Uvedu zde několik číslic, které jsem si načrtl, jak by to vypadalo, kdyby se zdanil čistý zisk. Podíváme se na to, jak by to vypadalo při zdanění r. 1936 těmi 4 promille ze základního kapitálu. Vezměme si ústřední svaz čsl. družstev. R. 1933 se u konsumních spolků tohoto svazu na členských podílech počítalo 45,394.000 Kč, členských podílů u všech konsumních spolků. Čistý zisk činil zhruba 2,271.000 Kč, aby si to páni zapamatovali. Vezměme si zdanění ze základního kapitálu 4 promille členských podílů za 45,394.000, to činí 181.986 Kč. Kdyby se zdanil čistý zisk těchto družstev všeobecnou daní výdělkovou 21/2 % jako podniky soukromé, tedy živnostenské a osobní, které se takto průměrně zdaňují, - nepočítám s akc. společnostmi, které se zdaňují vyšší sazbou - tedy je to 67.000, čili jinými slovy 1/3 toho, co platí konsumní spolky ze základního kapitálu dnes. Tolik by činila daň, kdyby byl zdaněn čistý zisk. Vezměme si moravskoostravskou "Budoucnost". R. 1936 činily členské podíly tohoto družstva okrouhle 5 mil. Kč, 41/2 promille činí 20.500 Kč daně. Tento spolek vykazoval čistého zisku 153.000. Násobíme-li to 21/2 %, vychází nám asi 3.800 Kč, tedy daleko méně. Proto ministerstvo financí nechce zdaňovati čistý zisk těchto spolků všeobecnou daní výdělkovou, poněvadž by dostalo méně. Páni musejí trochu počítat a viděli by, že tohle je pro pana ministra financí ohromná výhoda, když bez dlouhého tahání s družstvy předepíše jim 4 promille - nyní podle nových zákonů to bude dělat víc - a když to prostě inkasuje. A družstva zaplatí ráda, ne proto, že snad by chtěla platit víc, než kdyby byla zdaněna z čistého zisku, ale proto, že jsou ušetřena šikan berních správ, že se nemusejí s berní správou hádat. Mají tolik a tolik podílů, to si vypočtou, zaplatí takový násobek procenta přirážky a vědí, co mají platit. To je ta výhoda, ale že by to byla finanční výhoda pro ty spolky, že by platily méně, není pravda. A obratovou daň platí konsumní spolky jako každý jiný. Musí platit. Kdo by jim ji odpustil? Vždyť není zákona, podle kterého by družstva byla této daně zbavena. Že nevykazují tak vysokou obratovou daň v bilanci jako jiné podniky, povstává z toho, že máme paušalisaci daně obratové, která se platí u výrobce a objevuje se v ceně zboží i při nákupu.
Tyto věci jsou všechny jasné a známé a nevím, proč pořád a pořád se s nimi musíme zabývat. Pokud se týká t. zv. spravedlivého zdanění družstev, řeknu otevřeně, že kdyby družstva byla zdaněna podle těch sazeb, jako jsou zdaňováni soukromí podnikatelé všeobecnou daní výdělkovou, neplatila by víc - opakuji - než platí dnes, když požívají t. zv. domnělých výhod.
Tím také odpovídám panu kol. Enhuberovi, který přednesl strašidelné obrazy o výhodách, jakých požívají družstva. Už minule jsem ukázal, jaký je to klam, když se dokonce ukazuje na výhody, jichž požívají stavební družstva, která jsou zatížena mnohem více než soukromý majitel domu. Soukromý majitel domu přece neplatí poplatkový ekvivalent, výdělkovou daň platí, když je osvobozen od činžovní daně, jako družstvo platí pouze obecní dávky a víc nic, kdežto každé stavební družstvo je zatíženo výdělkovou daní a teď bude zatíženo také těmito novými daněmi a vedle toho poplatkovým ekvivalentem - a to je velmi obtížná daň. To si nikdo nedovede před stavit, co to znamená, i při té úlevě, které požívají stavební družstva. U dosti malého činžovního domu znamená to zatížení 2.000 až 3.000 Kč ročně. Je tedy třeba vzíti tužku do ruky a počítat a pak teprve přicházeti s takovými argumenty, které nemají podkladu.
Není pochyby, že také my vytýkáme těmto daním různé nedostatky. Právě přede mnou zde vytýkala kol. Karpišková, že se opět přikročilo k zdanění jistých článků spotřeby, a já jsem toho mínění, že opravdu výnos bude tak malý, že by nebylo potřebí zase zdražovat pivo, sodovku, minerálky a pod., že je to nespravedlivé, když se při každé státní potřebě skočí hned na spotřební daně a neustále se zdražují životní potřeby, které beztak nejsou laciné.
My vytýkáme i této předloze o příspěvku na obranu státu a o mimořádné dani ze zisků nespravedlnost, a je tu opravdu veliká nespravedlnost. Představte si, že jisté vrstvy budou zdaněny dvakrát a jiné jen jednou. Vezměte si na př. majitele velkostatku, který jistě bude mít 50.000 čistého zisku a podléhá zdanění podle části 2 této osnovy. Ten bude platiti jen přirážku k dani důchodové, ale nebude platiti daň z mimořádných zisků. Vedle něho však živnostník, ať je to mlynář nebo kdokoliv, bude platiti, když má přes 50.000 Kč, nejen přirážku k dani důchodové, nýbrž také daň z mimořádných zisků. Tedy bude platiti dvakrát daň na obranu státu a onen jenom jednou.
Vezměte si majitele těch ohromných pražských činžáků, paláců, zejména ty, kteří jsou osvobozeni od daní. Ti lidé mají vlastní kapitál, který schovali do nemovitostí, a nemají to skoro zatíženo, mají statisícové čisté zisky. Oni budou platiti jenom přirážku k dani důchodové, ale nebudou platiti daň z mimořádných zisků. Prosím, jak se tohle dá odůvodnit? Kdo promýšlel takovou osnovu zákona? To si člověk nedovede srovnat v hlavě. Proč mají určité kategorie poplatníků platiti dvakráte a jiné jenom jednou za stejných podmínek? V tom se nikdo nevyzná, řeknu to otevřeně. Kdyby se to probíralo s hlediska technického, dá se to příšerně kritisovati, zejména zákon o příspěvku na obranu státu a zákon o mimořádné dani ze zisků. Vidíme nový systém při ukládání přirážky k důchodové dani, vidíme zase jiný systém ukládati, nežli platí všeobecně pro důchodovou daň. Proč takový zmatek? Nač se člověk podívá, vidí, že nemáme naši finanční správu, která nám předkládá osnovy zákonů, na výši doby. Já to řeknu otevřeně. V rozpočtovém výboru jsem to prohlásil, že ji nemáme na výši doby a opakuji to zde, že nemáme dobré předlohy zákonů. Tím spíše reklamuji právo senátu - ne že bychom vynikali snad zvláštní moudrostí - abys při takových předlohách zástupci senátu byli přizváni k poradám, aby řekli své mínění a aby nemusili všechno jen spolknout, ani tyto osnovy, o nichž musíme uznati, že nevyhovují ani po stránce technické, ani po stránce daňové spravedlnosti. (Sen. inž. Havlín: Zcela správně!) Uvádím to zde proto, ne abych pomáhal pánům kolegům z oposiční strany, nýbrž hájím tímto naše vlastní právo jako člen senátu, aby se s námi zacházelo tak, jako s ústavními činiteli, když se od nás chce, abychom schvalovali to, co finanční správa uznává za potřebné a za nutné ve prospěch státu.
Ke konci chci říci jenom ještě několik slov. V rozpočtovém výboru jak v posl. sněmovně, tak senátu bylo vyslovováno mínění, zda by se nedalo toto zatížení obyvatelstva odvrátiti účelnou úpravou finanční administrativy a vůbec pořádkem ve státní správě. Já tomu přisvědčuji. Bylo by to možné. V tomto ohledu bychom mohli mnoho napraviti. Beze všeho přiznávám, že je možné ušetřiti v rozpočtu značné částky, že jsou tam částky, které by se daly bez jakéhokoliv poškození interesů národohospodářských nebo sociálních škrtnouti. Dnes jsem mluvil s jedním bývalým vyšším státním úředníkem, který šel nedávno do pense, je to člověk na slovo vzatý, jeden z těch úředníků, kterých si každý stát, má-li je, musí vážit. A ten mně řekl: Kdyby bylo možno udělat ve státní správě pořádek, rozděliti práci, byla by všechno jiné. Na pohled prý se zdá, že máme málo úředníků, že nemohou stačiti na agendu, ale ve skutečnosti jsou přetíženy jen určité kruhy úředníků a další nemají co dělat. Povídá mně: Poslechněte, kdyby každý státní úředník pracoval průměrně pouze dvě hodiny denně, zastane se všechno krásně a ještě budeme mít úředníky nadbytečné. Je úžasně nezdravé rozdělení agendy. Snad nemáme dobré přednosty úřadů. Vedle toho je přirozené - povídá také to, že není u úřednictva dostatečný zájem o hospodárnost. Nepočítá se s takovými tisícovkami. Kdyby v té věci nastal jiný systém, pořádek - vyjádřil se - opravdu by nebylo potřebí vyšších daní, dostaly by se včas domů a nemusily by se vymáhati od poplatníků.
To říká úředník, který byl nějakých 40 let zaměstnán jako úředník, který prodělal od počátku války až dodnes ve státních službách svůj životní běh a jeho každé slovo opravdu padá na váhu, je promyšleno; jsou to slova člověka zkušeného.
My stále voláme po tom, aby byl pořádek ve státní administrativě, voláme po úspornosti, naše úsporná komise volá po úspornosti, a pořád jí nemáme. Když se dnes žádají od obyvatelstva tak značné oběti, jako představuje: těchto 12 úhradových předloh, je potřebí, aby si vláda a zejména finanční ministerstvo dobře zapsalo především do paměti, že když obyvatelstvo je povinno dávati takové oběti státu, je také povinností finančního ministerstva, aby se všemi prostředky postaralo o to, aby ve státním hospodářství byla co největší úspornost a pořádek. (Potlesk.)
Předseda (zvoní): Dalším řečníkem je pan sen. Paulus. Dávám mu slovo.
Sen. Paulus: Slavný senáte!
Pan kol. Modráček si správně stěžoval, že jak posl. sněmovna, tak i slavná vláda bagatelisuje toto senátní shromáždění jednak tím, že nepřizvala zástupce stran senátu ke společným poradám o rozpočtu a úhradových předlohách a jednak tím, že je přímo sensace, jestliže v průběhu projednávání státního rozpočtu na r. 1938 a úhradových osnov se vyskytne na 11/2 vteřiny některý člen vlády v této slavné a historické místnosti.
Je to pravda, úplná pravda, souhlasím s tím. Slavný senáte, položme si ruku na srdce a řekněme, není-li také pravda to, co už dávno a dávno tvrdíme, že senát jako druhá komora má jen tenkrát vážnost a oprávnění, jeli korektivem posl. sněmovny. Není-li jím a je-li podle našeho volebního zákona, vlastně jenom pokračováním toho, co se v posl. sněmovně odehrává a schvaluje, pak ovšem trpí na významu. Trpí na významu po druhé, poněvadž kdyby tato galerie posluchačů byla denně obsazena tak, jak bývala, když byl zájem o parlament, a kdyby posluchači tu viděli při projednávání úhradových osnov a rozpočtů, při projednávání zákonů, kterými se uvaluje na poplatnictvo více než 11/2 miliardy Kč nových daní, tu skvělou účast, ten zájem a svědomitost, s jakou se každý bod projednává, jak se hledá, není-li možno jinde nalézti úhradu nežli v novém zatížení poplatníka, nevím, co by tomu řekli. Je nesporná věc, že význam parlamentarismu upadá vlastně vinou parlamentu, protože, co je platno tady mluviti a hlasovati, když se ani vlásek nezmění na předlohách, které už byly v ministerské radě, ovšem za souhlasu zástupců vládních stran, schváleny.
Vážené shromáždění - smím-li tak nazvati - čili jednotlivci, věc je taková: Při své řeči o státním rozpočtu jsem řekl, v čem vidím největší vadu. Řekl jsem, že vidím největší vadu v tom, že se sice požadují od poplatníků nová břemena, nové daně - a úplně se v tom
ztotožňuji s názorem kol. Modráčka, ale nové daně nepostihnou jenom jednotlivce, snad výrobce atd., nýbrž všecko obyvatelstvo, nejvíce právě chudé, poněvadž se ještě nestal na světě zázrak, aby když se někde něco vezme, to někdo druhý nemohl dáti. To je vždycky tak, když se někomu něco dá, tak se to na druhé straně musí vzíti. A projevil-li pan kol. Modráček obavu, že přímé daně budou zakalkulovány do cen a mezd, je to, řekl bych, samozřejmé, poněvadž se to musí někde vzít, musí se to zakalkulovati, zvýší to výrobní i prodejní ceny zboží a konsument platí dráže, čili nakonec jsou biti všichni, jelikož se přímé daně venkoncem promění v nepřímé. Řekl jsem, že vidím největší závadu v tom, uvalují-li se zvýšená břemena na poplatníky, na občanstvo, že se jim neukáží cesty, kudy jíti, kudy se bráti, aby mohli více vydělati, že se jim nenaznačí příležitost a neuspořádají se hospodářské poměry tak, aby poplatník, občan, který má přinésti státní pokladně o 11/2 miliardy Kč více, měl také možnost výdělku, aby mohl vydělati větší částku, aby to mohl přinésti.
Při těchto úhradových osnovách - je to pravda nemohu si pomoci - nevidím žádnou dobrou režii předsednictva. Jednak děláme schůze tak, že je nepřerušujeme mezi polednem a pak mluvíme k prázdným lavicím, a za druhé tyto úhradové osnovy nebyly pojaty do celkového rámce rozpočtu, poněvadž když jsme schválili rozpočet, je to, co děláme, schvalujíce úhrady, pleonasmus, poněvadž jsme tím také schválili úhrady. Ale když už se to takto projednává, řekl bych, že zase považuji za největší chybu při úhradových osnovách, že ministerstvo financí, resp. lépe řečeno vláda, sahá k vypisování nových daní, aniž se dříve přesvědčila, jsou-li vyčerpány všechny prostředky k získání nových příjmů, a je-li nutno uvalovati nová břemena na poplatnictvo. To, myslím, má býti samozřejmostí; napřed se to má vysondovat a má se také uzpůsobiti, aby všecky ostatní možnosti získání nové úhrady byly vyčerpány, nežli se sáhne k zatížení poplatnictva.
A tu bych chtěl jen náznakem upozorniti, že v našem hospodářském životě jsou některé zjevy, které člověk nemůže dobře pochopiti. Pan kol. Modráček právem říkal, že nemůže pochopiti, jak je možno, aby tato osnova a tyto daňové věci se dělaly tak, jak se dělají. Je to pravda, vždyť ti berní úředníci jsou chudáci, oni jsou přetíženi prací, ale proč? Poněvadž ten systém a způsob je takový, že se topí v papírech a nemohou býti hotovi. Je to pravda, to je to, po čem my už velmi dlouho voláme, po reorganisaci státní správy. Měl jsem nedávno při své intervenci jeden akt v ruce, který ještě nebyl u referenta a už měl na sobě 24 podpisů. Tedy ta úžasná rozčleněnost, to papírové úřadování je prostě nemožné. Ale ovšem nemůže chtíti nikdo od nás, od oposice, která na to nemá vliv, abychom zjednali nápravu.... (Hlasy: Vy jste státotvorná oposice!) Já vím jenom, že se na nás nic nedává. Mne překvapilo, že pan kol. Modráček jako člen vládní koalice se neobrátil přímo na vládní koalici, aby udělal nápravu, poněvadž stěžovati si a říkati: "Není to takhle možné, pořád po tom voláme a žádáme", to můžeme dělat my z oposice, poněvadž my sice po tom voláme a žádáme to, ale nemáme v moci přikročiti k realisaci té reorganisace. Ale vládni většina to v moci má, vždyť od toho vládne, od toho je vládní majoritou. Tedy doufáme, že nezůstane jen při slovech, ale že se také uzná, že tímto způsobem vésti státní administrativu je do budoucna nemožné. Vždyť bychom se za chvíli utopili, že by opravdu občanstvo nestačilo vydávat tolik, abychom zaplatili státní zaměstnanectvo a státní aparát, státní úřednictvo, a na druhé straně oni malí úředníci dohromady - až na těch horních deset tisíc beati possidentes - při mizerných platech a utahování řemenů nemohou zdolati svou práci. Proč? Poněvadž není účelná, není organisována a správně rozdělena. (Sen. Havlík: Quod licet Jovi, non licet bovi!) Já vím, a také ne Homolkovi.
Ale jsou zde hospodářské zjevy, jsou zde výrobní zjevy, které člověk opravdu nemůže pochopiti. Já na př. nemohu pochopiti, jak je možno, že u nás se 19 let drží zápalkový monopol a že vlastní správa centrální této monopolisované společnosti není tady, nýbrž ve Vídni. Proč se nezruší tento monopol, proč se nezruší tato výsada? Vždyť by vznikly nové menší továrny na sirky, což by jistě působilo konkurenčně na ceny, a hlavní věc je, že by ten zisk zůstal u nás celý a nechodil by jinam. Bylo by velmi zajímavé to přesně zjistit, ale podle mých informací odchází velmi mnoho zisku z tohoto zápalkového monopolu do Vídně, poněvadž tam je centrální účtárna a tam se také centrálně bilancuje. Nebo vezměte si takový Dynamit-Nobel v Bratislavě, bez ohledu na to, že je to ohromně významný průmysl; tam vyrábějí kyselinu sírovou, sirovodík, kyselinu siřičitou, kyselinu solnou a je to tedy těžký průmysl chemie. Největší část akcií tohoto podniku, který přirozeně má dobrou zaměstnanost, jelikož vyrábí pro stát, je v zahraničních, v cizích rukou. Zisky a výdělky akcionářů atd. jdou pryč, jdou do ciziny. (Tak jest!) A ještě frapantnější případ, řekl bych, je Mannesmann-Röhrenwerke v Chomutově. Podívejte se, to je společnost, která má 60 milionů akciového kapitálu. Většina, akcií se nachází v majetku Mannesmann-Röhrenwerke v Düsseldorfu. To je mateřská firma. Tedy, prosím, centrální ředitel Otto Klesper je cizinec. Předseda správní rady Wilhelm Gangem bydlí v Düsseldorfu a je cizinec. Členové správní rady Markus Hugo a Friedrich von der Taun, Rakušané, bydlejí ve Vídni. Prosím, takový důležitý podnik, který tolik vydělává - a všecko jde pryč. Doma z těch výdělků zůstane nepatrná část. Tohle člověk nemůže pochopiti, a jsem přesvědčen, že kdyby se udělal zde pořádek, kdyby se v těchto podnicích, jejichž většina akciového kapitálu je ne v našich rukou, nýbrž za hranicemi a jichž většina zisku tam také odplývá udělal pořádek, vyzískalo by se mnoho finančních prostředků a nemusilo by býti občanstvo tolik zatěžováno daněmi. Pánové, nevím, jak se na to díváte, ale já mám z toho věčného daňového přetěžování občanstva opravdu obavy. Ono je to krásné a musíme to dělati, neboť je to potřebnost a nutnost, že opevňujeme hranice vojensky, technicky atd. Ale my přece jen nesmíme zapomínati, že vedle té řekl bych, Maginotovy linie je tady také hospodářská linie, která je vystavěna z cihel spokojenosti. Co je platno, budeme-li míti technicky opevněné hranice, ale při tom rozvrácenu hospodářskou frontu s nespokojenými občany? Vždyť občanská spokojenost je stejně důležitá k obraně státu jako síla armády. Neboť nespokojený občan nemá zájem na státu. Hladový člověk řekne: To je mně jedno, ať sem přijde kdo přijde, jen když se budu mít lépe - poněvadž ten pud sebezáchovy je tady a nedá se oddiskutovat. Na to bychom neměli zapomínat. A divím se těm, kteří zastupují dělnické vrstvy; nevím, nač to mám svésti, je-li to trochu lehkomyslnost, nebo přílišná stranická zaježděnost, abych tak řekl, nebo jestli je to neznalost věci. Ale, pánové, vždyť přece musíte vědět a pochopit, že moderní stát má trochu větší úkoly a trochu jinou odpovědnost, nežli měl stát minulosti a že ti, kdo jej vidí, musí míti o tisíc procent, řekl bych, více svědomitosti, úzkostlivosti a opatrnosti v jeho řízení a ve vydávání každého haléře. Podívejte se, vezměte si jenom dobu předválečnou a porovnejte, oč více povinností má stát v poválečných dobách. Jenom těch sociálních úkolů kolik má! To, není jenom břemeno, to je také úžasná povinnost. A přece snad nemůže býti zástupcům dělného lidu, který má ve svých 65 letech brát starobní pojištění, na které si dnes spolu se svým zaměstnavatelem platí, lhostejné, jak bude vypadati, abych tak řekl, valuta v té době, až on to pojištění bude brát. Vždyť když budeme stále dělati nové dluhy, když budeme přetěžovat občanstvo daněmi, zhoršíme tím poměry hospodářské, poměry výrobní a životní standard, o tom není sporu. Při tom ten efekt daňový, ten plus výnosu, abych tak řekl, nebude takový, jak předpokládáme. Předně výrobní aparát není na to zařízen, aby to mohl podchytit, on to nezpracuje, a za druhé - to měl kol. Modráček pravdu - budou se hledat cesty, jak by se zmírňoval ten tlak daňový, který vznikne těmi novými předpisy. O tom není sporu, že ten výnos nebude takový ohromný. Ale když bude ve státě stále hospodařeno tak, jak hospodařeno je, a budou se krýti nové potřeby a deficity novými daněmi, nově zatěžujícími občany, a když si budeme stále vypůjčovat na to, nač se nám nedostane, nemůže to, slavný senáte, mít žádný příznivý vliv na hodnotu měny. To, myslím, že si každý dovede spočítat na prstech jedné ruky. Čili, ta hodnota měny dnes, podle dnešní měnové techniky, je v přímém poměru k hospodářskému stavu státu. A kdo mně ručí za to, když budu stále vypůjčovat, stále hromadit nová břemena a stále zvyšovat daně, že se to jednou neodrazí v té měně, že se její cena neznehodnotí a že ten pojištěnec, který si dnes platí hodnotnou měnou, poctivou mincí na starobní pojištění, třebaže bude mít 3.000 Kč ročně, za ně, nenakoupí méně než dnes za 300 Kč? Znehodnocení měny nemusí nastat lineární inflací. Když se zvýšenými daněmi zvyšují ceny zboží, tím se také znehodnocuje měna, neboť té matce a hospodyni jsou cizí pojmy inflace, deflace, reflace a takové věci, ta to chápe náramně přirozeně. Když koupí určitý předmět za 1 Kč a jde koupit stejný předmět za 14 dní a musí za něj dát 1,20 Kč, je to pro ni 20 % deflace, poněvadž musí dát více za stejné množství, za které platila dříve 1 Kč. To je pro ni znehodnocení měny, poněvadž táta v sobotu víc domu nepřinese a ona musí platit víc. Tím již nastává znehodnocení měny. Chtěl jsem na to upozorniti právě ty pány, kteří říkají - a jistě to v praxi dělají - že zastupují dělnické vrstvy, že není jen tak věcí lehkomyslnosti stále tvrdit "musí to být, musí to být, tohle musíme mít", že je nutno při tom se dobře dívat, jestli to státní a národní hospodářsví také do budoucna unese, aby v budoucnu ti, pro které se všechny ty sociální vymoženosti dělaly - a právem se dělaly - z něho něco měli, aby dnes naplatili, jak říkám, tou dobrou mincí a potom aby brali minci znehodnocenou.
Pan kol. Modráček se strašně rozčiloval, když mluvil o družstevnictví. Já chci říci hned, že si pana kol. Modráčka velmi vážím. To není demagog, to je člověk vážný a člověk, který, řekl bych, stál u kolébky družstevnictví, on tomu rozumí jako družstevník. Jenomže se mně zdá, že právě proto, poněvadž stál u jeho kolébky, nemůže se zbaviti toho prostředí a toho milieu doby, kdy se družstevnictví uvádělo v život. Já sám nejsem nepřítelem družstevnictví a říkám naopak, že naši výrobci, kdyby se sdružovali v nákupu atd., dostali by lepší ceny při větším množství, mohli by mít lepší kalkulaci a lépe vyrábět. Ale jedno mně snad musíte přiznat. Když se tenkrát družstevnictví stavělo na nohy a potřebovalo podpory, správně. Ale dnes mně nebude nikdo vyprávět, že taková Velkonákupna nebo Ústředí spotřebních svazů stojí na té basi, jako stálo, když se družstevnictví zakládalo. Vždyť dnes jsou to přece ohromné kapitalistické velkopodniky. (Sen. Havlík: Kamaráde, když se člověk nezrodí, je také menší a musejí ho vodit!) Tak se s ním musí také jinak zacházet, než když je velký, to úplně podporuješ můj názor. Malé dítě se musí vodit za ruku, aby neupadlo, poněvadž neumí chodit, ale když člověk doroste, to se už nevodí za ruku, to vodí jiného.
Věj je velmi prostá a jednoduchá. Když dnes dělá velkonákupna 900 mil. Kč obratu, odpusť, jaký chceš míti ještě větší velkopodnik? Ale když se na druhé straně stále tvrdí, že družstvům se musí pomáhat, pak to není možné, to se do smrti neunese, když se bude pořád pomáhat družstvům, která už dnes nejsou družstvy, nýbrž velkokapitalistickými podniky. Vždyť to dělají ryze po obchodnicku, stroze, s tužkou v ruce. Podívej se, Havlíku, nebudeme si zde o tom povídat, ale vezmi si bilanci a podívej se, jak se to tam dělá: družstva nebo konsumní podniky nejen že neplatí více svým zaměstnancům, nejen že platí méně... (Sen. Havlík: A také nechodí do konkursu!) Když dostávají sanace, nemusí chodit do konkursu. Kdyby se jinde nedodržoval zákon o 8hodinné pracovní době tak, jako se nedodržuje právě v těchto podnicích, bylo by z toho mnoho soudů a procesů. Já vím, jak se to dělá. Tam pracuje obchodní příručí 8 hodin a když zavře roletu, musí vzadu dělat balíčky mouky a cukru na druhý den, a je hotov třebas až v 9, 10 hodin. To ovšem nejsou hodiny přes čas, to se mu nepočítá. Dělá prý na svém družstevním podniku, a kdyby cekl, vylítne. To je jedna věc. Zkus to jednou a jdi se podívat do dělnických pekáren ráno. To je křiku, když nějaký pekař si zadělá v díži o půl hodiny dříve. (Sen. Havlík: Jenže se na to nepřijde!) Fakt je, že před 5. hodinou nesmí pekař rozdělat oheň a začít práci. Ale v půl šesté se už vozí z dělnických pekáren rohlíky do města. Víme, že soukromá výroba nedovede dělat takové zázraky jako družstevní, ale přece jen je divné, že za půl hodiny by mohly býti rohlíky vezeny k obchodníkovi a hokynáři, kdyby se v 5 hodin ráno začalo dělat v díži. (Výkřiky sen. Havlíka.)
Chci jen poukázat, že právě tam, kde se nejvíc zdůrazňuje 8hodinná doba pracovní, a řekl bych, správný sociální poměr k zaměstnancům a pořád se říká: kapitalisti, vydřiduchové - tam v družstevních podnicích se právě hřeší proti sociálním, lidským i psaným zákonům.
Když je družstevní podnik saturován finančně, má spoustu stálých zákazníků ve svých konsumech a jejich členech, když nemá v ničem zhoršené podmínky, nic víc neplatí, nezvyšuje se mu režie mzdami a služným jaký je tu důvod, aby dostal ještě slevu na dopravném a aby byl daňově zvýhodněn? Pan kol. Modráček zde eskamotoval, že vlastně platí víc, než kdyby platily podle čistého zisku. Ale vždyť konsumní spolky neznají mít vůbec čistého zisku! A je li už taková situace, kdyby soukromý podnikatel udělal takový obrat, řekla by mu berní správa: Tys musel míti tolik a tolik zisku - a je mu málo platné povídat, že ne. On ho musel mít. A teď mně řekni, příteli Havlíku, když v konsumech žádný zisk dohromady není (Sen. Havlík: To říkáš ty!) - to říká Modráček - když konsumy neprodávají o nic laciněji svým členům než soukromý obchodník, když mají lacinější nákup a daňové výhody, řekni mi, kde je ten čistý zisk? Někde se přece musí objevit, vždyť na světě se neztratí ani atom. Pořád nechápu, proč by se těm věcem nedalo odpomoci a proč se stále musejí vésti spory, jsou-li na tom daňově lepší družstva nebo soukromí podnikatelé. To je právě tak, jako když se ministerstvo pošt hádá s ministerstvem železnic, do čí kompetence patří autobusy. Železnice říkají, že autobusy patří jim, poněvadž dopravují, pošty zase říkají, že autobusy železnicím nepatří, poněvadž nejezdí po kolejích, ale po silnicích jako poštovní vozy. Kdyby se obě ministerstva spojila v jedno ministerstvo dopravy, bude po hádkách o kompetenci. A právě tak, kdyby se družstevní podniky postavily na stejnou daňovou basi a stejné daňové normy, jako soukromé podniky, bude po hádkách, kdo je na tom lépe a kdo hůře. (Sen. Havlík: To byste zabili soukromý obchod, poněvadž je to členský podnik!) Ukáži ti, jak jeden takový členský podnik vypadá. To je nesmysl, Havlíku, zdanění resp. platební povinnost daňová nemá co činiti s členstvím. (Sen. Havlík: Omezený počet zákazníků, kapacita výdělková atd.!) To se dá zlepšit. Žádný zákon není nenahraditelný a když nevyhovuje, může se novelisovat. Myslím, že by bylo spravedlivé a že bychom si ušetřili důkazy a protidůkazy, kdo je na tom lépe, kdyby se družstva postavila na stejnou daňovou basi se soukromými podniky. Byl by tak jednou pro vždy pokoj. Není sporu, že na sanaci družstevních podniků byly vydány těžké miliony. (Sen. Korvas: Na banky také!) Ano. (Sen. Korvas: Na soukromé podniky!) To už méně. Jen chci naznačiti, že při všech obětech, které přinesla státní pokladna, a při výhodách, které tu nepopiratelně jsou, se družstevní podniky ne vždycky vděčně nebo alespoň loyálně chovají ke státní pokladně, která jim tak vychází vstříc a má pro ně mimořádné porozumění. Vzpomínám si, když před třemi lety dělalo ministerstvo financí revisi mlýnů, kterou provádělo na Moravě zemské finanční ředitelství v Brně. Šlo tenkrát o švindly s dovozními listy. Dělala se také revise v družstevním mlýně v Kyjově a výsledek byl, že tomuto mlýnu byla uložena pokuta 1 mil. Kč. Kdyby se nebyl mlýn něčeho dopustil, jistě by mu nebývala byla pokuta uložena. Ale co se stalo? Nastalo běhání, ježdění a intervence a podle mých informací byla tato pokuta 1 mil. Kč družstevnímu mlýnu snížena na 100.000 Kč, a ještě mu byly povoleny splátky po 10.000 Kč, čehož není v upouštěcím řízení důchodkovém pamětníka. Dodnes nemohu vyšetřiti, zda těch 100.000 Kč družstevní mlýn po těch splátkách zaplatil. Je to jistě velmi nevděčné vůči státní pokladně a takové družstevní podniky jistě nezasluhují žádného finančního ohledu na úkor ostatního poplatnictva.