen "ze závažných důvodů". Ale jaké jsou tyto důvody, o tom rozhodne ministerstvo samo. Jest jasno, že bude snadno na ten způsob odníti disciplinární řízení vysokoškolským úřadům znenáhla vůbec. Je to se zásadami právního státu úplně neslučitelno, ježto se právě ve vysokoškolských disciplinárních věcech má vycházeti ze zásady, že státnímu občanu, který se domáhá práva, musí zůstati otevřena druhá instance.

Také jinak není nařízení našim vysokoškolákům nakloněno. Má býti jako veřejný žalobce ustanoven disciplinární zástupce, který však je povinen uposlechnouti nařízení ministerstva. Není tedy ani stanoveno, že takovéto nařízení má vydati ministr sám, nýbrž stačí příkaz příslušného referenta, aniž by bylo zapotřebí podpisu ministrova. Ale také o nějakém obhájci, který by byl dán studujícímu, není v osnově zmínky ani slůvkem.

Připojujeme se ze všech těchto důvodů k německým vysokým školám a pozvedáme svůj hlas proti zamýšlenému zničení akademické svobody. Spatřujeme také v těchto obou osnovách těžký útok proti našim vysokým školám, který jsme odhodláni odvrátiti všemi prostředky.

Ale také ještě staré naše požadavky nejsou splněny. Především nedostatek stolic. Počet řádných a mimořádných stolic je pro naše vysoké školy ve srovnání s jinými státními vysokými školami vyměřen mimořádně úzce. Tak mnohá stolice pro nejdůležitější obory vědy je stále ještě osiřelá. Poukázal jsem k tomu již v prosinci minulého roku s tohoto místa. V té příčině se od té doby nic nezměnilo. Zdůrazňujeme nadále potíže při případném povolávání z ciziny. Takového povolávání možno se zříci jen tehdy, když tu jsou stejně významní lidé domácí. Z toho mohou nastati přirozeně také výhody pro stát a český národ. Považte, co to na příklad znamená, dostaneme-li do Prahy slavného zahraničního chirurga, který patřiti může na širokou praktickou zkušenost. (Německé výkřiky: Co jste dělali s Kelsenem? - Hluk.) Připomínám dále nedostatek asistentů a vědeckých pomocných sil, úředníků a kancelářských sil a jinakých zaměstnanců. Především však chtěl bych při této příležitosti opětovně poukázati na příliš malý plat obzvláště vědeckých pomocných sil a na to, že také dnes ještě v měsících červenci, srpnu a září vědecké pomocné síly nedostávají platu a že následkem toho měsíční plat 500 Kč nečiní ročně 6.000 Kč, nýbrž jen 4.500 Kč.