Môžem len vítať vládne opatrenie, ktoré smeruje k tomu, aby vyslovená bola osobná odpovednosť úradníkov, sabotujúcich úradné veci. Oneskorené zákroky byrokracie zapríčiňujú nesmierné škody. Škody nielen zúčastneným stranám, ale morálné škody i samému štátu.

Uznávam, že naši úradníci sú preťažení komplikovanou administráciou. Uznávam i to, že oneskorené vybavovanie niektorých vecí neznaznená príliš veľké škody pre strany. Sú však veci takej povahy, ktorých liknavé vybavenie znamená ťažké škody a kde liknavé vybavovanie prieči sa intenciám príslušných zákonov. Je na pr. nepochopiteľné, ako sa nakladá u niektorých okresných úradov, ba i u zemského úradu Podkarpatskej Rusi so zákonom č. 65/1936 Sb. z. a n. o stavebnom ruchu. Napriek tomu, že zákon predpisuje 8 a 15denné lehoty pre vykonanie niektorých opatrení, sú veci, ktoré od septembra 1936 nedostaly sa ešte ani k prvopočiatočnému opatreniu, ani k vyvlastňovaciemu usneseniu alebo k zamietnutiu žiadosti.

Je nepochybné, že intenciou zákona o stavebnom ruchu je podchytenie stavieb i za cenu vyvlastnení. Zákon stáva sa však iluzórnym, jestliže jeho prevádzanie preťahuje sa na miesto dňov na roky.

Tešilo by mňa, keby situácia obce Rarfajnova bola v republike našej ojedinelá, ač tuším, že na Slovensku a Podkarpatskej Rusi nie je ona osamotená. Rajfanovo je malá obec s asi 1.000 obyvateľmi. Jej silnice sú v takom stave, ako pred storočiami. Jej okresný úrad, berný úrad, berná správa a katastrálny úrad sú v Berehove vo vzdialenosti 24 km. K okresnému súdu, pozemnoknižnému úradu má 25 km v Mukačeve, k obvodnému notariátu 8 km v Baťove, k četníctvu 7 km v Šome, k obvodnému lekárovi 10 km v Kosine. Možno si predstaviť, s akými nesnádzami a trovami sú spojené styky obyvateľstva s verejnými úrady. (Předsednictví převzal místopředseda dr Heller.)

Avšak najkrikľavejším momentom v neblahých pomeroch obce Rafajnova je to, že má 150 školou povinných detí, ktoré nemôžu navštevovať školu. Blíži sa už konec prvého polročia školského roku a 150 detí v obci Rafajriove sa ešte ani nezačalo učiť. Hraničí s nemožnosťou, aby sa takéto niečo mohlo prihodiť v našom štáte. Naše školské úrady o tom vedia. Obyvateľstvo dospelého veku zúfa nad zaostalosťou svojich detí. Nepomáha však nikto, ako keby táto obec bola exkomunikovaná z kultúrnej pospolitosti.

Príčinou toho, že deti nie sú zaškolené, je vraj, že školská budova je vlastníctvom cirkvi reformovanej. Cirkev hospodársky nie je v stave znášať trovy vyučovania. Touto okolnosťou však nemôže byť tento stav odôvodnený. Jestliže cirkev a ani obec nemôžu znášať trovy školskej výchovy detí, nech ich prevezme na seba štát a nech nedopustí, aby deti boly bez školy v zákonitej dobe vyučovacej. Nech štát v každej podobnej obci zruší školské práva ako cirkví tak i obcí.

Štát síce na základe zákona o školách menšinových zriadil už v obci ľudovú školu s vyučovacím jazykom českým, ktorá má týchto čias 38 žiakov. V tejto obci niet ani jediného obyvateľa národnosti československej a tedy školský referát mal sotva zákonitého práva zriadiť túto školu s vyučovacím jazykom českým. Nuž a prečo nezriadi školu maďarskú pre 150. nezaškolených detí národnosti maďarskej? Veď s hľadiska štátu je veľmi ľahostajné, či budúca generácia nabýva základných vedomostí kultúrnych v jazyku maďarskom alebo českom. Ba je užitočnejšie, keď sa detí vyučujú svojím jazykom materinským, lebo tomu lepšie porozumejú.

Pán sen. dr Bačinský prehovoril tuná o investíciách v Podkarpatskej Rusi. Prikloňujem sa k jeho vývodom. Naliehavých investícií potrebuje Podkarpatská Rus viac než ktorákoľvek iná krajina štátu. Je svrchovane treba, aby v Podkarpatskej Rusi boly zahájené verejné práce, zamestnávajúce veľké masy, lebo štatistika a smutná skutočnosť nasvedčuje tomu, že takou biedou nie je ľud nikde v republike postihnutý, ako v Podkarpatskej Rusi.

Jak tuná, tak i v posl. snemovni využili páni maďarskí opozičníci rozpočtovej debaty k tomu, aby kritizovali demokratické záriadenia štátu. Po tejto stránke odpovedali im maďarskí poslanci aktivistickí vo schôdzach posl. snemovne a svojim názorom dali výraz v proklamácíi. Prehlasujem, že staviam sa bez výhrady na stanovisko maďarských poslancov aktivistických a osvojujem si obsah proklamácie. Pánu dr Korláthovi však odtiaľto vzkazujem, že zemedelský ľud podkarpatoruský si je dobre vedomý toho, že slzy, ktoré nad ním ronil, sú tie tak zv. slzy krokodílie. Maďarskej menšine v Československu je jasné, ako rozumejú tunajší politickí šafári maďarských feudalistov pozemkovej reforme.

Príklad máme v Maďarsku. Vo svete je sotva ešte jeden zemedelský štát, kde by bolo toľko bezzemkov a toľko grófskych, mamutích, obrovských statkov, ako v Maďarsku. Knieža Pavel Esterházy je majiteľom 23.287 katastr. jutár pôdy a za posledných 10 rokov nielen že nedal žiadnej pôdy na ciele pozemkovej reformy, ale naopak, zväčšil ešte svoj mamutí statok o 1.000 kat. jutár. V Maďarsku je 13 statkárov, ktorí majú statky 50.000 kat. jutár väčšie. Ani tieto statky sa nestenčily po dobu posledných 10 rokov, a tedy títo statkári nedali ani piaď pôdy nemajetným maďarským zemedelcom.

Týchto čias je v Maďarsku 70 statkárov, ktorých statky majú výmeru 10.000 až 50.000 kat. jutár. Medzi týmito je 17 statkárov, ktorých pozemková držba vzrastla v posledných 10 rokoch so 483.000 kat. jutár na 552.000 kat. jutár. Obzvlášte aristokrati, grófi, baróni a kniežatá sú to, na ktorých statky neodváži sa vláda siahnúť.

V Maďarsku je 84 veľkostatkárov, ktorí majú v držbe dohromady 3,5 milionov kat. jutár pôdy. Táto výmera rovná sa ¹/₇ celej pozemkovej výmery Maďarska. Podľa toho 84 ľudí má v držbe toľko, ako 4 miliony ostatných občanov.

Prečo neuvádzal pán posl. dr Korláth tieto údaje, keď už sa dovolával obsahu mojej knihy, veď i tieto údaje sú tam?

Maďarský zemedelský ľud v Československu je si vedomý toho, že generálny štáb hlučnej maďarskej opozície je politickým depozitárom tých, ktorí majú v držbe latifundiá v dnešnom Maďarsku a ktorí zabraňujú tomu, aby bo1 v Maďarsku ukojený hlad ľudu po pôde. Maďarský zemedelský ľud a i Maďari iných zamestnaní v Československu dobre znajú z minulosti ich večné spojenectvo a dobre vedia, že keby Korláthovci mohli byť držiteľmi moci, dali by maďarským bezzemkom práve tak málo pôdy, ako ich grófski priatelia v Maďarsku nedali nič tamojším roľníkom, hladným po pôde.

Mentalita týchto pánov zračí sa v prejave, ktorý učinil voči mne istý vodca maďarskej opozície pred pár týždňami. Tázal sa mňa tento osvietený vodca opozície medzi iným, či myslím vážne na pozemkovú reformu a či má byť každý pozemkový statok minimovaný na 50 hektarov? Odpovedel som kladne. Dľa môjho názoru pôda môže patriť len tomu, kto ju obrába, totiž roľníkovi. On však prehlásil, že jeho názor je opačný: "Veľkostatky nesmú byť rozdelené, lebo ak sa ony dostanú do držby sedliaka, tak títo huncúti sedliaci vyhladujú mestá. A pneca mestský ľud je hodnotnejší než ľud dedinský" - povedal tento výtečný maďarský národný vodca. Tak sa to stalo leta Páne 1937. To je ten úprimný tón maďarského národniara a kresťanského socialistu. Takto chce tá hlučná maďarská opozícia dávať pôdu maďarskému zemedelcovi.

Pán sen. Hokky vo svojej reči - ako to napísal i deník "Prágai Magyar Hirlap" "podrobil politiku národnostnú ostrej kritike."

Nik netvrdí, že v pomeroch národných menšín je všetko až na dno samá smotánka a že práva neutrpely újmy, alebo že nie je tu potreba, aby pomery menšín boly upravené podľa riadov nášho demokratického štátu. Veď sám pán prezident republiky i predseda vlády vyslovili sa za úpravu, resp. za potrebu úpravy situácie národných menšín. Ale preca len nemožno ba neslobodno srovnávať vybudovanú vnútornú sústavu štátu s potemkinskou dedinou, ako to urobil pán sen. Hokky. A to preto nie, lebo takéto tvrdenie neodpovedá skutočnosti. Československá republika i pri všetkých svojich chybách je lepšia a ľudskejšia, než ktorýkoľvek zo všetkých štátov vedľa nás.

Povedal som už a spolu so mnou konštatovali to i aktivistickí poslanci maďarskej menšiny a i teraz pribíjam to, že sú v štátnom živote maďarskej menšiny isté nevýhodné opatrenia, ktoré možno pripísať na vrub rovnosti, ale práve toľkokrát sme konštatovali, že príčinou toho je z väčšej časti tak zvaná maďarská opozícia, že to vyvolaly z prevážnej časti opozičné strany maďarské svojou urážlivou a pravde neodpovedajúcou kritikou, svojím chovaním.

Nie je pravda, že múry Československej republiky praskajú, ako to tvrdil sen. Hokky. Nie je to pravda, lebo v republike žijúce miliony pracujúcich drobných ľudí, poctivých a z presvedčenia demokratických občanov, medzi nimi i národnosti maďarskej, sú pohotoví, aby republiku obránili proti akýmkoľvek eventualitám. Zvlášte pracujúci drobní ľudia sú odhodlaní, bude-li treba, i so zbraňou v ruke chrániť republiku československú.

Maďarská menšina v Československu má všetky príčiny, aby i pri všetkých svojich svízeľoch zachovala vernosť k Československej republike, aby sa nehonila po prízrakoch revizionistických. Stačí, podíva-li sa do Maďarska, ktoré je márne štátom jednej národnosti, lebo ľud tam nemá ani najminimálnejšieho práva ani možnosti, aby sa dostal navrch z toho nerovného položenia. Nemá možnosti, aby sa ako človek dostal na vyššiu úroveň. Ľud v Maďarsku nemohol dosiahnuť ani všeobecného tajného volebného práva. Grófi, ktorí sú vlastne páni Maďarska, majú totiž obavy, že akonáhle dostane ľud všeobecné tajné volebné právo, bude moci grófov odzvonené. A je to pravda.

Maďarskej menšine v Československu stačí vedeť to, čomu i posledné udalosti nasvedčujú, že totiž do senátu v Maďarsku alebo do vyššej snemovne, ako to tam nazývajú, môžu sa dostať výlučne grófi a baróni. Medzi 50 či 60 grófov a barónov, ktorí boli tam posledne zvolení, ani náhodou sa nedostal jediný občan druhej triedy. Pán sen. Hokky nech hľadá v senáte československom čo len jediného grófa. Je pravda, táto hlučná maďarská menšina, stále hľadajúca práva, i tu sa pochlapila. Ona jediná totiž poslala do parlamentu jednu grófsku odnož v osobe Jána Esterházyho. Tu posvietili na svoj duchovmý svet a na svoju grófsku modloslužbu tým, že pokladali za najvhodnejšie vyslať ako poslanca do parlamentu grófsky čestný exemplár.

Pán sen. Hokky a jeho druhovia, holdujúci grófskej modloslužbe, by veľmi špatne pochodili, keby i tuná jestvovala podobná grófska vyššia snemovňa, aká je v Maďarsku. Podľa všetkej pravdepodobnosti nie Hokky by sedel tuná v senáte, lež niektorý "Tassilo" modrej krvi.

Vážený senát! Právny riad Československej republiky poskytuje spôsoby a možnosti, aby každá národnosť dostala všetko, čoho si vyžadujú jej kultúrne a hospodárske pomery. Národná menšina maďarská je však zkracovaná i vo svojich najelementárnejších právach preto, leboj jej opoziční vodcovia sledujú politiku, ktorá prejavuje nepriateľské city voči štátu. Táto politika svojím vyzývavým chovaním donucuje k pasivite rozhodujúcich činiteľov. Títo páni mluvia stále v mene všetkých Maďarov v československu, ačkoľvek sme už toľkokrát preukázali, že je to falšovanie pravdy, lebo veď ani 50% Maďarov v Československu nepriklonilo sa k ich opozičnej politike, ktorá je pre maďarskú menšimu nebezpečná a škodlivá.

Slová sen. Hokkyho dokazujú, že maďarská opozícia je v opozícii nielen voči vláde, ale i proti štátu. A to je dnes, kde fašistické násilie drze sa tlačí do vrát demokracie a hrozí v medzinárodných vzťahoch rozvratom nie iba prostou parlamentnou rečou, lež verejným vyznávaním fašizmu.

Maďarská menšina v Československu nesmýšľa tak, ako sen. Hokky. Nechce a nemala by radosť z toho, keby z pseudofilozofie sen. Hokkyho mluvila pravda. Maďarský ľud v Československu sa vo svojej mentalite nezmenil. Bol vždy priateľom slobody. Celé storočia zápasil s Habsburgami a so svojimi grófskymi utlačovateľmi. Konštatujem, že i v dnešnom Maďarsku najvrelejšou túžbou ľudu je, aby nadvláda grófov bola porozená. My Maďari v Československu známe radosť z toho, že vladárstvo grófov tuná skutočne zaniklo. I keby sme inej príčiny nemali, už len pre to prilneme k liberálnej, demokratickej republike československej, ktorá podľa zásad zvečnelého nášho prezidenta Masaryka na vždy odbavila feudálnu nadvládu grófov.

Tiež k reči pána sen. dr Turchányiho mám svoje poznámky. Vo svojom prejave pri všetkej svojej opatrnosti - uchýlil sa na špatné cesty. Akosi maliciózne kritizoval ostrejšie opatrenia proti vyzvedačstvu a diví se tomu, že tu môže byť 900 vyzvedačských procesov. Na to by som mohol odpovedať otázkou: koľko vyzvedačských procesov môže asi byť v súsedných, nepriateľsky naladených štátoch? To je ono, čo maďarská opozícia nijako nechce pochopiť, menovite, že i demokratický štát sa bráni. A bráni sa prostriedkami, ktoré mu vnucujú pomery. Pán sen. Turchányi musí vedeť, že nie Československá republika začala vojnu. Veď sotva je na svete ešte jeden štát, ktorý by si tak vážne prial mieru, ako práve republika Československá. A keď sa potom bráni - či už hromadou vyzvedačských procesov a či iným spôsobom - to opravdu nemožno pripisovať na vrub demokracie. Podívejte sa len okolo seba, akými prostriedky a akým spôsobom sa bránia, správnejšie útočia štáty fašistické.

Práve v týchto dňoch vyhľadali mňa prostí robotníci a pýtali sa, či je pravda, že vláda dá každému vyslúžilému vojakovi niekoľko tisíc korún odmeny? Nuže, čo je to? Starý recept. I za doby bývalej maďarskej demokracie Károlyiho prišli reakcionári s tým, aby každý demobilizovaný vojak požadoval 5.000 korún. Tento recept sa osvedčil. Nuž a teraz začínajú svoj manévr znova. Pokladajú za vhodnú dobu, aby i tuná vystúpili so svojimi nekalými úmysly.

Ani demokratický štát nemôže si počínať ináč, než brániť sa tak, ako vie, a takými prostriediky, ktoré sú mu vnúteňé. To je preca samozrejmé.

K procesom vyzvedačským poznamenávam, že sú veru medzi nimi tiež omyly. Sú ľudia, ktorých bez akéhokoľvek vlastného zavinenia obviňujú z vyzvedačstva, na udanie zlých ľudí. A práve preto by nebolo od miesta, keby príslušné úrady verejnej obžaloby všetky prípady revidovaly a pokračovania, zahájené v nedostatku obžalôb opodstatnených, rýchlejšie skoncovaly, než ako sa to dnes deje.

Pán sen. Turchányi vidí ohrožené tiež cirkevné školy, čomu však naozaj nie je tak. Tu je na pr. prípad v obci Rafajnove, kde vinou cirkvi nemóže mavštevovať školu 150 školou povinných detí. Tážem sa, či možno se zdravým rozumom ponechať v rukách takejto cirkvi ľudovýchovu, právo na udržovanie školy? Tážem sa, či môže byť poctivým Maďarom ten, kto schvaľuje pomery v obci Rafajnove?

Mojou základnou zásadou je, že vo štáte má byť len škola štátna a že ani súkromníci, ani církvi, ba ani obce nemajú spravovať vec ľudového vyučovania. Keď už nič iné, tak aspoň kultúra ľudu musí byť starosťou štátu.

Svoj prejav končím tým, že vyzývam ešte raz pozornosť príslušných činiteľov, aby čo najskór učinili svoje opatrená v tom smere, aby sa národným menšinám dostalo svojich práv. Nech sa čo najrýchlejše vynesie zákon o štátnom občianstve, ktorý je na programe, ktorý by upravil a učinil snesiteľnejším život veľa tisíc rodín.

Ako povolaný mluvčí maďarskej národnej menšiny prehlasujem že s plným presvedčením sdielame osudy nášho demokratického štátu. Pozorujeme deje a sme pohotoví, prikážu-li nám tak pomery, brániť tento štát i za cenu obetí našich životov.

Rozpočet prijímam. (Potlesk.)

Místopředseda dr Heller (zvoní): Slovo má pan sen. Rejmon.

Sen. Rejmon: Slavný senáte!

Rozpravu o státním rozpočtu pro příští správní rok i rozpočet sám sleduje letos celá československá veřejnost s mimořádným zájmem. Je to zcela pochopitelné, neboť státní rozpočet na r. 1938 ukládá širokým vrstvám poplatnictva nové veliké povinnosti, nová břemena, která budou určitě i v dalších letech vyžadovati nejen veliké obětavosti, nýbrž i nejvyššího vypětí pracovního výkonu a.šetrnosti všeho obyvatelstva našeho státu, a to proto, aby úkol na ně vložený mohlo bez jakýchkoli hospodářských otřesů také splniti.

Těžká mezinárodní situace nutí vládu i stát sám k tomu, aby v nejvyšší míře byla zajištěna jeho obrana. Občanstvo našeho státu přijímá oběti na.ně ukládané s klidem. Žádá jen, aby každé koruny k tomuto účelu věnované, bylo použito s náležitou rozvahou a rozumnou šetrností.

Zemědělský lid zvláště jest vždy ochoten přinésti největší oběti na obranu státních hranic, na řádné vybavení naší. zdatné armády, neboť dobře ví, že jen tímto způsobem můžeme stát uchrániti před každým, kdo by po naší demokratické republice chtěl vztáhnouti svoji ruku. Jest si velmi dobře vědom, že v případě válečného konfliktu platil by především on největší daň krví a životy svých synů. Mám za to, že jsme všichni ve veliké většině v této otázce zajedno. Nevím, mohl-li bych na to vzíti jed se strany pánů henleinovců. Československý voják nesmí se státi obětí nahodilého útočníka, jako jsme viděli ve válce habešsko-italské a jako jsme toho dnes svědky v konfliktu čínsko-japonském.

Jestliže jest vojenská služba těžká a odpovědná v čase míru, je tím těžší a odpovědnější v čase války. Každý voják může řádně a svědomitě plniti svoji povinnost jen tehdy, je-li řádně vyzbrojen a také řádně zásobován. Toho jsme byli svědky ve světové válce. Jediné vědomí, že za armádou stojí svou sympatií celý národ, sílí každého vojáka k největším úkolům a k bezpříkladné obětavosti a hrdinnosti. Naše legie, síleny jsouce touto myšlenkou, vykonaly ve světové válce pravé divy, nad kterými žasl celý svět, a jen touto bezpříkladnou hrdinností a obětavostí zajistily československému národu národní a politickou svobodu.

Tomuto vznešenému ideálu zpronevěřil by se každý, kdo by jen na okamžik zapochyboval o nutnosti největších finančních obětí pro zajištění naší tak draze vykoupené národní a politické svobody. Budeme-li řádně připraveni na každý nahodilý válečný konflikt, zajišťujeme tak nejúčinněji trvání míru.

Zemědělský člověk touží po klidu a míru, aby tak mohl plniti vznesený naň úkol, zajistiti celému národu i naší armádě chléb. Řekl to již v posl. sněmovně ve svém obsáhlém projevu předseda naší strany posl. Beran. Ovšemže, bude-li toho někdy potřeba, dovede zaměniti za pluh pušku a meč, aby i svými životy chránil rodnou hroudu a celistvost našeho státního území. S tímto vědomím zvedneme i my, jako zástupci zemědělského lidu, rádi ruku pro potřeby naší armády v předpokladu, že oběti na něj kladené sahají až na kořeny existence československého zemědělství.

Stejně rád uznávám potřeby ministerstva vnitra, třebaže zvýšilo rozpočet o 163 mil. Kč proti r. 1937. Vděčím panu ministru vnitra dr Černému za to, že se pronikavě zasloužil o pořádek uvnitř státu, zvláště v pohraničí země, kde jakákoliv iredenta proti celistvosti československého státu a území musí býti za všech okolností a v čas radikálně potlačena. (Výborně! - Tak jest!) Máme také plné pochopení pro potřeby ministerstva školství a národní osvěty. Zde jest zvýšení proti r. 1937 téměř o celých 70 mil. Kč - skutečně o 69,8 mil. Kč.

Větší část tohoto zvýšení vyčerpává se na zvýšené výdaje osobní platovým postupem zaměstnanců, úpravami systemisace i a rozšířením počtu učitelských sil. Zvyšují se výdaje na školské a kulturní styky s cizinou, na sociální péči o studentstvo a lidovou výchovu. Nemám námitek proti tomu všemu. Lituji jen, že otázka provádění zákona o újezdních školách měšťanských zůstává jaksi více méně opomíjena a nevěnuje se jí taková pozornost, jaká by byla po stránce venkovské mládeže žádoucí. Všichni si jistě, vážení, pamatujeme, s jakou jednomyslností byl zákon o újezdních školách měšťanských zde v tomto zákonodárném sboru před dvěma roky přijat. My, zástupci venkova, viděli jsme v tomto zákoně zrovnoprávnění mládeže venkovské s mládeží městskou. Já jsem již loňského roku řekl, když jsem mluvil v rozpravě k rozpočtu na rok 1937 o poměrech měšťanských škol v Nymburce, že se říká, že vzdělání jest největším majetkem národa. A jest to také pravda, neboť vzdělaný člověk nikdy nepropadá různým falešným heslům a doktrinám. Proto bych si přál a se mnou jistě všichni příslušníci venkova, aby i venkovská mládež mohla část tohoto národního majetku na ni připadající pro sebe také v dohledné době vlastniti. Nemíním tím, že by venkovská mládež měla snad ještě více, než je na dnešní poměry zdrávo, rozmnožovati řady studovaného proletariátu, se kterým si dnes v pravém slova smyslu všichni nevíme rady. Mám na mysli více, aby venkovská mládež v obvodových měšťanských školách osvojila si také vyšší stupeň vzdělání, než jí skýtají dnes školy obecné a které také potřebujeme na venkově i v zemědělství, živnostech a řemeslech. Jen s tohoto stanoviska je nejvýše žádoucno, abychom se všichni touto otázkou více zabývali. Lituji, že náš tisk ve svém celku se tímto problémem poměrně málo zabývá. (Sen. Sechtr: Raději štve!) Kol. Sechtře, prosím tě, buď zticha!

My příslušníci venkova setkáváme se každoročně na venkovských silnicích, vedoucích k městům, s hloučky venkovské mládeže, dívek i chlapců ve věku 12 až 15 let, kteří z vesnic docházejí do měšťanských škol, kterých na vesnici dnes nemají. Vidíme, že celé stovky této mládeže dojíždějí ze všech koutů venkova po drahách a autobusech do měšťanských škol, čímž vznikají rodičům mnohdy neúměrné výlohy, které jen s největším odříkáním svým na vzdělání svých dětí vynakládají, neboť bez vysvědčení z měšťanské školy dnes se chlapec nebo dívka ani pro řemeslo neobejde. Naší samosprávě obecní i okresní vznikají v tomto směru nové těžké úkoly po stránce finanční, pro které i po provedení sanace samosprávních financí se budou mnohá okresní i obecní zastupitelstva těžko rozhodovati. Proto je nanejvýš nutno, aby stát a povolaní činitelé se touto palčivou otázkou zabývali tak, jak toho vyžaduje potřeba celého venkova.

Mimořádným úkolem, před kterým stojí zvláště venkovské okresy, jest otázka silniční. Stav našich okresních silnic jest opravdu politováníhodný. Bývalá samospráva vybudovala za své působnosti rozvětvenou síť okresních silnic, z nichž mnohé jsou i lehčího provozu dnes neschopné. Dnešní bídný stav okresních silnic nelze již dále přehlížeti, vážení, a nelze také přehlížeti význam těchto okresních silnic. Na jedné straně vidíme, že se věnuje soustavná péče, mnohdy až přepychová, silnicím státním, kdežto silnicím okres,ním, jak vidíme, chybí dnes i nejnutnější udržovací materiál. V tom směru je nejvýš nutno zjednati nápravu, poněvadž dnešní stav okresních silnic mohl by se nám krutě vymstíti. Provádí ses největším urychlením a s největší péčí zajištění hranic pro případy válečné. Mám za to, že i při této příležitosti neměl by býti pomíjen dnešní stav našich silnic. Motorisované oddíly naší armády a dělostřelectvo samo kladou včas války mimořádnou službu a mimořádnou potřebu též na naše okresní silnice. Mnohé a mnohé okresní silnice mají tentýž význam dálkový jako silnice státní. Tyto silnice jsou i dnes v době míru motorovým provozem silně frekventovány, právě tak jako silnice státní.

Vidíme, že daně z motorových vozidel, z pneumatik a různých mazadel, určitá část výnosu daní a dávek z jízdného autobusů atd., různé ty příjmy plynou výhradně do státního silničního fondu. Mám za to, že za těchto předpokladů vyvstává pro státní silniční fond povinnost, přispívati úměrnými finančními příspěvky na rekonstrukce a udržování i okresních silnic. Také zde jest nutno zjednati nápravu, a proto se ztotožňuji s požadavkem zemského zastupitelstva, které usiluje už několik let o novelisaci zákona o silničním fondu, podle níž má býti prostředků tohoto fondu používáno také k rekonstrukcím a udržování okresních silnic.

Vážení, podle získaných informací pomýšlí se prý na hledání nových příjmů na udržování okresních silnic. Pomýšlí prý se na zavedení nové dávky ze selských povozů a jízdních kol. Souhlasiti se zavedením těchto dávek nemohu. Zemědělství především platí na používání silnic okresními a zemskými přirážkami. Zavedení těchto nových dávek za používání silnic bylo by pro zemědělství nespravedlivé. Bylo by také těžko stanoviti výši této dávky, poněvadž zemědělské povozy by musely býti rozvrženy na několik kategorií podle nosnosti vozu nebo podle tažné síly, poněvadž víme, že na př. domkář vozí na svém voze 8 až 10 q, velkostatkář nebo povozník 40 až 50 q. Tedy na toto by se určitě musel vzíti zřetel. Tím více je pro mne také nepřijatelná dávka i z jízdních kol.

Jízdních kol používají příslušníci všech vrstev pracujícího lidu a postihla by tudíž tato dávka nejchudší dělníky, kteří denně dojíždějí za svým povoláním. A výdělky mnohých a mnohých jsou dnes tak skrovné, že by byla dávka pro ně novým citelným zatížením.

Velmi důležitou otázkou, jak ulehčiti okresům v silničních potřebách, je inkamerace okresních silnic. Ovšem zde by musilo ministerstvo veř. prací převzíti silnice v tom stavu, jak dnes jsou. Zamýšlená inkamerace, kde se mluví místy o překládání celých silničních těles, rozšiřování silnic a jiné předběžné úpravě, než by byla dotčená silnice ministerstvem převzata, nemůže dnes. přicházeti u okresů vůbec v úvahu, poněvadž okresy na takovouto akci nemají pohotových finančních prostředků.

Do sféry ministerstva veř. prací spadá také soustavná elektrisace státu. V obsáhlém exposé pana min. inž. Dostálka, které nám bylo předneseno 20. října ve schůzi technicko-dopravního výboru, jsem rád slyšel, že ministerstvo veř. prací má snahu, aby každý obyvatel tohoto státu byl účasten výhod, které nám přináší soustavná elektrisace, čemuž má býti napomáháno zvláště elektrisací venkova. Jenom lituji, že obmezené státní prostředky zabrzdily elektrisaci venkovských obcí do té míry, že ministerstvo veř. prací nemůže v ní, jak by bylo žádoucno, pokračovati, dokud neproplatí dosud přislíbené závazky, z nichž většina se týká již provedených prací.

Podle mých informací jsou těmito závazky vyčerpány až do r. 1940 veškeré prostředky, které má k disposici ministerstvo veř. prací. Na ministerstvu veř. prací leží přes 1.300 žádostí venkovských obcí, které čekají dosud na vyřízení. Jsou zde případy, že než bude žádost vyřízena, bude li konečně příznivě vyřízena, stráví celou subvencovanou kvotu běžné úroky, které musí obce platiti.

Za dosavadního podpůrného systému se nedočká v dohledné době většina těchto obcí, aby jim mohla býti splacena částka, která jim podle zákona patří. Mám zato, že počínaje rokem 1941 měl by ubýti, bude-li totiž dále prováděna elektrisace venkova, dosavadní podpůrný systém změněn v tom smyslu, že by ministerstvo veř. prací převzalo zároveň veškeré podpory k úrokování a umořování na další řadu let. Jen za tohoto stavu mohou obce, které dosud elektrisovány nejsou - a jsou to obce nejchudší býti v dohledné době účastný dobrodiní, které má soustavná elektrisace přinésti všemu obyvatelstvu tohoto státu. V používání elektřiny, ať již k pohánění různých,strojů nebo k osvětlování, hraje také velikou úlohu cena elektrické energie. Žádný o tomto velkém problému a zvláště velmi těžkém pro venkov nemluvil. Dosavadní cena elektrické energie je ale dostupná zvláště pro účely zemědělské. Mám informace, že některé elektrárenské svazy by byly ochotny podle množnosti snížiti cenu elektrického proudu, avšak jiné svazy - jsou prý to akciové - je na nich účastna i země, říkám "snad", nejsem přesně informován, snad i ministerstvo veř. prací - se úporně brání snížení cen elektrické energie a není tedy za dnešních hospodářských poměrů na venkově divu, že obyvatelstvo obcí, kde se používalo elektrické energie, vrací se k používání petroleje při svícení a při pohonu strojů k jiným levnějším pohonným prostředkům.

Zde by mělo ministerstvo veř. prací vděčné pole působnosti, kdyby spolupůsobilo k tomu, aby cena elektrické energie bylo úměrně snížena. Zdá se, že za dosavadních cenových poměrů zásada všeužitečnosti v tomto táboru padá a uplatňuje se systém soukromokapitalistický. Je-li toho potřebí a je-li to zdravé, ponechávám k posouzení široké veřejnosti samotné.

Bylo zde panem ministrem financí konstatováno, že všeobecným zlepšením v soukromém podnikání doznala značného snížení nezaměstnanost a tím také značného snížení proplácení podpor v nezaměstnanosti Tento zjev jistě všichni rádi vítáme. Na pronikavé snížení nezaměstnanosti působí stát, obce a okresy veřejnými investičními pracemi. Na tyto práce poskytuje také ministerstvo soc. péče podpory z produktivní péče.

Již loňského roku jsem s tohoto místa upozornil, že na venkově žijí domkáři, kteří se dnes velmi těžko probíjejí s existencí svojí a svých rodin a tím také těžko plní svoje povinnosti po stránce poplatní schopnosti ke státu, obcím, okresům atd. Dožadoval jsem se toho, aby těmto lidem byla také poskytnuta alespoň občas práce na veřejných pracích, aby mohli také jako lidé 20. století žíti.

Život těchto lidí není v ničem lepší než život nezaměstnaného dělníka ve městě. Vlastní-li takový člověk snad domek, 5 až 6 korců polí, má jednu, dvě kravičky, je to zase jen prostředek k živobytí, jako je u dělníka jeho nástroj a dvě ruce, a nemůže se mu tedy vytýkati, že by měl nějak zvlášť zajištěnu existenci. Jedině příjmy z toho jmění plynoucí jsou jeho prostředky k životu. Ty ovšem za dnešních poměrů nedostačí, a proto, vážení pánové, je nejvíce žádoucno, aby tito lidé byli také k těmto pracím připuštěni.