Obce přiškolené do obvodu platí 1/3 nákladu na zřízení a udržování újezdní školy měšťanské, druhou třetinu nákladu nese okres, ve kterém je měšťanská škola zřízena anebo se teprve zřídí, a 1/3 příslušného nákladu nese země. Tímto zákonem byly náklady školské rozděleny a zákon nabyl platnosti 1. lednem 1936.
Ale co vidíme nyní? Nyní jsme svědky toho, že zákon zůstal pouze na papíře, ač od účinnosti tohoto zákona uplynulo více než půl druhého roku. Ve smyslu tohoto zákona nebyla vystavěna téměř ani jediná nová škola měšťanská. Je třeba si položit otázku, proč se tak stalo. Především proto, že obce, okresy ani země nemají finančních prostředků. (Výkřiky sen. Mikulíčka.)
Místopředseda Donát (zvoní): Prosím o klid.
Sen. Juran (pokračuje): Dále proto, že reakce a její vysoká byrokracie provádění zákona prostě sabotují. Zemská školní rada v Čechách vydala 9. října 1930 výnos, podle kterého mají dosavadní vydržovatelé měšťanských škol do úředního vyhlášení újezdu sami nésti náklad na své měšťanské školy. Přes to, že je zákon v platnosti od počátku roku, vydává zemská školní rada v Čechách takový výnos, jakoby zákon vůbec neexistoval.
A co se nyní projevuje? Sama Praha, hlavní město republiky, odpírá žákům z obvodu Prahy návštěvu měšťanských škol. Mám zde tři výměry správ škol, které odpírají žádosti rodičů, kteří hodlají posílati své děti do měšťanských škol. V okolí Prahy máme asi 1.180 žáků, kteří navštěvují měšťanské školy v Praze. Páni v Praze pochopitelně říkají: Vždyť máme zákon. Starejte se, vybudujte si újezd, vybudujte si měšťanky! Nejsou však na to prostředky a je otázka, jak to bude vyřízeno. (Předsednictví převzal místopředseda dr Hruban.)
Podle těchto výměrů je zřejmo, že tato otázka nebude pravděpodobně příznivě vyřízena. Na př. ze Stodůlek chodily děti do školy v Košířích a nyní, poněvadž počet žáků v jedné třídě je omezen, bude-li přesahovat 45 žáků, nebudou již žáci přijímáni, nýbrž posíláni do škol ve středu města, takže budou musit platit nejen autobus, nýbrž i elektrickou dráhu, což znamená velké zatížení rodičů těchto žáků. Při dnešní mizerii nebudou míti pak rodiče ani možnost dáti svým dětem vzdělání na měšťanské škole. Je to jistě věc nemilá, které je třeba čelit a zjednat nápravu. Na Moravě je situace taková, že zařadí-li některá obec určitou položku na újezdní školu a podá-li některý občan - poplatník proti této položce námitky, vyhoví dohlédací úřady námitkám s odůvodněním, že není pro takovou položku zákonitého podkladu, neboť újezdy nebyly prý dosud potvrzeny. Za 11/2 roku nebylo ještě rozhodnuto o těchto újezdech - není na to čas.
V zemi České je ve 107 okresích 945 měšťanských škol, jichž věcné udržování je odhadováno cca na 60 mil. Kč ročně. Rozděleno na 3 díly příslušelo by na přiškolené obce 20 mil. Kč a stejná částka na okresy a země. Jak může samospráva unésti takové náklady, když v řadě obcí nemají ani na platy svých zaměstnanců, na úroky a na anuity svých dluhů? (Výkřiky sen. Mikulíčka.)
Samospráva dluží okrouhle 12,5 miliardy Kč. Nejhůře jsou však na tom okresy. Každý okres by musil míti průměrně 185.000 Kč na úhradu věcného nákladu na měšťanské školy, které již existují, nehledě k tomu, že by uskutečnění zákona znamenalo postaviti desítky nových škol. Utvořit desítky nových škol újezdních znamená však několikanásobně zvýšit tyto položky. Není tomu lépe ani na Moravě, ve Slezsku a na Slovensku, nemluvě ani o Podkarpatsku. (Sen. Mikulíček: tam jsou školy bez komínů. Našel jsem tam 3 nebo 4 takové školy!) To jsou zajímavé zjevy. V zemi Moravskoslezské je zařaděna do rozpočtu částka pouze ve výši 1/2 mil. Kč, ačkoliv by bylo potřebí téměř 7 mil. Kč. Zákon o újezdních školách měšťanských byl označován jako ohromný úspěch. Byli jsme svědky velkého nadšení pro tento zákon a jeho jednomyslného odhlasování. Pochopitelně mohli pro něj hlasovati i největší nepřátelé školství, neboť věděli předem, že přetížená samospráva na tyto úkoly nestačí a že nesnese náklady spojené se zřízením tohoto školství.
Jak může býti zjednána náprava? Náprava může býti zjednána pouze tehdy, budou-li zrušena veškerá zákonná ustanovení, která samosprávu finančně oklešťují. Finanční prostředky mohou býti získány zároveň důkladným zdaněním lichvářských zisků. (Výkřiky sen. Mikulíčka.) Při jedné schůzi zemského zastupitelstva v Brně bylo navrhováno, aby výnos lihového hospodářství připadl státu, čímž by stát získal okrouhle 250 mil. Kč. Dále by bylo povinností vlády, aby byl sestátněn zbrojařský průmysl, neboť právě zbrojařský průmysl vykazuje desítky milionů čistého zisku a stát by takto získal prostředky pro vybudování vzorného školství.
V dubnu uspořádaly svazy československé samosprávy a svazy učitelstva více než 60 veřejných projevů. V těchto projevech byl vytýčen program o realisování zákona č. 233, dále příprava vlády Československé republiky na opatření potřebného kvalifikovaného učitelstva a zároveň přeměna jednoročních učeben, IV. ročníků, na řádné třídy. Za těchto projevů byly vládě zaslány příslušné resoluce. Vláda byla tedy o těchto požadavcích občanstva správně informována. Zdá se však, že vláda k těmto požadavkům zůstala úplně hluchá. My komunisté jsme pro požadavky a potřeby lidu, jsme pro pokrok a přejeme si, aby národ byl kulturně na výši. S tímto zákonem se však nemůžeme ztotožniti, poněvadž se jím prodlužuje dosavadní neutěšený stav školství jak obecného, tak i škol měšťanských. Jediné v odst. 2 §u 1 spatřujeme pokrok, neboť podle tohoto odstavce počet dětí po zrušení nebo spojení tříd nesmí stoupnouti nad 45. ve třídě. Jediné s tímto druhým odstavcem projevujeme souhlas, jinak se stavíme proti tomuto vládnímu návrhu.
Budiž mi při této příležitosti dovoleno, abych znovu tlumočil stanovisko našeho klubu k měšťanským školám. Strana komunistická staví se plně za všechny kulturní požadavky a potřeby lidu, za nejširší vybudování školních újezdů a postavení měšťanských škol, a to se zřetelem na národnostní vyrovnání.
Uplatňujeme však požadavek, aby všechny náklady na školské a kulturní potřeby lidu, na provedení zákona o újezdních školách byly uhrazeny ze státní pokladny.
Aby samospráva mohla plniti kulturně školské a sociálně hospodářské úkoly vůči lidu, domáháme se zrušení všech zákonných ustanovení, která oklešťují samosprávu finančně i politicky.
Opakuji znovu náš návrh z 16. prosince 1936: Budiž včas provedeno všecko, čeho je potřebí, aby mohl býti proveden zákon čís. 233/35 o újezdních měšťanských školách. Zrušení úsporných opatření personálních, t. j. zákona čís. 204/32 a vládního nařízení čís. 255/33. Zvýšení přestupových přídavků učitelům měšťanských škol, vyměřených §em 7 učitelského zákona čís. 104/26 částkou ročních 780 Kč, na ročních 3.600 Kč. 1. září 1937 zrušiti instituci učitelských praktikantů, která v principu není nic jiného než prodloužení čekatelské služby mladého učitelstva. Mají-li mladí učitelé možnost vyučovati na měšťanských školách, musí nabýti k tomu potřebného vzdělání, ale přes to, že prokázali schopnost vyučovati na měšťanských školách, nemají platy zvýšené. Je pochopitelno, že pak na základě této skutečnosti se projevuje odpor a nechuť se strany učitelů a že je k tomu třeba skutečně přímých zákroků, aby se zjednala náprava po této stránce.
Co se týče zákona samého, nepovažujeme jej za pokrok, nýbrž spatřujeme v udržování pobočných škol neprospěch žáků, poněvadž v řadě případů se žactvo krčí v děrách a tento zákon prodlužuje ten smutný stav. Hlasovati můžeme jediné pro odst. 2 §u 1. (Souhlas komunistických poslanců.)
Místopředseda dr Hruban (zvoní): Dalším řečníkem je pan sen. inž. Havlín. Uděluji mu slovo.
Sen. inž. Havlín: Slavný senáte! Používám příležitosti projednávání této osnovy zákona k tomu, abych pronesl několik postřehů, které se týkají zákona dosud platného. Je to skutečně velmi trapné konstatování, že po tak dlouhé řadě let od r. 1922 nebyla vyřešena otázka školská v tom smyslu, jak tehdy zákon byl dělán, že dnes není možno přikročiti k ničemu jinému než k jeho prodloužení, které znamená další odklad. Je jisto, že nesnáze při opatřování vhodných budov jsou zaviněny do značné míry krisí samosprávy. Je třeba uspořádat poměry školství obecného a měšťanského, kde samospráva je skutečnou nositelkou a vydržovatelkou tohoto školství. Ale dovolte, abych řekl, že nepamatuji ani z doby dřívější, abychom se dostali do tak těžkých situací, jaké vidíme dnes v mnohých městech - nejen na vesnicích - že máme vagantní třídy, které přecházejí z místnosti do místnosti, poněvadž pro děti není tolik místa, aby se učily v jediné učebně k tomuto účelu přikázané. Tak na př. mohu uvésti město, kde bydlím, kde jde o 9 tříd, které je potřebí zříditi, a obec vůbec není schopna, aby mohla k této nutné investici přikročiti, poněvadž překročila limit přirážkový a při svém zadlužení není schopna uzavřít půjčku a tak jsme svědky nezvyklého a trapného stavu, že děti přecházejí z místnosti do místnosti, dokonce v některých případech jsou umístěny v místnostech, které by dohlédacím úřadem pro jiné účely nemohly býti povoleny, poněvadž by z důvodů zdravotních a bezpečnostních nebyly uznány za vhodné k obývání. Je proto třeba, aby vláda co nejdříve přikročila se vší vážností k vyřešení otázky úpravy financí samosprávných svazků a jejich hospodářské tísně, poněvadž nevyřeší-li se tento problém, pak zbytečně a marně budeme se snažit vyřešiti problém školský, který se týká našeho dorostu, dětí, které mají býti budoucností národa, bez rozdílu komu patří.
Podotknu jen málo, pokud se týče samé techniky učebné. Všichni jistě dnes uznáváme, bez ohledu na to, že to není prováděno, že má-li jeden učitel ve třídě míti eventuelně 60 dětí, je nad lidské síly ovládnouti tolik mladého lidského dorostu, dělá to učiteli těžkosti a trpí tím také děti a výchova. Je to příliš mnoho a je svrchovaný čas, máme-li řešiti kulturní otázky, jako je na př. otázka vzdělání, kterého se každému občanu má dostati, aby počet dětí ve třídě byl menší, aby třídy nebyly přetěžovány, aby se neukazovaly stavy, které vidíme na venkovských jednotřídkách, kde je stále více dětí než v městech, že děti nenajdou umístění ani v lavicích a posedávají na stupínkách. To jsou věci velmi trapné, kterým veřejní činitelé, kteří jsou za to odpovědni, by měli věnovati pozornost. Pro tyto úkoly, týkající se každého občana, musíme dovésti nalézti finanční prostředky, když se dovedou nalézti finanční prostředky, jako tomu bylo nedávno, pro sanaci nově zkrachovaných bank.
Při této příležitosti dovolte mi, abych uvedl, že bych považoval za upřílišněné a zbytečné opakovat vývody, které zde pronesli kolegové, bez rozdílu byly-li řečeny tím nebo oním, a abych se zmínil . . . . (Výkřiky sen. Mikulíčka.) Přihlas se ke slovu a nech mne mluviti, trochu dnes chraptím, abych se nemusil namáhati. - Dovolte mi, abych zaujal stanovisko k některým věcem z řeči p. kol. dr Brasse. P. kol. dr Brass, zdá se, že podobně jako pánové ze strany sudetoněmecké má krátkou paměť a zapomněl, že se změnily poměry v této oblasti, kterou nazýváme dnes svým státem a že již se pánové nikdy nedostanou na ten stupeň, na kterém nám vládli v době předpřevratové. My jsme na to ještě nezapomněli. Pánové mohou děkovati jen Pánu Bohu, že československý národ má krátkou paměť a holubičí povahu a že Němcům jsme dali v naší ústavě to, co nedal ještě žádný jiný stát v Evropě svým jinonárodním menšinám. Vy nemáte důvodů si stěžovati, ale při každé příležitosti, abyste se kryli před zákonem a před námi, prohlašujete, jak jste loyálními k této republice, a s parlamentní tribuny mluvíte řeči, které jsou určeny pro pana Göbelse a pro jeho propagandu, aby se mohlo říkat, že v Československé republice jsou Němci utiskováni.
Byl to ministr sociální péče inž. Nečas, který dokazoval v tomto domě, že i v těch věcech, které se týkaly nezaměstnaných, československá státní správa byla spravedlivá, a že naopak, propočítáno na jednotlivce, vycházela vstříc více ještě nezaměstnaným ze strany německé než československé. Byl to ministr školství, který jasně prokázal, že stejně je tomu, pokud se týče školství německého. Ze školského rozpočtu, studuje-li se příloha ministerstva školství, je viděti, že na jednoho německého učitele připadá méně dětí než na jednoho učitele československého a na jednoho profesora německého méně studujících než na profesora českého, že připadá na jedno německé dítě, ať jde o školu obecnou, střední nebo vysokou v úměrnosti na počet obyvatelstva a příslušníků finanční náklad větší než u příslušníků národa státního, který si tento stát zřizoval především pro sebe.
Máte-li stížnosti, podívejte se na školy v oblastech, odkud přicházíte! Jsou to naše školy pro náš český dorost, a kdybyste byli spravedliví, musili byste protestovati proti tomu, v jak nemožných místnostech jsou vychovány děti vůbec a děti státního národa zvlášť.
Podívejte se na obecnou školu ve Flájích, v Bukovicích, Měrnicích, v Duchcově samém, ve školském okresu Cheb na školy v Chebu, Vildštejně, Plesné, Libštejně, Chodové-Plané, Drmoulech, v Kraslicích, v Bezdružicích, podívejte se na školy v okresu chomutovském I, II, ve Vrskmani, kam chodí naše děti, podívejte se na Vlastislav, Úštěk, na mateřskou školu v Kamenné Vodě, na Havraň, Dolní Jiřetín, Horní Jiřetín, Brandov, Skyřice, Hořany, Most I, Korozluky, Bylany, Střimice, na Nepomyšl, Jesenice, Vildhostice, Blšany, Široké Třebčice, Kolešovice, Strojetice, Zlovědice, Pastuchovice, Libořice, Nečtiny, Pšov, Libořice, Blatno, na Těchonín, to již je okres šumperský na Moravě, dále na školní okres Teplice-Šanov, na školy v Hrbovicích, Přestanově, Chlumci, Hradišti, Bystřanech, Běhánkách, Trnovanech, na dívčí školy v Teplicích-Šanově, podívejte se na školy ve školním okrese trutnovském, podívejte se na Sylvárov, Velkou Bukovinu, Bohuslavice, Starý Sedloňov, podívejte se na školy v Ústí n. Labem, na školu v Podmoklech, kde se měla již před 10 lety dělat přístavba. Ale podívejte se zejména na českou menšinovou školu v Karlových Varech, která je umístěna pro 200 dětí způsobem nemožným na chodbě, na kterou ústí záchod, kterou nelze větrat! A to je ve světovém místě, v lázních, kam se chodí dívat celý mezinárodní svět! A my jim nemůžeme ukázati, že jsme si v Karlových Varech dovedli vybudovati školu pro děti národa státního! Měl-li by si někdo stěžovat, měli bychom to býti my. Podívejte se na Santošku! Tam je gymnasium, kde je jedna třída, které se říká myšárna, ve které nelze svítiti a větrati. V této místnosti sedí primáni, nejmenší dorost, který utrpí na zdraví největší škodu. Ale podívejte se na Rumburk! Jsme vděčni Ústřední matici školské, a také pan dr Brass považoval za povinnost se o tom zmíniti. Tam jest jedna třída umístěna v suterénu. Vláda tu nedělá svou povinnost. Při otevření školy měl ředitel tamního ústavu tolik odvahy, že mluvil o rozšíření české državy v Rumburce! V této republice my nebudeme svoji državu rozšiřovat, jak vy chcete. My tu jsme a budeme všude doma. (Německé výkřiky: A my také!) To vám neupírám. Ale vy tu jste vždycky menšina a jak president Masaryk svého času řekl, pouze kolonisté.
Kromě toho na karlovarském okrese máte další školy: Bohatice, Schönfeld, Javorná, Roznětín, Lipkovice, Vrbice, Vladořice, Řepany, Mnichov-Poutnov. Na školním okrese žateckém jsou nutné nové školy v Deštnici, Počeradech, Břvanech a Měcholupech. Vybral jsem ze svých zkušeností jen část. Jsou to náhodou ty kraje, které již od svých 20 let navštěvuji, a vidím, jak vypadají školní místnosti. Jsou to namnoze staré adaptace a barabizny, kde by jinému člověku než českému školnímu dítěti, nebylo dovoleno přebývat. A když si tu stěžujete, páni němečtí kolegové, jak my utlačujeme Němce ve školství, pak říkám, že je to řeč lichá a nepravdivá, poněvadž národ československý v této věci pro všechny jinonárodní menšiny vykonal tolik jako nikdo v Evropě. Musím potvrditi, že měl pravdu pan kol. Nentvich, když řekl: Podívejte se, kolik dává sousední hitlerovské Německo na jinonárodní školství menšinové! Tam platí tvrdý zákon, že musí býti 80 dětí téhož národa v místě, aby se tam dovolilo otevříti jednotřídku v jejich mateřském jazyku. (Výkřiky německých senátorů.) Mne nepřekřičíte. (Výkřiky: Nám do Německa nic není!) Podle toho, co jsem tu slyšel, měl jsem dojem, že u některých pánů se vzmáhá šilhání. Nemohu si pomoci. To je nemoc, na kterou je třeba lékaře.
Až budeme vědět, že jinde po světě budou měřit nám a lidem ze slovanské krve tak jako my jiným, pak bychom se mohli domnívati, že jsme nesplnili všecko. Ale my plníme více než můžeme. Ale páni z německého tábora bez rozdílu musejí míti tolik loyality, aby to, co československé školství vykonalo, a není toho málo, také uznali. (Výkřiky německých senátorů.) Já jsem s tím souhlasil a nikdy jsem neprotestoval, aby se Němec vychovával ve svém jazyku, ale všechno musí míti své meze a míru. My jsme zažili ve starém Rakousku tolik útisků - bylo toho příliš mnoho - a neslyšeli jsme jediného vřelého hlasu, který by byl z kterékoli tehdejší německé partaje býval pronesen ve prospěch utiskovaného českého člověka na českém severu. (Výkřiky německých senátorů. - Místopředseda dr Hruban zvoní.)
Tehdy ta doba nebyla a proto promiňte, když protestuji se vším důrazem, aby se používalo tribuny parlamentní k tomu, aby se o československém státě a československé vládě šířily věci toho druhu, jak je tu tlumočil pan dr Brass, a říkám to s plnou odpovědností, třebaže nejsem ve vládě a patřím k nacionální oposici. To konstatovat je povinností každého řádného českého člověka.
Zapomínáte, že není všemu konec a že s ohněm si není radno hrát. Republika je spravedlivá, ale nejdříve jsme jí dělali pro československý národ! (Bouřlivé výkřiky senátorů strany sudetskoněmecké.)
Místopředseda dr Hruban (zvoní): Dalším řečníkem je pan sen. Patzak. (Výkřiky senátorů strany sudetskoněmecké. - Výkřiky sen. Mikulíčka.) Prosím o klid.
Sen. Patzak (německy): Slavný senáte!
Vítáme projednávanou změnu zákona č. 226 z r. 1922 o obecných a měšťanských školách, ježto jsme opětovně žádali, aby počet dětí ve školách byl snížen. Snížení nejvyššího počtu dětí z 60 na 45 znamená podstatný pokrok, neboť zkušenost ukázala, že výsledek vyučování ve třídách s přílišným počtem žáků silně trpí. Mimo to vzniká dětem v přeplněných třídách také nebezpečí v ohledu zdravotním. Právě v sudetskoněmeckém území bylo úředními lékaři zjištěno, že v mnohých školách bylo více než 50% podvyživených dětí, které ovšem v přeplněných místnostech jsou tím více vydány tuberkulose a jiným nakažlivým nemocem. Předlohu dlužno uvítati také z toho důvodu, poněvadž snížením nejvyššího počtu žáků čeliti se bude také vzrůstu počtu nezaměstnaných učitelů.
Ačkoli tuto změnu zákona vítáme, musíme také při této příležitosti co nejostřeji odsouditi české menšinové školství se známými jeho účinky. Kdežto se z domnělých úsporných důvodů provádělo přeřadění žáků, aby se nepřekročil dosavadní nejvyšší počet žáků a tak zabránilo zřizování poboček, plýtvá se na druhé straně státními penězi zřizováním nových českých škol pro 1, 2, 6 nebo 8 českých dětí. V Kocléřově, okres Dvůr Králové, stalo se tak pro jedno české dítě při 27 německých dětech, v Řepové u Mohelnice pro 5 českých dětí, v Modřeci u Poličky při 6 českých dětech a 13 německých, v Dětřichově u Lanškrounu při 14 českých dětech a 5 německých, ve Frühau při 6 českých dětech, v Otově u Ronšperka pro 7 dětí vesměs německé národnosti. V Pavlově Studenci u Tachova pro 9 českých dětí při 7 německých, ve Zhůří u Hartmanic pro 1 české dítě při 7 německých dětech. V Ostravě u Uničova byla vystavěna nová česká škola. Poněvadž však pro ni nebylo dětí, byl zkrátka německý listonoš přeložen do Přerova a v Ostravě ustanoven český listonoš se 4 dětmi. Jedno české dítě je v obci a 13 dětí bylo přeškoleno z ryze české Dolní Dobrouče do Oskavy. Takovýchto příkladů bylo by lze uvésti bez počtu. Tím je dokázáno, že se v tomto oboru zachází se státními penězi neodpovědně a že se českých menšinových škol zároveň vydatně používá jakožto prostředku k odnárodňování sudetských Němců. Říká se přece, že tyto české školy jsou myšleny jen pro české dítky. Ve skutečnosti však je tomu tak, že odpovědná místa to nejen trpí, nýbrž sama podporují, aby žáky v českých menšinových školách byly vesměs anebo většinou německé děti. Také kamarád sen. Brass ukázal ve svých vývodech dne 17. prosince 1936 při rozpočtové debatě na tyto metody činitelů odpovědných za české menšinové školství a co nejostřeji je odsoudil. Ještě horší jsou poměry ve školách, které zřídila Matice Školská. Výhodami hospodářskými, nátlakem a naznačováním ohrožení pracovního místa a existence rodičů lákají a nutí se německé děti do českých menšinových škol. Jen tak je možno, že v sudetských zemích asi 16.000 dětí, v celé státním území asi 20.000 německých dětí navštěvuje jinojazyčné školy. Ohražujeme se co nejrozhodněji proti takovýmto metodám. Neboť je největším zločinem na německém dítěti, když se mu béře výchova a výcvik v jeho mateřském jazyku.
Jiná metoda, která rovněž vede k neodpovědnému využití státních prostředků, je ta, že se české menšinové školy dávají těsně na jazykovou hranici, při čemž se obzvláště u českých občanských škol poskytují dětem sousedních uzavřených českých obcí výhody menšinové školy. Menšinové školy mají se zřizovati jen pro menšiny. Při zachování této samozřejmé zásady nemohlo by se státi, že jsou české menšinové školy, do kterých chodí děti z uzavřeného českého jazykového území a přece požívají výhod menšinové školy. To na příklad platí o Dubenci, Bílé Třemešné atd., kde až 80 % žáků pochází z českých obcí, anebo o Dvoře Králové n. L., městě s trojtřídní německou menšinovou školou, jejíž žáci jistě pocházejí z 90 % z uzavřeného českého území. Tyto poměry charakterisují nejlépe povahu českého menšinového školství. Jako příklad chci uvésti mnoho velebené rodiště aktivistického ministra pana dr Frant. Spiny. Jeho rodiště uchází se od let o zřízení menšinové školy, což dosud nebylo možno. (Sen. Wellan [německy]: Je to také rodiště pana posl. Hodiny! Ať ukáže, co dovede!) Kde tu zůstává 18. únor, kde zůstávají mnoho velebená jednání o národnostní vyrovnání ze dne 18. února? (Hluk. - Místopředseda dr Hruban zvoní.) Apelujeme na rozum všech, aby uvedené zlořády v nejkratší době byly odstraněny, aby lovení a kupování duší bylo znemožněno a žádáme, aby co nejdříve byly v parlamentě projednávány naše návrhy zákonů v poslanecké sněmovně na potrestání všech těch, kdož provádějí odnárodňování anebo mu nadržují.
Žádáme ve smyslu hospodárnosti státu a za účelem zjednání snesitelného poměru školství národů v tomto státě pro menšinové školy zákonité stanovení nejmenšího počtu žáků. Nynější předloha znamená pro výchovu a výcvik školní mládeže podstatný pokrok a proto budeme hlasovati pro tuto předlohu. (Potlesk senátorů strany sudetskoněmecké.)
Místopředseda dr Hruban (zvoní): Dalším řečníkem je pan sen. Wellan. Dávám mu slovo.
Sen. Wellan (německy): Dámy a pánové! Vítáme novelu, kterou pan ministr školství dr Franke předložil k §u 7 malého školského zákona, a která znamená podstatné zlepšení našeho školského zákona.
Podnětem k novelisaci tohoto zákona, který již v příštím školním roce má vstoupiti v platnost, je v podstatě iniciativa naší strany, ježto návrh v té příčině podala a odůvodnila soudr. Kirpalová v poslanecké sněmovně.
Podle našeho návrhu neměly se školní třídy, které vykazují počet 40 žáků, rozpouštěti anebo slučovati s jinými školními třídami. Tomuto návrhu nebylo bohužel zplna vyhověno, ve vládním návrhu byl počet dětí, při kterých se školní třída nesmí zrušiti, stanoven na 45. Ačkoli stojíme na stanovisku, že tento počet je vzat příliš vysoko, vítáme tuto předlohu již jako velký pokrok.
Ve většině pokrokových států je počet žáků v jednotlivých třídách stanoven ještě pod tuto cifru, což také z pedagogických důvodů je nutností. Právě obecné školy navštěvují dítky nejchudších vrstev obyvatelstva a jsou ve venkovských obcích jedinými vzdělávacími ústavy. V těchto třídách musí se pak často při počtu žáků 60 dětí vyučovati několik tříd stáří v téže místnosti a projednávati učební látka různých ročníků. Ale právě tyto dítky by potřebovaly, aby se s nimi jednalo individuelně, ježto chápavost dětí pro nedostatek ošetření v domácnosti rodičů a pro nedostatečnou výživu je velmi snížena a zmenšena. Muselo by tedy nastati další snížení počtu žáků ve všech školních třídách.
Podle zákona ze dne 24. května 1929, č. 86 Sb. z. a n., podléhají pomocné školy a pomocné třídy školní obdobně obecným školám dozoru a správě školské správy a jejích orgánů; pomocné školství je tudíž oborem obecného školství a musel by tudíž tento zákon podle smyslu platiti také pro pomocné školství, čemuž bohužel není. Počet žáků na pomocných školách musel by se tudíž značně zmenšiti, dříve než by se takovéto třídy zrušovaly. Školy této kategorie směly by se zrušovati teprve tehdy, kdyby po tři roky po sobě následující nenavštěvovalo ani 8 dítek třídu. Oprávněnost tohoto požadavku odůvodňuji poukazem na ministerský výnos ze dne 10. května 1907, tedy v době, kdy školství nestálo ještě na tak vysokém stupni vývoje, jak tomu je dnes v republice, a ve kterém se stanoví, že učitelské síle ve třídě pomocné školy nesmí se přiděliti více než 15, ve výjimečných případech nejvýš 20 školních dítek. Žádáme-li zachování této školní třídy s tak nízkým počtem žáků, pak děje se tak z úvahy, že tyto pomocné školy navštěvují bezvýjimečně dítky duševně zaostalé, které vyžadují zvlášť intensivní péče a ohled k jejich zvláštnostem, aby mohly býti vychovány v užitečné lidi, nejen v zájmu jednotlivého dítěte, nýbrž především také v zájmu státu.
Úmrtnost dětí obrovsky vzrostla následkem krise a z toho vzniklé nezaměstnanosti. Z tohoto důvodu znamenati je také další pokles porodů. Ve škol. roce 1936/37 muselo býti pro pokles počtu žáků zrušeno v Čechách 200, na Moravě 100 školních tříd. Pro další 4 roky dlužno počítati s dalším poklesem počtu žáků a má se za to, že se bude vykazovati úbytek 160.000 školních dítek. Kdyby se tyto výpočty shodovaly, musel by se zrušiti ještě daleko větší počet školních tříd než tomu bylo v r. 1936/37. Doufáme, že - ačkoli se novelisací §u 7 stanoví počet žáků na 45 - provádění zákona bude loyální, tím spíše, ježto ve mnohých školách s českým jazykem vyučovacím počet žáků je značně menší.
Vítáme zákon netoliko s pedagogického stanoviska, nýbrž také vzhledem k tomu, že tím řada učitelů, kteří jsou bez zaměstnání - a máme v našem státě vysoký počet nezaměstnaných, asi 7.000 učitelů - bude moci býti zase zaměstnána ve svém povolání. Při této příležitosti chtěl bych také poukázati na výnos o učitelských praktikantech. Na základě tohoto výnosu mohou býti učitelé ustanoveni jako praktikanti s platem a urguji tímto další trvání této instituce vydáním nového výnosu v této věci.
Také zákon o újezdních měšťanských školách znamená podstatné zlepšení našeho školství. Bylo přece dosud většině vrstev méně majetného obyvatelstva, které nebydlí ve městech anebo ve větších obcích, nemožno poskytnouti svým dětem vzdělání, které přesahuje všeobecné vědomosti z obecné školy. Sehnati finanční prostředky pro návštěvu měšťanské školy bylo venkovskému pracujícímu obyvatelstvu skoro nemožno a proto byla většina těchto dětí vyloučena z návštěvy měšťanské školy. Tomuto nedostatku má se pomoci zřízením újezdních měšťanských škol. Musím však zdůrazniti, že také po vydání zákona o újezdních měšťanských školách valné části chudších dětí nebude možno tyto školy navštěvovati. Vykonati cestu 5 km - v mnohých případech bude tento počet kilometrů ještě překročen - bude pro všechny slabší děti příliš velkou námahou, cesty v horských vesnicích stávají se především v zimě a na jaře pro dítky neschůdnými. Ale také velikému počtu rodičů nebude možno dáti dětem s sebou pro celý den přiměřené jídlo, nehledě k tomu, že se stanoviska zdravotního není na prospěch, když po celý den, především v zimě, jsou odkázány na studenou stravu. Zákon o újezdních měšťanských školách mohl by tudíž teprve pak správně účinkovati, kdyby se přistoupilo ke zřízení školních kuchyní, ve kterých by se nemajetným dětem, které v poledne nemohou do svého domova, dávalo teplé jídlo. Další překážkou při zřízení újezdních měšťanských škol jsou potíže okresů sehnati finanční prostředky, které ponesou okresy z jedné třetiny.